Pravoslavný výklad ikony Narození Kristova Důležitou úlohou ikony je zobrazit neviditelný vnitřní svět, viditelnými barvami ukázat duchovní smysl toho, co se děje s člověkem při setkání s Bohem. V …More
Pravoslavný výklad ikony Narození Kristova

Důležitou úlohou ikony je zobrazit neviditelný vnitřní svět, viditelnými barvami ukázat duchovní smysl toho, co se děje s člověkem při setkání s Bohem. V této souvislosti můžeme o mnoha ikonografických námětech říci, že „přetvářejí" viditelnou skutečnost, aby obnovily její čistý smysl.

Abychom mohli pochopit neobyčejnost, neobvyklost ikonografického zobrazení „Kristova narození", musíme se nejprve zamyslet, jak by je bylo možné zobrazit „normálně" a „skutečně" .Vánoční pohlednice nám v první řadě nabízejí představu chléva s oslíkem a volkem s Matkou hledící s laskavostí a láskou na Synka.

Ale když se zahledíme na ikonu Narození, žádné, jak bychom řekli, přirozené, normální detaily na ní nenajdeme.

Na ikoně je nejnápadnější, že na ní není chlév. Není tu žádná dřevěná či hliněná stavba, není tu sláma, není tu žlab ani ovečky. Synek neleží v jeslích vytvořených lidskýma rukama, ale v jeskyni.

Proč v jeskyni? Protože se ikonopisec snaží ikonou předat smysl události, odpovědět na otázku, co to vše znamená pro nás lidi a pro naše spasení? Význam skutečnosti není pouze v tom, že se narodil Syn. Toto je neobyčejný Syn a narodil se podivuhodným způsobem. Smysl toho, co se stalo s Marií, nám předávají nejen „kroniky" Matouše a Lukáše, ale hlavně pozdější bohoslovecké svědectví Janovo: „A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi, plné blahodati a pravdy". (Jn. 1, 14) Ve výše uvedeném citátu z Evangelia podle Jana je shrnut smysl Narození. To znamená, že se ikona Narození stane smysluplnější, když ji dáme do souvislosti nejen s vyprávěním Lukáše a Matouše, ale hlavně se svědectvím Jana Bohoslovce. Celý smysl Narození je Vtělení Boží. Vtělení Boha, zcela duchovní Bytosti, jež nikdy neměla ani sebetenčí tělo. A tak se „Slovo stalo tělem". Nadpozemské se sjednotilo s pozemským. „...přišlo k vám Království Boží". (Luk. 11,20) Jak sv. Evangelium popisuje toto Království a s čím je srovnává? „Království Boží vnitř vás jest", volá Spasitel (Luk. 17,21). A toto Království srovnává s pšeničným zrnem zasetým do země. A také s hořčičným zrnem zasetým na poli, s kvasem hozeným do těsta, s pokladem skrytým v poli, se sítí spuštěnou do moře (Mat. 13). Všechna tato podobenství mají společný rys: Království Boží proniklo stvořením. Těmito obrazy je odhalována hlavní myšlenka Nového zákona – Bůh se zjevil ve světě. Zeď hříchů a odcizení mezi člověkem a Bohem je zrušena. Nyní již chápeme symboliku jeskyně na ikoně Narození – jeskyně, to je obraz světa, v jehož nejhlubší hlubinu sestupuje Bůh. Podobně jako zrno vhozené na pole či kvas do těsta. Jeskyně – to je samé nitro země, střed materiálnosti. A na toto místo dobrovolně přichází Ten, o němž je řečeno: „Bůh je duch" (Jan. 4,24). Jeskyně má temné pozadí, tma je bez náznaku slunečního svitu. A v této tmě září bělost zavinovačky Novorozence. „Světlo ve tmě svítí a tma je neobjala". (Jan. 1,5) Světlo zazářilo a tma je nemohla uchvátit, uzavřít nebo nad ním zvítězit. Narození Božího syna mezi lidmi, příchod předvěčného Boha do našeho světa nepřevrátilo obvyklý řád věcí.Tvůrce nebe a země přišel na zem, avšak slunce zůstalo a hvězdy (kromě jedné) pokračovaly dál ve své cestě. Nebe se neroztrhlo a řeky se nevylily z koryt, lidé neoněměli úžasem a mystickým vytržením. „Zde je můj vyvolený služebník, kterého držím za ruku, můj vyvolený, v něm jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého Ducha, aby vyhlásil soud národům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy." Tak popsal přicházejícího Syna Božího prorok Isaijáš sedm století před nocí Narození. (Is. 42,1–3) Svět se prakticky nezměnil. Jeho oslepující tma ještě stále mnohým zakrývá oči, ale někteří již nacházejí cestu k betlémským jeslím... A kdosi bude hledat tuto cestu pouze proto, aby přinesl smrt novorozenému Králi.

Na ikoně je symbolika světla obzvlášť důležitá. Evangelium je plné světla, jeho obrazy a jazyk ikony se samozřejmě od jazyka Evangelia nemohou lišit. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo". „Abys otvíral oči slepých, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě". (Is. 9,2; 42,7) „Já jsem světlo světa, kdo Mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude míti světlo života." (J. ,12) „V Něm život byl a život byl světlo lidí." (Jan. 1,4) „Dokud jsem na světě, světlo jsem světa." (Jan. 9,5) A tak je Bůh ve světě světlem světa. Do Krista a mimo něj svět neměl a stále nemá tuto plnost Božího světla. Po Kristu se stal člověk jiným, než byl do jeho příchodu. Jeho přirozenost se změnila. Metafyzické proměny, od časů Adama znetvořující podobu člověka, byl člověk zbaven Vtělením Božím, Křížem a Padesátnicí. Nyní již Bůh nepřichází z dálky, spoza hor a mraků, ale hovoří k nám z našeho nitra, srdce. Prostě proto, že nyní již není pouze „Já jsem světlem světa" (Jan. 9,5), ale i „vy jste světlem světa" (Mat. 5,14). Nyní jsou i učedníci Kristovi, jeho věrní, ti, ve kterých On žije a koná, živým a viditelným zjevením Božím (epifanií), neboť v nich se zjevil Kristus (Gal. 4,19). „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, Jenž jest v nebesích." (Mat. 5,16). Toto je ta duchovní výšina, na kterou je pravoslavný křesťan pozván. Nikoliv pouze věřit v Krista. Ne pouze konat dobré skutky (třeba i v Jeho jménu). Ale hlavně žít tak, aby při setkání s bližním skrze něj zřetelně prostupoval obraz Spasitele. Žít tak, aby lidé nakonec skrze jeho skutky oslavovali ne jej, ale Otce nebeského.

Jeden duchovní spisovatel řekl, že by se nikdo nikdy nestal monachem, pokud by nespatřil ve tváři jiného člověka zář Života věčného... To Světlo, které kdysi apoštoly osvítilo, nakonec dvanácti rybářům pokořilo říši vládnoucí světu. Podívejte se, jak těsně apoštolové svazují dobrý vnitřní stav ducha s úspěchy zvěstování Evangelia. „...napomínal všech, aby s upřímným srdcem trvali v Pánu, nebo byl muž dobrý a plný Ducha svatého a víry. I přibyl mnohý zástup Pánu." (Skut. ap. 11,23–24) „Já jsem oslaven v nich", praví Kristus o svých učednících (Jan. 17,10). „Já jsem Tě oslavil na zemi, dokonal jsem dílo, které jsi Mi dal, abych učinil", modlí se Kristus v předvečer svého utrpení. Sláva Kristova – je sláva Kříže. Spojení těchto dvou pohledů: slávy (vítězství) a kříže (utrpení) – bylo tím nejnepochopitelnějším v Kristově učení. „Tehdy (v předvečer Strastného týdne) přistoupila k Němu matka synů Zebedeových (apoštolů Jakuba a Jana) se syny svými, klaníc se a prosíc něco od Něho. On pak řekl jí: co chceš? Řekla Jemu: rci, aby tito dva synové moji seděli jeden po pravici Tvé a druhý po levici v Království Tvém. Odpovídaje pak Ježíš řekl: nevíte čeho prosíte. Můžete–li pít kalich, kterýž Já píti mám a křtem, jímž Já se křtím, křtěni býti?" (Mat. 20,20–22). Ve chvíli největšího oslavení Krista Spasitele a ve chvíli naplnění Jeho služby budou po jeho pravici a levici ukřižovaní lotři... Ale „Já slávu, kterou jsi dal Mně, dal jsem jim." (Jan. 17,22) A jestli se s nimi někdo chce stát nositelem Jeho slávy – tomu bude dána. Ale i s Jeho utrpením. „Kalich zajisté Můj píti budete, a křtem, jímž Já se křtím, křtěni budete." (Mat. 20,23). Víme, že pro první starozákonní knihy je velmi důležitý motiv rozdělení, ochraňující před smíšením. Izrael nesmí ztratit své poznání jediného Boha smíšením s pohany. Ale ke Kristu jsou pozváni všichni lidé – ať jsou jakéhokoli rodu. Jejich původ není důležitý. Důležité je povolání. Jsou připraveni následovat Krista a přijmout Jej jako svého jediného Pána? Pokud ano – „není Žid, ani Řek, není otrok, ani svobodný, není muž ani žena, nebo všichni vy jedno jste Kristu Ježíši" (Gal. 3,28). A tak se u jeslí Bohočlověka setkávají volek i osel. V církevní symbolice je to setkání Izraele s pohany.

V zobrazení Matky a Novorozence se spojují dva řády symbolů Božího Království. Hoch v jeskyni připomíná modlícímu se novozákonní obrazy Království Božího a Marie na úpatí hory nás přivádí ke starozákonním očekáváním tohoto Království.

Za připomenutí zvláště stojí, že Marie na ikonách Narození většinou nehledí na Mládence. Proč se tak stalo, je ve Vyznání víry vyjádřeno slovy „pro nás a pro naše spasení". Syn Boží přišel na zemi, aby člověku ulehčil životní trápení. Ale mučivé pochybnosti právě v tuto chvíli velmi znepokojují pozemského opatrovníka Kristova – Josefa – formálního Mariina manžela. Marie se narodila po dlouhých modlitbách a mnoha očekáváních svých rodičů. Stala se „vymodleným děťátkem". Marii, narozenou zázrakem Božím, se rozhodli její rodiče Jáchym a Anna zasvětit Bohu, a tak Marie vyrůstala při Jerusalémském chrámu. Když dorostla prahu dospívání, její rodiče zemřeli. Zákony rituální čistoty nepovolovaly dospívající dívce dál v Chrámu zůstat. Monastýry starozákonní svět neznal. Navíc společenské mínění a náboženství Izraele se velmi tvrdě stavělo k bezdětným lidem, zvláště k ženám a zvláště k těm z rodu Davidova, ke kterému patřila také Marie. Nikdo nevěděl, kdo má přivést na svět Mesiáše a možná právě ta dívka, která se nechce vdát a stát matkou, na další roky oddaluje radostný den Příchodu. Zákon předpisoval každé dívce se co nejdříve vdát. Ale u Marie se očekávalo, že její život je spojen ještě s něčím jiným, než bylo obyčejné manželství. Uprosila kněží, aby ji provdali pouze formálně. Odvedli ji z Chrámu a dali ji do opatrování starému vdovci, který již měl děti z prvního manželství a který přislíbil, že bude čistotu Panny ochraňovat (Josefovy děti se v Evangeliích nazývají „bratry Ježíšovými").

Josef se stal Mariiným „snoubencem". A právě na něho upírá Bohorodice svůj pohled na ikonách Narození. Josefem zmítají pochybnosti. Ví, že ve skutečnosti není Mariiným manželem. Ale to také znamená, že není otcem dítěte. Co dělat? Podle zákona žena, která porušila manželskou věrnost, musí být ukamenována. Vydat Marii soudu nebo ji tajně propustit ze svého domu, ať si žije dál, jak chce, a ukončit tak fiktivní manželství fiktivním rozvodem? Pozdější křesťanská etika povoluje pouze jeden důvod rozvodu – nevěrnost jednoho z manželů (ve velmi vzácných případech – při bezdětnosti manželství). Ale starozákonní zvyk povoloval obvyklý rozvod při dohodě obou manželů. A tak – co s Marií? Josef nakonec volí ten nejmírnější způsob rozchodu. „Josef pak muž Její, spravedlivý jsa, a nechtě Ji v lehkost uvésti, chtěl Ji tajně propustiti". (Mat. 1,19) Evangelium nám vypráví, že tyto pochybnosti přepadly Josefa již ve chvíli, kdy zjistil těhotenství své manželky. Evangelium nás zpravuje také o vyřešení těchto pochybností: „Když pak o tom přemýšlel, aj, Anděl Páně ukázal se jemu ve snách, řka: Josefe, synu Davidův, neboj se přijati Marii manželku svou, nebo což v Ní zrozeno jest, z Ducha Svatého jest". (Mat. 1,20)

Ikona Narození připomíná Josefův zápas, a proto Marie hledí na toho, komu prvnímu zvěst o tajuplném narození způsobila bolest.

Historicky, chronologicky vzato, pokušení Josefovo začalo dlouho před nocí Narození. Ale ikona spojuje různé události, aby podtrhla a zdůraznila neobvyklost a tajemství události, která se zde odehrává. To, co člověk nemůže rozumem domyslet, co se nevejde do žádných představ fyzických ani metafyzických, se stalo skutečností, nejdůležitější událostí stvoření.

Druhý zázrak, druhé rozřešení pochybnosti často zobrazované na ikoně, je uvěření Salome. Jestliže motiv pochybností Josefových bývá zobrazován v levém dolním rohu ikony, pak uvěření Salome bývá naproti vpravo dole. Apokryfní „Prvoevangelium Jakobovo" vypráví, že Salome neuvěřila svědectví porodní báby o panenství Rodičky a omývajíc šestinedělku opovážila se sama prověřit neuvěřitelnou zprávu. Pro její nevíru jí ochrnula ruka. Pak, jako odpověď na prolité slzy pokání, Salome uslyšela: „zvedni svou ruku k Novorozenci, pochovej Ho a bude ti dáno spasení a radost", což Salome učinila. Na ikoně je ukázáno, jak Salome naleznuvší víru omývá Mládence. Na ikoně Narození je ještě řada obrazů, které pomáhají pochopit smysl Narození jako setkání Starého a Nového zákona. Lid Starého zákona – „Izrael těla" – je přítomen v obraze pastýřů. Národy, které přecházejí z pohanství ve stejný moment , míjíce tvrdost Starého zákona, jsou zde znázorněny v postavách perských mágů, kouzelníků. V křesťanském písemnictví často vidíme tyto pastýře a kouzelníky jako podobenství různých cest k jediné Pravdě – cesty víry a cestu rozumu .

Cesta pastýřů je přímější a kratší než cesta těch, kteří „zkoumáním chtějí najít Boha". Kouzelníci na ikoně jsou různého věku. Vpředu ukazuje na hvězdu ten nejmladší. To znamená, že Krista je možné najít a poklonit se Mu v každém věku. Ale je lepší učinit tak ne v „hodině dvanácté" svého života, ale v „té první".

Na ikoně Narození jsou také znázorněni andělé. Obvykle se na starých ikonách obrací jeden z nich tváří k nebi a druhý se sklání k pastýřům. To je vyjádření dvojí andělské služby. Jejich místa v oslavování Boha a zvěstování Boží vůle lidem.

Je zde shromážděno celé Stvoření, neboť toto je svátek a oslava jeho obnovení. Sv. archijerej Řehoř Bohoslovec napsal: „Narození není svátkem něčeho nového, ale obnovení". Příchodem Božím nebyl starý svět sežehnut, nebyl zničen ani zbaven svého smyslu a tvořen znovu. Dřívější svět je obnoven. „Vtělení Boží dává světu nový smysl, který je cílem a ospravedlněním jeho bytí a je zároveň počátkem jeho Proměnění. Proto je celé stvoření účastno tajemství narození Vykupitele.

(Z ruštiny přeložil Boris H.)
Stylita
25.12./7.1. Roždestvo (Narodenie) Hospodina Boha a Spasiteľa nášho Isusa Christa. „A keď nastala plnosť času, poslal Boh Syna svojho jednorodeného“ (Gal 4, 4), aby spasil ľudský rod. A tak sa naplnilo deväť mesiacov od blahej zvesti, ktorú oznámil Presvätej Deve archanjel Gabriel v Nazarete, hovoriac: „Raduj sa blahodatná… ajhľa, počneš a porodíš syna“(Lk 1, 18). V tom čase prišlo nariadenie od …More
25.12./7.1. Roždestvo (Narodenie) Hospodina Boha a Spasiteľa nášho Isusa Christa. „A keď nastala plnosť času, poslal Boh Syna svojho jednorodeného“ (Gal 4, 4), aby spasil ľudský rod. A tak sa naplnilo deväť mesiacov od blahej zvesti, ktorú oznámil Presvätej Deve archanjel Gabriel v Nazarete, hovoriac: „Raduj sa blahodatná… ajhľa, počneš a porodíš syna“(Lk 1, 18). V tom čase prišlo nariadenie od cisára Augusta, aby bol spísaný všetok ľud v Rímskej ríši. V súlade s týmto nariadením mal každý ísť do svojho mesta a tam sa zapísať. Preto spravodlivý Jozef prišiel s Presvätou Devou do Betlehema, mesta Dávidovho, lebo obaja boli z kráľovského Dávidovho pokolenia. Ale keďže sa do toho malého mestečka zišlo mnoho ľudí kvôli sčítaniu, Jozef a Mária nemohli nájsť nocľah ani v jednom dome, takže sa prichýlili v jednej ovčej jaskyni, kde pastieri zatvárali svoje ovce. V tejto jaskyni, v noci zo soboty na nedeľu 25. decembra, porodila Presvätá Deva Spasiteľa sveta, Hospodina Isusa Christa. A porodiac Ho bez bolesti, ako Ho aj počala bez hriechu od Ducha Svätého a nie od človeka, sama Ho zavinula do ľanových plienok, poklonila sa Mu ako Bohu a položila Ho do jasličiek. Potom prišiel spravodlivý Jozef, aj on sa Mu poklonil ako božskému plodu panenského lona. Vtedy prišli aj pastieri z poľa, nasmerovaní Božím anjelom a poklonili sa Mu ako Mesiášovi a Spasiteľovi. A pastieri počuli množstvo Božích anjelov, ktorí spievali: „Sláva na výsostiach Bohu a na zemi pokoj, medzi ľuďmi dobrá vôľa“ (Lk 2, 14). V tom čase prišli aj traja mudrci z východu, vedení zázračnou hviezdou, so svojimi darmi: zlatom, tymianom a myrhou, poklonili sa Mu ako Kráľovi nad kráľmi a obdarovali Ho svojimi darmi (Mt 2). Takto prišiel na svet Ten, Ktorého príchod bol predpovedaný prorokmi a narodil sa tak, ako to bolo predpovedané: od Prečistej Devy, v meste Betlehem, z Dávidovho pokolenia podľa tela, v čase, keď už v Jeruzaleme nebolo kráľa z Júdovho pokolenia, ale kraľoval cudzinec Herodes. Po všetkých Svojich predobrazoch a predpovediach, vyslancoch a zvestovateľoch, prorokoch a spravodlivých, mudrcoch a kráľoch, sa nakoniec zjavil On, Hospodár sveta a Kráľ nad kráľmi, aby vykonal dielo ľudského spasenia, ktoré Jeho sluhovia vykonať nemohli. Jemu nech je večná sláva a vďaka. Amiň.
z Ochridského Prológu
Stylita
Narození Pána našeho Ježíše Krista
Metropolita Antonij Surožský
Kázání (1974)

Kristus ve svém Evangeliu, když hovořil o tom největším, co může člověk učinit, o největší míře, do níž může dorůst, nám dal přikázání lásky: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí duši svou za své přátele (Jn 15, 13). A v tuto tajemnou vánoční noc sám náš Pán a Bůh naplnil svým Vtělením tento zákon vítězoslavným …More
Narození Pána našeho Ježíše Krista
Metropolita Antonij Surožský
Kázání (1974)

Kristus ve svém Evangeliu, když hovořil o tom největším, co může člověk učinit, o největší míře, do níž může dorůst, nám dal přikázání lásky: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí duši svou za své přátele (Jn 15, 13). A v tuto tajemnou vánoční noc sám náš Pán a Bůh naplnil svým Vtělením tento zákon vítězoslavným životem a láskou.
My se rodíme do dočasného a pomíjivého života, vznikáme z ničeho tvořícím a vládnoucím slovem Živého Boha, a skrze tuto dočasnou existenci se stáváme účastníky věčnosti a vcházíme do života věčného. Pán náš a Bůh náš vchází skrze své Vtělení, z plnosti bytí, z vítězící plnosti života, na území smrti. Z plnosti nestvořeného bytí je náš Spasitel nyní uzavírán do úzkého ohraničení padlého světa, vpravdě se podobajícímu vězeňským podmínkám. Jsouce věčným, rodí se v čase, aby v tomto světě, tak úzkém a těsném, odtrženém od Boha, žil, ukazuje nám příklad toho, jak je možno každodenně pokládat svůj život za svého přítele, a umírá, ukazuje nám, že i smrtí je možné zjevit a poukázat na vítězství života.
Jedna ze starých řeckých ikon zobrazuje Betlémské jesle, avšak nikoli v podobě působivých a dojemných jesliček, ale v podobě obětního stolce – žertveniku, složeného z kamení, na kterých leží děťátko předurčené k smrti. Ke smrti nikoli náhodné, beze smyslu, bez cíle, nýbrž určené k smrti ve smyslu oběti, která je vědomě, smysluplně a dobrovolně přinášena Bohu kvůli očištění hříchů, pro vítězství nad samou smrtí, pro sjednocení nebe se zemí, pro sjednocení padlého stvoření se živým, milujícím Bohem.
Dnes se věčný Bůh rodí v čase. Beztělesný (Bůh) na sebe obléká tělo. Ten, který je za hranicemi smrti, vstupuje na území smrti, dnes začíná křížová cesta Páně, dnes se nám zjevuje sebe obětující se a křížová, božská Láska. Dnes nám Betlémské jesličky předznamenávají tu jeskyni, kam bude položen náš Pán Ježíš Kristus, sňatý z Kříže po mučivé smrti. A celá životní cesta našeho Pána se nezdá být ničím jiným než oním naplněním přikázání o lásce, které nezná ani hranice, ani konce, přikázání o lásce, která svůj život pokládá za své přátele.

Stalo se to, ale pouze za (Spasitelovi) přátele? Kdo byl přítelem Pána, když se narodil, a kdo dal přístřeší Matce, která očekávala děťátko, a Josefovi, který jej doprovázel? Vyvrženi z vesnice lidí našli si pro sebe příbytek jen uprostřed zvířat. A tak tomu bude po celý Kristův život, když Ho na konci, při završení Jeho cesty izraelský národ a celé lidstvo vystrnadí z města lidí, pak mu nezbyde nic jiného než zemřít osamělou smrtí na hoře zvané Golgota. Cesta, započatá Pánem pro své přátele, je cestou lásky, ale kdo jsou tito přátelé? Nepřátelé – to nejsou ti, kdož nás nenávidí, naopak, jde o ty, které, pro nerozumnost, pro slepotu srdce a zatmění našeho rozumu nazýváme nepřáteli. Kristus nepřátele neznal. Všichni lidé, které vládnoucí tvořivé slovo Boží přizvalo k bytí, byli Jeho bratry a sestrami, byli milovanými Božími dětmi, které ztratily svoji cestu a které On přišel nalézt.
On sám nám dal příklad, když řekl, že dobrý pastýř zanechá devadesát devět ovcí, aby šel hledat jednu zbloudilou, která se ztratila (Lk 15, 4-6). Tak je to i ve vztahu k nám: ty lidi, kteří se nazývají nepřáteli Krista, Kristus uznává za své bratry a sestry, za děti Živého Boha, kterého On je Synem. On nezná nepřátele, pro Něj nepřátelé neexistují, a pro nás pro všechny se On stal člověkem, za všechny a pro všechny On žije ze dne na den, obětuje všechny síly těla i duše, a nakonec za všechny a pro všechny, po Strastném týdnu, po strašné Getsemanské noci, po tom všem posměchu, po všech těch urážkách, poté, kdy byl zrazen nebližším učedníkem, ostatními zanechán a opuštěn, Kristus umírá na kříži za všechny a pro všechny. A jestliže jsme Kristovi, tak o dnešní slavnostní noci se musíme naučit této Kristově cestě, dnes můžeme pokáním, to jest proměnou naší mysli a srdce, vejít na cestu Krista; můžeme novým zrakem prohlédnout a s překvapením spatřit, že nemáme žádné nepřátele, že jsou jen děti Boží, které se ztratily, k nimž nás Pán posílá žít, a je-li třeba i umřít, aby oni ožili na věky věků.
To je to, o čem nám vypráví život a smrt Krista, o čem nám dnes vypráví Narození Kristovo – čili o Narození Živého Boha v lidském těle. Je to tak tajemné: zdá se, jako bychom viděli našeho Boha, jako bychom Ho zbožně a s chvěním drželi ve svém objetí. Ale v tomto Vtělení se nám Bůh ukazuje ještě jako daleko větší tajemství než pouze jako Bůh jsoucí v nebesích, tak nepostižitelný lidskému rozumu a tak očekávaný lidským srdcem, protože v tomto Jezulátku je skryta všechna plnost neviditelného, nepostižitelného Boha.
Dotýkajíce se Děťátka, které se narodilo v Betlémě, s úžasem poznáváme, že On je Živý Bůh, který se pro nás stal živým Člověkem, mírou Boží lásky ke každému z nás, k tomu nejposlednějšímu hříšníku i k samému svatému spravedlivému – to je život a smrt Božího Syna, který se stal Synem člověka.
Jest vůbec možné, abychom se nyní neobrátili ke každému, kdo je kolem nás, s podobnou láskou? Cožpak se můžeme před tváří Kristova Vtělení chovat k lidem jinak než sám Bůh, který se stal Člověkem? Je nám dáváno nové přikázání (Jn 13, 34), kdy nás Pán vyzývá nikoli pouze milovat, ale milovat své přátele i nepřátele, kdy nás vyzývá milovat všechny, a sice tou měrou, kterou lze ztotožnit se slovy položit život za své přátele (Jn 15, 13), a uznat za přátele ty, kteří tě za přítele neuznávají, žít pro ně ze dne na den a je-li třeba, i za ně umřít s poslední modlitbou na rtech: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Amen.
U.S.C.A.E.
a to že bol jedinou oporou to rozporujem a dôvod jednoduchší ani byť nemôže je Matkou Boha a mala Ho fyzicky pri sebe aj traja mudrci nenašli nič iného ako každý naozaj Veriaci okamžite totiž našli s Ježišom aj Máriu a samozrejme že je Panna Mária novou Evou ale to plytký hmotár nepochopí prvá povedala Bohu NIE druhá to napravila doslova svetodejným ÁNO už toto ale je toho o dosť viac

pred hriec…More
a to že bol jedinou oporou to rozporujem a dôvod jednoduchší ani byť nemôže je Matkou Boha a mala Ho fyzicky pri sebe aj traja mudrci nenašli nič iného ako každý naozaj Veriaci okamžite totiž našli s Ježišom aj Máriu a samozrejme že je Panna Mária novou Evou ale to plytký hmotár nepochopí prvá povedala Bohu NIE druhá to napravila doslova svetodejným ÁNO už toto ale je toho o dosť viac

pred hriechom bola stará Eva čistá Panna bez hriechu nová Matka všetkých žijúcich ďaleko prekonala pramatku pramatka dávala prirodzený život nová Eva Panna Mária nám dala Život sám
Martina Bohumila Lutherová
Ikona Narození připomíná Josefův zápas, a proto Marie hledí na toho, komu prvnímu zvěst o tajuplném narození způsobila bolest.

Maria, byla citlivá a Josefa mnoho milovala, byl ve světě její jedinou oporou.
Stylita
Pasáž o sv. Josefovi a jeho dětech z prvního manželství je sporná.