Clicks1.3K
Victory

Slovo otce patriarchy Eliáše: Klíčem ke svatosti je pravá moudrost – stále být připraven na smrt.

„V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.‘“ (Lk 10,21)

21. verš Lukášova evangelia mluví o tajemství Božího království. Nejde však o mudrování či teologizování, i když člověk potřebuje jakýsi rámec, strukturu, aby měl určitý přehled, co se týče Božího slova. Vniknout do samého jádra Božích tajemství je nad náš rozum. Jak například chceme řešit tajemství, kdo bude spasen a kdo bude zavržen? Jak chceme vyřešit jisté „protichůdnosti“, které jsou v Písmu svatém? Nejsou to vlastně ani protichůdnosti, ale jsou to otázky postavené v určitých rovinách tak, že v jedné rovině to platí, a v jiné třeba platí pravý opak. Pokud člověk sám není vedený Duchem, nemá potřebnou citlivost, nezná dialektiku života a moudrost Boží, bude se mu zdát, že si Písmo protiřečí. Boží moudrost dává Bůh „maličkým“, tedy prostým, pokorným lidem. Usilujme o to, abychom ji získali. My toho nepotřebujeme moc vědět. Stačí nám několik základních pravd, které budeme žít, a všechna tajemství se pak dozvíme v nebi. Bůh nám dává tolik světla, kolik jsme schopni uvést do života. Nač potřebujeme znát tajemství, když je nebudeme realizovat, nebudeme podle nich žít? Byla by nám jen ke škodě, protože kdo víc poznal, kdo víc dostal, ten nese větší zodpovědnost. To ale neznamená, že proto budeme lenošit a nebudeme hledat Boží pravdu! Musí to být však úměrné našemu osobnímu vztahu k Bohu. Potřebujeme Ho prosit o světlo, které je nutné v duchovním boji, abychom byli spaseni. To je „svatý egoizmus“.

Naším cílem je svatost. Máme být moudří, využívat čas a hledat vůli Boží. Co to znamená? Když je člověk zavalen prací, tak si má aspoň uvědomit: „Toto, co dělám, je vůle Boží.“ Je zde však druhá otázka, jestli to děláme Božím způsobem. My se totiž v práci realizujeme. S tím už musíme počítat. Můžeme jen bezmocně říct Pánu Ježíši: „Pane, mám plnit Tvou vůli, ale já to jinak neumím, než tak, že se v tom zrealizuje můj starý člověk. Budu ji tedy plnit, i když podle tohoto mechanizmu, který je ve mně.“ Když však začneme dělat kroky víry a plnit vůli Boží, Pán nás při té práci nebo činnosti začne očišťovat, a to často takovým způsobem, který bychom nečekali. Například dostaneme pořádné rány, možná i od těch nejbližších. Člověk je pak z toho smutný, upadne do sebelítostí. V takovém stavu však nemáme zůstávat, je potřebné říct: „Otevřel jsem se sebelítosti. Ale budu v ní jen 5 minut, nebudu v ní sedět celý den.“ Pak si uvědomím: „Jak to vlastně bylo? V čem byl problém?“ A nakonec máme za všecko děkovat Hospodinu, vždyť Bůh se dívá na náš život globálně, miluje nás víc než my sami sebe, a chce jedno jediné – abychom byli spaseni. My to sice také teoreticky chceme, ale prakticky konáme pravý opak, protože v nás působí dědičný hřích. On nás zatemňuje, takže děláme hlouposti k naší škodě. A běda, kdyby nám na to někdo ukázal! To se urazíme až na smrt. Co to ale je?! Urážíme se, když nám někdo poví něco pravdivého, anebo i nepravdivého. A i když se neurazíme hned, tak ve svém nitru s tím člověkem vedeme všelijaké sebeospravedlňující dialogy. Proč ale nevedeme dialogy s Bohem? Bůh dopustil, abychom byli zraněni, proto máme jít k Němu a hledat uzdravení u Něho. My to však neděláme. Děláme pravý opak, my si tu ránu ještě více rozškrabáváme a prohlubujeme. Proviňujeme se sebelítostí a nedůvěrou vůči Bohu v dané situaci. A tak to funguje v každém z nás. Je ale třeba se naučit hned za všechno poděkovat: „Pane, děkuji za Tvé spravedlivé soudy!“ Člověk však místo děkování uvažuje, proč se to stalo. Mohlo se to stát z různých důvodů. Možná bylo potřeba, aby se dařilo jiným, a tento neúspěch byl za to takovou daní. Anebo šlo o nějakou naši svévolnost, jak říká i Boží slovo: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ (Ž 127,1)

Nemusíme však rozumět všemu, proč je to tak či onak, ale máme za všechno děkovat Pánu. Jestliže reptáme, je to jednak znak, že to nebereme z víry, a také že jsme někde byli oklamáni. Vždyť, jak říká přísloví: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ A cesta očisty je spojená s křížem, jinak to nejde. Také nemoci a všelijaké trápení, které Bůh dopouští, to vše je k našemu dobru, protože jinak bychom sami sebe zničili. I když totiž chceme dobro, konáme zlo. Tak to říká i sv. Pavel: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Ř 7,18-20)

Zde právě jde o slepotu dědičného hříchu v nás. V Písmu svatém se tolikrát mluví o tom, jak Pán Ježíš uzdravil slepé. Existuje však také duchovní slepota. V Bibli se také mluví o malomocenství. Existuje však i duchovní malomocenství. To člověk prožívá každý den – duchovní slepotu i malomocenství. Bez vnitřní modlitby zůstává pod tímto vlivem dědičného hříchu. Ve vnitřní modlitbě má člověk prostor k tomu, aby se zastavil, podíval se na svůj omyl, chybu nebo na ránu, kterou mu někdo zasadil, anebo si ji způsobil sám svou hloupostí či neinformovaností, a potom to přijal jako kříž a zeptal se: „Pane, co mohu nyní dělat?“ A co říká Ježíš? „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28) Ježíš volá všechny, kdo jsou obtíženi. Chce, abychom mu dali své hříchy i své problémy, které nás tíží. Nemá snad každý den dost svých problémů a utrpení? Každý den jich má dost, ale my nevyužíváme tato drobná utrpení jako příležitosti ke spojení s Ježíšem, abychom je např. v několika sekundách dali Bohu a s vírou Mu děkovali.

Klíčem k svatosti je právě moudrost, co dělat, abychom dobře prošli tímto životem a mohli šťastně umírat. Ježíš říká, abychom byli stále připraveni na smrt. To není nějaké privilegium svatých, každý z nás má se smrtí a také s Božím soudem počítat. „Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“ (Mk 4,22) Člověk o tom nechce slyšet, ale pak, v hodině smrti, se mu ďábel vysměje a svědomí mu začne vyčítat:

- Copak jsi neznal Boží slovo: ‚Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to‘ ? (J 16,23) Proč jsi tedy neprosil za to a za to? Co jsi dělal?

- No, mně to ani nenapadlo.

- Proč tě to nenapadlo? Kdybys byl věrný v malém, Bůh by ti dal další světlo. Protože jsi ale světlo bojkotoval a nechodil jsi v něm, Bůh ti pak už žádné nedal, anebo ti dal jen tolik, kolik jsi snesl, abys jej mohl využít.

A ďábel řekne:

- Vím, že už tvou duši nezískám, ale aspoň si pro svou vlažnost ještě posedíš v očistci.

Naše svědomí začne naříkat:

- Kolik duší jsi mohl zachránit! Nemusel jsi být věhlasným misionářem, chodit po ulici, zastavovat každého kolemjdoucího a svědčit mu o Ježíšovi, ale mohl ses za ně modlit! Mohl jsi Bohu dávat svou bolest za ty duše, které hynou v temnotě, mohls volat za jejich spásu, a na prvním místě za svou vlastní. Kdyby ses řádně staral o svou duši, Bůh by ti dal moudrost, jak a co máš říct druhým, aby byli spaseni.

Každý z nás má byt misionářem tam, kde je. Třeba dlouho se nic neděje, jenom jakési přípravy, člověk nemůže nic říct, a pak se najednou otevřou dveře a může vydat svědectví, vyložit Boží slovo, slovo o životě… a tím dát život, vzkřísit toho druhého duchovně mrtvého člověka. Ježíš řekl: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,17-18)

Co se týče uzdravování, tak mnoho „malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman“. (Lk 4,27) Bůh činí zázraky nejen fyzické, ale i ty duchovní, když prosíme o cokoliv, co je ve shodě s vůlí Boží, a nepochybujeme, že se to stane. Člověk si poví, že se pořád modlíme Modlitbu jednoty a moci dle Mk 11,23 a zvedáme nad naší zemí duchovní hory démonů… Už dávno by to tady mělo být všecko vyčištěné, a jak to vypadá? Dobře, ale položme nyní otázku: „A skutečně jsem se modlil aspoň jedenkrát s Boží vírou a bez pochybností?“ Pokud ses tak modlil, tak Bůh tuto modlitbu vyslyšel, ale je otázka, kdy se to naplní. Možná Bůh ještě čeká, než dozraje čas. Tvá modlitba nebyla zbytečná. A že se modlíš dál, tak to je k tvému užitku. Pán Bůh ty milosti, které vyprosíš, použije jinde. My potřebujeme motivaci, za co se máme modlit, potřebujeme nějaké konkrétno, jinak jsme nezaměstnaní, nudíme se… A problémy, to konkrétno, nás tlačí do živé víry. Když tedy máme konkrétní úmysl, za co se máme modlit, i když je to už před Bohem „vyslyšené“, Bůh naše další modlitby použije jinde. Kde? To se dozvíme až na věčnosti. Žádná modlitba, žádný Otče náš, který vychází z upřímného srdce a kterým člověk volá k Bohu, není zbytečný. Jednou uvidíme ovoce všech našich modliteb a utrpení, které jsme obětovali Bohu.

Odebírat aktuální informace od BKP

mailerlite.com/webforms/landing/b9p8t8