GABRIEL PŘEDPOVÍDAL(v poselstvích pro všechna města, oblasti ČR,SR na Nový rok), že v některých olastech pražských divadel bude pozitivní průlom :
RECENZE: Bílá Voda jako rozvleklá freska
Radmila Hrdinová
Dnes 10. 5., 16:44
Román Kateřiny Tučkové Bílá Voda se poprvé na jevišti objevil letos v únoru v Městském divadle Brno v dramatizaci a režii Dodo Gombára. Nyní ho uvedla i Činohra Národního divadla v Praze. Autorem dramatizace je Daniel Majling, režisérem Michal Vajdička.
Foto: Petr Neubert
Veronika Lazorčáková (sestra Tobie) v inscenaci Bílá Voda
Článek
Kateřina Tučková získala popularitu románem Žítkovské bohyně, jehož se okamžitě také chopila divadla a uvedla ho v řadě inscenací. V Bílé Vodě otevřela autorka téma represe komunistického režimu vůči řádovým sestrám a obecně vůči církvi. Na ploše sedmisetstránkového románu, který je výsledkem deseti let usilovného studia materiálů, vytvořila svědectví skrze konkrétní osudy a příběhy řeholnic odvlečených a internovaných v padesátých letech do pohraniční vesnice Bílá Voda.
Foto: Petr Neubert
Zleva Vladimír Javorský (Stauber) a Saša Rašilov (Plojhar) představují dva odlišné typy kněží.
Každé široce koncipované dílo se dramatizaci vzpírá a nikdy se ho nepodaří převést v úplnosti. Je nutné zvolit téma, jež převod na scénu sleduje. Z Vajdičkovy inscenace vystupuje jako nejvýraznější téma vztah církve a státu, kromě postav řeholnic rozšiřuje prostor pro zástupce světské moci.
Spisovatelka Kateřina Tučková: Chybí nám ženské vzory
Kultura
Zaprodanost církve komunistickému režimu tu symbolizuje kněz a ministr Plojhar (Saša Rašilov), proti němu je postavena čistá bytost bělovodského pátera Staubera (Vladimír Javorský), třetí postavou dokládající vztah moci a víry je biskup Havraj (Martin Dejdar). A jsou tu i další režimní figurky: ministerský úředník Hrůza (Ondřej Malý), milicionář Lagner (Šimon Krupa) a tajemník Maličký (Pavel Neškudla).
Foto: Petr Neubert
Kateřina Winterová jako bachařka Saulová
Místa, která stojí za to přidat si na seznam přání
Seznam Advertorial
Z řádových sester dramatizace vyzdvihla energickou obhajovatelku pravdy Evaristu (Jana Pidrmanová) a její přítelkyni Tobii (Veronika Lazorčáková), větší prostor dostala i Bohdanka (Berenika Anna Mikeschová) a zejména bachařka Saulová a poté sestra Paulita (Kateřina Winterová).
Problém dramatizace i inscenace spočívá v tom, že chce odvyprávět co nejvíce a výsledkem je nezáživně se vlekoucí jevištní freska o všem a o ničem. Podobným problémem strádal i nedávno uvedený Mefisto Klause Manna.
Inscenace plyne v pomalém tempu, které násobí i monotónně se snášející barevné listí a svým způsobem i hudba Michala Novinského, byť právě ta vnáší do povrchního uchopení románu mysticismus a emoce.
Foto: Petr Neubert
V Bílé Vodě na sebe strhávají pozornost atraktivní dobové automobily. Vedle auta herec Ondřej Malý (Hrůza)
Na rozdíl od románu klouže dramatizace po povrchu a tím se dopouští nutných zjednodušení, z nichž pak vycházejí černobílé figurky. Není to vinou herců, kteří v široce rozkročené jevištní fresce nemají prostor pro hlubší charakteristiku postav. Pro první část více než tříhodinové inscenace navíc platí, že divák neznalý románu se v postavách orientuje jen stěží. Větší pozornost než živí lidé na sebe strhávají dobové automobily popojíždějící neustále efektně a celkem zbytečně po jevišti.
V předpremiérových anoncích i v programu inscenace se objevilo zajímavé téma smyslu víry v dnešní společnosti. K tomu ale inscenace přispěla jen velmi málo. Bílá Voda je nepříliš vzrušivé melodrama s pokusem o happy end.
Kateřina Tučková: Bílá Voda
RECENZE: Bílá Voda jako rozvleklá freska - Novinky
Radmila Hrdinová
Dnes 10. 5., 16:44
Román Kateřiny Tučkové Bílá Voda se poprvé na jevišti objevil letos v únoru v Městském divadle Brno v dramatizaci a režii Dodo Gombára. Nyní ho uvedla i Činohra Národního divadla v Praze. Autorem dramatizace je Daniel Majling, režisérem Michal Vajdička.
Foto: Petr Neubert
Veronika Lazorčáková (sestra Tobie) v inscenaci Bílá Voda
Článek
Kateřina Tučková získala popularitu románem Žítkovské bohyně, jehož se okamžitě také chopila divadla a uvedla ho v řadě inscenací. V Bílé Vodě otevřela autorka téma represe komunistického režimu vůči řádovým sestrám a obecně vůči církvi. Na ploše sedmisetstránkového románu, který je výsledkem deseti let usilovného studia materiálů, vytvořila svědectví skrze konkrétní osudy a příběhy řeholnic odvlečených a internovaných v padesátých letech do pohraniční vesnice Bílá Voda.
Foto: Petr Neubert
Zleva Vladimír Javorský (Stauber) a Saša Rašilov (Plojhar) představují dva odlišné typy kněží.
Každé široce koncipované dílo se dramatizaci vzpírá a nikdy se ho nepodaří převést v úplnosti. Je nutné zvolit téma, jež převod na scénu sleduje. Z Vajdičkovy inscenace vystupuje jako nejvýraznější téma vztah církve a státu, kromě postav řeholnic rozšiřuje prostor pro zástupce světské moci.
Spisovatelka Kateřina Tučková: Chybí nám ženské vzory
Kultura
Zaprodanost církve komunistickému režimu tu symbolizuje kněz a ministr Plojhar (Saša Rašilov), proti němu je postavena čistá bytost bělovodského pátera Staubera (Vladimír Javorský), třetí postavou dokládající vztah moci a víry je biskup Havraj (Martin Dejdar). A jsou tu i další režimní figurky: ministerský úředník Hrůza (Ondřej Malý), milicionář Lagner (Šimon Krupa) a tajemník Maličký (Pavel Neškudla).
Foto: Petr Neubert
Kateřina Winterová jako bachařka Saulová
Místa, která stojí za to přidat si na seznam přání
Seznam Advertorial
Z řádových sester dramatizace vyzdvihla energickou obhajovatelku pravdy Evaristu (Jana Pidrmanová) a její přítelkyni Tobii (Veronika Lazorčáková), větší prostor dostala i Bohdanka (Berenika Anna Mikeschová) a zejména bachařka Saulová a poté sestra Paulita (Kateřina Winterová).
Problém dramatizace i inscenace spočívá v tom, že chce odvyprávět co nejvíce a výsledkem je nezáživně se vlekoucí jevištní freska o všem a o ničem. Podobným problémem strádal i nedávno uvedený Mefisto Klause Manna.
Inscenace plyne v pomalém tempu, které násobí i monotónně se snášející barevné listí a svým způsobem i hudba Michala Novinského, byť právě ta vnáší do povrchního uchopení románu mysticismus a emoce.
Foto: Petr Neubert
V Bílé Vodě na sebe strhávají pozornost atraktivní dobové automobily. Vedle auta herec Ondřej Malý (Hrůza)
Na rozdíl od románu klouže dramatizace po povrchu a tím se dopouští nutných zjednodušení, z nichž pak vycházejí černobílé figurky. Není to vinou herců, kteří v široce rozkročené jevištní fresce nemají prostor pro hlubší charakteristiku postav. Pro první část více než tříhodinové inscenace navíc platí, že divák neznalý románu se v postavách orientuje jen stěží. Větší pozornost než živí lidé na sebe strhávají dobové automobily popojíždějící neustále efektně a celkem zbytečně po jevišti.
V předpremiérových anoncích i v programu inscenace se objevilo zajímavé téma smyslu víry v dnešní společnosti. K tomu ale inscenace přispěla jen velmi málo. Bílá Voda je nepříliš vzrušivé melodrama s pokusem o happy end.
Kateřina Tučková: Bílá Voda
RECENZE: Bílá Voda jako rozvleklá freska - Novinky