Boží slovo na den 27.11. A.D.2020

Z denní liturgie
m.liturgie.cz/misal/06mezidobi/34_05.htm

1. čtení:
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
Já, Jan, viděl jsem anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán. A viděl jsem trůny i ty, kteří se na ně posadili a jimž bylo dáno (právo vykonat) soud, a také duše těch, kteří byli popraveni pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, a ty, kteří se neklaněli šelmě a jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čelo nebo na ruku: ti ožili a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Pak jsem uviděl velký bělostný trůn a toho, který na něm seděl. Před jeho tváří prchla země i nebesa, a nezůstala po nich stopa. A viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena. A ti mrtví byli souzeni podle toho, co v těch knihách stálo, podle svých skutků. Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, i Smrt a Podsvětí vydaly svoje mrtvé a každý byl souzen podle svých skutků. Pak byly Smrt a Podsvětí vhozeny do ohnivého močálu. To je druhá smrt: ohnivý močál. O kom se zjistilo, že není zapsán v knize života, byl vhozen do ohnivého močálu. Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.
Zj 20,1-4.11-21,2

Žalm:
Hle, Boží stan mezi lidmi!

Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních,
mé srdce i mé tělo
s jásotem tíhnou k živému Bohu.

I vrabec si nalézá příbytek
a vlaštovka své hnízdo,
kde ukládá svá mláďata:
Tvé oltáře, Hospodine zástupů,
můj králi a můj Bože!

Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě,
stále tě mohou chválit.
Blaze člověku, jenž u tebe nalézá pomoc,
půjde se silou stále větší.
Zl 84

Evangelium:
Lk 21,29-33

Dnes slavíme svátek svatého Virgila
Virgilius, ep. Salisburgen.
27. listopadu, připomínka
Postavení: biskup
Úmrtí: 784
Patron: diecéze Salcburk, dětí, zejména při obtížných porodech
Atributy: biskup, model kostela, zeměkoule
Pocházel z Irska. Ve 43 letech přišel, již jako vzdělaný kněz, na franský Pipinův dvůr. Zde poznal zajatého vévodu Oatila (či Odila), za jehož osvobození se přimluvil a s ním pak na Pipinovo přání odešel do Bavor. Stal se biskupem v Salcburku, ač biskupské svěcení přijal o hodně později. Po různých potížích (souvisejících i s geografickým poznatkem) se zasloužil zejména o rozšíření křesťanství v Korutanech, šíření vzdělání, stavění chrámů, zvláště vybudování katedrály v Salcburku. Zemřel až v pokročilém věku, aniž by polevoval v biskupské horlivosti.
Narodil se kolem roku 700 jako potomek starého šlechtického rodu v Irsku a dostal jméno Fergal. To později zlatinil na Virgil. Irská církev byla tehdy formovaná kolem klášterů a jejich opatů. Virgil své vzdělání prý nejspíše získal v klášteře na Jónském ostrově.
Po přijetí kněžského svěcení přišel s několika krajany, mezi nimiž byli Alto a Lullus, kolem roku 742 na území západní Francie. V klášteře Quierzy-sur-Oise, ležícím 40 km západně od Laonu, se setkal s novým panovníkem Pipinem III. zv. Krátký, jenž se tam zastavil. Toto seznámení zřejmě ovlivnilo cíl cesty Virgila a napomohlo i tomu, že se mohl přimlouvat za bavorského vévodu Oatila, který byl držen v zajetí na franckém dvoře. Nakonec mu vymohl i svobodu a jejich přátelství mělo další význam.
Pipin III. se rozhodl Virgila dostat na biskupský stolec v Salcburku. Současně měl být i představeným opatství sv. Petra, které založil sv. Rupert (pam. 27. 3.). Virgil nabídky přijal. Mnohým však nebylo vhod jeho dynamické a často i přísné vystupování a snažili se jeho platnost zpochybnit. Snad i proto přijímal biskupské svěcení v Římě, a to až později.
Jisté neshody zapříčinila i vyšší vzdělanost a poznání, ke kterému Virgil došel. Proti všeobecně převládajícímu názoru, že země má tvar placky, Virgil tvrdil, že je kulatá. Z toho důvodu ho někteří obžalovali u biskupa Bonifáce (pam. 5. 6.). Ten Virgila vyzval, aby své domněnky odvolal. Nepomohlo to a tak Bonifác za účelem odstranění sporu prý v roce 748 požádal apoštolskou stolici o rozhodnutí. Papež chtěl, pro svou nedostatečnou informovanost, aby se Virgil přišel obhájit nebo odvolat a pokud by učil bludům, měl v úmyslu ho i vyloučit z církve. Virgil se nakonec obhájil.
V biskupském úřadě se Virgil zaměřoval na náboženské vzdělávání, využívaje klášterů (mnichů z Innichenu a z Kremsmünsteru), a pomoc chudým. V Salcburku postavil katedrálu. Legenda uvádí, že při její stavbě každou sobotu večer dával Virgil na staveniště mísu s penězi, aby si každý dělník sám vzal mzdu, kterou si zaslouží. Z úcty k biskupovi si nikdo nevzal víc než bylo spravedlivé. Během Virgilovy působnosti se vztah lidí vůči němu měnil a jeho slovo se stávalo stále žádanějším.
Při vizitacích, ještě i na konci života, procestoval rozsáhlé území své diecéze, zejména Korutansko až k ústí Dravy do Dunaje. Dbal o správné hlásání katolické víry a šíření činorodé lásky. Při návratu z poslední cesty, vědom si své vyčerpanosti, mluvil o posledním spočinutí, které se vlivem následné nemoci rychle přiblížilo. Pohřben byl v katedrále, kterou vybudoval. Ta asi po 400 letech podlehla požáru a po něm, údajně r.1181, se nad očekávání našla Virgilova rakev. Následně se začaly dít zázraky a znovu rostla úcta k tomuto biskupovi. Mezi svaté byl zařazen v roce 1233 od papeže Řehoře IX. a v Římském kalendáři se ocitl po roce 1740.
zdroj: catholica.cz/?id=4857