MARY VALTORTA Z mého lůna ty květ bez roztržení vlákna Tak jako narcis vykvétá z duše cibulky (Marie u hrobu vzpomíná, jak se Ježíš narodil) Matka, která předtím také pozvedla hlavu s hlasem, se nyní vrací, aby sklonila svou tupou tvář a tiše promluvila jen pro Něho: "Alespoň v hrobce, tady, bychom byli spolu, jako jsme spolu byli v agónii na dřevě a spolu na cestě za životem a k Životu. Ale pokud tě nemohu následovat na cestě za hranice života, mohu zůstat zde a čekat na tebe." Znovu se narovná a hlasitě promluví k přítomným: "Všichni jděte. Zůstávám. Zamkněte mě tu s Ním. Čekám na něj. Co na to říkáte? Že to nejde? Proč to nejde? Kdybych byla mrtvá, nebyla bych tady, neležela bych vedle něj a nečekala, až mě složí? Chtěl bych být po jeho boku, ale na kolenou. Byl jsem u toho, když naříkal, něžný a růžový, za desáté noci. Budu tam teď, v této noci světa, který už nemá Krista. Ó, pravá noc! Světlo už není!... Ó ledová noc! Láska je mrtvá! Co říkáš, Nikodéme? Pošpiním se? Jeho krev není poskvrnou. Nepošpinila jsem se ani tím, že jsem ho zplodila. AH! JAK JSI VYŠEL, TY, KVĚT MÉHO BŘEHU, BEZ LACERATIVNÍHO VLÁKNA, ALE JAKO KVĚT PERFUMOVANÉHO NARCISU, KTERÝ VYPADÁ Z DUŠE BULBO-MATRIX A Z KVĚTU, I KDYŽ ZEMSKÝ EMBRÁŽ NEBYL NA MATRIXU. Panenský květ, který se v Tobě nachází, ó Synu, který jsi přišel z nebeského objetí a narodil ses uprostřed nebeské nádhery." Evangelium 610.7
Uscisti Tu Fiore del mio seno senza lacerare fibra proprio come fiore di narciso che sboccia dall'anima del bulbo
(Maria al sepolcro ricorda come nacque Gesù)
La Madre, che con la voce aveva alzato anche il capo, ora torna a curvarsi sul volto spento ed a parlare piano, solo per Lui: «Almeno nella tomba, qui dentro, saremmo stati insieme come insieme saremmo stati nell'agonia sul legno, e insieme nel viaggio oltre vita e incontro alla Vita. Ma, se seguirti non posso nel viaggio oltre la vita, qui ad attenderti posso restare». Si torna a drizzare e dice forte ai presenti: «Andate tutti. Io resto. Chiudetemi qui con Lui. Lo attendo. Che dite? Che non si può? Perché non si può? Se fossi morta non sarei qui, coricata al suo fianco, in attesa d'essere composta? Sarò al suo fianco, ma in ginocchio. Vi fui quando Egli vagiva, tenero e roseo, in una notte decembrina. Vi sarò ora, in questa notte del mondo che non ha più il Cristo. Oh! vera notte! La Luce non è più!... O gelida notte! L'Amore è morto! Che dici, Nicodemo? Mi contamino? Il suo Sangue non è contaminazione. Non mi contaminai neppure nel generarlo. AH! COME USCISTI, TU, FIORE DEL MIO SENO, SENZA LACERARE FIBRA, MA PROPRIO COME FIORE DI PROFUMATO NARCISO, CHE SBOCCIA DALL'ANIMA DEL BULBO-MATRICE E DA FIORE anche se l'abbraccio della terra non è stato sulla matrice. Vergine fiorire che in Te ha riscontro, o Figlio venuto da abbraccio celeste e nato fra celesti dilagar di fulgori».
