Nebyla-li rezignace Benedikta XVI. platná, je neplatné svatořečení Jana Pavla II. a Jana XXIII.
Kromě předchozího, považuji za vhodný také názor na svatořečení od dlouholetého bývalého redaktora cyrilometodějského týdeníku Světlo PhDr. Lubomíra ŠTULY:
Jestliže je povážlivé proces svatořečení uspěchat u kteréhokoliv kandidáta, v případě papeže to platí mnohonásobně. V tomto případě je totiž nezbytné podrobit pečlivé kritice nejen jeho osobu, ale i jeho dílo, za které nese osobní odpovědnost. Každé rozhodnutí a krok hlavy církve může mít nedozírné následky, které mohou církev poznamenat na dlouhou dobu. Zde je na místě srovnat ovoce pontifikátu Jana Pavla II. s pontifikátem Pia V. (viz).
Dav se dovolával svatořečení polského papeže již v den jeho pohřbu. Lidské nálady a zdání však klamou. Do nebe se ovšem nevstupuje na základě lidového hlasování. Papež Wojtyla je např. oslavován jako vítěz nad komunistickou totalitou. Stal se jím však skutečně? Jeho úkolem bylo posloužit jako nástroj Matky Boží a výslovným jmenovitým zasvěcením zmařit bludy šířené z Ruska. Tím se rozumí praktický materialismus s jeho totalitou a a obecnou demoralizací. K tomu dostal od Matky Boží jasný a neklamný pokyn, který však obešel a nenaplnil. Výsledek? Ony bludy z Ruska (L: tj. leninská homosexualita, leninský umělý potrat) dnes nejenže žijí, ale doslova bují v nebývalé síle a nevídané podobě, jaká byla před pádem berlínské zdi dokonce nemyslitelná. Do nebe volající protipřirozené demoralizující zákony jsou totalitními metodami šířeny a vymáhány z centra nejvyšších mezinárodních a nadnárodních institucí. Výsledkem demoralizace je stále se zhoršující a zapeklitá mezinárodní situace, která se může přes noc změnit v nepředstavitelnou celosvětovou katastrofu.
Oba noví „svatí“ papežové se diametrálně liší ode všech svých předchůdců tím, že se věnovali soustavným důvěrným a zcela nekritickým kontaktům s úhlavními nepřáteli církve. Jeden z nich jim dokořán otevřel dveře, jejich zasvěcencům svěřil dokonce vedení koncilu, a druhý horlivě prakticky nostrifikoval klamné mafiánské ideály. To není projev hrdinského stupně ctnosti moudrosti. Před těmi, kteří dvě stě let systematicky pracují na plánu zničení církve a kteří už způsobili církvi tolik zlého, je třeba se mít na pozoru a nikoliv jim otevírat dveře dokořán a přijímat slepě jejich návrhy a rady jen proto, že se oděli do beránčího roucha a podle se k nám lísají.
Wojtylova nauka, že Kristus zemřel za všechny a „všichni jsou spaseni, ať to vědí nebo ne, ať to přijímají, nebo ne“ (Segno di contradizione, Milán 1977) je ideologickým můstkem, jak zapojit katolickou víru do cílového zednářského projektu jednoho společného náboženství, ve kterém má celé lidstvo uctívat „společného Boha“. Nebyl to nepředstavitelný úspěch odvěkého Lháře, když na tuto návnadu nalákal samotnou hlavou církve? Není proto divu, že tyto papeže nyní zahrnuje sám co největší slávou: hlučné oslavy mají způsobit, aby nikoho ani nenapadlo, že za vším tím je skrytý základní blud, který podkopává samu existenci církve. Podle „nové teologie“ je nyní možno podrobit cenzuře i slova Ježíše Krista. Konkrétně se to týká např. slov Mk 16, 16, která byla Wojtylovou praxí prakticky odepsána. Pán však také jasně varoval před nebezpečným a úspěšným působením falešných proroků: Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem...
Rovněž tak do nebe volající vnitrocírkevní skandály a trvalý úpadek církve za posledních pontifikátů jsou nepřijatelnou kulisou těchto kanonizací a dostatečným důvodem, že takové pontifikáty nelze oficiálně vystavovat jako závazné vzory. Když obdobné skandály propuknou v sekulární oblasti, podávají příslušné vedoucí osobnosti demisi. Sama skutečnost, že tito papežové zanechali po sobě církev tak ochromenou a zaslepenou, že vůbec nevidí a nechápe tyto tak závažné překážky jejich kanonizace, svědčí neúprosně proti nim.
Tato slova jsou napsána nikoliv v jejich neprospěch, ale naopak z lásky k nim a v jejich prospěch. Za svatořečené papeže se už nikdo nebude modlit, ačkoliv zoufale nadále potřebují naléhavou modlitbu celé církve. Více na: www.lumendelumine.cz/index.php
Podobně kriticky k svatořečení Jana Pavla II. a Jana XXIII. se vyjadřuje katolický profesor Roberto de Mattei, který učí církevní dějiny na Evropské univerzitě v Římě, kde je hlavou Fakulty historických věd. Je viceprezidentem Národní rady pro výzkum [Consiglio Nazionale delle Ricerche] a členem vedení Historického institutu pro moderní a současnou dobu a Italské zeměpisné společnosti. Je prezidentem nadace Lepanto a edituje vědecké časopisy Radici Cristiane a Nova Historica. Mimoto spolupracuje s Papežskou radou pro historické vědy a Svatý stolec jej ocenil insignií Řádu sv. Řehoře Velikého v uznání za jeho služby Církvi. Mezi jeho naposledy publikované práce patří: Druhý vatikánský koncil: dosud nenapsaný příběh; Blahoslavený Pius IX.; Diktatura relativismu, Turecko v Evropě: výhoda nebo pohroma? aj. Detaily na: Svatořečení papeže a náznak hněvu Božího
Znamením Božího nesouhlasu může být i pád toho kříže pro návštěvu Jana Pavla II., který usmrtil před 3 dny katolíka, který se narodil ve stejném místě jako papež Jan XXIII. Svatořečení papeže a náznak hněvu Božího
I to, že kříž byl vyroben jako ďábelsky magický symbol zakroucený k zemi mluví symbolicky zřetelně. www.lumendelumine.cz/index.php
