Právo a povinnost vzepřít se pastýřům, kteří neplní svou povinnost. Historická fáze po první části synody v roce 2014 vyžaduje od katolíků nejen připravenost k polemice a k boji, nýbrž také postoj …Více
Právo a povinnost vzepřít se pastýřům, kteří neplní svou povinnost.
Historická fáze po první části synody v roce 2014 vyžaduje od katolíků nejen připravenost k polemice a k boji, nýbrž také postoj obezřetného zkoumání nových problémů, které leží na stole.
První problém je postoj věřících k autoritě, která, jak se zdá, nedostává svému úkolu. Kardinál Burke ve svém interview pro Vida Nueva 30. října mluvil o tom, že vzniká silný dojem, jakoby církev byla lodí bez kormidelníka. Je to silný obraz, který skutečně odpovídá současné situaci.
‚Republikánská‘ přestavba církve a ustavičná synodalizace naráží na konstituci Pastor aeternus
Sporná cesta z této zmatené situace jistě neznamená posadit se na místo papeže a biskupů do vedení církve, neboť vrchním kormidelníkem církve stále zůstává Ježíš Kristus.
Církev není demokratické shromáždění, nýbrž monarchistická a hierarchická společnost, založená z božského ustanovení na instituci papežství, které tvoří její nenahraditelný základ.
Progresivní sen proměnit církev na jakousi republiku a převést ji do stavu ustavičné synodality byl odsouzen v konstituci Pastor aeternus 1. vatikánského koncilu, který vyhlásil nejen dogma o papežské neomylnosti, nýbrž především definoval bezprostřední plnou moc papeže nad biskupy a celou církví.
Papežský primát
V diskuzích I. vatikánského koncilu tvrdila menšina to, co požadovaly již dříve konciliaristické a galikánské téze, že autorita nespočívá pouze na papeži, nýbrž také na biskupech s papežem spojených.
Malá skupina koncilních otců žádala Pia IX. v dogmatickém textu, aby papež byl neomylný skrze svědectví církví (nixus testimonio ecclesiarum), ale papež položil ruku na schéma, které obsahovalo formuli ideoque eiusmodi Romani Pontificis definitionis esse ex se irreformabilis a přidal k tomu ještě non autem ex consensu Ecclesiae (proto věroučná rozhodnutí papeže nepřipouštějí žádnou změnu již sama o sobě a nikoliv teprve po souhlasu církve).
Tím bylo definitivně prohlášeno, že neomylnost papeže nevyžaduje žádnou další podmínku. 18. července 1870 za přítomnosti velkého počtu věřících byla schválena Apoštolská konstituce Pastor aeternus 525 hlasy proti 2. Hlasování se zdrželo 50 zástupců opozice. Pius IX. dogma ihned vyhlásil.
Konstituce Pastor aeternus stanoví, že primát papeže spočívá v jeho nejvyšší jurisdikci nad všemi pastýři i celým společenstvím věřících na celé zeměkouli a je nezávislý na jakékoliv jiné moci. Papež je držitelem nejvyšší moci nikoliv proto, že by mu ji biskupové předali, nýbrž mocí božského řádu. Základ papežské suverenity není tedy v charismatu neomylnosti, nýbrž v apoštolském primátu, jehož je držitelem jako nástupce sv. Petra, knížete apoštolů. Monarchistická ústava církve, která přiznává římskému papeži plnou autoritu, vyplývá z božského práva a je garantována charismatem neomylnosti. Tato jurisdikce zahrnuje jak nejvyšší správní moc, tak nejvyšší učitelský úřad.
Privilegium i hranice jasně stanoveny
Konstituce Pastor aeternus stanoví s velkou jasností podmínky papežské neomylnosti. Papež není neomylný jako soukromá osoba, nýbrž jen při veřejném výkonu svého úřadu, když učí jako univerzální učitel a pastýř ex cathedra.
Za druhé jeho vyhlášení se musí týkat otázek víry a mravů, res fidei vel morum.
Za třetí musí mít vůli pronést definitivní rozhodnutí. Povaha jednání, ve kterém je papež neomylný, musí být vyjádřena ve slovese definire, které se vztahuje také k výrazu ex cathedra.
Papežství mezi vrcholem hrdinské věrnosti a propastí odpadlictví
Papežská neomylnost ovšem vůbec neznamená, že disponuje v záležitostech řízení církve a učitelského úřadu neomezenou svévolnou plnou mocí. Dogma o neomylnosti definuje na jedné straně nejvyšší privilegium, ale na druhé straně stanoví současně přesné hranice, které počítají s možností nevěrnosti, bludu a zrady. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí, abychom se modlili ut non tradet eum in animam inimicorum eius. Kdyby bylo nemožné, že papež přesedlá do tábora nepřátel, bylo by zbytečné se modlit, aby se tak nestalo.
Zrada Petrova je paradigma možné nevěrnosti, které tíží všechny papeže až do konce časů. I když má papež na světě nejvyšší autoritu, pohybuje se mezi vrcholy heroické věrnosti ke svému poslání a současně vždy přítomné propasti odpadu. To jsou problémy, kterými by se byl zabýval 1VK, kdyby 20. října 1870 nevtrhly italské oddíly do Říma a koncil nebyl na neurčitou dobu přerušen.
Aktuální otázka: Je možné odporovat papeži, jestliže neplní své poslání?
Je zde tedy problém, který musí nyní studovat a prohlubovat tradici věrní katolíci, aniž by přitom jakkoliv popírali papežovu neomylnost a jeho nejvyšší správní moc: Je možné, a pokud ano, jakým způsobem je možno odporovat papeži, který neplní svůj úkol, který zní: předávat nezkrácený od Ježíše Krista církvi předaný poklad víry a mravů a také ho garantovat?
Bohužel, to nebyla cesta 2VK, i když chtěl určitým způsobem integrovat 1VK. Zvítězily téze menšiny z 1VK, které zavrhl Pius IX., a do auly 2VK vstoupily znovu pod pláštěm principu kolegiality. Podle názoru některých zástupců Nouvell Theolgie, jako Yves Congara, pozvedla se menšina z roku 1870 po takřka jednom století k odvetě. Jestliže 1VK koncipoval církev na čele s papežem jako viditelnou societas perfecta, 2VK a především pokoncilní opatření rozdělily moc horizontálním způsobem tím, že ji přesunuly na biskupské konference a synodní struktury. Dnes se zdá, jakoby moc byla přenesena i na „Boží lid“, který zahrnuje diecéze, farní společenství hnutí a spolky. Papeži odnímaná neomylnost a nejvyšší správní moc je přesouvána na katolickou základnu, zatímco pastýři církve se mají omezit na to, že artikulují a interpretují přání základny.
Horizontální přerozdělení moci a jeho katastrofální důsledky
Biskupská synoda v říjnu 2014 demonstrovala katastrofální důsledky této nové eklesiologie, jak si činí nárok vytvářet „všeobecnou vůli“, která se zjišťuje pomocí dotazníků. Co však je vůle papeže, kterému přísluší božský mandát, aby chránil Boží a přirozený zákon? Je nesporné, že v krizovém období, jakým je to, které prožíváme, mají všichni pokřtění právo hájit svou víru, i když se přitom protiví těm pastýřům, kteří neplní své poslání. Skutečně pravověrní pastýři a teologové mají proto za úkol studovat a vymezit hranice tohoto odporu.
Roberto de Mattei katholishces.info
......................................................................
Papež František vyhlásil v Abu Dhabi konec křesťanství
Historická fáze po první části synody v roce 2014 vyžaduje od katolíků nejen připravenost k polemice a k boji, nýbrž také postoj obezřetného zkoumání nových problémů, které leží na stole.
První problém je postoj věřících k autoritě, která, jak se zdá, nedostává svému úkolu. Kardinál Burke ve svém interview pro Vida Nueva 30. října mluvil o tom, že vzniká silný dojem, jakoby církev byla lodí bez kormidelníka. Je to silný obraz, který skutečně odpovídá současné situaci.
‚Republikánská‘ přestavba církve a ustavičná synodalizace naráží na konstituci Pastor aeternus
Sporná cesta z této zmatené situace jistě neznamená posadit se na místo papeže a biskupů do vedení církve, neboť vrchním kormidelníkem církve stále zůstává Ježíš Kristus.
Církev není demokratické shromáždění, nýbrž monarchistická a hierarchická společnost, založená z božského ustanovení na instituci papežství, které tvoří její nenahraditelný základ.
Progresivní sen proměnit církev na jakousi republiku a převést ji do stavu ustavičné synodality byl odsouzen v konstituci Pastor aeternus 1. vatikánského koncilu, který vyhlásil nejen dogma o papežské neomylnosti, nýbrž především definoval bezprostřední plnou moc papeže nad biskupy a celou církví.
Papežský primát
V diskuzích I. vatikánského koncilu tvrdila menšina to, co požadovaly již dříve konciliaristické a galikánské téze, že autorita nespočívá pouze na papeži, nýbrž také na biskupech s papežem spojených.
Malá skupina koncilních otců žádala Pia IX. v dogmatickém textu, aby papež byl neomylný skrze svědectví církví (nixus testimonio ecclesiarum), ale papež položil ruku na schéma, které obsahovalo formuli ideoque eiusmodi Romani Pontificis definitionis esse ex se irreformabilis a přidal k tomu ještě non autem ex consensu Ecclesiae (proto věroučná rozhodnutí papeže nepřipouštějí žádnou změnu již sama o sobě a nikoliv teprve po souhlasu církve).
Tím bylo definitivně prohlášeno, že neomylnost papeže nevyžaduje žádnou další podmínku. 18. července 1870 za přítomnosti velkého počtu věřících byla schválena Apoštolská konstituce Pastor aeternus 525 hlasy proti 2. Hlasování se zdrželo 50 zástupců opozice. Pius IX. dogma ihned vyhlásil.
Konstituce Pastor aeternus stanoví, že primát papeže spočívá v jeho nejvyšší jurisdikci nad všemi pastýři i celým společenstvím věřících na celé zeměkouli a je nezávislý na jakékoliv jiné moci. Papež je držitelem nejvyšší moci nikoliv proto, že by mu ji biskupové předali, nýbrž mocí božského řádu. Základ papežské suverenity není tedy v charismatu neomylnosti, nýbrž v apoštolském primátu, jehož je držitelem jako nástupce sv. Petra, knížete apoštolů. Monarchistická ústava církve, která přiznává římskému papeži plnou autoritu, vyplývá z božského práva a je garantována charismatem neomylnosti. Tato jurisdikce zahrnuje jak nejvyšší správní moc, tak nejvyšší učitelský úřad.
Privilegium i hranice jasně stanoveny
Konstituce Pastor aeternus stanoví s velkou jasností podmínky papežské neomylnosti. Papež není neomylný jako soukromá osoba, nýbrž jen při veřejném výkonu svého úřadu, když učí jako univerzální učitel a pastýř ex cathedra.
Za druhé jeho vyhlášení se musí týkat otázek víry a mravů, res fidei vel morum.
Za třetí musí mít vůli pronést definitivní rozhodnutí. Povaha jednání, ve kterém je papež neomylný, musí být vyjádřena ve slovese definire, které se vztahuje také k výrazu ex cathedra.
Papežství mezi vrcholem hrdinské věrnosti a propastí odpadlictví
Papežská neomylnost ovšem vůbec neznamená, že disponuje v záležitostech řízení církve a učitelského úřadu neomezenou svévolnou plnou mocí. Dogma o neomylnosti definuje na jedné straně nejvyšší privilegium, ale na druhé straně stanoví současně přesné hranice, které počítají s možností nevěrnosti, bludu a zrady. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí, abychom se modlili ut non tradet eum in animam inimicorum eius. Kdyby bylo nemožné, že papež přesedlá do tábora nepřátel, bylo by zbytečné se modlit, aby se tak nestalo.
Zrada Petrova je paradigma možné nevěrnosti, které tíží všechny papeže až do konce časů. I když má papež na světě nejvyšší autoritu, pohybuje se mezi vrcholy heroické věrnosti ke svému poslání a současně vždy přítomné propasti odpadu. To jsou problémy, kterými by se byl zabýval 1VK, kdyby 20. října 1870 nevtrhly italské oddíly do Říma a koncil nebyl na neurčitou dobu přerušen.
Aktuální otázka: Je možné odporovat papeži, jestliže neplní své poslání?
Je zde tedy problém, který musí nyní studovat a prohlubovat tradici věrní katolíci, aniž by přitom jakkoliv popírali papežovu neomylnost a jeho nejvyšší správní moc: Je možné, a pokud ano, jakým způsobem je možno odporovat papeži, který neplní svůj úkol, který zní: předávat nezkrácený od Ježíše Krista církvi předaný poklad víry a mravů a také ho garantovat?
Bohužel, to nebyla cesta 2VK, i když chtěl určitým způsobem integrovat 1VK. Zvítězily téze menšiny z 1VK, které zavrhl Pius IX., a do auly 2VK vstoupily znovu pod pláštěm principu kolegiality. Podle názoru některých zástupců Nouvell Theolgie, jako Yves Congara, pozvedla se menšina z roku 1870 po takřka jednom století k odvetě. Jestliže 1VK koncipoval církev na čele s papežem jako viditelnou societas perfecta, 2VK a především pokoncilní opatření rozdělily moc horizontálním způsobem tím, že ji přesunuly na biskupské konference a synodní struktury. Dnes se zdá, jakoby moc byla přenesena i na „Boží lid“, který zahrnuje diecéze, farní společenství hnutí a spolky. Papeži odnímaná neomylnost a nejvyšší správní moc je přesouvána na katolickou základnu, zatímco pastýři církve se mají omezit na to, že artikulují a interpretují přání základny.
Horizontální přerozdělení moci a jeho katastrofální důsledky
Biskupská synoda v říjnu 2014 demonstrovala katastrofální důsledky této nové eklesiologie, jak si činí nárok vytvářet „všeobecnou vůli“, která se zjišťuje pomocí dotazníků. Co však je vůle papeže, kterému přísluší božský mandát, aby chránil Boží a přirozený zákon? Je nesporné, že v krizovém období, jakým je to, které prožíváme, mají všichni pokřtění právo hájit svou víru, i když se přitom protiví těm pastýřům, kteří neplní své poslání. Skutečně pravověrní pastýři a teologové mají proto za úkol studovat a vymezit hranice tohoto odporu.
Roberto de Mattei katholishces.info
......................................................................
Papež František vyhlásil v Abu Dhabi konec křesťanství
2 dalších komentářů od ľubica
V církvi explodovala lež....Podvod na účet sv. Františka z Assisi
Drazí čtenáři, napsala mi jedna řeholní sestra. Žije mnoho let v poustevně a pocítila potřebu otevřít své srdce, odhalit svůj zmatek a bolest, jakou zakouší pro situaci, ve které se nachází Nevěsta Kristova.
Aldo Maria Valli
Drahý bratře,
Prohlášení z Abu Dhabi mě zcela zděsilo. Co je to za Boha, jehož jménem bylo poznamenáno toto emirátní prohlášení? Katolický Bůh to být nemůže, protože …Více
Drazí čtenáři, napsala mi jedna řeholní sestra. Žije mnoho let v poustevně a pocítila potřebu otevřít své srdce, odhalit svůj zmatek a bolest, jakou zakouší pro situaci, ve které se nachází Nevěsta Kristova.
Aldo Maria Valli
Drahý bratře,
Prohlášení z Abu Dhabi mě zcela zděsilo. Co je to za Boha, jehož jménem bylo poznamenáno toto emirátní prohlášení? Katolický Bůh to být nemůže, protože katolický Bůh ani neexistuje, jak řekl Bergoglio Scalfarimu. Spíše má příznaky boha modernistického, zplozeného ze svědomí (nebo z lóží), jaký žije v obecném náboženském citu, boha, který odevšad rekrutuje své adepty, aby z nich vytvořil své univerzální bratrství; jeho horoucí touhou je uhníst Nové Náboženství Tolerance (multietnické, pacifické, ekologistické a nevím jaké ještě), které by objalo všechna náboženství jako soubor projevů vnitřní náboženské zkušenosti. Ve víře v toto náboženství se údajně skrývá řešení všech problémů, které sužují svět. Katechismus katolickécírkve (jsem bigotní a odvolávám se ještě na Katechismus), mluví o něm jakožto o nejzákeřnějším náboženském podvodu (KKC 657).
Věděli jsme, že pomocný biskup z Astany, Athanasius našich neblahých dnů, které velmi připomínají ony ze IV. ariánského století, se setkal s papežem. Velmi dobře. Byla to spirituální zkušenost. Biskup totiž říká, že se modlil na úmysl papeže, aby získal plnomocné odpustky (odpustky? Ty jsou také démodé. Nyní vládne miserikordismus pro všechny). Nuže Náměstek Kristův na zemi byl vůči němu velmi bratrský. Atmosféra byla velmi srdečná. František ho vyzval, aby se vyjadřoval svobodně i kriticky. Má údajně rád velmi svobodnou konverzaci...
Nechci dělat žádnou neuctivou karikaturu. Všechno vychází z rozhovoru, který mons. Schneider poskytl LifeSiteNews (ale jen tak v závorce, nebyl Schneider nedávno postižen domácím vězením, protože hovořil s přílišnou otevřeností? Nebylo mu přikázáno, aby se zdržel cestování a konferencí, ve kterých si dovoluje roztloukat kameny a bránit příliš rigidní nauky?).
Monsignor Schneider by chtěl „hermeneutizovat“ dokument z Abu Dhabi. Ale text dodnes nebyl opraven ani aktualizován, a také nikdy nebude. Při všem respektu a úctě k mons. Schneiderovi, zdá se mi, že hřeší naivitou.
Drahý bratře, ve svém článku sis dovolil jednu otázku: takto pojímat munus docendi ze strany papeže, nebude to trošičku... troufalé?
Ó jistě ne, drahý bratře! Pro Bergoglia je církev polyedr se všemi jeho polychromy a rozličnými výbrusy, tak rozmanitý a zajímavý pro jeho pluralitu, katolicky rozhodně nikoliv monolitickou (což by bylo odporné).
Navíc papež, který je schopný řídit polyedr, je peronista. Podle okolností dává za pravdu každému, ať už tomu, kdo říká A, nebo tomu, kdo říká B, kde B může být úplným opakem A.
Zato u mne, ubohé bigotní ženy, mnohostěn vyvolává nepořádek, dekonstrukci, kakofonii, ošklivost. A opravdu, díla Boží Moudrosti jsou zcela jiného druhu.
Jaký povyk! V peronismu polopravd a pololží výstřední tvar mnohostěnu a nekatolických principů (jako „realita je nadřazená idei“ atd.), má všechny ingredience luciferského smýšlení. Slyším Pána, jak božsky rozhorlen říká: »Jdi mi z očí. Tvé smýšlení není z Boha!«
Drahý bratře, je nás mnoho, kteří se cítíme znechuceni a unaveni, ale především zmateni a „vykořeněni“.
Zavládla papolatrie, návyk na módní rétoriku, lenivou lhostejnost, která se zahnízdila i v mnišství. A to mě převelice znepokojuje, protože směšujeme autentickou církevní poslušnost a poslušnost totalitního klerikalismu. I já mám povinnost odporovat a bojovat: vstupuji mezi rebely, protože nedokážu si připít na papeže podle příkladu kardinála Newmana. První ze všech náměstků Kristových mne nutí, abych dávala bezpodmínečnou přednost podřízenosti Pravdě a Boží Vůli před touto církví, která už neučí a přestává být pro nás Jeho tlumočnicí.
Každodenní nápor je úmorný. Ty o tom něco víš. Když den co den otevřu tvůj blog, zdá se mi, že tě vidím na sestupu, do prostoru bez hranic. Něco zcela jiného než Duc in altum ..(1)
Ale dezertovat není možné.
Je zde něco, co mě znepokojuje, co mě děsí: církev se ocitla před světskými tribunály. A je zde dnešní zpráva, že Francie požádala Svatý Stolec, aby zrušil diplomatickou imunitu nuncia, obviněného ze sexuálního násilí.
S aférou Barbarin, abych nepoužila australskou verzi, která je ještě podlejší, církev dovoluje, aby stát rozhodoval o všem. A ona mlčí. Stala se druhem agentury odpovědné za zločiny svých podřízených. Tím, že smutně prodala svou suverenitu a svou nezadatelnou svobodu, nemá už odvahu, aby vyzvala na soud tribunály tohoto světa. Zapomněla, že nikoliv svět je povolán, aby soudil církev, ale církev, aby soudila svět. „Ale kdo jsem já, abych soudil?“
Nevěsta Kristova se změnila k nepoznání, tak je ponížená a podřízená Světu. A tento její výtěžek ji přivedl k tomu, aby se vyzbrojila zbraněmi, kterými svět vytrvale demoluje a ničí Boží Dům.
Dejme hlas naší Matce, svobodné, bez roubíku, nedobytné, nezničitelné, svaté a vítězné.
Pius X. povzbuzoval takto: »Mějte tedy důvěru, buďte silní a vytrvalí. Nikdo z vás ať se nestane dezertérem. Váš křest je jako zbraň, víra jako přilba, láska jako kopí, trpělivost úplný krunýř. Vaše skutky nechť jsou vaše poklady, abyste zasloužili důstojnou odměnu«.
Pokaždé, když mě citují, mi říkají, že nejsem sv. Kateřina Sienská. Jistě ne! Protože ani ona to nebyla, když měla odvahu, jakou u ní známe. Svěřme se znovu do Božích rukou a žádejme o ukrácení této temné noci. A nakonec její Srdce zvítězí, zatímco Pravda nás již nyní osvobozuje.
Tvoje vždy oddaná a modlící se
Skrytá sestra
(1) Zajeď na hlubinu
---------
lumen de lumine
Aldo Maria Valli
Drahý bratře,
Prohlášení z Abu Dhabi mě zcela zděsilo. Co je to za Boha, jehož jménem bylo poznamenáno toto emirátní prohlášení? Katolický Bůh to být nemůže, protože katolický Bůh ani neexistuje, jak řekl Bergoglio Scalfarimu. Spíše má příznaky boha modernistického, zplozeného ze svědomí (nebo z lóží), jaký žije v obecném náboženském citu, boha, který odevšad rekrutuje své adepty, aby z nich vytvořil své univerzální bratrství; jeho horoucí touhou je uhníst Nové Náboženství Tolerance (multietnické, pacifické, ekologistické a nevím jaké ještě), které by objalo všechna náboženství jako soubor projevů vnitřní náboženské zkušenosti. Ve víře v toto náboženství se údajně skrývá řešení všech problémů, které sužují svět. Katechismus katolickécírkve (jsem bigotní a odvolávám se ještě na Katechismus), mluví o něm jakožto o nejzákeřnějším náboženském podvodu (KKC 657).
Věděli jsme, že pomocný biskup z Astany, Athanasius našich neblahých dnů, které velmi připomínají ony ze IV. ariánského století, se setkal s papežem. Velmi dobře. Byla to spirituální zkušenost. Biskup totiž říká, že se modlil na úmysl papeže, aby získal plnomocné odpustky (odpustky? Ty jsou také démodé. Nyní vládne miserikordismus pro všechny). Nuže Náměstek Kristův na zemi byl vůči němu velmi bratrský. Atmosféra byla velmi srdečná. František ho vyzval, aby se vyjadřoval svobodně i kriticky. Má údajně rád velmi svobodnou konverzaci...
Nechci dělat žádnou neuctivou karikaturu. Všechno vychází z rozhovoru, který mons. Schneider poskytl LifeSiteNews (ale jen tak v závorce, nebyl Schneider nedávno postižen domácím vězením, protože hovořil s přílišnou otevřeností? Nebylo mu přikázáno, aby se zdržel cestování a konferencí, ve kterých si dovoluje roztloukat kameny a bránit příliš rigidní nauky?).
Monsignor Schneider by chtěl „hermeneutizovat“ dokument z Abu Dhabi. Ale text dodnes nebyl opraven ani aktualizován, a také nikdy nebude. Při všem respektu a úctě k mons. Schneiderovi, zdá se mi, že hřeší naivitou.
Drahý bratře, ve svém článku sis dovolil jednu otázku: takto pojímat munus docendi ze strany papeže, nebude to trošičku... troufalé?
Ó jistě ne, drahý bratře! Pro Bergoglia je církev polyedr se všemi jeho polychromy a rozličnými výbrusy, tak rozmanitý a zajímavý pro jeho pluralitu, katolicky rozhodně nikoliv monolitickou (což by bylo odporné).
Navíc papež, který je schopný řídit polyedr, je peronista. Podle okolností dává za pravdu každému, ať už tomu, kdo říká A, nebo tomu, kdo říká B, kde B může být úplným opakem A.
Zato u mne, ubohé bigotní ženy, mnohostěn vyvolává nepořádek, dekonstrukci, kakofonii, ošklivost. A opravdu, díla Boží Moudrosti jsou zcela jiného druhu.
Jaký povyk! V peronismu polopravd a pololží výstřední tvar mnohostěnu a nekatolických principů (jako „realita je nadřazená idei“ atd.), má všechny ingredience luciferského smýšlení. Slyším Pána, jak božsky rozhorlen říká: »Jdi mi z očí. Tvé smýšlení není z Boha!«
Drahý bratře, je nás mnoho, kteří se cítíme znechuceni a unaveni, ale především zmateni a „vykořeněni“.
Zavládla papolatrie, návyk na módní rétoriku, lenivou lhostejnost, která se zahnízdila i v mnišství. A to mě převelice znepokojuje, protože směšujeme autentickou církevní poslušnost a poslušnost totalitního klerikalismu. I já mám povinnost odporovat a bojovat: vstupuji mezi rebely, protože nedokážu si připít na papeže podle příkladu kardinála Newmana. První ze všech náměstků Kristových mne nutí, abych dávala bezpodmínečnou přednost podřízenosti Pravdě a Boží Vůli před touto církví, která už neučí a přestává být pro nás Jeho tlumočnicí.
Každodenní nápor je úmorný. Ty o tom něco víš. Když den co den otevřu tvůj blog, zdá se mi, že tě vidím na sestupu, do prostoru bez hranic. Něco zcela jiného než Duc in altum ..(1)
Ale dezertovat není možné.
Je zde něco, co mě znepokojuje, co mě děsí: církev se ocitla před světskými tribunály. A je zde dnešní zpráva, že Francie požádala Svatý Stolec, aby zrušil diplomatickou imunitu nuncia, obviněného ze sexuálního násilí.
S aférou Barbarin, abych nepoužila australskou verzi, která je ještě podlejší, církev dovoluje, aby stát rozhodoval o všem. A ona mlčí. Stala se druhem agentury odpovědné za zločiny svých podřízených. Tím, že smutně prodala svou suverenitu a svou nezadatelnou svobodu, nemá už odvahu, aby vyzvala na soud tribunály tohoto světa. Zapomněla, že nikoliv svět je povolán, aby soudil církev, ale církev, aby soudila svět. „Ale kdo jsem já, abych soudil?“
Nevěsta Kristova se změnila k nepoznání, tak je ponížená a podřízená Světu. A tento její výtěžek ji přivedl k tomu, aby se vyzbrojila zbraněmi, kterými svět vytrvale demoluje a ničí Boží Dům.
Dejme hlas naší Matce, svobodné, bez roubíku, nedobytné, nezničitelné, svaté a vítězné.
Pius X. povzbuzoval takto: »Mějte tedy důvěru, buďte silní a vytrvalí. Nikdo z vás ať se nestane dezertérem. Váš křest je jako zbraň, víra jako přilba, láska jako kopí, trpělivost úplný krunýř. Vaše skutky nechť jsou vaše poklady, abyste zasloužili důstojnou odměnu«.
Pokaždé, když mě citují, mi říkají, že nejsem sv. Kateřina Sienská. Jistě ne! Protože ani ona to nebyla, když měla odvahu, jakou u ní známe. Svěřme se znovu do Božích rukou a žádejme o ukrácení této temné noci. A nakonec její Srdce zvítězí, zatímco Pravda nás již nyní osvobozuje.
Tvoje vždy oddaná a modlící se
Skrytá sestra
(1) Zajeď na hlubinu
---------
lumen de lumine