Velkou lekcí, kterou arcibiskup Lefebvre (1905-1991) dal katolíkům, kteří měli uši k slyšení, bylo, že Víra je vyšší než poslušnost. Smutná lekce, kterou jsme se od té doby naučili je, že poslušnost se nadále hodnotí výše než Víra. Tyto „Komentáře“, dnešním zmatením trvale poháněné dostat se zpět k základům, se často pokouší vysvětlovat, proč Víra musí přicházet první. Jeden další pokus z trochu odlišného úhlu nebude přespříliš.
Každá lidská bytost, která žije na zemi – a nejen katolíci! – má nesmrtelnou duši, bez níž by nežila. Tato duše nebyla vyrobena masově, ale byla Bohem stvořena individuálně, z ničeho, aby s ním byla šťastná v nebi navždy. Je to nejdůležitější část lidské přirozenosti, takže patří do přirozeného řádu a není sama o sobě nadpřirozená, dostane se však do Božího nadpřirozeného nebe, jestliže správně využije své přirozené vlohy svobodné vůle spolupracovat s Boží nadpřirozenou milostí. Ať už se Bůh rozhodne poskytnout ji v jakékoliv formě, nebude Jeho milost nedostatečná, protože Bůh chce, aby se každá duše dostala do nebe (I Tim. II, 4). Otázkou se pak stává, jaká lidská spolupráce je potřebná – a nejen od katolíků – k tomu, dostat se do nebe?
Víra je nepochybně základem této spolupráce. Tridentský koncil nazývá víru „počátkem spásy“ a Boží Slovo říká, že „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Ž. XI, 6). Mnohokrát v Evangeliích, když Náš Pán činí zázrak, říká, že je to odměna za „víru“ dotčených, například Mt. XV, 28 (uzdravení kananejské ženy), Mk. X, 52 (zrak pro slepého), Lk. VII, 50 (obrácení Marie Magdaleny) a tak dále. V čem tato „víra“ spočívá a proč je Bohu, a tudíž i duším, tak drahá?
Okamžitě rozlišme dvě skutečnosti, různé, ale spojené: subjektivní povahu víry v duši, skrze niž někdo nadpřirozeně věří, a objektivní soubor nadpřirozených skutečností, předmětů katolické Víry, v něž katolík věří. Abychom je rozlišili, můžeme tu první psát s malým „v“ a tu druhou s velkým „V“. To, že jsou odlišné, je zjevné: člověk může ztratit svou (subjektivní) víru, aniž by nastala nejmenší změna v (objektivní) Víře.
Dvě věci se pak stávají jasnými. Zaprvé, víra, která přináší spásu duši, je onou subjektivní vlastností člověka, kterou v Evangeliích tak velebí a odměňuje Náš Pán. Nevelebí nebo neodměňuje objektivní soubor pravd. Na druhou stranu, zadruhé, subjektivní vlastnost víry je určována nebo stanovována touto objektivní Vírou. Nejsem spasen, nezasluhuji si být veleben či odměněn díky tomu, že věřím v jakýkoliv hloupý nesmysl. Kananejská žena nevěřila v nějakou hloupost, rozhodně věřila v dobrotu a nějakou Boží moc Našeho Pána. To, v co věřila, bylo jak nadpřirozené, nebo [to bylo] nad pouhé přirozené síly jejího myšlení, aby to pochopila, tak i pravdivé. A je nanejvýš pravděpodobné, že jakmile apoštolové brzy po smrti Našeho Pána ustanovili základní pravdy, v něž musí stoupenec Našeho Pána věřit, byla šťastná, že má svou subjektivní víru zaměřenou nebo stanovenou nebo určenou skrze tehdy se formující objektivní Víru.
Jinak řečeno, objektivní Víra zaměřuje onu subjektivní víru, bez níž žádná duše není spasena. Proto duchovní, kteří manipulují s objektivní Vírou, uvádějí v nebezpečí věčnou spásu duší. Má-li tehdy subjektivní víra nevyčíslitelnou hodnotu, má nevyčíslitelnou hodnotu i objektivní Víra. Ta musí přijít první.
Poznámka REX!: V článku níže si mohou čtenáři ověřit, jaké je skutečné smýšlení tzv. konzervativního preláta, jenž má obdiv také početných příznivců Tradice. Na příkladu jeho názorů ohledně Kněžského bratrstva sv. Pia X. lze vidět, jak si „obnovu všeho v Kristu“ představuje.
***
30. září 2017
Před několika měsíci jeden laskavý čtenář podal zprávu, že kardinál Raymond Burke na Konferenci o posvátné liturgii, která se v červenci konala v Medfordu v Oregonu, veřejně prohlásil, že FSSPX je „ve schizmatu“, přičemž radil věřícím, aby nenavštěvovali jeho bohoslužby, ani nepřijímali jeho svátosti.
Pokud by to byla pravda, chápal jsem, že by to byla důležitá informace, která by se ze zjevných důvodů měla sdílet, ale rozhodl jsem se, že je nejprve nutné získat nezvratné potvrzení ohledně toho, co skutečně řekl.
Dnes jsem získal audio záznam odsouzení FSSPX ze strany kardinála Burkeho během setkání, na němž 15. července 2017 padaly dotazy v rámci výše zmíněné Konference o posvátné liturgii.
Prosím, poslechněte si sami, jak kardinál Burke dokonce zachází tak daleko, že prohlašuje, že je potřeba, aby byli věřící Bratrstva „smířeni s Církví a vráceni do ní“.
Moderátor: Je vůbec přípustné navštěvovat bohoslužbu u [Bratrstva] sv. Pia X. a přijímat tam Svaté přijímání, pokud nejsou žádné jiné uctivé mše v rozumném dosahu? Může to splnit nedělní povinnost?
[Arcibiskup Sample, který byl na diskuzi také přítomen, vyčkává na kardinála Burkeho.]
Kardinál Burke: Navzdory různým argumentům obklopujícím tuto otázku, je pravda taková, že Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je ve schizmatu, protože zesnulý arcibiskup Marcel Lefebvre vysvětil čtyři biskupy bez mandátu římského pontifika.
A tak není legitimní navštěvovat mše nebo přijímat svátosti v kostele, který je pod správou Kněžského bratrstva sv. Pia X.
Z uvedeného vyplývá, že jsme se, částečně kvůli svého druhu zmatení v Církvi, dostali do této pochybnosti také proto, že Svatý Otec dal Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. fakulty vysluhovat platně sňatky – legálně a platně. Není pro to však žádné kanonické vysvětlení a je to prostě anomálie.
A také papež Benedikt XVI., před svou abdikací, sňal exkomunikace ze čtyř biskupů, kteří byli vysvěceni bez papežského mandátu, ale on... ...oni neměli... Požadavkem pro to, aby se exkomunikace sňaly, je, že se daná osoba vzdala své vzpurnosti a nyní chce být plně smířena s Církví, to se však ve skutečnosti nestalo, a tak je to další část abnormální situace.
Už nejsou exkomunikovaní, ale také nejsou v regulérním společenství s katolickou Církví.
A tak je celá věc velice komplikovaná, ale řekl bych vám, že si nemyslím, že je to dobrým znamením přijímat svátosti u Kněžského bratrstva sv. Pia X., protože jim to také nepomáhá. Především tyto svátosti nejsou vysluhovány dovoleně. Jsou platné, o tom není pochyb, jestliže jsou kněží platně vysvěcení, ale není to... ...je to opak vůči společenství Církve. Namísto toho bychom měli členy Kněžského bratrstva sv. Pia X. povzbuzovat, aby se smířili s Církví.
Vlastně si myslím, že P. Saguto by to mohl potvrdit. Vím, že tomu tak bylo v Lacrosse a v St. Louis, kde existoval apoštolát Institutu Krista Krále Nejvyššího Kněze pro ty, kteří chtěli obřady Církve dle starobylého úzu. Mnoho, mnoho lidí, kteří chodili ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X., [tak] bylo smířeno s Církví a vrátilo se do ní.
A já říkám, že když namísto toho svobodně chodíme na ony mše [FSSPX] a tak dále, jež se vysluhují, jak je to povzbuzuje, aby se smířili s Církví?
Biskup, kterého se Vatikán bojí: Papež způsobil skandál a veřejné rouhání, ničí víru zevnitř. Ve Vatikánu je aktivní vlivná liberálně-zednářská mafie Autor: odjinud | Publikováno: 5.10.2017 | Rubrika: Rozhovory „Bude-li to má povinnost, vysvětím biskupy“ (1987) Rozhovor s J. E. arcibiskupem Lefebvrem Vaše Excelence, vaše poslední veřejné prohlášení důrazně odsuzuje modlitební setkání v Assisi... Nemáte dojem, že si [toto prohlášení] plete ekumenismus papeže Wojtyly s pokroucenou ideologií mezináboženského dialogu – jež byla tak v módě v posledních letech – a která popírá historickou jedinečnost křesťanské spásy? Vidím jen jeden druh ekumenismu: toho druhu, jejž propaguje koncil, a který zdůrazňuje úctu k falešným náboženstvím a spolupráci s nimi v rovnocenném postavení. To je nové pojetí v rozporu s Tradicí, které se tímto způsobem vnucuje. Namísto „misijní“ Církve vidíme novou „ekumenickou“ Církev. Setkání v Assisi posvěcuje tuto novou Církev a to je neuvěřitelně skandální. Na druhou stranu, tato iniciativa má významný precedens: před více než sto lety, v roce 1894, se v Chicagu konal velkolepý Kongres světových náboženství, jehož se účastnili někteří američtí katoličtí biskupové. Když porovnáte jejich tehdejší proslovy s tím, který papež přednesl kardinálům vloni v prosinci o „duchu Assisi“, naleznete nápadnou podobnost. Ale před sto lety papež Lev XII. naprosto odsoudil účast biskupů Spojených státu na tomto kongresu v Chicagu. Ne, je to skandál, veřejné rouhání: pomyslete na katolické misionáře v Africe, kteří v televizi viděli zástupce animistických náboženství modlící se v Assisi na papežovo pozvání... V jakém duchu budou moct pokračovat ve své náročné práci evangelizace mezi obyvatelstvem, které následuje tyto pohanské rituály? Je-li spása možná i bez obrácení ke Kristu v Církvi a při tom, kdy se nadále uctívají něčí falešní bohové, jaký smysl má pokračovat nyní v misiích? Všechna náboženství jsou tudíž rovnocenná a dobrá... Kdyby tento papež žil v době římského pronásledování raných staletí, možná by křesťanství nalezlo uctivé místo v panteonu náboženství.
Karikujete ekumenismus papeže! Jan Pavel II. nikdy neřekl, že každé náboženství je řádnou cestou spásy. Dokonce i v Assisi jednoznačně vyhlásil jistotu, že pouze Kristus dává spásu a přivádí přirozený náboženský cit ke šťastnému konci. Zajisté, papežův postoj není postojem pouhého liberalismu, který říká, že všechna náboženství jsou stejná. Je však možné hovořit o liberálním katolicismu, který upřednostňuje svědomí a subjektivizuje pravdu, kterou nicméně vyznává. Nesouhlasíte, jestliže však pečlivě prozkoumáte protokol následovaný v Assisi, uvidíte, jak „filozofií“, která jej inspirovala, bylo umístit všechna zastoupená náboženství na úroveň naprosté rovnosti. Člověk může namítat, že papež byl usazen uprostřed pozvaných, ale já jsem si jistý, že až pojede do Tokia během příští verze modlitebního shromáždění, nebude již zaujímat zvláštní nebo čelní místo, protože již nebude pánem domu. Bude jedním mezi mnoha jinými. Setkání v Assisi v roce 1986
Nicméně, když jste opustil audienci, kterou jste měl [u papeže] 18. listopadu 1978, byl tón vašich prohlášení zcela odlišný: „Jsem přesvědčen,“ řekl jste, „že s Janem Pavlem II. se vše stává možným.“ Čemu přisuzujete svou změnu postoje? Byl jsem zasažen pasáží z jeho proslovu, v níž tvrdil, že koncil se musí číst ve světle Tradice. „Konečně,“ řekl jsem si, „můžeme doufat v revizi Druhého vatikánského koncilu.“ Moje očekávání však bylo zklamáno. Kdo ví, možná to byli lidé v Kurii, kteří mu zabránili jít dál po této cestě... Všichni vědí, že ve Vatikánu je aktivní vlivná liberálně-zednářská mafie, bez jejíhož „placet“ [souhlasu] není možná žádná změna. A tak jsme dospěli do současného momentu Církve, v němž se slaví vítězství liberalismu.
Setkal jste se po oné audienci ještě někdy s papežem soukromě? Ne, neměl jsem žádné „oficiální“ kontakty s výjimkou kontaktů s kardinálem Ratzingerem, kardinálem Oddim a kardinálem Gagnonem. Za „neoficiálnějších“ podmínek jsem se také setkal s Francouzem Jeanem Guittonem, který, jak se zdá, má nesmírný zájem o můj „případ“. [Tento filosof se později snažil arcibiskupa přesvědčit o pravověrnosti koncilu a rozmluvit mu chystaná biskupská svěcení. – pozn. překl.]
Můžeme se domnívat, že během těchto rozhovorů jste diskutovali možná řešení vašeho „případu“. Můžete o nich hovořit? Svatý stolec by byl ochotný „regularizovat“ existenci našeho díla, Bratrstva sv. Pia X., jemuž byl církevní souhlas udělený 1. listopadu 1970 odebrán v roce 1975 rozhodnutím, které považuji za právně neplatné. Řekli, že papež by byl vcelku ochoten ustavit Bratrstvo jako osobní prelaturu. Nadto bychom měli povolení, částečně již poskytnuté indultem z roku 1984, slavit mši podle starého ritusv. Pia V. To vše však za podmínky, že podepíšeme deklaraci plně akceptující výnosy a reformy Druhého vatikánského koncilu. To však pro nás ve svědomí není možné.
29. ledna 1979 jste jedněm švýcarským novinám s uspokojením řekl: „Sám papež mi řekl, že by stačilo, abych podepsal deklaraci, v níž bych řekl, že přijímám koncil podle Tradice.“ Dohoda se tehdy zdála možná, nebo se mýlíme? Dokonce i kardinál Ratzinger, když byl jmenován Prefektem Svatého officia, si myslel, že náš případ by mohl být vyřešen během několika měsíců. Musíte však být čestný. Vyjádření, jež jste citoval, se může interpretovat různými způsoby. Co to znamená „akceptovat koncil podle Tradice“? Několikrát jsme o tom hovořili, zvláště s kardinálem Ratzingerem; pro něj to znamená, že teze Druhého vatikánského koncilu by se měly včlenit do tezí Tradice. Včlenit je však stále neurčité slovo. Podle mého názoru je vhodné rozlišovat. Existují některé koncilní dokumenty, které jsou zjevně v souladu s Tradicí, a které nepředstavují žádný problém: Mám na mysli Lumen Gentium, ale také jiné dokumenty jako je dokument o kněžské formaci a seminářích. Pak existují některé dvojznačné texty, které nicméně mohou být nějak „interpretovány“ správně podle předešlého Magisteria. Existují však také některé texty, které jsou zřetelně v rozporu s Tradicí a které se nijak nemohou včlenit: Deklarace o náboženské svobodě, výnos o ekumenismu, výnos o liturgii. Zde se dohoda stává nemožnou...
Pokud víme, hlasoval jste ve prospěch výnosu o liturgii... Ano, to musím připustit... ale nemohl jsem předvídat, jak daleko liturgická reforma zajde... Klaunská mše A po několik let jste sloužil mši dle nového ritu... Sloužil jsem mši dle nových liturgických pokynů z roku 1965, ale nikdy dle finálních pokynů z roku 1968, které nesou podpis Msgr. Bugniniho. Každopádně Deklarace o náboženské svobodě je skutečným jablkem sváru, protože jiné omyly vyplývají ze zavedení tohoto liberálního principu v Církvi. Roztržka s Tradicí je v tomto případě zřejmá: 11 papežů, od Pia VI. po Pia XII., odsoudilo liberalismus. Koncil jej schválil. Nikdo mě nemůže přesvědčit, že v něm neexistuje žádný rozpor. Během audience, kterou jsem měl v Castel Gandolfo v září 1976, když jsem se Pavla VI. zeptal na tuto otázku, odpověděl: „Nyní nemáme čas hovořit o teologii.“ Jako by to byla čistě akademická otázka!
A jakou odezvu vám dal kardinál Ratzinger? Prefekt Kongregace pro nauku Víry mě požádal, abych sepsal své názory a své pochyby k tomuto tématu. Učinil jsem to, že jsem mu v listopadu 1985 poslal studii, která byla dlouhá 150 strojopisných stran. V lednu 1986 odpověděl, že obdržel ony dokumenty a že ocenil filologickou péči [se kterou byly sepsány]. My víme, že Svatý stolec požádal všechny episkopáty, aby do Říma poslaly studii o tématu náboženské svobody a že francouzský episkopát již poslal svůj příspěvek. Jezuitský otec, který jej vytvořil, píše: „Je tragické, že nikdo z papežů 19. století nepochopil křesťanskou pravdu, která se nachází v principech Francouzské revoluce.“ Vidíte, zde je roztržka, a jaká!
Revidování Druhého vatikánského koncilu Vzhledem k těmto předběžným věcem by se zdálo, že jediným řešením Lefebvrova „případu“, jež byste mohl přijmout, by bylo veřejné odmítnutí Druhého vatikánského koncilu ze strany Nejvyššího pontifika. Vidíte však papeže, jak se jednoho nedělního rána objeví na náměstí sv. Petra a věřícím oznámí, že po více než 20 letech si všiml, že se koncil mýlí a že je nutné anulovat přinejmenším dva výnosy, pro něž hlasovala většina koncilních otců a papež je schválil? No tak! V Římě by jistě byli schopní nalézt diskrétnější způsob, jak to udělat... Papež by mohl autoritativně deklarovat, že některé dokumenty Druhého vatikánského koncilu se musí lépe interpretovat ve světle tradice, takže se stává nezbytným změnit několik frází, aby byly přivedeny do souladu s Magisteriem předešlých papežů. Museli by jasně říct, že omyl se může pouze „tolerovat“, ale nemůže mít „práva“, a že stát, který je neutrální na náboženské úrovni, ani nemůže existovat, ani by neměl existovat. Samozřejmě však nemám žádné iluze: i kdyby papež chtěl učinit tyto opravy, nemohl by je učinit. Ona „liberálně-zednářská mafie“, na níž jsem již učinil narážku, to nemůže tolerovat.
Máte jistý sklon vidět „spiknutí“ takřka všude. Pět dní předtím, než jste byl [v roce 1976] suspendován „a divinis“, jste v dopise Pavlu VI. kritizoval „tajnou dohodu mezi vysoce postavenými církevními hodnostáři a svobodnými zednáři, která byla uzavřena dokonce ještě před koncilem“... Nicméně všechny americké noviny napsaly, že před koncilem se kardinál Bea, zakladatel vatikánského sekretariátu pro ekumenismus, setkal s vůdci nejvlivnější židovské zednářské lóže v hotelu Astoria v New Yorku a zeptal se jich, co očekávají od koncilu. „Prohlášení o náboženské svobodě,“ řekli mu.
Několikrát jste jedince jako Franco, Salazar a Pinochet popsal jako obránce „křesťanského řádu“. Jsou tedy diktátorské režimy jedinou možnou historickou realizací „katolického státu“? Vezměme si Pinocheta. Neříkám, že jeho režim je dokonalý, ale alespoň nalézáme křesťanské zásady jako základní platformu jeho politické orientace. Je mužem spravedlnosti a řádu a podporuje přítomnost katolické Církve, dokonce ačkoliv mu chilští biskupové – jaký paradox! – vůbec nejsou vděční. Spíše se zdá, že chilští biskupové chtějí pro svou zemi nového Allendeho. Naštěstí je katolický lid v tomto bodě nenásleduje. Před měsícem jsem cestoval do Santiaga na obřad otevření jednoho našeho kostela. Myslím, že by nás následovaly velké davy, kdybychom měli dost kněží. Natolik jsou rozhořčeni postojem své hierarchie! Když Pinochet naposledy unikl pokusu o svůj život, konaly se v hlavním městě demonstrace solidarity a náklonnosti k němu. Mnohé z nich měly spontánní náboženský charakter. Lid volal: „Děkujeme ti, Nejblahoslavenější Panno Maria, že jsi ochránila generálův život.“ Generál Pinochet Můžete nám šířeji načrtnout mapu rozšiřování vašeho díla po světě? Jsme přítomní ve 28 národech a na všech kontinentech s výjimkou Asie, ačkoliv plánujeme založit dům v Indii. Provozujeme pět seminářů, asi 90 priorátů, několik škol a institut s univerzitní úrovní v Paříži. V současnosti je členem Bratrstva také 250 sester. Ale v našem díle se odráží vlastní přesvědčení mnohem většího počtu kněží a sester.
Jen zdánlivá izolace Nezpůsobuje vám vaše vzrůstající izolace v Církvi rostoucí pochyby? Naše izolace je víc zdánlivá než skutečná. Mnozí biskupové a přinejmenším tucet kardinálů mi soukromě řekli, že sdílejí naše postoje. Mohl bych odhalit jejich jména. Víme například, že jistý počet kardinálů nesouhlasil se setkáním v Assisi a vyjádřil své obavy papeži. Ale také, a to je nejdůležitější, necítíme se izolovaní ve vztahu k minulosti, k Tradici. Čerpáme svou sílu ze slov a Magisteria Církve, jež nás předcházelo.
Nedávno dva příklady zběhnutí ve vašich řadách rozvířily veřejné mínění: šest mladých seminaristů v Écône a klášter P. Jolyho ve Flavigny. Jak si je vysvětlujete? Seminaristé byli ovlivněni kněžími z vnějšku, kteří vytáhli strašáka exkomunikace. V semináři je to ale normální, že je zde jednou za čas někdo, kdo odejde. Také by se vzhledem ke zběhnutím motivovaným naší údajnou „rigiditou“ vůči Římu mělo zmínit, že zde byla i jiná zběhnutí ospravedlňovaná naší údajnou „slabostí“, pokud jde o papeže.
Hovořit o „vnějších vlivech“ může být opodstatněné, pokud jde o mladé seminaristy, to ale neplatí pro případ P. Jolyho. Vždy to byl dosti uzavřený muž. Bylo obtížné se dostat do jeho kláštera. Jednoho dne, takřka bez varování, se rozhodl opět přijmout jurisdikci biskupa z Dijonu. Zvláštní. Byl mnohem tradicionalističtější než jsme my. Vykonal jsem v jeho klášteře 24 kněžských svěcení. Nyní bude muset sloužit novou mši Pavla VI.
Katolická Víra v nebezpečí Hypoteticky připusťme, že máte pravdu. Cožpak nás dějiny Církve a Tradice jejích světců neučí jasně, že přímá cesta poslušnosti je jediná, která v čase nese plody? Kdyby to bylo prostě jen o „disciplinárním“ problému, neváhal bych. Kdyby dnes byl naživu Pius XII. a požádal mě, abych uzavřel seminář v Écône, má poslušnost by byla okamžitá a bezproblémová. Ale dnes je v sázce sama Víra. Z tohoto důvodu již není poslušnost možná. Dokonce ani papež nemá žádnou moc změnit Víru; je jen její služebník. Přijmout náboženskou svobodu, ekumenismus, koncilní reformy, by pro mě znamenalo přispívat k dílu „sebezničení“ Církve. To ve svědomí nemohu učinit. Papežův liberalismus ničí katolickou Víru zevnitř.
Promiňte, ale jaká je vaše definice Víry? Víra je učení Církve v průběhu staletí ve shodě s učením apoštolů.
To se ale zdá být definicí Tradice, nikoliv Víry... Pak vám dám jinou definici, tu, která je obsažena v Protimodernistické přísazePia X.: rozumové a volní podvolení se Božímu zjevení, protože Bůh je nejvyšší autoritou a nemůže se mýlit. Papež sv. Pius X. A vám se opravdu zdá, že Pavel VI. a Jan Pavel II. podstatně změnili toto fundamentální jádro Víry? Zašel byste tak daleko, že byste to deklaroval? Myslím si, že podávají jinou definici víry. Pro ně je víra náboženským sentimentem, vnitřním, subjektivním aktem.
Subjektivním? [Encyklika] Redemptor Hominis říká, že „Kristus je středem vesmíru a dějin“! To není jen subjektivita, ale zcela něco jiného! Ale proč pak tedy kladou takový velký důraz na svědomí, na povinnost „respektovat“ svědomí? Svědomí se nutí poslouchat Zjevení ne pro sebe sama. Problém je, že pro posledních pár papežů – abychom hovořili křesťanským způsobem – „subjekt“ předchází „objektu“. Zatímco pro tradici Církve je pravdou přesný opak: objekt předchází subjektu... Proto zde je mravní povinnost lnout ke katolické Víře, kterou stát, vrcholná organizace veřejného společenství, může a musí uznat a upřednostňovat.
Aniž bychom mimoděk popřeli základní princip Tradice, se sv. Tomášem na čele: jestliže není poslušnost ke skutečnostem Zjevení plně svobodná a vědomá, není to ryzí poslušnost... V každém případě můžeme diskutovat, zda „katolický stát“ je či není historicky opodstatněný v dnešním světě. Co se zdá přinejmenším přehnané je činit z nutnosti článek víry. Podle mého názoru jsou tyto otázky neoddělitelně spjaté. Přijetí zásady „náboženské svobody“ manifestuje „subjektivní“ náhled na Víru. Papež Wojtyla může dokonce říkat, že Kristus je středem vesmíru a dějin, ale zároveň toto ujištění chápat jako osobní „názor“ katolíků a tak popírat „výlučnou“ a „katolickou“ jinými slovy univerzální povahu Víry. Ne, to vše je nepřijatelné; jde to proti Tradici, Víře, proti Magisteriu jedenácti papežů, od Pia VI. do Pia XII. Já jsem si zvolil následovat oněch 11 papežů a nikoliv ty poslední dva. Papež Wojtyla líbá 14. května 1999 rouhavý muslimský korán Vysvětil jste tajně nějakého biskupa? Vaše Excelence, několikrát jste hrozil tím, že vysvětíte biskupa, který bude pokračovat ve vašem díle. Někteří si myslí, že jste již vykonal biskupské svěcení tajně: můžete ve svědomí popřít tyto fámy? Ano, nanejvýš kategoricky. Pokud to učiním, učiním to veřejně.
Co by se muselo stát, abyste podnikl tento krajně závažný krok, který ipso facto způsobuje exkomunikaci? Čekám na znamení od Prozřetelnosti. Jaké znamení, nevím. Nejsem připraven to učinit ihned...možná za rok od teď. Chci ale vyjasnit jednu věc: biskupové, které vysvětím, pokud nějakého vysvětím, nebudou mít žádnou zvláštní pravomoc v Bratrstvu. Jejich jediným úkolem bude konat kněžská svěcení a udělovat svátost biřmování. Nebudou mít území nebo region; jurisdikce řádu [sic] náleží generálnímu představenému: on je hlavou Bratrstva, která rozmisťuje osazenstvo a zakládá prioráty. V současnosti je generálním představeným P. Schmidberger, který byl zvolen na generální kapitule v roce 1982 na dvanáctileté funkční období, tedy do roku 1994. On je tím, kdo je mým nástupcem jako autorita v rámci Bratrstva.
Pokud se nemýlíme, použil jste množné číslo, když jste mluvil o biskupských svěceních. Pokud budu ve svědomí považovat za nutné pro dobro díla, které jsem založil, učinit tento krok, přistoupím k vysvěcení nikoliv jednoho, ale až tří, čtyř nebo možná pěti biskupů. Toto dílo má domy po celém světě a já to musím při přemýšlení o budoucnosti vzít do úvahy.
Ale co konkrétně by vám mohlo zabránit učinit tento otevřeně „schizmatický“ akt? Kdyby se církevní situace vrátila do normálu, kdyby se vrátili k Tradici, pak by již neexistoval žádný problém.
Jen Bůh je pánem budoucnosti Vaše Excelence, jak si představujete tento „návrat“ k tradici? Myslíte si, že by mohl nastat během zbývajících let vašeho života? Bůh ví. Kdo může říct, co pro nás má budoucnost připravené? Možná vypukne atomová válka a situace se radikálně změní... Že přijde změna během tohoto pontifikátu se zdá nepravděpodobné, takřka zázračné. Ale kdo ví?
Co cítíte při pouhé myšlence na to, že skončíte svůj život nesmířený s Církví? Jediní, kdo mohou být považovaní mimo Církev jsou ti, kteří nemají Víru, protože základním důvodem pro jednotu v katolické Církvi je Víra. Ti, kteří způsobují schizma, jsou ti, kteří mění Víru. Jsem si jistý, že já patřím do katolické Církve všech časů, věčné Církve...
Z vašeho pohledu je tedy papež schizmatický? Ano...asi...více méně. Ale setkání v Assisi je krajně závažným aktem. Papežovým zaměstnáním je utvrzovat víru, a jestliže již tuto povinnost neplní, co máme dělat? Tato situace dosahuje nejzazší stupeň závažnosti. Nevidím žádné podobné precedenty v dějinách Církve. Ve 14. století byl jeden papež, Jan XXII., odsouzen a sesazen zvláštním koncilem, protože v jednom bodě bylo shledáno, že není ve shodě s katolickou naukou. Dnes je to dokonce ještě horší: ne jen jeden článek, ale celý kontext již není katolický.
Opravdu vás hrozba exkomunikace ze strany současné katolické hierarchie ponechává lhostejným? Naprosto lhostejným. Exkomunikace rozhodnutá současnou liberální vládou Církve – jakou platnost by měla? Po více než století konzervativní papeži odsuzovali a exkomunikovali lidi jako Lamennais, Buonaiuti a Loisy, protože byli liberálové a modernisté. Nyní jsou těmi, kteří jsou u moci v Církvi a chtějí exkomunikovat tradicionalisty, jinak řečeno, opravdové katolíky. Zdroj:fsspx.org/en/“if-it-my-duty-… Překlad: D. Grof
