Gloria.tv And Coronavirus: Huge Amount Of Traffic, Standstill in Donations
Clicks35
Victory

Rozjímání nad Ř 8,16

Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

Uvědomme si realitu, že v nás je Duch Boží. Uvědomme si ale také, že to nejhlubší v nás je lidský duch. Jaký je rozdíl mezi naší duší a naším duchem? Obojí je duchovní a těžko se to dá rozlišit. Duše má Bohem dané schopnosti, ale duch je čistým „já“, tedy nejhlubší podstatou naší existence. Zároveň je opakem negativního já, takzvaného starého člověka, ega, které ducha spoutává a supluje ho. Náš duch touží po Bohu tak jako magnetická střelka stále ukazuje k severu, protože Bůh je náš počátek, jsme stvořeni k Jeho obrazu právě tím, že máme nesmrtelného ducha.
Písmo říká, že Bůh vložil do prachu země svého ducha a stali jsme se duší živou (Gen 2,7). Skrze rodiče přijímáme tělesnou stránku i s duševností, takže dědíme jak tělesnou podobnost, tak duševní vlohy. Ve chvíli našeho početí ale Bůh bezprostředně vkládá svého ducha a dává nám ho za vlastního. Tím duševní i tělesná stránka ožívá a v hodině smrti se duch vrací k Bohu, odkud vyšel (Kaz 12,7). Samozřejmě, potom následuje Boží soud, kde nastane rozdělení spasených od zavržených.
Když se hříchem odizoluje lidský duch od Božího Ducha, člověk se dostává do područí smrti, je duchovně mrtvý. Má-li ožít, musí se skrze pokání oddělit od hříchu a skrze víru v moc Ježíšova ukřižování se musí znovu spojit s Božím Duchem a tak přijmout Boží život. To je vyjádřeno i v prorocké modlitbě, když pronášíme slovo moci: „Ať ožijí! Ať zamordovaní hříchem ožijí!“ (Ez 37)
„První Adam byl duší živou, druhý Adam je Duchem oživujícím.“ (1Kor 15,45) Adam ještě neměl bezprostřední účast na Božím životě. Dostali jsme ji až skrze Ježíše Krista, druhého Adama, který nám, církvi, dal Ducha v čase Letnic. Přijímáme Ho už ve křtu svatém, ale těžkým hříchem ho ztrácíme (vyháníme).
Písmo také říká, že Boží slovo proniká do hlubiny duše, až tam, kde se rozděluje duše od ducha a morek od kostí (Žid 4,12). Jednoduše můžeme povědět, že duší naší duše je duch. Tedy podstatou naší duše je naše nejhlubší já, duch. Ježíš říká: „Blahoslavení chudí duchem (řec. pneuma), neboť jejich je Boží království.“ Neříká: „Blahoslavení chudí duší (řec. psyché)“. Náš duch má být chudý – svobodný. Chudoba duchem znamená, že duch není spoután bohatstvím různých marností a škodlivých závislostí. Je rovněž psáno, že pokud jsme přijali Ducha Božího a pokud se jím necháme vést, pak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti (Ř 8,16). Hluboce v duši nás pak naplňuje Boží pokoj. Pokud je někdo ateista nebo okultista, čili neopohan, nemá Ducha Kristova. Buď Ho ani nepřijal, anebo Ho vyhnal. Proto také není Božím dítětem a Duch Boží mu nemůže svědčit, protože Ho nemá. Vnitřní duchovní reality se slovy těžko vyjadřují, ani celý psychologický, filosofický a teologický aparát nestačí k vyjádření hlubokých myšlenkových a duchovních pochodů v nás. Nakonec to ani není potřebné. Potřebné je jedno, aby člověk věděl, že je Božím dítětem. Aby vnímal tichý hlas Ducha svatého v sobě, neboť Boží Duch tvoří jednotu s naším duchem a promlouvá k nám i skrze naše svědomí, pokud je čisté a řádně formované. Čili i zde v tomto slově života, které budeme opakovat dva týdny, si znovu uvědomme, kdo jsme, že jsme děti Boží, tedy dědici Božího království.
Ježíš v Getsemane pronesl: „Smutná je má duše až k smrti.“ V originále je pro duši použit termín psyché. V hodině smrti ale Ježíš pronáší: „Otče, v ruce tvé poroučím svého ducha (řec. pneuma). Apoštol Pavel jasně rozlišuje člověka duchovního od člověka duševního (psychického). Uvádí, že jsou tři typy lidí:
1. sarkikos – od slova sarx – maso. Je to člověk tělesný, živočišný, pudový.
2. psychikos – člověk duševní. Může být i mimořádně vzdělaný, ovládat různé psychologie, filosofie, teologie a také technické či přírodní obory, ale rozvíjí pouze duševní schopnosti.
3. protikladem těchto dvou je člověk duchovní, pneumatikos. Podmínkou duchovnosti není, aby byla rozvinuta duševní činnost. Pokud je pod vlivem Ducha Božího rozvinuta, může sloužit k užitku, protože duševní mechanismus s logickým a citovým vyjádřením může Duchu sloužit a prosazovat ho. Duch ale působí i bez tohoto mechanismu. Příkladem je prostý farář z Arsu. Když ho navštívil intelektuál ze Sorbony, z prostinkých slov na něho zapůsobil Duch Boží, který byl ve faráři, v takové síle, že způsobil, že se intelektuál obrátil a našel ten nejcennější poklad.
Duchovní lidé jsou ti, kteří slouží duchu a ve kterých je duch přítomen. Jenže záleží na tom, jaký je to duch. Je-li to Duch Boží, pak je to člověk světec, který je vedený Duchem, jak je napsáno v 14. verši 8. kapitoly Římanům: „Ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou syny Božími.“ Ale abychom mohli být vedeni Duchem Božím, nesmíme otročit tělu. Tělesnost má kvůli naší porušené přirozenosti automaticky vládu nad duchem a nedovoluje mu se projevit. Kdo ale prochází očistou, čili pokáním, zakouší pak nadvládu ducha nad tělem, protože přichází Boží Duch a jak je řečeno hned v 1. verši, zákon Ducha osvobozuje od zákona hříchu a smrti, tedy i od živočišného stylu života, spojeného s otroctvím hříchu.
Co se týče prvenství ducha nad tělem, nedosahuje se ho pouze zevnější askezí. Tu totiž provozují například i guruové, a to daleko tvrdší než křesťanští světci. U nich je ale spojena s velkou pýchou. Přijímají ducha pýchy, ducha démonského, a ten skrze ně působí i mimořádnými projevy. U křesťanského askety jde naopak především o boj proti pýše, proti egu. Zevnější askeze přitom není cílem, je jen prostředkem k praktickému osvobozování, abychom se nestali otroky jídla, sexuality a jiných vášní, ale abychom je používali v Božím řádu, ne v neřádu a bezzákonnosti, jak to vnucuje svět se svými psychologiemi a ideologiemi. A právě k této křesťanské askezi dává sílu Duch Boží, jak je řečeno: „Duchem mrtvěte skutky těla.“ (Ř 8,13) Askeze proto není nějakým tyranizováním se, ale je potřebou sloužící k zachování zdravého stylu života, bez otrockých závislostí. Je znakem pravé svobody ducha a pravé svobody v Kristu. Apoštol říká: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Gal 5,1) „Jestliže Syn vás osvobodí, budete svobodní.“ (J 8,36) „Zůstanete-li v mém slově, poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. (J 8,32)
Člověk duchovní, pneumatikos, je dvojí: světec a satanista. Světec žije pod vládou Ducha Božího a satanista pod vládou ducha lži a smrti. U obou se projevují i mimořádné schopnosti, ale je třeba rozlišovat, jaké je ovoce jednoho a jaké druhého. Ovoce jednoho vede k pokoře a věčné spáse, ovoce druhého k pýše a věčné záhubě. Zvláště je to zjevné na okultismu. Lidé, kteří se zabývají věštěním, jsou velmi pyšní, a ti, kteří se zabývají magií, ještě více. Ve věštkyních působí démon, který jim dává mimořádné informace a ovoce návštěvy u věštkyně je manipulování lidmi, poštvání jich proti jejich sousedům a nejbližším, vzbuzení podezírání a nenávisti, protože člověk uvěří, že problém, který má, zavinila osoba, kterou určila věštkyně. Ta osoba je ve skutečnosti úplně nevinná. Najednou je však vůči ní vzbuzena nenávist. Po návštěvě okultisty, skrze něhož působí duch, ať už je to mesmerista, nebo nějaký senzibil, léčitel, se projeví zdánlivě uzdravení, ale nemoc je jen přesunuta, a navíc nastává zotročení tím duchem, kterému se člověk otevřel a pod vládu kterého se dostal. Kdyby se tato svázanost neprojevila nikdy a zůstala po celý život latentní, rozhodně se projeví v hodině smrti. Hřích proti 1. přikázání, čili uctívání démonů, pačamamy a různých tzv. energií a otvírání se jim či komunikování s nimi, vede i k zotročení tělesnému a otevření se morálním zvrhlostem, které jsou pod pojmem gender uzákoňovány a ničí celou lidskou společnost. To je ovoce satanismu, spojeného s okultismem. Pohanství je morální i duchovní nečistota. Ďábel zotročuje skrze pýchu i skrze lidské vášně. Člověk, který se tak stane otrokem ďáblovým, působí utrpení sobě i druhým. Čím více jsou zneužity duchovní dary, které Bůh člověku dal, tím intenzivněji působí duchovní nákaza. Např. orientální meditace (jóga, zen buddhismus) vedou k otvírání duševních sil a k imitaci Božího Ducha, ale otvírají pro ducha démonského, který je duch pýchy a smrti. Rozvíjení nezřízených tělesných žádostí vede k zotročení člověka vášněmi, je to gurmánství, alkoholismus, narkotika, morální nečistota, zvrácenosti... Ďábelská cesta, cesta otroctví, je protikladem cestě svatosti. Světec také vládne, ale to není vláda ega. Vládne skrze něho Duch Boží, a ten vnáší svobodu.
Hřích proti Duchu svatému spočívá v tom, že se záměrně podlým způsobem říká o působení Ducha Božího, že jde o působní démonské. Když Ježíš působil v moci Ducha a v moci Boží, farizeové tvrdili, že je posedlý, že to koná v moci belzebuba, satana (Mt 12,24). To je podstata hříchu proti Duchu svatému – zatvrzelost. A opačně – tvrzení, že démonské působení je působení Boží, je rovněž hříchem proti Duchu svatému. Příkladem je Šimon mág, o kterém všichni tvrdili, že je to „velká moc Boží“, ale ve skutečnosti to byla démonská síla magie (Sk 8).
V dnešní době se s tímto hříchem proti Duchu svatému často setkáváme, dokonce u nejvyšších církevních hodnostářů. Kdo skutečně slouží Bohu, je osočovaný jako největší nepřítel církve, a kdo slouží démonům, je prezentovaný jako Boží autorita.
Po dva týdny si uvědomujme, že Duch Boží dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Jsme jimi a zůstávejme jimi!

Byzantský katolický patriarchát