Hereze Bogomilství

z bakalářská práce Michala Fučíka

Protibogomilské kázání Presbytera Kozmy
Přestože o Presbyteru Kozmovi mnoho nevíme, zanechal po sobě jeden z nejdůležitějších textů pro poznání bogomilského učení. Předpokládá se, že žil ke konci druhé poloviny 10.století. Doba, ve které žil, byla provázena válečným běsněním. Docházelo k boření klášterů, jejichž zdi často využívali prostí lidé čistě jako úkryt, nikoliv pro hledání duchovní spásy. Kozmova polemika podává spíše roztroušené zmínky než souvislý výklad bogomilské teologie, v textu jsou však také cenné postřehy o době a společnosti. Na informace, které nám Kozma poskytuje, je nutné pohlížet zároveň s jistou ostražitostí. Jednak jde o polemiku s učením, které považuje za rouhání, tudíž bogomily vykresluje v temných barvách, a jednak se snažil vyvarovat toho, aby zacházel do přílišných detailů. Hrozilo by nebezpečí, že by někdo mohl podlehnout „mnohým jejich bludům […], aby snad někdo jejich lstí nebyl sveden“, nicméně cítí povinnost popsat možné nástrahy, aby lidé nepodléhali svodům bludařství. Uvádí, že se bogomilové častěji modlí k Bohu, nemají úctu ke kříži, dokonce z jeho dřeva vyrábějí náčiní. Vysmívají se uctívání ostatků světců, boží zázraky mají za dílo ďábla k obelstění lidí. O svatém přijímání míní, že jde o jídlo jako každé jiné, nikoliv boží tělo. Ježíšovu výzvu k přijímání těla a krve vykládají symbolicky. Autoritativní pro bogomily jsou čtyři knihy evangelií, pozdější komentáře a výklady Bible neberou za závazné. Starý zákon pak odmítají zcela (snad s výjimkou knihy Žalmů), starozákonního Boha si spojují se zlým stvořitelem světa. Tvrdí, že nežijí „podle zákona Mojžíšova, nýbrž podle zákona apoštolů“. O světě bogomilové tvrdí, viditelné nebe ani zemi nestvořil Bůh, nýbrž ďábelský tvůrce. „Z ďáblovy vůle je všecko: nebe, slunce, hvězdy, vzduch, země, člověk, církve, kříže.“ Vše pozemské přivlastňují ďáblu: „Zkrátka všechno, co se hemží na zemi, ať má či nemá duši, nazývají ďáblovým […] a sami ho nazývají Mamonem a označují ho za tvůrce a stvořitele pozemských věcí.“Bogomilský pohled na společnost se tedy odvíjel od dualistického světonázoru. Svět je říší zla, majetek a moc mámení ďábla, boháče nazývali sluhy Mamonu. Bogomilští kazatelé vybízeli k neposlušnosti proti vrchnosti a odmítání roboty. Doslovně Kozma uvádí: „Učí své příznivce, aby se nepoddávali svým vládcům, spílají boháčům, nenávidí panovníky, vysmívají se nadřízeným, zlořečí šlechtě.“ O těch, kteří pracují pro panovníka, se domnívají, že se hnusí Bohu, a všem služebníkům přikazují, aby nepracovali pro své pány. Krom světské moci pohrdají i církevními hodnostáři, pravověrné kněze nazývají slepými farizeji. Že ve skutečnosti nebyla situace v církvi zrovna ideální, přiznává sám Kozma a uvádí řadu neřestí: kněží jsou líní, opíjejí se, jsou hrabiví a páchají jiné zlo. Provinění církve si uvědomuje, ale nepovažuje je za natolik závažné, jakým je odklon bogomilů od pravověrné věrouky. Bogomilové se na základě víry ve zkaženost stvořeného vesmíru odkláněli od materiálního světa k čistě duchovním hodnotám. K jejich ideálu života patří pokora, věřícím je vštěpována umírněnost. Ve stravování kladou důraz na vegetariánství, zcela odmítavý postoj mají k vínu. Ani asketické chování bogomilů nehodnotí Kozma pozitivně, považuje jej za pokrytecké. Na první pohled je prý lze rozeznat od pravověrných věřících, jak jsou bledí od licoměrného půstu.
…

Bogomilství byl za křesťanství sám sebe označující náboženský směr, označovaný někdy jako dualistický, gnostický, či jako příbuzný s manicheismem. Podnětem k jeho vzniku byla mimo jiné misijní činnost křesťanů označovaných jako tzv. Paulikiáni (sami sebe tak nenazývali), kteří působil v Malé Asii (Arménii a Palestině). Takzvaní bogomilové sami sebe nazývali pojmem „křesťané“ a v jejich řadách se aktivně uplatnili i nižší křesťanští duchovní.
Od 10. do 15. století se bogomilské křesťanství udrželo na Balkáně, především v oblasti Bulharska a Bosny a Hercegoviny. Podle některých pramenů přispěla misijní činnost bogomilů v Itálii a jižní Francii ke vzniku hnutí patarenů, valdenských a katarů.
Za zakladatele tohoto ke křesťanství se hlásícího náboženského proudu, který byl byzantskou i římskou církví vnímán jako hereze, je považován Bogomil (Bogumil), jenž působil jako venkovský kněz v Bulharsku v 10. století a který měl v počátcích tohoto hnutí vůdčí význam. Samo pojmenování „bogomil“ má význam „Boha milující“ a je zmiňováno řadou dochovaných antibogomilských dokumentů, mezi které patří např. Beseda proti Bogomilům.
Na vznik hnutí silně působily sociální poměry a odpor proti byzantské kultuře a jejímu společenskému řádu. Bogomilové mnohdy pocházeli z utlačovaných sociálních vrstev, kritizovali zesvětštění společnosti i byzantské církve, kladli důraz na mravnost, protestovali proti tlaku světské i církevní vrchnosti, odmítali princip nadvlády, světské právo, soudy, přísahy a trest smrti a užívání násilí. Žádali sociální spravedlnost a rovnost
O učení a víře takzvaných bogomilů se dozvídáme pouze z polemických spisů namířených proti jejich víře, protože jejich vlastní literatura byla ničena. V náboženské rovině bogomilové podle dochovaných zpráv uznávali existenci Boha a ďábla, v ďáblu však neviděli bytost Bohu rovnou, ale padlého anděla – ďábel stvořil hmotný svět, vedle něhož existuje duchovní svět boží. Duše člověka je od Boha, ale odloučila se od něho, takže upadla v moc ďábla, jenž ji spoutal tělem. K dílu ďábla tak patří i udržování života, tedy i manželství a plození dětí – z toho důvodu někteří z bogomilů, působící prakticky jako bogomilští duchovní, žili v celibátu, avšak řadoví bogomilští věřící žili manželským životem. Protože věřili, že pravý Bůh se nechce spojit s nečistou hmotou, odmítali církevní učení o Kristově současném plném božství i lidství, zpochybňovali Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus podle jejich víry nespasil svět svou obětí, ale svým učením. Odmítali dále církevní svátosti, znamení kříže, ctění Panny Marie, náboženské obrazy, chrámy, bohoslužebné obřady, kněžství. Římskou i byzantskou církev odmítali jako závadnou verzi křesťanství, zkaženou od doby císaře Konstantina. Sami se chápali jako očišťovatelé Kristova učení k jeho původní podobě a věřili, že tvoří pravou církev. Jejich hnutí mělo laický ráz – měli prostá shromáždění věřících s modlitbami a výklady těch částí Bible, které uznávali. Brali zřetele na individuální uplatnění a spoléhali se na vlastní schopnost ke kázání. Časem se mezi bogomily vytvořila vrstva věřících, kteří se rozhodli žít v celibátu, nejíst maso, vejce máslo sýry a nepít víno, zatímco zbylí věřící se řídili jejich vedením, ale sami nežili natolik asketickým životem, měli děti a neodpírali ani vojenskou službu.
Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé.
Bogomilství – Wikipedie