Nikoliv jen z Čech, ale třeba také z Moravy a Slezska... Nepěkný termín „Česko“ se dříve vztahoval pouze na území Čech, jak dokládá citace z r. 1777: „Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu a rakouské Slezsko.“ K přijetí tohoto označení nepředcházela žádná přímodemokratická možnost vyjádření se všech, koho se týká, tedy obyvatel Moravy, Slezska a Čech. Na počátku 90. let 20. stol. se na stadionech a demonstracích za obnovu komunistickými představiteli protiústavně zrušené samosprávy Moravy a Slezska skandoval slogan „Morava a Slezsko nejsou žádné Česko!“ Básník PhDr. Jiří Kuběna se k němu vyjádřil takto: „... vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech... Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu.“ (... vyznání moravské, Střední Evropa, 2/1988, samizdat) Jeden pedagog, spisovatel a básník z valašské národopisné oblasti Moravy, má k tomuto výrazu příměr »lingvistický zvratek«, s čímž souhlasí můj známý, člen bývalé »Obce moravskoslezských spisovatelů«, jehož díla se nachází například v oxfordské knihovně. Skutečnost, že mnozí lidé tento patvar nakonec bezhlavě přijali, je tedy o to smutnější... A ještě o to, že jeho německý ekvivalent „Tschechei“ používal nacistický diktátor Hitler pro označení tehdejšího »Protektorátu Čechy a Morava«... www.moravskatrikolora.net

„A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“ (Zjevení Janovo 13:16—18)

„Když se bude někdo klanět šelmě (antikristu) a jejímu obrazu a přijme znak na čelo anebo na ruku, i ten bude pít z vína hněvu Božího. A bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem.“ (Zjevení Janovo 14:9—10)

„Když se toto začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“ (Lukáš 21:28)

V čase od 11:23 je možné slyšet prořeknutí exministra zdravotnictví Prymuly o záměru očipování obyvatel: Poděkování odvážným lékařům. Co ale Vatikán? |.

Název: Biskup bl. Vilmos Ápor — mučedník křesťanské čistoty a zachránce maďarských Židů
Autor: PhDr. Radomír Malý
Zdroj: www.euportal.cz
Datum: 2. 4. 2010

Je bohužel smutnou skutečností, že v naší vlasti nebyl dosud beatifikován, neřku-li kanonizován, žádný mučedník nacistické nebo komunistické éry. Naši sousedé nás v tomto bodě o hodně kroků předběhli. Slováci mají blahoslaveny oba řeckokatolické biskupy — mučedníky Petera Pavla Gojdiče a Vasila Hopka a některé řeholnice z komunistické totality, u Poláků jsou jich už stovky a ani Maďaři nezůstávají pozadu. Papež Jan Pavel II. r. 1997 prohlásil za blahoslaveného Vilmose Ápora, biskupa diecéze Györ (Ráb).

Pocházel ze šlechtické rodiny v Segesváru, kde se narodil r. 1892 jako šesté dítě svých rodičů. Studoval doma na jezuitském gymnáziu a na teologické fakultě v Innsbrucku, kde získal r. 1915 doktorát teologie. Působil nejprve jako kaplan na více místech, až konečně se stal farářem ve městě Gyula. Upoutal na sebe pozornost především jako obětavý spolupracovník katolické charity. Jeho láska k chudým a potřebným šla do krajnosti, uměl rozdat i poslední. Papež Pius XII. ho jmenoval r. 1941 biskupem v Györu.

Maďarsko právě vstoupilo do války po boku nacistického Německa. Politická situace v zemi byla velice složitá. Po první světové válce přišli Maďaři o dvě třetiny svého území. V zemi zavládl nejprve chaos, čehož využili komunisté v čele s Bélou Kunem, jenž byl zároveň i vlivným členem zednářské lóže. Podle sovětského vzoru došlo k vyhlášení tzv. Maďarské republiky rad. Bolševici začali vraždit podle sovětského vzoru, jejich obětmi se stala i řada duchovních osob. Zpacifikoval je teprve bývalý rakousko-uherský velkoadmirál Miklós Horthy, který prohlásil Maďarsko za „vakační“ monarchii, tj. uprázdněnou, prozatím bez krále, neboť vítězné mocnosti na konferenci v Trianonu nedovolily návrat Habsburků, konkrétně excísaře Karla, na uherský trůn. Pokus tohoto mladého panovníka o opětovné převzetí uherské koruny ztroskotal.

Horthy se prohlásil regentem, tj. provizorním správcem Uherského království do doby, než se poměry vyřeší. Národní shromáždění mu udělilo absolutní, prakticky diktátorskou moc. V zemi ovšem nadále fungovaly politické strany a svobodné volby, parlament měl ale velice omezené možnosti. Horthy byl protestant, potomek starého kalvínského šlechtického rodu. Vůči katolické církvi se však choval s úctou a respektem, katolíci měli za vakační monarchie naprostou svobodu. Horthyho režim přiznával kardinálu-primasovi historický titul „místokrál“, jenž platil už od středověku. To znamenalo, že v případě, kdy král není, přebírá katolický primas dočasně jeho úřad a Horthy si také nechal některá svá rozhodnutí od kardinála Sérediho schválit. Dá se říci, že za Horthyho éry bylo postavení katolické církve lepší než za předválečného velkého Uherska, v němž měli rozhodující pozice protikatoličtí liberálové. Dobrý vztah Církve a státu se projevil zvláště u příležitosti Světového eucharistického kongresu v Budapešti r. 1936.

Stinnou stránkou Horthyho politiky však byl velkomaďarský šovinismus. Regent-velkoadmirál byl doslova posedlý myšlenkou získat zpět vše, co Maďarsko za první světové války ztratilo (včetně Slovenska). V tom se jeho cíle shodovaly s plány nacistického Německa na likvidaci versailleských pořádků, tj. uspořádání Evropy po první světové válce, jak bylo dohodnuto na konferenci ve Versailles. Proto se Maďarsko stalo členem Osy a jako spojenec Německa se účastnilo války proti Jugoslávii a Sovětskému svazu. Do vnitřních záležitostí si však Horthy nenechal od Hitlera mluvit. Odmítl mj. i Německem požadované deportace Židů. Na tom mají prioritní zásluhu papež Pius XII., jenž přes svého nuncia přímo u Horthyho intervenoval, a maďarští biskupové, mezi nimi i biskup Ápor, kteří vydali pastýřský list proti antisemitismu.

Když na počátku r. 1944 bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, začal Horthy tajně za jeho zády vyjednávat s Alianty o podmínkách důstojné kapitulace pro Maďarsko a o vystoupení z Osy. Německé kontrarozvědce to ale neuniklo a hitlerovci na jaře obsadili zemi. Horthy byl internován a na podzim svržen pronacistickými oddíly Šípových křížů, vedených Hitlerovou loutkou Ferencem Szálasim. Němečtí okupanti již od dubna organizovali deportace Židů do Osvětimi.

Teď přišla chvíle pro maďarský episkopát. Kardinál Séredi vydal proti deportacím ostrý pastýřský list, papež Pius XII. však požadoval jednotné vyjádření celého biskupského sboru, jež také následovalo. Nacisté se začali mstít, řada katolických duchovních byla zatčena, mezi nimi i biskup ve Veszprému József Mindszénthy, pozdější kardinál-primas a mučedník komunistické tyranie. Maďarské duchovenstvo a zejména řeholní řády organizovaly úkryty pro Židy, nunciatura je vybavovala falešnými vatikánskými pasy, aby mohli vycestovat. Biskup Ápor udělal v tomto směru více než jiní, neboť jeho sestra Gisela byla maďarskou představenou Červeného kříže a měla v tomto směru více možností. Její zásluhou a potažmo zásluhou biskupa Ápora se zachránilo tisíce Židů před smrtí v plynových komorách.

Biskup Ápor se však neomezoval jenom na hledání úkrytů pro Židy, ale také odvážně kázal proti deportacím. Na Hod Boží svatodušní r. 1944 prohlásil z kazatelny: „Kdo popírá první a nejdůležitější přikázání křesťanství, přikázání lásky, a tvrdí, že existují lidé, skupiny a rasy, které je dovoleno nenávidět — kdo říká, že je dovoleno lidi mučit, protože jsou černochy nebo Židy —, takového musíme považovat za pohana...“ Biskup Ápor psal také dopisy německým okupačním úřadům, v nichž protestoval proti teroru, avšak bezvýsledně.

Györ tak jako jiná maďarská města byl silně bombardován. Mnoho lidí se octlo bez přístřeší. Biskup Ápor jim otevřel dveře církevních institucí, kde značná část nalezla ubytování. Když se přiblížila fronta, byl Györ plný uprchlíků před postupující Rudou armádou. Neměli kde bydlet. Ápor jim dal k dispozici celou biskupskou rezidenci a sám se odstěhoval do malého městského bytu. Nakonec se v březnu r. 1945 ani Györ neubránil obsazení sovětskými vojsky.

Lze bez nadsázky říci, že jestli německý wehrmacht si počínal vůči civilnímu obyvatelstvu brutálně a jednotky SS hůř než hordy Čingischánových Tatarů ve středověku, tak vojska Rudé armády je svým chováním ještě několikanásobně předčila. Obrovské množství žen i nezletilých dívek bylo surově, často i sadisticky znásilněno a mnohé z nich po krutém mučení zavražděny. Rudoarmějci si z vražd a týrání bezbranného civilního obyvatelstva udělali zábavnou kratochvíli. Biskup Ápor to viděl a rozhodl se jednat. Obcházel rodiny s mladými ženami a dívkami a odváděl je do biskupské rezidence, kde jim poskytl úkryt, jiné odeslal do dalších církevních zařízení ve městě i mimo město. V jeho rezidenci byly schovány také ve sklepě a na půdě.

Když rudoarmějci zjistili, že z města „zmizely“ ženy a mladá děvčata, začali se po nich pídit. Někdo jim vyzradil, že je ukrývá biskup. Sovětské velitelství proto koncem března Ápora zavolalo a žádalo ho, aby je vydal. Sovětští vojáci prý „mají právo“ na potěšení s děvčaty. Biskup Ápor kategoricky odmítl a začal velící důstojníky poučovat o šestém Božím přikázání. Rozeřvali se na něj a pohrozili zastřelením. Biskup odešel rovnou do rezidence, neboť mu bylo jasné, co bude následovat. Za chvíli se přiřítili opilí sovětští důstojníci, násilím vyrazili vrata a vnikli dovnitř. Ápor jim zastoupil na chodbě cestu a rozepjal ruce od stěny ke stěně. Prohlásil, že je dovnitř nepustí, neboť je jeho povinností chránit čest těch, kteří jsou mu jako duchovnímu pastýři svěřeni. Jeden z vojáků na něj namířil samopal. Biskup však stál dál a ani se nepohnul. Důstojník tedy vystřelil. Těžce zraněný biskup se skácel na zem. To oficíry polekalo a utekli pryč. Biskup byl odvezen do nemocnice, kde 2. dubna r. 1945 zemřel. Když krátce předtím se probral z bezvědomí a dozvěděl se, že ženy a dívky, ukryté v rezidenci, nakonec znásilněny nebyly, řekl: „Pak se to vyplatilo. Bůh moji oběť přijal.“ Ještě stačil pronést slova odpuštění svému vrahovi.

Pohřeb biskupa Ápora se musel konat bez veškeré okázalosti, neboť sovětské okupační velení si z pochopitelných důvodů nepřálo žádnou pompu. Brzy poté spustil komunistický tisk pomlouvačnou kampaň, že prý Ápor byl proněmecký kolaborant, který se postavil na odpor sovětským osvoboditelům, a proto byl po zásluze zastřelen. Tato verze se stala v komunistickém Maďarsku oficiální až do r. 1989.

Biskup bl. Vilmos Ápor patří k mučedníkům ctnosti, která dnes „není v módě“: svaté čistoty. V tom se řadí po bok nejznámější mučednici tohoto heroismu — sv. Marii Gorrettiové. Rozdíl mezi oběma je pouze v tom, že zatímco Maria Gorrettiová hájila čest svoji, biskup Ápor čest jiných — a za to položil život. Jeho blahořečení r. 1997 bylo prozřetelnostním aktem, spadlo totiž přímo do doby všeobecného pansexualismu, která se staví na stranu oněch sovětských vojáků: člověk má právo si „užít potěšení“. Hřích? Boží přikázání? To je čím dál více neznámý pojem i v Církvi. Lze také srovnávat. Jestliže dnes jsou v módě — právem i neprávem — mediální kauzy kněží a dokonce biskupů, kteří údajně pohlavně zneužívali jiné, tak zde je představen zcela jiný církevní hodnostář: takový, jenž nejenže se těchto ohavností ani v nejmenším nedopouštěl, ale také bránil, aby se jich dopouštěli jiní, a za to obětoval vlastní život. Srovnáme-li s tím některé současné biskupy, kteří žehnají sodomitským párům a doporučují kondomy, tak vidíme, k jakému poklesu za těch šedesát let došlo.

Blahoslavený Vilmosi Ápore, oroduj za nás a vypros nám biskupy podle tvého příkladu, kteří budou ozdobeni ctností svaté čistoty a budou připraveni ji také hájit až k prolití krve!

Počínání americké armády v západních Čechách
J. Groušl

My, pamětníci z Plzně to víme, ale stále se tu někdo snaží přepisovat dějiny a vymývat mozky nejen mladým lidem. Američané neosvobodili Plzeň, chtěli ji srovnat se zemí. Dne 30. 4. 1945 americké jednotky dosáhly Chebu, Aše, potom směřovaly do Stříbra, Klatov, Domažlic... Pražské povstání proti německým okupantům 5. 5. 1945 působilo velmi rychle i mimo Prahu. Ve stejný den v Plzni české síly získaly silné pozice. Němečtí starostové Wild a Sturm byli zajištěni našimi vlastenci. Dne 6. 5. 1945 v 9 h ráno vstoupil do Plzně americký vojenský oddíl »B« 16. pancéřové divize pod velením plukovníka Nobleho. Ten měl nařízeno zastavit se na předměstí Plzně, ale viděl příležitost, rozkázal svému oddílu, aby obsadil Plzeň. (Archiv: JNV Plzeň, -7-1. plk. Noble).

»Revoluční národní výbor« v Plzni zveřejnil 6. 5. 1945 výzvu »Na pomoc bojující Praze«. Občané Plzně na výzvu reagovali bleskově. Velení USA bylo z české strany požádáno o zapůjčení automobilů pro přepravu dobrovolníků do Prahy a také o některé zbraně. Velení americké armády nejenže takovou žádost odmítlo, ale odjezd dobrovolníků na pomoc Praze zakázalo.

Ukazovalo se, že zájmy USA jsou jiné než českých občanů, bojovníků proti německým okupantům. Počínání Američanů v Plzni bylo podivné a vedlo k narůstání pochybností, o co jim vlastně jde. Po příchodu vojenských jednotek USA do Plzně zrušilo jejich velení »Revoluční národní výbor« v Plzni. Občané Plzně velmi tvrdě tento čin kritizovali a neuznali ho. Američané museli nakonec ustoupit, ale jejich počínání se nezměnilo. Všimněme si některých kroků, které americké vojenské velení v Plzni nařídilo a realizovalo:

• Jen americký velitel má právo určovat strukturu města Plzně.
• Ulice musí být vyklizeny, obyvatelé mohou do ulic jen v rozsahu dvou hodin za den.
• Bylo zakázáno vydávat a rozšiřovat české noviny a české informační letáky.
• Američané plzeňským bojovníkům proti německému fašismu zabavili vysílačky, zbraně, fotoaparáty, a dokonce zabavili i zbraně československým důstojníkům a policistům.
• Veškerá písemná povolení, žádosti, stížnosti, prostě veškeré písemnosti musely být napsány v českém i anglickém jazyce.
• Americké velení neustále opakovalo a kontrolovalo své nařízení, že německým důstojníkům se nesmí nic stát, protože jsou pod americkou kontrolou.
• Občané Plzně se mohli vzdalovat z města jen do vzdálenosti 6 km...

Americké velení zakazovalo činnost »Národních výborů« jako orgánů nové lidové moci. To omezovalo naši suverenitu a poškozovalo plnění »Košického vládního programu«, který byl schválen 5. 4. 1945.

Americké pojetí svobody prozrazoval také politický obsah vyhlášky amerického velitelství ve Strakonicích ze dne 9. 5. 1945 (č. j. 6684): „Okresní hejtmani budou provádět všechna nařízení amerického vojska a to do té doby, dokud nová česká vláda nebude uznána vládou USA...“. Přitom vláda ČSR byla v Košicích 5. 4. 1945 uznána všemi antifašistickými velmocemi a dalšími zeměmi.

Americké bombardování Plzně — tento nepřátelský akt nesmí být nikdy zapomenut. Tak to diktují fakta a historická pravda. Americkému velkokapitálu šlo hlavně o zničení významného centra naší ekonomiky »Škodových závodů« v Plzni a v dané oblasti.

Fašistické Německo v březnu 1939 tyto závody zabralo a využívalo pro svůj válečný zbrojní program a to až do konce války v roce 1945. Ve dnech 17. až 18. 4. 1945, čtrnáct dnů po přijetí »Košického vládního programu«, americký velkokapitál, vojáci a zbrojaři vedení vztekem a nervozitou z toho, že uvedené centrum naší ekonomiky nebudou ovládat, přistoupili ke zničení závodů v Plzni. Dne 25. 4. 1945 se uskutečnilo poslední masové bombardování »Škodovky«. Bylo to současně poslední bombardování v Evropě. 500 bombardérů USA svrhlo na závod 5000 tříštivých, fosforových a zápalných bomb. 29 objektů »Škodových závodů« bylo totálně zničeno, 21 těžce poškozeno, byl zlikvidován elektrický proud a také komunikační a celková infrastruktura.

Americký zločin, kterým bylo bombardování Plzně, neměl žádný strategický význam z hlediska dokončování válečné porážky fašistického Německa. Byl to cílený nepřátelský záměr proti nové osvobozené Československé republice. Američanům šlo o rozbití průmyslové a ekonomické základny ČSR. Bylo zabito 624 Čechů, 453 jich bylo zraněno. Američané zničili 505 budov, seřazovací nádraží a další objekty. Americký generál Patton poté, co si prohlížel ruiny »Škodovky«, prohlásil: „Dobrá práce, jsem spokojený!“

Tajemství 4. brány. V této části zničených »Škodových závodů« „pracovaly“ dva týmy Američanů ze strategické rozvědky. Zajímaly je výrobní a technologické plány, prototypy nových německých zbraní, které nebyly použity na frontách. Hledaly archiv závodu, ale ten byl zničen při americkém bombardování. Části archivu a plánů v některých výrobnách nám však přesto Američané ukradli. Náhradní válečný německý archiv nových zbraní a komponentů se ale Američanům nepodařilo odcizit.

Dne 22. července 1945 se skupina Američanů převlečených do uniforem důstojníků československé armády zmocnila československých odborníků na odstředivé lití dělových hlavní a unesla je do Mnichova. Americký lup ve »Škodovce« mohl být ještě větší. Naši vlastenci a nové bezpečnostní orgány ČSR tomu zabránili.

Zde je pohled do jednoho policejního hlášení:

Pod č. j. 400 pres./1945 bylo uvedeno mj. toto: „Po obsazení Plzně americkou armádou vznikla řada nesnází, které se postupem času vyvinuly v problémy. Vojáci obsazují samovolně opuštěné byty bez ohledu na jejich zajištění, vnikají do nich i násilím... Na otevřených táborech německého vojska v okolí Ejpovic naskýtá se týž obraz. Zde byly národnímu hospodářství způsobeny milionové škody, hlavně na motorových vozidlech, na kterých se přijela vzdát německá armáda, ustupující od Prahy. Američané velkou část vozidel zničili.“

A pokračuje se dále: „U Ejpovic Američané zničili velké zásoby prádla a potravin. Za starou hrnčírnou v Plzni do obrovské jámy svážela americká nákladní auta velké zásoby potravin, konzerv, nábytku... To polévali benzínem a zapalovali... V Chebu zničili Američané velké sklady látek, psacích strojů, radiopřijímačů, konzerv a automobilů... V Kraslicích zničili vojáci USA sklady hudebních nástrojů. Na zámku Pozorka u Kladrub bylo velké skladiště hlídáno československými hlídkami. Američané hrozící zbraněmi naše hlídky vytlačili, skladiště polili benzínem a zapálili. Z Aše bylo do Mnichova uneseno pět odborníků na výrobu technického porcelánu. Z tachovského muzea zmizely cenné památky — olejomalby, staré zbraně vykládané stříbrem. S tím vším zmizel také major armády USA Hoower. Ve Stodu se americké vojenské velitelství zmocnilo násilím 40 vagonů látek, zabavených Němcům, tyto zásoby Američané spálili. »Národní výbor« v Chebu 14. 5. 1945 oznámil, že americké vojenské velitelství nařídilo odvézt 45 vagonů obilí do Německa...“

Fakta a některé údaje jsou použity z textů K. Bartošky a K. Pichlíka »Pokus o hospodářskou kolonizaci ČSR«, Praha 1969, str. 11 a další.