Stylita
3423

Boží slovo na den 24.5. A.D. 2022

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: `Kam jdeš?' Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“
Jan 16,5-11
Stylita
Svátek slaví sv. Vincent Lerinský

Sv. Vincent pocházel z Gallie, římské provincie na území dnešní Francie. Zde se v první polovině 5. století stal opatem kláštera v Lérins. Zde pod pseudonymem »Peregrinus« (Poutník) napsal své nejvýznamnější dílo – Commonitorium. Postavil se zde proti přetrvávající heterodoxní skupině donatistů – zastánců striktního, rigorózního přístupu vůči hříšníkům a těm, …More
Svátek slaví sv. Vincent Lerinský

Sv. Vincent pocházel z Gallie, římské provincie na území dnešní Francie. Zde se v první polovině 5. století stal opatem kláštera v Lérins. Zde pod pseudonymem »Peregrinus« (Poutník) napsal své nejvýznamnější dílo – Commonitorium. Postavil se zde proti přetrvávající heterodoxní skupině donatistů – zastánců striktního, rigorózního přístupu vůči hříšníkům a těm, kteří se ocitli v podezření, že během pronásledování zakolísali. Formuloval také zásady pro rozlišení toho, co je opravdu křesťanské učení: rozhodující je autorita Písma a to, v co „všichni, všude a vždy věřili“. Tak se postavil za princip skutečné katolicity oproti všem samozvaným spasitelům, soudcům a učitelům „jediné pravé pravdy (té mé)“.
proglas.cz/svatek/?date=5_24

Sv. Vincenc Lerinský
Jednou tací lidé, kupčící omyly po provinciích a městech, přišli rovněž ke Galaťanům. A když Galaťané pod jejich vlivem, znechutivše si pravdu, začali zvracet manu apoštolské a katolické nauky a libovat si ve špinavých novotách heretiků, tehdy apoštol, uplatňuje moc svého úřadu, s největší přísností prohlásil: „Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet!“[1] Proč praví „kdybychom my“, a nikoli „kdybych já“? Neboť chce říci: i kdyby Petr, i kdyby Ondřej, i kdyby Jan, i kdyby dokonce celý apoštolský sbor „kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet“. Jaká to hrozná přísnost! Aby povzbudil k vytrvání v původní víře, nešetří sebe ani jiné apoštoly. Nedosti toho. „I kdyby anděl s nebe,“ dí, „kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet!“ Nespokojil se pro zachování jednou přijaté víry zmínit lidský stav, musel zahrnout také vznešené anděly. „I kdybychom my,“ praví, „nebo anděl s nebe.“ Ne proto, že by snad nebeští andělé mohli hřešit; chce tím říci: I kdyby se stalo, co se stát nemůže, kdyby se kdokoli pokusil změnit jednou předanou víru, buď proklet.
Třeba ona slova vyřkl neuváženě, dávaje průchod lidské prchlivosti, spíše než z Božího vnuknutí? Nikoli. Vždyť dále pokračuje v tom, co řekl, zdůrazňuje to s velkou vážností: „Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám někdo jiné evangelium než to, co jste přijali, buď proklet!“[2] Neříká: Kdyby vám někdo hlásal něco jiného, než co jste přijali, buď blahoslaven, oslavován, přivítán, nýbrž: buď proklet, tj. oddálen, oddělen, vyloučen; aby jedna ovce svým zhoubným vlivem nenakazila nevinné stádce Kristovo.
Třeba tyto příkazy byly dány toliko Galaťanům? V takovém případě by se také pouze jich týkala i ostatní nařízení, jež dále nacházíme ve stejném listě; např.: „Žijeme-li podle Ducha, Ducha také následujeme. Nebuďme žádostiví marné chvály, popuzujíce se navzájem a závidíce jedni druhým“[3] atp. A jelikož je to nemyslitelné, neboť tyto příkazy platí pro všechny stejně, vyplývá z toho, že jak zmíněná mravní přikázání, tak i přikázání ohledně víry jsou míněna pro všechny stejně. Jako tedy není dovoleno navzájem se popuzovat nebo si závidět, stejně tak není nikomu dovoleno přijímat jiné evangelium, než které vždy katolická Církev kázala.
Třeba bylo prokletí toho, kdo by kázal jiné evangelium, než které bylo kázáno, míněno pouze pro onu dobu a dnes už neplatí? Pokud ano, pak by také to, k čemu vybízí dále: „Pravím vám: Podle Ducha žijte, a nebudete ukojovati tělesné žádosti,“[4] platilo toliko tehdy a dnes už nikoliv. Věřit tomu by však bylo bezbožné a zhoubné; nutně z toho tedy plyne, že stejně jako je nezbytné po všechny věky dodržovat tato nařízení, tak rovněž platí po všechny věky nařízení zakazující měnit svatou víru.
Katolickému křesťanovi tudíž nikdy nebylo, nikdy není a nikdy nebude dovoleno kázat něco jiného, než co bylo přijato; a vždy bylo, je a bude povinností proklít ty, kteří kážou cokoli jiného, než co bylo jednou přijato.
Je snad za tohoto předpokladu někdo tak troufalý, aby kázal něco jiného, než co káže Církev, nebo natolik lehkovážný, aby přijal něco jiného, než co přijal od Církve? Volá, neúnavně volá, volá ke všem, vždy a všude ve svých listech onen „nástroj vyvolený“[5], ten „učitel národů“[6], ta polnice apoštolů, ten kazatel světa, ten, jenž byl do nebe uchvácen[7], aby byl každý, kdo káže novou nauku, proklet. A na druhou stranu, nějaké žáby[8], komáři[9] a jednodenní mouchy[10], jako jsou pelagiáni, vzdorovitě katolíky vyzývají: Dle našich slov, pod naším vedením, přijměte náš výklad a odsuďte, čeho jste se dosud drželi, držte, co jste dosud odsuzovali, odhoďte starou víru, zásady otců, dědictví předků a přijměte… co? Strach vypovědět, neboť z těch věcí čiší taková pýcha, že je dle mého nelze nejen hájit, ale dokonce ani vyvracet, aniž by se člověk nějakým způsobem nepošpinil.
Někdo snad řekne: Proč Bůh tak často dopouští, že některé význačné osobnosti v církevních úřadech zvěstují katolíkům nové věci? Je to oprávněná otázka, jež si zaslouží pečlivého a zevrubného projednání. Odpověď je však třeba postavit nikoliv na vlastním důvtipu, nýbrž na moci Božího zákona a radách církevního učitelského úřadu. Naslouchejme tedy svatému Mojžíšovi; nechť nás poučí, proč Bůh dopouští, že učení mužové, které apoštol pro jejich dar moudrosti nazývá dokonce proroky, šíří občas nové nauky, jež má Starý zákon ve zvyku nazývat obrazně „cizími bohy“, jelikož heretici uctívají svoje domněnky stejně jako pohané své bohy.
Blahoslavený Mojžíš v Deuteronomiu píše: „Objeví-li se mezi vámi prorok nebo člověk, který tvrdí, že měl sen…“ tj. ten, kdo zastává v Církvi úřad učitele a o němž jsou jeho žáci nebo posluchači přesvědčeni, že učí na základě jakéhosi zjevení; a jak dále? „… a předpoví-li znamení nebo zázrak, a vyplní-li se, co pravil…“ jedná se o nějakého významného učitele, jenž se díky svým vědomostem jeví svým následovníkům být znalcem nejen lidských věcí, ale i jasnovidcem věcí nadlidských, jakými byli dle vychvalování jejich žáků Valentýn[11], Donát[12], Fótinus[13], Apollinaris[14] a jim podobní; a co dál? „… a řekne ti: ‚Pojďme a choďme za cizími bohy, které neznáš, a služme jim…‘“ čím jsou oni „cizí bohové“, ne-li cizími omyly? „které neznáš“, tj. omyly novými a dosud neslýchanými; „a služme jim“, tj. věřme jim a následujme je; a jaký je závěr? „… neposlechneš slov proroka toho nebo snáře.“ A proč, zapřísahám tě, Bůh nezabrání hlásat, čemu nedovoluje naslouchat? „Neboť,“ praví, „zkouší vás Hospodin, Bůh váš, aby se ukázalo, milujete-li ho celým srdcem svým a celou duší svou, čili nic.“[15] Důvod je nad slunce jasnější, proč Boží prozřetelnost občas některým církevním učitelům dovoluje kázat nové nauky: „Aby vás Hospodin, Bůh váš, zkoušel,“ praví.
A zajisté je velikým pokušením, když ten, jehož považuješ za proroka, za žáka proroků, učitele a mluvčího pravdy a jehož daříš nejvyšší úctou a láskou, náhle skrytě zavádí škodlivé omyly, které ty nejsi schopen ani rychle odhalit, neboť tě již tíží předsudky načerpané z jeho učení, ani snadno odsoudit, protože ti v tom brání náklonnost k tvému starému učiteli.
(Sv. Vincenc Lerinský-Úryvek z Commonitoria.)

Přeložil a poznámkami opatřil Edmund Kříž.

Vyšlo v Te Deum 4/2013.

[1] Gal 1, 8.

[2] Gal 1, 9.

[3] Gal 5, 25–26.

[4] Gal 5, 16.

[5] Skut 9, 15.

[6] 1 Tim 2, 7.

[7] Viz 2 Kor 12, 4.

[8] Viz Ex 8, 6.

[9] Viz Ex 8, 16.

[10] Viz Ex 8, 21.

[11] Valentinus (cca 85 – cca 160) byl gnostik, který mj. hlásal, že Kristus nepřijal lidské tělo z Panny Marie, nýbrž měl tělo nadpřirozené, jež nemohlo trpět. Tertullián o něm ve svém spise Adversus Valentinianos píše, že se chtěl stát biskupem Říma, ale když nebyl do úřadu zvolen, „odpadl od církve pravé víry“ a založil vlastní sektu. Proti Valentinovu učení vystupoval zejména sv. Irenej (Adversus haereses) a již zmíněný Tertullián.

[12] Donatus byl nástupcem schizmatického kartaginského biskupa Majorina. Ke schizmatu došlo ve chvíli, kdy byl na tamější biskupský stolec dosazen Caecilian, kterého část duchovních a věřících odmítla uznat, protože jej považovali za tzv. traditora. Jako traditores byli označováni ti, kteří selhali během pronásledování za císaře Diokleciána a odevzdali (trado) státním úřadům posvátná písma a posvátná náčiní, případně oznámili i jména jiných křesťanů. Nutno podotknout, že Caecilianovým „proviněním“ bylo, že ještě jako arcijáhen na příkaz biskupa Mensuria rozehnal silou stoupence těch, kteří se z vlastí vůle hlásili na mučení a na smrt. Kartaginští schizmatici (později donatisté) prohlašovali, že k návratu traditores do Církve nestačí zpověď a veřejné pokání, ale je nutné je znovu pokřtít a v případě kněží či biskupů opět vysvětit, aby mohli platně vysluhovat a udílet svátosti. Není znám ani přibližný rok Donatova narození, na biskupa byl vysvěcen roku 313 a zemřel někdy kolem roku 355. Učení donatistů odsoudil roku 313 papež sv. Miltiades, následně v roce 314 koncil v Arles, kde byl Donatus exkomunikován, později proti nim rozhodně vystupoval sv. Augustin (De correctione Donatistarum, De baptismo aj.).

[13] Photinus (cca 300 – cca 376) byl biskupem v Sirmiu (dnes Sremska Mitrovica, Srbsko), který považoval Slovo (Logos) jen za projev Boha Otce a popíral existenci Syna před vtělením. Ježíš Kristus byl podle něj pouhý člověk, v němž přebýval Boží Duch. Synoda v Sirmiu roku 351 jeho učení odsoudila a sesadila Photina z úřadu.

[14] Apollinaris z Laodiceje (310–390) byl biskup v Laodiceji (dnes Latakia, Sýrie), který učil, že Ježíš neměl lidskou rozumovou duši, jejíž místo podle něj převzalo božské Slovo (Logos). V Kristu se tedy snoubily dvě lidské části a jedna božská. Jeho učení odsoudila řada synod a v roce 381 i První konstantinopolský koncil.

[15] Dt 13, 1–3.
Stylita
Prorok Izaiáš o modlách

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.
Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle , kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat?
Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste …More
Prorok Izaiáš o modlách

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.
Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle , kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat?
Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“
Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly , které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu.
Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch.
A všechny jeho společníky poleje stud. Řemeslníci jsou pouzí lidé. Ať se sem všichni shromáždí, ať se tu postaví; propadnou strachu a zastydí se spolu.
Kovář kuje modlu , pracuje při žhoucím uhlí, kladivem jí dává tvar, zhotovuje ji silou své paže; přitom hladoví do vysílení, nemůže se ani napít, ač umdlévá.
Tesař natahuje šňůru, rudkou načrtává modlu , opracovává ji dláty, rozměřuje kružidlem, až jí dá podobu muže, honosný vzhled člověka, a usadí ji v domě.
Dá si porazit cedry nebo vezme dub, drnák či křemelák, vypěstoval si je mezi lesními stromy. Zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst.
Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu , udělá z toho modlu a hrbí se před ní.
Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“
Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“
Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá.
Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum, aby si řekl: „Polovinu jsem spálil, na žhavém uhlí jsem napekl chleba a upekl maso a jedl jsem, ze zbytku jsem udělal tuhle ohavnost a hrbím se před špalkem.“
Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?“
„Pamatuj na to, Jákobe, pamatuj, Izraeli, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut.
Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“
Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli.
Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, který tě vytvořil v životě matky : „Já jsem Hospodin, já konám všechno: sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi. Kdo byl se mnou?“
Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate.
Izajáš 44,6-25
One more comment from Stylita
Stylita
Z denní liturgie
Liturgie.cz

1. čtení:
Čtení ze Skutků apoštolů.
Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a …More
Z denní liturgie
Liturgie.cz

1. čtení:
Čtení ze Skutků apoštolů.
Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy. (Ostatní) vězni je poslouchali. Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěly základy žaláře. A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Žalářník si dal tedy přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Oni odpověděli: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ A začali hlásat slovo Boží jemu i všem lidem z jeho domu. Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha.
Sk 16,22-34

Žalm:
Zachraňuje mě tvá pravice, Hospodine.
Nebo: Aleluja.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst.
Budu ti hrát před anděly,
vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.

Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost,
neboť nade vše jsi zvelebil své jméno a své zaslíbení.
Když jsem volal, vyslyšels mě,
v mé duši jsi rozhojnil sílu.

Zachraňuje mě tvá pravice,
Hospodin pro mě dokončí, co začal.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj!
Zl 138

Evangelium:
Jan 16,5-11