Clicks1.2K
Victory
1

Slovo otce patriarchy Eliáše: Máme děkovat Bohu za všechno – i za rány, které dávají tvar

Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“

Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu. Potřebuje světlo, poznání, pravdivou sebekritiku, aby dokázal pravdivě a s vděčností vidět: Ano tato rána je za moje lajdáctví, za moji nedbalost, za můj hedonismus, za moje svévolnictví, nebo pokud se dopustil ještě něčeho horšího... Rány jsou to, co dává tvar. Čili musíme se naučit děkovat. Děkovat Bohu za všechno. To je jednoduchá věc. Mohu si to vyzkoušet. Jsou desítky, možná stovky příkladů, jak to funguje. Ne na 99 %, ale na 100 % to funguje. Každý máme nějaké utrpení, a je právě otázka, jestli to utrpení – ať už malé nebo větší – přijmeme, a dokážeme za ně děkovat. V žalmu 118 je věta: „Chválívám tě sedmkrát za den za tvé spravedlivé soudy.“ (Ž 119,164) To znamená, že když přijde i něco zlého, máme děkovat, děkovat za Jeho, bych řekl, spravedlivé jednání s námi, protože On chce naše největší dobro. Někdo řekne: „Co to má znamenat? Vždyť to je výsměch Bohu, jak můžu děkovat, když přijde něco zlého?“ Automaticky přijde myšlenka: „Proč?“ a pak sebelítost, vzpoura, hněv... Ale ne na ďábla, který je původce zla, ale na Boha. Když ale místo vztekání se či poddání se bezradnosti, začnu děkovat, Bůh pak i zlo obrací na dobro, a hlavně i v těch nejtěžších situacích neztratím spojení s Ním, a to je to nejdůležitější!

Odebírat aktuální informace od BKP

mailerlite.com/webforms/landing/b9p8t8