Clicks929
Varovanie
10

2. SVĚT PO PÁDU

Plán lásky byl zhacen, ale Bůh už připravoval jiný plán lásky.

Ježíš Lucii z Francie


Důsledky Pádu

„Hřích lidstva v Adamovi a Evě zcela rozrušuje nádherný Boží plán, pozměňuje jeho pojetí.
Po řádu následuje ten nejzmatenější nepořádek. Po štěstí pozemského ráje následuje neštěstí. Po světle následují temnoty nevědomosti. Po lásce nenávist; po dobru - pro něž byl člověk stvořen - zlo s celou stupnicí svých projevů. Po míru přicházejí války a násilí. Po věčném životě - cíli Stvoření - dává se přednost věčné smrti v temném zoufalství pekla.
Takový je prvotní hřích. Taková byla odpověď daná Boží lásce Adamem a Evou za celé lidstvo.
Obludná nevděčnost spáchaná prvním mužem a první ženou, kterým nicméně nechyběla nutná milost...
Bůh za svůj čin lásky bez hranic sklidil strašlivou urážku,"
říká Ježíš donu Ottaviovi.

A když už člověk jednou klesl z řádu duchovního do řádu živočišného, kde vládnou zákony smyslů, měl aspoň jednat s cudností, kterou se řídí všichni nižší tvorové.
Proto nás Ježíš prostřednictvím Marie Valtorty napomíná:

Vy nejednáte jako rostliny a zvířata. Měli jste za mistra Satana, přáli jste si ho a dosud si ho přejete. A skutky, jež konáte, jsou hodný vašeho mistra. Ale kdybyste zůstali věrni Bohu, těšili byste se z radosti, že máte děti svaté, rozené bez bolesti a nevydávali byste se nedůstojným a nestoudným stykům, které neznají ani živočichové bez rozumné duše.
Proti muži a ženě Satanem zkaženým chtěl Bůh postavit Člověka narozeného ze Ženy výsostně povznesené Bohem tak, že by počala, aniž by poznala člověka: Květinu, která počne Květinu, aniž by potřebovala hmotného oplodnění, ale která se stane Matkou jen z účinku jediného polibku Slunce na neporušený kalich Lilie-Marie."


Takto Bůh odpověděl tomu, kdo ho připravil o radost „být otcem všech stvořených lidí." A Ježíš to připomíná Satanovi:

„Bez užitku jsi zkazil ty, kteří byli stvořeni nevinní, a svedl je ke spojení a početí prostřednictvím smyslnosti. Tak jsi Bohu znemožnil, aby svým milovaným tvorům mohl udělovat děti podle zákonů, které, pokud by byly dodržovány, by na zemi udržely rovnováhu mezi pohlavími a rasami a byly schopny zabránit válkám mezi národy i rodinným neštěstím.
Kdyby poslechli, přesto by poznali lásku a měli by ji. Plně a pokojně by vlastnili toto Boží záření, sestupující od nadpřirozeného k přirozenému, aby i tělo, spojené s duší a stvořené Týmž, který tuto duši stvořil, okusilo svaté radosti."


Ježíš Marii Valtortě podrobně rozvádí i bezprostřední důsledky prvotního hříchu:

„Eva tedy byla matkou. Toho nekonečného bědování všech tvorů nad zneuctěnou nevinností jejich královny! A toho zarmouceného bědování královny nad zneuctěním, jehož závažnost konečně pochopila, ale jež už nemohla odčinit! Byla-li smrt Nevinného doprovázena temnotou a kataklysmatem, temnota a bouře doprovázela i smrt Nevinnosti a Milosti v srdcích prvních rodičů. Na Zemi se zrodila bolest. Boží Prozřetelnost však nechtěla, aby byla věčná, a tak vám po letech bolesti umožňuje, abyste se z bolesti mohli vyprostit a vstoupit do radosti, pokud dokážete žít s duší přímou. Jaké temnoty vás neustále obklopují! Zahalují vás a opět ve vás probouzejí, co Svátost potlačila; a protože jim nevzdorujete svým odhodláním patřit jen Bohu, temnoty vás svým jedem, který křest zbavil útočnosti, otravují nanovo.

Bůh Otec vzdálil člověka, viditelně neposlušného, z místa rajských rozkoší, aby nezhřešil ještě jednou a ještě více tím, že by vztáhl svou dychtivou ruku po Stromu života. Otec už nemohl svým dětem důvěřovat, ani si už nebyl jist svým pozemským Rájem. Satan tam už jednou pronikl, aby oklamal jeho vyvolené tvory, a když je svedl ke hříchu, dokud ještě byli nevinní, o to snadněji to mohl učinit nyní, když už nevinnost ztratili.

Člověk chtěl mít všechno a Bohu neponechal ani onen poklad být Ploditelem. Musel proto jako pošpiněný král, zbavený svých darů, odejít se svým násilně získaným bohatstvím do pozemského exilu, který mu měl stále připomínat jeho hřích. Z rajského tvora se stal tvorem pozemským. A musela uběhnout staletí bolesti, než přišel onen Jediný, který mohl vztáhnout ruku k plodům Života a utrhl je pro celé lidstvo. Utrhl je svýma probodanýmarukama a dal je lidem, aby se opět mohli stát spoludědici nebes a vlastníky Života nikdy neumírajícího.
Genesis ještě říká: »Adam potom poznal svou ženu Evu«. Chtěli poznat tajemství dobra a zla. Bylo jen spravedlivé, že nyní také poznali bolest z úkolu sami se množit tělesně a nemít k tomu přímé Boží pomoci, s výjimkou toho, co člověk stvořit nemůže: ducha, jiskru vycházející z Boha, dech, který nám Bůh vlévá, pečeť, která na tělo vtiskuje znamení Věčného Stvořitele. A Eva počala Kaina. Eva byla obtížena hříchem.
Chtěl bych vás zde upozornit na jednu okolnost, která vám většinou uniká. Eva byla obtížena svým hříchem. Bolest dosud tehdy ještě nedosáhla míry, potřebné ke zmenšení jejího hříchu. Podobně jako organismus obtížený toxiny, i ona přenesla to, co v ní obíhalo, na svého syna. A Kain, první Evin syn, se narodil tvrdý, závistivý, nepolepšitelný, chlípný, zvrhlý, svými instinkty málo odlišný od divé zvěře. Ve svém krutém já odmítal úctu k Bohu, na kterého pohlížel jako na nepřítele, a domníval se, že mu nemusí vzdávat upřímný kult. To Satan ho naváděl, aby se Bohu vysmíval. Kdo se však vysmívá Bohu, nerespektuje nikoho na světě... Podobně lidé, stýkající se s těmi, kteří se vysmívají Bohu, znají hořkost slz, protože nemohou doufat v uctivou lásku svých dětí, bezpečí manželské lásky, jistotu přítelova počestného přátelství.
Slzy a slzy omývaly Evinu tvář i srdce pro tvrdost jejího syna a v jejím srdci daly vzklíčit pokání. Slzy a slzy, kterými dosáhla, že její hřích byl zmenšen, protože tomu, kdo se v bolesti kaje, Bůh odpouští. A tak Evin mladší syn měl duši omytou pláčem své matky a vůči svým rodičům byl něžný a uctivý a svému Pánu oddaný a cítil jeho všemohoucnost, vyzařující z Nebes. Byl radostí své provinilé matky.
Ale cesta Eviny bolesti musela být dlouhá a bolestná, úměrná její cestě za zkušeností hříchu. Tam rozchvění smyslů; zde rozchvění bolesti. Tam polibky; zde krev. Tam syn; zde smrt syna, toho, kterému dávala přednost pro jeho dobrotu. Ábel se stal nástrojem očisty z její viny. Ale jak bolestné očisty! Eva svými výkřiky bolesti zaplnila Zem, poděšenou bratrovraždou, a smísila své slzy se synovou krví, zatímco ten, který ji prolil z nenávisti k Bohu a svému bratru, Bohem milovanému, prchal, pronásledován výčitkami. Eva ve svém odpykávání vystupuje vzhůru. Kain sestupuje dolů, do pekla. Zachvacuje ho zoufalství a sráží ho tam. A se zoufalstvím, posledním úderem ducha, pro svůj zločin už beztak trpícího, přichází fyzický strach, zbabělý strach z lidského trestu. Člověk, jehož duše je mrtva, už není bytostí rozpomínající se na Nebe, ale živočichem, třesoucím se o svůj zvířecí život. Má-li smrt pro spravedlivé vzhled úsměvu, neboť jejím prostřednictvím se jdou radovat z toho, že budou vlastnit Boha, pro ty, kteří vědí, že umřít znamená přejít z pekla srdce navždycky do Pekla Satanova, je hrůzou. Jako omámení tak všude vidí jen pomstu, chystající se na ně dopadnout...
Eva vystupuje po své cestě odpykávání. V utrpení za její hřích v ní kajícnost vzrůstá. Chtěla poznat dobro a zlo. A rozpomínka na ztracené dobro je pro ni jakoby rozpomínkou na Slunce náhle zatemnělé, zatímco zlo má před sebou v tělesné schránce svého zabitého syna, i kolem sebe - v onom prázdnu, zanechaném zde jejím uprchlým synem vrahem.
A narodil se Set. A ze Seta Enos. První kněz."


V slzavém údolí
Pohled do nejstarších dob lidstva, Bohu se stále více vzdalujícího, nám podává svatá Hildegarda (1098-1179), zakladatelka a abatyše benediktinského kláštera v Bingen, jedna z nejvýznamnějších osobností své doby, ke které se obracel o radu nejeden vysoký církevní hodnostář a světský panovník. Ve své knize O Božích dílech, kterou psala deset let pod přímou inspirací Ducha Svatého, nám líčí počátky lidstva až do Noemovy potopy takto:

„V době prvního stvoření měli lidé takovou energii a takovou sílu, že vládli i nejzuřivějším šelmám. Hráli si v jejich společnosti a bavili se tak. Šelmy se lidí bály a brzdily svou zuřivost a podřizovaly se lidem, aniž však měnily svou přirozenost. Zato lidé změnili krásnou formu svého rozumu: připojili se ke zvířatům. Když se narodila nějaká bytost vlastnostmi se podobající více člověkovi než zvířeti, opovrhovali jí a opustili ji; měla-li však tato bytost spíše vlastnosti divokého zvířete než lidské, obklopili ji s láskou. Nevlastnili krásná křídla rozumu, která by jim umožňovala vystupovat k Bohu s důvěrou a nadějí. Pro hříchy jim tato křídla zmizela. Dávný had je naváděl tak, aby sláva jejich rozumu zanikla: tento rozum had nenáviděl a snažil se ho zničit. Ďábel si ve skutečnosti o tom říkal: Co vlastně Bůh učinil tak vynikajícího? Jeho dílo odpovídá spíš mému projektu než jeho. Tak se stanu vládcem jeho vlastního díla.
Lidé prvních dob, pošpinění hadovou slinou, se poddávali choutkám svého těla a ne dechu své duše, a zajímali se jen o to, co mělo viditelnou formu, říkajíce si: »K čemu mi slouží duch? Nemá tvar, nemluví ke mně. Držím se toho, co ke mně promlouvá, co mi vychází vstříc.« Ďábelské umění jim ve skutečnosti našeptávalo o velkých zvířecích pozoruhodnostech a říkalo jim: »Pohleďte, to já jsem vaším tvůrcem!« A nabádalo lidi, aby se jimi nechali pošpinit a zcela k nim obrátili i svůj rozum, který jim měl naopak umožňovat, aby sloužili Bohu. Tak se to dělo proto, aby Boha nemohli chválit, neboť to Ďábel nechtěl, ani si to nepřál.
Vzácní byli ti, kteří naslouchali prvnímu člověku, když jim vyprávěl, jak ho Bůh stvořil, jak ho umístil do místa rozkoší, jak odtud první člověk odešel. Tito lidé se řídili svou opravdu lidskou přirozeností, tak jak je vytvořil Bůh, a zvířat se stranili. Žili podle ní v právu a spravedlnosti; omezenost a těžkopádnost vulgárního nečistého davu je přinutila, aby se vzdálili do vysokých hor; utěšoval je duch jejich duše a zamezoval jim hřešit. Bez ustání úpěli a volali: »Kde hledat našeho Stvořitele?« Národy se jim posmívaly a říkaly o nich: »Jak mohou uctívat neviditelného a nehmatatelného?« Takto se posmívali i Noemově arše. K nim Bůh mystickými zázraky nepromlouval...
»Když tento nepřátelský lid zaplnil zem, Já, který jsem, už jsem jejich zločinné hříchy nemohl více snášet a rozhodl jsem se, že lidský rod bude zahuben utopením s výjimkou oněch vzácných, kteří mě znali.« Země tedy nepoznala sucho, dokud všechen tento falešný lid nebyl pohlcen...
Po potopě Bůh vytvořil novou zem s novým lidem... Lidská síla se z generace na generaci oslabovala ve srovnání s tím, jak tomu bylo před potopou. Země se změnila a lidská síla také... Tato doba poznala rozkvět bázně před Pánem, která dokázala vzdorovat dávnému hadu: ten už nemohl, jako před potopou, lidem namluvit, aby zapomněli na Boha. Duha na obloze byla znamením, že vody už nebudou moci pohltit celou zem a nový lid. Tak Bůh chtěl, aby jeho nepřátelé pochopili, že nad nimi je moc jeho soudu..."

Doba před Potopou byla prvním vyvrcholením velkého odpadu lidstva od Boha. Záměr Satanův byl jasný: přimět Boha, aby zničil celé svoje Dílo, které už přestalo sloužit jeho původnímu plánu, a tak se mu vysmát a pomstít. Země, která přestává uctívat Boha a vracet mu a zmnožovat Synovu lásku, přestává splňovat svůj účel, pro nějž byla stvořena, přestává být „dobrým vodičem elektřiny", neboť pohlcuje Synovu lásku a Otci ji nevrací: Okruh Duch od Syna lásky přestává účinkovat, a proto k Otci je třeba z něho odstranit to, co proudu lásky stojí v cestě: Zem. Nicméně zbývalo několikspravedlivých, na kterých spočinula tíha celého světa a odpovědnost za jeho budoucnost. Právě tito spravedliví způsobili, že okruh lásky zůstával nepřerušen, a tak Zem zachránili a založili Nový svět, když Bůh předtím Zem obnovil. Nebylo to tehdy naposled. Spravedliví, ony duše - oběti, zachraňují svět bez ustání. Krásně o tom Ježíš hovoří k Marii Valtortě:

„Země je oltář, nesmírný oltář. Měla by být oltářem k nepřetržité oslavě svého Tvůrce. Je však naplněna hříchy. Musí proto být oltářem k neustálému odpykávání, oběti, oltářem, na kterém hoří hostie.
Podobně jako ostatní světy rozseté při stvoření, i Země by měla zpívat chvalozpěvy Bohu, který ji učinil. Pohleďte na hvězdy! Zpívají svými světelnými hlasy, kterými je světlo a pohyb, v nekonečných prostorách nebes, zpívají a oslavují Boha. Jejich zpěv, pozvedající se v modrých polích nebe až k Božímu nebi, trvá po tisíce let...
Podobně jako nebe, i země zpívá svými větry, vodami, hlasy ptactva a zvěře. Ale stačí-li obloze zářivá oslava hvězd, které ji zabydlují, pro Chrám, jímž je Země, zpěv větrů, vod a zvěře nestačí. Neboť na ní nejsou pouze větry, vody a zvěř, kdo zpívají, ale i
člověk: dokonalá bytost nade vším, co je živé, v čase a ve světě, bytost nadaná hmotou jako zvířata, nerosty a rostliny a duchem jako nebeští andělé, jako oni určená poznat a vlastnit Boha, zprvu prostřednictvím milosti, pak v ráji, osvědčí-li se ve zkouškách. Člověk, syntéza, která objímá všechny tyto stavy, má poslání, které ostatní tvorové nemají a které by pro něho mělo být více než pouhou povinností, radostí: milovat Boha. Vzdávat Bohu rozumně a dobrovolně kult lásky. Splácet Bohu za lásku, kterou člověku dává tím, že mu dává život a po životě nebesa.
Vzdávat rozumný kult. Uvažte: Jaké dobro Bohu plyne ze Stvoření? Jaký zisk? Žádný. Stvoření Boha nečiní větším, neposvěcuje ho, neobohacuje.
Bůh je nekonečný. Byl by takový i tehdy, kdyby Stvoření neexistovalo. Ale Bůh - Láska chtěl mít lásku, a tak tvořil, aby měl lásku. Ze Stvoření může Bůh vyzískat výhradně jen lásku a tato láska, která je inteligentní a svobodná pouze u andělů a lidí, je Bohu slávou, andělům radostí a lidem náboženstvím.
Den, kdy by na velkém oltáři Země nebylo slyšet oslavování a prosby lásky, Země by přestala existovat. Protože kdyby jednou vyhasla láska, vyhaslo by i nápravné pokání a Boží hněv by zničil pozemské peklo, jímž by se Země stala. Aby tedy Země existovala, musí milovat. A více: Země musí být Chrámem, který miluje a modlí se prostřednictvím lidské inteligence. Ale jaké oběti jsou nabízeny v chrámě, v každém chrámě? Oběti čisté, bez poskvrny a vady. Jedině takové jsou Bohu příjemné. Ony a prvotiny, protože otci rodiny je třeba dávat věci nejlepší, a Bohu, Otci lidské rodiny, je třeba dávat prvotiny ze všech věcí, a z vybraných věcí.
Řekl jsem však, že Země má dvojí obětní povinnost:
povinnost oslavovat a povinnost napravovat. Ve skutečnosti lidstvo, které Zemi zabydluje, hřešilo v prvních lidech a hřešit neustává a k hříchu nedostatečné lásky k Bohu připojuje svým sklonem k hlasům světa, těla a Satana tisíce jiných hříchů. Vinné, vinné lidstvo, stvořené k Božímu obrazu a mající samostatnou inteligenci a Boží pomoc, stále hřeší a hřeší stále více. Hvězdy jsou poslušné, rostliny jsou poslušné, prvky jsou poslušné, zvířata jsou poslušná a každý z nich chválí Pána, jak umí. Lidé nejsou poslušní a Pána dostatečně nechválí. Právě z toho vyplývá, že je zapotřebí duší - hostií, které by milovaly a odpykávaly za všechny. Jsou jimi děti, které svou nevinností a nevědomostí splácejí hořký trest bolesti za ty, kteří dovedou jen hřešit; jsou jimi světci, kteří se za ostatní dobrovolně obětují."

Kristus jako Vykupitel
Nicméně Boží plán byl zhacen a lidstvo od té doby žilo pod nadvládou Satanovou. A nadto: Nebesa mu byla uzavřena. Nebeské Království svatých dosud neexistovalo.
Nastal však čas příprav na uskutečnění nového, náhradního Božího plánu: „Plán lásky byl zhacen, ale Bůh už připravil jiný plán lásky", říká Ježíš Lucii z Francie. A Marii Sevrayové:

„Mohl jsem navždy zapomenout svého padlého tvora v propasti, kam padl, ponechat ho tam a nikdy se už o něho nestarat a učinit nové stvoření. Dílo mých rukou však pro mne bylo příliš drahocenné, než abych na ně takto zanevřel.
Pustil jsem se tedy do jeho záchrany.
Před ničím jsem neustoupil, abych mu pomohl na dně propasti zatracení, kam padlo! Abych mu pomohl podle toho, jak si to samo přálo, neboť jsem ho učinil svobodným...
Chtěl jsem učinit vše pro to, abych ho z té propasti vyprostil a spasil."
A podobně donu Ottaviovi:
„Na vzpouru lidstva v Adamovi a Evě Bůh odpovídá ne zlobou, ale spravedlností a milosrdenstvím. Prostřednictvím své spravedlnosti trestá hřích v celém lidstvu. Od počátku až do konce bude člověk jíst svůj chléb v potu tváře. Spravedlnost bude na lidstvu ležet až do konce časů.
Současně však přináší i nekonečné milosrdenství. Když Bůh od našich prvních rodičů obdržel zpověď a pokání, uděluje jim odpuštění, a to svým slibem Vykoupení.
Aby připravil velkou událost osvobození lidstva z otroctví pekla, Bůh si vyvolil národ, svůj oblíbený národ, přeje si, aby tento národ byl svatý, což se však nestane, navzdory záplavě milostí a zázraků. Přestože tento lid je předmětem Boží lásky, odpovídá na ni nevděkem.
Bůh povolává proroky, kteří silným hlasem lidu připomínají poslání, k němuž byli předurčeni. Proroci, kteří jsou Božími mluvčími, ohlašují milosti, přízeň, svobodu. A slepé svéhlavosti vyhrožují a oznamují tresty, které národ zakusí v bolestech.
V utrpení se národ rozpomene na svoje předky, a tak se na něj opět rozleje milosrdenství. Božská spravedlnost vždycky plodí milosrdenství, i když lidé této skutečnosti nechtějí rozumět, tak jak jsou zaslepeni svým sobectvím.
Tak časy dospívají do zralosti a nadchází zářivý úsvit Spasitelova narození."
„Kdybych nepřišel, Země by se v průběhu staletí stala širým pozemským peklem a lidská rasa by se vzájemně roztrhala a zahynula by, zlořečíc Stvořiteli,"
říká Ježíš Marii Valtortě.

Do světa hříchu nemůže ovšem Ježíš přijít jako Král, neboť pravým vládcem tohoto světa je dosud Satan. Ježíš může přijít nejprve jako Vykupitel a vytvořit podmínky k ustavení svého Království na zemi, položit k němu základy.

Jako Vykupitel je počat v lůně Neposkvrněné Panny a přijímá na sebe lidské tělo. Mnozí se ptají: »Proč byl zvolen tento způsob vykoupení? Proč lidské tělo?« Ježíš odpovídá:

V Bohu je všechno nekonečné. Bůh nemá zásluh v tom smyslu, že si nic nemůže zasloužit. Má vlastnosti, ctnosti, jež jsou jemu vlastní. Bůh je Ten, který je: Dokonalost, Nekonečnost, Všemohoucnost. Ale k zásluze je třeba s úsilím dosáhnout něčeho, co je nad naši přirozenost. Například není zásluhou jíst. Ale může se to stát zásluhou, jí-li se odměřeně, a tak se činí opravdová oběť pro chudé, jimž se dává, co jsme ušetřili. Není zásluhou mlčet, ale stane se jí, zůstaneme-li mlčet a neodpovídáme na urážku atd.
Nyní porozumíte, že Bůh sám sebe nemůže k ničemu přimět, neboť je Dokonalý, Nekonečný. Ale Člověk-Bůh sám sebe může nutit a pokořovat svou Nekonečnou přirozenost lidskými omezeními a triumfovat nad lidskou přirozeností, která u něho není jen obrazná, ale skutečná, se všemi smysly a city, s možnostmi trpět a zemřít, se svou svobodnou vůlí.
Nikdo nemá rád smrt, zejména je-li bolestná, předčasná a nezasloužená. Nikdo ji nemá rád, a přesto každý člověk musí zemřít. Nuže, já nutím své Lidství milovat smrt. A nejen to. Já jsem si vyvolil život, abych mohl mít smrt. Za Lidstvo. Ve skutečnosti jako Člověk-Bůh získávám zásluhy, které bych, kdybych zůstal Bohem, získat nemohl. A s nimi, jež jsou nekonečné s ohledem na způsob, jak jsem je získal... jsem měl nekonečnou sílu nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, obětující se za všechny, to znamená dosahující krajní hranice milosrdné lásky. To právě
oběť přináší zásluhy. Čím je oběť větší, tím větší je zásluha. Z dokonalé oběti vyplývá i dokonalá zásluha; ta může sloužit podle svaté vůle obětovaného, kterému Otec řekne: »Nechť je to tak, jak si přeješ«, neboť obětovaný ho miloval bezmezněa bezmezně miloval i svého bližního."

A jindy, při příležitosti své promluvy na nádvoří jeruzalémského chrámu, které byl přítomen i nejvyšší židovský teolog Gamaliel:

„Kdo je Člověk, který k vám promlouvá? Byl zrozen ze semena a člověkovy vůle, jako vy všichni? A mohl by Nejvyšší vložit svého Ducha do těla, zbaveného milosti, tak jak je tělo lidí narozených z tělesné vůle ? A mohl by se Nejvyšší k zaplacení onoho velkého Hříchu spokojit s obětí pouhého člověka ? Uvažujte. Nezvolil anděla, aby byl Mesiášem a Vykupitelem, a mohl by tedy k tomu zvolit člověka? A mohl by být Vykupitel pouze Synem Otce bez převzetí lidské přirozenosti, ale s prostředky a mocí, které by přesahovaly lidské chápání? A mohl by mít Boží Prvorozený rodiče, je-li věčným Prvorozeným ?
Kdo má být Kristus? Anděl? Víc než anděl. Člověk? Víc než člověk. Bůh? Ano Bůh. Ale s tělem s ním spojeným, aby mohl dovršit pokání provinivšího se těla. Všechno musí být vykupováno hmotou, kterou bylo hřešeno. Bůh by byl musel v důsledku toho poslat anděla, aby odčinil hříchy padlých andělů a který by je odčinil za Lucifera a jeho andělské učedníky. Neboť jak víte, Lucifer také hřešil. Ale Bůh neposílá andělského ducha, aby vykoupil anděly temnot. Neuctívali Syna Božího a Bůh neodpustí hřích proti svému Slovu zplozenému jeho Láskou. Nicméně Bůh miluje člověka a posílá Člověka, Jediného dokonalého, aby člověka vykoupil a obdržel pro něj usmíření s Bohem. A je správné, že jedině Člověk - Bůh může vykonat vykoupení člověka a usmířit Boha."


Kristus jako Král
Ve starozákonních knihách - a snad nejlépe je to poznat u Izaiáše - je vtělený Syn vypodobněn dvojím, protikladným způsobem: jako Muž bolesti, kterým budou všichni opovrhovat, ale zároveň i jako Král, který bude vládnout všem národům. Tehdejší židovští vykladači Písma nedovedli rozeznat, že jde o dvě zcela odlišné a v různých dobách se uskutečňující dějinné situace. Nepochopili, že Kristus na tento svět hříchu nutně musí nejprve přijít jako Vykupitel. Muže bolesti chápali jen jako básnický obraz a nadsázku a v Kristu Králi viděli pozemského vladaře, který sjednotí Izrael k jednotnému odboji proti římským okupantům, vyžene je ze země - a nezastaví se u toho, ale postupně pod židovským žezlem dobude a ovládne celý svět.
Ježíš jim právě tuto politickou koncepci při každé příležitosti vyvracel a zdůrazňoval, že jeho Království není z tohoto světa. Ukažme si to na dvou událostech z jeho veřejného působení, kdy se o těchto věcech vyjádřil zcela jednoznačně, tak jak je podává Maria Valtorta:
První úryvek je vyňat z Ježíšovy promluvy k židům i pohanům v tarichejském přístavu na Genezaretském jezeře v třetím roce jeho veřejné činnosti:

„Kdo je Kristus? Kdo je Spasitel? Kdo je Mesiáš? Jsou zde přítomni četní Řekové, ale i ti, kteří jimi nejsou, vědí, co znamená slovo Kristus. Kristus je posvěcený, ten, který byl pomazán královským olejem k dovršení svého poslání. Proč posvěcený? Má to být pro ubohou slávu nějakého trůnu? Má to být pro větší slávu kněžského úřadu? Ne. Posvěcený k tomu, aby pod jedním žezlem shromáždil do jednoho lidu pod jednou doktrínou všecky lidi, aby si mezi sebou byli bratry a jako děti jediného Boha, které znají svého Otce a řídí se jeho Zákonem, se stali účastníky jeho Království.
Král ve jménu Otce, který ho poslal, Kristus vládne tak, jak to odpovídá jeho přirozenosti, to znamená božsky, protože od Boha. Bůh složil všechny věci pod nohy svého Krista, ale ne proto, aby lidé byli podmaněni, ale aby byli spaseni. Vždyť jeho jméno je Ježíš, což v hebrejském jazyce znamená Spasitel. Až vás jako Spasitel spasí od úkladů a oné nejkrutější rány, bude mít pod svýma nohama horu; a ta hora bude pokryta mnoha rasami, aby se tak vyjádřilo, že On je Vládcem, pozvedajícím se nad celou Zemí a všemi národy. Ale král bude nahý a jeho jediným bohatstvím bude jeho Oběť, aby se tak vyjádřilo, že On usiluje jen o věci ducha a že tyto věci ducha se dobývají a vykupují opět jen hodnotami duchovními a hrdinstvím oběti, a nikoliv násilím nebo zlatem. Právě takto odpoví - těm, kteří se ho obávají, těm, kteří z falešné lásky ho vynášejí nebo ponižují, chtějíce z něho učinit světského krále, i těm, kteří ho nenávidí z obavy, že by mohli přijít o to, co je jim drahé - že je Králem duchovním, že je jen poslaným, aby duchy poučoval o prostředcích, jak dobývat Království, jediné Království, které sem přišel založit...
Nepřicházím po vás požadovat hlučné a hrdinské činy. Přicházím vám říci: žijte jako tvorové nadaní duší a rozumem, ně jako zvířata. Žijte tak, abyste si zasloužili žít, žít opravdově skrze onu nesmrtelnou část vás samotných v Království Toho, který vás stvořil.
Já jsem Život. Přicházím, abych vám všem dal Život, a tak vás vzkřísil z vaší smrti, z vaší hrobky hříchu a modloslužebnictví. Jsem Milosrdenství. Přicházím vás povolat, všechny shromáždit. Jsem Kristus Spasitel. Mé Království není z tohoto světa. Ale přesto v srdci toho, kdo ve mne a v mé slovo věří, se rodí království, a to už za dnů tohoto světa; právě to je Království Boží, Království Boží ve vás.
Je o mně řečeno, že jsem tím, který mezi národy zjedná spravedlnost. To je pravda, neboť budou-li se občané všech národů řídit podle mého učení, nenávist, války, útisk přestanou existovat."


Druhý úryvek je vyňat z události, která bezprostředně navázala na toto Ježíšovo kázání. Po něm ho totiž přišel vyhledat Chúza, nejvyšší Herodův dvořan, kterému Ježíš na počátku své veřejné činnosti uzdravil umírající manželku Janu. Chúza ho odvezl na své venkovské sídlo za Jordánem, kde se potají shromáždila elita izraelského národa, a to významní zástupci všech stran, a chtěla Ježíše provolat králem. Po slavnostní a téměř v tichu probíhající večeři se ujal slova Chúza:
»„Mistře, jistě se ptáš, proč tato schůze a ticho, které zachováváme. Ale co ti mám říci, je velmi vážné a nesmí být slyšeno neopatrnýma ušima. Vidíš, že všichni ti projevují tu největší úctu. Jsi mezi lidmi, kteří tě uctívají jako Člověka i jako Mesiáše. Tvá spravedlnost, tvá moudrost, dary, kterými ti dal Bůh vládnout, nám jsou známy a obdivujeme je. Jsi pro nás Mesiášem Izraele jak po stránce duchovní, tak politické. Jsi oním Očekávaným, který musí učinit konec bolesti a pokoření celého národa... Jako Mesiáš, Obnovitel, Mstitel, Osvoboditel a Tvůrce opravdové nezávislosti izraelské vlasti, to znamená největší vlasti na světě vůbec, Vlasti: královny a vládkyně, která smaže každou vzpomínku na minulost a každé živé znamení otroctví; Vlasti, která bude triumfovat nade vším a nade všemi a navždycky, neboť takto to bylo řečeno, a tak se věci dovrší. Pane, zde před sebou máš celou Izrael v jejich představitelích různých tříd tohoto věčného národa, Nejvyšším potrestaného, ale jím velmi milovaného, neboť ho považuje za svůj. Ó, Princi Pokoje, raduj se z toho, co už jsi vykoupil a obnovil, a to ještě předtím než převezmeš žezlo a korunu. Tvé království, očekávané izraelské království se zrodilo. Naše bohatství, naše moc, naše meče jsou u tvých nohou. Mluv! Rozkazuj! Hodina nastala."
Všichni souhlasí s Chúzovým proslovem. Ježíš, s rukama zkříženýma, mlčí.
„Ty nemluvíš? Ty neodpovídáš, ó Pane? Snad tě to udivilo... Snad cítíš, že nejsi připraven a pochybuješ, že by byla Izrael připravena... Ale není tomu tak. Slyš naše hlasy. Královský palác si už nezaslouží, aby existoval. Je hanbou a hnilobou Izraele. Je hanebnou tyranií, která utiskuje lid a otrocky ho ponižuje, aby lichotil uzurpátorovi. Jeho hodina udeřila. Pozvedni se, Jákobova Hvězdo a obrať na útěk ten sbor plný zločinů a hanby."
Ježíš mlčí.
„Mistře, zdá se ti, že by bylo možno pochybovat? Zkoumali jsme Písma: jsi to ty, ty musíš vládnout," říká jeden doktor.
„Ty musíš být Králem a Knězem. Jako nový Nehemiáš, větší než on, musíš přijít a očisťovat. Oltář je zneuctěn. Nechť horlivost Nejvyššího tě vede k dílu," říká jeden kněz.
„Mnozí z nás proti tobě bojovali. Ti, kteří se obávají tvé moudré vlády, ale lid jde s tebou a nejlepší z nás jsou s lidem. Potřebujeme moudrého."
„Potřebujeme čistého."
„Opravdového krále."
„Světce."
„Vykupitele. Jsme stále více otroky všeho a všech. Braň nás, Pane!"
„Ve světě jsme pošlapáváni, neboť přes náš velký počet a bohatství jsme jako ovečky bez pastýře. Vyzvi ke shromáždění oním starým zvoláním: »Ke svým stanům, ó Izraeli!« a ze všech končin diaspory se pozvednou a vynoří oddíly tvých poddaných, aby vyvrátily viklající se trůny mocných, kteří nejsou milováni Bohem."
Ježíš stále mlčí. On jediný sedí, klidný, jako by se nejednalo o něho, uprostřed této čtyřicítky zběsilců.
Všichni volají: „Řekni aspoň slovo! Odpověz!"
Ježíš se pomalu zvedá, opíraje své ruce o okraj stolu. Rozhostí se hluboké ticho. Spalován ohněm osmdesáti očí, otevírá rty a ostatní je také otevírají, jako by chtěli vdechnout jeho odpověď, a odpověď je krátká, ale jasná: „Ne."
„Ale jak to? Ale proč? Ty bys nás zradil? To zrazuješ svůj národ! Odmítá své poslání! Opovrhuje Božím příkazem!" Je to vřava! Pobouření! Obličeje rudnou, oči hoří, ruce jako by hrozily... Spíše než jako věrní připadají jako nepřátelé...
Hluk je vystřídán podivným tichem. Jako by vyčerpali svoje síly, ted jsou sami vyčerpáni, v koncích. Hledí na sebe a tážou se vzájemně, zarmoucení... někteří pohněvaní...
Ježíš se rozhlédne kolem sebe a řekne: „Věděl jsem, proč jste mě zde chtěli, pro toto. A věděl jsem, že váš postup ničemu neposlouží. Chúza může říci, že jsem mu to řekl už v Taricheji. Přišel jsem, abych vám ukázal, že se nebojím žádné léčky, moje hodina ještě nepřišla, a nebudu se ani obávat, až hodina léčky nastane, protože jsem přišel právě kvůli ní. Ted jsem vás přišel přesvědčit. Vy, ne všichni, ale mnozí mezi vámi, máte dobrou víru. Ale musím napravit omyl, do kterého jste v dobré víře upadli. Nevyčítám vám nic. Nečiním tak vůči nikomu, ani vůči těm, kteří jako mí věrní učedníci by měli být vedeni spravedlností a s její pomocí ovládnout vášně. Nic ti nevyčítám, spravedlivý Timone, ale říkám ti, že v hloubce tvé lásky, která mě chce uctívat, je ještě tvoje vlastní já, které se chvěje a sní o lepších časech, kdy bys spatřil, jak jsou poníženi ti, kteří ponížili tebe. Nic ti nevyčítám, Manaene, i když jsi zapomněl na moudrost a duchovní příklad, který jsi měl ve mně a předtím v Křtiteli, ale říkám ti, že je v tobě také ještě mnoho pouze lidského. Nic ti nevyčítám, Elezeare, člověče spravedlivý, ne však v této chvíli. A nic ti nevyčítám, Chúzo, přestože bych to měl učinit, protože v tobě více než ve všech těch, kteří mě z dobré víry chtějí učinit králem, žije tvoje já. Ano, chceš, abych byl králem. Ve tvých slovech není léčky. Ale více než z lásky ke mně jednáš tak proto, aby ses pomstil za urážky, kterých se ti od královského paláce dostalo. A stejně je tomu tak s tebou, Jáchyme z Bozry, a s tebou, doktore Jene, a také s tebou, a s tebou, a s tebou." Ukazuje na toho, onoho, bez hněvu, ale se smutkem... a pokračuje:
„Nic vám nevyčítám, neboť vím, že to nejste vy, kdo jste to sami chtěli. Je to Léčka, to pracuje Protivník a vy... vy, aniž to víte, jste v jeho rukou nástroji. Onen Zlořečený, aby škodil, a mně škodil, si posloužil i láskou, ó Timone, Manaene, Jáchyme, vy, kteří mě opravdu milujete, i vaší úctou, vy, kteří ve mně cítíte dokonalého Mistra. Ale já vám říkám, a to i těm, kteří nemají vaše city a kteří s úmysly, sestupujícími stále níž až ke zradě a zločinu, chtěli, abych přijal, já říkám: Ne. Moje Království není z tohoto světa. Pojďte ke mně, abych mohl ustanovit svoje Království ve vás, nikde jinde. A teď mě nechejte odejít."

„Ne, Pane, my jsme se pevně rozhodli. Už jsme uvedli do pohybu i svoje bohatství, připravili plány, rozhodli jsme se, že vystoupíme z této nejistoty, která udržuje Izrael v nepokoji a ze které ostatní těží, aby jí škodili. Strojí ti léčky, to je pravda. Máš nepřátele v samotném Chrámu. Já jako jeden z velerady to nepopírám, ale aby tomu byl učiněn konec, je třeba tohoto: tvého pomazání. A všichni jsme připraveni ti ho dát. Není to poprvé, kdy v Izraeli bude někdo takto prohlášen za krále, aby byl učiněn konec národním neštěstím a nesouladům. Je zde někdo, kdo to ve jménu Božím může vykonat. Nechej nás jednat," říká jeden z kněží.
„Ne, toto vám není dovoleno. K tomu nemáte pravomoc."
„Velekněz je první, kdo si přeje, i když se to tak nezdá. Nemůže už snášet současnou situaci římské nadvlády a královské pohoršení."
„Nelži, knězi. Na tvých rtech je rouhání dvojnásobně nečisté. Snad to nevíš a mýlíš se, ale v Chrámu tomu nechtějí."
„Ty tedy naše ujišťování považuješ za lež?"
„Ano, ne-li od vás všech, tedy od mnohých z vás. Nelžete. Já jsem Světlo a osvětluji srdce..."
„Nám věřit můžeš," volají herodovci. „My nemáme Heroda Antipose rádi a ani koho jiného."
„Ne. Vy máte rádi jen sebe, to je pravda, a vy nemůžete milovat ani mne. Posloužil bych vám jako páka k vyvrácení trůnu a k otevření cesty k větší moci, aby lid byl utiskován ještě víc. Klam pro mne, pro lid i pro vás samotné. Až byste zničili krále, Řím by zničil vás všechny."
„Pane, v koloniích diaspory jsou muži připraveni povstat... Podporujeme je z našich prostředků," říkají proselytové.
„Ty si myslíš, že je nás málo? Máme početné oddíly. Všechen lid je s tebou. Jsi králem Davidovy rasy, Mesiášem! To jedněmi ústy říkají moudří i nevzdělaní, protože je to volání srdcí. Tvé zázraky... tvá slova... znamení..." Vzniká zmatek, který nejsem schopna sledovat.
Ježíš, obklopený jako pevná skála vírem, se nehýbe, ani nereaguje. A prosby, žádosti, zdůvodnění pokračují.
Ježíš neustupuje.
Jeden ze starých, velmi starý, si povídá s jedním knězem a doktorem, ještě starším než je on sám. Vystupují do popředí. Zjednají si ticho. Hovoří starý doktor, když k sobě přivolal Eleazara a oba doktory Jany: „Pane, proč nechceš převzít izrealskou korunu?"
„Protože mi nepřináleží. Nejsem synem hebrejského prince."
„Pane, snad to nevíš. Oni dva a já jsme jednoho dne byli povoláni, protože přišli tři mudrci a tázali se, kde je ten, který se narodil jako král hebrejců. Byli jsme shromážděni, výkvět kněží a doktorů národa, na rozkaz Heroda Velikého, abychom odpověděli na otázku. A s námi byl Hillel Spravedlivý. Naší odpovědí bylo: - V Judskem Betlémě. A my víme, že ses tam opravdu narodil a že tvé narození doprovázela velká znamení. Mezi tvými učedníky jsou svědci. Můžeš to popřít, že jsi byl oněmi třemi mudrci uctíván jako Král?"
„Nepopírám to."
„Můžeš popřít, že jsi slíbeným Mesiášem?"
„Nepopírám to."
„Tak tedy ve jménu Boha živého, proč chceš zklamat naděje národa?"
„Přicházím vyplnit Boží naději."
„Kterou?"

„Na Vykoupení světa, na vytvoření Božího Království. Moje Království není z tohoto světa. Vezměte si zpět svoje peníze i zbraně. Při četbě Písma a proroků otevřete oči i ducha, a tak přijměte mou Pravdu - a budete mít Království Boží v sobě."
„Ne. Písma hovoří o králi osvoboditeli."
„Z otroctví Satana, hříchu, omylu, těla, pohanství, modlářství. Co vám to Satan učinil, ó, hebrejští, národe moudrý, že se tak mýlíte o prorokovaných pravdách? Co vám učinil, mí bratři, že vás tak zaslepuje? Co vám učinil, učedníci, že ani vy už nerozumíte? Největším neštěstím pro národ i pro věřícího je upadnout do mylného výkladu znamení, a právě zde dochází k neštěstí. Osobní zájmy, předsudky, vášně, špatně pochopená láska k vlasti, toto všechno slouží k vytvoření propasti omylu, ve které zahyne národ, který nepoznal svého krále."

Rozsáhlejší úryvek z této scény jsme uvedli proto, abychom se vžili do myšlení a cítění izraelské elity tehdejší doby. Po jeho přečtení nám musí být jasné, že Ježíš za těchto okolností nemohl prohlašovat, že přesto přišel založit Království Boží na této zemi; vždyť židé s hlavami přeplněnými politickými plány a mocenskou ctižádostí naprosto nebyli schopni porozumět tomu, co Ježíš mínil oním vnitřním duchovním přerodem, který stanovil jako nevyhnutelnou podmínku k uskutečnění svého Království.
Proto se Ježíš o příchodu svého Království na zem nikdy veřejně nezmiňoval, neboť každého takového prohlášení by bylo okamžitě využito politicky. Přesto však o něm vícekrát hovořil ke svým apoštolům a učedníkům; z Marie Valtorty uveďme o tom aspoň tři svědectví:
Jedno pochází z druhého roku jeho veřejného působení, kdy apoštoly učil modlit se Otčenáš a kdy jim tuto modlitbu verš po verši podrobně vysvětloval. K verši „Přijď Království Tvé", který jim původně sdělil s doložkou „na zemi jako na nebi", jim podal tento výklad:

"Po tomto příchodu prahněte ze všech sil. Až k němu dojde, země bude plna radosti. Boží Království v srdcích, v rodinách, mezi občany, mezi národy. Trpte, namáhejte se, obětujte se za toto Království. Nechť je země zrcadlem, které bude v každém z vás odrážet život nebes. Království přijde. Toto všechno jednoho dne přijde. Staletí a staletí slz, krve, omylů, pronásledování, mlhy pronikané záblesky světla, vyzařovaného mystickým majákem mé církve - je-li církev bárkou, která se nepotopí, je i skálou, která odolá vlnám a bude vysoko pozvedat mé Světlo, mé Světlo, Boží Světlo - toto všechno bude předcházet okamžiku, kdy se na zemi uskuteční Boží Království."

A zde druhé svědectví: Při příležitosti, kdy proslovil ono známé podobenství o dobrém pastýři, Ježíš na závěr řekl:

„A bude jeden ovčinec a jeden Pastýř a na Zemi bude ustaveno Království Boží pod mým žezlem a mým znamením a mým pravým Jménem, aby bylo přeneseno do Nebes a tam přijato."

A zde třetí epizoda: došlo k ní v noci z pondělka na úterek velikonočního týdne, kdy Ježíš ke svým apoštolům promlouval o své nastávající smrti a o událostech až do Posledního soudu. Mezi jiným jim tehdy řekl:

„Dojde k tomu teprve tehdy, až lid, ale ne pouze tento (izraelský) národ, ale veliký národ Adamův začne úpět: Pojďme k Pánovi... A svět vykoupených řekne: Po dvou dnech, to znamená po dvou dobách věčnosti, během nichž nás ponechal na pospas Nepříteli, který všemi svými zbraněmi nás napadal a zabíjel, tak jako my jsme napadali a zabíjeli Svatého, teprve po těchto dvou dobách přijde TŘETÍ DEN, kdy ožijeme V JEHO PŘÍTOMNOSTI V KRISTOVĚ KRÁLOVSTVÍ NA ZEMI a kdy budeme žít v triumfu ducha."

Povšimněme si: uplynou „staletí a staletí slz, krve, omylů, pronásledování", ale po nich se konečně Kristovo Království na zemi uskuteční. Uplynou „dva dny", tj. dvě epochy lidských dějin, a přijde třetí epocha - a jí bude toto Království. Apoštolově tedy věděli velmi dobře tři věci:
Měli jistotu o tom - neboť Kristovým slovům věřili - že jeho Království se na zemi opravdu uskuteční, nedojde k tomu však v jejich době, ale po mnoha staletích.
Věděli, že toto Království se uskuteční „pod Kristovým žezlem", tj. že se Kristus přijde ujmout vlády osobně.
Konečně věděli, že toto Království nebude žádnou politickou univerzální křesťanskou mocí, ale Novým světem duchovně přerozených lidí, kteří nebudou žít hmotným zájmům tohoto světa, ale duchovně se opět spojí s Bohem.
I když za Ježíšova života v nich přetrvávalo mnoho lidského, hmotného, spjatého s tímto světem, po jeho smrti jim jeho slova byla už zcela jasná. Duch Svatý o Letnicích dokonal jejich vnitřní duchovní přerod, a tak jako noví lidé, tedy jako lidé, kteří podle slov apoštola Pavla „oblékli nového člověka", začali šířit křesťanství ne jako teologickou nauku opírající se o souhrn dogmatických pouček, jak ho chápeme často dnes my, ale jako praktickou a živou víru v uskutečnění Kristova Království duchovně přeražených lidí. Věděli, že napříč staletími to bude těžká a často nebezpečná činnost, spojená s pronásledováním, ale že nakonec uspějí a zvítězí a celý svět se stane jediným ovčincem s jediným Pastýřem. Věděli, že tento svět nezůstane až do konce trvale slzavým údolím.
První křesťané se tedy těšili na dvojí setkání se zmrtvýchvstalým Mistrem: v jeho Království pozemském a po smrti v jeho Království nebeském. Věděli, že je-li jeho Království nebeské už založeno, stejně tak je založeno Království pozemské a že po staletích protivenství nakonec na Zemi zvítězí.
Tato dvojí víra byla původně jedinou celistvou vírou křesťanů a spolu s milostí Boží jim umožňovala, že dokázali překonávat všechny překážky a nezalekli se ani mučednické smrti.
Kristus Zmrtvýchvstalý byl jim průkazně Králem, který se dříve či později přijde ujmout své Země, která je jeho Dílem i Dědictvím a která mu patří nezcizitelným právem.
Když šířili tuto víru, pak věděli, že nejen šíří víru v Kristovo nebeské Království, ale i v jeho Království pozemské a že každým novým křesťanem se přibližuje naplnění prvního i druhého, neboť být křesťanem pro ně znamenalo být vnitřně duchovně proměněným člověkem, který už toto Království v sobě má a přináší je ostatním.
Právě takové křesťanství hlásali první Ježíšovi bezprostřední následovníci - apoštolově a učedníci, a právě takovou víru šířil svatý Pavel, jak nám to dokládají jeho epištoly, a to především list Římanům, který je jedinou velkou oslavou duchovního člověka: „Pravá je obřízka ducha, nikoliv podle litery" (Řím 2,29); „Vždyť víme, že náš starý člověk byl spoluukřižován, aby byla zničena hříšnost těla, abychom již nebyli otroky hříchu" (Řím 6,6); „sloužíme v novosti ducha a ne v zastaralosti litery" (Řím 7,6); „ti, kdož jsou podle ducha, myslí na věci duchovní" (Řím 8,5); „Království Boží není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém" (Řím 14,17). A jinde: „Máte svléci se sebe starého člověka, který hyne svými tělesnými chtíči, a obnoviti se v svém duchovním smýšlení a obléci člověka nového, stvořeného podle Boha v pravé spravedlnosti a svatosti" (Ef 4,22-24). A opět: „Když jsme svlékli se sebe starého člověka s jeho skutky a oblékli jsme nového člověka, jenž se stále zdokonaluje v poznání podle obrazu svého Stvořitele" (Kol 3,9-10).
Toto všechno, co nám svatý Pavel sděluje, je víc než pouhý „zákon", pouhý souhrn předpisů a požadavků na dodržování desatera Božích přikázání; je to návod, jak překonat onen „výškový rozdíl" způsobený Pádem člověka z úrovně světa před hříchem do našeho slzavého údolí, tedy do světa, ve kterém žijeme ve znamení nadvlády smyslů, a tedy nutně hříchu.
Svatý Pavel pochopil Kristovy výroky o tom, že jeho Království není z tohoto světa v jejich pravém významu. Není-li jeho Království z tohoto světa smyslů a hříchu, neznamená to ještě, že se na tomto světě nikdy neuskuteční. Toto Království není ničím jiným, než obnovou světa ve stavu před hříchem, po uskutečnění duchovních podmínek, které byly hříchem prvních lidí ztraceny.
Není ničím jiným, než obnovou rajské nevinnosti a Vykoupením nám Kristus ukázal i cestu k jejímu dosažení: není jiné cesty, než prostřednictvím kříže a utrpení a jejich veliké očistné síly. To právě ona nám pomáhá svléknout starého člověka a obléknout člověka nového.
Jen tímto vědomě na sebe vzatým utrpením lze vystupovat vzhůru ze světa, v němž vládnou síly zla, člověka neustále srážející k sobě dolů, tam, kde ho chce mít Satan.
Ve skutečnosti tedy Ježíš svoje Království na zemi opravdu založil. Už před dvěma tisíci lety k jeho výstavbě bylo dáno všechno potřebné:
1. Výkupné, složené Synem Otci postačovalo, aby všichni lidé, pokud o to usilují, se dostali z moci Satanovy. Otevřelo se před nimi i Nebeské království, do té doby prvotním hříchem uzavřené.
2. Ustanovením Svátostí a svaté Eucharistie dostal člověk bezprostřední podporu ke svatému životu.
3. K tomuto životu ho měl vést praktický příklad Ježíšova pozemského života, který nám ukázal, že je možno žít podle požadavků desatera Božích přikázání.
4. Do doby Ježíšovy Oběti bylo člověkovi odepřeno seslání Boží Milosti, které se těšili naši první rodiče před hříchem. Ježíšovou Obětí se nám opět nebeské zdroje milosti otevřely.
5. Ježíš nám se vším důrazem kladl na srdce, že základ veškerého duchovního a společenského života musí být dán především vztahem lásky člověka k Bohu a z něho vycházející (ale až druhotně) vztah lásky k bližnímu, v němž je nutno jako v Božím stvoření spatřovat odlesk Božího obrazu.
6. Lidstvo mělo už na své pozemské pouti vytvářet jediné mystické Tělo Kristovo spojované a stmelované právě tímto dvojím projevem lásky - k Bohu a prostřednictvím Boha i k lidem. Toto mystické Tělo se mělo rozrůstat a postupně zatlačovat Satanův vliv na lidstvo. Kristovo Království lze si pak představit tak, že toto mystické Tělo do sebe pojme celý svět.
Bylo třeba však budovat Království Boží v nitru každého jednotlivého člověka. Bylo třeba „obléci nového člověka", jak to požadoval apoštol Pavel. Bylo třeba vnitřního duchovního přerodu, který by člověka postupně povznesl do onoho původního ideálního stavu před hříchem. Bylo třeba opustit svět pozemských smyslů a dostat se do řádově vyšší úrovně duchovního života.

Satanova protihra
Do okamžiku dokonání Ježíšovy Oběti na kříži byl Satan výhradním vládcem Země, jeho moc však byla Obětí výrazně omezena. Od té chvíle měl člověk před sebou perspektivu šťastné pozemské budoucnosti, k níž mohl směřovat a postupně se ji snažit uskutečňovat, a zároveň věděl, že si může, chce-li, zasloužit účast v Nebeské obci. Člověk, který o takových úžasných věcech ví, se už tak snadno nenechá manipulovat silami zla. Jeho život dostává nový smysl, vždyť ví, že jeho duchovní úsilí má vyšší smysl a perspektivu nebeskou i pozemskou.
Satanova moc tedy byla značně omezena - Satan byl „svázán", a proto se zlý duch všemožně snažil klást překážky šíření křesťanství už v jeho samých počátcích.
Do protiútoku vlastně přešel ihned po Ježíšově narození: „Satan vzbuzuje a živí nepřátelství vůči Slovu učiněnému tělem a pouští se do strašlivého boje, který ostatně nikdy neustal, ale který je od té doby opět veden se vší zuřivostí. Proto musí Božské Dítě prchat do vyhnanství, aby uniklo krutému a zkaženému Herodovi", říká Ježíš donu Ottaviovi.
Během Ježíšova veřejného působení Satan hledal další nástroje svého boje. Našel je v židovské veleradě a izraelské elitě. Ježíš donu Ottaviovi k tomu dodává: „Později Satan přivádí k revoltě kněze Chrámu a významné muže hebrejského lidu, kteří zosnují a uskuteční bohovraždu."
Satan ovšem velmi dobře věděl, že Kalvárií vše neskončí, a proto ještě před Ježíšovou smrtí zahájil svou velikou protihru: Vnukl židovské veleradě plány na uskutečnění „mesiášské" světovlády, k níž je, jak se domnívali, údajně izraelský národ Bohem povolán. V cestě zde však stál Ježíš: nepraktická překážka, Boží snílek o nemožném. Podle jejich názoru národ toužil po rázném politickém řešení, a protože Ježíš ho odmítl učinit, musel být odklizen z cesty, byť Boží Syn.
Židovská velerada byla v podstatě přesvědčena o tom, že Ježíš je opravdu slíbeným Mesiášem, pouze ho odmítala veřejně jako takového uctívat, protože by to křížilo její vlastní plány. Její názory a smýšlení jsme poznali už z onoho úryvku, líčícího shromáždění izraelské elity u Herodova dvořana Chúzy; Maria Valtorta uvádí i několik scén z tajných zasedání velerady, kde se o těchto věcech jednalo. Uvedeme si úryvek z jedné takové scény, z rozhodujícího zasedání, odehrávajícího se ve venkovské vile Kaifášově za Jeruzalémem v předvečer Květné neděle. Na tuto schůzi se dostavil i Jidáš a byl členy velerady přemluven ke zradě:
» „Pokoj vám, členové svaté velerady," zdraví Jidáš.
„Pojď dál. Co si přeješ?" ptají se ho.
„Mluvit s vámi... Mluvit s vámi o Kristu. Nemohu už takto pokračovat. Nemohu vám už pomáhat, nezaujmete-li konečné rozhodnutí. Vždyť on už má podezření."
„Ty ses nechal odhalit, hlupáku?" přerušují ho.
„Ne. To vy jste hloupí, protože svým neuváženým spěchem jste zvolili špatný postup. Vždyť dobře víte, že vám pomohu, a přesto jste se na mě nespolehli."
„Jidáši Šimone, máš krátkou paměť! Nevzpomínáš si, s jakými názory jsi nás naposled opustil? Kdo by pomyslel, že nám zůstaneš věrný, když jsi tak důrazně prohlašoval, že bys ho nemohl zradit?" říká Elchiáš, ironičtější a hadovitější než kdy jindy.
„A vy si myslíte, že je snadné klamat přítele, Nevinného, Jediného, kdo mě opravdu miluje? Vy si myslíte, že je snadné dospět ke zločinu?" Jidáš je už rozčilen.
Snaží se ho uklidnit a lichotí mu. Svádějí ho, či aspoň se o to pokoušejí, a snaží se mu namluvit, že jeho zločin není zločinem, ale svatým dílem vůči vlasti, kterou ušetří postihů ze strany těch, kteří nad ní mají nadvládu a kteří už projevují nespokojenost nad nepřetržitým rozruchem a rozmíškami mezi stranami a lidem v římské provincii, i vůči lidstvu, je-li opravdu přesvědčen o Mesiášově božském původu a duchovním poslání.
„Je-li pravda, co on říká, nejsi spolupracovníkem Spásy? Tvé jméno bude spojováno s jeho jménem v průběhu staletí a vlast tě připočte ke svým hrdinům a poctí tě těmi nejvyššími úřady. Jisté křeslo je už pro tebe mezi námi připraveno. Čeká tě vzestup, Jidáši. Dáš Izraeli zákony. Nezapomeneme, co vykonáš pro dobro posvátného Chrámu, posvátného Úřadu, pro obranu nejsvetějšího Zákona, pro dobro celého Národa! Pomoz nám a my ti přísaháme, že budeš největším mužem Izraele, větším než tetrarchové, větším než můj otec Kaifáš. Budeme ti naslouchat a sloužit jako králi, jako prorokovi. A pokud Ježíš Nazaretský snad není pravým Mesiášem, a tedy by ve skutečnosti neměl propadnout smrti, pro ten případ ti připomínáme inspirovaná slova velekněze Kaifáše, který řekl: »Je dobře, aby jeden člověk zemřel za lid a aby tak nezahynul celý národ.« To byla prorocká slova."
„Vpravdě byl prorokem. Nejvyšší promluvil ústy veleknězovými. Poslechněme ho!" říkají sborem a jako by hráli divadlo členové velerady. Jidáš je strhován, sváděn... ale ještě v něm přetrvává zbytek správného uvažování, ne-li dobroty, a zadržuje ho od vyslovení osudných slov.
Uctivě ho obklopují a s předstíranou účastí na něj dotírají: „Nevěříš nám? Pohleď: jsme hlavy čtyřiadvaceti kněžských rodin, stařešinové lidu, doktoři, největší farizeové Izraele, moudří mistři, úředníci Chrámu. Zde je kolem tebe elita Izraele, která je připravena tě prohlásit, a teď ti říká jednohlasně: - Vykonej, co je svaté... Ochráníme tvé jméno, milujeme tě, Jidáši, nový Makabejský, zachránce Vlasti."
„Makabejský bojoval dobrý boj. Já... já spáchám zradu."
„Nehleď na podrobnosti činu, ale na spravedlnost záměru. Mluv, Sadoku, zlatý doktore. Z tvých úst vytékají drahocenná slova. Promluv k tomu, který dosud váhá."
Sadok přistupuje a s ním Kananiáš: vychrtlý umírající lišák po boku lstivého robustního a zuřivého šakala.
„Muži Boží, slyš!" začíná pompézně Sadok a staví se do inspirovaného řečnického postoje s pravou rukou pozvednutou v ciceronském gestu, s levicí zaměstnanou přidržováním množství záhybů svého doktorského hávu. A pak pozvedá i levici, ponechávaje svůj mohutný oděv osudu, a s pohledem a rukama pozdviženýma ke stropu zadeklamuje: „Já ti to pravím! Já ti to pravím v přítomnosti Nejvyššího Boha!"
„Maran-Ata!" ozvou se všichni jako ozvěna a sehnou se, jako by je ohnul nějaký vichr shora, načež se opět vzpřímí a zkříží ruce na prsou.
„Já ti to pravím: je to psáno na stranách našich dějin a našeho osudu! Je to psáno ve znameních a postavách zanechaných nám staletími! Je to psáno v obřadu, který trvá od oné osudové noci v Egyptě! Je to psáno v postavě Izákově! Je to psáno v postavě Ábelově! A co je psáno, to se uskuteční."
„Maran-Ata!" sborem říkají ponuře ostatní.
„Boží Slovo sestoupilo do úst proroků a stanovilo toto rozhodnutí: Musí zemřít. Je to řečeno!"
„Je to řečeno! Maran-Ata!"
„Musí zemřít, neboť jeho osud je stanoven!"
„Musí zemřít! Maran-Ata!"
„Jeho osud je popsán do nejmenších podrobností a nelze ho změnit!"
„Maran-Ata!"
„Je popsán až po symbolickou cenu, která bude zaplacena tomu, kdo se učiní Božím nástrojem pro naplnění slibu."
„Je popsán! Maran-Ata!"
„Musí zemřít, ať už jako Vykupitel nebo nepravý prorok, hodina nastala! Bůh tomu chce! Slyším jeho hlas. Volá: Nechť se to naplní!"
„Nejvyšší promluvil! Nechť se to naplní! Maran-Ata!"
„Nechť ti nebe dá odvahu k vykonání činu, kterým Izrael bude zvěčněna v paměti národů! Nechť zvítězíš!"
„Nechť ti Nebe dá odvahu! Nechť zvítězíš! Maran-Ata!"
Pozvedne se stařecký hlas Kananiášův: „Ten, kdo váhá před posvátným rozkazem, je odsouzen ke ztrátě cti a na smrt!"
„Je odsouzen. Maran-Ata!"
„Nechceš-li poslechnout slov Pána, tvého Boha, nebudeš-li jednat podle jeho příkazu a nevykonáš-li, co ti našimi ústy nařizuje, nechť na tebe padnou všechna prokletí!"
„Všechna prokletí! Maran-Ata!"
Tato sugestivní scéna je vystřídána mrtvolným tichem. Všichni zkamení v hrůzné nehybnosti.
Konečně se pozvedne Jidášův hlas, teď už docela změněný: „Ano, udělám to. Musím to udělat. A udělám to. Nutí mě k tomu i tato prokletí a já se musím vzpamatovat, protože jsem už dlouho otálel. A zbláznil bych se z toho, vždyť nemám ani chvilky klidu ani odpočinku a mé srdce je plné strachu a oči rozšířené a duše strávena smutkem. Chvěji se, že bych jím mohl být odhalen a pro svou dvojakou hru sražen jako bleskem, neboť nemám ponětí, do jaké míry on zná mé myšlenky; tak můj život visí na vlásku a já se od rána do noci jen ptám, kdy skončí tato hodina nesnesitelné tíže, ležící na mém srdci. Hodina hrůzy, kterou musím podstoupit. Och, uspěšte tuto hodinu! Vyprosťte mě z úzkosti, která mě svírá! Nechť se všechno naplní. Okamžitě! Teď! A nechť jsem osvobozen. Pojďme!"
Jidášův hlas postupně zesílil a nabyl na pevnosti. Jeho posunky, zprvu automatické a nejisté jako u nějakého náměsíčníka, se postupně uvolnily a staly sebevědomými. Jidáš se vypjal v celé své výšce, nabyl satanské krásy a zvolal: „Nechť spadnou pouta bláznivé hrůzy! Jsem osvobozen ze strašné poddanosti, Kriste! Už se tě neobávám a vydávám tě tvým nepřátelům." To byl výkřik vítězného démona... „Pojďme!"«
Z tohoto rozhodnutí židovské velerady vyplynul onen osudový závěr: Ježíš jako Mesiáš svým pokojným a mírumilovným hlásáním duchovního Království se stal politickým zájmům izraelské elity překážkou, kterou bylo třeba za každou cenu odstranit, i za cenu bohovraždy. Od té chvíle tato elita přebírá věci svého národa do svýchrukou a snaží se sama, bez Boha uskutečnit svoje pozemské, politické království. Tak svoje zkreslené mesiášské představy promítla do svého národa, který měl politicky ovládnout celý svět. Zrodil se onen obávaný a tolik zla páchající světovládný nacionalismus, který zejména v moderní době bude napodobován tolika dobyvačnými nacionalismy až po německý pangermanismus a slovanský panrusismus. Tento židovský národní mesianismus dnes vrcholí ve světovládném sionismu, který právě v této době dokončuje poslední přípravy k převzetí vlády nad světem prostřednictvím svobodného zednářství, oné „Synagogy Satanovy", jak bylo pojmenováno papežem Piem IX. Tyto plány, bezprostředně inspirované Satanem a spojené s bohovraždou, jež stojí na jejich počátku, jsou tedy staré dva tisíce let. Nejprve však bylo nutno se pokusit o vymanění z římské okupace.
První příležitost, která se jim k tomu naskytla, skončila pro ně tragicky a byla součástí trestu za bohovraždu, tak jak jim to Ježíš za svého života prorokoval:
„Vpravdě pravím vám: Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozmetán" (Mat 24,2). Když na konci vlády krvavého císaře Nerona nastaly v celé římské říši zmatky, došlo v roce 66 po Kr. k veliké „židovské válce", která byla krutě potlačena v roce 70 Ti-tem, synem císaře Vespasiána. O tom, jak byl zničen Jeruzalém a velechrám vypálen, podává svědectví slavný židovský dějepisec Josef Flavius:
„Když chrám hořel, vojáci loupili, co jim padlo pod ruku a vraždili Židy, kdekoliv je přistihli. Nebylo žádného slitování nad stářím ani uctivosti k důstojenství; děti i starci, duchovní i laici byli zabíjeni bez rozdílu; válečné zuřivosti podlehlo všechno obyvatelstvo, byli stejně pobiti vzdávající se i odporující. Praskot ohně splýval s nářkem hynoucích; pro výšku vrchu a mohutnost velestavby se zdálo, jako by hořelo celé město. Nad křik, jenž se rozléhal, se nedá pomysleti nic většího, nic hroznějšího. Sbíhající se římské legie vesele pokřikovaly, povstalci, obklíčení ohněm a nepřátelskou zbrojí, úpěli, opuštěný lid naříkal a v děsu vbíhal mezi nepřátele a tam hynul. S křikem, nářkem a úpěním nahoře se spojoval křik a nářek z města. Když tisíce hladem zmořených a strastmi už otupělých lidí uviděly hrozný požár, sžírající chrám, sebraly své poslední síly a daly se do žalostné nářku. Křik a nářek byl tak mocný, že odrážeje se od okolních hor, rozléhal se až v Zajordání a hlásal nezměrnou hrůzu. Strašnějším však než všechen hluk byl nyní osud Židů ve městě. Lidem, hledícím z povzdálí na ten hrozný požár, připadalo jako by hořel celý vrch až do základů. Ale ještě děsnější pohled než na plameny sžíraný chrám skýtaly potoky krve řinoucí se ze zabitých těl. Pro mrtvoly nebylo nikde vidět zem; vojáci pronásledovali prchající, pobíhajíce po mrtvých tělech."
Přesto se Židé ještě dvakrát pokusili vymanit se z římské okupace. Druhé povstání, v letech 132-135 po Kr., vedené Bar Kochbou, skončilo úplným zničením Jeruzaléma a rozptýlením Židů po celém světě.
Část izraelského národa, která mu začala připisovat mesiášské poslání na uskutečnění celosvětové politické říše pod jeho žezlem, se těchto myšlenek nevzdala ani v tomto rozptýlení - diaspoře a vytvořila tak protihru křesťanství. Od oné chvíle, kdy Satan vnukl veleradě plán na usmrcení pravého Božího Mesiáše a na převzetí moci do výhradně lidských rukou, začíná drama našich dvou tisíc let, které vrcholí v naší době, na Konci časů.
Víra prvních křesťanů
Už jsme si ukázali, že apoštolově a učedníci věděli přímo od svého Mistra, že jednoho, pro ně vzdáleného dne bude na Zemi jeho Království vybudováno a že v jeho čele stane on sám. Od apoštolů se tato víra ústním podáním rozšířila mezi křesťany prvních století.
O této víře je v literárních dokumentech prvních církevních otců mnoho dokladů. Protože se o tom v dnešní době už téměř nic neví, uvedeme aspoň několik známých a nesporných autorit:
Už před rokem 100 existuje cenné svědectví obráceného Žida Hegesippa, pisatele snad vůbec prvních církevních dějin; uvádí v nich, že křesťané jeho doby věřili v Ježíšův návrat a ustavení jeho pozemského Království. Tento názor, jak později dosvědčuje ve svých Dějinách církve i známý církevní spisovatel Eusebius (265-340), byl tak rozšířený, že vzbudil pozornost římských vládních kruhů a způsobil, že císař Domitian rozpoutal proti křesťanům známé kruté pronásledování, za něhož byl mučen i sv. Jan, než byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos.
Zastáncem těchto názorů byl například svatý Papias (snad +100), hieropolský biskup, přímý učedník sv. Jana; svatý Justin (100-166), mučedník, zvaný křesťanský Sokrates, který tyto názory vložil do svého proslulého Dialugu s Triforiem; svatý Ireneus (130-202), lyonský biskup a mučedník, který podrobně rozvíjí tento názor ve svém spise Proti heretikům; svatý Melito (2.stol.), biskup ze Sard, který o nich podává svědectví ve své knize Apokalypsa Janova, a svatý Method (+250), biskup z Tyru a mučedník, učenec a vykladač Písma.
To byla víra doby katakomb a mučedníků, žhavá a dosud ničím neobroušená a ničemu se nepřizpůsobivši víra první křesťanské éry, plné neochabujícího nadšení, přes potoky prolité krve.
Po oficiálním uznání křesťanství v roce 313 milánským ediktem za římského císaře Konstantina se situace začala silně měnit. Církev pojednou stanula v nových podmínkách, křesťané se mohli pohodlně usadit v tomto světě; tak se nadšení a ideály předchozích mučedníků začaly rychle vytrácet. Proto si slavný překladatel Písma sv. do latiny svatý Jeroným (asi 347-420) už za pár desetiletí po této legalizaci stěžuje na úpadek poměrů v Římě, kde se mnišský hábit stal módním oděvem, senzačním šatem nového střihu, který zejména ženy nosily jen proto, aby budily pozornost, a zkáza dolehla i na duchovenstvo: „Jsou jiní, kteří se ucházejí o kněžství a jáhenství, aby se mohli volněji stýkat se ženami. Těm jde jen o zevnějšek. Jejich hlavní péčí je, aby jim šat líbezně voněl, lesklá obuv přiléhala. Nosí vlasy želízkem nakadeřené; na prstech jim září prsteny."
To však už byly doby naprostého morálního i duchovního úpadku rozkládající se Římské říše, a ten se sebou hrozil strhnout i mladé křesťanství. Nestalo se tak. „Věčná říše" už tehdy začala silně kolísat a v roce 476 se po mnoha křečích rozpadla docela. Tak skončil opět jeden starý svět a na jeho troskách začala vznikat univerzální křesťanská říše, budovaná franckými Karlovci.
Křesťanství bylo Boží Prozřetelností zachráněno před hnilobou starého světa; nicméně přesto v něm došlo k závažné změně: nebylo to vždy už ono původní učení prvních křesťanů, ale jeho pozměněná, zúžená podoba: začalo se z něho totiž vytrácet učení o výstavbě Kristova duchovního Království. Byly to myšlenky nepraktické nejen ve staré Izraeli, která chtěla budovat politickou říši, ale i nyní pro nové křesťanské panovníky, kteří podlehli témuž omylu a začali budovat politickou křesťanskou říši.
Nelze se divit, že tato činnost byla úspěšná jen dočasně; kolem roku 800 dosáhla Karlem Velikým svého vrcholu, aby se od té doby jeho obrovská křesťanská říše nenávratně rozpadala a rozkouskovávala do menších křesťanských státních útvarů, které však měly daleko k jednotě.

Názorová proměna
Tak se vedle původní apoštolské víry v nebeské, ale i v pozemské Království vytvořilo jiné pojetí budoucích dějin lidstva. Dle tohoto pojetí k vybudování Kristova Království na zemi nikdy nedojde; tento svět je pouze a výhradně slzavým údolím. Ježíš přijde teprve na Konci světa k Poslednímu soudu. Toto pojetí je vůči tomuto světu zcela pesimistické a křesťanům odnímá optimistické vidění oné dlouhodobé perspektivy na to, že na konci jejich dějin se uskuteční Království pokoje, lásky a spravedlnosti.
Hlavním tvůrcem a hlasatelem tohoto názoru se na rozhraní 4. a 5. století stal svatý Augustin (345-430). Sám sice původně také věřil v uskutečnění Kristova Království na zemi, ale nechal se odradit sektami, které si život v tomto Království vykládaly tak, že se „budou oddávat bezuzdnému tělesnému hodování, tj. jídlu a pití v takové míře, že nejen nezachovají žádnou míru, ale dokonce předstihnou i nevěřící; pak tomu nemůže věřit nikdo, než lidé tělesní,"jak o tom říká ve svém slavném díle O Boží obci. Správně sice odsoudil tento zcestný výklad, ale zároveň s ním odsoudil i víru v uskutečnění duchovního Království vůbec, a tedy „s vaničkou vylil i dítě".
Svatý Augustin jako tvůrce pesimistického názoru, že tento svět je trvalým slzavým údolím, byl sám pesimistou, v čemž byl silně ovlivněn svou rozervanou dobou; věčné římské impérium tehdy žilo své poslední dny: v roce 410 byl Augustin svědkem, jak byl Řím strašlivě vypleněn germánským knížetem Alarichem a sám jako biskup hipponský zemřel při obléhání svého města Vandaly.
Nicméně právě Augustinovo pesimistické pojetí budoucnosti postupně zatlačovalo původní celistvé apoštolské učení obsahující i víru v uskutečnění Kristova Království uvnitř lidských dějin. Řekli jsme už, že myšlenky „nepraktické"; Augustinova cesta byla pro křesťany pohodlnější, vždyť nevyžadovala důsledný a naprostý duchovní přerod už zde, na zemi; křesťan už nemusel „obléci nového člověka", ale stačilo, když přijal soubor vnějších projevů víry a více méně se řídil „zákonem".
Tento názor především vyhovoval samotné církevní hierarchii, která se mezitím pohodlně zabydlela ve svých hmotných pozemských statcích a začala úspěšně konkurovat světským knížatům i v touze po pozemské moci. Za této situace se jí samozřejmě všechny snahy o „oblečení nového člověka" jevily jako přehnané, vždyť by se musela vzdát svých výsadních postavení, kterých právě dosáhla.
Nelze se tedy divit, že křesťané se raději vydávali po pohodlnější cestě; nakonec se Augustinův názor stal v podstatě názorem oficiálně hlásaným, byť nikdy žádným koncilem nebo papežem zásadně neschváleným; nikdy se tedy nestal dogmatickým článkem víry, a ani druhý názor nebyl nikdy jimi zamítnut. Křesťané si tedy mohou svobodně vybrat mezi jedním z obou názorů.
Lze v tom spatřovat řízení Ducha Svatého, který nedopustil, aby víra v uskutečnění Kristova Království na zemi, přestože byla většinou opuštěna, byla církevními autoritami odsouzena. Zato byly odsouzeny různé sekty, které tyto názory spojovaly se zcestnými představami, jak o nich například píše sv. Augustin.
Augustinův názor se osvědčil i v praktickém životě tím, že vedl k politickému, a tedy často mocenskému šíření křesťanství a k pokusům o vytvoření politické univerzální křesťanské říše.
Víme, že tyto snahy byly nakonec neúspěšné a že poslední pokus tohoto druhu podniknutý císařem Karlem IV. byl vzápětí rozmetán husitskou revolucí.
Tyto snahy, vedoucí nutně ke zpovrchnění křesťanství, byly po celý středověk samozřejmě předmětem kritiky a našlo se mnoho duší, které volaly po vnitřní duchovní obnově. A skutečně se celým středověkem vinul názor, že křesťanství se zpronevěřilo svému poslání a že se naplňuje vize z Apokalypsy, která byla hojně vykládána, a že společensky doba dospívá do hluboké krize, z níž jí pomohou jen nová pronásledování a očistné tresty. Tak vlastně po celý středověk se žilo ve stínu strachu z apokalyptických trestů.
I když křesťanství mělo své velké nepřátele vnější - a jím byl především útočný islám, který nejprve dobyl v 7. století křesťanské kolonie v Malé Asii (v roce 637 padl Jeruzalém) a pak na začátku 8. století zničil kvetoucí křesťanské obce v celé severní Africe, obsadil dnešní Španělsko a pronikl hluboko do Francie až téměř k Paříži, kde byl konečně u Poitiers v roce 732 zastaven a postupně zatlačován zpět Karlem Martellem - souběžně začalo trpět hlubokou vnitřní krizí, zaviněnou zejména úpadkem církevní hierarchie.
Už na konci prvního tisíciletí byla v církvi taková situace, že například na církevním koncilu v roce 991 v Saint-Basle de Verzy francouzští biskupové otevřeně kritizovali strašlivý úpadek papežství: „Takovým obludám (jako papež Jan XII. nebo Bonifác VII.) nafukujícím se bezbožností a postrádajícím jakoukoliv božskou moudrost mají být podřízeni Boží kněží po celém světě? Zdá se, že jsme svědky Antikristova příchodu, protože toto je odpadnutí, o kterém hovoří apoštol..."
Síly temnot tedy útočily jak zvenčí - prostřednictvím arabského a později tureckého islámu, který se pro Evropu stal dlouhodobým nebezpečím, tak i vnitřním rozkladem způsobovaným rozmanitými heretickými sektami, ale zejména rozkladem zavinovaným zvlažněním víry a duchovním a morálním poklesnutím církevní hierarchie.
Právě tato vnitřní krize byla nejzávažnější a před ní varoval už Ježíš, když po svém zmrtvýchvstání se ještě několikrát apoštolům a učedníkům zjevil a dával jim poslední, snad nejdůležitější naučení, jak je doloženo v Marii Valtortě.
Poprvé to bylo ve večeřadle, když apoštolově byli přítomni i s Tomášem. Tehdy jim Ježíš svěřil svoje dílo a sdělil jim, že toto dílo bude pokračovat, dokud bude existovat čas, a proto se jeho slova mají odevzdávat i těm, které oni sami vysvětí ke kněžskému stavu:

Vidím... Nahlížím do staletí... Čas a nekonečné zástupy lidí, kteří budou existovat, to všechno je přede mnou... Vidím... masakry a války, lživé míry a strašlivá vraždění, nenávist, krádeže, smyslnost a pýchu. Čas od času zelenající se oázu: období návratu ke Kříži. Můj Kříž bude vztyčen s láskou jako obelisk uprostřed vyprahlého písku pouště ohlašující čistou vodu, poté co jed zla způsobil lidem onemocnění zlobou, a kolem Kříže na březích spásonosných vod rozkvetou palmy období míru a dobra na světě...
Vidím... Muže a opět muže... ženy, starce, děti, válečníky, studenty, doktory, venkovany... Všichni přicházejí se svým nákladem naděje i bolestí. A vidím, jak mnoho z nich kolísá, neboť bolesti je příliš mnoho a naděje sklouzla jako první z jejich nákladu a rozsypala se po zemi... A vidím, jak mnozí padají na pokraji cesty, protože jiní, silnější je odstrkují... A vidím i mnoho těch, kteří se cítí být opuštěni, ba pošlapáni těmi, kteří je míjejí, a cítí, že umírají, a začnou proto nenávidět a zlořečit...

Můj Hlas bude hovořit v průběhu staletí k mým služebníkům, aby byli stále tím, čím jste vy nyní: apoštoly v Kristově škole...
Oděv zůstal, ale kněz je mrtev. To se v průběhu staletí stane velmi značnému počtu. Jako neužitečné a temné stíny už nebudou kvasem, který pozvedá, provazem, který táhne, pramenem, který osvěžuje, zrnem, které živí, srdcem, které je polštářem pod hlavu, světlem v tmách, hlasem, který opakuje, co mu Mistr říká. Ale pro ubohé lidstvo budou závažím pohoršení, mrtvou tíhou, parazity, hnilobou... Hrůzné! Ty největší Jidáše budoucnosti budu mít stále ještě mezi svými kněžími!
Přátelé, jsem ve slávě, a přesto pláču - lituji ty nesčetné zástupy, stáda bez pastýřů nebo s pastýři velmi málo početnými. Nekonečně je lituji! Nuže, přísahám při svém Božství: dám jim chléb, vodu, světlo, hlas, který nebudou chtít dávat ti, kteří byli pro toto dílo vybráni. V průběhu staletí budu opakovat zázrak s chleby a rybami. S několika ubohými rybičkami a několika kousky chleba: s pokornými dušemi a laiky dám najíst velkému počtu a budou nasyceni, protože mám s lidem slitování a nechci, aby zahynul."


Ještě předtím, než Ježíš vstoupil na nebesa, jak je vylíčeno ve Skutcích apoštolských, požádal apoštoly, aby se shromáždili v určitý den se všemi učedníky a příznivci na hoře Tábor. Dostavilo se tam asi 500 lidí a Ježíš zde opět sděloval svá naučení určená zejména církvi a jejím služebníkům. Vyjímáme z nich aspoň tento úryvek:

„Jestliže služebníci začnou být neposlušní, co budou činit věřící? Naslouchejte všichni, kteří jste zde kolem mne. Uvědomte si, že organismus potřebuje pro svou zdravou činnost určitou hierarchii, to znamená někoho, kdo poroučí, někoho, kdo tyto příkazy přenáší, a ty, kteří poslouchají. Tak je tomu na královských dvorech. Tak je tomu i v náboženstvích, našem hebrejském náboženství i v jiných, a to i v těch nečistých. Vždycky existuje hlava, její ministři, služebníci těchto ministrů a nakonec věřící. Velekněz nemůže jednat sám. Král nemůže jednat sám. A co nařizují, jsou věci, které se vztahují výhradně k lidským záležitostem nebo formalitám obřadu. Ano, žel nyní už i z Mojžíšova náboženství zbývá jen formalismus obřadů, určitý souhrn pohybů mechanismu, který pokračuje v konání týchž úkonů, a to i nyní, kdy duch těchto úkonů je mrtev. Mrtev navždy. Jejich Božský Oživovatel, Ten, který dával těmto úkonům jejich hodnotu, se vzdálil z jejich středu. A obřady jsou pouhými úkony, ničím víc. Úkony, které by kterýkoliv komediant mohl napodobovat na scéně amfiteátru. Běda, když náboženství zemře a jeho skutečná a živá síla se stane hřmotnou vnější pantomimou, prázdnou věcí za pomalovanými kulisami, okázalým oděvem, pohybem mechanismu, který koná dané pohyby, tak jako se otáčí klíč v zámku, aniž ví o tom, co dělá. Běda! Uvažujte!
Vždycky se na to rozpomínejte, sdělujte to svým následovníkům, aby tato pravda byla známa v průběhu staletí. Je méně děsný pád planety než pád náboženství. Pro lid by nebylo takovým neštěstím, kdyby z nebes zmizely všechny hvězdy a planety, jako kdyby zůstal bez opravdového náboženství. Bůh svou předvídavou mocí může sám dodat k lidským potřebám, protože Bůh může všechno pro ty, kteří znají, hledají a milují Božství spravedlivým duchem. Ale nastane-li den, kdy lidé už Boha milovat nebudou, protože kněží všech náboženství z nich učiní pouhou prázdnou pantomimu a sami jako první v náboženství věřit nebudou, běda Zemi!"


Středověké křesťanství jako celek postupně zplanělo a jeho myšlenky, místo aby byly neutuchající výzvou k neustálému duchovnímu vzestupu, se stávaly často pouhým politickým tmelidlem neustále slepovaných a přelepovaných křesťanských států.
Situaci se snažily zachránit opravné proudy: V roce 909 byl ve francouzském Čluny postaven benediktinský klášter usilující o duchovní a mravní obrodu, v roce 1084 byl založen kartuziánský řád, požadující velmi přísný život, v roce 1098 byli v Citeaux u Dijonu založeni reformovaní benediktini - cisterciáci a v roce 1120 vznikli premonstráni, kteří si vzali za úkol obnovit kázeň v kněžstvu.
Na krizi upozorňovala řada jasnozřivých myslitelů; hojně byla vykládána Apokalypsa sv. Jana a příznaky kritické doby, o níž pojednává, byly spatřovány v tehdejších událostech. Začalo se hovořit o příchodu Antikrista a opět byly připomínány ony odsunované názory na nutnost duchovního přerodu křesťanstva a ustavení Kristova Království, přičemž Antikrist byl spojován s očistou, kterou ve formě pronásledování církev bude muset podstoupit.
Tyto názory se šířily po celé Evropě.
Mezi jinými je zastávala svatá Hildegarda, která byla přesvědčena, že křesťanské země se duchovně vyžily už kolem roku 1100 a že jejich další elán povzbudily jen křížové výpravy. Svou dobu nazývala dobou ženské slabosti a úpadku, kdy se už zapomnělo na pravou apoštolskou víru. Dle ní je to vinou především zkaženosti církve, která proto musí být očištěna. Ve své knize O Božích dílech o tom uvedla:
„Jak dlouho ještě budeme snášet tyto hltavé vlky, kteří by nás měli uzdravovat a nečiní tak? Protože drží moc slova, které svazuje a rozvazuje, zmocňují se všeho jako zuřivé šelmy. Jejich zločiny padají na nás a celá církev pro jejich hříchy chřadne: neboť už nehlásají, co je spravedlivé, ničí právo jako vlci hltající beránky... Jak je možné, že tito tonsurovaní mají více zbraní a vojáků než princové? Což je vhodné, aby byl kněz vojákem a naopak?" A Hildegarda prorokuje, že po nutné očistě, spojené s příchodem a porážkou Antikrista, bude v posledních dobách před koncem světa nastolena spravedlivá Kristova vláda:
„Tehdy se objeví nové řády, do té doby neznámé, opírající se o spravedlnost a pokoj a lidé budou s obdivem říkat, že o něčem podobném nikdy neslyšeli, ani nic takového nepoznali."
Po svaté Hildegardě toto téma převzal a souhrnně vyjádřil blahoslavený Jáchym z Flory (asi 1130-1202 ). Jáchym byl přesvědčen o tom, že kdyby křesťanství nadále pokračovalo ve svém sestupu, zaniklo by, což však není možné, protože Ježíš nepřišel na tento svět zbytečně a Bůh nekoná zbytečné věci. Proto se křesťanství musí očistit a podstoupit hlubokou vnitřní duchovní proměnu, aby se opět povzneslo na úroveň onoho světa bez hříchu před pádem našich prvních rodičů. Tak se zároveň vyplní původní Boží záměr.
K uskutečnění této vnitřní proměny jsou dvě cesty: cesta dobrovolné vnitřní duchovní reformy, jak ji o něco později začal uskutečňovat sv. František z Assisi, anebo cesta násilná, nerozhodne-li se církev k očistě dobrovolně. Násilí bude spojeno s novým a dosud nevídaným pronásledováním církve, které bude vyvoláno očistnými silami zla - my bychom řekli „revolucemi" - které samy o sobě jsou zlé a samy sebe nakonec pozřou, ale jsou lidstvu nutné, jsou jediným prostředkem k jeho duchovní očistě a povznesení.
Jáchym viděl celé lidské dějiny jako tři veliké, za sebou jdoucí epochy: epochu Otcovu, zabírající starozákonní čas počínaje Abrahamem (předchozí čas považuje za čas přípravný), epochu Synovu, sahající od příchodu Ježíše Krista jako Vykupitele do doby Velké očisty a epochu Ducha Svatého, která jako poslední doba lidstva, onen poslední sedmý den, bude nejslavnější a nejkrásnější epochou, kdy duchovně přerozené lidstvo bude před koncem světa žít bez válek, nenávisti a hříchu, tak jak tomu mělo být v dobách před Pádem našich prvních rodičů.

Blahoslavený Jáchym byl přesvědčen, že už jeho doba je zralá pro velkou očistu a předpokládal, že k ní dojde už ve 13. století. K jeho učení tehdejší církevní hierarchie nezaujala žádné stanovisko; prostě ho pominula mlčením. Zato se ho chopil nově založený františkánský řád, rychle se však dostal do rozporu s církevní hierarchií; ta přinutila k odstoupení i generála řádu, Jana z Parmy, Jáchymova velkého ctitele a františkáni byli umlčeni.
Nicméně problémy byly nahromaděny a potřeba hluboké duchovní, a tedy i společenské proměny byla pociťována všude. A protože křesťanstvo k tomuto cíli přes varovné hlasy a pokusy reformátorů nesměřovalo, chopily se jeho uskutečňování dva nepřátelské proudy, které se nakonec vítězně slily do jediného: bludařské sekty a pohanský humanismus.
Heretické sekty se uplatňovaly zejména mezi prostým lidem a svými zcestnými výklady rozleptávaly jeho křesťanskou víru a úctu k církevní hierarchii.
Mezi vzdělanými lidmi se o to postaral „humanismus", renesanční návrat k pohanským starověkým doktrínám, které rozjásaně vtrhly do asketického středověku s nahými těly renesančních obrazů a soch, hýřivým blahobytem, rozmařilým způsobem života a pohanskou filozofií a politikou.
Přestali-li křesťané hlásat myšlenky o příchodu a ustanovení Kristova Království spravedlnosti, pokoje a lásky, zbavili lidské dějiny jejich perspektivy - jejich závěrečného dovršení.
Tak křesťanství přestalo být hybnou silou - „motorem" dějin, čehož hojně využili jeho tajní nepřátelé, zejména potomci a přívrženci oné „velerady", která kdysi Ježíše odsoudila na smrt, převzali iniciativu do svých rukou a prostřednictvím tajných společností - nejprve bratrstva rosenkruciánů a později z nich vzniklých svobodných zednářů - sami začali hlásat myšlenky na uskutečnění spravedlivého lidského řádu, který by zajistil šťastnou budoucnost lidstva zde na zemi. Vzorem jim k tomu byly nejen bludně a příliš hmotně vykládané názory o Kristově Království, ale zejména model starověkého pohanského politického života - athénská „demokracie", římská „republika", spis filozofa Platóna o utopickém, v podstatě komunistickém státě a vynález knihtisku jim umožnil tyto myšlenky rychle rozšířit po celé Evropě.
Tak se zrodil „humanismus", ve své podstatě novopohanské hnutí nepřátelské křesťanství: Ne Bůh, ale člověk se měl stát středem všeho počínání a pouze člověk měl být „měřítkem všech věcí", jak kdysi hlásal pohanský architekt Vitruvius. Člověk měl usilovat o nastolení pozemského ráje - sám, bez Boží pomoci.
Tak humanisté začali lidem slibovat to, co jim křesťanství slibovat přestalo: Nový, spravedlivý svět míru, bratrství, svobody. A tento svět začali opravdu po svém uskutečňovat a nelze se divit, že k tomu nalezli mnoho ochotných a pomocných rukou.
Satanova protihra napříč dějinami našich dvou tisíc let je složitá: vnější nepřátelé církve by však jen stěží zvítězili, kdyby nebylo současně vnitřního rozkladu. A i zde je nutno konstatovat, že téměř všechny závažné roztržky mezi křesťany byly způsobeny chybami církevní hierarchie, nikoliv prostými věřícími.
Tak už první velká roztržka mezi východní a západní církví, zahájená v roce 863 Fotiem a dokonaná v roce 1054 úplným rozchodem, byla výhradně záležitostí prestiže dvou církevních hierarchií.
Husova revoluce, která nadlouho vymazala české země z mapy kulturní Evropy, by byla nemyslitelná, kdyby v jeho době oficiálně neexistovali tři papežové - Benedikt XIII. zvolený v Avignonu, Řehoř XII. zvolený v Římě a Alexander V. zvolený v Pise.
Martin Luther by neměl důvod k rozbití jednoty západní církve, kdyby nebylo simonie, tj. kupčení s odpustky a církevními úřady. Jeho zcestné teologické učení neuznávající lidskou svobodu by bylo prostě označeno za bludné a zapadlo by bez povšimnutí.
Pozastavujeme-li se někdy v úžasu nad tím, jak je možné, že se dnešní svět duchovně a mravně vrátil hluboko zpět do pohanských dob starého Řecka a Říma, pak viníky hledejme především mezi křesťany - vždyť celá středověkáEvropa byla ještě křesťanská. Že je dnes pohanská a ateistická, nemůžeme klást za vinu ateistům, vždyť ti se ateisty v průběhu staletí teprve stali.
Blahoslavený Jáchym, stejně jako předtím svatá Hildegarda, měl pravdu: už před 800 lety doba žádala zásadní řešení. Církevní hierarchie, zabydlená ve svých hmotných statcích a hluchá a slepá k duchovním problémům své doby, byla daleka toho, aby svoje statky opustila a v čele křesťanstva se vydala na nesnadnou a namáhavou pouť za vlastním duchovním přerodem.
A tak nastoupily očistné síly zla - revoluce - a začaly konat dílo trestajícího Božího biče: nejprve husitská revoluce jako první velká výstraha, po ní protestantská revoluce - první i druhá, vyvolavší strašlivé a nemilosrdné války, francouzská revoluce a dlouhá řada dalších novodobých revolucí, na jejichž konci dnes stojíme my, neboť to právě v naší době se revoluční cyklus trestů, započatý v Praze Husem, konečně uzavírá.
Pozorně si proto přečtěme poučení, které zmrtvýchvstalý Ježíš udělil svým apoštolům a učedníkům při jejich posledním velkém shromáždění poblíž Nazareta. Je to poučení, které je určeno vlastně až nám, lidem z Konce časů:

Vpravdě vám říkám, že pro chyby Chrámu bude tento národ rozptýlen. Ale vpravdě vám také říkám, že stejně bude zničena Země, až ohavnost spuštění vstoupí do nového kněžstva a povede lidi k odpadu od víry a k příklonu k doktrínám pekla. Tehdy se vynoří Satanův syn a národy budou úpět v nesnesitelné hrůze a jen malý počet zůstane věrný Pánovi; a tehdy také nakonec zvítězí Bůh a jeho nepočetní vyvolení a na všechny zlořečené padne Boží hněv. Běda, třikrát běda, nebude-li pro ten malý počet dostatek světců, posledních výsep Kristova Chrámu! Běda, třikrát běda, nebude-li k posile posledních křesťanů dost opravdových kněží, takových, jací budou pro první křesťany. Poslední pronásledování bude vpravdě strašlivé, protože nepůjde o pronásledování lidmi, ale Satanovými syny a jejich stoupenci. Pronásledování vedené Antikristovými hordami bude tak zuřivé, že v této poslední hodině kněží musí být víc než kněžími. Kněží? Andělé vykuřující kadidlem svých ctností, aby očisťovali ovzduší od smrtelných výparů Satanových. Andělé? Víc než andělé: druzí Kristové, moji dvojníci, aby věřící posledního času mohli vytrvat až do konce.
Takoví by měli být. Ale dobro i zlo, které přijde, má své kořeny v přítomnosti. Laviny začínají sněhovou vločkou. Nehodný, nečistý, bludařský, nevěřící, vlažný nebo studený, bez plamene, nijaký, smyslný kněz činí desetkrát více zla než věřící vinný stejnými hříchy, a ke hříchu svádí mnoho dalších. Ochabnutí v kněžském úřadu, přijetí nečistých doktrín, sobectví, chtivost, neřestnost - vy už víte, kam to vede: k bohovraždě. Nuže, v budoucích stoletích už Syn Boží nebude moci být zabit, ale víra v Boha, idea v Boha, ano. Tak se dovrší bohovražda ještě nenapravitelnější, protože bez vzkříšení. Ano, dovrší se. Vidím... Dovrší se pro příliš početné Jidáše ve stoletích, která přijdou. Hrozné...
Přijdou také časy, kdy podobně jako u nás v Izraeli, a to ještě hlouběji, se kněžstvo bude domnívat, že je vyvolenou třídou... Přijdou časy, kdy Knihu nahradí všechny možné knížky a Kniha bude používána jen zcela mechanicky... Podobně přijde čas, kdy Evangeliu bude vyučováno vědecky dobře, ale duchovně špatně. K čemu však je věda, opomíjí-li moudrost? Je slámou. Slámou, která pouze nafukuje, ale neživí. A vpravdě vám říkám, že přijde čas, kdy mnoho kněží se bude podobat nafouklým stohům slámy, pyšným stohům slámy, naparujícím se ve své pýše, že jsou tak nafouklé, jako by se na jejich stéblech ještě nacházely klasy, a budou si myslet, že jsou vším, protože místo hrsti zrní, opravdové potravy, jíž je duch Evangelia, budou mít všechnu tu slámu: hromadu! Ale může sláma stačit? Nestačí ani břichům dobytka, nedá-li mu jeho pán ovsa a čerstvé trávy, zvířata krmená výhradně slámou zchřadnou a nakonec zemřou.
A říkám vám, že opravdu přijde čas, kdy kněží zapomenou, že já jsem duše učil Pravdě s pouhou hrstkou klasů, a také zapomenou, kolik jejich Pána stál opravdový chléb ducha, vyšlý výhradně z Božské Moudrosti a sdělovaný Božím slovem, důstojným ve své doktrinální formě a neúnavně se opakujícím, aby se pravdy jednou řečené neztratily. Božím slovem, ve své formě jednoduchým, bez pozlátka lidské vědy, bez dodatečných dějepisných a zeměpisných vysvětlivek, neboť to se pak kněží už nestarají o jeho ducha, ale o kabát, do kterého se odívají, aby tak zástupům ukázali, kolik věcí znají; tak se duch Evangelia vytratí v lavinách lidské vědy. A nebudou-li vlastnit tohoto ducha, jak ho budou moci předávat? Co dají věřícím tyto nafouklé stohy slámy? Slámu. Jakou potravu z toho bude mít duch věřících? Jen tolik, aby živořil. Jaké plody dozrají z tohoto učení a nedokonalé znalosti Evangelia ? Ochlazená srdce, nahrazení jediné opravdové doktríny doktrínami a idejemi víc než heretickými; a tak bude připravena půda pro Šelmu a její vládu mrazu, temnoty a hrůzy."
Varovanie
356. Poselství Boha Otce ze dne 23. února 2012 v 16:42.

VOLÁNÍ KE KATOLICKÉ CÍRKVI, ABY PŘIJALA NOVOU ÉRU POKOJE NA ZEMI

Já jsem Bůh, Všemohoucí Otec, Stvořitel všech věcí, Bůh Nejvyšší.
Má dcero, je důležité, aby ti, kteří následují učení římskokatolické církve, přijali milénium tak, jak bylo slíbeno všem mým dětem. Slova, obsažená v mé svaté Knize, v Bibli svaté, nelžou. Můj slib je …More
356. Poselství Boha Otce ze dne 23. února 2012 v 16:42.

VOLÁNÍ KE KATOLICKÉ CÍRKVI, ABY PŘIJALA NOVOU ÉRU POKOJE NA ZEMI

Já jsem Bůh, Všemohoucí Otec, Stvořitel všech věcí, Bůh Nejvyšší.
Má dcero, je důležité, aby ti, kteří následují učení římskokatolické církve, přijali milénium tak, jak bylo slíbeno všem mým dětem. Slova, obsažená v mé svaté Knize, v Bibli svaté, nelžou. Můj slib je také obsažen ve Skutcích apoštolů.
Jan Evangelista byl také zpraven o slavném návratu mého milovaného Syna, až bude panovat na 1000 let v nové éře pokoje. Proč ti, kdo tvrdí, že rozumějí mému svatému Slovu, odmítají jednu část z něho přijmout a druhou ne? Těmto mým posvěceným služebníkům teď říkám, aby si otevřeli Knihu Pravdy.
Máte povinnost otevřeně hlásat Pravdu. Nesmíte naslouchat těm ve vašich řadách, kteří překrucují Pravdu ve vztahu k nové éře míru na zemi. Co motivuje vaše bratry v mé římskokatolické církvi, kteří odmítají pravdu? Uvedli jste mé děti ve zmatek. Kvůli jejich věrnosti k jediné pravé církvi, římskokatolické církvi, jim upíráte příležitost, aby připravili své duše na panování mého Syna v Novém ráji na zemi.
Vaší povinností je, abyste informovali mé děti o pravdě. Nesmíte nikdy odpírat mým dětem pravdu, obsaženou v Bibli svaté, která obsahuje pravdivé Slovo. Vy, mé děti, musíte přijmout slib, který dal můj Syn po svém slavném zmrtvýchvstání. Řekl, že přijde znovu. Tento čas k Druhému příchodu mého Syna na zem se blíží.
Věříte-li ve slib mého Syna, pak také víte, co míní tím, co řekl. Až přijde znovu, přijde, aby panoval a převzal svůj právoplatný trůn v Novém ráji, který jsem stvořil na zemi pro vás všechny. Nikdy nepochybujte o slovech z božských úst mého milovaného Syna, Ježíše Krista.
Vězte, že Já, váš milovaný Otec, chci, abyste se všichni spojili jako jedna rodina s mým Synem v ráji. Přijměte Pravdu. Nepřekrucujte ji, ani ji neupravujte, aby vyhovovala vaší chybné interpretaci. Já jsem Pravda. Nemůžete změnit Mě, nebo kdo jsem. Pravda vás osvobodí.

Váš milovaný Otec
Bůh Nejvyšší
Varovanie
396. Poselství Matky Spásy ze dne 9. dubna 2012 v 10:00.

ÉRA MÍRU, O KTERÉ JSEM MLUVILA VE FATIMĚ, BYLA ZAPOMENUTA

Mé dítě,
svět brzy projde konečnými změnami, protože bitva o duše zesiluje. Satan uškodí katolické církvi a já, Matka Boží, budu vtažena do rozdělení církve. Moje úloha Spoluvykupitelky, Prostřednice a Obhájkyně nebude přijata částmi katolické církve.
Nejsem přijímána v mnoh…More
396. Poselství Matky Spásy ze dne 9. dubna 2012 v 10:00.

ÉRA MÍRU, O KTERÉ JSEM MLUVILA VE FATIMĚ, BYLA ZAPOMENUTA

Mé dítě,
svět brzy projde konečnými změnami, protože bitva o duše zesiluje. Satan uškodí katolické církvi a já, Matka Boží, budu vtažena do rozdělení církve. Moje úloha Spoluvykupitelky, Prostřednice a Obhájkyně nebude přijata částmi katolické církve.
Nejsem přijímána v mnoha kruzích, pokud jde o úlohu, kterou musím mít v záchraně duší. Můj ubohý Syn je tolik zraňován způsobem, jakým jsem byla já, Matka Boží, odmítnuta.
Moje úloha jako té, která zničí hada, není pochopena. Byla jsem požehnána milostmi a také mocí, abych porazila a zničila Zlého. On, Zlý, má mnoho následovníků uvnitř katolické církve, kteří se chtějí postavit proti moci, která mi byla dána Bohem Nejvyšším.
Éra pokoje, o které jsem mluvila ve Fatimě, byla zapomenuta. Tato éra pokoje se uskuteční po Druhém příchodu mého Syna a potrvá tisíc let. To se stane, až se nebe a země spojí v jediný nádherný Nový ráj.
Pro víru mých dětí a jejich oddanost ke mně, jejich milované Matce, vejde mnoho duší do Nového ráje. Satan nyní usilovně pracuje, aby přesvědčil členy katolické církve, že se toto nemá stát.
Moje úloha Matky Spásy a Spoluvykupitelky, abych po boku svého milovaného Syna byla činná a hlásala jeho Druhý příchod, je popírána.
Děti, modlete se, aby duše, které jsou oběťmi podvodníka uvnitř katolické církve, neodvedly mé děti od jejich chvíle spásy. Modlete se, aby papež Benedikt mohl zastavit pronikání tohoto zla do katolické církve. Nikdy se nevzdávejte ve svém boji postavit se za pravdu.
Slib mého Syna, že se vrátí, aby přivedl lidstvo do věčného života v ráji, se začíná naplňovat. Ale na každém kroku Mu budou kladeny překážky dušemi, které dovolily klamu Zlého, aby od Něho odvrátily svůj zrak.
Věrnost mému Synu uvnitř církve bude slábnout. Moje úloha Spoluvykupitelky, Prostřednice a Obhájkyně nebude přijata. Modlete se, aby kněží mého Syna stáli pevně a bránili Pravdu.

Vaše milovaná Matka
Matka Boží
Matka Spásy
Július7
Varovanie :

Lze v tom spatřovat řízení Ducha Svatého, který nedopustil, aby víra v uskutečnění Kristova Království na zemi, přestože byla většinou opuštěna, byla církevními autoritami odsouzena.

To je lož. Milenarizmus bol odsúdený RKC.
676Tento podvod antikrista sa už rysuje vo svete vždy, keď si niekto nárokuje splniť v dejinách mesiášsku nádej, ktorá sa môže uskutočniť iba mimo dejín, a to …More
Varovanie :

Lze v tom spatřovat řízení Ducha Svatého, který nedopustil, aby víra v uskutečnění Kristova Království na zemi, přestože byla většinou opuštěna, byla církevními autoritami odsouzena.

To je lož. Milenarizmus bol odsúdený RKC.
676Tento podvod antikrista sa už rysuje vo svete vždy, keď si niekto nárokuje splniť v dejinách mesiášsku nádej, ktorá sa môže uskutočniť iba mimo dejín, a to eschatologickým súdom. Cirkev odmietla túto falzifikáciu budúceho Kráľovstva aj v umiernenej podobe, známu pod názvom „milenarizmus“,
Varovanie
Pán Ježiš Kristus , upozorňuje na to ,že už nikdy nepríde na túto zem v Tele , pretože to nie je možné.vid;VĚZTE, ŽE 1000 LET, ZMIŇOVANÝCH V KNIZE ZJEVENÍ, ZNAMENÁ PRÁVĚ JENOM TO
Ak sa majú naplniť proroctvá o Konci Času, to znamená , príde Varovanie necelý(rok )doba pokoja potom nastúpia tresty a Veľká Očista - obdobie Šelmy a prenasledovania kresťanov (3,5roka,)Trojdňová tma ,Druhý …More
Pán Ježiš Kristus , upozorňuje na to ,že už nikdy nepríde na túto zem v Tele , pretože to nie je možné.vid;VĚZTE, ŽE 1000 LET, ZMIŇOVANÝCH V KNIZE ZJEVENÍ, ZNAMENÁ PRÁVĚ JENOM TO
Ak sa majú naplniť proroctvá o Konci Času, to znamená , príde Varovanie necelý(rok )doba pokoja potom nastúpia tresty a Veľká Očista - obdobie Šelmy a prenasledovania kresťanov (3,5roka,)Trojdňová tma ,Druhý príchod Krista Kráľa - nie v Tele. Vyzdvihnutie (vytrhnutie) na novú zem přeživších s telom a dušou. Ľudia ktorý prešli Veľkou Očistou , budú zbavený hriechov a jeho následkov , smrť už nebude mať žiadnu moc a vládu. Týto budú , žiť nie na tejto zemi,pretože táto zem bude zdevastovaná a nesie na sebe škvrny hriechu a preto bude celkom zničená , ale na novej zemi ktorú Boh , pripravil na tento účel a je to akási náhrada za Raj,o ktorý Adam a Eva prišli. Život tam bude obdobný, ako bol kedysi v raji , ľudia nebudú mať telesný styk , všetko potrebné si budú zabezpečovať s prírody , ktorá bude neporušená a človek tam bude žiť v harmónii zo svojim Stvoritelom, a v pokoji medzi sebou navzájom i zo zvieratami či prírodou. Všetci budú pracovať pre dobro svojho blížneho a pre slávu Božiu. Toto je iba ešte nejasný , abstraktný obraz toho , čo má byť 1000ročným kráľovstvom , ktoré si Ježiš Kristus bude nárokovať , aby mohol vládnuť a panovať v ľudských srdciach, tak ako to bolo zamýšľané od počiatku stvorenia, a neuskutočnilo sa pre Diablovu nástrahu , ktorú narafičil na našich prvých rodičov.A verím , že toto čo Pán Boh zamýšľa uskutočniť ohľadom 1000 ročného Kráľovstva , presahuje , prevyšuje a nedá sa nám v žiadnom prípade uchopiť, vysvetliť, rozumovo objasniť, pretože je to stále , pre nás zahalené , tajomnom ako i Nebo, Peklo ,Očistec. Vždy tam bude istá hmla a náš telesný rozum nebude Nikdy schopný , obsiahnuť a preniknúť s jasnosťou do týchto vecí.Ale to neznamená , že peklo či očistec neexzistujú, lebo ich nedokážeme ľudsky pochopiť, tak je to i s 1000 ročným kráľovstvom , ktorého podstata nám ostáva ešte skrytá, nie však nereálna a s Božieho pohľadu neuskutočniteľná.
Má nejvroucněji milovaná dcero,
řekni mým dětem, že nikdo nemá takové znalosti, nebo pravomoc, aby odhalil pravdu, obsaženou v Knize Zjevení. Nezáleží na tom, za jak učené se mohou pokládat, jsem to jen Já, Ježíš Kristus, Spasitel a Vykupitel lidstva, kdo má oprávnění odhalit světu to, co je obsaženo v Knize Pravdy.
Jen Já, Beránek Boží, mám právo přinést pravdu, danou mému učedníku Janu Evangelistovi, nástroji pravdy, dnešnímu světu. První pečeť představuje odpadlictví, které můžete vidět nejen mezi nevěřícími, ale i mezi těmi, kteří tvrdí, že Mě znají a těmi, kteří veřejně hlásají svou lásku ke Mně. Toto je čas, kdy pravda víry bude překroucena, kdy vám, mé děti, je nabízena oslabená věrouka, která je urážkou mého učení. Říkám vám, mé děti, až uvidíte, jak se rozmáhají nové falešné víry a náboženské doktríny, budete vědět, že nyní nadešel čas, aby první pečeť byla odhalena.
Július7
Varovanie :

to, čo píšeš je znova forma milenarizmu. Veď trocha uvažuj. Je jasne napísané, že každý človek musí raz zomrieť, takže má nad ním smrť svoju moc následkom dedičného hriechu. Výnimkou je len svatá Panna, ktorá je počatá bez dedičného hriechu.Ty tam píšeš, že vytrhnutí s telom aj dušou budú zbavení hriechov a smrť už nad nimi nebude mať moc.
Máš to fakt dopletené a veríš bludom. Tí …More
Varovanie :

to, čo píšeš je znova forma milenarizmu. Veď trocha uvažuj. Je jasne napísané, že každý človek musí raz zomrieť, takže má nad ním smrť svoju moc následkom dedičného hriechu. Výnimkou je len svatá Panna, ktorá je počatá bez dedičného hriechu.Ty tam píšeš, že vytrhnutí s telom aj dušou budú zbavení hriechov a smrť už nad nimi nebude mať moc.
Máš to fakt dopletené a veríš bludom. Tí vytrhnutí totiž vobec nezomreli.
Za živa zobral Boh do Raja len 2 prorokov Enocha a Eliáša a aj tí budú musieť zomrieť, pretože tesne pred koncom sveta prídu znova na Zem z Raja a Antikrist ich zahubí...
Varovanie
Dopletené , brat môj ver tomu, že nie. To čo som napísal , je v plnom vedomí a plne celou svojou bytosťou si za tým stojím. Existujú mnohé tajomstvá medzi nebom a zemou, ktoré neboli ešte úplne odkryté a rozvynuté pred ľudmi, a mnohé ostanú ukryté nášmu zraku a vedomiu aj na večnosti. Ani Cirkvy nebolo všetko odhalené a zjavené do podrobna . A vieš prečo!?… Aby sme nezaspali na vavrínoch a …More
Dopletené , brat môj ver tomu, že nie. To čo som napísal , je v plnom vedomí a plne celou svojou bytosťou si za tým stojím. Existujú mnohé tajomstvá medzi nebom a zemou, ktoré neboli ešte úplne odkryté a rozvynuté pred ľudmi, a mnohé ostanú ukryté nášmu zraku a vedomiu aj na večnosti. Ani Cirkvy nebolo všetko odhalené a zjavené do podrobna . A vieš prečo!?… Aby sme nezaspali na vavrínoch a neprestali sme hľadať Pána Boha a On sám si ponechal právo, kedy odkryje a komu, svoje skryté tajomstvá. 1000 ročné kráľovstvo , je jedno z nich.
Samozrejme , že ťa v žiadnom prípade nepresviedčam, ani nechcem, aby to tak vyznelo. Zostaň v Pokoji a či už veríš , alebo neveríš tomu čo píšem, to naozaj nie je podstatné. Hľadaj Pána Boha , buď mu verný a uchovaj svoju vieru neporušenú.Nech Ťa Pán Boh Žehná a naplní Ťa Milosťou a Láskou.
zaba
Zjevení 20 kap. začátek:
1 Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz.
2 Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana,
3 na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.
4 Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, …More
Zjevení 20 kap. začátek:
1 Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz.
2 Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana,
3 na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.
4 Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. –
5 Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. –
6 To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
Varovanie
Poselství Ježíše ze dne 24. února 2012 v 15:30.

V NOVÉM RÁJI NEBUDE SMRT, ANI NEMOC, ANI HŘÍCH

Má vroucně milovaná dcero,
nesmíš nikdy zapomenout, že přes má přísná varování lidstvu, chovám v srdci ke všem svým dětem zcela výjimečnou lásku.
Je nutné očistit zemi teď, neboť kdybych se vrátil nyní, nebyla by vhodná, abych po ní kráčel. Až bude lidstvo očištěno, tak zůstanou jen ti, kteří …More
Poselství Ježíše ze dne 24. února 2012 v 15:30.

V NOVÉM RÁJI NEBUDE SMRT, ANI NEMOC, ANI HŘÍCH

Má vroucně milovaná dcero,
nesmíš nikdy zapomenout, že přes má přísná varování lidstvu, chovám v srdci ke všem svým dětem zcela výjimečnou lásku.
Je nutné očistit zemi teď, neboť kdybych se vrátil nyní, nebyla by vhodná, abych po ní kráčel. Až bude lidstvo očištěno, tak zůstanou jen ti, kteří milují Mě a mého Nebeského Otce. Moje vyvolená generace bude se Mnou na věky. Tento ráj vám nabídne 1000 let pokoje, lásky a harmonie.
Po tomto období nastane druhé vzkříšení mrtvých. Jen potom může být nabídnut všem duším věčný život Božím Světlem, které je bude pronikat. Proč váháš, má dcero? Cožpak nevíš, že tato proroctví byla předpověděna?
Rozumějte Mi však dobře. Vám, dětem této generace bude dán dar života v ráji, jenž bude dokonce krásnější než ten, který byl připraven pro Adama a Evu. Stáří nebude existovat, protože člověk bude žít v míru s rodinami minulých generací. Tolik lásky a radosti bude každodenním zážitkem. Konečně vám bude udělen opravdový, trvalý pokoj ve vašich duších.
Proč by to nebylo možné? Toto je země, která byla naplánována mým Otcem, jehož Boží vůle se konečně uskuteční jak na zemi, tak i v nebi. Radujte se všichni. Nový ráj má být přivítán s rozechvěním a očekáváním. Nebude tam smrt, ani nemoc, ani hřích. Bude vám dán dar věčného štěstí.
Modlete se za ty, kdo pro hřích a neposlušnost ztratí jakýkoliv nárok na své právoplatné dědictví, které bylo zamýšleno mým Věčným Otcem od počátku času.

Váš milovaný Ježíš
Varovanie
429. Poselství Ježíše ze dne 13. května 2012 v 16:00.

V MÉM KRÁLOVSTVÍ BUDETE ZAHRNUTI VELKOU HOJNOSTÍ A NEBUDE VÁM NIC CHYBĚT

Má vroucně milovaná dcero,
je čas, abyste pochopili, že má poselství vám nemají nahánět strach.
Jsou zde, aby vám přinášela lásku. Mají posloužit také k tomu, aby řekla těm, kteří páchají hřích, nebo se proviňují, že se musí v mých očích vykoupit, nebo …More
429. Poselství Ježíše ze dne 13. května 2012 v 16:00.

V MÉM KRÁLOVSTVÍ BUDETE ZAHRNUTI VELKOU HOJNOSTÍ A NEBUDE VÁM NIC CHYBĚT

Má vroucně milovaná dcero,
je čas, abyste pochopili, že má poselství vám nemají nahánět strach.
Jsou zde, aby vám přinášela lásku. Mají posloužit také k tomu, aby řekla těm, kteří páchají hřích, nebo se proviňují, že se musí v mých očích vykoupit, nebo budou pro Mne navždy ztraceni.
Jak bych nemohl říct lidem pravdu?
Uvědomuji si, má dcero, že čas od času pociťuješ břímě toho, že dostáváš tato Boží poselství. Nikdy však nesmíš dovolit strachu, aby vnikl do tvého srdce, protože ten nepochází ode Mne.
Neřekl jsem vám, že je zde nádherná nová éra pokoje a míru, která čeká na všechny, kteří Mě milují? Čeho byste se měli bát?
Je to snad starost o vaši budoucnost, vaši rodinu nebo nejistota z toho, co leží před vámi? Jestli je tomu tak, pak musíte vědět toto:
Miluji vás všechny. Přeji si sjednotit všechny Boží děti v jediné svaté rodině spojené láskou.
To je důvod, proč s vámi nyní, ve velkém předstihu komunikuji, abych vás všechny přitáhl blíže ke Mně.
Musím varovat lidstvo před nebezpečím, kterému čelí, abych zajistil, že se všichni obrátíte a otevřete srdce lásce, kterou mám ke každé jednotlivé duši na zemi.
Nevaroval bych vás, kdybych vás nemiloval tak, jak vás miluji.
Moje láska je tak mocná, že je neznámá kterékoliv lidské bytosti, protože ani jeden z vás nemá schopnost cítit takovou lásku, jakou k vám chovám.
Má láska znamená, že nechci, aby Boží děti trpěly.
Vezmu všechny z vás, kteří po Varování uvidí Pravdu, a ukážu vám lásku, kterou v sobě nesu.
Vám a všem, kteří patří Mně myslí, tělem a duší, dám ten nejznamenitější dar, který je mimo vaše chápání.
Očekává vás Nový ráj a země, o níž byste si mohli myslet, že po ní budete tesknit, se stane ničím, až uvidíte království, které bylo připraveno pro vás.
Mé děti, je toho tolik, na co se máte těšit. Není třeba se bát.
Místo toho uvažte, že vám bude dán věčný život.
Budete zahrnuti velkou hojností a nebude vám nic chybět.
Barvy, vůně, láska, kterou pocítíte ke všemu kolem vás, pokoj ve vašich rodinách, žádný strach, vaše duše plné lásky k Bohu a vaše dokonalá těla – jak byste mohli netoužit po mém království?
Mé království se stane vaším novým domovem až se nebe a země spojí v jedno a mrtví, kteří Mě přijali jako svého Spasitele, budou vzkříšeni, aby se připojili ke svým rodinám, ke svým bratrům a sestrám v lásce a štěstí.
Úleva, kterou pocítíte, až svět hříchu, ve kterém nyní žijete, už více nebude, vám přinese radost, klid a uspokojení.
Už více žádné starosti, obavy, úzkosti nebo hřích.
Budete mít i nadále svobodnou vůli, ale ta bude jiná. Budete žít v úplné jednotě se Mnou, v souladu se svatou Boží vůlí mého Otce. On trpělivě čekal na tuto chvíli.
Trpělivě připravuji všechny Boží děti, aby ani jediná duše nebyla ztracena.
A tak, má nejdražší dcero, se neboj.
Utrpení nepotrvá dlouho. Na jeho místě bude domov, k němuž bude patřit každé Boží dítě.
To je můj slib vám všem. Nebuďte smutní, ustrašení nebo znepokojení, neboť toho není vůbec třeba.
Jen se Mě naučte více milovat. Čím více Mě budete milovat, tím více Mi budete důvěřovat.
Jen tehdy vás strach opustí.
Jen pak budete skutečně svobodní.
Miluji vás všechny. Nikdy na to nezapomínejte, zejména ne tehdy, pokud by vám budoucnost mohla dělat starosti.

Váš milovaný Spasitel
Ježíš Kristus