Blah. Emmerichová o dobru za 3. světové války
Str.118: „Pak, provázena třemi anděly, byla jsem dopravena na místo zarostlé travou, které bylo ohrazeno zdí a bylo asi tak veliké jako hřbitov u nás za branou, a tam mě posadili na lavičku. Nevím, žila-li jsem, či byla-li jsem mrtvá. Ale měla jsem na sobě dlouhý bílý šat. Největší z těch tří pravil: Bohu díky! Teď už tu bude jistě svítit slunce a trávník se zazelená! Pak padalo, jako když prší, mezi mne a ten černý kostel cosi jako třpytivé perly a skvoucí drahé kameny a jeden z mých průvodců mi poručil, abych je sesbírala. A opustili mě, nevím, zda všichni, nebo někteří. Pouze si vzpomínám, že z velikého strachu před černým kostelem jsem si netroufala sbírat drahé kameny. Ale když se onen ke mně vrátil a tázal se mě, zda jsem je sesbírala, a já jsem odpověděla, že nikoliv, poručil mi, abych je sebrala ihned. A tak jsem se tam přikradla a nalezla jsem ještě tři kaménky s obroušenými hranami, podobné krystalům. Ležely v jedné řadě, jeden byl modrý, druhý jasně červený, jeden lesklý, průhledně bílý; přinesla jsem je oběma druhým menším průvodcům a oni, chodíce sem a tam, třeli je o sebe, z čehož vznikaly překrásné barvy a paprsky, všude se šířící, a kamkoliv vkročili, tam se trávník zazelenal a tam se šířilo světlo a život.
Str.119: Také jsem ze strany pozorovala, jak se tmavý kostel stravuje. Také se nenadále vyhrnul nesmírný zástup do jasného zeleného kraje k zářícímu městu. Na druhé straně černého kostela byla ještě noc a tma." „Spatřila jsem zemi," vypravovala, ,,jako kotouč pokrytý temnotami. Všecko schlo a odumíralo. Viděla jsem to v nesčíslných jednotlivostech na všech tvorech, na stromech, na keřích, rostlinách, květinách a na polích. Ano, zdálo se, že i voda v potocích, studnicích, řekách a mořích je vysávána, či že se aspoň vrací k svému původu, totiž do vodstva nad oblohou a kolem ráje. Ubírala jsem se po zpustlé zemi a viděla jsem řeky jako tenké čáry a moře jako černé propasti, uprostřed nichž bylo vidět už jen úzké pruhy vod. Všechno ostatní bylo kalné, husté bahno, ve kterém, jak jsem viděla, vězely všelijaké potvory a ryby a zápasily se smrtí.
Str.120: Obešla jsem takový kus světa, že jsem jasně rozeznávala mořský břeh, kde jsem jednou spatřila, jak byl potopen svatý Kliment (L: na Krymu u Černého moře nalezl jeho kosti sv. Cyril, bratr sv. Metoděje) Také obce a lidi jsem spatřila v truchlivém a rmutném zmatku a zmaru. A viděla jsem, jak s obrazem vysychající a v poušť se obracející země rovnoměrně rostou temná díla lidí.
Spatřila jsem velmi mnoho hrůz úplně zevrubně. Poznala jsem Řím. Vidělа jsem, jak je Církev soužena a upadá uvnitř i zevně. Pak jsem viděla, jak se z několika krajin hrnou veliké zástupy na jedno místo a jak všecko vzplanulo bojem (L: asi světová válka). Uprostřed mezi nimi jsem spatřila velikou černou skvrnu, jakoby nesmírnou díru, a jak bojujících kolem ní stále ubývalo (L: smrt ve válce), jako by zcela nepozorovaně do ní padali.
Poté jsem spatřila, jak uprostřed této zkázy dvanáct lidí rozprášených do nejrozmanitějších krajin a nevědoucích o sobě přijímalo paprsky živoucích vod. Viděla jsem, že všichni zpracovávali totéž z rozličných stran a že nevěděli, odkud se jim toho dostalo; a že když jedna věc byla vypracována, dostali jinou. Bylo jich dvanáct, žádnému nebylo víc než čtyřicet let a byli mezi nimi tři duchovní a několik, kteří se jimi chtěli stát. Také jsem viděla, jako bych se s jedním z nich někdy stýkala, nebo jako by mi byl známý nebo blízký. Nebyli oděni okázale, ale každý dle svého domácího kroje a nynějšího způsobu. A viděla jsem, že zase dostali od Boha všechno, co bylo ztrаceno a že všestranně pracovali pro dobro. Všichni byli katolíky.
Str.121: Pri temné zkáze jsem spatřila také podvodné proroky a lidi, kteří potírali spisy těchto dvanácti apoštolů. Vidělа jsem také jistě sto ženských, které seděly jako u vytržení, a u nich muže, kteří je magnetizovali. I viděla jsem, jak prorokovaly. Ale jímala mě z nich hrůza a ošklivost. Když řady těch, kteří zápasili kolem černé propasti (L: smrti a pekla) stále více řídly a když za tohoto boje zmizelo celé město (L: např. Paříž dle La Saletty) nabývalo oněch dvanáct apoštolských mužů stále více stoupenců a z druhého města (to je Říma) přiletělo do temného terče cosi jako zářící klín. Nad zmenšenou Církví jsem spatřila nádhernou ženu (L: Pannu Marii) s korunou z hvězd na hlavě, oděnou široce rozloženým pláštěm nebeské barvy. Od ní vycházelo světlo a pronikalo dál a dále do ponurých temnot. Kam proniklo toto světlo, tam se vše obnovovalo a rozkvétalo. Viděla jsem jak v jednom velkém městě kostel, který byl nejmenší, se stal prvním. Noví apoštolové se sešli všichni ve světlе; domnívala jsem se, že jsem spatřila sebe vpředu s jinými, které jsem znala. Teď zase všechno vzkvétalo.
Viděla jsem nového přísného papeže a jak se černá propast stále více úží, až posléze byla už jen tak velká, že konev ji by zakryla. Posléze jsem spatřila ještě tři zástupy nebo obce, které se spojovaly se světlem. Мěly mezi sebou dobré, osvícené lidi a vstoupily do Církve.
Str.122: Ted' bylo všechno obnoveno. Vody se zase doplnily a vše se zelenalo a kvetlo. Vidělа jsem stavět kostely a kláštery. Ještě za temného sucha jsem byla nesena přes zelenou louku, která byla samý bílý květ, který jsem měla jednou trhat. Pak jsem shledala, že trní, o něž jsem se v době, kdy panovala tma, celá poškrábala, je nyní samý květ; i prodrala jsem se jím radostně."
Durych: zdá se, že podle toho by měl na zemi nastat veliký úbytek lidí, způsobený zvláštními událostmi. (L: 3.světovou válkou)
Z knihy Jaroslav Durych – Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, Matice cyrilometodějská 2003, Nihil Obstat a Imprimatur 17.11.1939. (3. října 2004 byla papežem Janem Pavlem II. blahořečena.)
Anna Kateřina Emmerichová (1774-1824), jejíž vidění postupovala podle pořadu církevního roku, měla tato vidění hlavně na svátek sv. apoštola Jana, který napsal knihu Zjevení čili Apokalypsu, a ve dnech následujících. Tak roku 1819 na svátek svatého Jana Evangelisty spatřila Římskou Církev zářící sluncem, po celý oktáv tohoto svátku měla pak ustavičné vidění o Církvi.
Z katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv.Petra 12.6.2013 www.radiovaticana.cz/clanek.php4 „Jak se stát členem tohoto Božího lidu? Nedochází k tomu fyzickým narozením, nýbrž znovuzrozením. V evangeliu říká Ježíš Nikodémovi, že ke vstupu do Božího království je třeba zrodit se shůry, z vody a z Ducha (srov. Jan 3,3-5). Do tohoto lidu jsme začleněni křtem, vírou v Krista, Božím darem, který je třeba živit a nechat růst po celý náš život.“
L: Zde papež František odstraňuje po 2.vatikánském koncilu mezi katolickými teology, knězi a biskupy zakořeněnou lež, že do Božího lidu patří i nekřesťané!
5.6.2013 Z katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra: „Člověk je v ohrožení. Je jisté, že lidská osoba se dnes nachází v ohrožení, a proto je zapotřebí lidské ekologie! A toto ohrožení je vážné, protože příčina problému není ledajaká, nýbrž hluboká. Není to jenom otázka ekonomická, nýbrž etická a antropologická. Církev to několikrát zdůraznila a mnozí říkají: ano, správně, to je pravda… avšak systém pokračuje stejně jako dříve, protože vládne dynamika ekonomie a finančnictví, postrádající etiku. Dnes neporoučí člověk, nýbrž peníze. Poroučejí peníze. A Bůh, náš Otec, svěřil poslání chránit zemi nikoli penězům, nýbrž nám, mužům a ženám. My máme tento úkol! Muži a ženy jsou však obětováni modlám zisku a spotřeby. To je „kultura odpadu“. Porouchá-li se komputer, je to tragédie. Ale chudoba, potřeby a dramata mnohých lidí se stávají normálními. Když během zimní noci např. tady nedaleko na ulici Ottaviano zemře nějaký člověk, je to nic neříkající zpráva. To že v různých částech světa jsou děti, které nemají co jíst, je nic neříkající zpráva, zdá se to normální. Tak to nemůže být! Přesto jsou však tyto věci normální. Někteří bezdomovci umírají na ulici zimou a nemluví se o tom. Avšak, poklesne-li v nějakém městě kurz na burze o deset bodů, je to tragédie. Umírající člověk je bezvýznamný, ale pokles kurzu na burze je tragédie! Takto jsou zahazováni lidé jako by to byli odpadky.
Tato „kultura odpadu“ se začíná stávat běžnou mentalitou, kterou jsou nakaženi všichni. Lidský život, člověk už není vnímán jako primární hodnota, kterou je třeba ctít a chránit, zvláště je-li chudý a nemohoucí, pokud ještě není užitečný – jako nenarozený - anebo už není užitečný – jako starý člověk. Tato kultura odpadu nás činí necitlivými také vůči plýtvání potravinami a jejich zahazování, které je o to více politováníhodné, když v každé části světa, bohužel, mnozí lidé a rodiny trpí hladem a podvýživou. Naši prarodiče byli kdysi velice pozorní, aby nezahodili nic z potravin, které zbyly. Konzumismus v nás vypěstoval zvyk na ledabylost a každodenní plýtvání potravinami, kterým někdy nejsme s to přikládat správnou hodnotu, jež daleko přesahuje pouhé ekonomické parametry. Zapamatujme si dobře, že potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu těch, kdo jsou chudí a hladovějí! Všechny vybízím, aby se zamysleli nad problémem mrhání a plýtvání potravinami, aby byly nalezeny cesty a způsoby, které budou tuto problematiku seriózně řešit a stanou se nástroji solidarity a sdílení s těmi nejpotřebnějšími.
Před několika dny při slavnosti Božího Těla jsme četli o zázraku rozmnožení chlebů. Ježíš nasytil zástup pěti chleby a dvěma rybami. Důležitý je závěr zmíněného úryvku: „Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků“ (Lk 9,17). Ježíš chce po učednících, aby se nic nezahazovalo: žádné odpadky! A potom je zde ještě fakt oněch dvanácti košů. Proč dvanáct? Co to znamená? Dvanáct je kmenů Izraele, což představuje symbolicky celý lid. Je nám tím řečeno, že pokud jsou potraviny spravedlivě, solidárně rozdělovány, nikdy není nikdo připraven o to nezbytné, a každé společenství může vycházet vstříc potřebám nejchudších. Lidská ekologie a ekologie životního prostředí jdou ruku v ruce.
Chtěl bych tedy, abychom se všichni vážně zasadili o respektování a ochranu stvoření, byli pozorní ke každému člověku, odporovali kultuře plýtvání a odpadu a prosazovali kulturu solidarity a setkání.“ Přeložil Milan Glaser www.radiovaticana.cz/clanek.php4