A Vatikán mlčí jako ryba- Budou potraty legální i v Církvi?
Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech.
Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.
Navenek církevní autority samozřejmě hájily tradiční učení, nejmarkantnějším dokladem je Familiaris consortio Jana Pavla II. Nezpochybňuji tady ani v nejmenším čistotu úmyslů tohoto papeže, který opravdu chtěl upřímně bránit morální nauku Katolické církve proti útokům nepřátel a vytyčit ji jako tabu, za něž nelze jít, jenže konkrétní praxe „v terénu“ vypadala jinak. Už když Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku Humanae vitae, potvrzující kategorické „ne“ církevní autority k antikoncepci, jednotlivé biskupské konference západních zemí (německá, rakouská, holandská, kanadská…) v totálním rozporu s jednoznačným zněním papežského dokumentu prohlašovaly pilulky a nitroděložní tělíska za „věc svědomí“ jednotlivců a zpovědníci udělovali rozhřešení, aniž vázali penitenty k zanechání této hříšné praxe.
To se dělo i ve věci sexuálních vztahů. Vím o kněžích, kteří dávali párům žijícím po rozvodu v neregulérních svazcích automaticky rozhřešení, vím dokonce o těch, kteří „zavírali oči“ i nad smilstvem mladých lidí žijících spolu „na hromádce“. Takto plíživě se „zdola“ podařilo rozložit morálku katolických věřících, i když papežové říkali a přikazovali něco jiného.
Přesně podle instrukcí zednářské „Alty Venty“ z 19. století: Neupozorňujme na sebe halasným nesouhlasem, buďme potichu, ale nenápadně prosazujme naše ideje zevnitř, tady pracujme jako mravenci, máme dostatek času. Už sv. Maxmilián Kolbe upozorňoval ve své korespondenci ve 20. letech minulého století, že zednáři se teď budou snažit co nejintenzivněji rozvrátit ve vší tichosti a nenápadnosti sexuální morálku katolického lidu. Pokoncilní neomodernisté se stali realizátory těchto záměrů. Nyní, když cíle bylo dosaženo a katoličtí věřící ve své značné části žijí ohledně 6. a 9. přikázání stejně jako nekatolíci a nevěřící, je církevní autorita od neomodernistů vyzvána, aby se „přizpůsobila“, protože situace je taková, jaká je – a nedá se s tím nic dělat (odezírám od faktu, že nositelé církevní autority sami jsou neomodernisté).Zkrátka a dobře perfektní a lstivá taktika: papežové, mluvte si, co chcete, my budeme nenápadně pracovat na zkáze mravů, a až toho bude dosaženo, pak nebudete moci nic víc dělat, než kapitulovat – a když ne, tak prosadíme na vaše místo někoho z našich řad.
Vše nasvědčuje tomu, že tento postup se uplatňuje dnes i v otázce potratů. Navenek samozřejmě stále platí, že se jedná o těžký hřích stižený exkomunikací, o vraždu lidské bytosti, jež dosud nemohla spáchat žádný osobní hřích. Jenže v praxi už fungují podobné mechanismy jako u antikoncepce a hříchů proti 6. a 9. přikázání. Papež František několikrát proti potratu mluvil a nazval ho „strašným zločinem“, jenže jak to vypadá v terénu? Docent filozofie proslulé Katolické univerzity v belgické Lovani Stephane Merciér se v přednášce pro studenty vyjádřil, že potrat je vraždou. A výsledek? Sprostý vyhazov s odůvodněním, že „potraty jsou v Belgii legální a proto univerzitní profesor nemá právo je zpochybňovat“
(Katholisches.info 30.3.2017, Postoj.sk 4.4.2017). A ještě otřesnější je vyjádření mluvčího belgické biskupské konference Tomyho Scholtese, jenž označil Merciérovo vyjádření za „komické“ (v němčině „karikierend“), protože vražda prý předpokládá „násilí, čin provedený při plném vědomí a úmysl, což neodpovídá situaci osob, které jsou v největší nouzi….“ Polemizovat s tímto směšným tvrzením opravdu nemá smysl.
I když připustíme, že mohou být ženy, které nevědí, že plod, který nosí pod srdcem, je člověk, tak lékaři, kteří ji na potrat pošlou nebo jej provedou, to přece musí vědět, takže se jednoznačně o úmyslnou vraždu jedná. Dále se Scholtes alibisticky odvolal na autonomii univerzity a proto prý se belgická biskupská konference Merciéra nezastane. A Vatikán mlčí jako ryba.
Další nápadná část mozaiky pochází z Kanady. Jak oznámila organizace LifeSiteNews, tamní biskupská konference finančně podporuje nejméně 7 neziskových organizací, které financují potraty v Latinské Americe (Katholisches.info 30.3.2017). Potom není divu, že statečná Mary Wagnerová, toho času si odpykávající trest vězení za své obětavé nasazení na obranu nenarozeného života, nenachází u biskupů žádnou podporu. A Vatikán opět mlčí, ačkoliv tady už – z hlediska kanonického práva – „přestává legrace“, neboť každý, kdo jakkoliv spolupracuje na potratu, podléhá exkomunikaci. Pokud tedy všichni kanadští biskupové vědí o tom, že jejich peníze jdou na potraty, tak upadají do nejvyššího církevního trestu. Jak to, že z Říma se neozývá žádná reakce?
Je to něco podobného, jako když příslušné vatikánské orgány předtím nereagovaly na hromadné udělování rozhřešení smilníkům a podávání jim sv. přijímání (snad jen v 90. letech, kdy Kongregace pro nauku víry pokárala 3 německé biskupy za praktikování tohoto). Dnes máme vysvětlení ve formě „obtížných situací“, „komplikovaných problémů“, „masového rozšíření“ atd.
Proto papež František přistupuje ke změkčení tradiční morálky. Obávám se, že logicky toto čeká i nauku o potratech. Až se – mj. i v důsledku restriktivních zákonů západních zemí proti obráncům nenarozeného života – stanou potraty v jakékoliv formě široce rozšířeným jevem i mezi katolíky, dočkáme se nejspíš z Vatikánu nebo přímo od papeže „vysvětlení“ podobného tomu, které pronesl mluvčí belgické biskupské konference: není to přímo a bezprostředně vražda, proto musíme k tomu přistupovat jinak než dosud.
Můj profesor dějepisu na gymnáziu hluboko za komunismu, tvrdý bolševik, nám jednou říkal: „Katolicismus něco jiného hlásá a něco jiného provádí.“ je smutné, že dnes po tolika letech mu musím dát alespoň částečně za pravdu. Jenže útěchou nám budiž, že to, co nám předvádějí Bergoglio, Kasper, Coccopalmiero, Forti, Baldisseri, de Kessel v Belgii nebo kanadský episkopát, není katolicismus, ale něco úplně jiného.
Pravý a skutečný katolicismus je někde zcela jinde, např. u kardinálů Saraha a Burkea, u biskupa Schneidera apod. V tom je naše naděje a síla.
