Myslím, že vnější reforma liturgie není kořenem problému ale spíše to, že tato reforma nepřinesla sama o sobě (automaticky) tak žádoucí lepší porozumění základnímu prameni milosti, který můžeme, pokud bychom měli pravou víru, ze svátostí načerpat.
Proti těm, kdo si myslí, že před koncilem bylo vše v pořádku, mluví jasná fakta svědčící sice o tom, že církev měla více členů, ale možná 200let se propadala v možnostech ovlivnit svět kolem sebe (války, honba za bohatvím..). Koncil chtěl tento vliv obnovit a měl dvě možnosti, jak to učinit: buď použít svou odvěkou věrouku k zdrcující kritice moderního světa, který byl téměř Bohu ukraden ďáblem, o kterém se už dlouho zarputile mlčelo nebo se pokusit světu zalíbit otupením břidkosti své věrouky.
Bohužel o ďáblu a jeho skrytém podloudném vlivu se mlčí po koncilu jako před koncilem a věrouka je stále více přizpůsobována, aby modernímu světu nevadila, ale spíše se církev stala jakýmsi dalším kulturním vyžitím mas nebo ideovým zázemím humanitárních organizací.
Sami domysleme co vše bude třeba ještě zařídit v rámci této strategie přizpůsobení, abychom skutečně znovu naplnili naše kostely a církev se opět stala váženou institucí. Před úřadujícím papežem je tedy ještě dost práce.
Až se míra tohoto ďáblova svodu ukáže ve zjevném ovoci (jako cesta do pekla), věřím, že se mnozí rázem obrátí a pak je Bůh opět začne chránit a podporovat.