Victory
292

Rozjímání nad Mt 6,6

Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Ježíš pokračuje ve verši 7: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni…“

Ježíš dále říká, jak se máme modlit a předkládá nám modlitbu Otčenáš (v. 9-13).

Slovo života nás ubezpečuje: „…tvůj Otec (Bůh), který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Ve verši 8. je doplněno: „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než Ho prosíte.“ K modlitbě si musíme vytvořit základní podmínky. Jednou z nich je vejít do svého pokojíku a zavřít za sebou dveře, tedy ztišit se a nezůstávat svou myslí a srdcem ve svých plánech a starostech. Dnes jsou velkými překážkami ke ztišení internet, masmédia, mobil, a tím ustavičné komunikování s lidmi. K takové komunikaci není třeba vcházet do pokojíku. Má-li ale člověk komunikovat s Bohem, je k tomu třeba zevnější oddělení od světa, ale pak i vnitřní ztišení svých myšlenek. Důležité je nezůstávat pod tíží problému, který chci předložit Bohu, ale koncentrovat se na Boží přítomnost. V žalmu 27. je napsáno: „Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.“ (v. 7-9) David i dále volá a zároveň nám tím ukazuje, jak máme ve velké důvěře k Bohu postupovat i my: „I kdyby mě opustil můj otec i moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“ (v. 10)

Co znamená být před Boží tváří? Neznamená to mít nějaké mimořádné vidění či zjevení, ale jde o to uvědomovat si Boží přítomnost, tedy že Bůh mě vidí a já s Ním mluvím, ať už slovem nebo jen myšlenkou, a předkládám Mu své prosby. Prosím o odpuštění mých hříchů – svévolností, unáhlenosti, sebelítostí, slabé víry atd. Je to rozhovor z očí do očí. Můžeme to aplikovat i tak, že se můžeme dívat na obraz Kristovy tváře, Kristus je Božím Synem, pravým Bohem, a můžeme s Ním hovořit a Jemu předkládat své prosby a vyznávat své hříchy. Je ale problém, abyste našli takový obraz Kristovy tváře, který není výplodem současného dekadentního církevního umění, které v žádném případě nedisponuje k vnitřní modlitbě, ale spíš odpuzuje. Rovněž je těžko najít i mezi klasickými malíři či sochaři, i když byli hluboce věřící, výstižný obraz Kristovy tváře. Kolikrát, když se díváte na obraz ukřižovaného Krista, disponuje k soucitu, k lásce, k vděčnosti Pánu Ježíši. Když se pak ale přiblíží jenom Jeho tvář, někdy je to výraz, který už nedisponuje, je to něco hluchého. Najít v historii umění skutečně působivý obraz Kristovy tváře je velmi těžké. Navíc jednoho člověka může oslovit a druhého neosloví. Nejbezpečnější proto je si jen uvědomit, že Ježíš mě vidí a v duchu vnímat, že stojím pod křížem vedle Ježíšovy matky a dívám se Ježíšovi do očí. Nemusím si ani Jeho tvář vybavovat detailně. Mám jen to vědomí: Ty mě vidíš, Ty mě nyní slyšíš, Ty ke mně nyní hovoříš, Ty jsi tu, Ježíši, i když já Tě nevidím, Ty jsi tu duchovně přítomen.

Termín „být před Boží tváří“ můžeme realizovat i tak, že jen vnímáme Boha nad sebou jako zdroj světla a máme s ním duchovní spojení, které si můžeme představit jako světelný paprsek. Dokonce i bez jakýchkoliv představ si mohu uvědomovat, že jsem před Boží tváří, a vnímat jen to, že mě Bůh vidí. Je to podobné, jako bych věděl, že mě nyní natáčí skrytá kamera, a to nejen mé pohyby, ale i mé myšlení, a předkládá ho veřejnosti.

Zůstávat před Boží tváří je otázkou určité sebekázně, určité oběti, především ukáznění myšlenek. Mnohdy k tomu pomáhá i poloha. Mohu klečet a mít ruce buď ve tvaru kříže, nebo je mohu mít zvednuté či zkřížené na hrudi. I toto gesto pomáhá k soustředěnosti a víře. Jistě, člověk se může modlit všude, ale pokud chce být ve vnitřním spojení s Bohem, vyžaduje to základní podmínku, a tou je duchovní pokojík, kde za sebou zavře dveře a nikdo ho neruší. Ano, je možné se modlit třeba i v parku, kde nikdo není nebo v lese, v přírodě. Nejlépe je si vytyčit určitou trasu, třeba 50 nebo 100 metrů, a chodit tam i zpět a už nevnímat okolí, ale jen to, že Bůh mě vidí.