Řekni hříšníkům, že žádný mé ruce neunikne. Prchají-li před mým milosrdným Srdcem, upadnou do mých spravedlivých rukou. Řekni hříšníkům, že na ně stále čekám, naslouchám úderům jejich srdce, kdy bude bít pro mne. Napiš, že k nim hovořím skrze výčitky svědomí, skrze neúspěchy a utrpení, skrze bouře a blesky, promlouvám skrze hlas církve, a pokud zmaří všechny mé milosti, začínám se na ně hněvat, ponechávaje je samým sobě a dávaje jim to, po čem touží.“
Je velmi poučné, co zde Pán Ježíš oznamuje sestře Faustyně: že jeho hněv vůči zatvrzelému hříšníkovi se nikterak neprojevuje trestem, nýbrž zcela jiným způsobem: Hříšník je ponechán sám sobě, není už nadále ničím zneklidňován, zejména není již nadále obtěžován hlasem svého svědomí, jakoby se již Bůh nechal přesvědčit, že hříšník jedná správně. Dokonce se mu jeho hříšné dílo začne dařit a tak se naplňují jeho hříšné touhy.
Sestra Faustyna se zeptala Pána Ježíše, jak může snést tolik přestupků a různých zločinů a netrestá je. Pán Ježíš jí odpověděl:
„Na potrestání mám věčnost, nyní jim však prodlužuji dobu milosrdenství, ale běda jim, nepoznají-li čas mého navštívení. Dcero má, sekretářko mého milosrdenství, nemáš jen povinnost psát a říkat o mém milosrdenství, ale vyprošuj jim milost, aby i oni oslavili mé milosrdenství.“
Jindy sestře Faustyně řekl:
„Vzývej mé milosrdenství pro hříšníky, toužím po jejich spáse. Když se tuto modlitbu se zkroušeným srdcem a vírou pomodlíš za některého hříšníka, dám mu milost obrácení. Je to tato modlitbička:
Ó KRVI A VODO, KTERÁ JSI VYTRYSKLA ZE SRDCE JEŽÍŠOVA JAKO ZDROJ MILOSRDENSTVÍ PRO NÁS – DŮVĚŘUJI TI.“
Nicméně jsou i duše, pro něž lze těžko něco udělat:
Pán Ježíš si stěžuje:
ve žvanění, kde nikdy nejsem. Cítí svou prázdnotu, a přesto „Jsou duše, ve kterých nemohu udělat nic, jsou to duše, které ustavičně pozorují druhé a nevědí, co se děje v jejich vlastním nitru. Ustavičně mluví o jiných, dokonce v době přísného mlčení, které je určeno k rozhovoru se mnou: ubohé duše, neslyší má slova, jejich nitra zůstávají prázdná, nehledají mě uvnitř srdce, ale neuznají vlastní vinu a duše, ve kterých kraluji v celé plnosti, jsou jim ustavičnou výčitkou svědomí. Místo, aby se polepšily, nadýmá se jejich srdce závistí, a nevzpamatují-li se, zabředávají hlouběji. Srdce, které do té doby závidělo, začíná nenávidět. A již jsou blízko propasti, ostatním duším mé dary závidí a samy je přijmout neumějí a nechtějí.“
Mluvit o jiných je nebezpečné. Nejen řeholníkům v klášterních komunitách, jistě i všem ostatním lidem. Všeobecná nenávist každého vůči každému, jíž jsme nyní svědky, začala právě tím „žvaněním“, před kterým nás tak naléhavě varuje Pán Ježíš.