6.8.2022 Klaus: Ukrajina NEbyla za 30 let schopna vytvořit reprezentativní vládu

zastupující její vysoce heterogenní obyvatelstvo a i proto nemohla provést elementární politickou a ekonomickou transformaci, kterou po komunismu neprovést bylo osudovou chybou;
˗ rozšiřování NATO až k hranicím Ruska vedlo k neklidu a zvyšování nervozity v této části světa;
˗ válka na Ukrajině není ve své podstatě rusko-ukrajinskou válkou (i když tam bojují ruští a ukrajinští vojáci), ale válkou Ruska a Západu. Je to pokus o rekonstrukci mocenského uspořádání současného světa.
Nastalo vážné narušení světového řádu (či pořádku) vzniklého po II. světové válce v dimenzi politicko-ekonomické (OSN, MMF, GATT, atd.), stejně tak narušení nikoli světového, ale západního „řádu“ politické svobody a demokracie (se všemi jeho nedokonalostmi a nikoli jen výjimečně se vyskytujícím porušováním).
Tento řád my, kteří jsme prožili komunismus, považujeme za absolutní hodnotu a nejsme ochotni se ho zříci. Přesto jsme svědky toho, jak se postupně vytrácí. Putinova válka akceleruje to, co probíhalo – pro mnohé bohužel stále málo viditelně – už delší dobu. Světový řád (záměrně s malým ř, nejde o vykonstruovaný a kodifikovaný systém s velkým Ř) je už dlouho narušován zevnitř. Z mnoha úhlů a směrů.
Je narušován zelenou ideologií (velmi útočně minimálně od vzniku Římského klubu a jeho „Limits to Growth“), je narušován feminismem, který se v posledních dekádách převtělil v agresivní genderismus, je – jen zdánlivě paradoxně – popírán kosmopolitismem (v němž nic o „řádu“ není), multikulturalismem a s ním spojeným hrubým útokem na národní stát, je strašlivě oslabován odporem rebelů všeho druhu a všech ideologií k většinové demokracii (místo majorit začaly být adorovány minority všeho druhu), je decimován líbivým humanrightismem (který s obhajobou skutečných práv člověka neměl a nemá nic společného), je podrýván americkým unilateralismem (a odvěkým přesvědčením Američanů o nároku USA na vytváření světa k obrazu svému).
O tom všem jsme psali už dlouho. Tomu byl věnován náš sborník „Sebedestrukce Západu“ (IVK, č. 52/2020) a v něm můj text „Americká kulturní revoluce nás může zničit neméně než před 100 lety revoluce ruská“ (str. 19 - 47). Putinova válka – jestli to, co se děje na Ukrajině, můžeme takto zkratkovitě nazvat – v tom všem způsobila obrovský posun, samozřejmě v negativním směru. Dlouho probíhající trendy a tendence byly posíleny tím, že byla nesmírně oslabena pozice všech, kteří si tyto tendence dovolili kritizovat.
Jakákoli kritika Západu je dnes prezentována jako nekritika (nebo antikritika, ne-li dokonce podpora) Putina. To je sice absurdní, ale v dnešním povrchním headlinovém a internetovém světě těžko vyvratitelné. Pokusil jsem se to naznačit už koncem března článkem v Mladé frontě Dnes (31. 3. 2022) s nadpisem „Putin zařídil, že jsme prohráli s progresivismem, multikulturalismem a globalismem“. Diskuse o těchto věcech u nás prakticky od 24. února vymizela. Zůstaly monology, zůstaly prefabrikované názory. A stále zesilují apriorní odsudky do patřičných „šuplíků“ předzařazených autorů.
Negativně jsou hodnoceny jakékoli výzvy k jednání. Je to interpretováno jako přijetí statu quo na bojišti, jako záměrné znevýhodnění Ukrajiny a jako forma skryté podpory Ruska. Opravdu si někdo myslí, že je možné docílit ukončení války bez jednání? Lze vyjednávat a nebrat v úvahu to, jak vojenská situace na Ukrajině vypadá? Myslí si někdo, že je možné dnes začít jednat tak, jako kdyby byla středa 23. února, čili den před zahájením války? Vždy mně byl ideově naprosto cizí německý politik Oskar Lafontaine, ale mluví-li i on v nedávném článku ve švýcarském Weltwoche (14. 7. 2022) o „Mitschuld der Ukraine“ (o spoluvině Ukrajiny) a o tom, že Ukrajina nebrala vážně Minské dohody, je třeba začít mluvit rozhodněji.
Nejednání, pokračování dodávek stále kvalitnějších zbraní a zesilování sankcí (které působí v nemalé míře jako bumerang), není cestou k řešení.
Žádoucím výsledkem není ani maximální oslabení nejen Ruska, ale i Ukrajiny a zemí v její blízkosti. Tedy hlavně nás. Domýšlí všichni zprávu ČT24, že Česká republika – měřeno počtem obyvatel – přijala z celého světa nejvíce ukrajinských uprchlíků? Proč se nikdo neptá, jakou roli v tom všem hraje úsilí o návrat k americké dominanci v Evropě a severozápadní a střední Asii, tedy v území, které se v téměř 100 let staré teorii Halforda Mackindera nazývá „Heartland“? Kdy začne být možné něco říci o Americe a o záměrech i výsledcích (a zejména důsledcích) různých barevných revolucí?
Považuji proto za správné a v dnešní době i nezbytné vyslovovat tezi, že střední Evropa (a vlastně Evropa vůbec) potřebuje nikoli jednostranný tlak, ale vyvažování sil (podobu jakýchsi galbraithovských countervailing powers), že potřebuje vyvažování vojenské, ekonomické, civilizační i kulturní. Nejsem frankofil, nevyhlašuji – jak to udělal v roce 1967 Jean Jacques Servan-Schreiber (a de Gaulle daleko dříve) – žádnou „le defi americain“, ale jisté vyvažování a péči o elementární rovnováhu sil určitě potřebujeme. Bohužel i to nám Putin strašlivě zkomplikoval.
Václav Klaus, MF Dnes, 6. srpna 2022
Více na: Už méně politicky korektně o válce na Ukrajině
Glockner ...
Dodnes nemá Ukrajina oficálně ustavenou a kulturním světem uznanou a přijatou státnost.