Clicks86

SOCIOLOGICKÝ SYSTÉM SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE 03 Sociálně kulturní mobilita náboženství Tomáš BahounekOP

Tomislav
Sociologický systém sociální nauky Církve T.Bahounek OP Reprint odborné práce pro habilitační řízení na CMTF UP Olomouc 1994, Vyd. První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera v Brně 2001, …More
Sociologický systém sociální nauky Církve
T.Bahounek OP
Reprint odborné práce pro habilitační řízení na CMTF UP Olomouc 1994, Vyd. První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera v Brně 2001, Olprint, 398 s.)

Obsah:
Úvod
Metoda sociologické práce
1. Sociální a kulturní mobilita náboženství
2. Sociální a kulturní mobilita mravnosti
3. Sociální a kulturní mobilita umění
4. Sociální a kulturní mobilita výchovy
5. Sociální a kulturní mobilita jazyka
6. Sociální a kulturní mobilita teorie
7. Sociální a kulturní mobilita státu a práva
8. Sociální a kulturní mobilita politiky
9. Sociální a kulturní mobilita hospodářství
10. Sociální a kulturní mobilita techniky
11. Vyhodnocení a závěry

1. SOCIÁLNĚ-KULTURNÍ MOBILITA NÁBOŽENSTVÍ
A. V ČASE:
1. DYNAMIKA NÁBOŽENSKÉ SLOŽKY SOCIÁLNĚ-KULTURNÍ STRUKTURY
Pohyb náboženské substruktury sociálně-kulturní reality v čase probíhá ve čtyřech fázích:
1) Pravěká lidská společnost se vcelku obecně po všech stránkách, tedy jak v duchovní podstatě, tak i případně, co do objektivní podmíněnosti, vyznačovala vírou v Boha. Tato prvotně pospolná skupina pralidí žila v přesvědčené víře v jednoho spravedlivého Boha, který je člověku osobně blízký. (1) Prvotní náboženství lidstva bylo monoteistické. Výzkumy potvrzují, že před animismem a magismem měl náboženský život společnosti ráz monoteismu. Animismus dodatečně zatemňoval jednobožství. (2) Nelze tedy vycházet z magismu, animismu a naturismu jako původního náboženství lidstva, ze kterého by se snad později vyvinulo monoteistické náboženství. (4) Rovněž filologická bádání potvrzují, že nejstarším náboženstvím lidstva je obecně monoteismus. (5) Všeobecnou platnost koncepce, podle níž se náboženství lidstva vyvíjelo od monoteismu k polyteismu, potvrzují i četné archeologické nálezy. (6)
2) V další fázi „pádu“ se pravěká lidská společnost všeobecně v podstatě odklonila od Boha, třebaže měla správné znalosti Božích pravd. Pralidstvo bylo všeobecně poznamenáno tímto odklonem od Boha. Přesněji řečeno: v subjektivní duchovní podstatě došlo rázem k dokonalé, úplné, a přirozeně nepřekonatelné roztržce mezi člověkem a Bohem; co do případné podmíněnosti se tento všeobecný odklon společnosti od Boha uskutečňoval ponenáhlu. Vývoj pověr dokládá, že se tento odklon společnosti od Boha uskutečňoval ve svých případných podmínkách pozvolna. Avšak obecný postupný úpadek případných podmínek náboženství, zahájený ještě v pravěkém prostředí, byl přirozeně neodvratný, a směřoval v novém, starověkém prostředí k úplnému rozkladu. Přirozený vývoj náboženství směřoval k úplnému rozkladu, tedy nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné podmíněnosti. Přesto tento vývoj ve svých určitých projevech nebyl jednostejný ani vyrovnaný. Naopak byl poznamenán dvojakostí a byl přerývaný, spíše vlnovitý. Některým příslušníkům lidské společnosti (Hebreové, Izraelité, Židé) bylo totiž nadpřirozeným zásahem dáno dojít k poznání Božích pravd, zatímco ostatní, přirozeně různě nadaní jedinci a národy docházeli k více či méně falešným a iracionálním náboženstvím, jako je animismus, démonismus, totemismus, magismus, šamanismus, fetišismus, aj. (7) Během tohoto vývoje se náboženství zcela rozpadá v polyteismus. Uctívaná božstva nejsou spojena v nějakou pevnou soustavu, ba mohou proti sobě bojovat, vzájemně se potírat, podporovat své oblíbence a škodit těm, kdo uznávají jiné bohy. Např. v antickém Řecku předpokládaná společnost bohů na Olympu baví lidi, ale neposkytuje nic jejich srdci ani opravdové víře. (8)
3) Pro třetí fázi náboženské složky sociálně-kulturní reality je příznačný obecný naprostý odklon od jednoho, osobního Boha, tedy nejen v duchovní podstatě, nýbrž i co do případné objektivní podmíněnosti. Starověká společnost se tak ocitla v bezprostřední blízkosti smrti. Její přirozený vývoj se neodvratně vyčerpal. Přesto vývoj neskončil. Stalo se tak nadpřirozeným zásahem Boží milosti, v Ježíši Kristu a skrze vtěleného Syna Božího. Kristus, který na sebe vzal hříchy celého lidstva, smířil lidstvo s Bohem. Přesněji řečeno: Ježíš Kristus v duchovní podstatě rázem a navěky nadpřirozeně obnovil dokonalé spojení společnosti s Bohem, a toto spojení je přirozeně i nepřirozeně nerozdělitelné, a zároveň co případných objektivních podmínek náboženství přivedl celou lidskou skupinu na počátek nového vývoje. Během daného vývoje se náboženství vykoupeného lidstva postupně zdokonaluje ve svých případných, objektivních podmínkách. Zároveň všechny pověry v subjektivní duchovní podstatě zanikají, ztrácejí veškerý význam a smysl, který jim člověk někdy přikládal, třebaže ve svých případných podmínkách objektivně někde přetrvávají, ovšem pozvolna se přirozeným vývojem rozpadají a tak úplně zanikají.
Vrchol lidského poznání náboženství spočívá v pravdě, že Bůh je bytostně totožnýs bytím (9). Tato . pravda je cílem vzestupné cesty, kterou se pozvedáme od viditelného světa k Bohu a je východiskem cesty sestupné, kterou vyvozujeme Boží vlastnosti a která určuje vztahy mezi Bohem a světem. Tím, že je Bůh svébytná bytost, je nekonečný a dokonalý. (10) Jeho existence je poslední uskutečnění, a proto není dál určitelný nějakými případnými dodatky. Proto je samotnou Myšlenkou, samou Moudrostí, samou Láskou.
Někteří sociologové pojímají křesťanství pouze jako dokonalou morální soustavu, která je schopna vštípit člověku jisté ctnosti. Není pochyb, že tyto přívlastky náležejí křesťanství, ale nelze tvrdit, že by se dotýkaly samotné podstaty náboženství. Písmo sv. nám poskytuje jeho výstižnější obraz: Ježíš Kristus přichází dát lidstvu nový život, a to nejen ve smyslu mravním či sociálním. Syn Boží přichází jako Vykupitel, vracející člověku ztracený život nadpřirozený, aby se mohl stát členem Božího království. Křesťanství je především život Božího lidu s Kristem. Spojuje ho s ním nejen přijetí jeho učení, nýbrž především přijetí plodů jeho života a smrti, totiž posvěcující milosti
V Kristu je struktura lidské přirozenosti, a tedy také lidské společnosti, navěky dokonale integrována a její funkce dokonale harmonizovány, a tuto skutečnost nelze zvrátit přirozenými ani nepřirozenými prostředky. Struktura samotné lidské přirozenosti, a tedy také lidské společnosti vyznačující se totalitou, samoregulací a transformací, je pomíjivá. Třebaže se uvádí jako jeden z jejich rysů vlastnost samoregulace, přesto právě v tomto svém rysu vyžaduje stálou obnovu, a to je přirozeně trvale nemožné. Ryze přirozenými prostředky lze docílit v lidské struktuře jen dočasnou, částečnou integraci, která se však stále mění. Je-li odkázána na čistě přirozené prostředky, tak se posléze zvrhá v dezintegraci a rozpad. Pouze v Kristu se docílí navěky nezvratná integrace lidské struktury, jakož i trvalá všestranná dokonale harmonizovaná její funkčnost. Takto je lidská struktura díky svobodné vůli otevřená buď k totalizaci upnuté na ryze přirozené prostředky integrace, jež vede k umenšování lidské svobody v otroctví hříchu a zvrácenostech a posléze k dezintegraci jako vrcholu záchvatu totalizační křeče; nebo k totální integraci v Kristu, navěky nadpřirozeně zajištěné před jakýmkoli zhoubným zvratem, k umocňování lidské svobody do nekonečna - ve svobodu Božích dětí.
K poznání vlastností zanechávaných působením Boží milosti ve struktuře lidské společnosti (s jejími rysy: totalizace, transformace a samoregulace) dlužno připomenout povahu vnitřního života tohoto nadpřirozeného činitele (11)
Působení nadpřirozeného činitele v náboženské substruktuře lidské společnosti, které se v subjektivní duchovní podstatě projevuje skrze Krista vždy stejně dokonale, jako případná objektivní podmínka se projevuje v různém stupni a míře. Zatímco v Církvi svaté (zejména u různých světců a světic) se vždy projevuje na vyšším stupni, jinde (např. v různých sektách) se naopak projevuje na stupni nižším. Celkovým (náboženským) důsledkem tohoto dvojakého rázu vývoje (nějakého náboženství) je nerovnoměrný, kolísavý, přerývaný vývoj. (12)
4) Pohyb náboženské složky sociálně-kulturní struktury lidské společnosti v čase vrcholí naprostým a dokonalým všestranným uplatněním Boží vlády. Tedy jak v subjektivní duchovní podstatě, tak i co do případné objektivní podmíněnosti. Ačkoli náboženství k tomuto cíli přirozeně směřuje, nemůže ho dosáhnout bez Boží milosti, člověkem v pokorné modlitbě očekávané. (Mk 1,15, Lk 10, 9, Mt 3,2)
A. 2. DYNAMIKA SOCIÁLNĚ-KULTURNÍCH ČINITELŮ NÁBOŽENSTVÍ
V prvotně pospolné lidské skupině bylo náboženství v subjektivní duchovní podstatě dokonale utvářeno a strukturalizováno ostatními složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti, a současně bylo jimi také případně dokonale podmiňováno. Tento napjatý stav ovšem přirozeně nevedl k žádným nepříznivým změnám, protože byl dán a udržován nadpřirozeným činitelem. Příslušníci pralidské sociální skupiny byli totiž ve stavu svatosti a spravedlnosti. (Gn 1, 26, Mdr 2, 23, Ef 4, 1)
Ke změně těchto dokonale vyvážených poměrů v působení jednotlivých složek a celku sociálně-kulturní skutečnosti na náboženskou složku, došlo v návaznosti na poruchu lidské přirozenosti. Náboženství se postupně víc a více dostávalo do vnějškové, povrchní závislosti na společnosti. Výzkumy odhalují, že např. totemismus má těsný vztah k vyššímu stupni loveckého života. (13)
Sociologové odhalují v polyteismu jistou závislost mezi převahou mužských bohů a patriarchálním uspořádáním společnosti, jakož i mezi převahou ženských božstev ve skupinách uspořádaných matriarchálně (např. v Malé Asii). Shledávají také rostoucí vliv státu na náboženství starověkých národů (např. v antickém Římě, v Egyptě). (14)
A přece tento vývoj, během něhož bylo náboženství čím dál tím více ryze vnějškově ovlivňováno společností, a tak oklešťováno, nebyl všeobecný. Výjimku tvořil Izrael, který se tomuto vývoji dokonale vymykal. Bylo to dáno jeho nadpřirozeným vyvolením. Toto vyvolení Izraele zahrnovalo také dokonalou obnovu duchovně podstatného vlivu celé jeho sociálně-kulturní skutečnosti a jejích částí na jeho náboženství. Avšak poté, co se tento národ …