www.lumendelumine.cz/index.php
Maria pláče

Bomba svržená Američany 9. srpna 1945 explodovala 500 m od katedrály v Urakami a srovnala ji se zemí. V troskách byla nalezena hlava dřevěné sochy Panny Marie s prázdnými důlky po očích a ránou na tváři. Tato skutečnost byla interpretována jako pláč Panny Marie nad absurdní válkou, ve které se přihodily i heroické události, jako obrácení lékaře Takashi Paolo Nagai

Neuvěřitelné dějiny katolicismu v Japonsku mají své ohnisko v Nagasaki a silné sepětí s mariánskou úctou. Japonským městem procházely slavné stezky mučednictví při dvou příležitostech: v roce 1597 oběť sv. Pavla Mikiho a druhů a 9. srpna 1944 exploze atomové bomby svržené Američany. Několik století poté, co bylo svlažena krví mučedníků, Nagasaki se na počátku minulého století stala nejvíce katolickým japonským městem. Před vypuknutím války dvě třetiny japonských katolíků žilo právě v Nagasaki a jejich počet dosáhl 12 tisíc. Při atomovém zásahu jich 8 500 zahynulo.
Někteří interpretují tragédii v Nagasaki jako pomstu Američanů Piu XII. za jeho mlčení k nacistické invazi (přitom tento papež zachránil tisíce židů). Mezi velké autory, kterým neunikla tato shoda, patří kardinál Giacomo Biffi, který ve své autobiografii uvádí: „Jak je možné, že pro druhou hekatombu bylo z japonských měst vybráno právě to, kde katolicismus kromě nejslavnější historie byl nejvíce rozšířen i postižen? Ale lidové podání tlumočí dějiny odlišně: bomba nezasáhla centrum Nagasaki, jak se předpokládalo, ale pro nedostatek pohonných hmot byl pilot nucen zvolit jiný cíl, než se původně předpokládalo.
Faktem zůstává, že atomový nástroj byl svržen sotva 500 metrů od katedrály v Urakami a srovnal ji se zemí. Katedrála byla vysvěcena 1925, třicet let po položení základního kamene a ke svátostným účelům sloužila přesně 20 let: právě do Nagasaki se uchýlila malá skupina tajných katolíků, kteří přežili pronásledování v roce 1637. Díky setkání s francouzským misionářem Bernardem Petijeanem byla skupina r. 1854 konečně řádně shromážděna. Mezitím byla náboženská svoboda v Japonsku plně obnovena a v roce 1891 byla kanonicky zřízena diecéze Nagasaki.
Atomový výbuch 1945 vynesl na světlo nejméně tři události, u nichž je těžko přehlédnout působení nadpřirozené ruky. Především františkánský klášter založený Maxmiliánem Kolbe krátce před první světovou válkou, zůstal explozí nedotčen.
Jedním z mála předmětů z katedrály, který nebyl zcela zničen, byla socha svaté Anežky, která byla poté vystavena několik let v New Yorku v sídle OSN.
Nejvýznamnějším předmětem je část sochy Panny Marie, přesně řečeno její tvář kromě prázdných důlků po skleněných očích, které se zcela roztavily a krom pukliny, která zasáhla celou pravou tvář, jakoby naznačovala stopu slzy.
Tento obraz byl interpretován jako jako pláč Matky Boží nad tragédií a neužitečností války. Fragmentu mariánské sochy se ujal trapista Kaemon Noguchi, který ho přenesl do svého kláštera na ostrově Hokkaidó. Tvář Madony zůstala u trapistů do roku 1975, kdy se připomínalo 30. výročí tragédie, a pak se vrátila na místo svého vzniku, do diecéze Nagasaki a zpočátku byla exponátem v Muzeu atomové bomby.
Definitivního umístění se jí dostalo při 60. výročí výbuchu, kdy byla umístěna v boční kapli katedrály v Urakami, kterou posvětil mons. Joseph Takami jako symbol míru a byla přenesena v putování v dubnu a květnu 2010, jako symbol míru na místo modliteb za zničení atomových zbraní. A připojila se tak ke španělské Guernice, kterou požehnal papež Ratzinger a která je nyní v katedrále sv. Patrika v New Yorku.
K historii katedrály v Urakami se pojí také osobní příběh Takashi Nagai, konvertity z roku 1931, když jako mladý ateista a student medicíny, pocházející ze samurajské rodiny konvertoval a našel přijetí u potomků oněch tajných křesťanů z XVII. století. Nagai byl pokřtěn a uzavřel sňatek s Moiry Moryjamou, dcerou svého patrona.
Ráno 9. srpna 1945 doktor Nagai, v celém městě uznávaný radiolog, byl na svém pracovišti v nemocnici. Jeho manželka Moiry zemřela bezprostředně při explozi a on s japonským stoicismem se ihned věnoval péči o zraněné. Zvolil si heslo: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou“ (Mt 24,35). Prožíval bolestně psychologické a radiační následky exploze, onemocněl leukémií a zemřel 1951 ve věku 43 let, když nejdříve spolkl růženec, který mu daroval Pius XII. Smrt s vůní svatosti ve znamení odpuštění nepřátelům.
Luca Marcolivio, La Nuova Bussola Quotitiana