Clicks392
Victory

BKP: Ložisko zla v nás – dědičný hřích

Liturgie začíná kajícím úkonem: „Zamysleme se sami nad sebou a přiznejme své hříchy. Pak je chvíle ticha. Pro kněze i pro věřící by bylo ke skutečnému zamyšlení se nad sebou užitečné alespoň někdy použít i tohoto zpytování: „Abychom neklamali sami sebe, uvědomme si, že v každém z nás je ložisko zla. Nyní si přiznáme, jak se projevuje. Za prvé: Jsem egoista, prosazuji ne vůli Boží, ale svou. Za druhé: Jsem hedonista, vyhledávám příjemnost, a to i hříšnou rozkoš. Za třetí: Jsem sudič, odsuzuji druhé, ale svou chybu nevidím a nechci přiznat.“ (chvíle ticha)

K: Pane, smiluj se! L: Pane, smiluj se!
K: Kriste, smiluj se! L: Kriste, smiluj se!
K: Pane, smiluj se! L: Pane, smiluj se!

Tento krátký kající impuls nás vede k tomu, abychom si znovu uvědomili realitu své hříšnosti i konkrétních hříchů. Proč hřešíme? Protože v nás je kořen zla – dědičný hřích. Války, mučení, sadismus, tyranie, vraždy, všechno zlo, které v lidstvu bylo a bude, vychází z tohoto společného otráveného kořene. Ten plodí všechny hříchy a nakonec je příčinou věčného zavržení.

Člověk si musí přiznat zlo v sobě i konkrétní hříchy, teprve pak reálně vidí svůj stav i to, že si sám nepomůže. Tu si konečně uvědomí, že jeho jediná záchrana je v odpuštění hříchů. Podmínkou k tomu je pokání. V den vzkříšení Ježíš řekl apoštolům: „Bude hlásáno pokání na odpuštění hříchů.“ Odpuštění hříchů je spojeno s tajemstvím vtělení Božího Syna a s Jeho vykupitelskou smrtí na kříži. Svým křížem nás Ježíš zachránil z cesty sebezničení – cesty hříchu – která vede do pekla.

Pokání spočívá nejen v tom, že si hřích přiznám, ale i v tom, že ukřižovanému Božímu Synu dám své hříchy a přijímám odpuštění skrze víru. Denně hřešíme. Pokud konáme pravdivé pokání a hned v zárodku si přiznáváme i své malé hříchy a neprodleně s nimi jdeme do Božího světla, pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“ (1J 1,7) Když má člověk už nad malými pády bolest a hned má potřebu pokání, odděluje se od hříchů a získává světlo a sílu, aby se vyhnul těžkým hříchům. Když to nedělá, je na sebe čím dál více slepý a platí o něm: pýcha předchází pád.

Pravdivá sebekritika nás učí chodit v pravdě, mít pravdivý vztah k sobě, k Bohu i k bližnímu a vychovává naše svědomí.

Nyní se podívejme ke kořenům našich hříchů. Apoštol Pavel v prvních kapitolách listu Římanům rozlišuje v jednotném čísle hřích, pro který používá i synonymum „starý člověk“, a na druhé straně v množném čísle hříchy, jako plody starého člověka (viz Ř 1-8).

Biblický popis počátku světa, člověka a hříchu – pádu, nám nepodává zprávu na způsob moderní historiografie, ale mluví prostřednictvím obrazů. Nosné prvky události jsou však jasné a dogmatická skutečnost zřejmá. Člověk by zůstal dlužen svému bratru to hlavní, kdyby mu nehlásal Krista, který nám přinesl především odpuštění hříchů a vysvobození z jeho otroctví, a tím pravé štěstí už na zemi a věčný život v nebi.

Při nezkresleném realistickém pozorování člověka a dějin můžeme evidentnost dědičného hříchu vidět denně. Nacházíme jasné projevy odcizení, které působí hřích, který zároveň narušuje vzájemné vztahy – člověka k Bohu, k druhým lidem i k sobě samotnému.

Jak na člověka přechází dědičný hřích? Přechází skrze plození, které je spojeno se sexualitou, a ta má v manželství svůj smysl a řád. Je spojena nejen s plozením, ale slouží i k utvrzení celoživotní věrnosti, a tím i harmonického manželského vztahu.

Oddělení sexuality od plození

V současné době existuje vážná krize morálky, těsně spojená s apostazí od katolických dogmat.

V morálním úpadku současného světa byl roztržen nerozlučitelný svazek mezi sexualitou a manželstvím. Oddělením od manželství ztratila sexualita svůj výchozí bod a stala se všudypřítomnou zlou mocí. Poté, co došlo k jejímu oddělení od manželství, byla sexualita oddělena i od plození. Logicky pak z toho vyplynula absurdní lež, dnes tak vehementně propagovaná, že každá ohavnost a hřích spojený se sexualitou je takzvaně důstojný člověka a rovnocenný s manželským životem. To vede k likvidaci instituce manželství a rodiny, základní buňky společnosti.

Kdo odhodil morální principy, hledá pak uspokojení žádostivosti v cizoložství a mnozí i v hříšné a zločinné pedofilii, zoofilii, nekrofilii, sodomii... Genderová ideologie legalizuje zvrácenosti, o nichž je hanba už jen mluvit a které jsou mnohdy spojeny s psychickými úchylkami, s démonskou posedlostí a s nemocemi, jak ukazuje evangelium (hluchota, němota, slepota, paralyzace... ). Takoví lidé se stávají médii nečistých démonů, které Ježíš netoleroval, ale vyháněl. Ložisko zla v nás má za cíl naše sebezničení. Prostředkem k němu je také masová mRNA vakcinace, která patří už i do procesu čipizace a je spojena s redukcí lidstva čili s programovanou masovou genocidou. Všechny tyto zločiny jsou zakódovány v ložisku zla, které nazýváme dědičný hřích. Všichni ho v sobě nosíme a musíme se od něho oddělovat, a ne se mu podřizovat a otročit mu.

Zvrácená sexualita není neutrální věcí, bytostně zasahuje psychiku člověka. Kdo se stane otrokem tohoto protipřirozeného pudu, je disponován k dalším zločinům, jako jsou vraždy, násilí, cynismus, sadomasochismus, až vzpoura proti Bohu a satanismus... Dědičný hřích je kořen zla a zločinnosti v nás. Je za ním duchovní síla zla, která přešla skrze ďábla, pekelného hada, do našich prarodičů. Ta v nás skrytě působí a my se musíme proti této síle lži a hříchu postavit, protože jinak si zničíme život jak časný, tak věčný.

V exhortaci Amoris laetitia je místo objektivní pravdy a Božích přikázání stanoven jako norma „subjektivní přístup“. Tím padá celá morálka, protože za subjektivním přístupem je kořen dědičného hříchu, který má za cíl ďáblův program, věčné zavržení. Za toto nové antievangelium dle Gal 1,8-9 je každý jeho propagátor vyloučen z církve.

Je legalizována homosexualita a heretičtí teologové – falešní proroci – to nejen akceptují, ale i prosazují. Lidem se podařilo změnit myšlení natolik, že zvrácenost se postupně stala nezadatelným právem, aspektem tzv. osvobozeného člověka. Jak zločinný podvod! Není zde už prostor pro pravdu, pro pokání ani pro spásu! Je to cesta slepého člověka do záhuby.

Jsou ovšem i další důvody tohoto vykořenění lidské osoby z hlubin její přirozenosti. Jestliže se plodnost oddělí od manželství založeného na celoživotní věrnosti, obrátí se od požehnání ve svůj opak, to znamená, stane se prokletím pro jedince i společnost. Cesta do záhuby se pak nazve pozitivním pojmem „právo jedince na štěstí“. Tak dochází např. k tomu, že umělý potrat, ve skutečnosti zločin zavraždění nenarozeného dítěte matkou, se nazve „právem“ a další formou „osvobození“. Tato lživá paradigmata byla postupně za posledního půl století abnormálně prosazována a vnucována duchem lži a smrti.

V církvi byla herezemi narušena existenční dogmata, která jsou základem pro zachovávání pravdivé morálky. Člověk potřebuje motivaci a sílu víry, aby bojoval s ložiskem zla, které je v nás, s hříchem. Když sloupy pravdy a světla padly, ani morálka nemá své opodstatnění. Pokud je popřen hřích, nemá své opodstatnění ani Spasitel a křesťanství vůbec. Tato duchovní sebevražda a zrada Krista je plodem klanění se bůžku ega, jehož otcem (původcem) je ďábel (J 8,44).

Společnost je satanizována. Nastává bezvládí, rozklad spravedlivého zákonodárství, antizákonnost, dekadentní filosofie, popírání rozdílu mezi dobrem a zlem, narkomanie, uvolněná morálka, nevázaná sexualita spojená se zločinností a bezprávím, potraty, eutanázie, zneužití vědy a techniky i medicíny k sebezničení, experimentální vakcíny... To vše plodí utrpení, epidemie i falešné pandemie, války a Boží tresty. Exploduje-li dědičný hřích nekající pýchou a nevázanou sexualitou, člověk se pak už nechce pokořit, nechce přijmout pravdu. Zůstává v sebeklamu, ve lži, odmítá Boha a jde cestou do vlastní záhuby. A toto je program dědičného hříchu v nás: sebezničení časné i věčné.

Jádro pokušení člověka, jádro jeho pádu, je v Bibli vyjádřeno v slovech: „budete jako Bůh.“ (Gen 3,5) To znamená svobodní od zákona Stvořitele, svobodní od samotných zákonů přírody, absolutní páni vlastního osudu. Ale to, co takového nekajícího egoistu čeká na konci této cesty, je peklo po smrti! Jediná cesta záchrany je Syn Boží a Spasitel Ježíš Kristus, jedině v Něm máme skrze pokání odpuštění hříchů.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

8. 9. 2021

Odebírat aktuální informace od BKP
mailerlite.com/webforms/landing/b9p8t8