Už nebudou existovat mnohé národy v čase Mesiáše (Antikrista), kdy každý žid bude mít jen 2 800 otroků z 70 národů, ostatní nechá usmrtit (národů je zhruba 5 000 dnes), 10.4.2022 Ukrajinský Žid …Více
Už nebudou existovat mnohé národy v čase Mesiáše (Antikrista), kdy každý žid bude mít jen 2 800 otroků z 70 národů, ostatní nechá usmrtit (národů je zhruba 5 000 dnes), 10.4.2022 Ukrajinský Žid Hodos Jüdische Reiter. Putin. Apokalypse 00:08:36.291 chlubí se tímto židovská sekta Chabad Lubavič (rusky s německými titulky)
Veřejná doména
Hanka Kraská
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Karol Dučák: Proč hoří francouzské katedrály?
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny...
Nelze se ubránit pocitům bolesti a lítosti nad touto tragédií, jenže zároveň se mimoděk vnucuje představa Božího biče, připraveného šlehat zemi, která pohrdla Kristem.
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek …Více
Karol Dučák: Proč hoří francouzské katedrály?
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny...
Nelze se ubránit pocitům bolesti a lítosti nad touto tragédií, jenže zároveň se mimoděk vnucuje představa Božího biče, připraveného šlehat zemi, která pohrdla Kristem.
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny...
Mnozí to ještě máme v čerstvé paměti. Otřesná tragédie. Nejkrásnější a nejstarší gotická památka Paříže, katedrála Notre-Dame, se ocitla v hrozivých plamenech. Oheň se po urputném boji hasičů podařilo uhasit, ale potrvá dlouhé roky, než bude možné katedrálu obnovit v plném rozsahu. Nelze se ubránit pocitům bolesti a lítosti nad touto tragédií, jenže zároveň se mimoděk vnucuje představa Božího biče, připraveného šlehat zemi, která pohrdla Kristem.
Nejnebezpečnějšími nepřáteli francouzských katedrál totiž paradoxně nejsou ani muslimové, ani vandalové, ale samotní rodilí Francouzi, obyvatelé země, označované za „nejstarší dceru Katolické církve“. Francouzi se už dlouho vzdávají svých katolických tradic. A nezpůsobil to Druhý vatikánský koncil, jak tvrdí kdejací historici-nedoukové.
Francouzské statistiky uvádějí hrozivá čísla, potvrzující, že úpadek víry francouzských katolíků nezačal po Druhém vatikánském koncilu, ale už mnohem dříve. Podle jedné z nich v roce 1952 se pouze 15% francouzských katolíků zpovídalo jednou za měsíc nebo častěji, ale 37% katolíků nikdy nevstoupilo do zpovědnice. V témže roce 1952 pouze 27% (!) francouzských katolíků navštěvovalo pravidelně nedělní mši. Bylo to 10 let před začátkem koncilu!
Pokles náboženského zápalu francouzských katolíků před Druhým vatikánským koncilem dokumentují i jiné údaje, například statistiky počtu kněžských ordinací ve Francii v průběhu 20. století. Podrobně zdokumentovaná situace v diecézi Quimper odhaluje několik pozoruhodných skutečností, především prudký pokles počtu kněžských svěcení v období před Druhým vatikánským koncilem.
Rok -- Počet kněžských ordinací v diecézi
1900 .......... 43
1901 .......... 33
1902 .......... 56
1903 .......... 37
1904 .......... 41
1905 .......... 35
1906 .......... 45
1907 .......... 49
1908 .......... 42
1909 .......... 33
1910 .......... 26
1911 .......... 22
1912 .......... 18
1913 .......... 26
1914 .......... 25
1915 .......... 0
1916 .......... 8
1917 .......... 5
1918 .......... 0
1919 .......... 11
1920 .......... 13
1921 .......... 21
1922 .......... 24
1923 .......... 25
1924 .......... 41
1925 .......... 12
1926 .......... 22
1927 .......... 19
1928 .......... 30
1929 .......... 18
1930 .......... 28
1931 .......... 16
1932 .......... 20
1933 .......... 32
1934 .......... 29
1935 .......... 40
1936 .......... 38
1937 .......... 27
1938 .......... 49
1939 .......... 39
1940 .......... 7
1941 .......... 20
1942 .......... 23
1943 .......... 40
1944 .......... 48
1945 .......... 39
1946 .......... 48
1947 .......... 54
1948 .......... 39
1949 .......... 34
1950 .......... 10
1951 .......... 19
1952 .......... 23
1953 .......... 20
1954 .......... 21
1955 .......... 15
1956 .......... 15
1957 .......... 4
1958 .......... 13
1959 .......... 20
1960 .......... 17
1961 .......... 14
1962 .......... 14
1963 .......... 14
1964 .......... 21
1965 .......... 19
1966 .......... 10
1967 .......... 9.
Ze statistiky jednoznačně vyplývá prudký nárůst počtu ordinací během druhé světové války a krátce po ní až do roku 1947 a stejně rapidní pokles povolání v následujícím období.
Zatímco v roce 1947 bylo v diecézi Quimper vysvěcených 54 kněží, o 10 let později, v roce 1957, tedy 5 let před začátkem koncilu, zde zaznamenáváme pouze 4 kněžské ordinace. V období let 1958 - 1965 dochází k mírnému zlepšení situace, ale po skončení koncilu nastává opět pokles počtu ordinací.
Je třeba konstatovat, že situace v diecézi Quimper nebyla ve Francii ojedinělá. V celé zemi došlo po roce 1947 k rapidnímu úpadku povolání. Tento trend dokumentuje i připojený graf.
Přehled kněžských ordinací v jednotlivých kalendářních letech ve Francii po roce 1930.
Z uvedeného grafu je zjevných několik vývojových fází počtu ordinací.
Před druhou světovou válkou dochází ve Francii k nárůstu povolání, krátce před druhou světovou válkou a v počátečním období války však nastává rapidní pokles počtu ordinací. Od roku 1940 se však situace výrazně zlepšuje a nastává mimořádný nárůst počtu kněžských svěcení. Tento vzestupný trend dosahuje vrcholu v roce 1947, kdy je ve Francii zaznamenán pozoruhodný počet 1649 ordinací. Tento počet ve Francii už nikdy nebyl překonán ani v období před Druhým vatikánským koncilem ani po něm.
Od roku 1947 zaznamenává Francie výrazný celkový pokles počtu ordinací do roku 1960, přerušen v následujícím roce 1961 krátkodobým vzestupem počtu kněžských svěcení, ale už v roce 1962, kdy začal koncil, počet ordinací znovu klesá. Během koncilu se situace dočasně konsoliduje a dochází k mírnému nárůstu povolání, jenže po koncilu znovu dochází k rapidnímu poklesu ordinací a tato situace přetrvává až do současné doby.
Pro ilustraci pár konkrétních údajů z poválečného období.
Rok -- Počet kněžských ordinací ve Francii
1947 .......... 1649
1951 .......... 999
1956 .......... 825
1960 .......... 565
1965 .......... 646
Tedy už před Druhým vatikánským koncilem pozorujeme ve Francii výrazný pokles náboženského zápalu francouzských katolíků. Tuto skutečnost potvrzují i následující údaje. Zkrácený přehled celkového počtu světských kněží, řeholníků a řeholnic v letech 1789, 1880 a 1950 ve Francii přináší tato čísla:
Rok -- Počet kněží, řeholníků a řeholnic ve Francii
1789 .......... 170 000
1880 .......... 213 000
1950 .......... 177 000
Vidíme, že v průběhu období let 1789 - 1880 celkový počet světských kněží, řeholníků a řeholnic ve Francii vzrostl ze 170 000 na 213 000. Od roku 1880 do roku 1950 však tento počet poklesl až o 36 000 osob. Dalším šokujícím faktem je, že v roce 1950 bylo ve Francii jen o 7 tisíc světských kněží, řeholníků a řeholnic více než 161 let předtím, krátce před začátkem Velké francouzské revoluce v roce 1789!
Nelze na ploše relativně krátkého článku uvést všechny statistické údaje, charakterizující situaci Katolické církve ve Francii před Druhým vatikánským koncilem. Všechny statistiky tohoto období však mají jedno společné: potvrzují rapidní pokles náboženského zápalu francouzských katolíků před Druhým vatikánským koncilem. Tedy pseudovědecké teorie o tom, že Druhý vatikánský koncil způsobil krizi víry francouzských katolíků, neobstojí. Statistiky jsou neúprosné a logika věcí „nepustí“.
Bohužel, pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny. Bude ještě mnohem hůř. Tak strašně, až z toho každého upřímně věřícího katolíka bude bolet srdce. Na Francii je už připraven Boží bič.
V budoucnu je ohrožených 2 800 (!) kostelů, které mají jednoduše zbourat a na jejich místech vyrostou obchody a parkoviště. I Kaple Sv. Martina z roku 1880 v městečku Sablé-sur-Sarthe, nedaleko Le Mans, je již minulostí. Překážela, tak ji zbourali, aby uvolnila místo parkovišti. Tolikeré barbarství!
Bože, osviť rozum francouzským ženám i mužům! Bože, navrať „nejstarší dceru Katolické církve“ zpět do jejího klína! Vroucně prosíme!
Karol Dučák
ZDROJE:
1. Bariak L.: Z Francúzska miznú kostoly. Namiesto nich rastú obchody či parkoviská. In: aktuality.sk. Dostupné z:
Z Francúzska miznú kostoly. Namiesto nich rastú obchody či parkoviská
2. Birdulan R.: L'avenir du sacerdoce en France. In: Liberté Politique. Dostupné z:
L'avenir du sacerdoce en France - Décryptage - Actualité - Liberté Politique.
3. Gregorík S.: Upálili Francúzi v Notre Dame Krista? In: Konzervatívny denník Postoj. Dostupné z:
Upálili Francúzi v Notre Dame Krista? .
4. La courbe des ordinations - Document sans titre. Dostupné z:
servianet.com/laveritedeschiffres/eglise/courbe.pdf.
5. Le Bras, H. - Lefebvre, M.: Une population en voie d'extinction: le clergé français. In: Dans Population 1983/2 (Vol. 38), s. 396-402. Dostupné z:
Une population en voie d'extinction : le clergé français - Persée
6. Liste des prêtres du diocèse ordonnés depuis 1803 selon leurs paroisses d'origine - Diocèse de Quimper. Dostupné z:
diocese-quimper.fr/…/pdf/pdf-liste-pretres/srql-1968-liste-pretres.pdf.
7. Poutrin I.: 1965, l’année où les églises françaises se vidèrent. In: Conversion / Pouvoir et religion. Dostupné z:
1965, l’année où les églises françaises se vidèrent
Původně vydáno na priestornet.com, článek z 23. 5. 2019 naleznete zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 5. 2019)
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny...
Nelze se ubránit pocitům bolesti a lítosti nad touto tragédií, jenže zároveň se mimoděk vnucuje představa Božího biče, připraveného šlehat zemi, která pohrdla Kristem.
Pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny...
Mnozí to ještě máme v čerstvé paměti. Otřesná tragédie. Nejkrásnější a nejstarší gotická památka Paříže, katedrála Notre-Dame, se ocitla v hrozivých plamenech. Oheň se po urputném boji hasičů podařilo uhasit, ale potrvá dlouhé roky, než bude možné katedrálu obnovit v plném rozsahu. Nelze se ubránit pocitům bolesti a lítosti nad touto tragédií, jenže zároveň se mimoděk vnucuje představa Božího biče, připraveného šlehat zemi, která pohrdla Kristem.
Nejnebezpečnějšími nepřáteli francouzských katedrál totiž paradoxně nejsou ani muslimové, ani vandalové, ale samotní rodilí Francouzi, obyvatelé země, označované za „nejstarší dceru Katolické církve“. Francouzi se už dlouho vzdávají svých katolických tradic. A nezpůsobil to Druhý vatikánský koncil, jak tvrdí kdejací historici-nedoukové.
Francouzské statistiky uvádějí hrozivá čísla, potvrzující, že úpadek víry francouzských katolíků nezačal po Druhém vatikánském koncilu, ale už mnohem dříve. Podle jedné z nich v roce 1952 se pouze 15% francouzských katolíků zpovídalo jednou za měsíc nebo častěji, ale 37% katolíků nikdy nevstoupilo do zpovědnice. V témže roce 1952 pouze 27% (!) francouzských katolíků navštěvovalo pravidelně nedělní mši. Bylo to 10 let před začátkem koncilu!
Pokles náboženského zápalu francouzských katolíků před Druhým vatikánským koncilem dokumentují i jiné údaje, například statistiky počtu kněžských ordinací ve Francii v průběhu 20. století. Podrobně zdokumentovaná situace v diecézi Quimper odhaluje několik pozoruhodných skutečností, především prudký pokles počtu kněžských svěcení v období před Druhým vatikánským koncilem.
Rok -- Počet kněžských ordinací v diecézi
1900 .......... 43
1901 .......... 33
1902 .......... 56
1903 .......... 37
1904 .......... 41
1905 .......... 35
1906 .......... 45
1907 .......... 49
1908 .......... 42
1909 .......... 33
1910 .......... 26
1911 .......... 22
1912 .......... 18
1913 .......... 26
1914 .......... 25
1915 .......... 0
1916 .......... 8
1917 .......... 5
1918 .......... 0
1919 .......... 11
1920 .......... 13
1921 .......... 21
1922 .......... 24
1923 .......... 25
1924 .......... 41
1925 .......... 12
1926 .......... 22
1927 .......... 19
1928 .......... 30
1929 .......... 18
1930 .......... 28
1931 .......... 16
1932 .......... 20
1933 .......... 32
1934 .......... 29
1935 .......... 40
1936 .......... 38
1937 .......... 27
1938 .......... 49
1939 .......... 39
1940 .......... 7
1941 .......... 20
1942 .......... 23
1943 .......... 40
1944 .......... 48
1945 .......... 39
1946 .......... 48
1947 .......... 54
1948 .......... 39
1949 .......... 34
1950 .......... 10
1951 .......... 19
1952 .......... 23
1953 .......... 20
1954 .......... 21
1955 .......... 15
1956 .......... 15
1957 .......... 4
1958 .......... 13
1959 .......... 20
1960 .......... 17
1961 .......... 14
1962 .......... 14
1963 .......... 14
1964 .......... 21
1965 .......... 19
1966 .......... 10
1967 .......... 9.
Ze statistiky jednoznačně vyplývá prudký nárůst počtu ordinací během druhé světové války a krátce po ní až do roku 1947 a stejně rapidní pokles povolání v následujícím období.
Zatímco v roce 1947 bylo v diecézi Quimper vysvěcených 54 kněží, o 10 let později, v roce 1957, tedy 5 let před začátkem koncilu, zde zaznamenáváme pouze 4 kněžské ordinace. V období let 1958 - 1965 dochází k mírnému zlepšení situace, ale po skončení koncilu nastává opět pokles počtu ordinací.
Je třeba konstatovat, že situace v diecézi Quimper nebyla ve Francii ojedinělá. V celé zemi došlo po roce 1947 k rapidnímu úpadku povolání. Tento trend dokumentuje i připojený graf.
Přehled kněžských ordinací v jednotlivých kalendářních letech ve Francii po roce 1930.
Z uvedeného grafu je zjevných několik vývojových fází počtu ordinací.
Před druhou světovou válkou dochází ve Francii k nárůstu povolání, krátce před druhou světovou válkou a v počátečním období války však nastává rapidní pokles počtu ordinací. Od roku 1940 se však situace výrazně zlepšuje a nastává mimořádný nárůst počtu kněžských svěcení. Tento vzestupný trend dosahuje vrcholu v roce 1947, kdy je ve Francii zaznamenán pozoruhodný počet 1649 ordinací. Tento počet ve Francii už nikdy nebyl překonán ani v období před Druhým vatikánským koncilem ani po něm.
Od roku 1947 zaznamenává Francie výrazný celkový pokles počtu ordinací do roku 1960, přerušen v následujícím roce 1961 krátkodobým vzestupem počtu kněžských svěcení, ale už v roce 1962, kdy začal koncil, počet ordinací znovu klesá. Během koncilu se situace dočasně konsoliduje a dochází k mírnému nárůstu povolání, jenže po koncilu znovu dochází k rapidnímu poklesu ordinací a tato situace přetrvává až do současné doby.
Pro ilustraci pár konkrétních údajů z poválečného období.
Rok -- Počet kněžských ordinací ve Francii
1947 .......... 1649
1951 .......... 999
1956 .......... 825
1960 .......... 565
1965 .......... 646
Tedy už před Druhým vatikánským koncilem pozorujeme ve Francii výrazný pokles náboženského zápalu francouzských katolíků. Tuto skutečnost potvrzují i následující údaje. Zkrácený přehled celkového počtu světských kněží, řeholníků a řeholnic v letech 1789, 1880 a 1950 ve Francii přináší tato čísla:
Rok -- Počet kněží, řeholníků a řeholnic ve Francii
1789 .......... 170 000
1880 .......... 213 000
1950 .......... 177 000
Vidíme, že v průběhu období let 1789 - 1880 celkový počet světských kněží, řeholníků a řeholnic ve Francii vzrostl ze 170 000 na 213 000. Od roku 1880 do roku 1950 však tento počet poklesl až o 36 000 osob. Dalším šokujícím faktem je, že v roce 1950 bylo ve Francii jen o 7 tisíc světských kněží, řeholníků a řeholnic více než 161 let předtím, krátce před začátkem Velké francouzské revoluce v roce 1789!
Nelze na ploše relativně krátkého článku uvést všechny statistické údaje, charakterizující situaci Katolické církve ve Francii před Druhým vatikánským koncilem. Všechny statistiky tohoto období však mají jedno společné: potvrzují rapidní pokles náboženského zápalu francouzských katolíků před Druhým vatikánským koncilem. Tedy pseudovědecké teorie o tom, že Druhý vatikánský koncil způsobil krizi víry francouzských katolíků, neobstojí. Statistiky jsou neúprosné a logika věcí „nepustí“.
Bohužel, pohled na hořící katedrály v současné Francii je podle všeho jen začátek strašlivé devastace krajiny. Bude ještě mnohem hůř. Tak strašně, až z toho každého upřímně věřícího katolíka bude bolet srdce. Na Francii je už připraven Boží bič.
V budoucnu je ohrožených 2 800 (!) kostelů, které mají jednoduše zbourat a na jejich místech vyrostou obchody a parkoviště. I Kaple Sv. Martina z roku 1880 v městečku Sablé-sur-Sarthe, nedaleko Le Mans, je již minulostí. Překážela, tak ji zbourali, aby uvolnila místo parkovišti. Tolikeré barbarství!
Bože, osviť rozum francouzským ženám i mužům! Bože, navrať „nejstarší dceru Katolické církve“ zpět do jejího klína! Vroucně prosíme!
Karol Dučák
ZDROJE:
1. Bariak L.: Z Francúzska miznú kostoly. Namiesto nich rastú obchody či parkoviská. In: aktuality.sk. Dostupné z:
Z Francúzska miznú kostoly. Namiesto nich rastú obchody či parkoviská
2. Birdulan R.: L'avenir du sacerdoce en France. In: Liberté Politique. Dostupné z:
L'avenir du sacerdoce en France - Décryptage - Actualité - Liberté Politique.
3. Gregorík S.: Upálili Francúzi v Notre Dame Krista? In: Konzervatívny denník Postoj. Dostupné z:
Upálili Francúzi v Notre Dame Krista? .
4. La courbe des ordinations - Document sans titre. Dostupné z:
servianet.com/laveritedeschiffres/eglise/courbe.pdf.
5. Le Bras, H. - Lefebvre, M.: Une population en voie d'extinction: le clergé français. In: Dans Population 1983/2 (Vol. 38), s. 396-402. Dostupné z:
Une population en voie d'extinction : le clergé français - Persée
6. Liste des prêtres du diocèse ordonnés depuis 1803 selon leurs paroisses d'origine - Diocèse de Quimper. Dostupné z:
diocese-quimper.fr/…/pdf/pdf-liste-pretres/srql-1968-liste-pretres.pdf.
7. Poutrin I.: 1965, l’année où les églises françaises se vidèrent. In: Conversion / Pouvoir et religion. Dostupné z:
1965, l’année où les églises françaises se vidèrent
Původně vydáno na priestornet.com, článek z 23. 5. 2019 naleznete zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 5. 2019)
Hanka Kraská
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Plačící socha Panny Marie v Niżankowicích na Ukrajině
Panna Maria velmi plakala v předvečer a v den smrti Svatého Otce Jana Pavla II. Socha Panny Marie v Niżankowicích na Ukrajině, 2 kilometry od polských hranic, začala slzet 6. ledna 2005. Plakala 40 dní až do smrti vizionářky sestry Lucie z Fatimy. Možná chtěla Panna Maria varovat před situací, která tam momentálně probíhá.
Avšak každý …Více
Plačící socha Panny Marie v Niżankowicích na Ukrajině
Panna Maria velmi plakala v předvečer a v den smrti Svatého Otce Jana Pavla II. Socha Panny Marie v Niżankowicích na Ukrajině, 2 kilometry od polských hranic, začala slzet 6. ledna 2005. Plakala 40 dní až do smrti vizionářky sestry Lucie z Fatimy. Možná chtěla Panna Maria varovat před situací, která tam momentálně probíhá.
Avšak každý by se měl zamyslet nad sebou, že možná je na čase něco ve svém životě změnit.
Slzení si všiml kostelník Włodzimierz Mroz, upozornil kněze. Zázračná Madonna z Niżankowic nejprve zesmutní a poté začne plakat. Mimořádné je i to, že slzy vytékají přesně z namalovaných zornic Panny Marie.
Slzy z Mariiných očí tekly vždy 13. dne v měsíci až do června 2006. Naposledy 9. září 2007. Znalecký posudek potvrdil, že jde o lidské slzy.
Jednoho dne se v kostele začala objevovat intenzivní vůně růží. Teologové říkali, že taková vůně květin je důkazem přítomnosti Matky Boží. Kromě toho tam byl také zázrak slunce, stejný jako ve Fatimě.
Katolický kostel v Niżankowicích vykopali věřící z hromady hnoje a odpadu, protože komunisté udělali z kostela stáj a chlév. Nebyla v něm žádná svatá socha, o obrázcích ani nemluvě.
Dřevěná socha je vysoká půl metru, uvnitř dutá, natřená barvou odolnou vodě. Do Polska byla přivezena z Lurd. Dlouhá léta byla v kostele v obci Hermanowice, PL. Byla převezena na Ukrajinu, do kostela, jako dar polské komunitě.
Do Niżankowic začalo přijíždět stále více poutí za uctíváním Panny Marie. Začaly fatimské bohoslužby, přičemž stále přicházelo množství věřících. Obrácení a zpovědí je i po několika desetiletích mnoho. V současnosti je svatyně v Niżankowicích nejnavštěvovanějším chrámem na Ukrajině.
Když otec Edward přišel do Niżankowiec, spatřil velký zástup katolíků, řeckokatolíků a pravoslavných křesťanů a před nimi plačící sochu Matky Boží, dotkl se jejích slz, tato zkušenost navždy zůstane v jeho srdci. Atmosféra této modlitby byla krásná.
Madonna zapłakała w Niżankowicach
Madonna zapłakała w Niżankowicach - Parafia Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Żywcu
Jak wyjaśnić słone strużki na twarzy Madonny?
Matka Boża w Niżankowicach zapłakała [zdjęcia]
Převzato z FC - Mariana Kubišová, článek z 26. 4. 2022 naleznete zde.
Panna Maria velmi plakala v předvečer a v den smrti Svatého Otce Jana Pavla II. Socha Panny Marie v Niżankowicích na Ukrajině, 2 kilometry od polských hranic, začala slzet 6. ledna 2005. Plakala 40 dní až do smrti vizionářky sestry Lucie z Fatimy. Možná chtěla Panna Maria varovat před situací, která tam momentálně probíhá.
Avšak každý by se měl zamyslet nad sebou, že možná je na čase něco ve svém životě změnit.
Slzení si všiml kostelník Włodzimierz Mroz, upozornil kněze. Zázračná Madonna z Niżankowic nejprve zesmutní a poté začne plakat. Mimořádné je i to, že slzy vytékají přesně z namalovaných zornic Panny Marie.
Slzy z Mariiných očí tekly vždy 13. dne v měsíci až do června 2006. Naposledy 9. září 2007. Znalecký posudek potvrdil, že jde o lidské slzy.
Jednoho dne se v kostele začala objevovat intenzivní vůně růží. Teologové říkali, že taková vůně květin je důkazem přítomnosti Matky Boží. Kromě toho tam byl také zázrak slunce, stejný jako ve Fatimě.
Katolický kostel v Niżankowicích vykopali věřící z hromady hnoje a odpadu, protože komunisté udělali z kostela stáj a chlév. Nebyla v něm žádná svatá socha, o obrázcích ani nemluvě.
Dřevěná socha je vysoká půl metru, uvnitř dutá, natřená barvou odolnou vodě. Do Polska byla přivezena z Lurd. Dlouhá léta byla v kostele v obci Hermanowice, PL. Byla převezena na Ukrajinu, do kostela, jako dar polské komunitě.
Do Niżankowic začalo přijíždět stále více poutí za uctíváním Panny Marie. Začaly fatimské bohoslužby, přičemž stále přicházelo množství věřících. Obrácení a zpovědí je i po několika desetiletích mnoho. V současnosti je svatyně v Niżankowicích nejnavštěvovanějším chrámem na Ukrajině.
Když otec Edward přišel do Niżankowiec, spatřil velký zástup katolíků, řeckokatolíků a pravoslavných křesťanů a před nimi plačící sochu Matky Boží, dotkl se jejích slz, tato zkušenost navždy zůstane v jeho srdci. Atmosféra této modlitby byla krásná.
Madonna zapłakała w Niżankowicach
Madonna zapłakała w Niżankowicach - Parafia Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Żywcu
Jak wyjaśnić słone strużki na twarzy Madonny?
Matka Boża w Niżankowicach zapłakała [zdjęcia]
Převzato z FC - Mariana Kubišová, článek z 26. 4. 2022 naleznete zde.
3 dalších komentářů od Hanka Kraská
Hanka Kraská
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Kto je ideológom globalistov?
Ateista a homosexuál Harari
Yuval Noah Harari – ideológ Svetového ekonomického fóra - Christianitas
Sme pravdepodobne jedna z posledných generácií Homo sapiens, pretože v nasledujúcich generáciách sa už pravdepodobne naučíme ovládať svoje telo, mozog a myseľ pomocou technológií. Dosiahli sme stav, keď dokážeme hacknúť nielen počítače, ale aj ľudské bytosti a …Více
Kto je ideológom globalistov?
Ateista a homosexuál Harari
Yuval Noah Harari – ideológ Svetového ekonomického fóra - Christianitas
Sme pravdepodobne jedna z posledných generácií Homo sapiens, pretože v nasledujúcich generáciách sa už pravdepodobne naučíme ovládať svoje telo, mozog a myseľ pomocou technológií. Dosiahli sme stav, keď dokážeme hacknúť nielen počítače, ale aj ľudské bytosti a iné organizmy. Všetok život počas 4 miliárd rokov: dinosaury, améby, paradajky, ľudia, všetok život podliehal zákonom prírodného výberu, ale teraz sa to zmení. Veda nahrádza evolúciu prirodzeným výberom evolúciou inteligentného dizajnu.
Prof. Harari sa vo svojej prednáške na výročnom stretnutí WEF v Davose zamýšľa, či bude budúcnosť ľudská…?
Prof. Yuval Noah Harari – nové eso globalistov, človek, ktorý akoby oficiálne povie všetko, čo páni v oblekoch nepovedia priamo. Jeho knihy boli preložené do 65 jazykov a na celom svete sa z nich predalo viac ako 40 miliónov výtlačkov. Žije so svojím „manželom“ neďaleko Jeruzalema. Je homosexuál, vegán, denne medituje a nepoužíva smartfón; autor intenzívne propagovaný v médiách po celom svete. Štylizuje sa ako jeden z najväčších mysliteľov 21. storočia, ktorý nám má pomôcť pochopiť realitu okolo nás.
V súčasnosti je guru celého Silicon Valley. Pozývajú ho tam na konferencie, čítajú jeho knihy, a on im vysvetľuje, o čom je ľudstvo. V skutočnosti iba nahlas hovorí to, čo donedávna bolo označované za konšpiračnú teóriu.
Jeho kniha Homo Deus, napísaná s cieľom propagovať vízie budúcnosti, je napísaná v duchu Klausa Schwaba a vrelo ju odporúča dokonca aj veľký „mysliteľ“ Bill Gates: „Skutočne pútavá kniha plná inšpiratívnych myšlienok zrozumiteľne napísaná bez zbytočného vedeckého žargónu. Núti človeka myslieť na budúcnosť, alebo inak povedané, premýšľať o našej prítomnosti.“ Obsahuje dejiny sveta napísané od Veľkého tresku, čiže od začiatku evolučného procesu, teda odkiaľ sme prišli, opis prítomnosti, kde sme, ako aj opis budúcnosti, kam údajne smerujeme.
Podľa neho až do renesancie existovalo obdobie, v ktorom prevládali náboženstvá. V renesancii sa začala rozvíjať veda a vzniklo nové náboženstvo humanizmu. Pred našimi očami sa však táto éra humanizmu pomaly končí a my vstupujeme do novej éry, ktorú už úplne ovládla veda a vzniká nové náboženstvo, tzv. náboženstvo dataizmu, pričom slovo dataizmus pochádza z pojmu dáta, čo znamená, že namiesto Boha by sme mali uctievať dáta.
Harari poukazuje na to, že prvou formou ľudskej civilizácie boli lovci a zberači, ľudia sa pri hľadaní potravy pohybovali po väčších územiach a v tých časoch vyznávali tzv. animistické náboženstvá, teda považovali seba i zvieratá za súčasť panteisticky chápanej jednoty prírodných síl.
Keď sa človek začal usádzať a obrábať pôdu, teda keď začali vznikať agrárne spoločnosti, vstúpil do novej fázy vývoja, tzn. do fázy vývoja agrárnych civilizácií. Situácia sa dramaticky zmenila, človek musel vymyslieť nové náboženstvo a Harari tvrdí, že práve vtedy človek vymyslel teistické náboženstvá, aby ospravedlnil svoju nadvládu nad prírodou, nad domestikovanými zvieratami. Pretože kým človek žil ako lovec, spôsobom života sa príliš nelíšil od zvierat a nemal trvalé bydlisko, nestaval mestá. V momente, keď však začal obrábať pôdu, usadil sa a začal si podmaňovať prírodu, a predovšetkým začal chovať zvieratá, alebo ako hovorí Harari, začalo sa vykorisťovanie cicavcov cicavcami,človek potreboval nového Boha, aby si mohol vymyslieť, že Boh nás stvoril na svoj obraz a podobu, čiže sme niekto lepší ako zvieratá, pretože máme nesmrteľnú dušu.
Preto nám Boh dovolil vládnuť nad prírodou a podmaniť si ju. Harari to však ako vegán dôrazne odsudzuje a niet pochýb, že jeho túžba odstrániť judaizmus a kresťanstvo z ľudského svetonázoru úzko súvisí s vegánstvom a túžbou, aby si ľudia nanovo uvedomili svoju jednotu so zvieratami, s prírodou, aby jednoducho prestali jesť mäso a utláčať zvieratá.
Takže sa to tu všetko podľa Harariho spája. V renesancii vzniká veda, objavuje sa Newton, moderná mechanika a vtedy sa objavuje úplne nový mýtus. V tej chvíli už človek nepotreboval Boha, aby mu vysvetľoval realitu, pretože dostal vedu a tá mu vysvetľovala svet. Preto vzniklo nové náboženstvo, ktoré nazýva humanizmus, alebo skôr humanitarizmus, ktorý kladie na prvé miesto človeka. Inými slovami, vstúpili sme do éry, v ktorej sa človek stal stredobodom sveta. Všetko sa malo diať kvôli človeku, aby boli uspokojené jeho potreby.
Je zaujímavé, že Harari tu opakuje primitívny argument, ktorý používali propagandisti tzv. vedeckého ateizmu v Sovietskom zväze o tom, že je vedecky dokázané, že duša neexistuje, pretože ju vedci jednoducho nenašli a že evolúcia, ako aj moderná psychológia, neurológia atď. údajne dokazujú, že neexistuje niečo také ako nedeliteľné koherentné „ja“ a samotný človek je vlastne len akýsi zväzok algoritmov, ktorý sa nelíši od zvierat, rastlín a predovšetkým od strojov. Podľa Harariho rozvoj modernej vedy povedie k tomu, že algoritmy, ktoré v súčasnosti prebiehajú v organickej hmote, bude možné preniesť do anorganickej hmoty a nové entity, ktoré vzniknú, teda umelá inteligencia, sa nakoniec ukážu ako oveľa efektívnejšie než to, s čím máme do činenia v súčasnosti.
V konečnom dôsledku teda my, ľudia, by sme mali evolučne prehrať s novými entitami, ktoré nazýva Homo Deus a ktoré majú byť akýmsi konglomerátom organickej a anorganickej hmoty, do ktorého budú zapísané rôzne druhy algoritmov, ktoré budú vykonávať špecifické výpočty, prijímať špecifické rozhodnutia a jednoducho nás riadiť. Nakoniec budú ľudské telá integrované do jednej globálnej siete, ktorá nás bude plne ovládať, budeme plne pod kontrolou a naše vedomie, zmysel života atď. bude plne závisieť od tejto siete, od toku dát, ktoré budú riadené algoritmami. Tvrdí, že tento proces je nevyhnutný, pretože je technicky možný, musí sa uskutočniť a v skutočnosti neexistuje spôsob, ako ho zastaviť. Svet sa jednoducho – či chceme, či nechceme – musí vyvíjať týmto smerom.
Neviem, či niektorému z jeho nadšených čitateľov došlo, že toto rozvracia celý filozofický a teoretický základ liberalizmu, demokracie, humanizmu, a teda napríklad aj koncepciu ľudských práv.
A Yuval Harari pokračuje: „Keďže v tomto novom systéme aj také profesie, ako sú lekári, právnici, konzultanti atď., prevezmú stroje,ktorébudú schopné efektívnejšie vykonávať rôzne výpočty a človeka nahradí umelá inteligencia, človek sa z ekonomického hľadiska stane jednoducho zbytočný.“ Harari má podľa tejto logiky absolútnu pravdu. Ak prijmeme názor, že človek je len kolieskom v tejto globálnej sieti a v toku dát, kde najdôležitejšou paradigmou a dogmou je tok a sloboda informácií, potom sa celý koncept demokracie, liberalizmu a ľudských práv stane úplne zbytočný. Táto otázka je o to zaujímavejšia, že ak máme pred očami víziu, ku ktorej údajne smerujeme, alebo inak povedané, ku ktorej nás globálna elita vedie, potom lepšie pochopíme napríklad pandémiu Covid-19, pretože zrejme už tu ide o proces prechodu do novej éry, v ktorej individuálne práva jednotlivca už nebudú mať žiadny význam.
Očkovanie je údajne dobrovoľné, ale táto dobrovoľnosť je fiktívna. Ukazuje sa, že individuálna telesná autonómia a právo rozhodovať o sebe sa stávajú ilúziou, pretože dôležitejší je kolektív, dôležitejšia je stádová imunita, dôležitejšie je zabezpečenie celku a jednotlivec sa mu jednoducho musí mu úplne podriadiť a či sa mu to páči alebo nie, musí sa nechať zaočkovať. Podľa Harariho taktiež neexistuje individuálne „ja“, že sa teda musí stať to a to, a že je to nevyhnutné a že v zásade sa celý progresívny svet musí uberať týmto smerom, pretože tak jednoducho vyzerá objektívna realita, a tak ďalej.
Snahou o legitimizáciu tejto bájky je odvolávať sa na autoritu vedy. To je základný trik, ktorý šikovne používa. Väčšina ľudí nemá ani potuchy, čo v skutočnosti veda hovorí, čo vedci dokázali, na čom pracujú, čo je nesporné a čo sporné. Bežný človek o tom nemá ani potuchy. Navyše ani priemerný biológ nemá poňatia o tom, čo sa deje vo fyzike. Priemerný fyzik nemá ani potuchy o tom, čo sa deje v chémii a podobne. Dokonca aj v rámci jednej disciplíny človek, ktorý sa zaoberá jedným druhom organickej chémie, nebude mať ani potuchy o tom, čo sa deje v oblasti anorganickej chémie. Táto situácia ďalekosiahlej deľby práce, a teda aj deľby poznania, zrazu robí z vedy niečo ako novú autoritu.
V týchto časoch máme do činenia s vedeckými autoritami, ktoré majú zohrávať rovnakú úlohu ako kňazi v sakrálnych civilizáciách. Pritom každý, kto sa aspoň trochu zaoberá vedou, vie, aké problematické je také radikálne tvrdenie, že veda dokázala to a to. Preto odvolávanie sa na autoritu vedy pri predkladaní svojej globálnej vízie je jednoducho podvod. Harari využíva vedu ako určitý stereotyp, aby vyvolal dojem. Zdôrazňujem „dojem“, že vízia, ktorú prezentuje, je vedecky dokázaná, ale je to lož.
Harari je bájkár pre nových páriov, ktorí si myslia, že človek je len len hŕbou algoritmov, ničím sa nelíšiacich od zvierat. To by samozrejme malo viesť k určitým praktickým požiadavkám, ako je vegánstvo alebo, samozrejme, úplný ateizmus, či presvedčenie, že život nemá hlbší zmysel.
A keď naozaj nevidíme zmysel života, vždy môžeme tento svet opustiť. A globálna elita bude mať menší problém s masou ľudí, ktorí v budúcnosti budú ekonomicky nadbytoční. O rozmnožovaní sa ani nezmieňujem, pretože ak ľudia nevidia svoju budúcnosť, nechcú sa ani rozmnožovať. Veď prečo by mal odsúdiť svoje deti na hrozný život bez budúcnosti? Harari je tu sám príkladom, pretože žije v homosexuálnom vzťahu, takže nebude mať deti. Je to naratív napísaný vlastne na objednávku politickej elity.
Od ateizmu k transhumanizmu
Vízia, o ktorej hovorí Harari a iní transhumanisti jeho typu, nie je vyslovene ateistická, nie je to vízia bez akéhokoľvek boha, pretože je v nej dosť absolútnych, nespochybniteľných prvkov. Preto mnohí, ktorí si všímajú gnostický charakter transhumanizmu, ho vlastne považujú za nové kvázi náboženstvo: Pravdy viery sú nahradené ideologickými dogmami, Dekalóg „ľudskými právami“, Trojjediného Pána Boha novým „zlatým teľaťom“, ktorým je trans-človek.
Ide o akési „nové krédo“ moderného sveta, ktoré presadzujú ateisti. Kresťanstvo, ktoré stáročia stálo v ceste, má byť nahradené novým náboženstvom, ktoré bude viac spolupracovať s ideológiami, ktoré presadzuje Harari a jemu podobní, ako sú environmentalizmus, vegánstvo, gender, totálny pacifizmus, radikálny feminizmus atď. Môžeme tu vlastne hovoriť o určitom obrate, keď stáročia úsilia o ateizmus v jeho rôznych mutáciách iba potvrdili prirodzenú religiozitu človeka, smerovanie k transcendencii. Preto dnešnou stratégiou už nie je náboženstvo zavrhnúť, ale zmeniť ho a rozriediť tak, aby „vyhovovalo“ človeku.
Kresťanstvo je od samého začiatku, napriek tomu, čo hlásajú jeho odporcovia, kritici a nepriatelia, náboženstvom slobody. Kristus nás oslobodil. Kristus nám dal slobodu. Sloboda však nespočíva v rozmarnej voľbe čohokoľvek, ale vo voľbe dobra.Iba dobro môže upevniť človeka v slobode a umožniť mu byť dobrý až do konca!
Skutočnú slobodu dal človeku Kristus, ktorý však zdôraznil, že kľúčom je poznať pravdu! „Poznáte pravdu a pravda vás oslobodí“ (Jn 8,32). Nie naopak, že najprv je sloboda a potom pravda a človek sa sám rozhodne, čo je pravda a čo nie. Bez pravdy teda niet slobody!
Harari neskrýva svoje zámery. Jeho dielo Homo Deus, v ktorom postuluje stvorenie nového človeka, je v ostrom protiklade s celým kresťanským myslením, v ktorom má človek vďaka Kristovej milosti šancu na nový život v Bohu. Zbožštenie, o ktorom sa hovorí najmä vo východnom kresťanstve, bude ľudské, ale na základe milosti, a nie niečo, čo si človek vydobyje sám.
Podľa Harariho ľudstvo dosiahne večné šťastie samo, bez Boha. Ako inak to nazvať, ak nie démonickým myslením? Človek totiž prijíma spásu, žije ju, formuje sa podľa nej a nespolieha sa len na svoje sily.
Harariho projekt je rozložený na mnoho rokov. Samospása sa podľa jeho vízie dosiahne tým, že sa postaví proti kresťanstvu a odmietne ho. Izraelský futurológ neuvádza žiadne konkrétne argumenty, nemá záujem diskutovať. Jednoducho je to nový prorok hlásajúci jedinú pravdu, ktorú pozná len on a ktorú možno uskutočniť len tak, že ho budeme všetci počúvať.
Ba Harari sa domnieva, že náboženstvo ako také je hlavným škodlivým činiteľom a podnecovateľom svetovej biedy. Všetko nasvedčuje tomu, že nejde len o slová, ale možno očakávať rôzne formy obmedzovania kultúrnej prítomnosti kresťanstva.
Prečo sme sa od Cirkvi nedočkali pevnej a rozhodnej reakcie na Harariho víziu? Nuž chýba nám pohotovosť a zanietenosť. Musíme byť schopní uvádzať argumenty a dôvody, ktoré stoja za nami a našou kresťanskou víziou sveta, aby sme dokázali bojovať aj proti tým najbláznivejším myšlienkam, ako je Homo Deus. Pretože prezentovanie kresťanstva ako iracionálneho náboženstva či nepriateľa vedy je len súčasťou stratégie neutralizácie viery.
Knihy Hararimu priniesli obrovskú popularitu. Spája sa predovšetkým s veľkými digitálnymi spoločnosťami v Silicon Valley. A práve to mu dodáva popularitu pretože korporácie zo Silicon Valley sú okrem svojej finančnej moci predovšetkým mediálnou mocnosťou, ktorá investovala svoje peniaze do médií a prostredníctvom mediálneho sveta dokáže propagovať konkrétnych autorov.
Harari však celý čas prezentuje tento „vedecký“ svetonázor a verí, že všetko, čo hlása, je vedecké. V súvislosti s tým spomína veľmi populárny názor medzi transhumanistami, že v blízkej budúcnosti bude možné pomocou genetiky vykonávať na embryách genetické mutácie, vymieňať gény a podobne. A ľudí, ktorí sa narodia, bude možné vylepšovať pomocou tzv. kyborgizácie, teda tým, že do mozgu sa budú implantovať ďalšie orgány, zle fungujúce orgány sa budú môcť vymeniť za lepšie, orgány, ktoré fungujú, za ešte lepšie či za umelé a podobne.
To znamená, že príslušníci elity budú investovať do svojich detí a tieto deti už budú „HOMO DEUS“, ako hovorí Harari, to znamená, že budú mať vyššiu inteligenciu, lepšiu pamäť, lepšiu schopnosť používať mozog, ktorý bude umelo stimulovaný a geneticky modifikovaný a pod. Budú geneticky chránení proti všetkým druhom chorôb, počnúc rakovinou a končiac Covidom-19, budú sa prirodzene dožívať 120 – 350 rokov.
A tak bude nasledovať stratifikácia. Prvá bude ekonomická. Po ekonomickej stratifikácii bude čoskoro nasledovať politická a právna stratifikácia. Pretože vzniká otázka, či hodnota života priemerného pána Nováka, ktorý žije 70 rokov, je rovnaká ako hodnota života šéfa veľkej korporácie, ktorý bude žiť 250 rokov a bude stáť na čele veľkej korporácie. A Harari hovorí: nie, nie je to rovnaká hodnota. Šéf veľkej korporácie bude dôležitejší než ľudia, ktorí budú nezamestnateľní, pretože v digitálnej ekonomike a umelej inteligencii už pre nich nebude práca, teda budú nahraditeľní.
Na tejto fotografii je prof Harari zachytený v zamyslení počas prednášky na tému rušenia pracovných pozícií, Výročné stretnutie WEF v Davose, 2018
Harari vo viacerých rozhovoroch spomína svojho „manžela“ a s hrdosťou priznáva, že to, že je homosexuál, čo má blahodarný vplyv na jeho dielo. Podľa neho „všetko, čo existuje, je podľa definície prirodzené“, a preto sex nemá žiadny vyšší zmysel a ľudskú sexualitu prirovnáva k sexualite šimpanza. „Predstava, že sex existuje len za účelom rozmnožovania, je totálny nezmysel, ktorý vymysleli kňazi a rabíni“, zdôrazňuje. „V skutočnosti naše pojmy „prirodzené“ a „neprirodzené“ nie sú prevzaté z biológie, ale z kresťanskej teológie,“ dodáva.
Ak Boh stvoril človeka, aby bol nadradený všetkým ostatným zvieratám, Harari redukuje človeka na jeho základnú živočíšnu úroveň a opisuje Boha ako mýtus, „veľkého muža na oblohe, ktorý sa hnevá, keď sa dvaja ľudia milujú“. Pokračujúc v tomto jazyku hovorí, že žiadny „veľký muž na nebi“ sa nenahnevá; jediní ľudia, ktorí sa hnevajú, sú „všelijakí kňazi a rabíni“.
Ďalej vo svojej knihe zdôrazňuje, že verí vo vedu a jej dva procesy: deterministický a náhodný. Ich kombinácia vytvára pravdepodobnosť, čo je podľa neho najbližšie k slobode, ale slobodná vôľa neexistuje. Podľa neho „slobodná vôľa bola vždy mýtus a nie vedecká realita“.
Harari argumentuje tým, že keďže neexistuje Stvoriteľ (Boha nazýva „človekom v nebi“), nemôžeme byť stvorení ako rovní, a preto ani ľudia nemôžu byť Stvoriteľom obdarení neodňateľnými právami.
Yuval Noah Harari ako ateistický nihilista sa spolieha na svoje vnímanie prirodzeného výberu a biológie, ktoré mu vraj všetko vysvetľujú, pričom mu zjavne uniká pravda o ľudstve, svete, v ktorom žijeme, a o samotnej realite.
A táto pravda uniká aj Svetovému ekonomickému fóru, ktoré napriek tomu je odhodlané svet priviesť k novým svetlým zajtrajškom.
Ateista a homosexuál Harari
Yuval Noah Harari – ideológ Svetového ekonomického fóra - Christianitas
Sme pravdepodobne jedna z posledných generácií Homo sapiens, pretože v nasledujúcich generáciách sa už pravdepodobne naučíme ovládať svoje telo, mozog a myseľ pomocou technológií. Dosiahli sme stav, keď dokážeme hacknúť nielen počítače, ale aj ľudské bytosti a iné organizmy. Všetok život počas 4 miliárd rokov: dinosaury, améby, paradajky, ľudia, všetok život podliehal zákonom prírodného výberu, ale teraz sa to zmení. Veda nahrádza evolúciu prirodzeným výberom evolúciou inteligentného dizajnu.
Prof. Harari sa vo svojej prednáške na výročnom stretnutí WEF v Davose zamýšľa, či bude budúcnosť ľudská…?
Prof. Yuval Noah Harari – nové eso globalistov, človek, ktorý akoby oficiálne povie všetko, čo páni v oblekoch nepovedia priamo. Jeho knihy boli preložené do 65 jazykov a na celom svete sa z nich predalo viac ako 40 miliónov výtlačkov. Žije so svojím „manželom“ neďaleko Jeruzalema. Je homosexuál, vegán, denne medituje a nepoužíva smartfón; autor intenzívne propagovaný v médiách po celom svete. Štylizuje sa ako jeden z najväčších mysliteľov 21. storočia, ktorý nám má pomôcť pochopiť realitu okolo nás.
V súčasnosti je guru celého Silicon Valley. Pozývajú ho tam na konferencie, čítajú jeho knihy, a on im vysvetľuje, o čom je ľudstvo. V skutočnosti iba nahlas hovorí to, čo donedávna bolo označované za konšpiračnú teóriu.
Jeho kniha Homo Deus, napísaná s cieľom propagovať vízie budúcnosti, je napísaná v duchu Klausa Schwaba a vrelo ju odporúča dokonca aj veľký „mysliteľ“ Bill Gates: „Skutočne pútavá kniha plná inšpiratívnych myšlienok zrozumiteľne napísaná bez zbytočného vedeckého žargónu. Núti človeka myslieť na budúcnosť, alebo inak povedané, premýšľať o našej prítomnosti.“ Obsahuje dejiny sveta napísané od Veľkého tresku, čiže od začiatku evolučného procesu, teda odkiaľ sme prišli, opis prítomnosti, kde sme, ako aj opis budúcnosti, kam údajne smerujeme.
Podľa neho až do renesancie existovalo obdobie, v ktorom prevládali náboženstvá. V renesancii sa začala rozvíjať veda a vzniklo nové náboženstvo humanizmu. Pred našimi očami sa však táto éra humanizmu pomaly končí a my vstupujeme do novej éry, ktorú už úplne ovládla veda a vzniká nové náboženstvo, tzv. náboženstvo dataizmu, pričom slovo dataizmus pochádza z pojmu dáta, čo znamená, že namiesto Boha by sme mali uctievať dáta.
Harari poukazuje na to, že prvou formou ľudskej civilizácie boli lovci a zberači, ľudia sa pri hľadaní potravy pohybovali po väčších územiach a v tých časoch vyznávali tzv. animistické náboženstvá, teda považovali seba i zvieratá za súčasť panteisticky chápanej jednoty prírodných síl.
Keď sa človek začal usádzať a obrábať pôdu, teda keď začali vznikať agrárne spoločnosti, vstúpil do novej fázy vývoja, tzn. do fázy vývoja agrárnych civilizácií. Situácia sa dramaticky zmenila, človek musel vymyslieť nové náboženstvo a Harari tvrdí, že práve vtedy človek vymyslel teistické náboženstvá, aby ospravedlnil svoju nadvládu nad prírodou, nad domestikovanými zvieratami. Pretože kým človek žil ako lovec, spôsobom života sa príliš nelíšil od zvierat a nemal trvalé bydlisko, nestaval mestá. V momente, keď však začal obrábať pôdu, usadil sa a začal si podmaňovať prírodu, a predovšetkým začal chovať zvieratá, alebo ako hovorí Harari, začalo sa vykorisťovanie cicavcov cicavcami,človek potreboval nového Boha, aby si mohol vymyslieť, že Boh nás stvoril na svoj obraz a podobu, čiže sme niekto lepší ako zvieratá, pretože máme nesmrteľnú dušu.
Preto nám Boh dovolil vládnuť nad prírodou a podmaniť si ju. Harari to však ako vegán dôrazne odsudzuje a niet pochýb, že jeho túžba odstrániť judaizmus a kresťanstvo z ľudského svetonázoru úzko súvisí s vegánstvom a túžbou, aby si ľudia nanovo uvedomili svoju jednotu so zvieratami, s prírodou, aby jednoducho prestali jesť mäso a utláčať zvieratá.
Takže sa to tu všetko podľa Harariho spája. V renesancii vzniká veda, objavuje sa Newton, moderná mechanika a vtedy sa objavuje úplne nový mýtus. V tej chvíli už človek nepotreboval Boha, aby mu vysvetľoval realitu, pretože dostal vedu a tá mu vysvetľovala svet. Preto vzniklo nové náboženstvo, ktoré nazýva humanizmus, alebo skôr humanitarizmus, ktorý kladie na prvé miesto človeka. Inými slovami, vstúpili sme do éry, v ktorej sa človek stal stredobodom sveta. Všetko sa malo diať kvôli človeku, aby boli uspokojené jeho potreby.
Je zaujímavé, že Harari tu opakuje primitívny argument, ktorý používali propagandisti tzv. vedeckého ateizmu v Sovietskom zväze o tom, že je vedecky dokázané, že duša neexistuje, pretože ju vedci jednoducho nenašli a že evolúcia, ako aj moderná psychológia, neurológia atď. údajne dokazujú, že neexistuje niečo také ako nedeliteľné koherentné „ja“ a samotný človek je vlastne len akýsi zväzok algoritmov, ktorý sa nelíši od zvierat, rastlín a predovšetkým od strojov. Podľa Harariho rozvoj modernej vedy povedie k tomu, že algoritmy, ktoré v súčasnosti prebiehajú v organickej hmote, bude možné preniesť do anorganickej hmoty a nové entity, ktoré vzniknú, teda umelá inteligencia, sa nakoniec ukážu ako oveľa efektívnejšie než to, s čím máme do činenia v súčasnosti.
V konečnom dôsledku teda my, ľudia, by sme mali evolučne prehrať s novými entitami, ktoré nazýva Homo Deus a ktoré majú byť akýmsi konglomerátom organickej a anorganickej hmoty, do ktorého budú zapísané rôzne druhy algoritmov, ktoré budú vykonávať špecifické výpočty, prijímať špecifické rozhodnutia a jednoducho nás riadiť. Nakoniec budú ľudské telá integrované do jednej globálnej siete, ktorá nás bude plne ovládať, budeme plne pod kontrolou a naše vedomie, zmysel života atď. bude plne závisieť od tejto siete, od toku dát, ktoré budú riadené algoritmami. Tvrdí, že tento proces je nevyhnutný, pretože je technicky možný, musí sa uskutočniť a v skutočnosti neexistuje spôsob, ako ho zastaviť. Svet sa jednoducho – či chceme, či nechceme – musí vyvíjať týmto smerom.
Neviem, či niektorému z jeho nadšených čitateľov došlo, že toto rozvracia celý filozofický a teoretický základ liberalizmu, demokracie, humanizmu, a teda napríklad aj koncepciu ľudských práv.
A Yuval Harari pokračuje: „Keďže v tomto novom systéme aj také profesie, ako sú lekári, právnici, konzultanti atď., prevezmú stroje,ktorébudú schopné efektívnejšie vykonávať rôzne výpočty a človeka nahradí umelá inteligencia, človek sa z ekonomického hľadiska stane jednoducho zbytočný.“ Harari má podľa tejto logiky absolútnu pravdu. Ak prijmeme názor, že človek je len kolieskom v tejto globálnej sieti a v toku dát, kde najdôležitejšou paradigmou a dogmou je tok a sloboda informácií, potom sa celý koncept demokracie, liberalizmu a ľudských práv stane úplne zbytočný. Táto otázka je o to zaujímavejšia, že ak máme pred očami víziu, ku ktorej údajne smerujeme, alebo inak povedané, ku ktorej nás globálna elita vedie, potom lepšie pochopíme napríklad pandémiu Covid-19, pretože zrejme už tu ide o proces prechodu do novej éry, v ktorej individuálne práva jednotlivca už nebudú mať žiadny význam.
Očkovanie je údajne dobrovoľné, ale táto dobrovoľnosť je fiktívna. Ukazuje sa, že individuálna telesná autonómia a právo rozhodovať o sebe sa stávajú ilúziou, pretože dôležitejší je kolektív, dôležitejšia je stádová imunita, dôležitejšie je zabezpečenie celku a jednotlivec sa mu jednoducho musí mu úplne podriadiť a či sa mu to páči alebo nie, musí sa nechať zaočkovať. Podľa Harariho taktiež neexistuje individuálne „ja“, že sa teda musí stať to a to, a že je to nevyhnutné a že v zásade sa celý progresívny svet musí uberať týmto smerom, pretože tak jednoducho vyzerá objektívna realita, a tak ďalej.
Snahou o legitimizáciu tejto bájky je odvolávať sa na autoritu vedy. To je základný trik, ktorý šikovne používa. Väčšina ľudí nemá ani potuchy, čo v skutočnosti veda hovorí, čo vedci dokázali, na čom pracujú, čo je nesporné a čo sporné. Bežný človek o tom nemá ani potuchy. Navyše ani priemerný biológ nemá poňatia o tom, čo sa deje vo fyzike. Priemerný fyzik nemá ani potuchy o tom, čo sa deje v chémii a podobne. Dokonca aj v rámci jednej disciplíny človek, ktorý sa zaoberá jedným druhom organickej chémie, nebude mať ani potuchy o tom, čo sa deje v oblasti anorganickej chémie. Táto situácia ďalekosiahlej deľby práce, a teda aj deľby poznania, zrazu robí z vedy niečo ako novú autoritu.
V týchto časoch máme do činenia s vedeckými autoritami, ktoré majú zohrávať rovnakú úlohu ako kňazi v sakrálnych civilizáciách. Pritom každý, kto sa aspoň trochu zaoberá vedou, vie, aké problematické je také radikálne tvrdenie, že veda dokázala to a to. Preto odvolávanie sa na autoritu vedy pri predkladaní svojej globálnej vízie je jednoducho podvod. Harari využíva vedu ako určitý stereotyp, aby vyvolal dojem. Zdôrazňujem „dojem“, že vízia, ktorú prezentuje, je vedecky dokázaná, ale je to lož.
Harari je bájkár pre nových páriov, ktorí si myslia, že človek je len len hŕbou algoritmov, ničím sa nelíšiacich od zvierat. To by samozrejme malo viesť k určitým praktickým požiadavkám, ako je vegánstvo alebo, samozrejme, úplný ateizmus, či presvedčenie, že život nemá hlbší zmysel.
A keď naozaj nevidíme zmysel života, vždy môžeme tento svet opustiť. A globálna elita bude mať menší problém s masou ľudí, ktorí v budúcnosti budú ekonomicky nadbytoční. O rozmnožovaní sa ani nezmieňujem, pretože ak ľudia nevidia svoju budúcnosť, nechcú sa ani rozmnožovať. Veď prečo by mal odsúdiť svoje deti na hrozný život bez budúcnosti? Harari je tu sám príkladom, pretože žije v homosexuálnom vzťahu, takže nebude mať deti. Je to naratív napísaný vlastne na objednávku politickej elity.
Od ateizmu k transhumanizmu
Vízia, o ktorej hovorí Harari a iní transhumanisti jeho typu, nie je vyslovene ateistická, nie je to vízia bez akéhokoľvek boha, pretože je v nej dosť absolútnych, nespochybniteľných prvkov. Preto mnohí, ktorí si všímajú gnostický charakter transhumanizmu, ho vlastne považujú za nové kvázi náboženstvo: Pravdy viery sú nahradené ideologickými dogmami, Dekalóg „ľudskými právami“, Trojjediného Pána Boha novým „zlatým teľaťom“, ktorým je trans-človek.
Ide o akési „nové krédo“ moderného sveta, ktoré presadzujú ateisti. Kresťanstvo, ktoré stáročia stálo v ceste, má byť nahradené novým náboženstvom, ktoré bude viac spolupracovať s ideológiami, ktoré presadzuje Harari a jemu podobní, ako sú environmentalizmus, vegánstvo, gender, totálny pacifizmus, radikálny feminizmus atď. Môžeme tu vlastne hovoriť o určitom obrate, keď stáročia úsilia o ateizmus v jeho rôznych mutáciách iba potvrdili prirodzenú religiozitu človeka, smerovanie k transcendencii. Preto dnešnou stratégiou už nie je náboženstvo zavrhnúť, ale zmeniť ho a rozriediť tak, aby „vyhovovalo“ človeku.
Kresťanstvo je od samého začiatku, napriek tomu, čo hlásajú jeho odporcovia, kritici a nepriatelia, náboženstvom slobody. Kristus nás oslobodil. Kristus nám dal slobodu. Sloboda však nespočíva v rozmarnej voľbe čohokoľvek, ale vo voľbe dobra.Iba dobro môže upevniť človeka v slobode a umožniť mu byť dobrý až do konca!
Skutočnú slobodu dal človeku Kristus, ktorý však zdôraznil, že kľúčom je poznať pravdu! „Poznáte pravdu a pravda vás oslobodí“ (Jn 8,32). Nie naopak, že najprv je sloboda a potom pravda a človek sa sám rozhodne, čo je pravda a čo nie. Bez pravdy teda niet slobody!
Harari neskrýva svoje zámery. Jeho dielo Homo Deus, v ktorom postuluje stvorenie nového človeka, je v ostrom protiklade s celým kresťanským myslením, v ktorom má človek vďaka Kristovej milosti šancu na nový život v Bohu. Zbožštenie, o ktorom sa hovorí najmä vo východnom kresťanstve, bude ľudské, ale na základe milosti, a nie niečo, čo si človek vydobyje sám.
Podľa Harariho ľudstvo dosiahne večné šťastie samo, bez Boha. Ako inak to nazvať, ak nie démonickým myslením? Človek totiž prijíma spásu, žije ju, formuje sa podľa nej a nespolieha sa len na svoje sily.
Harariho projekt je rozložený na mnoho rokov. Samospása sa podľa jeho vízie dosiahne tým, že sa postaví proti kresťanstvu a odmietne ho. Izraelský futurológ neuvádza žiadne konkrétne argumenty, nemá záujem diskutovať. Jednoducho je to nový prorok hlásajúci jedinú pravdu, ktorú pozná len on a ktorú možno uskutočniť len tak, že ho budeme všetci počúvať.
Ba Harari sa domnieva, že náboženstvo ako také je hlavným škodlivým činiteľom a podnecovateľom svetovej biedy. Všetko nasvedčuje tomu, že nejde len o slová, ale možno očakávať rôzne formy obmedzovania kultúrnej prítomnosti kresťanstva.
Prečo sme sa od Cirkvi nedočkali pevnej a rozhodnej reakcie na Harariho víziu? Nuž chýba nám pohotovosť a zanietenosť. Musíme byť schopní uvádzať argumenty a dôvody, ktoré stoja za nami a našou kresťanskou víziou sveta, aby sme dokázali bojovať aj proti tým najbláznivejším myšlienkam, ako je Homo Deus. Pretože prezentovanie kresťanstva ako iracionálneho náboženstva či nepriateľa vedy je len súčasťou stratégie neutralizácie viery.
Knihy Hararimu priniesli obrovskú popularitu. Spája sa predovšetkým s veľkými digitálnymi spoločnosťami v Silicon Valley. A práve to mu dodáva popularitu pretože korporácie zo Silicon Valley sú okrem svojej finančnej moci predovšetkým mediálnou mocnosťou, ktorá investovala svoje peniaze do médií a prostredníctvom mediálneho sveta dokáže propagovať konkrétnych autorov.
Harari však celý čas prezentuje tento „vedecký“ svetonázor a verí, že všetko, čo hlása, je vedecké. V súvislosti s tým spomína veľmi populárny názor medzi transhumanistami, že v blízkej budúcnosti bude možné pomocou genetiky vykonávať na embryách genetické mutácie, vymieňať gény a podobne. A ľudí, ktorí sa narodia, bude možné vylepšovať pomocou tzv. kyborgizácie, teda tým, že do mozgu sa budú implantovať ďalšie orgány, zle fungujúce orgány sa budú môcť vymeniť za lepšie, orgány, ktoré fungujú, za ešte lepšie či za umelé a podobne.
To znamená, že príslušníci elity budú investovať do svojich detí a tieto deti už budú „HOMO DEUS“, ako hovorí Harari, to znamená, že budú mať vyššiu inteligenciu, lepšiu pamäť, lepšiu schopnosť používať mozog, ktorý bude umelo stimulovaný a geneticky modifikovaný a pod. Budú geneticky chránení proti všetkým druhom chorôb, počnúc rakovinou a končiac Covidom-19, budú sa prirodzene dožívať 120 – 350 rokov.
A tak bude nasledovať stratifikácia. Prvá bude ekonomická. Po ekonomickej stratifikácii bude čoskoro nasledovať politická a právna stratifikácia. Pretože vzniká otázka, či hodnota života priemerného pána Nováka, ktorý žije 70 rokov, je rovnaká ako hodnota života šéfa veľkej korporácie, ktorý bude žiť 250 rokov a bude stáť na čele veľkej korporácie. A Harari hovorí: nie, nie je to rovnaká hodnota. Šéf veľkej korporácie bude dôležitejší než ľudia, ktorí budú nezamestnateľní, pretože v digitálnej ekonomike a umelej inteligencii už pre nich nebude práca, teda budú nahraditeľní.
Na tejto fotografii je prof Harari zachytený v zamyslení počas prednášky na tému rušenia pracovných pozícií, Výročné stretnutie WEF v Davose, 2018
Harari vo viacerých rozhovoroch spomína svojho „manžela“ a s hrdosťou priznáva, že to, že je homosexuál, čo má blahodarný vplyv na jeho dielo. Podľa neho „všetko, čo existuje, je podľa definície prirodzené“, a preto sex nemá žiadny vyšší zmysel a ľudskú sexualitu prirovnáva k sexualite šimpanza. „Predstava, že sex existuje len za účelom rozmnožovania, je totálny nezmysel, ktorý vymysleli kňazi a rabíni“, zdôrazňuje. „V skutočnosti naše pojmy „prirodzené“ a „neprirodzené“ nie sú prevzaté z biológie, ale z kresťanskej teológie,“ dodáva.
Ak Boh stvoril človeka, aby bol nadradený všetkým ostatným zvieratám, Harari redukuje človeka na jeho základnú živočíšnu úroveň a opisuje Boha ako mýtus, „veľkého muža na oblohe, ktorý sa hnevá, keď sa dvaja ľudia milujú“. Pokračujúc v tomto jazyku hovorí, že žiadny „veľký muž na nebi“ sa nenahnevá; jediní ľudia, ktorí sa hnevajú, sú „všelijakí kňazi a rabíni“.
Ďalej vo svojej knihe zdôrazňuje, že verí vo vedu a jej dva procesy: deterministický a náhodný. Ich kombinácia vytvára pravdepodobnosť, čo je podľa neho najbližšie k slobode, ale slobodná vôľa neexistuje. Podľa neho „slobodná vôľa bola vždy mýtus a nie vedecká realita“.
Harari argumentuje tým, že keďže neexistuje Stvoriteľ (Boha nazýva „človekom v nebi“), nemôžeme byť stvorení ako rovní, a preto ani ľudia nemôžu byť Stvoriteľom obdarení neodňateľnými právami.
Yuval Noah Harari ako ateistický nihilista sa spolieha na svoje vnímanie prirodzeného výberu a biológie, ktoré mu vraj všetko vysvetľujú, pričom mu zjavne uniká pravda o ľudstve, svete, v ktorom žijeme, a o samotnej realite.
A táto pravda uniká aj Svetovému ekonomickému fóru, ktoré napriek tomu je odhodlané svet priviesť k novým svetlým zajtrajškom.
Hanka Kraská
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Karol Dučák: Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část - Zásluhy Ruské pravoslavné církve a slavné vítězství P. Marie nad Hitlerem
Hitlera
Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část
Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
K vítězství SSSR nad nacistickými vojáky a jejich spojenci přispěla ještě jedna významná dějinná událost. Dne …Více
Karol Dučák: Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část - Zásluhy Ruské pravoslavné církve a slavné vítězství P. Marie nad Hitlerem
Hitlera
Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část
Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
K vítězství SSSR nad nacistickými vojáky a jejich spojenci přispěla ještě jedna významná dějinná událost. Dne 31. října 1942 papež Pius XII. prostřednictvím rozhlasového přenosu „svěřil, odevzdal, zasvětil... Neposkvrněnému Srdci Mariinu nejen svatou Církev, která trpí a krvácí na tolika místech a v tolika různých souženích, ale i celý svět, a jmenovitě bezvěrce, rozkolníky, - a zcela zvlášť Rusko, - v naději, že láska a ochrana Neposkvrněného Srdce Mariina urychlí vítězství království Božího, a že všechny národy, smířené mezi sebou navzájem a s Bohem, budou Ji blahoslavit, a že s Ní z jednoho konce země na druhý zanotují věčné Magnificat slávy, lásky, vděčnosti k Srdci Ježíšovu, ve kterém jediném mohou obsáhnout pravdu, život a mír“.
(Citováno podle: Impulz: Administration)
Toto zasvěcení papež Pius XII. slavnostně zopakoval na slavnost Neposkvrněného Početí dne 8. prosince 1942 v bazilice sv. Petra a na hrobě knížete apoštolů v přítomnosti 40 kardinálů, mnoha biskupů, diplomatického sboru a desetitisíců poutníků. A začaly se dít zázraky. Od té doby byly hitlerovské dobyvačné hordy na ústupu. Ale i Stalin se - alespoň navenek - změnil. Zoufale potřeboval sjednocení všech sil velké země k boji proti invazi Němců a jejich spojenců a „naučil se posloužit si i vírou Rusů.“
(Život Cirkvi vo svete 44/2017)
Byl to však projev Stalinova obrácení? Opravdu se Stalin stal věřícím člověkem? Sotva. Mnohá fakta svědčí spíše o opaku. U Stalina šlo s největší pravděpodobností spíše o vypočítavost a snahu zachránit si za každou cenu vlastní kůži. I mnozí současní ruští historici se shodují v názoru, že „stalinské ‘oteplení’ ve vztahu k Pravoslavné církvi, které začalo během Velké vlastenecké války, bylo pouze taktickým manévrem v těžkém období pro zemi.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Faktem je, že během Velké vlastenecké války nastalo dříve nebývalé oživení náboženského života v SSSR. Došlo k částečné legalizaci Pravoslavné církve. Po děsivém stalinském teroru, který zdecimoval církve v SSSR před začátkem Velké vlastenecké války, začal Stalin v roce 1941 razit takzvaný nový kurz vztahů státu s církvemi, především s Ruskou pravoslavnou církví. Jeho nejmarkantnějším projevem bylo setkání Stalina v Kremlu se třemi metropolity v noci ze 4. na 5. září 1943. Byla oslabená proticírkevní propaganda v sovětských médiích, „časopis ‘Bezbožník’ přestal vycházet. Občané Ruska se dozvěděli, že soudruh Stalin přijal patriarchu Sergeje. Stalin přidělil patriarchovi automobil s řidičem.“
(Impulz: Administration)
Ale totalitní režim šel ještě mnohem dál. Jako odpověď na patriotismus věřících lidí sovětská vládní moc přistoupila k částečné legalizaci Ruské pravoslavné církve. Byl obnoven patriarchát, synoda, povolily se sobory, zřídily eparchie, otevřelo se hodně farností a chrámů, byly obnoveny kláštery, továrny na výrobu svíček a Církvi byly vráceny relikvie některých uctívaných světců. Z táborů a věznic osvobodili mnoho duchovních, kteří přežili hrůzy stalinského teroru. Byli jmenováni biskupové, vysvěceni noví kněží. Mnoho církevních komunit, předtím zahnaných do podzemí, bylo nyní legalizovaných. Vláda udělila náboženským organizacím právo „ohraničené právnické osoby“. Bylo otevřeno několik teologických vzdělávacích institucí, takže Ruská pravoslavná církev po mnoha letech opět dostala příležitost legálně připravovat své „kádry“. Režim dokonce dovolil vydávat liturgickou literaturu i jediný církevní časopis. Pronásledování věřících se výrazně zmírnilo.
(Srov. Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне )
S uvolněním a zlepšením náboženských poměrů v SSSR však nezačal Stalin. Paradoxně, první se o tuto pozitivní změnu postarali němečtí okupanti. Němci, postupující na východ, se rozhodli otevřít chrámy, aby tak ještě více rozpoltili obyvatelstvo SSSR. Ve svém ďábelském plánu rozštěpení sovětské společnosti chtěli navodit dojem, že jsou lepší než sovětští bolševici, proto „z propagandistických důvodů umožňovali na dobytých územích Církvi, aby vykonávala své poslání. Tisíce chrámů tam bylo otevřeno, kněží sloužili mše a udíleli svátosti. Otevření seminářů však Němci nepovolili.“
(Impulz: Administration)
Podle jednoho zdroje bylo otevřených chrámů „asi deset tisíc, jak uvádí igumen Orlovskij.“
(Impulz: Administration)
Podle jiného, ruského zdroje, bylo na územích obsazených nacisty „otevřeno 7 500 pravoslavných kostelů.“
(Как Сталин Церковь возрождал )
Nejdůležitější však je, že pro miliony sovětských křesťanů svitlo světlo naděje do budoucna. Pokud chtěl Stalin ukázat, že není horší nepřítel ruských křesťanů než Hitler, musel i on udělat vstřícné kroky vůči věřícím v Sovětském svazu a alespoň formálně jim ukázat lidštější tvář. Ke změně postoje ho vyprovokovali i představitelé Ruské pravoslavné církve, kteří se navzdory krvavému pronásledování nelidským stalinským režimem před válkou nepostavili na začátku Velké vlastenecké války zády k vlasti a nepodpořili Němce, ale ústy metropolitů Sergeje a Nikolaje jasnou formulací podpořili sovětskou vládu a vyzvali ruské věřící do boje za vlast.
(Srov. matica.sk/wp-content/uploads/2015/06/Mulík-štúdia.pdf, s. 3)
To byl v době zřetelných úspěchů německých vojsk a nechuti civilního obyvatelstva, ba dokonce i armády, bránit sovětský systém, úctyhodný projev loajality a věrnosti rodné zemi. Navíc mezi věřícími se během války dělaly finanční sbírky pro potřeby obrany země před nepřítelem, takže ani tak bezcitný netvor, jakým byl Stalin, nemohl ignorovat takové důležité projevy loajality Ruské pravoslavné církve vůči sovětské vládě navzdory krutému pronásledování, kterému byla vystavena před válkou.
Z čistě pragmatických důvodů Stalin maximálně využil aktivní vlastenecké působení Ruské pravoslavné církve: „církevní kázání oduševňovala obyvatelstvo a mezi věřícími se někdy vybraly nemalé finanční prostředky na fond obrany. Bylo by hloupé nevyužít tuto duchovní ‘páku’ v extrémní válečné situaci. Stalin měl také plány zahraničněpolitického využívání Církve - náboženští vůdcové mohli být vynikajícími šiřiteli sovětského vlivu ve světě, zejména v Evropě.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Nelze zapomínat na to, že Pravoslavná církev je rozšířená nejen v Rusku, ale prakticky po celém světě a má svou nemalou komunitu dokonce i v USA. Pravoslavní věřící ruského původu žijí na území Severní Ameriky už po celá staletí. Také v Evropě, především na Balkáně, má pravoslaví silné postavení. I tyto skutečnosti zahrnul vychytralý diktátor Stalin do svých kalkulací.
Byly tu však i jiné důvody, nutící Stalina k větší vstřícnosti vůči věřícím v SSSR. Jak již bylo uvedeno, Stalin se v noci ze 4. na 5. září 1943 setkal v Kremlu se třemi pravoslavnými metropolity. Výsledkem setkání bylo svolání soboru už o čtyři dny později. Nabízí se otázka: proč ten spěch? Jedna z možných odpovědí je, že Stalin potřeboval druhý front a doufal, že urychlí jeho otevření na blížící se teheránské konferenci. Uvědomil si, že veřejné mínění výrazně ovlivňuje dění v demokratických státech. I Churchill a Roosevelt mu dali na vědomí, že informace o nastolení náboženské svobody v SSSR mohou výrazně ovlivnit veřejné mínění jejich zemí ve prospěch SSSR. Významným faktorem byla Anglikánská církev, která se již v roce 1941 dožadovala u sovětské vlády povolení na návštěvu vedení Ruské pravoslavné církve. Stalin se rozhodl udělit povolení ještě před setkáním se západními představiteli v Teheránu. Sovětský diktátor se potřeboval prezentovat slavnostními bohoslužbami, prováděnými patriarchou, aby na anglikány udělal pozitivní dojem. Zdání obnovy křesťanského života v Sovětském svazu bylo nezbytné i v souvislosti s postupem sovětských vojsk na západ, do oblastí, které byly postupně osvobozovány od okupantů. Stalin jednoduše potřeboval získat na svou stranu obyvatelstvo osvobozených oblastí a přesvědčit je, že „Sověti už nejsou pronásledovateli náboženství.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Stalin byl zkrátka nucen ukázat doma i v zahraničí lidskou tvář a proto musel dělat ústupky ve prospěch sovětských křesťanů. K ideální situaci to však stále mělo daleko. To „oteplení“ nebylo úplným koncem krvavého teroru vůči sovětským křesťanům, pouze jeho zmírněním. Jak uvádí ve své zprávě igumen Orlovskij, „v roce 1943 bylo uvězněno asi tisíc duchovních osob. Z toho polovina byla zastřelena. Po válečném obratu, kdy se Sovětům podařilo Němce postupně vytlačovat zpět na západ, bylo trochu hloupé na osvobozených územích hned zavírat chrámy, které byly otevřeny za hitlerovců... Zejména když výsledek války ještě nebyl jasný. Běžně však byly zavíráni kněží a biskupové za to, že využili možnost řádně vykonávat to, co bylo smyslem jejich působení. Sovětská moc to označovala za spolupráci s německými okupanty.“
(Impulz: Administration)
Vychytralý Stalin však svým taktizováním vytěžil z minima maximum. Vstřícnými kroky vůči Církvi docílil sjednocení obyvatelstva SSSR v boji proti okupantům a eliminoval účinky německé politiky na územích dobytých okupačními vojsky. Jisté však je, že hlavní zásluha na odvrácení porážky Sovětského svazu v druhé světové válce nepřísluší nelidskému diktátorovi Stalinovi, ale Ruské pravoslavné církvi a především nadpřirozenému účinkování Panny Marie v tomto konfliktu. Tak jak Panna Maria předpověděla ve Fatimě neblahý osud Ruska ve 20. století, tak ona sama zachránila v nejkritičtějším období největší zemi světa před totální porážkou ve druhé světové válce. Stalin naopak více uškodil, nežli pomohl. Nebýt Ruské pravoslavné církve a především nadpřirozeného účinkování Panny Marie, byla by porážka Sovětského svazu v druhé světové válce nevyhnutelným vyústěním devastující politiky bolševiků v SSSR po roce 1917.
Panna Maria vyslechne prosby křesťanů o záchranu v časech největšího ohrožení. Tak jako zachránila Západ před hrozbou osmanského jha v bitvě u Lepanta v roce 1571 a později v roce 1683 v bitvě u Vídně, tak jak zachránila od záhuby mnohé národy i mnohé jednotlivce po celém světě, tak zachránila i národy největší země světa v druhé světové válce. Je to poučení pro nás, abychom jednali vždy tak, jak nás nabádá známá píseň: „K Marii volejme v každé úzkosti...“
Karol Dučák
Článek postupně vychází i na "domovských stránkách" K. Dučáka - priestornet.com/2021/09/panna-maria-diktator-stalin-7.html.
Těmto válečným událostem se věnuje i 12. a 13. díl seriálu MARIINA VÍTĚZSTVÍ
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 12 díl:
Kazaňská madona a obrat na východní frontě
Druhé světové války
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 13 díl:
Papež Pius, Fatima a zázrak obratu v druhé světové válce
Další díly - části seriálu:
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět
Hitlera
Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část
Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
K vítězství SSSR nad nacistickými vojáky a jejich spojenci přispěla ještě jedna významná dějinná událost. Dne 31. října 1942 papež Pius XII. prostřednictvím rozhlasového přenosu „svěřil, odevzdal, zasvětil... Neposkvrněnému Srdci Mariinu nejen svatou Církev, která trpí a krvácí na tolika místech a v tolika různých souženích, ale i celý svět, a jmenovitě bezvěrce, rozkolníky, - a zcela zvlášť Rusko, - v naději, že láska a ochrana Neposkvrněného Srdce Mariina urychlí vítězství království Božího, a že všechny národy, smířené mezi sebou navzájem a s Bohem, budou Ji blahoslavit, a že s Ní z jednoho konce země na druhý zanotují věčné Magnificat slávy, lásky, vděčnosti k Srdci Ježíšovu, ve kterém jediném mohou obsáhnout pravdu, život a mír“.
(Citováno podle: Impulz: Administration)
Toto zasvěcení papež Pius XII. slavnostně zopakoval na slavnost Neposkvrněného Početí dne 8. prosince 1942 v bazilice sv. Petra a na hrobě knížete apoštolů v přítomnosti 40 kardinálů, mnoha biskupů, diplomatického sboru a desetitisíců poutníků. A začaly se dít zázraky. Od té doby byly hitlerovské dobyvačné hordy na ústupu. Ale i Stalin se - alespoň navenek - změnil. Zoufale potřeboval sjednocení všech sil velké země k boji proti invazi Němců a jejich spojenců a „naučil se posloužit si i vírou Rusů.“
(Život Cirkvi vo svete 44/2017)
Byl to však projev Stalinova obrácení? Opravdu se Stalin stal věřícím člověkem? Sotva. Mnohá fakta svědčí spíše o opaku. U Stalina šlo s největší pravděpodobností spíše o vypočítavost a snahu zachránit si za každou cenu vlastní kůži. I mnozí současní ruští historici se shodují v názoru, že „stalinské ‘oteplení’ ve vztahu k Pravoslavné církvi, které začalo během Velké vlastenecké války, bylo pouze taktickým manévrem v těžkém období pro zemi.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Faktem je, že během Velké vlastenecké války nastalo dříve nebývalé oživení náboženského života v SSSR. Došlo k částečné legalizaci Pravoslavné církve. Po děsivém stalinském teroru, který zdecimoval církve v SSSR před začátkem Velké vlastenecké války, začal Stalin v roce 1941 razit takzvaný nový kurz vztahů státu s církvemi, především s Ruskou pravoslavnou církví. Jeho nejmarkantnějším projevem bylo setkání Stalina v Kremlu se třemi metropolity v noci ze 4. na 5. září 1943. Byla oslabená proticírkevní propaganda v sovětských médiích, „časopis ‘Bezbožník’ přestal vycházet. Občané Ruska se dozvěděli, že soudruh Stalin přijal patriarchu Sergeje. Stalin přidělil patriarchovi automobil s řidičem.“
(Impulz: Administration)
Ale totalitní režim šel ještě mnohem dál. Jako odpověď na patriotismus věřících lidí sovětská vládní moc přistoupila k částečné legalizaci Ruské pravoslavné církve. Byl obnoven patriarchát, synoda, povolily se sobory, zřídily eparchie, otevřelo se hodně farností a chrámů, byly obnoveny kláštery, továrny na výrobu svíček a Církvi byly vráceny relikvie některých uctívaných světců. Z táborů a věznic osvobodili mnoho duchovních, kteří přežili hrůzy stalinského teroru. Byli jmenováni biskupové, vysvěceni noví kněží. Mnoho církevních komunit, předtím zahnaných do podzemí, bylo nyní legalizovaných. Vláda udělila náboženským organizacím právo „ohraničené právnické osoby“. Bylo otevřeno několik teologických vzdělávacích institucí, takže Ruská pravoslavná církev po mnoha letech opět dostala příležitost legálně připravovat své „kádry“. Režim dokonce dovolil vydávat liturgickou literaturu i jediný církevní časopis. Pronásledování věřících se výrazně zmírnilo.
(Srov. Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне )
S uvolněním a zlepšením náboženských poměrů v SSSR však nezačal Stalin. Paradoxně, první se o tuto pozitivní změnu postarali němečtí okupanti. Němci, postupující na východ, se rozhodli otevřít chrámy, aby tak ještě více rozpoltili obyvatelstvo SSSR. Ve svém ďábelském plánu rozštěpení sovětské společnosti chtěli navodit dojem, že jsou lepší než sovětští bolševici, proto „z propagandistických důvodů umožňovali na dobytých územích Církvi, aby vykonávala své poslání. Tisíce chrámů tam bylo otevřeno, kněží sloužili mše a udíleli svátosti. Otevření seminářů však Němci nepovolili.“
(Impulz: Administration)
Podle jednoho zdroje bylo otevřených chrámů „asi deset tisíc, jak uvádí igumen Orlovskij.“
(Impulz: Administration)
Podle jiného, ruského zdroje, bylo na územích obsazených nacisty „otevřeno 7 500 pravoslavných kostelů.“
(Как Сталин Церковь возрождал )
Nejdůležitější však je, že pro miliony sovětských křesťanů svitlo světlo naděje do budoucna. Pokud chtěl Stalin ukázat, že není horší nepřítel ruských křesťanů než Hitler, musel i on udělat vstřícné kroky vůči věřícím v Sovětském svazu a alespoň formálně jim ukázat lidštější tvář. Ke změně postoje ho vyprovokovali i představitelé Ruské pravoslavné církve, kteří se navzdory krvavému pronásledování nelidským stalinským režimem před válkou nepostavili na začátku Velké vlastenecké války zády k vlasti a nepodpořili Němce, ale ústy metropolitů Sergeje a Nikolaje jasnou formulací podpořili sovětskou vládu a vyzvali ruské věřící do boje za vlast.
(Srov. matica.sk/wp-content/uploads/2015/06/Mulík-štúdia.pdf, s. 3)
To byl v době zřetelných úspěchů německých vojsk a nechuti civilního obyvatelstva, ba dokonce i armády, bránit sovětský systém, úctyhodný projev loajality a věrnosti rodné zemi. Navíc mezi věřícími se během války dělaly finanční sbírky pro potřeby obrany země před nepřítelem, takže ani tak bezcitný netvor, jakým byl Stalin, nemohl ignorovat takové důležité projevy loajality Ruské pravoslavné církve vůči sovětské vládě navzdory krutému pronásledování, kterému byla vystavena před válkou.
Z čistě pragmatických důvodů Stalin maximálně využil aktivní vlastenecké působení Ruské pravoslavné církve: „církevní kázání oduševňovala obyvatelstvo a mezi věřícími se někdy vybraly nemalé finanční prostředky na fond obrany. Bylo by hloupé nevyužít tuto duchovní ‘páku’ v extrémní válečné situaci. Stalin měl také plány zahraničněpolitického využívání Církve - náboženští vůdcové mohli být vynikajícími šiřiteli sovětského vlivu ve světě, zejména v Evropě.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Nelze zapomínat na to, že Pravoslavná církev je rozšířená nejen v Rusku, ale prakticky po celém světě a má svou nemalou komunitu dokonce i v USA. Pravoslavní věřící ruského původu žijí na území Severní Ameriky už po celá staletí. Také v Evropě, především na Balkáně, má pravoslaví silné postavení. I tyto skutečnosti zahrnul vychytralý diktátor Stalin do svých kalkulací.
Byly tu však i jiné důvody, nutící Stalina k větší vstřícnosti vůči věřícím v SSSR. Jak již bylo uvedeno, Stalin se v noci ze 4. na 5. září 1943 setkal v Kremlu se třemi pravoslavnými metropolity. Výsledkem setkání bylo svolání soboru už o čtyři dny později. Nabízí se otázka: proč ten spěch? Jedna z možných odpovědí je, že Stalin potřeboval druhý front a doufal, že urychlí jeho otevření na blížící se teheránské konferenci. Uvědomil si, že veřejné mínění výrazně ovlivňuje dění v demokratických státech. I Churchill a Roosevelt mu dali na vědomí, že informace o nastolení náboženské svobody v SSSR mohou výrazně ovlivnit veřejné mínění jejich zemí ve prospěch SSSR. Významným faktorem byla Anglikánská církev, která se již v roce 1941 dožadovala u sovětské vlády povolení na návštěvu vedení Ruské pravoslavné církve. Stalin se rozhodl udělit povolení ještě před setkáním se západními představiteli v Teheránu. Sovětský diktátor se potřeboval prezentovat slavnostními bohoslužbami, prováděnými patriarchou, aby na anglikány udělal pozitivní dojem. Zdání obnovy křesťanského života v Sovětském svazu bylo nezbytné i v souvislosti s postupem sovětských vojsk na západ, do oblastí, které byly postupně osvobozovány od okupantů. Stalin jednoduše potřeboval získat na svou stranu obyvatelstvo osvobozených oblastí a přesvědčit je, že „Sověti už nejsou pronásledovateli náboženství.“
(Общее прошлое: как Сталин использовал церковь для победы в войне)
Stalin byl zkrátka nucen ukázat doma i v zahraničí lidskou tvář a proto musel dělat ústupky ve prospěch sovětských křesťanů. K ideální situaci to však stále mělo daleko. To „oteplení“ nebylo úplným koncem krvavého teroru vůči sovětským křesťanům, pouze jeho zmírněním. Jak uvádí ve své zprávě igumen Orlovskij, „v roce 1943 bylo uvězněno asi tisíc duchovních osob. Z toho polovina byla zastřelena. Po válečném obratu, kdy se Sovětům podařilo Němce postupně vytlačovat zpět na západ, bylo trochu hloupé na osvobozených územích hned zavírat chrámy, které byly otevřeny za hitlerovců... Zejména když výsledek války ještě nebyl jasný. Běžně však byly zavíráni kněží a biskupové za to, že využili možnost řádně vykonávat to, co bylo smyslem jejich působení. Sovětská moc to označovala za spolupráci s německými okupanty.“
(Impulz: Administration)
Vychytralý Stalin však svým taktizováním vytěžil z minima maximum. Vstřícnými kroky vůči Církvi docílil sjednocení obyvatelstva SSSR v boji proti okupantům a eliminoval účinky německé politiky na územích dobytých okupačními vojsky. Jisté však je, že hlavní zásluha na odvrácení porážky Sovětského svazu v druhé světové válce nepřísluší nelidskému diktátorovi Stalinovi, ale Ruské pravoslavné církvi a především nadpřirozenému účinkování Panny Marie v tomto konfliktu. Tak jak Panna Maria předpověděla ve Fatimě neblahý osud Ruska ve 20. století, tak ona sama zachránila v nejkritičtějším období největší zemi světa před totální porážkou ve druhé světové válce. Stalin naopak více uškodil, nežli pomohl. Nebýt Ruské pravoslavné církve a především nadpřirozeného účinkování Panny Marie, byla by porážka Sovětského svazu v druhé světové válce nevyhnutelným vyústěním devastující politiky bolševiků v SSSR po roce 1917.
Panna Maria vyslechne prosby křesťanů o záchranu v časech největšího ohrožení. Tak jako zachránila Západ před hrozbou osmanského jha v bitvě u Lepanta v roce 1571 a později v roce 1683 v bitvě u Vídně, tak jak zachránila od záhuby mnohé národy i mnohé jednotlivce po celém světě, tak zachránila i národy největší země světa v druhé světové válce. Je to poučení pro nás, abychom jednali vždy tak, jak nás nabádá známá píseň: „K Marii volejme v každé úzkosti...“
Karol Dučák
Článek postupně vychází i na "domovských stránkách" K. Dučáka - priestornet.com/2021/09/panna-maria-diktator-stalin-7.html.
Těmto válečným událostem se věnuje i 12. a 13. díl seriálu MARIINA VÍTĚZSTVÍ
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 12 díl:
Kazaňská madona a obrat na východní frontě
Druhé světové války
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 13 díl:
Papež Pius, Fatima a zázrak obratu v druhé světové válce
Další díly - části seriálu:
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět
Hanka Kraská
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Ešte k obrazu Panny Márie Kazanskej:
Stalin nechal již během války otevřít znovu v celém Rusku 22 tisíc chrámů a rovněž znovu nechal obnovit i jím zavřené duchovní semináře a akademie, Trojicko-sergijevskou lávru, Kyjevo-pečerskou lávru i některé významné monastýry…
…A v roce 1947 byl syrský patriarcha Eliáš Stalinem pozván do Ruska a sovětská vláda jej odměnila takzvanou „stalinskou …Více
Ešte k obrazu Panny Márie Kazanskej:
Stalin nechal již během války otevřít znovu v celém Rusku 22 tisíc chrámů a rovněž znovu nechal obnovit i jím zavřené duchovní semináře a akademie, Trojicko-sergijevskou lávru, Kyjevo-pečerskou lávru i některé významné monastýry…
…A v roce 1947 byl syrský patriarcha Eliáš Stalinem pozván do Ruska a sovětská vláda jej odměnila takzvanou „stalinskou prémií“ za pomoc při záchraně Ruska. Patriarcha Eliáš však prémii odmítl a požádal, aby byla věnována sirotkům, jejichž rodiče zahynuli ve válce. Sám pak osobně na tyto účely sovětské vládě předal i 200 tisíc dolarů ze sbírek pravoslavných křesťanů v Sýrii.
„Viděl jsem, že Matka Boží neopustila své dítky“ prohlásil syrský patriarcha v Petrohradě, kde tehdy odsloužil svatou Liturgii. A když pak procesí vycházelo z vladimirského katedrálního chrámu, od zázračné ikony Matky Boží, této zachránkyně Ruska, začaly desítky tisíc obyvatel Petrohradu (tehdy Leningradu) spontánně na náměstích a v ulicích zpívat „Zastupnica userdnaja“ (Orodovnice horlivá)…
Psal se rok 1947!
A nyní dovětek:
Matka Boží tehdy slíbila, že pokud se Rusko navrátí ke křesťanství, ona bude Rusko i v budoucnu chránit veškerou svou mocí. A přislíbila rovněž, že Rusko prý už nikdy nepadne do cizích bezbožných rukou – naopak, všechny útoky na Rusko se prý nakonec obrátí vždy proti útočníkům samým!
A i my se nyní nacházíme v podobné situaci: Beznadějné, zdánlivě neřešitelné, bez perspektiv… …Ale co nám brání, se modlit k Matce Boží o ochranu? Je to jak vidíme z historie to jediné, co může zafungovat. A pokud se budeme modlit upřímně, tak také zafunguje!
(zdroje: spis Jeromonacha Philadelpha „Slovo o skutcích přesvaté Bohorodice“ a Vittorio Messori „Ippotesi di Maria, Fatti, indizi, enigmi“)
Obr: Zázračná kazaňská ikona Matky Boží, díky které došlo k obratu v celé II. světové válce.
Stalin nechal již během války otevřít znovu v celém Rusku 22 tisíc chrámů a rovněž znovu nechal obnovit i jím zavřené duchovní semináře a akademie, Trojicko-sergijevskou lávru, Kyjevo-pečerskou lávru i některé významné monastýry…
…A v roce 1947 byl syrský patriarcha Eliáš Stalinem pozván do Ruska a sovětská vláda jej odměnila takzvanou „stalinskou prémií“ za pomoc při záchraně Ruska. Patriarcha Eliáš však prémii odmítl a požádal, aby byla věnována sirotkům, jejichž rodiče zahynuli ve válce. Sám pak osobně na tyto účely sovětské vládě předal i 200 tisíc dolarů ze sbírek pravoslavných křesťanů v Sýrii.
„Viděl jsem, že Matka Boží neopustila své dítky“ prohlásil syrský patriarcha v Petrohradě, kde tehdy odsloužil svatou Liturgii. A když pak procesí vycházelo z vladimirského katedrálního chrámu, od zázračné ikony Matky Boží, této zachránkyně Ruska, začaly desítky tisíc obyvatel Petrohradu (tehdy Leningradu) spontánně na náměstích a v ulicích zpívat „Zastupnica userdnaja“ (Orodovnice horlivá)…
Psal se rok 1947!
A nyní dovětek:
Matka Boží tehdy slíbila, že pokud se Rusko navrátí ke křesťanství, ona bude Rusko i v budoucnu chránit veškerou svou mocí. A přislíbila rovněž, že Rusko prý už nikdy nepadne do cizích bezbožných rukou – naopak, všechny útoky na Rusko se prý nakonec obrátí vždy proti útočníkům samým!
A i my se nyní nacházíme v podobné situaci: Beznadějné, zdánlivě neřešitelné, bez perspektiv… …Ale co nám brání, se modlit k Matce Boží o ochranu? Je to jak vidíme z historie to jediné, co může zafungovat. A pokud se budeme modlit upřímně, tak také zafunguje!
(zdroje: spis Jeromonacha Philadelpha „Slovo o skutcích přesvaté Bohorodice“ a Vittorio Messori „Ippotesi di Maria, Fatti, indizi, enigmi“)
Obr: Zázračná kazaňská ikona Matky Boží, díky které došlo k obratu v celé II. světové válce.
Ten Hodos má věru geniální postřehy, ať už jde o skutečné pozadí rusko-ukrajinské války, anebo - a to je ten hlavní přínos - rozbor poslání centrální figury Chabad Lubavich rabína Menachema Mendela Schneersona. To jsem slyšel teď poprvé, že ačkoli je už 28 let po smrti, může být Antikristem, viz onen záhadný verš z apokalypsy 17:11 "A šelma, kteráž byla a není, onať jest osmý, a z sedmiť …Více
Ten Hodos má věru geniální postřehy, ať už jde o skutečné pozadí rusko-ukrajinské války, anebo - a to je ten hlavní přínos - rozbor poslání centrální figury Chabad Lubavich rabína Menachema Mendela Schneersona. To jsem slyšel teď poprvé, že ačkoli je už 28 let po smrti, může být Antikristem, viz onen záhadný verš z apokalypsy 17:11 "A šelma, kteráž byla a není, onať jest osmý, a z sedmiť jest, i na zahynutí jde." Nevěnoval bych tomu vůbec pozornost, kdybych náhodou neposlouchal před dvěma měsíci proslov jednoho z hlavních ideologů Chabadu rabína Manise Friedmana ku příležitosti Schneersonových 120 narozenin. Bylo to na YouTube, a udělal jsem chybu, že jsem to nestáhl v domnění, že rabínům Chabadu cenzura příspěvky rozhodně nemaže. Tohle ale pravděpodobně smazal Chabad sám, protože Friedman mluvil o něčem, co gojové nesmějí vědět. Líčil totiž Schneersonovy nekromantické schopnosti již v jeho ranném dětství. Večer o šábesu se vždy vypravil na hřbitov, odkud vytáhl svého dědečka z rakve a přivedl ho domů za otcem. Dědeček pak celou noc vykládal jeho otci skryté texty talmudu a kabbaly. Rabbi jako malé dítě tomu ještě nerozuměl, tak aby otce a dědečka nerušil, odešel vždy do vedlejší místnosti. Když dědeček svůj výklad dokončil, odvedl uprostřed noci dědečka zpátky na hřbitov a uložil ho zase do rakve. A právě tohle vytvořilo Schneersonovi nesmrtelnou slávu a vyneslo ho to na pozici centrální figury celého Chabadu.