Dokumenty.

...
výběr dokumentů o víře , svatých z české a slovanské sekce

Nechme na katolíkovi,jak se rozhodne v jaké podobě bude jeho tělo očekávat Vzkříšení

Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není…
Myšlenka spalovat mrtvoly vznikla za Velké francouzské revoluce, ale nebyla uzákoněna. Zednářství si ji však vzalo do programu v boji proti katolické církvi a propagovalo ji zejména od poloviny 19. století v Anglii, Německu a Itálii. Roku 1869 na svém kongresu v Neapoli, svolaném proti I. Vatikánskému koncilu, zednáři prohlásili, že násilným zničením lidského těla v ohni má být symbolizováno materialistické učení, že po smrti není vzkříšení, ani soud, ani život věčný. Tuto propagandu pak převzalo ateistické hnutí Volná myšlenka. První krematoria měla severoitalský Milán (1876) a durynské město Gotha (1878); na našem území byla první postavena v Liberci (1917) a v Pardubicích (1923).
Uveďme si zde tradiční křesťanskou argumentaci proti pohřbům žehem podle učení Církve (použita stať docenta církevního práva Msgre. ThDr. Josefa Burýška z roku 1937). První čtyři důvody jsou dogmatické, pátý důvod je právní:
Tělo člověka bylo vzato ze země a do země se musí vrátit.
Písmo Starého zákona a Nového zákona zná jen pohřeb do země, spalování mrtvých zmiňuje jen jednou, a to jako trest za velké zločiny, např. krvesmilství.
Ježíš Kristus sám byl pohřben do země.
Spálením by tělo křesťana bylo zničeno násilně.
Spálením zmizí každá stopa násilné smrti a je tak znemožněno dodatečné ohledání.
A ještě citace katolického katechismu, které dokládají posun v postoji:
1944: „Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach způsobem ne násilným a ne viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Takový rozklad nejlépe vyhovuje lidskému citu živých. Tak byli pochováni Kristus, Panna Maria i první křesťané. Při tom zůstala církev dodnes a zakazuje přísně svým členům dáti se po smrti spálit, poněvadž je to způsob pohanský. Neuposlechnouti toho zákazu by znamenalo, chtít umříti ve hříchu. Takovým se odpírá po smrti církevní doprovod.“ (Katechismus katolického náboženství, Olomouc 1944).
1968: Totéž, ale již s dodatkem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem“. (Tomášek F.: Katolický katechismus, Praha 1968).
Rozšíření pohřbů kremací se jistě značně liší podle stupně zbožnosti té které země. Uvádí se, že v bezbožeckém Česku je až 80 % pohřbů žehem, naproti tomu v tradičně katolických zemích je to mnohem méně. Propagace tohoto způsobu se stala typickou pro modernistickou Československou církev, která ke svým sborům zpravidla přistavovala kolumbária pro urny s popelem. Pravoslavná církev nikdy kremace neschválila. Stejně tak v hlavních monoteistických náboženstvích, islámu a judaismu je kremace věřících přísně zakázána. Liberální přístup mají spíše protestantská společenství. Osobně se domnívám, stejně jako teologové před 2. Vatikánem, že pohřeb žehem je skutečně spíše nekřesťanský, nekatolický a že argumenty, výše uvedené ve čtyřech, resp. pěti bodech, mají svou váhu.
Jiří Černý

Díky Vám mvsene,velice zajímavá fakta.Ještě zde chybí ono video,jak si Vašíka coby malého kluka houpají na klíně příslušníci SS ve svých uniformách.Ono je jasně vidět že s tím katolictvím to nebylo tak žhavé,když se nechal (nechali ho) vystavit v odsvěceném kostele www.novinky.cz/domaci/253996-statni-p…
a následně bude spálen,což jak jistě všichni vědí byl původně protest proti Církvi a katolictví.
Ke křesťanství totiž patří víra ve zmrtvýchvstání zemřelých a kremace byla zpočátku považována za popření této víry. Spalování mrtvých zakazoval dekret Karla Velikého z roku 789. Ve středověku fungovalo upálení jako trest smrti. Církev měla odmítavé stanovisko, které bylo dáno jednak umožněním vzkříšení těla a jednak tím, že obliba zpopelnění souvisela s východními náboženstvími.Od roku 1899 šířila propagaci kremace Společnost pro spalování mrtvol. Po jejím zániku to byl spolek "Krematorium", založený roku 1909, dnes Společnost přátel žehu, jejímž prvním předsedou byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil. Na území monarchie platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. V Liberci postavené krematorium německým spolkem Die Flamme tak mohlo zahájit činnost až po vyhlášení samostatnosti Československa! V roce 1919 byl vydán zákon o pohřbívání ohněm, zvaný dle autora "Lex Kvapil", účinný od 19. dubna 1919. Jeden z nejstručnějších zákonů nové republiky měl 2 §, § 1 - Pohřbívání ohněm jest povoleno. První pohřeb žehem v Praze se konal 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech.

Ještě jeden doplněk pro naivní a nevědoucí o Václavu Havlovi.

Václav Havel – z jiné strany mince, J. Ahorn, 19.12.2011 17:09:17

Václav Havel nabyl po 17. listopadu 1989 v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.
Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20. století. Otec i strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže „Bohemia". Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla, Miloše Havla filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.
Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování barrandovských studií, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.
Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Rodina Havlů patřila k prominentním Židům, svědčí o tom fakt, že Miloš Havel a Václav Havel senior spolupracovali nejen s okupační správou, ale také s Gestapem a SD (Sicherheitsdienst). V Lucerně (která byla ve vlastnictví Havlů) ustavili rezidenturu SD a zřídili konspirativní byty. Zde získávali občany ke spolupráci s SD a Gestapem. Miloš Havel zajišťoval pro Gestapo a SD večírky, hony a zábavy s děvčaty a optoval německou národnost i občanství. Dostal doklady na německé jméno a příjmení. Pracoval zpočátku jako agent, pak jako řádný úředník pražského Gestapa. Miloš Havel dostal také celou řadu osob do koncentračního tábora a vězení.
Po válce byl Miloš Havel zařazen pod svým německým jménem na listinu válečných zločinců. Byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Miloš Havel podepsal StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa.
V Západním Německu požádal Miloš Havel jako „pronásledovaný" český Žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.
Vraťme se však k Václavu Havlovi. Ten se programově angažoval v Chartě 77, ve které byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků". Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších. Václav Havel byl rovněž členem KSČ a to do roku 1967.. Všichni mluvčí Charty 77 byli Židé nebo zednáři.
Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.
Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.
V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.
Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.
Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety." Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.
O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou tzv. sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození". Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 (Židovka) Marta Chadimová , jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.
Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.
Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB") Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka". Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.
Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.
Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havel však rozhodně nezchudl, svá aktiva má uložena jinde.
Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují Židy ovládaná média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa" vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita" (většinou tvořená Židy) utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřnosti.
Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. A navíc, jak už bylo řečeno, byl sám bývalým komunistou. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu. Havel také obnovil všechny židovské společnosti ve státě a zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru, kteří byli povoláni pro budoucnost k vybraným rolím.
V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech připojovala k televizorům videokazeta s Havlovou hrou „Asanace", natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmiminutový fotografický přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem. Václav Havel byl zasvěcen do zednářské lóže v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Millerem, Židem a bývalým americkým komunistou. Havlovi se dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického rituálu (Ritual of Knight Kadosh z roku 1879). Etika rytířů 30. svěcení (Kádoš) je v rituálu charakterizována takto: „Moi, rien que moi, tout ŕ moi, tout pour moi, et cela par tous les moyens quels qu'ils soient", tj. Já, nic než já, všechno mě, všechno pro mne a to všemi prostředky, lhostejno jakými. Stupeň rytíř Kádoš je pojmenován podle rabína Ha-Kadoshe. V zednářském řádu Kádoš existuje 7 stupňů. Václav Havel byl zasvěcen ve stupni 1. jako Le Kadosh Israelite (Kádoš Izraelita).
Svým stupněm zasvěcení byl Havel předurčen (vyvolen) pro výkonnou politickou roli. V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcenci v celém světě však věděli, že patří králi bosáku, služebníku Židů. Krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský Kurier přinesl fotografii Havla, na níž s židovskými modlícími řemínky na hlavě, opřen o Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu.
Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Na úpadku morálky a národního cítění se Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol", tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.

Autor: J. Ahorn

monika zjedla konika — 19.12.2011 11:07:32:
Václav Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho.

Typické heslo Zelených."Raděj umři ať naznečišťuješ planetu"

Vaše upřímná naivita SalveRegina75 je až dojemná, ale zároveň smutná, neboť dokazuje jak mnoho lidí důvěřuje oficiálně předkládaným lžím a uměle vytvářeným gloriolám o lidech, kteří si něco takového vůbec nezaslouží.
Vzhledem k zlidovělému "o mrtvých jen dobře", doporučuji všem, aby našeho bývalého prezidente zahrnuli do svých modliteb, neboť to bude velmi potřebovat. Buďme milosrdní a prosme za něj Boha.
Čiňme druhým to, co bychom rádi aby oni činili nám.

Zemřel vůdce Severní Koreje Kim Čong-il

www.novinky.cz/…/253914-zemrel-v…

Jak můžete vůbec soudit,kdo bude v Pekle a,kdo ne.Na to nemáme vůbec nikdo ani sebemenší právo někoho takto soudit po smrti.
Já jsem měla Pana Václava Havla moc ráda a byl to nejlepší Prezident,jakého jsem zatím kdy zažila.A moc si ho vážím.Choval se jako člověk upřímný a pravdivý ke každému.Nemůžeme z každého vytahovat jen to špatné,ale předně se dívat na to dobré.Ale to by musela v nás taky být Pokora,že ano.Nemůžu toto pochopit,jak můžete každého takto soudit.Takhle se křesťan ani zdaleka nechová.Kéž by Vám Bůh,kteří takto soudíte Pana Václava Havla dal do hlavy pořádné křesťanské myšlení,to bych přála každému bez výjimky.
Nesuďte a nebudete souzeni!!!

username , proto chci aby se každý dostal do nebe , aby Kristova krev netekla za nikoho na darmo.MI lidé rádi posuzujeme kdo bude v neby a kdo né, ale zapomínáme na sebe !

Matěj.

Václav Havel byl zasvěcen do zednářství r. 1968 při svém pobytu v USA. Do
lóže byl uveden Arthurem Milerem,94 prezidentem světového PEN-klubu, Židem
a bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem. Havlovi se dostalo
30. stupně zasvěcení podle amerického ritu (Ritual of Knight Kadosh) z roku 1879.
Krátce po svém zvolení navštívil Havel Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě
převzal čestný doktorát. Vídeňský ‚Kurier’ přinesl Havlův snímek, na němž se
židovskými modlicími řemínky kolem hlavy, opřen o Zeď nářků, mumlá hebrejské
modlitby a skládá přísahu. Havel navštívil také Masarykovo muzeum, které Židé
postavili v Izraeli na památku svého velkého příznivce a spolupracovníka (T. G.
Masaryk byl zednář 18. stupně podle francouzského ritu Chevalier-Rose-Croix,
zkr. rozenkrucián). Židé a jejich propagační aparát prohlásili Václava Havla za pokračovatele
a následníka T. G. Masaryka, čímž byla symbolicky stvrzena úloha
Československa v evropské politice, navazující na jeho poslání z roku 1918. Byla
zaregistrována zpráva, že Havel byl během své návštěvy v Izraeli predestinován
pro případnou funkci prvního prezidenta sjednocené Evropy v roce 2000.“
Nejen tedy podle „Týdeníku Politika“, ale i podle tohoto pramene jsou ze strany
samozvaných pořadatelů světa před Havlem v dohledu ještě veliké věci. Vysvětluje
to také, proč právě on a proč teprve po roce 2000 má Havel usednout do křesla
Panevropy: tak dlouho to ještě může trvat, než hospodářsky zruinované státy komunistického
východního bloku budou pomocí miliard dolarů a marek – převážně
z kapes amerických a německých daňových poplatníků – zhruba vypreparovány
pro vstup do maastrichtské Evropy, pro níž Otto von Habsburg a jeho společníci
tak neúnavně víří bubny. A když se pak teatrálně poukáže na centrální polohu Prahy
v této „Evropě od Atlantiku po Ural“ a ukáže se na to, že nikdo není vhodnější
pro post panevropského šéfa „státu“ než právě tento „Panevropan“, který svým původem
ono geografické centrum ztělesňuje: Václav Havel. Je jasné, že skutečným
vládcům Evropy o takový tlach, jakým je „ústřední geografická poloha“, samozřejmě
nejde – záleží jim na tom, nenápadným způsobem pomalu připravovat vyvolené,
určené linii věrné vazaly Sionu pokud možno „demokratickým“ způsobem
na jejich budoucí úlohu. Můžeme však mít za téměř jisté, že pro případ předčasného
úmrtí relativně mladého Havla je v pohotovosti připraven „náhradník“.
Jak potvrzují naprosto shodné zprávy, zatím se v Československu samém Havel
postaral (já připojuji: podle příkazu!) o to, aby stará komunistická (čti: sionistická!)
garda zůstala u vesla. „Jak známo, byl Václav Havel komunisty vsazen do vězení.
To potkalo ovšem i bývalého polského diktátora Gomulku, maďarského Kadára
nebo Havlova předchůdce Husáka. Václav Havel byl ve volbách 8. června 1990
potvrzen v úřadu prezidenta. Měl pouze jediného protikandidáta, komunistu.“ –
Jinými slovy to znamená: voliči neměli jako vždy žádnou volbu! „Čestmír Císař,
bývalý tajemník Komunistické strany, řekl podle Reutera (18. 12. 1989): ‚Znám
kvalifikaci Václava Havla... mohu říci, že jeho i můj program jsou v mnoha bodech
identické.’ Dnešní premiér Čalfa byl ještě prezidentem Husákem postaven do čela
komunistického kabinetu... Američtí pozorovatelé oznamují, že ohlášené rozpuštění
tajné policie StB se dosud neuskutečnilo... StB infiltruje opoziční skupiny, sabotuje
jejich snahy a registruje jména nepohodlných lidí pro pozdější opatření. Telefony
jsou i nadále odposlouchávány a národ ve všech svých vrstvách je ještě pořád
pod trvalou kontrolou.“95
V souladu s těmito skutečnostmi pak vidí pražský „Týdeník Politika“ Václava
Havla v jedné linii s předchozími československými vůdci T. G. Masarykem a
Klementem Gottwaldem. V březnu 1992 přinesl tento časopis na úvodní straně portréty
tří politiků s titulem: „Masaryk, Gottwald a Havel v historické kontinuitě dějin
bolševismu“, a každý snímek doprovodil následujícím komentářem: „T. G. Masaryk,
jeden z nejvýznamnějších otců bolševismu – K. Gottwald, první představitel
otevřené bolševické diktatury – V. Havel, první představitel skryté bolševické vlády
podle Berijovy koncepce.“96
V týdeníku „Republika“ Republikánské strany Československa použil v létě
roku 1991 Ladislav Šalda formu „otevřeného dopisu“, aby směroval na Havlovu
adresu nejvážnější výtky a vyzval ho k odstoupení z úřadu. Cituji ve výtahu:
„Je to očividně historický paradox, když Vám dnes píši tento otevřený dopis
s výzvou, abyste opustil svůj prezidentský úřad. V roce 1975 jste takový dopis sám
posílal tehdejšímu prezidentu Husákovi. Dnes jste na jeho místě – necítíte absurditu
situace? Jako dramatik jistě, ale jako politik – sotva.
Vždy jste se vydával za disidenta. Ale za co jste vlastně jako disident bojoval?
Pro co jste se nechával komunistickou justicí zavírat do komunistického vězení?
Co bylo vlastně smyslem Vašeho disidentství? Každý normální člověk předpokládal,
že bojujete za svržení komunistické diktatury, za likvidaci této zločinecké organizace,
srovnatelné s fašistickou stranou v Německu třicátých let. Jenže situace je
taková, že stát mají v rukou komunisté Čalfa, Dubček, Dienstbier, Dobrovský,
Dlouhý, Pithart, Šabata, Jičínský, Kořínková, Rychetský a ještě dlouhá – a zahanbující
– řada dalších. Vysvětlete národu, kterému jste kázal o nutnosti pádu komunistické
totality, v čem Váš podíl na likvidaci komunistické moci spočívá. V nejvyšší
míře jste se naopak zasloužil o záchranu komunistické strany tehdy, kdy
scházel jen krůček k postavení těchto zločinců mimo zákon. Dokud budete komunisty
a jejich stranu chránit, zůstává jediným smyslem a obsahem Vašeho – nyní už
jen takzvaného – boje pouhé prahnutí po moci, po vysokém příjmu a popularitě.
Žádné jiné vysvětlení pro to neexistuje, stejně jako Vaše smysluplné řeči nemohou
obyčejné občany přesvědčit o čestnosti Vašich úmyslů. Vaše tolerance vůči komunistickým
zločincům je bezbřehá. Celá komunistická garnitura, která se v průběhu
40 let provinila fašistickými zločiny, zůstává nepotrestána, ba právě naopak, všichni
dostali vládní a zákonodárné funkce. Předchozí vládnoucí garnitura si v poklidu
odešla do svých vil a bungalovů a užívá si tam v klidu rent a majetku, který si krádežemi
nashromáždila a který jí Vy tak velkoryse ponecháváte.
Zatímco stovky, dokonce tisíce politických vězňů a skutečných členů hnutí odporu
dodnes čekají na morální i materiální odškodnění, odcházejí ze svých výnosných
postů příslušníci bezpečnosti, ministerstev a vojáci z povolání zajištěni obrovskými
finančními prostředky jako s takzvaným odstupným za zločiny, kterých se
dopustili. A odcházejí – místo do vězení – do předem připravených a zajištěných
družstev, akciových společností a firem, které pro ně komunistická mafie zřídila.
Vy sám jste se obklopil kryptokomunisty z roku 1968 – už to samo o sobě je zločin
a důvod k Vašemu odstoupení. …
Diplomatické úřady jste obsadil lidmi minulého režimu, komunisty, jako je např.
soudružka Klímová v USA, soudruh Schuster v Kanadě, soudruh Johanes v Kuvajtu
a podobně. Je to vyslovená ostuda našeho státu. V zahraničí se ozývají hlasy našich
krajanů, ale takové Vy neslyšíte, nechcete slyšet – nebo snad dokonce nesmíte
slyšet! …
Vezměte už konečně na vědomí, a nejen Vy, ale také všichni Vaši přítelíčkové
z Charty 77 a ostatních tajemných organizací, že tato zem má už dost komunistů
i totality. Soudruh Dubček nemůže být pro mne žádným zákonodárcem, soudruzi
Čalfa a Pithart nejsou žádnými předsedy vlád, a Vy nejste a nikdy nebudete mým
prezidentem. Odejděte z politické scény a přenechte ji schopnějším a minulostí nezatíženým
lidem – tento stát a tento národ si to konečně zaslouží!“97
Vysokostupňový zednář Václav Havel přirozeně není tak jednoduše diletantský
a neschopný, jak mu Šalda ve svém dlouhém dopise připisuje. Mnohem blíže pravdě
je, že jeho „komunističtí přítelíčkové“ jsou z největší části usazeni v lóžích nebo
přímo v synagoze a diktují mu, co má dělat a čeho si nevšímat. Mezi 40-50 jeho
poradci je podle už citovaného anonymního spisu pozoruhodný počet synů Abrahámových,
tak např. (až do nedávna) československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier,
který mj. podle zprávy agentury Reuter vystoupil v srpnu 1991 s dezinformativními
výroky o údajném sovětském „puči“ proti Jelcinovi.98
Svoji oddanost Sionu – u zednářů obligátní – demonstroval Havel nejen při své
návštěvě Masarykova muzea v Izraeli, ale také při nespočetných dalších příležitostech.
Podle židovských novin Allgemeine Jüdische Wochenzeitung se na podzim
1990 pořádala v Oslo mezinárodní konference pod „pracovním“ názvem Anatomie
nenávisti, věnovaná – jak jinak – obehrané kolovrátkové písničce internacionalistů,
„antisemitismu“. Konference se zúčastnili „prominentní politici a vědci z celého
světa. K účastníkům čtyřdenní akce, iniciované spisovatelem a nositelem Nobelovy
ceny Elie Wieselem, patřili vedle prezidenta Mitterranda a jeho československého
kolegy Václava Havla také předsedkyně německého Spolkového sněmu Rita Süßmuthová
a berlínský spisovatel Günther Grass.“99 V květnu 1991 byla v úřadě
spolkového kancléře v Bonnu otevřena výstava s názvem „Judaica Prag“ – Václav
Havel u toho přirozeně nechyběl.100
Uprostřed října 1991 byl jeden můj zpravodaj v Praze a stal se tam svědkem
návštěvy izraelského prezidenta Chaima Herzoga, o níž mi potom sdělil: „Při slavnosti
v pražské Smetanově síni přednesl Václav Havel kratší projev v přítomnosti
Chaima Herzoga a mnoha dalších prominentů. Vyslovil zde svoji definici antisemitismu:
„Židé jako mesiánský národ museli a musí ve svých dějinách nepřetržitě
trpět. Jejich utrpení má však dobrý význam – právě jeho prostřednictvím se ostatním
národům otevírají oči pro skutečnou humanitu.“ – Podle Havla se tedy má mesiášem
rozumět židovský národ! Samozřejmě nepadlo ani slovo o Bohu nebo dokonce
o Kristu Spasiteli – pouze a výhradně poklona judaismu.
Že Havel, tato nadějná veličina nadcházející „křesťanské Evropy“, není ani katolíkem
ani praktikujícím křesťanem, potvrdil naprosto nepokrytě – na rozdíl od jiných
– on sám, když se např. v rozhovoru pro italské noviny La Repubblika jednoznačně
vyslovil pro Sionem zadaný, všechna náboženství zahrnující „ekumenismus“
Jana Pavla II. Podle zprávy KNA Havel vyzdvihl „ochotu papeže k rozhovorům
s představiteli ostatních náboženství. ‚Velmi si papeže vážím. Líbí se mi jeho
široký humanistický horizont a spirituální dimenze, které uplatňuje ve veškerém
svém konání, tedy i v mezinárodní politice.’ Ohodnotit teologickou úroveň Jana
Pavla II. se ovšem neodvážil, protože není praktikující katolík.“101
Pokoncilně katolický italský měsíčník Trenta Giorni to chtěl při příležitosti papežovy
návštěvy v Praze v dubnu 1990 vědět ještě přesněji a ptal se: „Řekl jste, že
jste katolík, ale ne praktikující. Jakou máte představu o Kristu? Je z vašeho pohledu
prorokem, moralistou, revolucionářem, intelektuálem nebo snad ještě něčím jiným?“
Havlova odpověď: „Odvolávám se především na jeho morálně-etické kvality,
na jeho učení lásky, tolerance a pokory, a ovšem také na jeho odvahu zastávat
své ideje bez ohledu na osobní následky. ‚Ježíš, ne César!’ bylo heslem našeho
prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka.“102 – Opravdu poťouchle dvojsmyslné
heslo: stačí posunout čárku ve větě a máme mnohem pravděpodobnější interpretaci:
„Ježíš ne, César!“
Jakého vládce (Césara) místo Krista měl Havel na mysli, objasnil hned při jiné
příležitosti. „Masová média oznámila první vystoupení skupiny Rolling Stones
v ČSFR. ‚Václav Havel se ukázal jako skutečný fanoušek této skupiny.’ AP píše
dne 19. 8. 1990: ‚Je také symbolické, že právě na onom návrší nad Vltavou, odkud
kdysi na dolů Prahu shlížela monumentální kamenná postava, bylo na obrovském
transparentu vyobrazeno poznávací znamení: jazyk, vyplazený z úst s našpulenými
rty.’ Vyplazený jazyk a ostatní atributy platí od nepaměti za ďábelský symbol.“103
Kde nám ale při tom všem zůstal Panevropan Václav Havel? Nuže, právě tak
jako Simon Wiesenthal, důvěrný přítel Helmuta Kohla, je i Havel nositelem finančně
velmi zajímavé ceny „Erasma Rotterdamského“, která je vyhrazena pro představitele
celoevropsky relevantní „kulturní práce“.104 Dosavadní vrchol veřejné části
své panevropské kariéry zažil zednářský „rytíř Kádoš“ v Cáchách při převzetí ceny
Karla Velikého, kterou bývalé sídelní město tohoto císaře (samozřejmě nikoli
„město Cáchy“, nýbrž jeho lóžím oddaní funkcionáři) kdysi jako prvnímu propůjčilo
zednářskému „Rytíři Růžového Kříže“ Richardu Coudenhove-Kalergimu.
Velká lóžová událost se odehrála 9. května 1991 a svedla dohromady Panevropany
z (pokoncilní) církve celého světa. Zde je ve výtahu zpráva DT:
„Spisovatel a státní prezident Československa Havel byl na den Nanebevstoupení
Páně vyznamenán mezinárodní Karlovou cenou města Cách. Při slavnosti udílení
ceny v korunovačním sále cášské radnice bylo za přítomnosti mnoha státníků z
domova i z ciziny oceněno zvláště Havlovo angažmá v uskutečňování lidských
práv a jeho role v revolucích Východní Evropy. Havel, který za bývalého režimu
vytrpěl mnoholeté věznění a zákaz výkonu povolání, patřil k zakladatelům hnutí za
lidská práva ‚Charta 77’ a v minulém roce byl zvolen prezidentem Československa.
… Propůjčení ceny, které se jako každoročně konalo na svátek Nanebevstoupení
Páně, předcházela slavnostní mše v cášském dómu, celebrovaná biskupem Hemmerlem.
… Francouzský prezident Mitterrand, který byl cenou Karla Velikého poctěn
před třemi roky společně se spolkovým kancléřem Kohlem, poukázal ve své
oslavné řeči především na spisovatele a filosofa Havla, což by mezi současnými
politiky nemělo být zapomínáno. … Havel se vyslovil pro pokračování evropské
integrace v rámci helsinského procesu a Evropského společenství, na němž by se
měla podílet také Východní Evropa.“105 – Právě toto usilovné naléhání synů Abrahámových
na co možná nejrychlejší zavlečení Západní i Východní Evropy do maastrichtského
superstátu bylo hlavním důvodem pro volbu Havla za nositele ceny
Karla Velikého!
Přirozeně, že přítomní lóžoví bratři a Panevropané nevyzdvihovali při této příležitosti
do nebe jenom Evropu, ale také sami sebe. „Pozdvihněme svá srdce k Bohu
za Evropu, za lidstvo... Je to tužba lidského srdce, která nás povznáší vzhůru,“ řekl
biskup Hemmerle. Sám agnostik Mitterrand, který pronesl chvalořeč na Havla, se
cítil přímo osloven biskupovými slovy: „Oddělující zdi nerostou do nebe.“ Pak připojil
pár svých osobních intrik také Helmut Kohl. Přesto však to nebylo prakticky
nic proti slovům Havla a Mitterranda, kteří opustili obvyklou zásadu politické zdrženlivosti
a rovnou mu „přišili“ obrovskou zásluhu o Evropu. François Mitterrand:
„Zvláště spolkový kancléř Kohl se zasadil o to, že sjednocené Německo bude Německem
evropským... Evropa znovu nalezla své společné hodnoty, na nichž spočívá.
A Havel poděkoval Kohlovi a Mitterrandovi za prokázané úsilí při upevňování
německo-francouzské vzájemnosti, jež označil za příklad pro ostatní.“106 – K výkonům
obou těchto posledně jmenovaných architektů Panevropy si ještě později leccos
řekneme. Nyní se však pro změnu budeme zabývat spolubratrem v úřadě biskupa
Hemmerleho, který se jako málokterý jiný vrchní pastýř pokoncilní církve
„zasloužil“ o maastrichtskou Evropu.

85 Rheinischer Merkur/Christ und Welt, 27. 4. 1990.
86 Srovnej: DT, 20. a 27. 8. 1992.
87 Miroslav Dolejší, Analýza událostí 17. listopadu, Praha 1990, zde cit. podle: Karl Steinhauser,
EG – Die Super-UdSSR von morgen, Wien o. J. (1992), (dále jen: Steinhauser), 183.
88 Traian Romanescu, Amos y Esclavos del Siglo XX. Por qué avanza el comunismo, Buenos Aires
1983 (dále jen: Romanescu), 16.
89 Rudolf Ströbinger, v: DT, 25. 2. 1993. Jak se tam dále dočítáme, byl čirou náhodou právě český
vrchní rabín (!) Karol Sidon (v překladu: „hvězda“!) „jedním z prvních spolusignatářů manifestu
Charty 77 o občanských právech a byl později zbaven státního občanství. Počátkem osmdesátých
let studoval Sidon mj. také v Heidelbergu“, což byl pravý účel „zbavení občanství“!
90 Cit. podle Peter Blackwood v: CODE, č. 6/1991, 15.
91 Týdeník Politika (Praha, ČSFR) č. 63 z 16. 4. - 22. 4. 1992, přetištěno z týdeníku Zmena (Bratislava),
č. 14/1992.
92 Philomena, č. 1/1991, 45.
93 Jde o materiál, poprvé částečně přetištěný v tehdy už samizdatovém vydání Mladé demokracie
č. 99, 10. 1. 1991; pozn. editora.
94 Miroslav. Dolejší, cit. podle: Steinhauser, 185. Dále tam čteme: „Bezprostředně po svém zvolení
prezidentem v roce 1989 rehabilitoval Václav Havel dosud zakázané zednářské lóže, k jejichž
členům patřili téměř všichni vedoucí představitelé Charty 77 a Občanského fóra... Klíčové pozice
v parlamentě dostali bývalí komunisté Lis, Šabata a Dubček. K nim byli přiděleni zednáři
Zeman, Kučera, Stanko a mnoho dalších... Premiérem České republiky se stal Petr Pithart, bývalý
komunista a zednář...“ – Zde tedy máme postačující doklad správnosti výše citovaného tvrzení
švýcarské velkolóže Alpina!
95 Tamtéž.
96 Týdeník Politika, č. 58 z 12. 3. - 18. 3. 1992.
97 Republika, č. 28/1991.
98 DT, 27. 8. 1991.
99 Allgemeine Jüdische Wochenzeitung, 19. 9. 1990, 7.
100 Jürgen Serke v novinách Die Welt, 10. 5. 1991.
101 DT, 25. 9. 1990.
102 Philomena, č. 1/1991, 45.
103 Tamtéž.
104 DT, 11. 2. 1993.

Moje vlastní vědomí o skutcích pana Havla bylo do určité doby formováno obecně přijímanými informacemi většinové populace. Čili bezvýjimky samá chvála a díkůvzdání.
Avšak jen do určité doby, než jsem zcela náhodou narazil na informace, nevyvratitelně podané osobními svědectvími atd. Hledal jsem na webu informace o židovských rituálních vraždách. Bylo to shodou okolností v době, kdy jsem se před několika lety i při hledání informací souvisejícími s, mezi většinovou a téměř bezvědomou společností, propíranými skutečnostmi o blízkém konci světa apod., začal o tento fenomém také zajímat. To, že jsem získal docela slušné reziduum informací je jen na okraj. Mezi těmito informacemi jsem ale získal velkou spoustu takových, které byly v naprostém rozporu s dosavadní glorifikací pana Havla. Od té doby se miska vah vědomostí o něm strmě zřítila na stranu zla.
Tyto a další informace mě zavedly postupně dál a dál a jejich studiem, počínaje zřejmě dobou krále Šalamouna a jím osobně jako předpokládatelným autorem původní verze Sionských protokolů, přes starověké a středověké stěhování národů, Chazarů a jejich nesemitské začlenění mezi semitské Židy atd. atd., přes zednáře, ilumináty, franc. revoluci, posléze Ruskou atd. až dosud. Stálo to za to. Přečetl jsem desítky knih především v elektronické podobě a v řadě těchto a příbuzných textech jsem také mnohé přečetl i o osobě Václava Havla. Žel, nebylo to v žádném případě nijak povzbudivé nebo lichotivé čtení. Byl plně na straně sil, které připravují pro lidstvo ty nejhorší chvíle jejich dosavadní existence. Ještě nikdy k tomu také neměly tak blízko. No a na této straně byl plně loajální pan Havel.

Ahojte, dnes som vás zanedbala, ale to preto, že som slávila nedeľu.
Ale boli ste dobrí ...ha, ha



Zemřel Václav Havel Norbert L. — 18.12.2011 20:35:11:
Možná bude Vaclav Havel blahořečený jako JPII. Svatý zednář
Editujte komentář »
Zpráva vydavatelům. »

Zemřel Václav Havel Virtue-digger — 18.12.2011 20:31:36:
Keby pán arcibiskup Duka posmrtne nevyhlásil Havla za katolíka, nikto by sme o tom nevedeli. Divné!
Editujte komentář »
Zpráva vydavatelům. »

Zemřel Václav Havel username — 18.12.2011 20:26:08:
Neni to tak jednoduché - požádat o odpuštení. Ta prosba musí byt uprimna. Že to dokažu tí, to celý život nemali tú potrebu, byt naraz uprimne lutujuci je velice otázne.
Neviem prečo chcete za každú cenu nacpat každého do neba, aj tých čo o to nestoja.