VALERIJ S. VILINSKÝ:DUCHOVNÍ ŽIVOT RUSKÉHO NÁRODA

VALERIJ S. VILINSKÝ:DUCHOVNÍ ŽIVOT RUSKÉHO NÁRODA
V PRAZE 1931.
CYRILLO-METHODĚJSKÁ KNIHTISKÁRNA
A NAKLADATELSTVÍ V. KOTRBA.
VZDĚLÁVACÍ KNIHOVNA KATOLICKÁ.
Pořádá Dr. Antonín Podlaha.
Se schválením nejdůst. kníž. arcibiskupského Ordinariátu v Praze ze dne 22. května 1896 číslo 4884.
Svazek 1. „Apologie viry křesťanské na základě věd přírodních“ Napsal kanov. F. Duilhé de Saint-Projet. Přel. Dr. A. Podlaha. Kč 8.40.
Sv. II. Dra. Jana Sýkory „Umučeni a oslaveni Pána našeho Ježiše Krista podle čtyř evangelii“. Četná vyobr. v textu a 2 přílohy. 12 Kč.
Sv. III. Dra. Pavla Vychodila „Básnictví a mravouka“. Kč 1'60.
Sv. IV. Dra. Eugena Kadeřávka „O původu tvorstva dle zpráv biblických“. Kč 1'60.
Sv. V. Arnošta Helia „Podobizny svátých“. Z frančtiny přeložil Sigis- mund Bouřka O. S. B, Četné obrazy starých i novějších mistrů. Titúlnl list kreslil mistr Jenewein. Rozebráno.
Sv. VI. Dra. Frant. Kryštůfka „Dějiny cirkve katolické ve státech býv. řiše rakousko-uherské se zvláštním zřetelem k zemím koruny české od r. 1740-1898“. Kč 34'—
Sv. VII. P. Jindř. Pesche a P. Vict. Carthreina „Soukromé vlastnictví“. Dvé sociologických studií. Z něm. přel. Dr. j. Tumpach Kč 5'40.
Sv. VIII. P. A. Lapfitra T. J. „Moravané“. Stát ze spisu „Evropa a svátá Stolice za dob Karlovců“. Z frančtiny přel. Dr. Fr. Ehrmann. Kč 2.—
Sv. IX. Dra. J. Bilczewského „Archaeologie křesťanská ve službách dějin církevních a věrouky“. S četnými illustracemi v textu. Z polského originálu podává Dr. Jos Tur.-.pach. Kč 10'—
Sv. X. Msgra. Em. Bougauda „Ježíš Kristus. Důkaz jeho božství“ Z frančtiny přeložil Antonín Melka. Rozebráno.
Sv. XI. P. Victora CathreimT. J. „Socialismus“. Autorisovaný překlad VII. vydání z roku 1898. Kč 6.—
Sv. XII. J. A. Zahma „Věda a učenci katoličtí“. Z angl. přeložil ThC. Václav Hazuka. Kč 3' —
Sv. XIII. Dra. Ant. Vřešíála „Lichva a úrok ve světle mravouky katolické“. Kč 3 —
Sv. XIV. „Mimo církev neni spásy“. Studie o nesnášelivosti církve. Napsal Aug. Nicolas. Vyňato ze spisu „Filosofické studie o křesťanství.„ Dle VII. francouzského vydání přeložil Vojtěch Kameš. Kč 2’—
Sv. XV. P. Lva z Hammersteinů T. J. „Od atheismu k plné pravdě (Edgar)“. Autoris. překlad dle 9. vyd. pořídil A. Svojsík. Kč 4’60.
Sv. XVI. P. J. Biederlacka T. J. „Otázka sociální“. Přel. Dr. Ferd. Beneš. Rozebráno!
Sv. XVII. Rudolfa Vrby „Stávky“. Několik úvah z bojiště práce s kapitálem. Kč 2' —
Sv. XVIII. P. Aug. Růslera C. SS. R. „Pravá a nepravá emancipace žen“. Přeložil Dr. Josef Tumpach. Kč 1’20.
Sv. XIX. „Mozek a duše“. Napsal Dr. Št. Pawlicki. Přeložil Frš J. Mergl. Kč 2'40.
Sv. XX. P. Bern. Duhra 1. J. „Bajky o jesuitech“. Přel, a doplnili Dr. J. Tumpach a Dr. A. Podlaha. S dodatkem „Co jsou jesuité?“ od P. Josefa Svobody T. J. Kč 25’50.
Sv. XXI. Dra. R. Špačka „Práce ve světle zjevení Božího“. Kč 1’60.
Sv. XXII. „Katolická filosofie dějin“. Napsal L. Leroy, přel. V. Kameš. Kč 1’60.
VZDÉLAVACÍ
KNIHOVNA KATOLICKÁ
POŘÁDÁ
Dg: ANTONÍN PODLAHA.
NOVÉ ŘADY SVAZEK IX.
DUCHOVNÍ ŽIVOT
RUSKÉHO NÁRODA.
V PRAZE 1931.
Majitel: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství
V. Kotrba.
VALER1J S. VIL1NSKÝ:
DUCHOVNÍ ŽIVOT
RUSKÉHO NÁRODA.

v PRAZE 1931.
Majilel: Cvňllo-Method^l^ ’ naldadalelst.i
1MPRIMATUR.
Pragae, die 18. Maii 1930,
Nr. 6053, t Antonius Podlaha, Episcopus Paphiensis, vicarius generalis Pragensis

©haninu ©kmetovi
věnuje aute.
Kniha, kterou, předkládám pozornosti čtenáře, je sbírkou mých z části již uveřejněných, z části zvláště napsaných článků; jednotlivé statě jsou uspořádány tak, aby dohromady tvořily jistý uzavřený celek. ‘Náboženský život ruského národa je bohatý a rozmanitý a není možno stručně jej prohlédnout v celém rozsahu, proto ovšem lato kniha není vyčerpávající studií, nýbrž toliko pouhým nástinem, určeným k povzbuzení zájmu čtenáře o 'Rusko. Ghlěl jsem pouze ukázali některé z těch cest, jež byly v minulosti a přítomnosti příznačné pro náboženská hledání ruského lidu.
V druhé části knihy jsou uveřejněny tři články, které třeba že nejsou organicky spjaty s lemaiem celé sbírky, přece mají k němu určitý vztah, pročež jsem považoval za vhodné zařadili je k doplnění původního obsahu.

1. O ruské náboženskosti.
Chceme-li se obeznámit s vnitřním životem určitého národa, je velmi důležitým pochopili jeho náboženskou psychu a ujasnili si pravý ráz jeho zbožnosti, v níž jsou sloučeny všechny nejlepší stránky smýšlení a duše nejen každého jednotlivce, nýbrž i národa jako celku. Co rozumíme pojmem zbožnosti? Je to souhrn projevů náboženského citu a myšlení, a to nejen v rámci církevním, nýbrž i mimo něj, pokud ovšem je z nich patrna povaha národního pojímání náboženství. Nelze ovšem určovat zbožnost dle monistického principu, hledat její jediný pramen a základnu a snažit se ve stručné a třpytné formulce vyložit mnohotvárný a jen stěží definovatelný zjev. Podobné pokusy jakkoliv by byly duchaplné a vtipné, přece jsou již předem určeny k tomu, by zůstaly nedostatečnými a mylnými, pouhou hrou fantomů a lesklých paradoxů. Není možno mluvit o zvláštní východní zbožnosti, poněvadž postrádáme přesného určení Východu nejen v duchovně-náboženském smyslu, nýbrž i jako čistě kulturního tělesa. V nynější době jsou styky mezi různými díly světa tak čilé a vzájemné působení tolik intensivní, že je velmi těžko, ba skoro nemožno říci, co nutno oceňovat jako zjev čistě původní a místní; v každém případě nedá se jasně určití hranice místního náboženského svérázu. Všelidské převládá nad místním a proto dnes neexistuje již starý přesně omezený pojem Východu jako úseku specifické kultury, rovněž je zbořen i pojem Západu. Žádný větší národ není jednotným celkem, nýbrž pouhým sloučením různých vrstev a stavů, často smýšlejících dost protichůdně. Ráz naši zbožnosti není něčím vrozeným, nezměnitelným a od věků daným — je pouze následkem jisté, v různých společenských vrstvách značně se lišící výchovy, která se vštěpovala během staletí. Národ může být ne-li celkově, tedy aspoň částečně převychován, čehož nám historie skýtá četné příklady. Jisté třídy se nacházejí na vyšším stupni rozvoje náboženského uvědomění, jiné pokročily méně, a žádná zjednodušená definice nemůže vystihnout skutečnou mnohotvárnost opravdového denního života. Kdybychom chtěli považovat za národní náboženskost jen to, co je souhrnem črt typických pro každého člena národa, pro každou dobu, vrstvu a třídu, tedy bychom nemohli uvésti nic jiného než to, co je společné všem křesťanům: viru v Boha, úctu k svátým atd. Proto nutno se zříci těchto pokusů jako bezpředmětných. Motiv rasy stále se mění a nikdy není jednotný, poněvadž skrývá v sobě nejen reminiscence minulosti, nýbrž i předtuchy budoucna. Mno-hotvárnost skutečnosti je nezachytitelnou a definice často znamenají jen umělé ochuzení: je snad možno činit jisté prognosy a závěry, avšak nelze definovat statickou formulkou dynamiku národní psychy.
Chceme-li poznat zbožnost ruského národa, musíme ji sledovat postupně v jejím historickém vývoji dle odstínů tříd a stavů a podle zabarvení převládajících v jisté době ideí. Seznamování s ruskou náboženskostí musí se nevyhnutelně řídili historickou methodou; jenom na základě ruských dějin můžeme si ujasnit vznik a pravý smysl každého jejího rysu.
Jak je známo dle nejnovějších badání, doba svátého Vladimíra nebyla počátkem křesťanství na Rusi, nýbrž jeho ustálením a konečným vítězstvím. Již na konci Vlil, a na počátku IX. století je viděti postupné vnikání křesťanství v hloubku tehdejší Kijevské Rusi. Je pozo- ruhodno, že většina podobných vlivů byla nikoliv byzantského, nýbrž západního původu, každá však expanse křesťanství setkávala se delší dobu s odporem zastaralého pohanství a vyvolávala někdy proti sobě silnou reakci. Sv. kněžna Olga posílá kolem r. 959 zvláštní mise do Německa k Ottovi I., jenž jí poslal jako biskupa jistého Adalberta, mnicha latinského kláštera sv. Maximina v Tre- víru. Adalbert pobyl jen krátkou dobu v Kijevě, odkud musel prchnout před rozzuřenými pohany. Po smrti zatvrzelého pohana Svjatoslava starší jeho syn Jaropolk r. 977 znovu navazuje styky s Římem, o čemž je zmínka vtakzv. „Nikonovském.lětopise“. Ačkoliv staré kroniky přepracované a přizpůsobené zájmům a vlivu byzantského kléru na Rusi, přímo nemluví o křtu Jaropolka, přece dá se předpokládali, že se tak stalo. Je to patrno z toho, že velice protěžoval křesťanství a potíral pohanství, což by nebylo vysvětlitelné, kdyby se nebyl obrátil. Později znovu jako za Svjatopolka se vzchopilo potlačované pohanství a kníže Vladimír začal boj proti Jaropolkovi. Řada ruských učenců jako S. Solovjev, J. Zabělin, Srkul, V. Par- chomenko a j. míní, že Vladimírův boj proti Jaropolkovi nutno chápat nikoliv jen jako politickou rozepři, nýbrž hlavně jako odboj pohanský proti vzmáhajícímu se křes-ťanství. Vítězstvím Vladimírovým bylo znovu obrozeno staré pohanství, však pouze na kratší dobu, poněvadž Vladimír jako prozíravý státník snadno pochopil nutnost toho, aby Kijevská Rus se připojila k jedné z tří tehdy vládnoucích kultur: židovsko-chozarské, mohamedánské nebo křesťanské. Vladimír zvolil křesťanskou a přijal křest z Cařihradu. Ačkoliv křesťanství mělo již pevné kořeny na Rusi, přece je nepochybně zjištěno, že výběr Vladimírův byl do jisté míry nahodilý a vysvětloval se hlavně politickými příčinami. Národu křesťanské náboženství bylo celkem cizí a proto nebylo ani dokonale pochopeno, ani ideově pojato. Od té doby až do nejposlednějších dnů na Rusi byla a je t. zv. „dvojvíra“, t. j. sloučení úředního vyznávání pravoslaví s tajným, skutečným uct - váním pohanských bohů i obřadů. Tato „dvojvíra“ byla rozšířena mnohem více, než si možno myslit — tak na příklad je známo, že v XVIII. století v gubernském městě Voroněži docházelo každoročně ke klanění se pohanskému bohu Perunovi, a vláda byla dokonce nucena použit ozbrojeného násilí, by zastavila tyto slavnosti1). Zbytky pohanské starobylosti v písních, obřadech i pověrách žily do nejposlednějších časů, a to nejen ve vzdálených končinách, nýbrž i v samém středu Řuska. Velmi často byl v nové křesťanské pojmy vkládán starý pohanský smysl a pod rouškou svátých sedláci ve sku-
*) Viz Keltujala „Kurs russkoj Literatury, sv. II. příl. k § 27. tečnosti se klaněli starým bohům, nejsouce si toho mnohdy ani sami vědomi.
Vladimír, rovněž jako i ostatní jeho nástupcové, snažil se svým osobním životem dávat lidu vzor správného křesťanského počínání — nevždy se to ovšem dařilo, poněvadž ani samotný kníže nedovedl hned přizpůsobit své letory oněm požadavkům, které mu kladlo nové náboženství.
Ve svých snahách dosáhnout co největšího pokřesťa- nění tehdejší společnosti, hledal Vladimír spojení nejen s Byzancí, nýbrž i s Římem. Také ruské letopisy zaznamenávají 5 legací, poslaných z Říma do Kijeva, z nichž jedna (r. 988) přinesla ostatky svátých, pravděpodobně ostatky svátého papeže Klimenta. O papežské misi r. 991 letopisec praví, že byla přijata s láskou a úctou. Roku 992 Vladimír posílá legaci do Věčného Města a r. 1001 zvláštní poselství, které musilo navštívili všechna větší střediska křesťanského světa, počínajíc Římem. Rovněž existuje řada pramenů poukazujících na to, že latinští misionáři a representanti západní církve byli vždy ochotně přijí-máni a vítáni Vladimírem. Tak Bruno-Bonfacius, který navštívil Kijev r. 1007, byl celý měsíc hostem Vladimírovým a tento sám ho doprovázel na hranice své říše, kde se rozloučili při zpěvu žalmu. Se stejným pohostinstvím byl uvítán i polský biskup Reinborn, doprovázející do Kijeva r. 1013 nevěstu polského krále Boleslava I. )
Velký význam pro pokřesťanění Ruska měly rovněž liturgické knihy v jazyku slovanském, které byly rozšířeny žáky sv. věrozvěstů slovanských. Tyto knihy byly dopraveny do Bulharska a odtud se dostaly na Rus. Jinými slovy Rusko a Západ pojí liturgická tradice katolického původu.
Doba Jaroslava Moudrého (1019—1054) byla jedním z nejskvělejších období ruských dějin. Kijevská Rus byla právoplatným členem tehdejší „Respublica Christiana“. Kijev v XI. století byl skoro stejným střediskem kultury jako tehdejší Paříž. Kijevem vedly dvě hlavní cesty: se severu na jih a od západu na východ. Obchodníci ze Skandinávie ubírali se přes Kijev do Cařihradu; Benát- čané při udržování obchodních styků s říší Chozarů museli též jit kijevskou Rusí. Obyvatelé Kijeva, representanti tehdejší vzdělanosti, udržovali čilé kulturní styky jak se Západem, tak i s Východem. Nejnovějši badání8) poukazují na to. že většina sňatků mezi členy dynastie Ruri- kovců byla uzavírána právě s panujícími dvory západními. Tak na př. 83 sňatků pojí Rusko se Západem a pouze 39 s Východem, z nichž na Byzanc připada jenom 12. Ruské kněžny, které se provdávaly na Západ, obyčejně zůstávaly při svém obřadu.
Tyto styky se Západem neustaly ani byzantským rozkolem. Je známo, že r. 1051 Jaroslav přetrhl svazky s Cařihradem tím, že proti přání Řeků nastolil za kijev- ského metropolitu biskupa Illariona. Tento konflikt trval až do r. 1055, tak že i řecký rozkol r. 1054 vznikl tehdy, kdy Rusko nemělo žádného kanonického spojeni s Byzancí.1) Papežská mise vracela se z Cařihradu do Říma přes Kijev, kde byla uvítána s velkou okázalostí. Roku 1075 — tedy 20 let po rozkolu — kníže Petr Jaropolk cestuje ad limina apostolorum za tím účelem, aby celou ruskou zemi zasvětil „sub Patrocinio beat Petři“ ), roku 1255 kníže Daniel Haličský obdržel od papeže korunu s titulem „rex Russtae“. Velice zajímavý je případ se zájezdem kněžny Paraskevy Polocké do Říma, která tam zůstala po 7 let a tam také zemřela; roku 1273 byla prohlášena za svátou a je věřícími na Rusi velmi uctívána. Rusové pořádali pout do významných chrámů na Západě, hlavně do města Bari, kde se nachází rakev sv. divotvorce Mikuláše. Den převezení ostatků tohoto světce do latinské Itálie byl uctíván Rusy jako svátek, ačkoliv řecká církev ho neoslavuje. Rusové uctívali sv. Klimenta,
Vojtěcha, Václava, Víta, Olafa, Konuta, Batolfa a j. výhradně katolické světce. Archivy města Řezná6) zaznamenávají četné případy milodarů posílaných z Rusi na Západ na stavbu a podporu katolických klášterů a chrámů.
Ze Západu byly na Rus posílány sv. obrazy a předměty potřebné při bohoslužbě; přijížděli řemeslníci, umělci a řeholníci, z nichž někteří, jako na př. Antonín Říman, byli na Rusi dokonce prohlášeni za svaté. Je zajimavo zaznamenali, že ráz ruské mystiky předtatarského období byl docela zvláštní a hodně se lišil od mysticismu časů pozdějších. Zpravidla v „Kijevské Lavře“ nečinnému a rozjímavému životu věnovali se výhradně lidé starší. Toto platí pro poustevníky veškerých stavů, poněvadž v Lavře se nacházeli jak osoby z knížecích rodin, tak i lidé nižších společenských tříd. Avšak charakteristickou pro Kijevské období ruských dějin není tato kontem- plativní mystika, nýbrž činný a aktivní mysticism řady ruských světců vytrvale zápolících se zbytky pohanství a vnějším zlem. Takový byl sv. Leontij (1073), který proslul svým bojem s finsko-ruským pohanstvím; v díle jeho pokračoval sv. Isaja (1096), jeho nástupce na biskupském stolci, a tradice obou těchto světců se uchovávají do XIV. století, do doby slavného Avraamija Rostov- ského. Sv. Serapion (1274) snažil se neúnavným kázáním a poučováním působit na své stádo, odvrátili je od pohanství a přivésti ke Kristu. O totéž se přičiňovali i metropolité Petr a Alexej, kteří působili ve čtrnáctém století, ale celá jejich práce byla založena na slavných tradicích jejich předchůdců z dob předmongolských.
Snahy byzantského kléru, vštěpit Rusům nedůvěru a nepřátelství vůči Západu ve většině případů se setkávaly s nezdarem, poněvadž ruští kněží dovedli nejen kriticky posuzovali, nýbrž i polemisovat s názory Řeků Tak na příklad, jak opravdově hájili Rusové papežského' primátu, osvětluje nám nejstarši hojně ale Rusy užívaný slovanský překlad „Nomokanonu“.'') Nacházíme tam
c) Taube. loc. cit. str. 168—169.
•) Prof. A. Pavlov, „Vizantijskij Vrěinennik“ 1897; str. 143 a další.
zvláštní doplňky a poznámky k 28. kanónu Chalce- donského sněmu a komentář, vysvětlující, že papežův primát nezakládá se na té okolností, že Řím býval sídlem císařským, nýbrž jedině na ustanovení božském. Vidíme tudíž, že na Rusi se dívali velmi kriticky na řecký výklad otázky rozkolu. Ve známém svém kázání „O zákoně a blahodati“ metropolita lllarion (1051 — 1055) neříká ani slova proti latinské církvi a r. 1121 kníže Vladimír Monomach s nedůvěrou táže se metropolity Nikifora, v čem vlastně spočívá vina latinské crkve a jaké jsou důvody k přerušeni obcováni s ní. Bylo potřebí více než 150 let, aby řecká polemická literatura prokázala jistý vliv na ruskou společnost.
Shrnujíce své poznatky o povaze ruské nábožnosti předtatarského období, přicházíme k těmto závěrům: stará Rus ve své zbožnosti nebyla jen napodobením Byzance, nýbrž dovedla si vytvořili docela samostatný ráz, který se velmi podobal rázu zbožnosti katolického západu; nelze ovšem zapomínati, že prostý lid byl dost vzdálen ducha křesťanství a ruská církev byla spíše ustanovením aristokratickým než lidovým. Význačné rysy ruské náboženskosti byly: šťastné a harmonické spojeni hlubokého mysticismu s vnější aktivní činností, projevující se v boji proti zlu, pocit opravdové ekumenity, pochopení svých hříchů a pokora vůči Bohu, vyjadřující se v neustálé snaze napravili nejen ^ebe sama, nýbrž i rozšířili křesťanství co nejvíce. Rovněž příznačné jsou obě-tavost v milodarech a velká úcta k ostaikům svátých a zbožným obrazům, zvláště důležitým rysem je střízlivost Rusů a jejich snaha dokonale rozumově ujasnit si podstatu náboženství a schopnost kriticky rozlišovali správné od nesprávného, věcné od nevěcného. Tyto základní znaky ruské náboženské povahy v příštích stoletích utrpěly mnoho značných otřesů a změn.
Již před vpádem Tatarů začala Kijevská Rus pomalu ztráceli svou sílu a význam. Nepřetržitá bratrovražed- ná válka drobných knížat proti sobě překážela spolčeni celé země za účelem odrazení útoku divokých tlup sousedního poloveckého národa. Dokonce velmi často se stávalo, že jednotlivá knížata volala si na pomoc Polovce a tak pomáhala jim pustošíti a ničit vlast. Mezinárodni význam Kijevské Rusi klesal více a více. Kijev jako obchodní středisko ztrácel pro cizince svou přitažlivost. Zeslaben: Kijeva způsobilo však rozkvět dvou jiných středisk ruské zbožnosti a kultury: na seve- ro-východě počala mohutněti Rjazansko-Suzdalská zem, na severo-západě pak Novgorod. Náboženská povaha obyvatel těchto dvou zemí lišila se velmi od sebe, což se vysvětluje geografickými, historickými a ekonomickými podmínkami. Suzdalská zem, déle než ostatní části Ruska, zůstávala pohanskou a křesťanství setkávalo se tam s houževnatým odporem místního, jak finského tak i ruského obyvatelstva; vliv finského plemene byl tam velice značný. Jistý přepych a byzantská nádhera příznačné pro Kijev- skou Rus, se tam vůbec nejeví. Kníže a lid společně pracují, vzdělávají močály, vysekávají les. Jsou všichni chudobní, proto nemohou být velkorysými, jejich šetrnost způsobuje, že milodary a almužny stávají se menšími, takže jsou spíše symbolického rázu, nežli skutečnou pomocí. Knížata jsou zbožná, některá celou noc tráví v kostele při modlitbě, avšak surový život překáží uskutečnit křesťanských ideálů.
Náboženskost Sudzalské Rusi je opravdu křesťanská a velice aktivní jen pokud jde o boj proti pohanství, avšak každodenní život stojí z větší části mimo ducha církve, převládá obřadové a formální pojímáni náboženství. Zdejší mystika a morálka jsou drsné a nelítostné a právě v suzdalské zemi po prvé se vzmáhá jistá duševní polovičatost a nesloučenost náboženského ideálu s jeho praktickým uskutečňováním.
Novgorod je jiný. Je to zámožné obchodní místo, jehož obyvatelé prací vlastních rukou dosáhli bohatství a úspěchu. V zemi vládne duch demokracie, která se utužuje stálými styky s německými městy. V náboženském smýšlení obyvatel nad obřadností převládá racionalism, který někdy je tak mocný, že je vede dokonce k heresi. Hrdost a sebejistota v každodenním životě, bujná neklidná le- tora v mládí a okázalostní pokora před Bohem v stáří — to jsou význačné rysy novgorodské povahy. Novgorod soupeří s jihem o prvenství. I když je zdolán a ponížen, pak přece zůstává přesvědčen o své pravosti a nenávidí toho, kdo zvítězil nad nim.
Obě tyto země, obě tyto různorodé, ale přece příbuzné povahy zanechaly své stopy na duchovni tvářnosti mladé Moskvy.
Proces pomalého upadáváni Kijevské Rusi a vzrůst významu Rusi Novgorodské a Rjazanské byl zvenčí násilně přerušen vpádem Tatarů, který rozštěpil Rusko na tři části a přetrhl většinu pojítek se Západem. Rus stala se jen součástkou velké Džingis-Chanovy říše a střed jejích zájmů byl přenesen ze Západu na Východ. Současně na severu Švédové, Dánové a Němci se tří stran napadli bezmocné Rusko a tak nezbývalo mu nic jiného, nežli s mečem v ruce bránit se tomuto vpádu cizinců. Mongolská vlna byla jen povrchní a pomíjející, bylo ji lze přečkati, poněvadž nesahala v hloubku národní duše; naopak však co vzali západní rytíři, to bylo již na věčnost ztraceno, vnějškově a vnitřně pozměněno, přeformováno a obráceno na latinský obřad. Je samozřejmo, že národ, chráně svou nacionální tvář, musel se spíše pod- robit Tatarům, nežli latinskému rytířstvu, které bylo mnohem větším nebezpečím pro ruskou kulturu. Velice příznačné jest, že tato epocha zániku západní orientace zrodila dva zcela protichůdné typy ruských světců: jedni - jako sv. Michail Černigovský (1248) - nechtěli se klaněti ani chánovi, ani tatarským modlám a proto byli umu-čeni; druzí, jako Alexandr Něvský, celý život bojovali proti západním vetřelcům, a aby zvítězili nad nimi a zachránili svou zemi, dobrovolně snášeli každé ponížení od Tatarů. Západ přestal být bratrským a vědomí eku- menity uRusů bylo zatlačeno nacionálními motivy; vzniká náboženská ksenofobie. V roce 1212 vypudil lid ze Pskova knížete Vladimíra Michajloviče jen proto, že provdal svou dceru za bratra latinského biskupa města Rigy, Alberta. ) V roce 1233 zase kijevský kníže vypudil ze své země řád dominikánský. ) Rus pomalu se soustřeďovala kolem Moskvy a žijíc jedině svými osobními zájmy pod vládou Tatarů, hledala porozuměni a duchovní podpory v Byzanci. Toto bylo počátkem nového obratu v dějinách ruské zbožnosti. Národ jen těžce se přizpůsoboval tatarské nadvládě. Zájmy kulturního i politického odboje proti Tatarům nutily Rusy, aby nezavrhovali žádného prostředku, jenž by jim dopomohl k záchraně národního uvědomění. Bylo nutno pěstovat vše, co bylo původně ruského, čím se odlišovali od Tatarů. Jelikož Tataři nebyli křesťany, stalo se pravoslaví národním ruským emblémem.
Pravoslaví bylo považováno za symbol Ruska a do víry byl zahrnut i obřad, národní zvyky — zkrátka vše, co jakýmkoliv způsobem náleželo k náboženskému životu, pojímalo se nyní jako dogma, jako nedotknutelná a nezměnitelná věroučná soustava. Výsledkem tohoto vývoje nábožensko-kulturniho uvědomění bylo, že lid přilnul k pravoslaví, že v ně skládal všechny své naděje, aby zachránil vlast. To byla světlá líc ruského pravoslaví. Byl tu však i smutný rub: náboženskost se totiž zkalila, poněvadž věřící nerozlišovali dostatečně věcí vedlejších od věcí nábožensky podstatných.
Ruská zbožnost a náboženské smýšlení mongolské periody se skládá z různých dost protichůdných prvků. Na základnu obvyklé slovanské psychologie nanášejí se vrstvy různých dob a epoch. Zde nacházíme především zbytky starobylého pohanství, onu proslulou „dvojvíru“, dále vlivy judaistické, pocházející částečně od Chozarů, částečně od místního kijevského hebrejského obyvatelstva, které mělo nemalý vliv10) na ruskou mentalitu. V ruské duši zápasí se západním pocitem světovosti byzantská nesnášenlivost a mesiášství utlačovaného národa. Z jihu stále ještě vnikají latinské vlivy, z východu pak mohutným proudem zaplavuje Rus tatarská kultura. Stopy po ní byly zřejmé ještě delší dobu a jejím působením značně se zkalila ruská náboženskost. Řada pramenů, jako na př. známý „Stoglav“11) ukazují nám, že Rusové chodili do kostela v kloboucích, vyštipovali
10) Viz Baratz „Jevrejskije iztočniki russkoj lětopisi“ Berlin, 1924
1 ) Církevní sněm v Moskvě r. 1551. si bradu a knír, neštítili se lží a falešné přísahy. Rodinné rozvraty, prostopášnost, krádeže, surovost, opilství, formální pojímáni náboženství — vše to bylo, jak nám ukazují četná historická svědectví. Ale rovněž je nepo- chybno, že přes všechny své vnější vady stará Rus měla opravdovou hlubokou víru, náboženskou vytrvalost, uvědomění svých hříchů a dětskou pokoru před Hospodinem.
V průběhu myšlenkového života starého Ruska lze pozorovat přítomnost množství různých cizích vlivů a je pozoruhodno, že jejich většině odpovídá souměrný počet navzájem se lišících mystických postřehů a světových názorů, které bývaly obyčejně důkladně promýšleny až do posledního logického konce. Neexistuje žádné střední a průměrné ideové hnutí, jež by bylo příznačné pro všechny vrstvy tehdejší společnosti. Většina podobných ideologických pokusů obyčejně se zbarvovala jistými náboženskými odstíny; rovněž i naopak — skoro každá nová náboženská teorie měla určitou politickou a sociální příchuť. Tento zjev je charakteristický pro celou tehdejší Evropu a není tudíž vlastností jen starobylého Ruska. Hledání nových náboženských cest odehrávalo se s nej-větší prudkostí a zápalem, hlavně tomu tak bylo na se-verovýchodě — v Rusi Novgorodské a Pskovské, kde lid žil během staletí na rozhraní několika kultur a proto snáze pojímal nové myšlenkové vlivy.
Velký význam měla tak zvaná herese „strigolnictví“ .) Její stoupenci neuznávali mnišství a církevní hierarchie, odmítali obřady, uctíváni svátých, řadu dogmat a věřili v možnost bezprostředního obcováni člověka s Bohem. Z uvedených bodů nejdůležitějším bylo právě zásadní neuznávání hierarchického zřízení Církve. Toto odmítání obvyklého řádu plynulo z důvodů ekonomicko-etických; kněžstvo bere peníze a tak prodává Kristovu milost a lásku. A to je smrtelným hříchem simonie, proto heretici činili závěr, že biskupové nejsou s to, aby při svěcení udíleli kněžim skutečnou apoštolskou posloupnost; svátosti a obřady nejsou platné, duchovním pastýřem může být každý laik a není proto nutno dávat klášterům milodary na modlitby za duše zemřelých.
Strigolnictví bylo ideovým a ekonomickým protestem nižší vrstvy pskovského duchovenstva, úpícího pod velkými daněmi, které od něho požadoval Novgorod. Rovněž je nesporné, že ve strigolnictví projevilo se jisté demokratické smýšlení, mající svůj původ v bulharském kacířství „bohomilů“. Jelikož ve své bezohledné odmíta- vosti vůči církevnímu řádu strigolnictví nabývalo protistátního rázu, bylo potíráno vládou, jeho zakladatelé byli uvězněni a utopeni v řece.
Druhým důležitým zjevem ruského náboženského života koncem XV. století byla tak zv. „židomilská herese“, která ve skutečnosti je pouze novou fásí potlačovaného hnutí strigolníků. Učení židomilů do jisté míry je blízké tomuto kacířství, v mnohém se však od něho liší. Strigolnictví bylo heresí čistě lokální, a to omezenou jen na nižší vrstvy pskovského duchovenstva: jáhny, kostelníky atd. Židomilství vzniká v Novgorodě, je rozšířeno mnohem více a jeho vyznavači jsou kněží, obchodníci, částečně i drobná šlechta; toto sociální složení nového hnuti má vliv na to, že pro celé učeni je příznačnou snaha rozumově vyložit nadpřirozené zjevy. Mystická stránka, dost patrná ve strigolnictví, je úplně zatlačena do pozadí ; převládá ostrý racionalismus. Všechno, co v křesťanské tradici je nepochopitelné a protipřírodní, považuje se za nesmysl; ekonomické požadavky nejsou zdůraz-ňovány, ale předpokládají se; v celku učení židomilské je úplným odmítáním obvyklého zřízení Církve. Písmo svaté se posuzuje velmi kriticky: heretici nevěří v božskou přirozenost Ježíšovu, v narození Kristovo z panny, ne- neuznávají přepodstatnění, nectí svátých, zavrhují posty a mnišství, neklaní se sv. obrazům a odmítají obecné přesvědčení, že konec světa má být v noci z 24. na 25. březen r. 1492.
Zde právě přicházíme k velice zajímavé stránce ruské zbožnosti — eschatologickým předtuchám. Právě rok 1492 měl velký význam pro určení dalších cest nábožen- skosti ruského lidu. V celé řadě jak původně ruských, tak i z řečtiny přeložených spisů bylo uvedeno, že poslední soud nastane v noci mezi 24. a 25. březnem r. 1492, kdy dochází právě sedm tisíc let od stvoření světa. Vzdělané třídy ruské společnosti žily před tímto datem ve strašném napětí, očekávajíce příchod Páně — národ ovšem neměl o tom ani nejmenšiho zdání. Jistota blí-žícího se neodvratného zániku světa byla zdůrazňována a posilována dvěma neklamnými důkazy: první spočíval v tom, že byzantská vláda r. 1439 zradila pravoslaví přistoupením k náboženské unii s Římem, druhým svědectvím byl pád Cařihradu r. 1453. Zvlášť tato poslední událost byla pojímána Rusy jako nepopiratelná známka blížící se obecné záhuby a zániku.
Čím více se blížil osudný den 24. března, tím horlivěji vyšší ruské třídy se připravovaly k poslednímu soudu, představujíce si jej právě v takových barvách, jak je vylíčen v životopise svátého Vasilija Nového anebo u Efrema Šiřina. Avšak neobjevil se žádný sloup plamene, nebylo slyšeti hlasu trouby, nepřiletěli archandělově, zkrátka nestalo se nic. Nastal den, po něm druhý ... Všichni pocítili ohromnou úlevu, pochopili, že tento hříšný svět bude existovat na trvalo — jinými slovy, ruská společnost r. 1492 měla tytéž pocity jako národové Zá-padu kolem r. 1000, kdy byla též očekávána záhuba světa. Před věřícími vznikla však otázka: co znamenaly florentská unie a pád Cařihradu, nebyly-li známkami blížícího se posledního soudu?
Šlechta a duchovenstvo, které nyní úplně obrátily zrak svůj k říši pozemské, začaly si hledat nového výkladu těchto známek a chtěly jich použit jako základny ke zbudování nové ideologie, jíž se pociťovala potřeba. Rok 1492 byl počátkem nenápadné, avšak postupně se zvětšující sekularisace ruského národního smýšlení. Tento proces nebyl vždy zřejmý a patrný, avšak pokračoval neustále. Vytvoření nové ideologie trvalo až do let osmdesátých XVI. století a celkový průběh měl dvě významné fáze. První je více mystická a je to tak zvaná teorie „Moskva — třetí Řím“; později mystické prvky pomalu bledly, ztrácely se a zbyla jen ideologie obyčejného autokratického státu, spočívající na úředně — vojenské základně. Autorem první these byl stařec Filotej, původcem druhé — vynikající ruský myslitel Ivan Peresvětov. Při porovnání obou těchto theorií jasně poznáváme, jakých změn se dožila ruská zbožnost
Řeholník Eleasarova kláštera Filotej nacházel se pod značným vlivem athoského mnicha Pachomija Logofeta (f 1485), který svého času dokazoval, že moskevský car, jsa posledním panovníkem pravoslavným, je předurčen ke splnění určitého historického poslání. Filotej nejenom recipuje tyto názory Logofetovy, nýbrž dokonce v celém rozsahu své tvorby jeví veškeré známky úplného podrobení vlivům byzantských představ o úloze světské vlády v díle obrany a obhájeni víry. Filotej obrací se postupně se zvláštními dopisy na úředníka V. Manuchina, knížete Vasilije lil. a cara Ivana Hrozného; v těchto jeho dopisech jsou obsaženy velmi výstižné a zajímavé myšlenky. Závěry rozmýšlení Filotejova byly takové: ne- nastoupil-li r. 1492 poslední soud, pak ani florentská unie ani pád Cařihradu nevěstily záhuby světa. Unie ukazuje na něco zcela jiného — že u Řeků se zkalila pravá víra a proto Hospodin odevzdal jejich říši do rukou divokých pohanů. Rusko však zavrhlo unii a roku 1480 zbavuje se Moskva úplně tatarské nadvlády — což je zřejmým důkazem, že Bůh pomáhá pravověr- ným a jediná čistá víra, která dříve byla v Římě, pak v Cařihradě, nachází se nyní v Moskvě. Moskva stala se vyvoleným městem, je třetím Římem, a ruský car je jediným skutečným křesťanským panovníkem na světě.
Tato teorie zdála se být vládě velice vábivou a proto byla hojně podporována. Nutno zaznamenati, že these Moskva — třetí Řím, jež ve skutečnosti byla projevem po Byzanci zděděných teokratických prvků ruského smýšleni, zanechala ohromné stopy v národní duši a má proto značný význam pro pochopení ruských dějin. Ona byla první určitou ideí, světovým názorem, jenž dal jasný obsah a náplň národnímu, do té doby ještě neforemnému náboženskému citu. Na ploše této ideologie odehrává se nejtragičtěiší episoda z dějin moskevské církve — boj mezi hnutím zavolžských starců a mezi stoupenci tak zv. jozeflanského směru.
Centralistické snahy Moskvy a její sjednocovací politika vedly k tomu, že řada starých šlechtických a knížecích domů byla nejen ochuzena, nýbrž ožebračena a pronásledována. Jejich representanti uchylovali se do vzdálených zavolžských klášterů, kde se věnovali roz- jímavému životu. Smýšlení těchto lidí mělo snad leckterý společný rys s „židomilstvím“ — zvlášť to napovídá jejich odmítavý poměr ke zbohatnutí klášterů; celkové hnutí nebylo však žádnou heresí, nýbrž jen určitým mystickým a myšlénkovým směrem. Pro ně byla příznačnou vzdělanost, láska a soucit k bližnímu, osvětová činnost, lidumilnost, sympatie s feudálním režimem a jistá oposice vůči centrální vládě. Po většině byli to nábožensky založení lidé, kteří mysticky pojímali svět a měli yelmi zamítavé stanovisko pro theorii „Moskva — třetí Řím“. Hlavními representanty tohoto směru jsou Cyril Belozer- skij, Ni! Sorskij, Innokentij Komelskij, Vassian Patrikejev a ctihodný Maxim Řek.
Jejich protějškem bylo jiné hnutí, obyčejně nazývané vnějškově asketickým, anebo dle jména svého zakladatele Josefa Sanina Volockého joseflanským. Stoupenci tohoto směru byli rovněž řeholníky, ale většinou pocházeli z kruhů nové úřednické šlechty, která celým svým blahobytem závisela na vzrůstu centrální vlády. Byli to kon- servativní a velmi realističtí lidé, kteří se snažili za každou cenu uchovat pravoslaví takovým, jakým bylo v Byzanci. K dosažení toho stavěli se rozhodně nejen proti neodůvodněným novotám, nýbrž i proti každému rozvoji a pokroku ve věcech náboženského uvědomění. Jelikož josiflané nevyznačovali se velkou vzdělanosti, pak všechny apokryfy, které kolovaly na Rusy pod jménem „svátého písma“, byly pro ně nepochybnou pravdou. Hledali jedinou oporu církve pouze v osobě moskevského cara a proto považovali za nutné, podporovat každé jeho politické počínání. Pro vnější asketický směr je přiznačno utužování řeholní kázně, lhostejnost k pravému mysticismu, horlivé vyznávání theorie třetího Říma a formální pojímání náboženství. Pocit ekumenity postoupil u nich místo nacionálnímu mesianismu a ksenofobii. Po stránce hospodářské josiflané vynikali velkým bohatstvím klášterů, přísným a skromným životem, velkou čilostí a kolonisační schopnosti. Jejich dějinná úloha může být posuzována dvojím způsobem: s hlediska státního celá činnost tohoto hnutí byla velice prospěšná a kladná, poněvadž posilovala nacionální uvědomění. Se stanoviska církevních zájmů sotva však lze říci totéž, jelikož je nesporno, že povrchní obřadnost a vnější askeze josiflanů mnoho přispěly ku zploštěni pravoslaví a potlačení každého mystického vznětu.
Mezi oběma hnutími záhy počalo vzájemné soupeřství, které vyvrcholilo v otázce přípustnosti toho, by kláštery vlastnily větší pozemky, čehož byli zavolžšti starci odpůrci a josiflané stoupenci. Konečné vítězství asketického směru bylo zaviněno nahodilými okolnostmi. V tu dobu pod dozorem vynikajících representantů za- volžských řeholníků prováděly se opravy bohoslužebných knih. Josiflané, využívajíce konservativní povahy ruského kléru, obvinili je z toho, že v nové knihy úmyslně vnesli bludy a církevním sněmem r. 1521 Vassian, Maxim Řek, Artemij, Josaf a řada jiných byli odsouzeni, posláni do vyhnanství a žalářováni ve vzdálených klášterech. Theorie „Moskva — třetí Řím“ zvítězila na celé čáře, avšak vítězství její nebylo dlouhé.
Pronásledování zavolžských starců bylo počátkem onoho duchovního rozštěpení, které je tolik charakteristické pro ruskou církev pozdějších časů. Roku 1532 byly pronásledovány nejenom jednotlivé osoby, nýbrž celý mystický proud, representující určitý světový názor. Ve skutečnosti vnitřně mystický směr nebyl úplně vykořeněn a zničen, nýbrž pokračoval ve své působnosti, avšak nyní již přímo v národě, mimo hranice úřední církve. Spolu se zavolžskými starci mizí z ní opravdová, hluboká mystika a církev dobrovolně jde vstříc vzmáhajícímu se césaropapismu. Proto pomalu se ztrácí křes-ťanská aktivnost, která se jeví nebezpečnou vládě a místo ní povážlivě se vzmáhá byzantský duch kontemplace. Nejvýznamnějšim ze všech výsledků sněmu r. 1531 je ten. že konečné vítězství připadlo lidem, kteří usilovali o těsnou spolupráci církve a státu. Vlastně zde bylo započato ono dílo, které zrušením patriarchátu a ustanovením stálého synodu dokončil Petr Veliký. Církev samotna příliš se přiblížila státu a tento, chráně své zájmy, byl nucen ji zotročili. Ovšem něco podobného neodpovídalo vůbec ideálům a záměrům Josifa Sanina Volockého a bylo by velkou křivdou považovali ho za stoupence césaropa- pismu. Josiflané věřili v jistý druh theokracie, při které celé světské zařízení by prosáklo duchem církve a proto neodporovalo by křesťanskému ideálu. Avšak místo theokracie vznikl obyčejný césaropapism, což se stalo sice proti přání, avšak v důsledku celé činnosti josiflanů. Josef začal a Petr jen dokončil. Zrušení patriarchátu r. 1721 nemělo valného významu, poněvadž patriarchův stolec již dávno předtím byl úplně ovládán státními vlivy.
Jelikož záměry vlády, jež chtěla, aby církev jí sloužila, a přesvědčení josiflanů, kteří pomáhali moskevskému caru jen potud, pokud byl obráncem pravoslaví, nejen že se nekryly, nýbrž podstatně se lišily, dochází brzy k nedorozumění. Poměr církve a státu se kalí, vládě již nejsou pohodlný theokratické ideály následovníků Josefa Volockého a proto začíná se odpoutávat od nich a uskutečňovali onu ideologii, kterou již dávno hlásal dříve zmíněný Ivan Peresvětov. Zde vidíme již druhý stupeň sekularisace ruské myšlénky. Tento proces byl značně urychlen okolnosti, že theorie třetího Říma fakticky ztroskotala v ten okamžik, kdy ve zmatcích r. 1608—1613 domněle Bohem zvolená Moskva snadno podlehla polské katolické invasi. Již první carové z domu Romanovců začínají chápati, že vlasti je potřebí nikoliv vzletných slov, nýbrž ukázněného vojska a dobré výzbroje. Proto vláda staví se velice odmítavě vůči každému mesianismu a snaží se zbudovat stát na pevné základně silného vojenského a byrokratického stavu. Moskva se počíná od Západu přiučovati, což se z části děje prostřednictvím jižní Rusi, která se nacházela pod značným latinským a řeckým vlivem, z části pak tím, že samotní cizinci přijíždějí osobně do Ruska, jako na př. známý Jůraj Križanič. Současně na Rusi působením moskevského patriarchy Filareta znovu se probouzejí sympatie k Řekům, a tyto zase prokazuji velký vliv na ruskou zbožnost a víru.
Konec joseflanů byl neméně tragický, nežli jimi způsobený pád zavolžských starců a hovoří se o něm v dějinách pod jménem „rozkolu“. Jak je známo, ruské bohoslužebné knihy byly překládány z řeckých originálů, pocházejících z XI. století. Později na Východě utrpěl obřad značnou změnu, ale v Rusku zůstal týž. Pravidelně kdy se posilovaly řecké vlivy, vznikala otázka o nutnosti opravy bohoslužebných knih a jejich porovnání s novými byzantskými vydáními. Tato práce byla uskutečněna patriarchou Nikonem, který velmi pečlivě provedl potřebné změny. Avšak ti, kteří žili josiflanskými tradicemi, ne-mohli připustiti, by byl změněn obřad a bylo do něho zahrnuto něco, co dříve neexistovalo. V čelo hnutí se postavili Ivan Neronov, Nikita Pustosvjat, Lazar a kněz Avvakum. Roku 1656 byli exkomunikováni, r. 1666 toto vyobcování z církve bylo znovu opakováno a vůdci rozkolu byli deportováni, vězněni a upalováni. Řeholníci na Soloveckém ostrově několik let vzdorovali vojsku, konečně r. 1676 byl zlomen i jejich odpor.
Nelze mysleti, že starověrectví vzniklo z malicherných příčin, naopak příčiny jeho vzniku koření hluboko v ruské minulosti a povaze. Ono bylo oporou ruského lidu proti všemu cizímu a novému, bojem proti Západu a Byzanci, protestem konservativního národa proti přílišnému absolutismu a poddajnosti hierarchie.
Starověrecký rozkol je mocným důkazem, že ruský lid není necitelnou masou, nýbrž pln vytrvalé energie a rozhodné vůle. Jeví se v něm mimořádná náboženská samostatnost a důslednost. Se starověrci se spojilo všechno aktivní, co bylo v ruské církvi; nyní mezera mezi ní a věřícím lidem značně se prohlubuje. Je příznačné, že represe proti strigolnictví, židomilství a zavolžským starcům nevyvolaly značné reakce v národní hloubce, nyní však pronásledováni setkalo se s houževnatým odporem, z čehož je viděti, že starověrectví široce přispělo k pokřesfaněni ruského národa a k probuzení jeho náboženské letory. Křesťanství přestalo být pouze aristokratickou instituci a počalo pronikat mezi prostý lid.
Prohlížejíce stručně ideový a náboženský život moskevského Ruska, můžeme říci, že pro XV. století byly příznačný vlivy řecké, částečně tatarské, vyskytoval se racionalism ve formě herese a byly velmi rozšířeny eschatologické předtuchy. V XVI. století vidíme tři myšlénkové směry, které spojují tento věk jak se zjevy mihulosti, tak i s událostmi budoucna. Jsou to: přání sjednotit duchovní život celého Ruska na podkladě vlastenecké konservativnosti; snaha zbavit se ideové byzantské nadvlády, což se vyjadřovalo zájmem o Západ; třetím důležitým prvkem celého složení ruského života byl vliv byzantský, který se projevoval hlavně v učení zavolžských starců.
Byly-li v XVI. století pouze tři ideové směry, pak ve ve století XVII. vidíme již čtyři. Tyto proudy mohou být stručně charakterisovány jako 1) západní, 2) latinský, 3) řecký a 4) nacionální ruský, který se třídil na dvě skupiny: mírně konservativní a krajní. Tomuto počtu převládajících názorů odpovídalo v náboženském životě rozštěpení mezi úřední církví a starověrectvím, které většinou náleželo k nacionálně ruskému směru. Mezi církevní hierarchií byly naopak značně zastoupeny proudy latinský a řecký, jenž znovu byl posílen zvolením cara z domu Romanovců.
Takový byl duchovní stav ruské země v době před reformami Petra I. Reorganisace církve, provedená tímto vynikajícím panovníkem, nebyla ničím jiným, než logickým dovršením toho, co bylo již před ním. Od minulosti liší se církevní část reforem Petrových jen čistě formálně, nikoliv podstatně. Všechno, co reforma obsahovala v sobě, implicite existovalo již dávno před ní. Vytýká-li se Petrovi zřízení synodu a zrušení patriarchátu, pak je si pama- tovati, že během celého XVII. století patriarchát jako instituce pomalu ztrácel svou nezávislost a samostatnost a stále více a více se ztotožňoval se státem. Co se týče synodu, rovněž nutno uznati, že byl dost dobrým zařízením při tehdejším desolátním stavu ruské hierarchie a kněžstva.
Působení Petrových reforem na náboženskost ruského národa omezuje se tím, že mezi lidem, hlavně mezi kon- servativními starověrci zrodilo se a nabylo značného rozsahu eschatologické očekávání konce světa. Ve vyšších třídách naopak objevovalo se nevěrectví a pohrdavé nazírání na církev, což bylo následkem západních vlivů. Jinak mezi úřední církví a národní zbožností nejen že nedošlo ke smíru, nýbrž mezera mezi nimi značně se zvětšuje a posiluje. Toto rozštěpení mezi živou vírou věřícího lidu a oficiální hierarchii je příznačné pro celá dvě příští století.
Známý ideolog slovanské myšlenky J. S. Aksakov, ) cituje míněni prof. Pogodina, že kdyby v Rusku existovala náboženská svoboda, pak polovina sedláků přestoupila by k starověrectvi, praví: „Co znamená toto přiznání? Že polovina věřících pravoslavné církve patří do ní jenom zdánlivě ..Jiný vynikající ruský myslitel V. Solovjev přesně rozlišoval mezi ) úřední synodální církví a věřící duší národa. Tyto postřehy jsou dost výstižné, ale za nynějších časů musíme stav věcí posuzovat! trochu jinak, než tomu bylo dříve, a proto nelze upříti, že v uvedených výrocích podstatně správná myšlénka uvádí se v přehnané a zvětšené formě. Po bolševickém převratě byla poskytnuta plná svoboda a vláda dokonce pronásledovala církev; přesto však věřící zůstali v ni v tu těžkou osudovou chvíli. Odpadly ovšem též velmi značné skupiny, ale v celku hlavní masa církevního lidu neopustila patriarchální církev, což znamená, že i v minulosti národ byl s ní spojen snad četnějšími svazky, než se domnívali Pogodin, Aksakov a Solovjev. Bude proto správnějším nerecipovat jejich názory tak jak jsou, nýbrž opravit je v tom smyslu, že lidový náboženský život proudil ne vždy mimo rámec církve, ale též i v ní, poněvadž vnitřní bohatství ruské církve nevyčerpávalo se jen anti- kanonickým a byrokratickým synodem. Byly však četné případy, že věřící národ opravdu hledal duchovní útěchy mimo úřední církev, poněvadž věděl, že v jistých oborech nelze v ní najit onoho ducha, kterého si žádalo jeho náboženské svědomí a uvědomění. Jinými slovy — propast mezi církví a lidem existovala, ale nebyla tak nepřekle- nutelnou, jak ji líčí Solovjev.
Při posudcích o rázu ruské zbožnosti dvou posledních století nutno se vystříhat urychlené a nedostatečně odůvodněné generalisace, rovněž nutno si uvědomiti, že je nemožno v krátké formulce vystihnout mnohotvárnost ruské náboženskosti. Velmi často se setkáváme s tvrzením, že ruské náboženské pojímání světa je buď venkoncem radostné, anebo tragické, odříkavé a plné eschatologických předtuch. Oba tyto názory jsou současně správné i nesprávné — ve skutečnosti oba tyto protějšky existují v ruském smýšlení a nelze proto klásti důraz na jeden a zapomínat úplně na druhý, jistá pasivní a nečinná kon- templativnost zůstala Rusům vlastní od dob Petrovy reformy, kdy stát jen ochraňoval náboženství, ale ne- přičiňoval se o jeho mravní povznesení a spíše potlačoval aktivnost, nežli ji podporoval. Odtud pramení ono pověstné ruské smíření s osudem a neumění uskutečnili náboženský ideál v každodenním životě. Toto však je asi pouhý nedostatek náboženské výchovy u několika posledních generaci, poněvadž v minulosti ruský mysticism byl vždy činný, rovněž i dnes aktivní, činorodá víra nezmizela ani mezi starověrci, ani mezi pravoslavnými. Pocit eku- menity a vědomí své spřízněnosti s celým křesťanským světem byly u Rusů poměrně malé, což se vysvětluje tím, že v devatenáctém století byl příliš zdůrazňován nacionálni ráz pravoslavné církve.
Pro ruské náboženské cítění je velice příznačná úcta k Bohorodičce. Národ a církev oslavují ji jako „přesvatou“, „přečistou Děvu“, „rychlou pomocnici“, vidí v ní „radost všech zarmoucených“ a v liturgických zpěvech povznášejí ji jako „ctihodnější než cherubíni, slavnější než serafíni“. Velmi pozoruhodno jest, že v jižním Rusku během celého XVII. století vyznávalo se neposkvrněné početí Děvy Marie a zakládaly se zvláštní spolky pod tímto názvem. Později toto vědomi se zkalilo a přestalo být jasným, ) přece však národ dosud chová zvláštní úctu k Bohorodičce, pokládaje ji za ochranitelku ruské země.
Rovněž chová ruský lid značnou úctu k světcům, a to nejen původně ruským, nýbrž i společně kře-
sfanským. Ruských kanonisovaných světců je celkem asi 450 a počítá se, že ještě přibližně 100 osob zemřelo v pověsti Svatých, ale nebyly dosud beatifikovány. Národ putuje k jejich rakvím, uctívá je a obrací se k nim s důvěrou, zdobí své příbytky jejich obrazy a skládá zbožné písně, povídky a legendy. Mezi společnými křesťanskými světci jsou zvláště oblíbeni sv. Mikuláš, Petr, Pavel, Ondřej, Kasian a Jiří, o nichž mezi lidem koluje mnoho legend a povídek. Úcta k divotvorci Mikuláši byla tak značná, že každoročně před válkou sta a tisíce zbožných rolníků putovalo na jih Itálie do města Bari, kde se nachází jeho rakev a jsou uschovány jeho ostatky. Úcta k svátým soluňským bratřím Cyrillu a Metoději pojí Rusko se západními katolickými Slovany.
Eucharistický kult ruského národa vyznačuje se nejen rysy příznačnými celému křesťanskému Východu, nýbrž i vlastním, čistě původním svérázem. Tajemství přepod- statnění, připadající na okamžik tak zv. epiklesí, děje se ne v přítomnosti věřících, nýbrž za ikonostasem; lid shromážděný v kostele klečí a horlivě se modlí. Nejsvětější svátost oltářní je jen ukazována lidu, ale nevystavuje se v chrámě mimo bohoslužbu — lid jako by sebe nepovažoval za hodna, aby na ni častěji patřil. Poměrně řídké svaté přijímání u Rusů není známkou nedostatečné horlivosti, nýbrž vyjádřením zbožného pocitu své nehodnosti — důkazem čehož je okolnost, že v Rusku věřící obyčejně přistoupí ke stolu Páně jen po předcházející soukromé zpovědi. V kostele se nesedí, nýbrž nutno státi během celé dost dlouhé a poměrně unavující bohoslužby, Je pozoruhodné to, že Rusové si nemohou myslit mši svátou bez přítomnosti věřících. Z toho je viděti, že v jejich pojímání liturgie není pouze obětí kněze, nýbrž obětí, kterou přináší veškeren v kostele přítomný lid. Toto potvrzuje se také okolností, že každý věřící může si koupit zvláštní malý chléb, tak zvanou prosforu, ze které kněz vezme do kalicha malou částku tak, že každý může se skutečně súčastnit oběti.
Velký význam měly kláštery, které byly svého času středisky zbožnosti a horoucí víry. Později, po vítězství josiflanů nad zavolžskými starci, kláštery začínají shro- mažďovat nemovitý majetek a jejich význam pomalu klesá. Přece však až do revoluce věřící lid pravidelně je navštěvoval, hledaje duchovního obrození a posily. V ruských klášterech vyskytoval se typ tak zvaného „starce“: byli to zkušení lidé, kteří řídili duševní život svých řeholních spolubratrů anebo dokonce i laiků. Sláva starců byla velmi značná, a jejich kláštery někdy opravdu měly význam ozdravoven pro duše hříchem znetvořené, bloudící a zoufalé, útočištěm všech, hledajících vedení a útěchy. Starci nebyli ovšem v každém klášteře, pouze v některých — hlavně v Op- tine pustyně, v Divějevě a v Sarově.1’) V klášterech kvetla askese, a nebylo těžko potkat mnichy, kteří denně tisíckráte opakovali „Gospodi pomiluj“ nebo vykonávali sta pokleknuti a sklonů za sebou. Zde se pro-jevila hluboká náboženskost ruského národa, který chtěl modlitbou přiblížit se k Hospodinu.
Náboženská horlivost kvetla nejen v klášterech, nýbrž vůbec v každodenním životě. Vznikl typ horlivce, který se snažil ve jménu Kristově provésti co nejvíce odříkání a umrtvení. Nejvíce aktivní z těchto horlivců snažili se najit správné „boží žití“ a hledajíce ho, pěšky putovali po celém Rusku, někdy docházeli až do Svaté země. Byli to tak zvaní „poutnici“, kteří však na rozdíl od západních poutníků chodili ke svatyním vzdáleným na tisíce kilometrů, a někteří z nich putovali nejen občas, nýbrž celý život. K tomuto typu horlivců a poutníků z povolání pojí se ještě jeden druh mimocirkevnich projevů ruské zbožnosti. Jsou to tak zv. „jurodivyje“ neboli blázni v jménu Kristově. Byli to lidé, kteří se snažili přetrhnout všechny svazky, jež je poutaly s pozemským všedním životem, a v hledáni Boha úmyslně se tvářili jako blázni, ačkoliv takovými ve skutečnosti nebyli. Jejich snahou bylo zříci se všeho pozemského,
16) V Rusku bylo pořekadlo „Kdo surov — pro toho Sarov, kdo tvrdohlav, tomu Valaam, kdo hledá duchovní zkušenosti — pro toho Optyna pustyn.“ Z jiných vynikajících klášterů zazna-menáváme alespoň tyto: Troicko-Sergijevskaja Lavra, Kijevo- Pečerskaja Lavra, Solovecký klášter, Valaamská poušť. proto zříkali se i vlastního rozumu, hledajíce od lidu utrpení, nepochopeni a výsměch — to byla jejich oběf, kterou přinášeli Kristu.1’)
Tyto a ještě mnohé jiné znaky jsou rysy ruské náboženské povahy. Jsou mezi nimi dost protichůdné a snad navzájem si odporující, ale to je způsobeno mnohotvárností lidské letory a duše. Seznamujeme-li se s rázem zbožnosti ruského národa, můžeme s jistotou říci, že není nábožensky vlažný, nýbrž schopný vysokých mystických vznětů.
Revoluční divoký vír bezpochyby zanechá značné stopy v duši ruského lidu. Ale stojíme příliš blízko událostí, nejsme jejich chladnými pozorovateli, nýbrž účastníky, a proto je těžko hodnotit jednotlivé zjevy a činit chladný rozumový závěr.
Postačí, otnezíme-li se na to, že zaznamenáme dvě stále se opakující zprávy, které nás docházejí z ujařmeného a zotroče ého Ruska. Především je to okolnost, že národ se shromáždil kolem patriarchální církve, což vzhledem k útisku, který ona právě prožívá, svědčí o velké vytrvalosti věřících a horlivosti náboženského citu. Není vyloučeno, že to také ukazuje na jistý psychologický obrat směrem k církevní monarchii, což však nelze s určitostí tvrditi. Sanguis martyrům est semen chrisťanorum — toto pravidlo stejně platí nejen pro starobylý Řím, nýbrž i pro přítomnou Moskvu.
Druhým důležitým znakem jest, že se objevuje typ člověka, a to jak laika, tak i kněze, v němž hluboká víra se pojí se schopností uskutečňovali svůj křesťanský ideál v denním životě. To by znamenalo, že ruský národ překonav veškeré pomíjející vlivy a zbaviv se náboženské polovičatosti, vrací se ke starým činorodým tradicím svých slavných světců. Podobný návrat k důstojné minulosti a pokračováni v určeném jí směru měl by velký význam pro ruskou zbožnost a snad by byl štěstím pro celý národ i církev. Zda se takto stane — ukáže blízká budoucnost.
17) Zvlášť vynikali Alexij Rostovskij, Alexej Arzamaskij, loann Sezenosskij, Flegont poustevník, Cheruvíma Jurodivaja a Nikolaj Vologodskij.
Sv. XXIII. „Několik vynikajících katolických povah z XIX. stol.* Napsal L. z Hammersteinů, přeložil professor Jan Kosina. Kč 4'60.
Sv. XXIV. Dra. J. Sýkory „Pravost, neporušenost, věrohodnost a příslušná vážnost knih novozákonních vůbec, evangelii pak zvlášť“. Kč 3-20.
Sv. XXV. P. J. A. Krose „Jak náboženské vyznáni působí na mravnost“. Přeložil Dr. Karel Kašpar. Kč 2-—
Sv. XXVI. Fr. T. Cámary „Náboženství a věda“. Odpověd na Dra- perovy „Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou“. Přel. A. Frecr. Kč 9'60.
Sv. XXVII. „Východní církevní otázka a úkol Rakouska při jejím řešeni“. Napsal prof. Dr. A. Ehrhard. Přel. Dr. K. B. Kašpar. Kč 2"—
Sv. XXVIII. „Katolická víra dokázaná a obhájená slovy a důvody nepřátel.“ Napsal J. Botau. Ve výběru z vlaš. podává ThC. J. Mergl Kč 5'—
Sv. XXIX. Fr. Tischera „Heřman hrabě Černín z Chudenic“. Kč 7'— Sv. XXX. „O bolesti“. Napsal Msgr. Em. Bougad. biskup lavalský. Přel. Ant. Melka — Druhé vydání Rozebráno.
Sv. XXXI. „Bedřich Nietzsche a jeho filosofie“. Napsal Dr. A. Podlaha Kč 3'60,
Sv. XXXII. P. Vavř. Wintery „Odboj Broumovských“. Kč. F20.
Sv. XXXIII. Dra. J. Kachníka „Dějiny filosofie“. Kč 8 20. Rozebr.
Sv. XXXIV. „Základní nauky církve katolické, jak je podává a proti moderním bludům sociálním hájí papež Lev XIII.“ Z projevů papežových sestavil Dr. Ceslav M. Schneider. České vydání pořídil prof. Václav Můller. Kč 9'40.
Sv. XXXV. Dra. J. Sedláčka „Úvod do knih Starého Zákona“. Kč 10’— Sv. XXXVI. Prof. Dra. A. Musila „Od stvořeni do potopy“. (Váz ) Sv XXXVII. „Animismus“. Napsal Dr. A. Borchert, přel. V. Vávra Kč 4 50.
Sv. XXXVIII. Dra. A. Soldáta „Bytová otázka dělnická“. Kč 3'40.
Sv XXXIX. Prof. F. Vacka „Sociální dějiny české doby starší“ Kč 12-
Sv. XL. Dra. R. Špačka „Božství Ježíše Krista“. Apologeticko- dogmatická úvaha. Kč 2'60.
Sv. XL1. Dra. A. Soldáta „O jedinosti a nerozlučnosti manželství“.
Kč 4.-
Sv. XLIL P. Fr. Žák: „O modlitbě prosebné“. Kč 2’—
Sv. XLII1. P. A. Špaldák T. J.: „Člověk a zvíře“. Sbírka klassickýcb studií o anthiopomorfistickém'pojímání života zvířat. S filosofickým úvodem „O duši zviřat“. Kč 3'20.
Sv. XLIV. Dra. J. Samsoura „Církevní dějiny obecné“. Rozebráno.
Sv. XLV. P. Msryana Morawského „Večery u jezera Genevského“, přeložil R. Korec. Rozebráno.
Sv. XLVI. „Spiritismus“. Napsal Dr. Alois Kudrnovský. Kč 9'60.
Sv. XLV1I. „Biblické zprávy v různém světle“. I. kniha výchoau Hebreů z Egypta. Výklady Sedláčkova starozákonního semináře při theol. fakultě české university v Praze. Kč 4'40.
Sv. XLVII1. „Antika a křesťanství“. Napsal Fr. Pohunek. Kč 2'50 Sv. XLIX. Dra. Fr. Grivce „Východní otázka církevní“. Ze slovinského přeložil A. Jašek a F. Jemelka. Kč 1'30.
Sv. LVI. „Zpověď a Eucharistie0. Napsal E. Bougaud, přel. A. Melka Kč 2 60.
Sv. LVU. „Apoštolově slovanšti Konstantin-Cyril! a Methoděj“ Napsal Fr. Snopek. Kč 3.40.
Sv. LVI1I. „Rozluka církve a státu ve Spojených státech severo amerických, v Brasilii, v Geneve a v Irsku“. Napsal Dr. Kryštufek Kč 2'40.
Sv. L1X. „Ježíš Kristus jako božský Messiáš a pravý Syn Boží dle synoptikův“ Napsal Dr. Rich Špaček Kč 3-—.
Sv. LX. „O souboji“. Podává P. V. Smolík C. SS. R. Kč 4* —.
Sv. LXI. „Věda a víra ve filosofii středního věku“. Napsal Dr. J. Kratochvíl. Kč 2*—
Sv. LXII. „Theosofická společnost ajeji učení“. Napsal Dr. J. Cihák. Kč 3
Sv. LX1II. Dra. Josefa Slabého „Sión a Město Davidovo ve světle nejnovějších objevův“. Kč 1'80.
Sv. LXIV. Dra Josefa Kachníka „Lidské vášně a jich výchova dle ethických zásad sv. Tomáše Akvinského“. Kč 2’60.
Sv. LXV. Dra Aloise Soldáta „O válce po právu přirozeném a mezinárodním“. Kč 3 —
Sv. LXV1. Josefa Kobosila „Dějiny vychovatelství“. Kč 10*-
Sv. LXVII. „Bible a věda“. Na francouz. podkladě upravil Jan Bělina, Kč 3 — .
Sv. LXVI1I. Záhada utrpení. Sepsal Dr. Pavel Vilém z Kepplerň. Podle 3. vydání česky podává Antonín Číhal. Kč I 40.
Sv. LXIX. Papež a právo mezinárodni. Napsal Bohumil Stašek. Kč 4.- ,
Sv. LXX. „Úvod do srovnávací vědy náboženské“. Napsal Dr. Jos. Hanuš. Kč 12'
Vzdělávací knihovna katolická nové řady.
Sv. I. Msgre Em. Bougaud, biskup lavalský; Církev. Dle 7. vyd. franc. přeložil Antonín Melka. Kč 18—.
Sv. II. Dr. Antonín Vřešťál: Rukověť katolické mravouky. Kč 17’
Sv III. Dr. Karla Knurová: Christus medicus. (Byl Kristus lékařem ?) Přeložil Th. Dr. Josef Beran. Kč 8’
Sv IV. Dr. Karel Vrátný: Četba. Podle Bernarda Arense T. J. Kč 7* .
Sv. V. P. Bernadin Skácel O. Praed. : Politika podle zásad katolických. Kč 11’50.
Sv. VI. P. Dr. J. Kapistran Vyskočil: Věda a filosofie. Kč 17—.
Sv. VIL Dr. Jaroslav Beneš: Psychoanalyse. Kč 12.—.
Sv VIII. Anicia Manlia Severina Boěthia: O útěše filosofie. (Knih patero.) Přeložil, úvodem a pozn. opatřil Dr. Felix Hanoušek. Kč 12’—.
Nové řady svazek IX- Sešil 2.
VZDĚLÁVACÍ KNIHOVNA KATOLICKÁ
Pořádá Dr. Ani. Podlaha.
VALERIJ S. VILINSKÝ:
DUCHOVNÍ ŽIVOT
RUSKÉHO NÁRODA
V PRAZE 1931.
CYRILLO-METHODĚJSKÁ KNIHTISKÁRNA
A NAKLADATELSTVÍ V. KOTRBA.
VZDĚLÁVACÍ KNIHOVNA KATOLICKÁ.
Pořádá Dr. Antonín Podlaha.
Se schválením nejdůst. kníž. arcibiskupského Ordinariátu v Praze ze dne 22. května 1896 číslo 4884.
Svazek 1. „Apologie viry křesťanské na základě věd přírodních“ Napsal kanov. F. Duilhé de Saint-Projet. Přel. Dr. A. Podlaha. Kč 8.40.
Sv. II. Dra. Jana Sýkory „Umučení a oslavení Pána našeho Ježíše Krista podle čtyř evangelií“. Četná vyobr. v textu a 2 přílohy. 12 Kč.
Sv. III. Dra. Pavla Vychodila „Básnictví a mravouka“. Kč 1'60.
Sv. IV. Dra. Eugena Kadeřávka „O původu tvorstva dle zpráv biblických“. Kč 1’60.
Sv. V. Arnošta Helia „Podobizny svátých“. Z írančtiny přeložil Sigis- mund Bouška O. S. B. Četné obrazy starých i novějších mistrů. Titulní list kreslil mistr Jenewein. Rozehráno.
Sv. VI. Dra. Frant. Kryštůfka „Dějiny cirkve katolické ve státech býv. řiše rakousko-uherské se zvláštním zřetelem k zemím koruny české od r. 1740-1898“. Kč 34'—
Sv VII. P Jindř. Pesche a P. Vict. Carthreina „Soukromé vlastnictví“. D é sociologických studií. Z něm. přel. Dr. J. lumpach Kč 5'40.
Sv. VIII. P. A. Lapótra T. j. „Moravané“. Stať ze spisu „Evropa a svátá Stolice za dob Karlovců“. Z írančtiny přel. Dr. Fr. Ehrmann. Kč 2.— Sv. IX. Dra. J. Bilczewského „Archaeologie křesťanská ve službách dějin církevních a věrouky“. S četnými illustracemi v textu. Z pol ského originálu podává Dr. Jos Tuir.pach. Kč 10' —
Sv. X. Msgra. Em. Bougauda „Ježíš Kristus. Důkaz jeho božství“ Z írančtiny přeložil Antonín Melka. Rozebráno.
Sv. XL P. Victora Cathreim T J. „Socialismus“. Autorisovaný překlad Vil. vydání z r%u 1698. Kč 6.—
Sv. XII. J. A. Zahma „Věda a učenci katoličtí“. Z angl. přeložil ThC. Václav Hazuka. Kč 3’-
Sv. XIII. Dra. Ant. Vřešťála „Lichva a úrok ve světle mravouky katolické“. Kč 3*—
Sv. XIV. „Mimo církev není spásy“. Studie o nesnášelivosti církve. Napsal Aug. Nicolas. Vyňato ze spisu „Filosofické studie o křesťanství.„ Dle VII. francouzského vydání přeložil Vojtěch Kameš. Kč 2'—
Sv. XV. P. Lva z Hammersteinů T. J. „Od atheismu k plné pravdě (Edgar)“. Autoris. překlad dle 9. vyd. pořídil A. Svojsík. Kč 4'60.
Sv. XVI. P. J. Biederlacka T. J. „Otázka sociální“. Přel. Dr. Ferd Beneš. Rozebráno!
Sv. XVII. Rudolfa Vrby „Stávky“. Nčkolik úvah z bojiště práce s kapitálem. Kč 2'—
Sv. XVIII. P. Aug. Róslera C. SS. R. „Pravá a nepravá emancipace žen“. Přeložil Dr. Josef Tumpach. Kč 1*20.
Sv. XIX. „Mozek a duše“. Napsal Dr. Št. Pawlicki. Přeložil Frě J. MergI. Kč 2'40.
Sv. XX. P. Bern. Duhra 1. J. „Bajky o jesuitech“. Přel, a doplnili Dr. J. Tumpach a Dr. A. Podlaha. S dodatkem „Co jsou jesuité?“ od P. Josefa Svobody T. J. Kč 25 50.
Sv. XXI. Dra. R. Špačka „Práce ve světle zjeveni Božího“. Kč 1'60 Sv. XXII. „Katolická filosofie dějin“. Napsal L. Leroy, pře). V. Kameš. Kč I -60. .
Sv. XXIII. „Několik vynikájícich katolických povah z XIX. stol.“ Napsal L. z Hammersteinů. přeložil professor Jan Kosina. Kč 4'60.
Sv. XXIV. Dra. J. Sýkory „Pravost, neporušenost, věrohodnost a příslušná vážnost knih novozákonních vůbec, evangelii pak zvlášť“. Kč 3'20.
2. Ruské starověrectví a sektářství.
I.
V ruské pravoslavné církvi, téměř od samého počátku jejích dějin vyskytovaly se četné případy myšlénkového kvašení, jež byly často kvalifikovány jako heresie a bludařství. Ne vždy ovšem byly to skutečné heresie v přesném slova smyslu; velmi často jednalo se o pouhé hledáni náboženské pravdy, jindy zase míval snad místo nějaký pochybný výklad jistých věroučných zásad; někdy arci bývaly to skutečné heresie. Nutno poznamenali, že podobných případů bylo však přece poskrovnu, což se zdá být dost podivným vzhledem jak k velikosti ruské říše, tak též k tomu, že starobylé pohanství nebylo defi- nit.vně zničeno a delší dobu existovalo v jakémsi latent- ním stavu, spolu s úředním vyznáváním pravoslaví. Příčinu toho, že podobných heresií bylo jen málo, nutno ovšem hledat nikoliv v tom, že ruský lid býval by obzvlášť poslušným kléru a prost každé pochybovačnosti, nýbrž spíše v tom, že samotný, ostatně zdaleka nepostačující k pastoračním účelům klér, připouštěl buď z nevědomosti trvání různých kacířství, anebo prostě nedovedl je rozeznali, poněvadž ani sám neovládal dost dobře věrouku. Při důkladném seznámení s dějinami ruského pravoslaví vidíme, že ve většině případů jisté úchylky od správného výkladu věrouky byly považovány za heresii pouze tehdy, když nabývaly protistátního rázu, anebo docházely příliš velké obliby mezi věřícími a tím vzbuzovaly u hierarchie obavy. Naopak určité bludné nauky, jako na př. dogma Josefa Volockého o „Božské úskočnosti a lsti“, proto, že byly státotvorné, těšily se přízni jak panovníka, tak i četných representantů vyššího kléru. Celkem však nutno říci, že všechny nám známé případy heresie ukazují jeden a tentýž obraz: Duchovní život ruského národa. 3
poměrně malé rozšíření, obyčejně jen v určitém místě a v přesně vyhraněné společenské třídě. Totéž platí nejen o drobných kacířstvích, nýbrž také o strigolnictví a židomilství: žádné z nich nesahalo do hlubin národa, prostý lid zůstával téměř nedotčen. Nevíme proto, jak obyčejný ruský člověk se díval na tyto velké myšlén- kové procesy — snad se jednoduše o tyto nezajímal. Represe a kruté tresty, které stihaly kacíře, zanechávaly lid netečným — toto lze vykládat buď ve smyslu jeho dokonalé ortodoxie anebo jako obecnou lhostejnost k církvi. První výklad zdá se být málo pravděpodobným, jelikož ruský sedlák XIV.—XV. věku byl téměř polopohanem, ovšem ortodoxie takového křesťana je velmi pochybná. Zbývá výklad druhý, jenž je v úplném souhlase s historickou skutečností a má mnoho argu-mentů k svému odůvodnění.
Teprve pronásledování starověrců skutečně otřáslo nitrem národa, rozdělilo je na dvě skupiny a zde ruský lid názorně ukázal svou vůli; poprvé v dějinách moskevského státu na politickém kolbišti vystupovaly nejenom horní vrstvy společnosti, nýbrž také její nejnižší třídy. Lid řekl, že mu náboženství není lhostejným; z toho hlediska lze souditi, že rozkol mocně přispěl k pokřesťanění Ruska, poněvadž před každého člověka postavil problém jeho osobního poměru k církevním reformám a tak povzbudil lidovou náboženskou my-šlénku k samostatnému uvažování. V mnohých jiných směrech starověrectví hrálo dost nepříznivou úlohu a jeho vliv byl spíše záporným nežli kladným — zde však blahé následky rozkolu jsou nepopiratelně zřejmý.
Od prvních let XIV. století počala se mezi lidem, šlechtou a nižším klerem rozšiřovat nedůvěřivá nálada vůči vyšší hierarchii, kterou všichni svorně obviňovali, že jen za peníze vysvěcuje kněze. Vášnivým hlasatelem podobných obviňování byl jistý tverský mnich Akindin a ohlas jeho názorů lze pozorovat ve všech pozdějších heresiich, zvláště u strigolníků a židomilů. Národ snad věřil, že pravoslaví je jedinou pravou a spasitelnou církví, horlivě vyznával a ctil své staré náboženské tradice, přece však při každé příležitosti
dával rád najevo svou nedůvěru k představitelům vyšší hierarchie: tato v jeho očích nebyla ani neomylná ani dokonalá. Na druhé straně působil též jiný činitel, který posiloval vzrůst pocitu vzájemné cizoty a tak urychloval nevyhnutelný a neodvratný rozchod — míníme tím různost v nazírání hierarchie a nižšího kléru na bohoslužebné obřady a liturgické zvyky. Tato různost zostřila se zvláště během XVI. a XVII. století: tam, kde měla panovat naprostá myšlénková jednota, vládl nesoulad a základní pojmy byly oceňovány někdy zcela protichůdně. Od doby pádu Cařihrřdu, vlastně od toho oka- miiku, kdy moskevský stát stal se jediným ochranitelem církve, obdržela řecká autorita povážlivou trhlinu a Rusové začali dokonce podezřívali Byzantiňany z heresie, což se vyjadřovalo v tvrzení, že dnešní řecká víra není taková, jakou bývala za časů knížete Vladimíra. Ruský lid byl odchováván v přesvědčení, že jedině jeho víra je pravá a že celá náboženská náplň křesťanství spočívá v ruské církvi pravoslavné. Myšlénkový pochod byl takový: Bůh trestá hříšné a odměňuje spravedlivé; Řekové přijali náboženskou unii s Římem, Rusové ji zavrhli — téměř současně ztrátili první svou nezávislost, druzí však osvobodili se od Tatarů. Logickým závěrem podobného přemítání bylo tvrzení, že pouze na Rusi existuje skutečné pravoslaví, Moskva je vyvoleným městem, ruský lid — vlastnitelem největší přístupné náplně víry a proto nepotřebuje již ničeho hledati, postačí, když nedotknutelnými uchrání poklady náboženského odkazu svých předků. Sám sebou vytvořil se zásadní konservatismus; vše, co činili předkové, bylo uznáno za posvátné — tím ovšem byly posvěceny též jejich nedostatky, omyly a chyby.
Podobných chyb bylo však více, a vzdělanější členové episkopátu jasně to pociťovali; tento názor hierarchie nebyl však sdílen lidem. Obřad stal se dogmatem a byl pojímán nikoliv jako projev, nýbrž jako podstata víry. Ruské náboženské knihy byly špatně přeloženy z řečtiny a ještě hůře opisovány. Vloudilo se do nich mnoho nesprávností a chyb; samotný překlad pořizoval se tehdy, kdy na Východě nebylo ještě ustálené jednoty obřadů — 3* tentýž chaotický stav byl přenesen do Ruska. Jak v By-zanci, tak i v Moskvě sám sebou utvořil se proces jakési konsolidace liturgických zvyků, avšak tyto procesy nebyly závislými jeden na druhém, a tak se stalo, že na Rusi byly považovány za správné některé zvyky, které byly v Cařihradě zavrženy. Ruský lid při příležitosti pozoroval, jak celebrovali z Orientu dojíždějící biskupové, a viděl, že jejich obřady jsou poněkud jiné — tím .vznikla domněnka, že čistota pravoslaví na Východě je nyní porušena. Národ nemohl uvěřiti, že omyl spo-čívá na jeho straně, a proto hledal vinu na tom, kdo ji ve skutečnosti neměl. Ruská hierarchie již dávno usilovala o to, aby dosáhla formální jednoty s ostatním pravoslavným světem, a chápala velmi dobře, že, jsou-li jisté různice, pak nutno příčinu hledat nikoliv v domnělé vině Řeků, nýbrž v tom, že moskevská církev neměla ani dobrých překladatelů ani vzdělaných opisovatelů, kteří by dovedli svědomitě vykonat uloženou jim práci. Od počátku druhé polovice XVI. stol, byly činěny pokusy nenápadné opravy bohoslužebných knih, což se projevovalo v pečlivém porovnání nových opisů s dřívějšími překlady. Podobné opravy byly téměř bezvýznamné a také nevyvolávaly žádného pohoršeni, poněvadž šlo o knihy nové. K pronikavějším opravám nebylo ani potřebných znalostí, snad ani ne chuti, poněvadž bylo jisto, že je zapotřebí svésti boj o každé pozměněné písmeno a o každé škrtnuté slovo.
Konečně patriarcha Nikon odvážil se provésti různější reformu, a to tak, aby byly opraveny nejenom omyly opisovatelů, nýbrž také veškeré nepřesnosti, jež byly snad učiněny během překladu. Současně měly být pozměněny určité zvyky moskevské církve, a to tak, aby odpovídaly zvykům panujícím v Orientě. Tyto nápravy vyvolaly bouři všeobecné nevůle: v představách ruské společnosti podobný krok neznamenal nic méně než zavržení celé církevní minulosti, zneuctěni předků a hanobení jejich památky tvrzením, že tito, Boží přízní vyznamenaní lidé, mohli se přidržovat nesprávných zvyků a obřadů. Každý liturgický úkon byl pojímán jako dogma, proto popírat pravost podobného úkonu, který měl za sebou staletou minulost, znamenalo obviňovat zakladatele moskevského státu z kacířství. Toho Rus nemohl a nechtěl připustiti, a raději vykládal celou reformu jako pokus znečistění víry, jako pletichu ďábelskou a práci Antikristovu, jen aby mohl zavrhnout každou nápravu a zůstat při tom, co mu bylo drahým a svátým. Co bylo vlastně pozměněno? Dříve se dělalo znamení kříže dvěma prsty, nyní třemi; jméno Spasitele psalo a vyslovovalo se „Isus“, po reformě mělo se psáti „lisus“. Alleluja při bohoslužbách opakovalo se dvakráte, ne třikráte atd. Když čteme seznam oprav a změn, vidíme, že jsou to samé nepatrné maličkosti, a nelze se ubránit podivení, jak se vlastně mohlo státi, že pro podobné nepatrnosti církev se rozštěpila na dvě části, a mnoho lidí šlo dobrovolně na smrt, ba dokonce radostně ji vyhledávalo ? Ve skutečnosti však tyto opravy byly čímsi druhořadým, snad pouhou formální záminkou, a ruský rozkol byl bojem o zásadu, pří o princip, — každý jiný výklad byl by nesprávným.
V první řadě byl to, jak již jsme vysvětlili, boj o význam a platnost starých zásad, úpor prvotního světového názoru, hlásajícího autoritu předků a konservatismus, proti novému kriticismu. Z tohoto hlediska je rozkol třebas bezmyšlenkovitým, ale poctivým zápasem o náboženský konservatismus, tradičnost, oddanost k církvi s přehnaným liberalismem lidí, kteří chtěli otřásti vírou mnohých generací. Ve skutečnosti ovšem měla hierarchie pravdu a národ se mýlil, avšak omyl tento byl založen na zdravém pocitu náboženské vroucnosti, která nemohla se smířit s tím, aby souhrn nejdražších duchovních statků byl ničen a bořen. Obě strany upřímně se domnívaly, že jednají správně, ačkoliv předmětná pravda nacházela se pouze na straně hierarchie. Zde, ve svém omylu, ruský lid projevil své nejlepší vlastnosti: rozkol neukázal ani širokého rozhledu, ani schopnosti k ujasnění odtažitých otázek; jediné, o čem nepopiratelně svědčil, byla zcela prostinká, avšak skutečně hluboká a zdravá víra — taková, která způsobuje, že její vyznavač s radostí přijímá nejtěžší utrpení. Tak se stalo, že ačkoliv vyšší klér bojoval za dobrou věc, přece právě ti nejlepší z věřících súčastnili se rozkolu, lidé lhostejní a vlažní zůstali v církvi a třebas že podporovali reformu, přece svou náboženskou povrchností spíše církev poškozovali, nežli jí pomáhali. V tom spočívala nejtěžší tragedie pravoslavné církve a starověrectví — toto poslední soustředilo nejlepší lidi kolem věci, která vlastně nestála za obranu, poněvadž spočívala na nepromyšlených omylech a vadách.
Toto vše bylo jednou z příčin vzniku starověrectvi. Druhým, a to daleko vážnějším podnětem bylo to, že celý boj vedl se vlastně pro různé pojímání myšlénky obecné církve. V představách lidu, jenž považoval moskevskou lokální církev za výhradní nositelku Kristovy pravdy, idea obecné církve pojící všechny pravověrné, kteří by kdykoliv a kdekoliv žili, utrpěla velké deformace a změny. Rusové věřili, že toliko jejich církev je pravá — ostatní svět proto, že nebyl ruským, byl pro ně kacířským, což znamenalo, že ekumenická církev a Kristova říše je omezena politickými hranicemi moskevského státu, lidmi určitého místa a určité doby. Německý učenec Windelband jednou nadhodil, že rozdíl mezi církví a sektou spočívá vlastně v tom, že k církvi mohou náležeti jak spravedliví, tak i hříšníci, sekta však pojí pouze spravedlivé, a samotná příslušnost k ní za-ručuje věčnou záchranu a spásu. Použijeme-li tohoto hlediska, můžeme říci, že ruská církev v XVII. věku, třebas že se nestala sektou, přece nebyla toho příliš vzdálenou. Ekumenická idea je základem církve, a každé její znečištění znamená zpronevěru odkazům Krista a těžký otřes celým náboženským vědomím v církvi shromážděného lidu. Patriarcha Nikon, který prováděl reformu, chtěl dokázat přizpůsobením ruských knih řeckým, že ruská církev není ani jedinou pravou, ani samostatnou, nýbrž že se nachází v odvislém poměru od církve obecné, kterou v jeho očích představoval cařihradský patriarchát. Tuto svou víru Nikon lapidárně vyjadřoval tvrzením, že „ačkoliv je svým tělem Rusem a synem Rusa, ale jeho víra je řecká“. Na slavnostní bohoslužbě v Uspěnském chrámě Nikon v přítomnosti cara odložil ruskou mitru a vzal řeckou — toto ovšem neznamenalo jeho soukromou zálibu ve všem byzantském, nýbrž mělo symbolicky vyjadřovali, že ruský patriarcha se podrobuje cařihradskému patriarchátu, poněvadž moskevská církev je dcerou anebo částí církve obecné. Nikon a jeho kroužek byli nuceni používali takových okázalostních a snad poněkud přepjatých gest jedině proto, že lidové představy o ruském pravoslaví jako o jedině spasitelné víře byly též velmi výbojné a nesmlouvavé. Patriarcha byl nucen vésti otevřený boj, a opravy bohoslužebných knih byly pouze jedinou etapou tohoto boje. Vyšší hierarchie měla pravdu, ale lid to nechápal. Nikon hlásal, že vzorem má být církev řecká, národ však během celého století slyšel, že řecká víra je poškozenou, moskevská však čista; Rusové počali nedůvěřovali církevním pastýřům a raději šli za hlasem svého náboženského citu; tak nedostatek reli- giosni výchovy zavedl je k těžkým a zcela zbytečným omylům.
Ňa několika církevních sněmech byly nové opravy projednávány a vesměs přijaty, čímž pozměněný text bohoslužebných knih stal se závazným. Dílo Nikonovo bylo definitivně schváleno r. 1666, ačkoliv tentýž sněm bezohledně odsoudil šatného původce Množství věřících však neuznalo reformu, četní kněží dále vykonávali bohoslužby dle starých vadných knih a odmítali nové; v ruském lidu začalo prudké vření, které směřovalo proti novotám. V odboji vynikaly zvlášť postavy protopopa Avvakuma, Lazara, Nikity, Epifanije a Theo-dora — tito lidé svou nesmlouvavostí a nepoddajností byli krásným vzorem skálopevné a neochvějné víry. Po dlouhých pronásledováních většina z nich byla za živa upálena. Již r. 1668 starověrec Steňka Razin, vůdce kozáků, zahájil povstání na Volze, rovněž mnichové starobylého solověckého kláštera vypověděli poslušnost carovi a po 9 let vzpírali se vojsku. V celém Rusku vřel kvas a propukávala vzbouření, mezi lidem chodili pološílení a zfanatisovaní kněží. kteří hlásali, že se již blíží den posledního soudu, poněvadž světem vládne Antikrist, jenž s pomocí cara a patriarchy znečistli ruskou víru. Rozkol přestával být čistě církevní zále
žitostí a nabýval formy značného nebezpečí pro stát, což vyvolalo ostré zakročení carské vlády. Persekuce jenom posilovala odhodlanost náboženských fanatiku, avšak nutno objektivně podotknouti, že stát ve jménu své autority nemohl jednat jinak než jednal, a kdyby nepotíral starověrectví, pak samotné jeho základy bývaly by silně otřeseny. 7. května 1685 regentka Žofie vydala zvlášť krutá nařízení proti rozkolnikům a hrozila těmto těžkými hrdelními tresty. Petr Veliký ve svém jednání ohledně starověrectví byl nucen řídit se politickými zájmy. Pokud starověrci nevystupovali proti němu, spatřoval císař v rozkolu pouze náboženskou sektu a nedotýkal se jejich víry, ačkoliv r. 1714 rozkázal zvýšit všem rozkolnikům daně. Když se však zjistilo, že věroučný konservatismus starověrectví nutí jeho stoupence ke kulturnímu a politickému zpátečnictví, a že všichni starověrci jsou horlivými odpůrci osvětové činnosti Petrovy, pak car radikálně změnil svůj názor. Ve druhé polovici jeho panováni dopadaly represe na starověrce, ale pouze potud, pokud tito vystupovali jako odpůrci vlády; ke konci svého života císař nebyl již snášenlivým, a všichni rozkolníci byli omezeni ve svých občanských právech, dokonce r. 1722 bylo jim předepsáno nosit zvláštní šat, v jehož jednotlivých součástkách bylo lze spatřovali jistý výsměch starověrectví.
Dokud starověrci bojovali s úřední církvi, dovedli být svornými, ale jakmile poměry poněkud se uklidnily a bylo nutno řešit různé věroučné otázky, stal se patrným nedostatek kázně i autority a tak ruský rozkol začal se rozpadávali na řadu menších skupin a směrů. První neshody byly zaviněny růzností nazíráni na otázku o platnosti nových kněžských svěcení. Jedni tvrdili, že od roku 1666 nemůže být nových svěcení, poněvadž episkopát pravoslavné církve slouží Antikristovi, a proto nezbývá nic jiného, než připustili, aby každý laik sám mohl vykonávali bohoslužebné úkony; druzí uznávali platnost nových svěcení a jelikož neměli vlastních biskupů, spokojovali se s kněžstvem, které bylo vysvěceno v úřední
církvi, ale později odpadlo od ní a přistoupilo k rozkolu. První se jmenovali „bezpopovci“, druzi — „popovci“.
Popovci jsou nazýváni ti starověrci, kteří zachovali nauku o církevní hierarchii a svátostech. Duchovním středem této skupiny rozkolniků byla osada ve Větce, městyse to mogilevské gubernie. Tam byl organisován velký klášter, vedený jistým řeholním knězem Teodosijem spolu s jinými dvěma knězími Alexandrem a Řehořem, vysvěcenými v pravoslavné církvi, ale odpadlými od této před r. 1700. Kolem r. 1733 osada starověrců ve Větce získala mnoho nových kněží a klášter zmohutněl. Roku 1735 císařské vojsko zničilo kolonie; asi 40.000 lidí bylo posláno do centrálního Ruska, avšak po dvou letech ve Větce znovu se posílil starověrecký živel, dokonce byl obnoven klášter čítající 1.200 mnichů. Druhé zpustošeni bylo v r. 1764 a tehdy přes 20.000 rozkolniků bylo deportováno na Sibiř.
Pokles Větky způsobil vzrůst jiné náboženské obce ve Starodubu, kde byly 4 velké mužské a ženské kláštery; v okolí 17 kostelů a 19 větších kapliček. Avšak vzrůstající blahobyt obce ukázal se být na škodu náboženské svornosti, a tak starodubská společnost rozkolniků rozpadla se v několik skupin („tolků“): peremazaných, kalmukovců, černobolců a sušilovců.
Roku 1765 na zvláštním sjezdu jistá část starověrců rozhodla se podniknout kroky o získání kněží; obrátila se proto na řadu řeckých biskupů a to jak meškajících v Rusku, tak i nacházejících se ve svých diecesích v Orientě. Avšak vliv carské vlády byl všude dost silný, aby znemožnil tento pokus, a starověrečtí poslové navrátili se s nepořízenou. Konec konců na radu a přímluvu hraběte Rumjanceva byli rozkolníci nuceni obrátit se k císařovně Kateřině II.; z části tato, z části Pavel I. utvořili t. zv. „jedinověrie“, totiž takový stav, při kterém starověrci dostávali svůj klér od úřední církve, avšak bohoslužby se konaly podle starých zvyků. Když Mikuláš I. krůtě pronásledoval nesjednocené starověrce, jedinověrije se posílilo o mnoho osob, které nebyly s to snésti ustavičné šikanování.
Na druhé straně zakořenila zvláštní t. zv. „bělokrinická hierarchie“, jež vznikla koncem polovice XIX. století. Již dávno před tím mnoho starověrců se odstěhovalo do Polska, Rumunska a Turecka; když Bukovina přešla do rukou Rakouska, žijící tam rozkolnici obrátili se na císaře rakouského s prosbou o povolení zřídit si zvláštní biskupskou katedru. Círař zásadně svolil, ale nebylo vhodného kandidáta — konečně r. 1846 biskup Ambrosij převzal vedení starověreckých záležitostí a zřídil diecési v Bělekrinici.
Ambrosij horlivě se zastával svých věřících, zřídil diecese a vysvětil několik biskupů: Cyrila pro naddunaj- ský kraj, Antonína pro katedru vladimírskou a celé Rusko, Sofronij byl učiněn biskupem simbirským. Ruská vláda ovšem neuznala tuto hierarchii, avšak starověrci přece již měli svůj episkopát. Po účasti ruských vojsk při potlačeni povstání r. 1848 vídeňská vláda, aby projevila svou vděčnost Mikuláši I. — deportovala Ambrosije do Štýrska a popovci byli bez vůdce. Avšak po uklidnění poměrů do Bělekrinice byl poslán nový biskup — Cyril, kterého všichni starověrci uznali za svého pastýře; teprve r. 1862 byl Cyril uznán ruskou vládou a tak bylo lze pořídit několik nových diecesí.
Téhož roku 1862 rozkolnici, uznávající bělokrinickou hierarchii, rozdělili se na dva tábory, t. zv. „okružniky“ a „protiokružniky“. Stalo se tak proto, že jistý řeholník lllarion Kabanov, známý v literatuře pod jménem Ksenose, zjistil při svých badáních, že starověrci vlastně neprávem se horší na pravoslavné pro to, že tito uznávají čtyř- konečný kříž a píší jméno Ježíšovo novým způsobem. Výsledky svých badání lllarion shrnul ve spisek pod názvem „Oběžník sv. katolické církve“ a naléhal, aby jej podepsali všichni popovci. Oběžník vypadal tak, že se na první pohled zdálo, jako by byl namířen proti bezpopovcům, ve skutečnosti však směřoval také proti starověrcům — popovcům. Někteří kněží a biskupové odvolali svůj podpis, ostatní obhajovali oběžník; tak popovci se rozdělili na tři skupiny: neuznávající bělokrinickou hierarchii, stoupence a odpůrce oběžníků.
Po roce 1881 ruská vláda projevovala více snášenlivosti vůči starověrcům a Synod se přičiňoval pohnout je k sjednocení s pravoslavnou církví — z toho důvodu byla zrušena klatba pronesená r. 1667 proti všem, kdož nechtěli přijat nové Nikonovy knihy. Po revoluci r. 1905 obdrželi starověrci zásadně plnou svobodu, přece však neprojevili snahy sblížit se s úřední církví. Roku 1929 jistá část emigrantů pokusila se povzbudit jejich sympatie k myšlénce sjednocení, avšak starověrci odpově-děli ve svém orgánu, že podobné sblížení je nemožné, dokud pravoslavní trvají na tom, co bylo zavedeno patriarchou Nikonem. Za revoluce starověrci projevili velkou schopnost a dovednost v organisaci a to nejen v nových státech, nýbrž i v samotném Rusku.
Ačkoliv v jednáni popovců bylo mnoho rysů bezzá- sadnosti a přizpůsobení se okolnostem, přece vždy bedlivě střežili se toho, by neztratili nic z věroučného obsahu církve — tento cíl byl jimi skutečně dosažen. Naopak, bezpopovci postupovali zdánlivě velice logicky: uznavše, že církev od časů Nikona podlehla moci Antikrista, nemohli uznat správnost nových svěcení a proto nemají ■ kněžského úřadu, čímž ovšem pozbyli též svátosti. Tak se stalo, že ačkoliv původně jednali ve jménu starých zvyků a čistoty náboženství, přece sami nejvíce porušili jimi milované, starobylé zařízeni církve. U bezpopovců nemohlo ovšem být ani řeči o nějakém auktoritativním centru, které by ochraňovalo pravost víry; následkem toho vlastně pozbyli dogmata, nemají církevního učení, nýbrž toliko nezávazná mínění jednotlivců — někdy dokonce lze pochybovati, zda vůbec jisté skupiny bezpopovců jsou křesťanské.
Od samého počátku rozpadli se bezpopovci na dva směry: ty, kteří vykonávali opětný křest nad novými členy jednou již pokřtěnými v úřední církvi, a ty, kteří neuznávali nutnosti podobného obřadu. Později z těchto velkých skupin vytvořilo se množství drobných sekt, z nichž zaznamenáváme pouze nejhlavnější.
Pro všechny tyto směry anebo „tolki“ některé body učení jsou společné a toto je jediným pojítkem mezi nimi. Nemajíce kněžského úřadu bezpopovci postrádají ovšem většiny svátosti a celé řady obřadů, k jejichž výkonu je nevyhnutelně zapotřebí kněze. Svátost křtu zůstala, avšak k jejímu provedení je zmocněn každý věřící af muž či žena, lze dokonce pokřtíti sebe samého. Zpověď a pokání odbývají se před duchovním vůdcem obce, z jiných svátosti zbylo velice málo. Velký význam v církevním životě bezpopovců hrají různá, občas velmi přísná zbožná cvičení asketického rázu: opakuje se sta úklonů za sebou a to takových, aby čelo klečícího dotýkalo se podlahy, stálé opakování slov „Hospodi pomiluj“ a t. d. Útvar života rozkolníků je velmi přísný, existují menši kláštery, lidé žiji v pustevnách a provádějí každodenní umrtveni.
Svaté písmo je uznáváno, avšak jeho výklad se někdy podstatně liší od všeobecného; největší úctě se těší zjevení sv. Jana, což plyne z představ starověrců o tom, že na světě vládne Antikrist. Stát, zvlášť od dob Petra Velkého, je považován za nástroj satanášův, a proto projevuje se vůči němu bezohledně odmítavé chování. V XVII. století dokonce mnozí bezpopovci dobrovolně se upalovali, aby nemuseli se podrobit carským roz-kazům: tak r. 1670 2700 duši se upálilo v Berezani a 300 na Sibiři — četné případy podobného fanatismu vyskytovaly se až do r. 1802. Většina „tolků“ odmítá manželství, anebo je považuje za záležitost civilní.
Obyvatelstvo pobřeží Bílého moře uvyklo od starých dob vycházeti bez kněží, jichž zde vždy byl nedostatek. Proto právě velmi snadno se ujala propagandá rozkol- nického biskupa Pavla, hlásajícího zásady bezpopovštiny, jakožto jediného po r. 1666 možného stavu. V díle Pavla pokračovali opat Dositej, řeholní jáhen Ignacij a mnich Kornelij, jejichž péčí r. 1675 byla založena nad řekou Vygou kolonie bezpopovců. Roku 1687 tato osada byla postižena vládními represemi a 2000 duší v čele s Ignaciem dobrovolně se upálilo. Jejich smrt však jen pomohla sektě k dalšímu rozšíření, poněvadž pověst o mučednictví lákala tisíce nových vyznavačů. Vedení obce se ujal jistý podjáhen Daniel, jenž zbudoval vygorský klášter, a od té doby celá tato skupina starověrců začala se jmenovat „danilovci“ anebo „pomorci“. Petr Veliký, aby
podpořil hospodářský vzrůst státu, udělil spořivým a snaživým pomorcům řadu výsad; za doby císařovny Anny bylo však proti nim zahájeno vyšetřování, poněvadž vládě bylo oznámeno, že rozkolnici odmítají modlit se za panovnici. Duchovní vůdce sekty prokázal, že podobné modlitby pravidelně se vykonávají a tím, třebas že získal přízně státu, uvrhl samotnou sektu do věroučných sporů, což mělo za následek její roztříštění na dvě skupiny, modlících se a nemodlících se za cara.
Nauka danilovců je dost jednoduchá: od doby Nikona vládne světem Antikrist, car, jenž se zřekl starobylých obřadů, je područníkem satanáše — přece však v praxi sektáři se modlí za něj. Jelikož kněží úřední církve jsou sluhy Antikristovými, pak nejsou s to udileti křest; manželství, která uzavírají, nejsou svátostí, nýbrž těžkým hříchem. Proto věřící přestupující do sekty mají být znovu pokřtěni; co se týče sňatků, pak, jelikož tyto nelze bez asistence kněze uzavírati, nezbývá lidu nic jiného, nežli žit v bezženství. Ve skutečnosti však danilovci dívali se velmi shovívavě na ty, kteří vstupovali do manželského svazku a připouštěli je k účasti při bohoslužbách, což se odůvodňovalo tím, že každý za svůj hřích bude odpovídat! před Bohem, člověku však nenáleží posuzovat bližního svého. Podle učení pomorců nápis na kříži, na němž byl ukřižován Ježíš, nebyl 1. N. R. 1., nýbrž „Král slávy, Ježíš Kristus, syn Boží“. Sektáři smějí zaujímali veřejné úřady a mohou beztrestně se stýkat s pravoslavnými, je však jejich povinností vystříhali se seděti s nimi u společné tabule. Rovněž je přípustno kupovali na trhu od pravoslavných potraviny; na obranu víry každý musí být hotovým k dobrovolné smrti upálením.
Viděli-li jsme, že danilovci jsouce velmi přísnými v teorii, přece v praxi jsou dost liberální, pak jiné skupiny bezpopovců jsou důslednější a přísnější. Z těchto zazname- menáme t. zv. „fedosejevce“. Vyznavači této sekty jsou velmi četní v Novgorodské a Pskovské gubernii, kde mnich pečerského kláštera Varlaam nasadil první semena bezpopovství; v jeho díle pokračoval od pomorců zvlášť poslaný jáhen Feodosij, jenž pocházel ze šlechtického rodu Úrusových.
Během času mezi feodosejevci a danilovci vznikly ne-souhlasy, zaviněné růzností v bohosloveckých otázkách. Rozdíl spočíval pouze ve třech bodech; podle učení feodosejevců na každé od pravoslavných nakoupené potraviny je nutno přivolat milost Boží, k čemuž je zapotřebí učinit sto úklonů a pokřižováni. Aby tato Boží milost mohla se dostat k potravinám, dělaly se na pokličkách hrnců otvory. Feodosejevci věřili, že na kříži bylo napsáno I. N. R. I.; třetím bodem rozdílu bylo to, že zamítali vládu nejenom v teorii, nýbrž též v praxi.
Přes veškeré nejlepši snahy nebylo možno docilit smíru, zvlášť od té doby, kdy danilovci otevřeně se přiznali, že se modlí za zdraví panovníka. Roku 1719 kolonie feodosejevců v Rapinii byla z moci úřední zrušena a sektáři se rozprchli po celém Rusku, což velmi pomohlo k rozšíření jejich společnosti. Později, v r. 1771, kdy v Moskvě vypukla epidemie nakažlivé choroby, duchovní vůdce sekty Kovylin obdržel povolení zřizovat útulky pro choré a chudé, v nichž ve skutečnosti byla prováděna náboženská propaganda, jíž bylo získáno mnoho nových stoupenců. Tento vzrůst sekty pokračoval až do doby Mikuláše I., kdy znovu začalo pronásledování.
Feodosejevci jsou velmi šetrní a pracovití lidé, proto také obyčejně jsou zámožnější nežli pravoslavní; nepijí, a to nejenom vína, ale ani čaje, nepožívají tabáku anebo cukru, nenavštěvují veřejných lázni, nosí šaty starého a jednoduchého střihu a jsou velice konservativní. Jejich věrouka, vyjma tři uvedené body, je téměř zcela stejná jako učení ostatních bezpopovců: neuznávají vlády, nové členy, kteří již obdrželi křest od „sluhů satanových“, křtí opětovně. Manželství v zásadě popírají, a proto, jak zjistil prof. Borodin, bývaly případy, kdy novorozeňata byla povražděna; není ovšem vyloučeno, že jednotliví zfanatisovaní kazatelé nabádali věřících k podobným vraždám nemluvňat, avšak je jisto, že toto není náboženským požadavkem obsaženým v jejich věrouce.
Co se týče příkazu bezženství, pak tento se odůvodňuje velmi logicky dogmatem starověrectví, že za panování Antikrista kněží nemohou vykonávat svůj úřad.
Avšak kněz, a nikdo jiný nežli on, musí asistovali při uzavření sňatku; není-li kněze, pak nelze uzavřití manželství. Tato zásada dotýkala se příliš choulostivé a palčivé otázky, a proto se nesetkala se souhlasem všech věřících. Na zvláštním „polském koncilu“ r. 1752 feodosejevci rozhodli, že lidé, kteří byli v manželství již před tím, nežli se připojili k sektě, mají být poučeni o nutnosti duchovní čistoty. Zrodí-li se jim však přece děcko, pak po absolvování šestitýdenního postu spojeného s každodenním vykonáváním 1000 úklonů, kleknutí a křižování, mohou být přijat zpět. Naopak, zcela jinak se dívali na ty členy sekty, kteří se provdali nebo oženili: žádný věřící nesměl meškat v jejich příbytcích, bylo zakázáno společně se s nimi modlit anebo jisti, nepřipouštěli se ku zpovědi, nevykonávali nad jejich mrtvolami pohřebních obřadů, nekřtili dětí zrozených v podobném manželství a t. d.
Tato přísnost byla nesnesitelnou pro zámožné obchodníky, kteří po roce 1771 vstoupili v hojném počtu do sekty, a tito začali v praxi ignorovat usnesení polského koncilu Proto r. 1809 od feodosejevců odštěpila se skupina Aristova („aristovci“), která udržovala veškeré zákazy v jejich původní přísnosti. Během času feodosejevci, stejně jako dříve pomorci, nastoupili cestu kompromisů a snažili se pokud lze zmírnit krutost náboženské kázně.
Třetí větší skupinou bezpopovců jsou t. zv. „filipovci“ anebo „staropomorci“. Jistý vojenský zběh Filip nechtěl souhlasit s tím, že pomorci začali se modlit za cara,, a proto odešel se skupinou mnichů a založil vlastní náboženskou obec. Roku 1773, když vláda chtěla revido- vat jejich liturgické knihy, aby se přesvědčila, zda obsahují modlitby za panovníka, Filip spolu se 70 jinými fanatiky se upálil; po několika letech učinili totéž jeho nástupce Terentij a 90 sektářů. Toto dobrovolné mu-čednictví přineslo sektě velkou slávu, a tato se velmi posílila, ačkoliv vláda ji stále pronásledovala. Mnozí z filipovců vystěhovali se do Polska anebo do východního Pruska, kde mají několik osad; jednotlivá náboženská střediska sekty jsou roztroušena po celé Rusi.
Hlavním bodem nauky filipovců je přísný asketismus a odhodlanost k sebevraždě ohněm, jako prostředku obrany čistoty své víry. Místo kněží mají predikanty, jimiž mohou být pouze takovi muži, kteří od útlého věku nepožívají ani masa, ani alkoholických nápojů. Úlohou predikanta je vykonávat obřady, zvlášť asistence při zpovědi, která se koná 3krát ročně. Samotný predikant nesmí dávat rozhřešení, proto odbývá se zpověď před obrazem Kristovým a kazatel omezuje se pouze na slova, že „podle jeho mínění hříchy mohou být odpuštěny“. Eucharistie filipovci nemají, věří v posmrtný život, avšak s tou zvláštností, že dle jejich učeni až do dne posledního soudu není žádného rozdílu mezi hříšníkem a spravedlivým, teprv v den vzkříšení mrtvých povstanou spravedliví bez těla jako šťastní duchové, hříšníci však přijdou s tělem a budou snášeti fysická utrpení. Filipovci uctívají pouze takové svaté obrazy, jež jsou prací jejich spolubratrů; jejich fanatism je tak prudký, že vyhledávají utrpení, a ještě r. 1858 celá jejich obec v permské gubernii dobrovolně podstoupila smrt ohněm — tuto sebevraždu jmenují „křest v plameni“. V oboru morálky vynikají filipovci velmi přísnými mravy, vyhýbají se až úzkostlivě stykům s pravoslavnými, jež jmenují židy; dříve než požiji jídlo koupené od pravoslavného obchodníka, „očisťují“ je stem úklonů a křižováni. Ovšem alkohol, tabák a čaj jsou jim naprosto neznámé. Nejsou mnohomluvní, žijí puritánský a pohrdají každým, kdo nenáleží k jejich sektě. Filipovci jsou zámožní, ale jejich šetrnost je téměř chorobná a hraničí s lakotou.
Kromě těchto větších skupin bezpopovců existuje celá nepřehledná řada menších sekt, které se navzájem liší jen nepatrnými maličkostmi a ve většině případů rozvíjejí dále tese o sebevraždě jakožto prostředku k zachování čisté víry. Zaznamenáme t. zv. tolki „Pastu- chova“, „Adamantova“, seKtu dušitelů, kteří cítíce svou smrt, prosí přátele, aby je zardousili, skupiny „ka~ pitonovců“, „podrešetnikovců“ a velmi zajímavou sektu „běgunů“. Běguni (tuláci) vznikli teprve kolem r. 1780 a snaží se uniknout moci Antikristově — někteří z nich skutečně celý svůj život tráví v ustavičném putování z místa na místo, jiní omezují se na to, že vyznávají tuto nauku, ale žijí usedle. Někteří z běgunů utvořili sektu „hledajících Krista“ — tito věří, že již přišly doby, kdy Antikrist bude poražen, a že Ježíš již sestoupil na zemi a je nutno jej hledat — zde chiliasm a eschatologická tušení dostupují svého vrcholu. Jakýsi nádech panteismu snad mají „dyrnici“, sektáři to, kteří nestaví kostelů, ale modlí se buď v přírodě, obráceni tváří k východu slunce, anebo v domech, v jejichž východní zdi udělán je otvor. Mezí donskými kozáky a v Sibiři jsou rozšířeni „nemolaci“; tito zamítají všechny svátosti, obřady a modlitby, jsou prosti obřadností pro starověrce pří-značné a jedinou autoritou je jim sv. Písmo — tato sekta je vlastně jakýmsi přechodním stupněm mezi starověrci a racionalistickými sektáři. Z jiných rozkol- nických skupin zaznamenáváme babuškinovce, rjabi- novce, srednikovce, melchisedekovce, akulinovce, stefa- novce, „raziní“, již na zelený čtvrtek se modlí s otevřenými ústy očekávajíce, že Duch svátý jim podá tělo Páně. Početně menší jsou sekty potemkinovců, nětovců, lučinkovců a lubuškinců, zamítajících manželství a posvěcujících konkubinát jakožto jediný správný sňatek.
II.
Nelze stanovití přesných hranic mezi ruským sektář- stvím a starověrectvím na základě bádání věroučných rozdílů a dogmatických úchylek, kterých se přidržují jednotlivé sekty. Velká skupina starověreckých „tolků“, zejména bezpopovci, zřekli se do takové míry základních pravidel obvyklého církevního zřízení a tak se přiblížili k sektářství, že nelze z hlediska pravoslavné církve mlu- vit o nich jako o pouhých dissidentech. Hierarchickou organisaci, apoštolskou posloupnost a svátosti zachovali si pouze „popovci“, a to jak sjednocení s pravoslavím, tak i stoupenci t. zv. bělokrinické hierarchie. Z tohoto hlediska bylo by nutno veškeré obce bez- popovců zařadit k sektářům.
Podobné třídění nebylo by však správné z důvodů historických, poněvadž pojmem „starověrec“ rozumíme Duchovni život ruského národa. 4 toliko ty lidi, kteří jsou členy skupin odpadlých od úřední církve hned po roce 1666, kdy byly opraveny bohoslužebné knihy. Výraz „sektáři“ je však používán hlavně pro ty, jejichž odpad nesouvisel s reformou patriarchy Nikona; sekty se organisovaly jak před tímto datem, tak i po něm. Klasifikace dle historického původu je vhodnější již proto, poněvadž používáme-li názvu „sekta“, pak není již nutno zdůrazňovati, že její učení o církvi podstatně se liší od názorů pravoslaví; co se týče starověrectví, zde ovšem podobný úsudek nemůže být vysloven a priori, nýbrž toliko po předcházejícím zkoumání věrouky každého jednotlivého směru („tolku“).
Ruské sektářství je velice rozmanité a velmi často je bud cizího původu, anebo alespoň koření v nahodilých cizích vlivech. Celkem vzato, spojitost dnešního sektářství s původními velkými heresiemi moskevského období je obyčejně dost pochybná: sekty vznikaly samy sebou, neměly hlubších historických kořenů, a za dobu jejich rozkvětu dlužno považovat XVIII. a XIX. století, kdežto všechny ruské heresie byly potlačeny již před XVII. věkem. Na Rusi vyskytoval se vždy typ člověka samostatně uvažujícího o náboženských otáz-kách — toto uvažování velmi často přivádělo k závěrům odlišným od dogmatů pravoslaví, a tak vznikla sekta. Během času k její věrouce se připojovala buď tvrzení starověrců, anebo pochycený protestantský vliv, dokonce pojímala někdy též různé etické teorie, panující ve vyšších třídách ruské společnosti (tolstovství) — tak vznikal náboženský novotvar, v jehož tesích lze nalézti celou splef příbuzných a protichůdných tendencí. Podle základního zabarvení veškeré ruské sekty mohou být rozděleny na dvě větší skupiny: racionalistickou a mystickou; je ovšem pamatovati, že ostrý racionalismus často hraničí s jistými druhy mysticismu.
Ze sekt racionalistických lze v první řadě zaznamenali „duchoborce“, kterýžto název byl jim dán r. 1785 arcibiskupem Ambrosijem, který tím chtěl vyjádřiti, že sektáři zamítáním veškerých svátostí brojí proti sv. Duchu. Duchoborci přijali toto jméno, ale vykládali je zcela
jinak, totiž že bojují proti celému světu s pomocí sv. Ducha. Pokud lze zjistiti, zakladatelem sekty byl cizinec — kvaker, který v letech 1740—1750 meškal ve vsi Ochočej; rozvinutí sekty a její vnitřní organisace byla však dílem Rusa Siluana Kolesnikova a jistého Ila- riona Pobirochina. Pobirochin byl prvním, který hlásal, že spása duše může být dosažena nikoliv pomocí Písma Svatého, nýbrž toliko „duchem“, „živou knihou“, jež není sepsána na papíře, ale v paměti věřícího lidu. Jemu také náleží učení, že ve sv. Trojici není různých osob a že Kristus je pouze moudrostí Boží, přecházející z jednoho vyvolence na druhého. V ten okamžik tato moudrost, podle tvrzení Pobirochina, spočívala na něm, a on byl proto Ježíšem Kristem. Pobirochin vyvolil si 12 apoštolů a 12 „andělů-smrtinositelů“ : první mu pomáhali v šíření nauky, druzí musili stíhat odpadlíky.
Na počátku dařilo se duchoborcům unikat pozornosti vlády a církve, později, kdy činnost sekty stala se příliš patrnou, pověřil císař Alexandr I. zednáře Lo- puchina vyšetřením pověstí kolujících o tomto novém hnutí. Lopuchin dal celkem příznivý posudek a proto car omezil se toliko na to, že poslal sektáře do tavri- české gubernie, kde každý z nich obdržel zdarma půdu a 100 rublů peněz pro začátek do hospodářství. Tam duchovní vůdce sekty Kapustin prohlásil, že je „carem duchoborců a synem Božím“, zavedl tuhou kázeň, kruté tresty a věnoval se šíření svého náboženství. Vláda se dívala na to celkem shovívavě, avšak když bylo zjištěno, že v duchoborecké „říši“ přechovávají se zločinci, pak sektáři byli r. 1837 posláni do zakavkazského kraje, kde založili patnáct osad. Značně později vznikl u duchoborců rozkol, zaviněný neshodou mezi stoupenci směru Věrigina a žáky Zubkova. Věrigin přijal několik zásad hraběte Tolstého, především zákaz požívat masa, s čímž nebyli všichni srozuměni. Nyní sekta je rozdělena na tři skupiny: původní, neuznávající novot Vě- riginových, t. zv. „věriginovce“ — t. j. takové — kteří přijali celé jeho učení a nepožívají masa, a prostředni skupinu, jež třebas neodepřela považovat Věrigina za 4*
svého vůdce, přece přidržuje se starých zvyků. Část duchoborců se odstěhovala do Kanady; v Rusku tato sekta poněkud upadla, poněvadž mnoho členů přešlo k baptistům.
Nauka duchoborců je v podstatě kvakerským tvrzením, že v duši člověka žije sám Bůh a učí jej svým slovem. DÍK paměti — stává se člověk podobným Bohu Otci, rozumem — Bohu Synu, s pomoci vůle podobá se sv. Duchu. Lidské duše existovaly již před stvořením světa a propadly hříchu současně s jinými duchy, proto musí sestupovat na zemi a přijímali lidské tělo. O hříchu prarodičů nemůže ovšem být ani řečí, rovněž nebylo ani vykoupení. Duše dobrého člověka po jeho smrti přechází v duchoborce anebo dítě mezi 6 až 15 lety, které dokud se nenaučilo několika žalmům z „živé knihy“, nemá ještě duše, nýbrž pouhý dech. Duše zlých přecházejí do zvířat; nebesa a peklo nutno pojímat metaforicky, totéž platí o zmrtvýchvstání — všechno to znamená pouhé stěhováni duše buď do těla duchoborce anebo zvířat. Eschatologické představy neexistují: tento svět nikdy nebude míti konce a zůstane vždy takovým, jakým jest, jenže během časů nebude více hříšníků, ale toliko sami duchoborci.
Kristus, podle původního učení duchoborců, byl obyčejným člověkem, obdařeným božskou moudrostí; jeho ukřižování mělo pouze ten význam, že poučovalo lidstvo o tom, jak nutno snášeti utrpení. Církev existuje jenom neviditelná a pojí všechny — kteří jsou obdařeni dary sv. Ducha; všichni mohou bezprostředně obcovat s Bohem. Křest udílí se nikoliv vodou, nýbrž utrpením anebo uznáním nauky „živé knihy“. Není uctíváni obrazů; celá náplň víry je obsažena v „živé knize“, jež je nepsanou tradicí, vlastně množstvím různých žalmů, z nichž jednotliví věřící pamatují si jenom některé. Duchoborci tvrdí, že kdyby všechny tyto žalmy daly se sebrati, byla by v nich obsažena celá pravda; nutno poznamenali, že většina těchto náboženských zpěvů je do takové míry nelogická a nesouvislá, že postrádá téměř smyslu. Bohoslužba se odbývá zpíváním těchto žalmů; ze svátků se uznávají toliko některé.
Jinou velkou racionalistickou sektou jsou t. zv. „mo- lokani“, anebo „skuteční duchovní křesťané“, jak sami sebe nazývají. Jména „molokani“ bylo dříve používáno pro všechny odpadlé od pravoslaví, kteří neuznávali předpisů o přísném východním postu a používali mléko; později tento název stal se běžným označením pro vyznavače učení Šimona Ukleina. Samotní molokané tvrdí, že jsou stoupenci bývalé heresie Baškina a Kosoho, která se rozšířila v XVI. stol.; není vyloučeno, že sku-tečně existuje jistá posloupnost.
Krejčí Uklein začal svou kazatelskou činnost u duchoborců v dobách Ilariona Pobirochina (1775—1785), oženil se s jeho dcerou, ačkoliv byl již jednou ženat podle obřadů pravoslavné církve. Po pět let byl Uklein pomocníkem Pobirochinovým, avšak panovačnost posledního přinutila jej vystoupit! proti svému tchánu. Pobirochin rozkázal „ andělům - smrtinosi- telům“, aby zavraždili Ukleina, ale tomuto se podařilo šťastně uprchnout do vesnice Rybnoje, kde začal ká- zati, že je nutno věřit pouze tomu, co se nachází ve svátém Písmě.
Tato nauka získala ohromný ohlas a to jak mezi duchoborci, tak i mezi pravoslavnými; utvořila se nová náboženská obec. Uklein si zvolil 70 apoštolů a spolu s nimi, zpívaje žalmy, šel do Tambova, aby kázal svoje náboženství a zničil v kostelech obrazy; všichni byli uvrženi do vězení, Spolu se svými stoupenci Uklein zdánlivě se navrátil do pravoslaví, aby mohl beztrestně šířit novou víru; sektářům podařilo se ziskat ve vsi Kisloje faráře Savvu Ivanova a jeho syna, kněze Michala, kteří nenápadně propagovali sektu mezi věřícími. Ke konci života Ukleinova získala jeho obec na 5000 vyznavačů a to pouze ve třech guberniích, jednotliví proselité byli roztroušeni po celém Rusku. Uklein skonal v pověsti nejenom světce, nýbrž vtěleného Boha a podle molokanského podání z jeho rakve vyletěl bílý holub, t. j. sv. Duch v něm žijící.
Nástupcem zakladatele sekty byl Isidor Andrejev, který rozvíjel protistátní názory a hlásal, že molokani brzy se osvobodí od vlády „nepravoslavného cara“. Za jeho
pokračovatelů úspěšně se rozvíjela věrouka „skutečných duchovních křesťanů“ a dosáhla největšího zdokonaleni v době Nikity Ivanova, když r. 1815 byla z angličiny přeložena kniha Junga Schtillinga, výklad to zjevení sv. Jana. Molokani přijali názor, že brzo přijde Ježíš, a Iva- nov dokonce prohlásil, že roku 1836 počne tisícileté Kristovo panování; množství věřících putovalo k perským hranicím, kde měla vzniknout toužebně očekávaná říše.
Objevili se proroci a roku 1838 Terentij Bělovzorov prohlásil u řeky Moločné, že je Iliášem, a nabádal lidi, aby se připravovali k příchodu Krista — vůbec eschatologické a chiliastické nálady šířily se velice rychle. Jakýsi Petrov apoštoloval v saratovské gubernii atd.; později tento čilý ruch začal se zmenšovat a dokonce na sjezdě molokanů bylo konstatováno, že sekta přichází do úpadku, poněvadž na její úkor se posílil štundobaptism.
Molokani měli svou nauku zaznamenanou písemně, což se stalo již za života Ukleina a pod jeho osobním dozorem; tento spis se jmenuje „zásady víry duchovních křesťanů“. Stručný obsah jejich názorů je asi takový: Molokani neuznávají pravoslavnou církev, zamítají její svátosti a obřady, neprokazují úcty ani světcům, ani jejich obrazům anebo ostatkům. Rozdíl od duchoborců spočívá v učení o pramenech víry a zvláštním výkladu některých společných dogmat.
Jediný zdroj viry je Písmo sv. a to jak Starý, tak i Nový zákon; mimo něj nemůže existovali žádná náboženská pravda. Kristem založená pozemská církev trvala ve své neporušenosti pouze do IV. století; od té doby obecné sněmy a teologové soustavně kazili svými výklady pravé křesťanství a utvořili hierarchii, o níž ničeho se v Evangeliu nemluví. Obecná církev — to jsou molokani, kněží nejsou potřební, poněvadž veleknězem je samotný Ježíš; všichni lidé jsou si navzájem rovni, poněvadž mají stejné dary sv. Ducha — toto ovšem platí pouze o „skutečných duchovních křesťanech“.
Bůh je ve třech osobách, avšak v knize Ukleina čteme, že Syn a Duch nejsou zcela rovni Otci podle své božské přirozenosti. Kristus se narodil z panny, ale nepřijal od ní lidského těla, nýbrž podržel takové, jaké mají andělé v nebi; podobné tělo obdrží každý člověk při zmrtvýchvstání, po němž molokani půjdou do ráje, ostatním lidem je určeno peklo. Výklad sv. Písma u molokanů často se liší od obecně užívaného: tak možnost křtu vodou je zamítána proto, že slovem „voda“ duchovní křesťané rozumějí živou vodu, o níž se mluví u sv. Jana 7, 38; slova: „vezměte a jezte, totof je tělo mé“ jsou vykládána ve smyslu přijeti Kristovy nauky atd. Molokanské bohoslužby odbývají se takto: uprostřed pokoje stojí dlouhý stůl, na jehož jedné straně jsou seskupeni muži, na druhé ženy, jeden z věřících čte žalm, po něm druhý, všichni stojí, dokud není pře-čteno 12 až 20 žalmů. Pak shromážděni se usadí a zpívá; po ukončení zpěvu povstávají a všichni pozdvihují ruku; predikant čte „Otče náš“, po němž znovu následují žalmy, čtení a výklad sv. Písma. Bohoslužba se zakončuje bratrskými vzájemnými polibky všech věřících.
Jak duchoborci, tak i molokani neuznávali ruského císaře za božího pomazaného, ačkoliv obyčejně se za něj modlili. Ve většině případů odmítali vojenskou službu a plnění občanských povinnosti, jakožto odporujících sv. Písmu. Ke všem pronásledovaným, dokonce i k zločincům byli velmi soucitní a neodsuzovali jich, poněvadž „soudí jedině Bůh“. Na pravoslavné pohlíželi nepříznivě a vysmívali se jim různými potupnými přezdívkami, jako „zatracení“, „proklatí“ atd.
Molokanství začalo se velmi brzy rozpadávati, k čemuž dal podnět samotný Uklein, poněvadž připustil vliv jistého Dalmatova, nakloněného k judaismu a tak mnozí z věřících odpadli od původní sekty a utvořili řadu jiných. Z těchto skupin zaznamenáme: „Subbotniky“, kteří se spojili se zbytky staré sekty židomilů, „sub- botniky-talmudisté“, „subbotníky-karaimci“, „prěsniky“, nepožívající kvašeného chleba, „obščiniky“, vyznávající zásady náboženského komunismu, „pryguny“, „napo- leonovce“, věřící, že Napoleon byl vyvolencem Božím, „Tambovský tolk“ a t. zv. „donský tolk“ anebo „evangeličtí křesťané“.
Nejsilnější a dnes nejvíce rozšířenou racionalistickou sektou jsou „štundobaptisté“. Nelze pochybovali, že toto učení je protestantského původu, avšak není dost jasné, jak se dostalo do Ruska — pravděpodobně, že je přinesli wirtemberští kolonisté, kteří r. 1817 přistěhovali se do Ruska. Je však nesporné, že toto učení může děkovat za své rozšíření především protestantskému pastoru Karelovi Bonekempferovi, který v padesátých letech minulého století žil v německé osadě Rorbach charkovské gubernie. Bonekempfer rozdával ruským dělníkům sv. Písmo; to, čemu pravoslavní nerozuměli, vysvětloval bud sám, anebo jiní němečtí osadníci; později začaly se pořádat zvláštní hodiny náboženství, nazývané „štunda“ (od „Stunde“) — tak byli odchováni první misionáři. Štunda se šířila s překvapující rychlostí a nyní je jednou z nejmocnějších sekt; několik schopných jednotlivců bylo posláno do Hamburku, kde obdrželi vzdělání v semináři (Prickau, Kund, Vasilij Pavlov a j.). Lid snad vábilo to, že nacházel mezi štundobaptisty porozuměni k svému náboženskému hledání a pozornost k lidské duši, což postrádal v úředním pravoslaví.
Organisace sekty je velmi dobrá a účelná. Věřící tvoří menší obce, v jejichž čele stojí presbyter a jáhen, někdy pouze jáhen, který má práva a povinnosti presbytera. Presbyter řídí schůze, vykonává obřady a vykládá sv. Písmo, jáhen mu pomáhá anebo jej zastupuje. Několik obcí tvoří „církev“, na př. chersonskou, tif- liskou atd. — tato církev je vedena starším presbyterem, který se stará o propagandu, zásobuje obce literaturou, ujímá se předsednictví ve schůzích presbyterů, vysvěcuje kandidáty na jáhny a řídí jiné záležitosti církve. Každá jednotlivá církev má též svého vykladatele věrouky, který musí připravovali dorost k misionářskému povolání. Veškeré církve udržuji styk mezi sebou ročními konferencemi, jichž se súčastňují jak ruské, taktéž čistě německé obce; na tomto sjezdu se volí členové stálého misionářského komitétu, jenž vykonává rozhodnutí konference. Spolková pokladna je doplňována z prostředků jednotlivých obcí a milodarů.
Ačkoliv vnější organisace štundistů zdá se být velice systematickou, jejich nauka je přece dost beztvárná a postrádá vnitřní organické jednoty. Je to zcela pochopitelné, poněvadž štundobaptism se posílil na účet různých sekt a toto posílení bylo provedeno příliš rychle, aby bylo lze spojití různé názory jednotlivých věřících v jakousi pevnou soustavu; zásada volného výkladu sv. Písma rovněž překáži jednotě. Největší uznání však získala t. zv. „Věrouka kosjakovských štundistů“, překlad to vyznání hamburských baptistů z r. 1849.
Jediným zdrojem víry je toliko Písmo sv. — nový zákon je důležitější než starý; tradice je zkažená a nemá žádného významu — Evangeliu může rozuměti každý podle aspirací od sv. Ducha; četná místa sv. Písma štundobaptisté vykládají allegoricky, při čemž spojují dohromady zcela různé a navzájem nesouvisející odstavce. Tak „zahradu Getsemanskou“, v níž se Kristus modlil, vykládají jako celý svět — nevěřící v Krista to jsou pravoslavní, knižnici a fariseové — je ruský klér atd. Sv. Trojice je uznávána, ale ne všemi, jsou též mnozí, kteří pokládají Ježíše za proroka, anebo člověka obdařeného zvláštní milosti Boži.
Nauka o přirozeném hříchu a vykoupení je z části přejata od luteránů, z části od reformovaných protestantů : člověk není nakloněn k dobrému, nýbrž výhradně ke zlému, spaseni budou pouze ti, kteří jsou k tomu vyvoleni Bohem a vydáni Jím do rukou Vykupitele, jakožto Jeho dědictví. Duchovní obrození člověka uskutečňuje se nikoliv pomocí křtu, ale tehdy, kdy hříšník uvěří slovům Božím, uzná sebe vinným, zřekne se hříchu a tím způsobem stane se členem Kristovy církve. Proto křest není žádnou svátostí anebo osvobozením od hříchu prarodičů, nýbrž toliko upomínkou, symbolem toho, že Bůh udílí svou milost hříšníku. Jelikož skutečnou víru a opravdovou lítost může míti pouze dospělý člověk, má se křest udělovat toliko starším, dle příkladu Ježíše, který byl pokřtěn, jsa 30 let stár. Není zapotřebí křtíti děti, v praxi však křest nad nimi se obyčejně vykonává. Křest uděluje bud presbyter anebo starší bratr a to takto: věřící, oblečený v dlouhou
košili vchází do vody, obyčejně do řeky anebo rybníka, vykonavatel obřadu bere jej za hlavu a třikrát ponořuje, při čemž říká „ve jménu Otce, Syna a sv. Ducha“, čte se modlitba a z Evangelia odstavec o křtu Pána Ježíše.
Biřmováni není uznáváno za svátost, poněvadž se o něm nemluví ve sv. Písmě; eucharistie neexistuje jako oběť a má jedině význam symbolu — u štundo- baptistů je zaměněna obřadem lámání chleba. Pojmem pokání štundista rozumí lítost nad vlastními hříchy, nikoliv jejich odpuštění knězem, poněvadž odpouštěti má právo toliko Bůh. Avšak na základě listu sv. Jakuba (5., 16), ustálil se zvyk veřejné zpovědi, což se děje odříkáváním zvláštní modlitby, v níž se člověk vyznává z hříchů a prosí o milosrdenství. Kněžského úřadu není, poněvadž štundisté, jakožto lid vyvolený, jsou všichni králové a kněží a proto rovni mezi sebou. Vysvěcování kandidátů v presbytery a jáhny je pouhým symbolem. Manželství také není svátostí, nýbrž božskou instituci určenou k rozmnožení lidstva; sňatkům žehná presbyter. Rozvod je dovolen na základě příčin, vy-líčených u Matouše 19., 9 a v listě sv. Pavla ke Korintským (7., 10—11). — Úcta k Bohu má být toliko vnitřní, proto zvláštní pobožnosti a obřady jsou zbytečné a dokonce též nemilé Stvořiteli; toto platí také ohledně úcty k svátým, klanění obrazům, křížům atd. Kr.stus, dle učení baptistů, narodil se z panny, Marie žila však později v manželském stavu se sv. Josefem — v tomto bodu, zdá se, že není jednoty. Štundisté věří v opětný příchod Krista a poslední soud, za mrtvé se však nemodlí.
Mravnost štundobaptistů je velmi vysoká; špatné členy jsou napomínány a vylučovány; mohou být přijat zpět jenom po prokázání dobré vůle k nápravě. Neobrací se k státnímu soudu a řeší veškeré spory sami. Posty nezachovávají, poněvadž není nutno týrat tělo, jež je schránkou ducha; půst má být „duchovní“.
Poměr k pravoslavným je velmi odmítavý: církev nazývají „dcerou Babylonu“, posmívají se kněžím, biskupy jmenují Antikristy a učí, že pravoslavní jsou předurčeni
k věčnému zatracení. Rovněž nemají úcty ani ke státu, ačkoliv se snaží nepřicházeti s tímto do konfliktů; před revolucí přirovnávali svůj poměr k vládě k stavu prvních křesťanů za panování římských císařů.
Od štundobaptismu odpadlo několik skupin, které or- ganisovaly různé náboženské novotvary. Především je poznamenat „mladoštundisty“ anebo „duchovni štundu“, druhou značnou skupinou jsou „adventisté“ čili sekta „sedmého dne“, očekávající příchod Krista, a „male- vanci“. Tito poslední věří, že nový zákon je pouze sbírkou proroctví, že život Ježíšův, jak je vylíčen v Evangeliu, dosud ještě nebyl, ale teprve bude. Vykupitel je toliko výraz, označující pojem pravdy, a tato existovala již za časů Mojžíše a Abrahama; náležitost k sektě poskytuje záruku věčné spásy.
V té době, kdy na jihu Ruska šířil se štundobaptism, na severu vznikla nová racionalistická sekta „paškovců“. jejím zakladatelem byl Angličan lord Redstock, který r. 1874 vystupoval s několika kázáními v petrohradských aristokratických salonech. Po odjezdu Redstocka jeho žák, zámožný gardový plukovník Vasilij Paškov organi- soval státem povolenou společnost, která měla mezi lidem rozšiřovat náboženskou literaturu. Společnost, v níž bylo několik členů z předních ruských rodin, vydávala řadu laciných brožurek a Evangelia; někdy bývaly to zcela neškodné knihy, někdy však měly zcela zřejmou protestantskou tendenci. Paškov vydával též časopis „Ruský dělník“ a otevřel lacinou jídelnu, v níž vyhle-dával proselyty. Když vláda a církev zjistily, že jde o sektu, bylo již pozdě; Paškov musel odjeti do Paříže, ale v jeho díle pokračoval A. Ustimovič, který vydržoval nový časopis „Bratrská pomoc“.
Pro paškovce pramenem víry má být Písmo sv., přístupné každému, dík darům sv.Ducha; stejně jako baptisté zamítají podání. K záchraně duší není zapotřebí dobrých skutků, ale postačí silná víra; Bůh nezprošťuje člověka hříchů, ale prostě tyto nepočítá; vyvolený může hřešiti, ale jeho hříchy nebudou mu přitěžovati, poněvadž sv. Duch to nepřipustí. Církev a hierarchie, stejně jako úcta k svátým předmětům nejsou potřebné, ze svátostí
existují pouze dvě, křest a eucharistie — obě ale mají jiný význam než u pravoslavných. Křest je pouhým dosvědčením toho, že člověk náleží do Kristova ovčince, večeře Páně je pak vzpomínkou na vykoupení lidstva.
Kolem r. 1907 paškovci utvořili svaz s baptisty, což značně posílilo obě sekty a učinilo je schopnými dalšího rozvoje.
Na základě chiliasmu t. j. víry, že Kristus pro vyvolené založí na zemi království, které bude trvat tisíc let, povstala t. zv. „ves Siónská“, jinak nazývaná „děsnoje bratrstvo“. Původcem tohoto hnutí byl štábní kapitán Mikuláš Iljin, který kolem r. 1845 začal v permské gubernii šiřit svou nauku. Hnutí se ujalo nejenom v místě jeho pobytu, nýbrž také v erivanské gubernii a na Ukrajině; samotný původce byl uvržen vládou do kláštera, což však nepřekáželo dalšímu rozvoji jím započatého díla.
Někteří stoupenci sekty nazývají sebe též „Jehovisty“ anebo „subbotníky“, poněvadž místo neděle světí sobotu. Zdrojem nauky je Zjeveni sv. Jana, které dle Iljina popisuje nejenom budoucnost církve a světa, nýbrž také jejich dnešní stav. Okolnost, že ostatní lidé nechápou „Zjevení“ tak, jak vyznavač „děsnoho bratrstva“, je vysvětlována tím, že pouze sektáři mají největší náplň osvícení sv. Duchem. Samotnému Iljinu bylo zje-veno, že všichni bohové jsou ve skutečnosti lidmi, avšak nesmrtelnými mudrci a mágy. Nejvyšším z bohů je Jehova, který je nejmoudřejším z mudrců, avšak přece člověk: má tělo, jí a pije. Ježíš Kristus není žádným Mesiášem, ale obyčejným židem; sv. Trojice neexistuje. Úkolem člověka je dělat totéž co činí rostliny a zvířata, t. j. žiti, množit se a umírati.
Žákové Iljina pozměnili jeho učení o Bohu, a toto nyní zní takto: výraz „bůh“ je obecný název označující mnoho různých Bohů, v jejichž čele stojí Bůh otec — stvořitel světa — který je však člověkem a má tělo z jaspidu a sardionu (Zjeveni IV, 2—3). Stvořitel odevzdal své dílo jiným božstvům, především Bohu-Synu — Jehovu, který je všemocný, vševědoucí a nesmrtelný, avšak mající svůj počátek. Duch sv. neexistuje, je to prorocké slovo, duše lidská je pak slovem sv. Ducha.
Brzy má nastoupit tisícileté království Krista na zemi, které bude rozděleno na 12 části, nejvyšši však bude říše jeruzalémská, kde bude plno zahrad, zlata a stříbra, avšak nebude ani škol, ani nauk, ani vlád a soudů, lidé budou svat a šťastni. Od Siónu až do čínského města Kantonu bude vystavena železná cesta s nádhernými budovami a sady. Kněží a obřady jsou zbytečné; sektáři zpívají hymny, jimž dávají drastické názvy jako na přiklad „puma božského dělostřelectva“, „sedm hlasů siónské trouby“ a podobně.
Místo křtu na dětech vykonává se obřad obřezání; nepojídá se vepřové maso, světí se sobota, avšak současně sektáři pohrdají židy. Vláda, a to jak státní, tak i církevní není uznávána; pravoslavní v očích sektářů jsou talmudisty, majícími na čele odznak Antikrista, proto nutno se těmto vyhýbati. Vůbec „děsnyje bratři“ nenávidí každého, kdo nenáleží k jejich skupině.
III.
Většina ruských mystických sekt je čistě tuzemského původu, alespoň v tom smyslu, že jejich učeni je výtvorem Rusů a není odjinud automaticky přijato. Zda samotný vznik sekt nebyl zaviněn nějakým cizím vlivem není dosud jasno: někteří badatelé míní, že jisté mystické skupiny, zejména „Chlysty“ (čili „lidé boží“) jsou východního, anebo západního původu; jiní zase tvrdí, že tato sekta je buď zbytkem slovanského pohanství, anebo jakýmsi pokračováním bulharského bohumilství. Samotný název „chlysty“ může též být různě vykládán: jako zkomolenina jména „Christos“ (Kristus), anebo jako přezdívka odvozovaná od ruského slova „Chlyst“, což znamená bičík anebo karabáč; poslední výklad mohl by být odůvodněn tim, že sektáři ve svých shromážděních šlehají se navzájem biči, aby takto dosáhli umrtveni těla. Chlystovské podání líčí dějiny sekty takto: Bůh sestoupil na zem v Jerusalémě a v Římě, od té doby křesťanství vzkvétalo, později však počalo zanikati; konečně zrodil se Antikrist v osobě patriarchy Nikona, který nadobro
zničil pravoslaví. V tu dobu byly na Rusi prudké pře o tom, jaké knihy — staré či nové — mají být používány při bohoslužbách. Jistý zbožný muž Danilo Fili- povič vzal oba druhy spisů a hodil je do Volhy: podle jeho výkladu může být lidstvo spaseno toliko „knihou živou“, „knihou zlatou“ samotným sv. Duchem. „Lidé boží“ utvořili obec a zvolili několik poslů, kteří šli k Bohu prošiti, aby sestoupil na zem a vedl svůj národ. Bůh je milostivě vyslechl a vtělil se v Danilo Filipoviče — tento se stal nejvyšším živým božstvím a nabyl schopnosti činili zázraky. Později zakladatel sekty předal náplň svého božství jednomu ze svých stoupenců Ivanu Suslovu, který se tak stal „Kristem“; Suslov učinil svou milenku boho- rodičkou a zvolil si dvanáct apoštolů. Ivan konal divý a zázraky, byl třikráte ukřižován a pohřben, ale vždy vstal z mrtvých; r. 1700 vstoupil živý na nebe. Po smrti Suslova úlohy Krista se ujal Prokop Lupkin a jeho choť Akulina Ivanovna byla prohlášena za bohorodičku; z pozdějších pseudokristů zaznamenáme Ondřeje Petrova, Kopylova, Savického a Badajeva. O rozkvět hnutí zvlášť se přičinil Badajev, který, jsa velmi sečtělým člověkem, dovedl uspořádat dogmata sektářů, zvlášť jejich nauku o zmrtvýchvstání.
Podle učení „lidí božích“ je vesmír stvořen Bohem; existuje sedm kruhů nebeských, v posledním z nich přebývá sv. Trojice, Bohorodička, andělé a světci. Co chlysty rozumí pojmem sv. Trojice, nelze přesně zji- stiti. Bůh může vtělit se v lidi a to tolikráte, kolik je důstojných; toto vtělování uskutečňuje se bud přímou cestou, anebo zrozením z „krista“ a „boho- rodičky“; kristů může být současně více, a četné osoby, o nichž se mluví ve sv. Písmě, byly takovými vtělenými bohy. Ani nový, ani starý zákon chlysty neuznávají, obsažená v nich přikázání měla význam pouze pro staré časy, dneska každý „kristus“ sám dává svůj zákon. Bible se vykládá allegoricky: Adam znamená rozum — Eva — duši, ráj — to je chlystovská sekta, rajské stromy nejsou nic jiného než vyznavači chlystovství. Pravoslavná církev je starozákonní institucí a to pouze vnější a tělesnou — chlystovství naopak je církví pravdivou,
vnitřní a duchovní; vůbec poměr mezi úřední církví a sektou, je vlastně poměrem exoterického a esoterického náboženství. Svátosti církevní jsou pouze odrážením duchovních pokladů chlystovství a jsou potřebný toliko pro nezasvěcence, dokonalejším však nejsou potřebný od okamžiku, kdy člověk pozná skutečnou pravdu, žádné obřady a projevy zbožnosti nejsou více pro něj závazné. V každodenním životě chlysty se vždy přetvařují, aby vzbudili zdání, že jsou nejhorlivějšimi pravoslavnými — chodí do kostelů, klečí, vroucně se modlí, ale mezi sebou posmívají se obřadům a kněžím.
Podle jejich nauky existuje metampsychosa a lidské duše byly již před stvořením člověka. Po smrti lidí ženatých anebo zlých přechází jejich duše v dobytek, později v lidská těla a konečně v těla chlystů, odkud vede přímá cesta do andělské říše. Nesetká-li se duše s tělem chlysta, stává se ďáblem, rovněž duše velkých hříšníků stávají se satanáši, aniž by musely prodělávali celou metampsychosu.
Aby se člověk mohl po smrti octnout mezi anděly, musí „zemříti za živa a vstáti z mrtvých“. Zemříti, tof znamená umrtvit tělo, které je nositelem zla, poněvadž vlastní všechny špatnosti a zvířecí vášně. Hříšník, zemřelý takovým způsobem, zůstává „v Kristu pohřbeným“, pozbývá všeho pozemského a tlící v něm jiskra sv. Ducha vede jej k zmrtvýchvstání. Věřící musí zprostili své myšlénky všeho nečistého a soustředili se v ustavičném opakování modlitby „Ježíši Kriste, syne Boží, smiluj se nade mnou“. Cestou takové autosugesce lze „rozplynout se v Kristu“ a osvobodit se od všech hříchů; druhý stupeň dokonalosti spočívá v zapomenutí o existenci jakýchkoliv práv a zákonů, vyjma přímou inspirací od sv. Ducha. Kdo dosáhl takového stavu, je již skutečně povznesen nad svět a žije toliko v Bohu. Člověk přestává být odpovědným za své činy a hříchy, poněvadž postrádá své vůle a je pouhým nástrojem sv. Ducha — takový chlyst stává se prorokem a vlastní všechny ctnosti.
Učení o posledním soudě a budoucím životě je velmi nezpracované a protimluvné. Jindy se tvrdí, že tělo člo
věka po smrti shnije, duše však se stane buď andělem anebo satanem. V náboženských zpěvech vyjadřuje se zase víra v to, že posmrtné odměny a tresty budou míti výrazně smyslovou povahu, což předpokládá existenci těla. Co se týče posledního soudu, v některých hymnách se učí, že duchovni smrt, o níž jsme se zmínili, vylučuje každý jiný soud; druhé zpěvy však zdůrazňují, že soud se bude přece odbývat a to v Petrohradě, kde bude státi trůn Ivana Suslova a Danilo Filipoviče, kteří budou soudit chlysty a po těchto též všechny ostatní lidi.
Podstatou chlystovské morálky je dualism; tělo se uznává za zlý prvek, duše za dobrý. Kdo by chtěl státi se po smrti andělem, musí co nejvíce umrtvovat! tělo a posilovali svého ducha. Adam zhřešil, poněvadž lahodil tělu a žil v manželském poměru s Evou; nikdo se nesmí ženiti; ten, kdo je již ženat, má přerušit pohlavní obcování a žit s chotí jako se sestrou. Proto chlystové nemají manželek, ale pouze „duchovni ženy“, které jim přiděluje živý Kristus. Tělesný styk s těmito duchovními manželkami není hříchem, naopak „Největší milostí a po-svěcením od Boha“. Někteří sektáři žijí ve stálých volných svazcích se svými „duchovními manželkami“, anebo jsou oddáni v církvi pravoslavné; obyčejně se vystříhají míti děti, mají-li přece, pak nejvýše jedno, aby měli dědice, kterému by mohli odevzdat svůj majetek.
Chlysty organisují náboženské obce, kterým se říká „lodi“ v jejichž čele stojí živý kristus, obyčejně též „boho- rodička“. Všichni členové tvoří jednu velkou rodinu a oslovují se navzájem buď zdrobnělými křestními jmény, anebo si říkají „bratříčku“ a „sestřičko“. Vystříhají se vyslovovat! hrubší slova, zvlášť nikdy nemluví o ďáblu, je-li však zapotřebí, používají výrazu „nečistý nepřítel“. Kostelů nestavějí a jejich shromáždění se odbývají v obyčejných velkých jizbách, které ve většině případů stojí v ústraní; těmto místnostem říkají „světnice siónská“ anebo „dům Davidův“. Není zvlášť stanovených schůzí a tyto odbývají se nepravidelně; shromáždění chlystů má název „raděnije“.
Jizba je téměř prázdná: podél zdí stojí dlouhé lavice, uprostřed menší stůl, na němž leží kříž a Evangelium.
Sv. XXV. P. J. A. Krose „Jak náboženské vyznáni působí na mravnost“. Přeložil Dr. Karel Kašpar. Kč 2’
Sv. XXVI. Fr. T. Cámary „Náboženství a věda“. Odpověd na Dra- peřový „Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou“. Přel. A. Frecr. Kč 9’60.
Sv. XXVII. „Východní církevní otázka a úkol Rakouska při jejím řešení“. Napsal prof. Dr. A. Ehrhard. Přel. Dr K. B. Kašpar. Kč 2’— Sv. XXVIII. „Katolická víra dokázaná a obhájená slovy a důvody nepřátel.“ Napsal J. Botau. Ve výběru z vlas, podává ThC. J. Mergl Kč 5—
Sv. XXIX. Fr. Tischera „Heřman hrabě Černín z Chudenic“. Kč 7 —
Sv. XXX. „O bolesti“. Napsal Msgr. Em. Bougad, biskup lavalský. Přel. Ant. Melka — Druhé vydání Rozebráno.
Sv. XXXI. „Bedřich Mietzsche a jeho filosofie“. Napsal Dr. A. Podlaha Kč 3*60.
Sv. XXXII. P. Vavř. Wintery „Odboj Broumovských“. Kč. 1*20.
Sv. XXX1I1. Dra. J. Kachníka „Dějiny filosofie“. Kč 8 20 Rozebr.
Sv. XXXIV. „Základní nauky církve katolické, jak je podává a proti moderním bludům sociálním hájí papež Lev XIII.“ Z projevů papežových sestavil Dr. Ceslav M. Schneider. České vydání pořídil prof. Václav Miiller. Kč 9*40.
Sv. XXXV. Dra. J. Sedláčka „Úvod do knih Starého Zákona“. Kč 10'—
Sv. XXXVI. Prof. Dra. A. Musila „Od stvořeni do potopy“. (Váz )
Sv. XXXVII. „Animismus“. Napsal Dr. A. Borchert, přel. V. Vávra Kč 4’50.
Sv. XXXV11I. Dra. A. Soldáta „Bytová otázka dělnická“. Kč 3’40.
Sv. XXXIX. Prof. F. Vacka „Sociální dějiny české doby starší“ Kč 12’-
Sv. XL. Dra. R. Špačka „Božství Ježíše Krista“. Apologeticko- dogmatická úvaha. Kč 2'60.
Sv. XLI. Dra. A. Soldáta „O jedinosti a nerozlučnosti manželství“. Kč 4.—
Sv. XLII. P. Fr. Žák: „O modlitbě prosebné“. Kč 2' —
Sv. XLIII. P. A. Špaldák T. J.: „Člověk a zvíře“. Sbírka klassických studií o anthropomorfistickém pojímání života zvířat. S filosofickým úvodem „O duši zvířat“. Kč 3‘20.
Sv. XL1V. Dra. J. Samsoura „Církevní dějiny obecné“. Rozebráno.
Sv. XLV. P. Maryana Morawského „Večery u jezera Genevského“, přeložil R. Korec. Rozebráno.
Sv. XLV1. „Spiritismus“. Napsal Dr. Alois Kudrnovský. Kč 9'60.
Sv. XLVII. „Biblické zprávy v různém světle“. 1. kniha výchoau Hebreů z Egypta. Výklady Sedláčkova starozákonního semináře při theol. fakultě české university v Praze. Kč 4’40.
Sv. XLVIII. „Antika a křesťanství“. Napsal Fr. Pohunek. Kč 2’50
Sv. XLIX. Dra. Fr. Grivce „Východní otázka církevní“. Ze slovinského přeložil A. Jašek a F. Jemelka. Kč 1*30.
Sv. L. R. P. Badet: „Ježíš a ženy v evangeliu.“ Dle 5. vyd. francouzského se svolením autorovým přeložil František Vaňous. Kč 3’60
Sv. LI. Dra. J. Bilczewského, arcibiskupa ve Lvově, „Eucharistie ve světle nejstaršich památek literárních, ikonografických a epi- grafických“. S čet obrazy. Z polsk. orig. podává Dr. J. Tumpach. Kč 12—.
Sv. LIL Dra. Fr. Kryštůfka „Rozluka církve a státu ve Francii’“ Kč 4*—
Sv. Lili. Dra Viléma Stanga „Socialismus a křesťanství“. Z anglického přeložil Ferdinand Romportl. Kč 3'40.
Sv. LI V. Dra. V. Šandy „Starosemitské nápisy.“ Kč 5’—.
Sv. LV. „Časové otázky peadagogické“. Napsal Dr. J. Kachnik Kč 6* —
Sv. LVI. „Zpověď a Eucharistie“. Napsal E. Bougaud, přel. A. Melka Kč 260.
Sv. LVU. „Apoštolově slovanští Konstantin-Cyrill a Methoděj“ Napsal Fr. Snopek. Kč 3.40.
Sv. LV11I. „Rozluka církve a státu ve Spojených státech severoamerických, v Brasilii, v Genevě a v Irsku“. Napsal Dr. Kryštfifek Kč 2'40.
Sv. LIX. „Ježíš Kristus jako božský* Messiáš a pravý Syn Boži dle synoptikův“. Napsal Dr. Ricb Špaček. Kč 3-—.
Sv. LX. „O souboji“. Podává P. V. Smolík C. SS R. Kč 4' — .
Sv. LX1. „Věda a vira ve filosofii středního věku“. Napsal Dr J. Kratochvíl. Kč 2'—
Sv. LXII. „Theosofická společnost a její učení“. Napsal Dr. J. Čihák.
Kč 3’—. •
Sv. LX11I. Dra. Josefa Slabého „Sión a Město Davidovo ve světle nejnovějších objevův“. Kč 1'80.
Sv. LXIV. Dra Josefa Kachníka „Lidské vášně a jich výchova dle ethických zásad sv. Tomáše Akvinského“. Kč 2'60.
Sv. LXV. Dra Aloise Soldáta „O válce po právu přirozeném a mezinárodnim“. Kč 3'—
Sv. LXV1. Josefa Kobosila „Dějiny vychovatelství“. Kč 10‘
Sv. LXVII. „Bible a věda“. Na francouz. podkladě upravil Jan Bělina, Kč 3'—
Sv. LXV11I. Záhada utrpení. Sepsal *Dr. Pavel Vilém z Kepplerů. Podle 3. vydání česky podává Antonín Číhal. Kč I 40.
Sv. LXIX. Papež a právo mezinárodni. Napsal Bohumil Stašek. Kč 4.- ,
Sv. LXX. „Úvod do srovnávaci vědy náboženské“. Napsal Dr. Jos. Hanuš. Kč 12’ —
Vzdělávací knihovna katolická nové řady.
Sv. I. Msgre Em. Bougaud, biskup lavalský; Církev. Dle 7. vyd. franc. přeložil Antonín Melka. Kč 18 .
Sv. II. Dr. Antonín Vřešíál: Rukověť katolické mravouky. Kč 17'
Sv 111. Dr. Karla Knurová: Christus medicus. (Byl Kristus lékařem ?)
Přeložil fh. Dr. Josef Beran. Kč 8‘
Sv IV Dr. Karel Vrátný: Četba Podle Bernarda Arense T. J. Kč 7’
Sv. V. P. Bernadin Skácel O. Praed : Politika podle zásad katolických. Kč 1150.
Sv. VI. P. Dr. J. Kapislran Vyskočil: Věda a f losofie. Kč 17—.
Sv. VII. Dr. jaros'av Beneš: Psychoanalyse. Kč 12.—.
Sv Vlil. Anicia Manlia Severina Bocthia: O útěše filosofie. (Knih patero.) Přeložil, úvodem a pozn. opatřil Dr. Felix Hanoušek. Kč 12 —.
Nové řady svazek IX. Sešit 3—4.
VZDĚLÁVACÍ KNIHOVNA KATOLICKÁ
Pořádá Dr. Ant. Podlaha.
VALERIJ S. VILINSKÝ:
DUCHOVNÍ ŽIVOT RUSKÉHO NÁRODA
V PRAZE 1931,
CYRILLO-METHODĚJSKÁ KNIHTISKÁRNA
A NAKLADATELSTVÍ V. KOTRBA.
VZDĚLÁVACÍ KNIHOVNA KATOLICKÁ.
Pořádá Dr Antonín Podlaha.
Se schválením nejdůst. kníž. arcibiskupského Ordinariátu v Praze ze dne
22. května ' 896 číslo 4884
Svazek I. „Apologie viry křestanské na základě věd přírodních0 Napsal kanov. F. Duilhé de Saint-Projet. Přel. Dr. A. Podlaha. Kč 8.40
Sv. II. Dra. Jana Sýkory „Umučeni a oslaveni Pána našeho Ježíše Krista podle Čtyř evangelií“. Četná vyobr. v textu a 2 přílohy. 12 Kč
Sv. 111. Dra. Pavla Vychodila „Básnictví a mravouka“. Kč I 60
Sv. IV. Dra. Eugena Kadeřávka „O původu tvorstva dle zpráv biblických“. Kč 1'60. •
Sv. V. Arnošta Helia „Podobizny svátých“. Z írančtiny přeložil Sigis- mund Bouška O. S. B. Četné obrazy starých i novějších mistrů. Titulní list kreslil mistr Jenewein. Rozebráno.
Sv. VI. Dra. Frant. Kryštůfka „Dějiny církve katolické ve státech býv. říše rakousko-uherské se zvláštním zřetelem k zemím koruny české od r. 1740-1898“. Kč 34' —
Sv VII. P Jindř. Pesche a P. Vict. Carthreina „Soukromé vlastnictví“. D é sociologických studií. Z něm pře). Dr J. lumpach Kč 5'40.
Sv. VIII. P. A. Lapótra T. j. „Moravané“. Stát ze spisu „Evropa a svata Stolice za dob Karlovců“. Z írančtiny přel. Dr. Fr. Ehrmann. Kč 2.—
Sv. IX. Dra. J. Bilczewského „Archaeologie křesťanská ve službách dějin církevních a věrouky“. S četnými illustracemi v textu. Z pol ského originálu podává Dr. Jos Fúp.pach. Kč 10 —
Sv. X. Msgra. Em. Bougauda „Ježíš Kristus. Důkaz jeho božství“ Z írančtiny přeložil Antonín Melka; Rozebráno.
Sv. XI P Victora Cathrein T J. „Socialismus“. Aulorisovaný překlad VII. vydání z n u 1898. Kč 6.—
Sv. XIL J. A. Zahma „Věda a učenci katoličtí“. Z angl. přeložil ThC. Václav Hazuka. Kč 3'
Sv. XIII. Dra. Ant. Vřešťála „Lichva a úrok ve světle mravouky katolické“. Kč 3‘—
Sv. XIV. „Mimo církev není spásy“. Studie o nesnášelivosti církve. Napsal Áug. Nicolas. Vyňato ze spisu „Filosofické studie o křesťanství.,, Dle Vil. francouzského vydání přeložil Vojtěch Kameš. Kč 2 —
Sv. XV. P. Lva z Hammersteinů T. J. „Od atheismu k plné pravdě (Edgar)“. Autoris. překlad dle 9. vyd. pořídil A. Svojsík. Kč 4'60.
Sv. XVI. P J. Biederlacka T. J. „Otázka sociální“. Přel. Dr. Ferd Beneš. Rozebráno!
Sv. XVII. Rudolfa Vrby „Stávky“. Několik úvah t bojiště práce s ka- pitá em. Kč 2'—
Sv. XVIII. P. Aug. Róslera C. SS. R. „Pravá a nepravá emancipace žen“. Přeložil Dr. Josef Tumpach. KČ 1*20.
Sv. XIX. „Mozek a duše“. Napsal Dr. Št. Pawlicki. Přeložil Fra J. Mergl. Kč 2'40
Sv. XX. P. Bern. Duhra 1. J. „Bajky o jesuitech“. Přel, a doplnili Dr J. lumpač h a Dr. A. Podlaha. S dodatkem „Co jsou jesuité?“ od P. Josefa Svobody T. J Kč 25'50
Sv XXI. Dra. R. Špačka „Práce ve světle zjeveni Božího“. Kč 1’60 Sv. XXII. „Katolická filosofie dějin“. Napsal L. Leroy, přel. V. Kames.
Kč 160.
Sv. XXIII. „Několik vynikajicich katolických povah z XIX. stol.“ Napsal L, z Hammersteinů, přeložil professor Jan Kosina. Kč 4'60.
Sv. XXIV. Dra. J. Sýkory „Pravost, neporušenost, věrohodnost a příslušná vážnost knih novozákonních vůbec, evangelii pak zvlášť“. Kč 3'20.
Na zdech jsou buď podobizny vynikajících zakladatelů sekty, anebo různé allegorické obrazy: na př. ukřižovaný mnich, což znázorňuje utrpení těla, anebo obraz svátého Jiřího, který v chlystovské symbolice znamená vítězství ducha nad lidskou přírodou. „Raděnija“ bývají obvyklá, výroční, mající zabránit nějakému neštěstí, anebo taková, na nichž má být vyslechnuto proroctví. Ve shromážděních všichni přítomní jsou oblečeni ve zvláštní šat: muži jsou bosi a mají dlouhé bílé košile s širokými rukávy, podpásané bílým ručníkem; ženy oblékají též bílé sukně a punčochy.
Každý přicházející modlí se před obrazem a pak se klaní přítomnému „kristu“ anebo „bohorodičce“. Když jsou všichni pohromadě, klade si duchovní vůdce na rámě ručník, do jedné ruky bere kříž a do druhé svíci a zpívá zvláštní píseň; po slovech „Kristus vstal z mrtvých“ žehná oběma rukama přítomným. Čte se Písmo svaté, přednášejí žalmy, a pak počíná hlavní část „raděnija“, totiž kroužení, kterého bývá několik druhů: někdy pouze jeden z přítomných rychle se otáčí na pravé noze, jindy muž a žena objímají se a prudce se točí. Ve větších shromážděních tvoří se dvě kola: vnitřní ženské, vnější mužské a obě rychle krouží, první do prava, druhé do leva a všichni bijí se po stehnech; jindy zase utvoří se jedna větší elipsa, která uhání s velkou rychlostí, chlysty poskakují na špičkách a pak náhle mění směr. Tak zvané křížové točení pozůstává v tom, že muži stojí na jednom konci jizby, ženy na druhém, běží sobě naproti a zaměňují svá místa. Při společném kroužení účastníci šlehají se navzájem buď ručníky, anebo koženými důtkami a zpívají extatické a ve většině případů zcela nesmyslné písně. Když rozrušení dostoupí vrcholu a někdo z přítomných pocítí prorockou extasi, běží doprostřed pokoje, kde začíná buď prorokovali, anebo prostě vykřikovali nesouvislá slova, která ostatní poslouchají na kolenou a považují za mluvu v neznámém jazyce. Jak vypadají podobná proroctví, lze soudit třeba z těchto slov Sergije Osipova, chlystovského proroka z XVIII. století:
„rente fente rente fintrifunt nadar lisentrant nochontrofint“
Duchovní život ruského národa.
Raděnija končí obyčejně společným zpěvem hymny „Králi, světlo nebeské, milosrdný náš Bože“. Občas se vykonává obřad přísného bičování: všichni spouštějí košile až po pás a šlehají se navzájem; někdy též je odbýváno něco podobného sv. přijímání, což sestává z požívání chleba a vody. Pravoslavní badatelé svorně mluví o tom, že po raděnijách odehrávají se mezi účastníky různé nemravné scény; svědci, jako Andersen, to však popírají.
Sekta od r. 1734 byla krůtě pronásledována, avšak přece se rozšířila dost značně — podle údajů z r. 1910 obce věřících existovaly v 30 guberniích, třebas nepříliš početné. Příčinu podobného rozšíření lze snad spatřovat v tom, že sektáře pojí bratrský svazek, všichni jsou si rovni a navzájem si pomáhají, tajuplnost schůzí vábí ruského sedláka; tento pocit zvědavosti před neznámým je bezpochyby posilován dojmem uvidění „živého krista“ a posloucháním jeho proroctví. Jistý suchý formalism, který byl v pravoslavné církvi, zvláště pak lhostejnost venkovského kléru vůči svým věřícím snad odpuzovala hledající duše a tyto se uchylovaly k chlystovství.
Ze sekty „lidí božích“ povstalo novochlystovství a t. zv. „šelaputi“. První jsou teoretickými vyznavači různých dogmatů a tvoří jakousi filosofickou skupinu; druzí jsou ryzími praktiky a usilují o to, aby uskutečňovali svou nauku též v každodenním životě. Zakladatelem chlystovství byl jistý Jevdokim Kozín, který- reformoval několik obcí a dal jim učení z části připomínající metempsychosu Platonovu.
Ve své nauce o Bohu šířil Kozin panteismus a hlásal, že Bůh je silou přebývající uvnitř každé věci organického světa; od této síly závisí celý život ve všech svých projevech. „Jsoucnost Boha je těsně spjata se světem, bez něho nemůže Bůh existovati. Božství je všudypřítomno, ale jako rozumný živel se projevuje jedině v člověku.“
Žáci Kozina poněkud změnili jeho učení a hlásají, že před stvořením světa byl Bůh amorfickou, neforemnou a nehybnou masou, která nemohla nabýt přesvědčení o svém bytí. Vůle stvořit svět zrodila osobního Boha, který od toho okamžiku nabyl těla. Tento vtělený duch
byl stvořitelem v užším slova smyslu — tof je cesta, kterou vznikla sv. Trojice: Duch, Tělo a Slovo. Nemůže existovat čistě duchovních hodnot, poněvadž tyto jsou nemyslitelné bez určité formy, nemateriální náplň potřebuje jistého hmatatelného obalu. Andělé — to jsou všichni lidé a třídí se na tři skupiny: vidomých, nevidomých a zlých. Vidomí andělé jsou novochlystové, nevidomí — ostatní lidé, kteří nejsou v sektě, zlí andělé jsou odpadlíci od novochlystovství. Dogma původního chlystovství o možnosti častého vtělení Ježíše, Kozinovi stoupenci zamítají. Kristus nečinil žádných zázraků, měl v sobě sv. Ducha a byl novochlystem; on znovu přijde, ale jedině proto, aby odsoudil nevěrné.
Po smrti každého sektáře jeho duše v podobě malého pídimužíka přejde do jiného novochlysta; proto musí každý nalézti alespoň jednoho proselytu. Duše nejlepších z věrných jdou rovnou do nebe, kde září jako hvězdy. Mezi dušemi lidí a zvířat existuje pevné spojeni: jak jedni tak druzí mají různé stupně dokonalosti. Po smrti zvířete jeho duše přechází do vyššího stupně; totéž se děje s lidmi — nejvyšší metou je ovšem vtělit se v novochlysta.
Konce světa nebude — všichni přistoupí do sekty, a tak vznikne jeden ovčinec jediného Boha. Novo- chlystovci zachovávají dost přísnou morálku, uzavírají sňatky, ale pohrdají svými manželkami a velice zle s nimi jednají. Naopak se svými „duchovními sestřičkami“, s kterými udržují tělesné styky, zcela jinak jednají. Ritus sekty dosud asi není zpracován, poněvadž sekta nacházela se před revoluci teprve v dobách kvašení a rozvoje; žádných zpráv o jejich obřadech nebylo možno nalézti.
Zcela jiní jsou: „šelaputi“; jejich vztah k chlystovství je spíše historický nežli dogmatický. Podstatou jejich víry je ustavičné hledáni „vnitřního člověka“; sv. Písmo má pro ně především význam výkladu jisté morální soustavy, jejichž vnitřní smysl lze si ujasnit pouze pochopením všech podobenství. Tak na př. podání o potopě rozumí se tak, že země byla zaplavena nikoliv vodou, nýbrž lidskými hříchy; Noemova archa — to je pravdivá církev — ráj a peklo jsou v duši každého
člověka: ten, kdo poznal Boha, má v sobě ráj atd. Kristus je Slovem Božím, duchovní mocí, projevující se v každém z nás; ve svátostech šalaputi vidí toliko symboly: křest, pokání, ani přijímání nemají žádného významu.
Sektáři považuji za dobrou pouze fysickou práci, obchod zdá se jim neetickým. Obyčejně jsou to rolníci a tvoří menší vesnice, čítající asi 50 až 60 rodin. Domy nejsou odděleny ploty, dvéře se nezavírají, a celá ves je jediným výrobním a spotřebním celkem — je to náboženský komunismus nejčistšího zrna. Takových sňatků, jaké jsou v pravoslavné církvi, neuzavíraji, ale uzavírají manželství „podle ducha“, t. j. na základě oboustranné sympatie; styky bez lásky považují za neřest. Pravoslavní, kteří vstoupí do sekty, nemiiují-li svých žen, mohou si vybrat „duchovníci“, jejich manželky pak „duchovníky“; odtud plynou takovéto zjevy: muž s láskou a bez žárlivosti vychovává dítě, které jeho choť měla s jiným, rovněž i naopak. Krádeže, opilství a hádky jsou mezi šelaputy naprosto neznámé; všechny spory vyjednává zvláštní soud, který neukládá žádných trestů. Ten, kdo je uznán vinným, musí veřejně odprosit druhou stranu. Náboženská shromáždění konají se týdně a pozůstávají ze čtení sv. Písma a skrovné bratrské večeře. Mimo tato shromáždění jsou též „sněmy otců“, na nichž se řeší záležitosti, mající význam pro celou nábo-ženskou obec.
Z jiných chlystovských sekt je zaznamenat početně nevelkou skupinu „besedníků“, kteří jsou soustředěni v samařské oblasti. „Raděnija“ besedníci odbývají jen velmi zřídka, a jejich schůze se jmenuje „besedou“. Ve svých obcích žijí sektáři téměř jako v klášterech, avšak na shromážděních mužů předsedají ženy, na ženských schůzích zase muži.
V druhé polovici XIX. věku zvláštní pozornost celého Ruska získal kněz loann Kronštadskij, který vynikal svým skutečně svátým životem. Někteří z jeho ctitelů organi- sovali fanatickou sektu chlystovského rázu, která hlásala, že P. loann je sv. Trojicí, Synem Božím a soudcem všehomíra. Sám loann Kronštadskij roku 1907 veřejně vystoupil proti zneužívání svého jména a ostře odsoudil sektáře, hnuti však přesto zůstalo dost silným. „loan- niti“ modlí se před obrazem P. loanna, zamítají manželství, tvrdí, že pravoslavná církev je peklem a věří, že se již blíží konec světa.
Počátkem nynějšího století vznikla sekta „bratců“, jejímž zakladatelem byl jistý Ivan Čurikov. Podle líčení pravoslavných autorů bratci mají esoterické a exoterické učení: obyčejně nazývají sebe pravoslavnými a na venek omezují se pouze na to, že hlásají nutnost abstinence. Avšak pro zasvěcence odbývají se chlystovská raděnija; bratci mají svého „živého Krista“, učí, že v pravoslavné církvi všechno zemřelo a že křesťanství zůstalo jedině u nich. Sektáři popírají zmrtvýchvstání Ježíše a prohlašují, že Kristus povstává z mrtvých v každém novém členu jejich skupiny; zázraky a činy Spasitele vykládají velmi originelně: tak na př. vzkříšení Lazara není nic jiného než to, že Ježíš přivedl k vědomí opilce. Rozhodnutím sv. Synodu ze dne 20. března 1910 sektáři byli vyobcováni z církve.
Zvláštní zájem vzbuzuje sekta „skopců", v níž s prudkou výbojností se projevila schopnost ruského lidu jit ve svých náboženských hledáních až do posledních možných hranic extatického fanatismu. První zmínka o škopcích pochází z roku 1772, když císařovna Kateřina II. vydala dekret o soudním vyšetřování jejich učení. Původcem sekty byl jistý Konrád Selivanov, který dříve býval chlystem, a to zcela nenápadným, ničím nevynikajícím členem sekty. Selivanov pozoroval, že mezi chlysty více a více se ujímá mravní nevázanost; přemýšleje o způsobu její nápravy vzpomněl na dva odstavce z Evangelia: Matouše XIX, 12. „Jsouf zajisté panicové, kteříž se tak z života matky zrodili, a jsouť panicové, kteříž učiněni jsou od lidí, a jsou panicové, kteříž se sami panictví oddali pro království nebeské. Kdo může pochopit pochop,“ a Matouše V. 29: „Pohor- šuje-li tě oko tvé pravé, vylup je a vrhni od sebe; neboť je užitečněji tobě, aby zahynul jeden úd tvůj, než aby celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného.“ Výsledek tohoto uvažování byl jednoduchý, ale současně strašlivý: nutno zavěsti dobrovolnou kastraci; tento akt provedl Selivanov nejdříve na sobě a pojmenoval jej „vybitém'“. Nový apoštol hledal stoupence a nalezl několik mezi chlysty, ostatní nebyli spokojeni s tímto proselytismem a pokusili se jej zavražditi. Selivanov prchl do města Tuly, kde se setkal s Alexandrem Žilovým a Emeljanem Retivým, kteří se pak stali šiřiteli jeho nauky; sekta se upevňovala a posilovala. Avšak chlystové udali Selivanova vládě; spolu s několika stoupenci byl Selivanov bičován a deportován na Sibiř, kde rovněž začal šířit sektářství. Kolem r. 1795 prchl Selivanov z místa svého nuceného pobytu do moskevské gubernie a začal šířit o sobě pověst, že je zázračně zachráněným císařem Petrem III. Znovu jej zatkli a předvedli k samotnému císaři Pavlu I.; tento zeptal se ironicky, zda Selivanov tvrdí, že je jeho otcem? Skopec odpověděl: „Nejsem otcem hříchu. Přijmi moji nauku a uznám tě za syna“. Zaražen takovouto odpovědí nepotrestal Pavel Selivanova a rozkázal ubytovat jej v domě pro chudé; ostatní sektáři byli uvězněni; brzy však byli všichni propuštěni a zbaveni policejního dozoru. Skopčeství rychle se šířilo, jeho původce nabýval všeobecné úcty a dokonce samotný císař Alexandr I., známý svou náchylností k mysticismu, několikráte se Selivanovem se radil.
Avšak sekta pronikla též mezi vojsko, a proselyté byli vyhledáváni mezi gardovými důstojníky a vojáky. Generál Miloradovič zakročil u panovníka, a Selivanov byl uvězněn v suzdalském klášteře, kde zemřel r. 1832. Sektáři ovšem nevěřili jeho smrti a učí, že dosud žije kdesi v irkutské gubernii, později však přijde do Moskvy a zreorganisuje společenský a politický život celého Ruska. Stane se tak, až počet všech skopců dosáhne 144 tisíc — tato číslice je vzata ze Zjeveni sv. Jana XIV, 1.
Skopci, unikajíce pronásledování, rozprchli se po všech guberniích, dokonce založili několik osad v Rumunsku. Poněvadž nejsou schopni těžké fysické práce, zabývají se obchodem, lichvářstvím a vůbec peněžnictvím, takže soustředili ve svých rukou větší kapitály; nejvíce jich žije v těchto guberniích: orlovské, tambovské, tulské, rjazanské, moskevské a tavričeské. Jelikož z pochopitelných důvodů nemůže se sekta šířit přirozenou cestou, nezbývá jí nic jiného, nežli zaniknouti, nebo stále získávat nové a nové proselyty; je samozřejmo, že skopci zvolili si právě druhou možnost. Ve snaze dosáhnout toužebně očekávaného počtu 144 tisíc, používalo se někdy všelijakých prostředků, lsti, násilí, vyděračství a peněz, aby třebas tak bylo urychleno proroctví o návratu Selivanova. Carská vláda před revolucí těžce trestala a pronásledovala tyto sektáře.
Skopci pouze ve dvou bodech se liší od chlystů, ostatní nauka je tatáž. První rozdíl spočívá v tom, že skopci popírají možnost častého vtělování Krista; druhým bodem rozdílu je tvrzení, že pro překonání těla je nezbytné „vybílení“. Podle jejich míněni Kristus se vtělil toliko dvakráte; po prvé tak, jak je líčeno v Evangeliu, po druhé v Selivanova. Před tím v době starozákonní existovala kastrace v symbolické formě obřezání, ale lidé ji nerozuměli; Kristus naučil lid „vybíleni“ a sám byl skopcem, jakož i všichni apoštolově, kteří jsouce po operaci churaví, nemohli jej proto bránit v zahradě Getse- manské. Podstatou morální nauky skopců je dualistické nazíráni na člověka: duch je prvkem dobrým, tělo zlým; proto toto má být potíráno. První lidé měli ete- rická těla bezpohlavní a museli se množit zvláštním, nám neznámým způsobem; pohlaví se objevilo toliko u Adama a Evy, když tito, pod vlivem satana po-volili svým vášním. Proto prostředkem návratu k prvotnímu rajskému stavu je kastrace. Dříve tento obřad odbýval se v přítomnosti celé obce, ale pak, aby se vyhnulo pronásledování, „vybílení“ se provádělo o samotě doma, anebo v lese, a to tak, aby se mohlo všechno svésti na náhodu, anebo nešťastný případ. Důsledkem skopcovské nauky o vybílení je na jedné straně pohrdání manželstvím, na druhé neúcta dětí k rodičům, kteří je zplodili v hříchu a pro hřích. Rovněž i naopak: rodičové, stali-li se později skopci, pohrdají svými dětrm, což se také odůvodňuje citátem z Lukáše XIV, 26.
Nelidská operace, které se musel podrobit každýskopec, vyvolala jistou reakci, znamenající opětný návrat k chlys- tovství. V Rumunsku, z části též v Rusku, někteří sektáři začali hlásati, že není nutno fysického vybílení, postačí
pouze „vybílení duchovni“ t. j. ctnostný život podle vzoru pravoslavných mnichů. Fysické vybílení lze provésti buď ke konci života anebo vůbec se mu vyhnouti.
Další částí rozštěpeného skopectví je sekta Filipa Lichačeva — celé jeho učení je pouhým logickým závěrem toho, co šířil Selivanov. Lichačev učil, že vybílení nepostačí, poněvadž dokonale neočisfuje tělo od hříchu; dokud existuje tělo, dotud je hřích — nutno je zničit zcela, nikoliv jednotlivé údy; osvobodit svého ducha lze toliko sebevraždou. Tyto myšlenky vylíčil Lichačev ve spise „Moje zpověď“, kde se odvolával na přiklad Ježiše, klerý jedině fysickou smrtí na kříži mohl vykoupit lidské hříchy; ze všech apoštolů důsledným žákem Ježíše byl toliko Jidáš, poněvadž zhřešiv, oběsil se. Lidé podle tvrzeni Lichačeva jsou povinni sloužit toliko Bohu, každá úcta prokazovaná člověku, af je to panovník anebo hierarcha, je modlářstvím. Jelikož každý je hříšníkem, může nutit poddané mu lidi pouze ke zlému, proto nesmí být žádné vlády. Celý svět je dílem satanovým, zvlášť příbuzenská a pokrevní pouta jako hříšná mají být přetrhána. Tyto zásady se šířily netoliko v evropském, ale též v asiatském Rusku.
Kromě těchto vylíčených větších sekt, existuje mnoho menších; stále vznikají a zanikají nová učení, jejichž povaha je dosud nejasná. Zaznamenat je všechny iest téměř nemožné, poněvadž chybí dostatek přesných fakt a údajů — ruský lidový náboženský život je dosud vírem hledání, zoufalých pokusů dosáhnout věčnou pravdu a snah přiblížit se k Bohu. Přes veškerou svou chybnost a mnohé těžké omyly, ruské sektářství je přece mocným důkazem toho, že samotný národ je nábožensky založen a že věci viry nejsou mu lhostejné, nýbrž jsou vnitřní podstatou celého jeho bytí.
3. Dnešní stav a budoucnost ruského pravoslaví.
Ruské pravoslaví není samostatným náboženstvím ve smyslu jisté soustavy dogmatických nauk, je pouze určitou tendenci ve výkladu církevní tradice. Avšak ani tento výklad nebyl nikdy jednotným a obecně uznávaným, poněvadž ruská církev neměla a nemá stálého, neomylného učitelského úřadu, jehož rozhodnutí bylo by závazné pro každého věřícího. Lze dokonce říci, že v Rusku není pouze jedno pravoslaví, nýbrž několik různých pojímání pravd Božích, což plyne z toho, že u ruských theologů vidíme celou řadu úplně protichůdných a navzájem se potírajících názorů. Někteří se nacházeli pod vlivem katolickým, jiní projevovali více samostatnosti, mnozí však z dnešních bohoslovců do jisté míry propadli vlivům protestantským a modernistickým.
Je všeobecně známo, že pro pravoslavné má autorita biskupů pouze relativní význam, jejich učení není závazné, pokud nebylo schváleno ekumenickým sněmem. Proto vlastně neexistuje jediné učení církevní, nýbrž pouze mínění jednotlivých bohosloveckých škol a bohoslovců. Pro svoji nehybnost a anarchičnost není ruská církev s to, aby jako celek učila bludům ve víře. A právě proto nemá možnost, aby je odsuzovala, jestliže již nebyly odsouzeny na sněmech před rozkolem. Ruská církev je pravověrnou, jak dalece uznává učení církevních sněmů, není však pravověrnou jak dalece ne-může vykonávali neomylného úřadu učitelského a zavrhovali bludy, kterým někdy skutečně učí její údové, ba i biskupové.
Nebylo žádné církevní autority, která by mohla udržeti pohromadě všechny protichůdné názory. Proto podobná dozorčí úloha přešla do rukou moci světské. Petrem 1. byl organisován „synod“, který podle znění ruských zá-
koňů měl být „státním zařízením pro církevní záležitosti“. Nejhlavnějším a dokonce samostatně rozhodujícím členem synodu byl zástupce carův, úředník-laik, zvaný „ober-prokuror“, který řídil veškerou činnost synodu, prováděl jeho usnesení a podával zprávy caru. Pravým předsedou synodu byl vlastně sám car: ober-prokuror pak jeho náměstkem. Vrchní církevní moc carova byla vyjádřena v každém vážnějším rozhodnutí synodálním.
Tento stav byl pro ruskou církev těžkým otroctvím. Nejvíce ponižovalo to, že se církev podrobila nejenom caru, nýbrž i byrokracii. Místo opravdové hierarchické vlády byl do církve zaveden byrokratismus a s ním všechny jeho obvyklé špatnosti. Byzantský césaropa- pismus zotročil též církev, tato měla však alespoň patriarchu a tím i zdánlivou možnost svobody, zdání řádného křesťanského hierarchického zřízení. Ruský synod byl však v křiklavém rozporu s církevními tradicemi, — ba i v rozporu s pravoslavným náboženským cítěním. Lid snadno poznal vadnost a chybnost takového zařízení. Tak počala se tvořit mezi lidem a církví jakási propast. Živá víra ruského národa musela zápasit s césaropa- pismem; věřící a svému caru oddaný lid musel zápasit dílem vědomě, dílem nevědomky s ruskou úřední církví.
Dokonce i ruští zbožňovatelé pravoslavného Ruska s bolestí v srdci přiznávali, že oficielní církev má jen málo společného s křesťanským duchem a starými tradicemi. Každému nepředpojatému pozorovateli bylo jasno, že velká část ruského národa patři jenom zevně k úřední církvi a že je třeba přesně rozlišovat mezi touto církví a věřící duší lidu. V tom spočívala největší ruská tragedie.
Ruská víra a zbožnost hledala tedy útěchy mimo svou církev. Mnozí představitelé inteligence nalézali duševní klid v katolictví. Dokonce i mnozí tak zvaní ruští světcové žili téměř mimo úřední církev a zůstali bez vlivu na její organismus. Vynkající myslitel Vladimír Solovjev přesně rozlišoval mezi skutečným pravověrným pravoslavím ruského národa a mezi lžipravoslavím proti- katolického oficielního bohosloví a kléru. Poukáži třebas na to, že ruský národ nezajímal se o ctižádostivost a protikatolickou zášť ruské hierarchie, nýbrž vyznával pouze s čistým svědomím a prostým srdcem křesťanskou víru. Ve zbožnosti ruské nenajdeme žádných protika- tolických rozdílů, právě naopak, všechny její významné rysy (na př. úcta k Panně Marii) docela souhlasí s ob-vyklou zbožností katolickou.
Stát staral se jedině o to, aby zachránil vnější jednotu ruského pravoslaví — nezáleželo mu celkem na tom, aby ono náboženství, které podporoval, mravně povznesl a očistil. Úloha státu byla pouze konservační, a proto každý reformní pokus zdál se mu nanejvýš podezřelým, každá nová myšlenka byla utlačována. Bylo zavedeno chytře promyšlené zařízení, které překáželo proniknout novým vlivům. Nemožnost otevřeně projednat důležité otázky náboženského života vedla k tomu, že každý řešil je ve své duši, jak chtěl. Je samozřejmo, že často podobné řešeni bylo naprosto nesprávné. Jednota zde skutečně byla, ale toliko vnější. Věřící projevovali skrytou nespokojenost, která jakoby čekala na vhodný okamžik, aby propukla s nepředvídaně strašnou silou. Tento okamžik dostavil se s odstraněním synodu po revoluci. Jakmile stát přestal nadržovat církvi, ihned jako houby po dešti začaly vznikat nové církevní útvary. Bylo by velmi chybným a krátkozrakým viděti v těchto pokusech o nápravu pouze bolševickou snahu rozštěpit pravoslaví. — Ovšem, určitý, a to velmi zhoubný vliv bolševictví nesporně mělo, avšak přece největší vinu nese ruská církevní a státní minulost. Všelijaké „církve“, na příklad: „apoštolská“, „prvněkřesfanská“, „obnovená“, „živá“ a nesčetné jiné „církve“ nemohly vznik- nout pouze vlivem bolševickým. Jejich vznik nutno hledat hlavně v tom, že lidé upřímně se snažili najit nějaké východisko, které by je přivedlo k náboženské obrodě. Jelikož však dříve o těchto otázkách nemohli veřejně a volně uvažovat a nenabyli potřebných zku-šeností, přicházeli k chybným závěrům, o jejichž správnosti byli však pevně a fanaticky přesvědčení.
Během revoluce nastal v ruském náboženském smýšlení vážný obrat. Nutno se domnívati, že nyní již ani sama pravoslavná církev nechtěla by obnovit oněch svazků, které ji poutaly k státu a současně přivedly k tomu, že s pádem carismu zeslábla i ona. Je samozřejmo, že v klidnějších poměrech nenabude již nikdy pravoslaví onoho výlučného postavení, jež dříve mělo. Zůstane asi tím, čím je nyní — totiž jednou z mnohých církví, volně zápasících a soutěžících s ostatními. Bude dokonce asi více sekt, které se budou domáhat kulturního a hmotného dědictví bývalé úřední církve a dovolávat se pro sebe obvyklého názvu „pravoslavní“. Některé z těchto církevních novotvarů budou se více blížit ke katolictví, jiné méně. Proto je důležitým, stručně přehlédnout! tyto směry, ve kterých se tvoří a organisují ony nové církve a sekty.
Jisté příznaky ukazují, že rozklad bývalé ruské úřední církve jde pěti směry. Jsou to: agnosticismus a nevěra, racionalistické sektářství, mírně protestantský směr, konser- vativní-patriarchální církev a filokatolický proud.
S počátku věnujeme pozornost ruskému ateismu. Emigrace ráda mluví o rozkvětu a obrození církevního života na Rusi. Je sice pravdou, že v duchovním smyslu není dnešní Rusko smutnou pouští, avšak řada neklamých důkazů a svědectví ukazuje na to, že tvrzení o rychlém rozkvětu náboženství je přece hodně přehnaným. Tento rozkvět dostaví se snad později, dnešní stav v nejlepším případě lze považovat pouze za předzvěst budoucích obratů. V této věci je nutná jistá opatrnost a střízlivost v posudku, a vhodnějším je pochybovačný pessi- mismus, nežli důvěřivý optimismus.
Bolševická protináboženská propaganda nezůstala bez vlivu na ruský národ. Musíme uvážiti, že ateistické časopisy vydávají se v statisícovém nákladu, z něhož určitá část zdarma se rozdává. Mezi odpadlíky od pravoslaví je značný počet lidí, potírajících se zuřivou nenávistí každou církev. Ovšem, žádná společenská třída, jako celek, protináboženskou není, avšak v každé z nich pravoslaví má své odpůrce. Jsou to především dělníci větších měst, kteří jsou přesvědčeni o tom, že „každé ná-boženství je prostředkem k zotročení proletariátu“. Dále jsou to chudobní sedláci, nacházející se ve styku s komunisty, vesničtí „vzdělanci“, učitelé obecných škol, drobní kefasové, kteří chtějí si udělat dobré oko u vlády, a jiní. Inteligence snad věří jinak, než tomu bývalo dříve; nutno však pamatovali, že někdy, a to velmi často, je to jakási „víra ze zoufalství“; obrácení k Bohu takového člověka který všechno ztratil, duchovně bloudí a nemá pevné opory — podobná víra ovšem není činorodá, poněvadž plyne spíše z hysterie nežli z hlubokého přesvědčení.
Po pádu bolševictví bude situace vypadat asi takto: bude-li míti ruská církev skutečně horlivé a dobré kněze, venkovský ateismus skoro zmizí, anebo alespoň ztratí svou výbojnost. Mezi městským proletariátem pak silně se rozšíří. Dělnická třída ještě delší dobu bude projevovali nespokojenost s každou buržoásní vládou, a proto odboj proti Bohu bude do určité míry ztotožňován s proti- vládním a sociálním odbojem. Celkem však, uvážíme-li, že Rusko není státem dělnickým, nýbrž zemědělským, dá se předpokládali, že procento „volnomyšlenkářů“ bude jen poměrně malé. Dalšího zesílení ateismu očeká- vat nelze, poněvadž dnešní nechutná protináboženská propaganda dávno již omrzela, a její omezení vládou bude zajisté přijato obyvatelstvem s povděkem a poro-zuměním.
Silně bude se však rozvijeti směr sektářsko-raciona- listický. Podle zpráv z Ruska šíří se již dnes velmi bapti- smus, který čítá asi 2 miliony stoupenců, rozvíjejí se adventismus, řada původních ruských sekt atd. Všechno to je velmi hrozivé, poněvadž pro ruského sedláka bylo vždy lákavým volně a „vlastním rozumem“ uvažovat o náboženských otázkách. Jelikož je ve svém nitru velmi zbožným, dá se bohužel předpokládali, že sektářství rozšíří se na Rusi ještě více. Nutno počitat s tím, že dosáhne 10 — 15 milionů stoupenců. Ovšem tito lidé budou již na delší dobu ztraceni pro dílo sjednocení církvi.
Řada církevních novotvarů, jako „apoštolská“, „obnovená“, „prvněkřesfanská“, „živá“ a jiné církve patří částečně k sektářskému, částečně k mírně protestantskému směru. Protestantský směr se nedá přesně určití, poněvadž stále kolísá mezi ortodoxním pravoslavím a úplným sektářstvím. Někteří jeho representanti zůstávají i dále v patriarchální církvi, jiní přestoupili k novotvarům. Podobný stav je nejvíce rozšířen na Ukrajině.
Mezi novými „církvemi“ vidíme i takové, které upřímně se snaží dosahnout reformy. U většiny však není již platných svěcení, poněvadž ne klér, nýbrž dav sám, pouhým vztažením rukou vysvěcuje nejen kněze, ale i biskupy. Část těchto novotvarů spojí se, aby mohly pokračovali ve společném boji proti pravoslaví, a snad se zorganisují v jakousi federaci. Část prostě zahyne, některé však se vrátí do patriarchální církve, kde posílí protestantské křídlo. Avšak ani zde nelze očekávali stabilisace. Věřící i klérus budou ještě delší dobu přestupovat tam i zpět, a proto nemůžeme dosud ani přibližně mluvit o pevných číslech. Později budou se tyto církve více a více přibližovat k typu sektářskému a tím budou rovněž pro dílo unie ztraceny.
Na úkor sektářstvi posílila se značně a snad ještě více se posílí dosud malá, ruská katolická církev východního obřadu. Některé vesnice (jako na příklad Bohdanovka Charkovské gubernie) k ni již v roce 1918 přestoupily, je nepochybno, že alespoň v začátcích se katolická církev rychle rozšíří. Bude míti k tomu mnoho příležitosti a svým působením na sektáře může přivodili mnoho dobrého.
Přehledu stavu církve patriarchální a jejího filoprote- stantského a filokatolického křídla nutno věnovat zvláštní pozornost. Kdyby i nastaly jakékoliv změny a otřesy, přece zůstane bývalá úřední a nyní patriarchální církev i nadále největší a nejsilnějši náboženskou organisací ne Rusi. Proto při uvažováni o vyhlídkách unie nutno vždy počitat s touto okolností a náležitě respektovat!’ patriarchální církev, jako skutečnou představitelku ruského národa. Mimo to je důležito také to, že pouze v patriarchální církvi zůstala neporušenou platnost svěcení, a proto jedině ona je ve stavu vyhovujícím požadavkům sjednocení.
Skutečná situace církve patriarchální je taková: V nitru jejím se odehrává zápas různých směrů. Největší část věřících a kléru tvoři konservativní jádro, které důsledně hájí staré tradice a současně se snaží dosá- hnout upevnění pravoslaví obrodou náboženské horlivosti lidu. Mimo toto jádro jsou ještě dva směry — protestantský a filokatolický (unionistický), které zápasí mezi sebou, a zápas jejich nabude bezpochyby ještě ostřejších forem, poněvadž oba soupeři jsou stejně horliví a pře-svědčeni o správnosti svých názorů. Tento boj mezi filoprotestanty a filokatolíky není ničím novým, jelikož trvá již hodně dlouho, datuje se od dob Chomjakovových a Solovjevových — totiž od poslední čtvrti devatenáctého století. Nyní však se rozvijí se stále větším a větším zápalem. Většina dnešních ruských emigrantských theologů patří k protestantskému křídlu, filokatolický klérus nejvíce representován je v Rusku, v emigraci z vynikajících pracovníků nacházíme pouze laiky. Protestantský proud usiluje o to, aby po stránce dogmatické popřel papežský primát a dokázal, že v církvi nemusí být viditelné hlavy.
Filokatolický směr drží se docela jiných názorů. Bylo by chybným mysliti, že je něčím úplně novým; měl již několik významnějších zástupců, jako velkého ruského myslitele Vladimíra Solovjeva a universitního prof. Světlova. Poněkud jeví se tento směr i u Malceva, který psal v cizině, omezoval se však většinou na otázky liturgické, pak u prof. Bolotova a j. Jak jsem již řekl, je tento směr mezi emigranty nejvíce representován laiky, kteří mají více možností otevřeně vyslovovat své mínění.
Co rozumíme tímto filokatolickým hnutím? Přesně řečeno, je to ideový, nábožensko - filosofický směr, který se snaží uskutečnit spojení církvi jako celků a v tomto díle vidí nejen spásu ruského národa, ale též značný prospěch celého křesťanského světa. Není to tedy orga- nisace, nýbrž jen myšlenkový směr v rámci pravoslavné církve, pojící přátele unionismu, kteří souhlasně uznávají katolické hledisko za správné, byť i v řešení nepodstatných otázek mezi sebou se rozcházeli. Ruští stoupenci unionistické myšlenky snaží se budit sympatie k idei sjednocení a připravovat k němu cesty. Toho mohou dosáhnout jedině v lůně své církve, budou- li opravdu platnými a činnými členy jejího náboženského života. Z toho důvodu nepřistupují jednotlivě ke katolictví, jelikož jsou jisti, že nutno působit mezi svými bratry a usilovatí
o hromadný návrat Rusů k jednotě s Římem. Jejich základní zásadou je tvrzení, že ruské pravoslaví nikdy vědomě neučilo bludům, nýbrž prostě nedosáhlo ještě takového stupně náboženského a dogmatického rozvoje, jako katolictví. Jsou v něm určité mezery, které nutno doplniti, a proto možno říci, že všechna „sporná dogmata“, tak, jak jsou řešena Římem, nacházejí se již dnes v pravoslaví, ale dosud ve skrytém stavu — „implicite“. Bude-li pravoslaví věroučně se rozvíjeti ve správném směru, dosáhne vyšší dogmatické dokonalosti, a tím budou všechny mezery řádně vyplněny. Proto filokatolický proud hlásá, že otázka sjednocení není otázkou věroučných rozdílů, nýbrž rozdílů psychologických. Rozkol není právním skutkem, nýbrž pouze faktickým stavem; ruská církev nikdy neprohlašovala, že je odloučena od Říma, právě naopak, na florentsko-ferrarském sněmu, ústy metropolity Isidora, uznala papežskou autoritu. Proto, podle mínění filokatolíků. sjednocení nevyžaduje zvláštního okázalého církevně - právního aktu, postačí pouze fakticky se podro- bit administrativní a věroučné autoritě sv. Otce. Filo- katolické křidlo pravoslavné církve bezpochyby vytrvá až do konce. Ve svých snahách bude posíleno tím, že konservativní jádro přikloní se zajisté k jeho názorům. Urychlí se to okolností, že pravoslavná církev bude nucena hledat spojení s ruským starověrectvím, které stojí nej-blíže ke katolictví. Představitelé ruské církve (biskup Ondřej, kníže Uchtomskij) prohlásili na začátku nynější revoluce, že záležitost sjednoceni starověrců a sektářů s úředním pravoslavím je jedním z nejvážnějších úkolů ruské církve. Podobný smír přiblížil by též inteligenci a socialisty k pravoslaví.
Sektáři se již tak oddálili od pravoslaví, že je těžko mluvit o dohodě. Je však možným sjednocení starověrců s pravoslavím. Tím by se posílilo a stalo se schopnějším pro církevní svobodu. Ovšem spojení toto je možným pouze na základě vážných reforem v církevní správě.
V Rusku bude se otevřeně a svobodně jednat o církevních reformách a o sjednocení starověrců s pravoslavím. Při tom narazí Rusové na tak důležité církevní otázky,
že budou nuceni sáhnout zpět do prvních křesťanských století před řeckým rozkolem; dále narazí na otázky o poměru ke katolíkům. Touto cestou v ruském pravoslaví bude značně posílen filokatolický proud. Samozřejmě, nedá se předpovídali, kdy tento radostný okamžik se dostaví. Může se tak státi poměrně brzy, ale je pravděpodobnější, že podobná práce ná-boženské převýchovy národa bude vyžadovali několika desítiletí a úmorné námahy dvou až tří generaci. Jisté je však pouze jedno: dílo Boží zvítězit musí, a nutno se modliti, by se tak stalo co nejdříve.
Duchovní život ruského národa.
4. Duchovní život ruské emigrace.
Ruská emigrace1) zasluhuje pozornosti každého, kdo se zajímá o tu, či onu stránku ruského života — ať již politiku, umění, či náboženství. Ovšem, pozorovací metoda má být nanejvýš střízlivá a reelní: bylo by naivní nazírat na emigraci jako na duchovní celek a spatřovat v ní jakousi definitivní dědičku dnešního režimu. Přece však, ačkoliv emigrace samotna nikdy
’) Poslednija Novosti z 1. června 1929 podávají na základě statistického materiálu, sebraného ženevským Vrchním komisa- riátem pro emigrantské věci, číselný přehled o ruské emigraci. List podotýká, že materiál tento podává jasnou a konkrétní představu o mnohých stránkách situace běženců, třebaže některá data jsou sporná anebo jen přibližná.
Celkový počet ruských běženců činí 950.000. .Nejvíce je jich ve Francii: 300.000—400.000; v Německu je jich okolo 100.000; v Polsku také kolem 100.000; v Číně kolem 200.000, y Rumunsku 70.000, v Jihoslavii 27.000, v Bulharsku 25.000, a v Řecku 2.500. Ve čtyřech okrajových státech je jich kolem 70.000 a ve Finsku 14.000, v Estonsku 17.000, v Lotyšsku 30.000 a v Litvě š.000. Mnohem méně je Rusů v Itálii (1154), ve Španělsku (500), v Iráku (222) a v Palestině (30).
O Československu, kde lze počítat přibližné 15.000 ru, :ych emigrantů, se nedopatřením zmínka neděje.
Vrchní komisariát byl zřízen v r. 1921 a zprvu se snažil řešit emigrantský problém repatriaci. Avšak v r. 1924 upustil úplně od tohoto řešení.
Dále se staral, aby emigrantům poskytl materielní pomoc. Dnes pak usiluje především, aby postavení emigrantů bylo upraveno po stránce právní, zejména aby emigrantům bylo umožněno přestěhovat! se z jedné země do druhé a zabezpečeno jim trvalé zaměstnání.
Pokud jde o právní poměry běženců, byla uzavřena přispěním vrchního komisariátu celá řada mezivládních smluv. K základní dohodě o t. zv. Nansenových certifikátech z r. 1922 přistoupilo 51 států, dodatkovou dohodu o této věci z 12. května 1926 podepsalo 23 států. Dohodu o právním statutu z r. 1928 po- depsalo 12 států; tato dohoda nabyla již v 8 státech účinnosti.
se nestane vládnoucí třídou na Rusi, je jisto, že v jejích řadách nacházejí se lidé, kteří snad v budoucnu prokáží jistý vliv ve všech odborech kulturního a státního života své vlasti. I v Rusku jsou mnozí, kteří sdílejí názory, panující v emigraci, proto' pozorování emigrace dává někdy možnost nahlédnout do smýšlení oněch milionů Rusů, kteří dnešními poměry jsou přinuceni k mlčení. Nutno však vystříhat se každé urychlené generalisace, jež vede k předčasným a planým úsudkům.
Každý pozorovatel má si uvědomiti, že zajímavý pro něj úsek emigrantského života není žádným zmenšeným vyobrazením toho, co se bude někdy odehrávat ve všeruském měřítku. Emigrace je pouze barometrem, dle kterého lze s jistou dávkou pravděpodobnosti před- pověděti určité tendence a možné cesty rozvoje smýšlení a osudů ruského národa. Tyto zachycené tendence mohou být dost spolehlivými základy k praktickým předpověděni; je však povinností každého svědomitého badatele, aby své úsudky podepřel důkazy.
*
Emigrace zbavená vlasti a ideově rozštěpena zápasem různých politických a světových názorů, hledá nějaké pojítko, jež by ji sjednotilo a současně přiblížilo onomu ovzduší, v němž žije ujařmené Rusko. Ale lidé různé letory různě chápou a hodnotí jednu a tutéž věc: proto nebylo dosud nalezeno podobné pojítko a pravděpodobně se tak nestane ani v budoucnu. Přece však četní emigranté doufají najit ztracenou svornost ve společném návratu k pravoslavné církvi a pravé zbožnosti předválečného Ruska. Tento cíl zůstává ovšem navždy nedostižným; následkem podobného hledání v tradičním náboženském smýšlení Rusů, povstala pak řada vážných přesunů a změn. Ve zvycích a duchovní tvářnosti pravoslaví jsou vyhledávány a uměle pěstovány především takové prvky, které vedou k obrození vlasteneckého uvědomění. Tím stává se v představách věřících samotný pojem církve pouze jistým vyjádřením a projevem nacionální idee, dokonce i podstatou její. Náboženský cit se kalí chauvinismem a chrám stává se školou vlastenecké horlivosti, anebo museem, třeba drahých, ale přece nenávratně zašlých vzpomínek. Ač-koliv mnozí z representantů emigrantské veřejnosti mluví o obecnosti pravoslaví, ve skutečnosti přece nejvíce cení v ruské církvi to, že není ekumenická, nýbrž úzce národní. V psychologii věřících objevuje se samozřejmě povážlivá trhlina, a tak obvyklé představy o jednotě celého pravoslavného východu dospívají k zániku.
Emigranté, pochopivše velký rozdíl mezi náboženskou letorou ruskou a jiných pravoslavných národů, jsou nakloněni považovat vlastní církev za učitelku všech ostatních církví téhož vyznání. Toto hledisko je patrno ve tvrzeních „jevrazijců“, že uvědomění náboženské pravdy dosáhlo největšího možného vrcholu pouze v ruské zbožnosti. Z toho je zřejmě viděti, jak představy emigrantů o výjimečné hodnotě jejich církve nenápadně se zbarvují mesianistickými odstíny.
V nynější době značná část emigrace všemožně projevuje církvi svoji oddanost; organisují se nové farnosti, vydávají knihy, konají časté přednášky na náboženská témata, zřizují se kroužky, ve kterých účastníci probírají dějiny, obřady a dogmata pravoslaví. Tato fakta jsou hodnocena různými tábory různě; pravice ovšem nešetří nadšenou pochvalou a zdůrazňuje, že emigrace je „církevním lidem“, že ona je „prozářena vnitřním světlem“ a „splňuje posláni zjevit světu přesvědčující krásu pravého náboženství“. Podobné zvětšování vyvolalo značný odpor se strany levice, která poukazuje na to, že urychlení extense vnější zbožnosti je na újmu skutečnému náboženskému citu, a že sloučení pojmů víry a vlastenectví zavinilo zrozeni doposud Rusům cizí náboženské xenofobie. Vytvořila se určitá forma, dle které nutno myslit a mluvit o věcech církevních; objevila se formální obřadnost, která zatlačila do pozadí opravdovou zbožnost a víru.
Aniž bychom se připojili k té nebo k oné debatující straně, pokusíme se formulovat skutečný stav náboženského života ruské emigrace. Je asi takový: lze pozorovat jistou extensi vnější zbožnosti, která se někdy rozvíjí na úkor hlubšího náboženského citu, někdy naopak je citem tímto podmíněna. Šíření zájmu o náboženství jde třemi směry: povrchně-formálním, hlu- boce-mystickým a prakticky-sociálním. Je pravděpo- dobno, že právě poslední proud mohl by značně ze- síliti, kdyby nebyl — jako celý náboženský život emigrace — zdržován neblahým vlivem rozkolu, panujícího v zahraniční ruské církvi. Mnoho sil emigrantské veřejnosti je obětováno neúprosnému boji dvou táborů, což znemožňuje rozkvět duchovního života. Vzhledem k velkému významu podobného boje vylíčíme bližší okolnosti této smutné záležitosti.
V dobách občanské války byl jih Ruska úplně isolován od Moskvy, a diecése jižních gubernii ztratily veškeré spojení s patriarchou Tichonem. Proto byla orga- nisována zvláštní „Hlavní církevní správa jižního Ruska“, v jejímž presidiu byli všichni biskupové zmíněných diecésí. Vzhledem k tomu, že patriarchovi byl znemožněn jakýkoliv styk s cizinou, rozhodl se nový orgán jmeno- vat svého člena, arcibiskupa Jevlogije, správcem všech ruských farností a kostelů, nacházejících se v Evropě. Po pádu Wrangelovy armády přesídlila „Správa“ do Srěmských Karlovic, kde byl všemi biskupy—emigranty— organisován synod, jenž znovu potvrdil dřívější usneseni ohledně arcibiskupa Jevlogije.
V dubnu r. 1921 patriarcha Tichon zvláštním dekretem podřídil prozatímně arcib. Jevlogijovi všechny ruské farnosti v západní Evropě a současně mu udělil titul metropolity. Od tohoto okamžiku pravomoc Jevlogijova obdržela novou kanonickou sankci, a zůstává za správu zahraničních chrámů odpovědným pouze před moskevským patriarchou.
5. května r. 1922 prohlásil patriarcha politisující karlo- vický synod za soukromou organisaci, nemající žádného kanonického významu, zrušil „Církevní správu“ a Jevlogijovi nařídil ujmout se řízení všech zahraničních církevních záležitostí. Metropolita Jevlogij ve snaze udržeti klid, souhlasil s dalším trváním zmíněného synodu, zajistil si však úmluvou nezávislost ve vykonáváni svého úřadu. Jinými slovy zůstal i nadále stav dřívější.
29. června r. 1926 na schůzi biskupského synodu nastal rozkol, který začal tím, že metropolité Jevlogij
a Platon opustili sezení a odepřeli své podpisy ku protokolu. Jako odpověď vydal metrop. Antonij zvláštní pastýřský list, ve kterém vytkl Jevlogijovi neposlušnost v otázkách správy zahraniční ruské církve; metr. Platona obviňoval ze snah prohlásit samostatnost severo-americké pravoslavné metropole. Veškeré pokusy o smíření zůstaly bez výsledku; obě strany zápasí o jednotlivé farností; karlovický synod jmenoval do Berlína nového biskupa, ačkoliv Německo patřilo dosud k metropoli Jevlogijově. Všemožné rozepře, vzájemné obviňování a debaty o výklad kánonů neustávají do dnešního dne.
Kanonická polemika soustředila se hlavně na otázkách obsahu pravomoci dobrovolně metr. Jevlogijem uznaného synodu, a právech jeho členů — ve většině případů biskupů, kteří pozbyli svého stolce a nerepresentují nyní žádnou diecési. Aniž bychom se připojili k té či oné straně, zmíníme se pouze o velmi zajímavém úsudku, proneseném vynikajícím ruským učencem, profesorem kanonického práva S. Troickým. )
Dle jeho názoru hlavní příčinou vzniku tohoto rozkolu je nedostatečné rozlišování dvou různých řádů církevního života — normálního a výjimečného, jevícího se v t. zv. „devolučním právu“.
Podobně jako ve fysickém, tak i v církevním organismu může jeden orgán v jistých případech zastupovat druhý a plnit jeho funkce. Udílení sv. křtu a vykonávání veřejných bohoslužeb je výsadou hierarchie. Avšak není-li na blízku kněze, smí každý laik pokřtíti nemocné novorozeně. V nepřítomnosti kněze smí laik vykonat též veřejnou bohoslužbu, vyjma konsekrace a žehnání. Totéž může se státi i v církevní správě. Jmenování do církevního úřadu může provésti i jiná instance, než oprávněná, ovšem pouze tehdy, není-li možno tak vykonat náležitou cestou. Tato záměna v oboru církevního jmenování orgány jinými místo příslušnými nazývá se devolučním právem, které ve východním kanonickém právu zakládá se na II. rozhodnutí VII. ekumenického sněmu.
Podle mínění prof. Troického lze správným použitím zásad devolučniho práva snadno rozřešit emigrantské spory o tom, na čí straně je kanonická pravda. Metropolité fevlogij a Platon jsou nařčeni z neposlušnosti vůči onomu orgánu, který provedl jejich jmenováni. Jak jsem již uvedl, jmenovala skutečně „Církevní správa“ dne 1. října 1920 metr. Jevlogije správcem všech ruských kostelů v západní Evropě, což bylo v lednu 1921 karlo- vickým synodem potvrzeno. Podobný postup byl i ve věci metr. Platona. Nelze pochybovat!, — praví prof. Troický — o tom, že obě tato jmenování byla platná a správná. Ale rovněž je nesporno, že zmíněná jmenování byla provedena „jure devolutionis“, nikoliv „jure communi“, poněvadž dle obvyklého řádu bylo by to jedině výsadou moskevského patriarchy. Proto tato ustanoveni nemohla nikterak pozměnit obvyklých poměrů hierarchické podřízenosti.
Laik může pokřtíti novorozeně, a jeho výkon bude stejně platný jako výkon kněze. Avšak tímto svým výkonem nestane se laik duchovní osobou, jakmile pak přijde kněz, má provésti na pokřtěném již novorozeňátku dodatečný obřad, čímž zdůrazní, že pravomoc udílení sv. křtu náleží za obvyklých podmínek pouze kněžstvu.
Docela analogický obraz skýtá nám i případ nastolení metr. Jevlogije na západní evropskou kathedru. Ačkoliv usnesení „Církevní správy“ bylo úplně platným, považoval přece sám patriarcha za nutné je potvrditi, což se stalo ohledně Jevlogije dne 8. dubna 1921, ohledně Platona 27. dubna 1922. Od tohoto okamžiku dodatečného ustanovení jsou oba podřízeni patriarchovi, a s hlediska právního nejsou ničím vázáni vůči biskupskému synodu. I když se dále zúčastňovali schůzí, nemělo toto dobrovolné podřízení právního rázu, nýbrž ráz pouze čistě morální. Dokonce ani nemohli samostatně pozměnit tento morální poměr v poměr právní, poněvadž by tím byla porušena práva patriarchova.
Potud Troický. Ačkoliv názory pravoslavného kano- nisty jsou velice sporné, nemůže se jim upříti jisté přesvědčivosti a zajímavosti. Omezíme se na to, co jsme uvedli, a přikročíme k přehledu ostatních stránek tohoto rozkolu.8)
Během poslední doby byla tato církevní rozepře značně posílena řadou politických příčin. V létě r. 1927 vydal zástupce patriarchův metr. Sergij dekret, v němž rozhodně požadoval, aby emigrantské duchovenstvo přestalo být politicky činným. Metr. Jevlogij splnil tento požadavek, Antonij však se vší rozhodností odepřel tak učiniti. Dokonce vznikl mezi ruskými biskupy, žijícími v Jugoslávii, plán, zvolit si zahraničního patriarchu. Tento návrh pod nátlakem veřejného mínění rychle zanikl, ale spojenci metr. Antonije přerušili styky s Moskvou a tak vlastně utvořili samostatný církevní novotvar. Po smrti „vůdce emigrace“, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, uznal jeho bývalý stoupenec metr. Antonij za „legitimního císaře“ velkoknížete Cyrilla. Přátelé karlovického směru obviňují metr. Jevlogije z „přestoupení k bolševikům“, jiní zase tvrdí, že politická činnost Antonije směřuje k rozštěpení ruské církve, což je jen ku prospěchu záměrům sovětské vlády. Ovšem, podobná polemika nepřispívá ku smíření, nýbrž rozněcuje zápal a vášeň na obou stranách.
Emigrantský církevní rozkol není nahodilou rozepří dvou nesnášejících se biskupů, není rovněž bojem o několik chudobných farností. Kanonické spory jsou pouhou rouškou, zastírající neshodu dvou protichůdných světových názorů. Nebýt toho, bylo by snadno urovnat veškeré spory, anebo udržeti je alespoň v rámci biskupského synodu. Jak Antonij, tak i Jevlogij podnikli od počátku vše, aby došli shody a vyhnuli se krajním důsledkům. Neúspěch smíru nebyl zaviněn nedostatkem dobré vůle, nýbrž tím, že podstata sporu spočívala výhradně v ideových rozdílech. Důvod k propuknutí rozkolu byl nahodilý, a nebýt jeho, vyskytl by se jiný Proto nejlepší kanonická argumentace není schopna, aby přiměla strany k trvalé shodě. V emigrantské pravoslavné veřejnosti již delší
,3) Jiný výklad podávají M. ďHerbigny a A. Deubner v knize „Évěques russes en exil“ (Orient, christ. Vol. XXL, Roma 1931). Tento spis byl sice uvítán ruskou kritikou velice zamítavě, ale je opravdu velmi pozoruhodný. Vyšel již za tisku této sbírky, a proto jsem nucen jindy referovali o práci Msgra ďHerbignyho. dobu zápasí dva názory na úlohu církve v životě jednotlivce a státu. Ocenit tyto dvě ideologie lze nejlépe cestou charakteristiky jejich representantů.
Stoupenci metr. Antonije dávají otevřeně přednost monarchistické politice před čistě církevními záležitostmi. Je to pochopitelno: pro ně je stát ochráncem církve a tato jedním ze základů státního zřízení. V dobách prvního karlovického „sněmu“ obrátilo se k Antonijovi několik členů s poukazem na nemožnost a nepřípustnost toho, aby v církvi vládly neodpovědné a tajemné vlivy. Metropolita s upřímností pro něj tak příznačnou, otevřeně řekl: ) „Nač mluvit o církvi? Kdo nyní myslí na ni? Snad čtyři biskupové, pět kněží a čtyři laici. Ostatní považují církev za pouhý prostředek, který chce využit pravice i levice — v takovém případě nechť jej raději využije pravice.“
Metr. Antonij je ochráncem ducha a nacionálních tradic císařského, synodálního Ruska posledního století. Jako takový je pochopitelným a blízkým širším vrstvám emigrace; jak těm, kteří „nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“, tak i oněm, prostě milujícím nenavratitelnou minulost. Jako ochránce specifické synodální a vlastenecké tradice, metr. Antonij jedná se svého hlediska zcela důsledně a správně. Zdá se být logickým, vypovidá-li poslušnost patriarchovi, „podrobenémubolševikům“,aodů- vodňuje-li Písmem sv. nutnost, uznat velkoknížete Cyrilla za „všeruského císaře“. Metr. Antonij — tof zbytek předválečného Ruska, a není schopen žádné změny. Na protestanty a katolíky se divá se stejným nepřátelstvím a pohrdáním. Patrno tak z toho, že metr. Jevlogije obviňoval jak z účasti na kongresech „Faith and Order“. tak i z toho, že sloužil zádušni mše za zesnulého kardinála Merciera. Nutno však objektivně říci, že během posledních let názory metr. Antonije na katolickou církev poněkud se pozměnily a jsou nyní dost loyální.
Metr. Jevlogij dovede rozlišovat to, co patří císaři a co náleží Bohu; zná skutečnou úlohu církve a proto nedovoluje politickým vlivům řádit v chrámu Páně. Toto však nikterak neznamená, že by Jevlogij byl jakýmsi zvláštním mystikem, nebo že není monarchistou. Ale v záležitostech církevních Jevlogij, kněz — umí opanovat nad Jevlogijem, politikem a člověkem — a tato vlastnost je velkou jeho předností.
V emigraci již dlouho lze pozorovat jistý proces du-chovního kvašení, jež pomalu dochází k tomu, že v ruském náboženském vědomí začíná se ujímat porozumění pro nezbytnou potřebu jednotnosti církevní moci. Doposud byl ruský náboženský cit vždy poněkud anarchistický a individuální, unikal duchovní centralisaci; nyní však podle všeho nastupuje jistý psychologický obrat na stranu církevní monarchie. Šíří se zvláštní úcta a pokora vůči kléru, což je novou črtou, neznámou několika posledním generacím. Pravomoc moskevského patriarchy je pojímána věřícími v širším rámci, než jak by mělo být dle tradice nejen petrovského, ale dokonce i moskevského období církevních dějin. Věrnost národa patriarchálnímu stolci, jak se osvědčila za dob pronásledování,nutí k závěru, že stejný psychologický posun existuje i v Rusku samotném. Je-li tomu tak, pak znamená tento fakt mnoho pro dílo sjednocení církví, a jeho význam může být jak kladným tak i záporným, dle toho, jakým směrem se vyvine; zda na stranu církevní monarchie, anebo se odrodí v pravoslavný klerikalismus. Nyní je však předčasným činit úsudky, i omezíme se na zaznamenání nepopiratelné skutečnosti, že v náboženském smýšlení emigrace nápadně se objevují teokratické pojmy a představy.
Metr. Jevlogij patři k vylíčenému směru a je jakýmsi jeho duchovním vůdcem. Zůstává oddaným patriarchovi a vypudiv z církve politiku, projevuje největší snášenlivost vůči cizímu mínění. S jinými křesťanskými vyznáními udržuje metropolita blahovolný poměr — zúčastnil se dokonce kongresů „Faith and Order“, ačkoliv nepodepsal jejich resoluce. Co se týče jeho názorů na katolíky, lze poukázat mimo uvedeného již případu s bohoslužbami za zesnulého kardinála Merciera na několik fakt. V době, kdy emigrantská veřejnost pranýřovala pátera Cennéta za domnělý „katolický proselytism mezi ruskými dětmi“ zůstal metropolita objektivní a v rozmluvě se zástupci novin prohlásil, že odpovědnost spočívá pouze na rodičích. Metr. Jevlogij není proti tomu, aby jeho věřící se seznamovali s katolictvím, a tak, s jeho tichým souhlasem, existuje v Paříži pravoslavně-katolický kroužek, i t. zv. „Ruské studentské křesťanské hnutí“ udržuje stálé kulturní styky s benediktinským klášterem v Amay a s Apoštolátem sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci. Vše to ovšem neznamená, že by metr. Jevlogij opustil tradiční pravoslavné hledisko, jako neznamená ani to, že by všichni jeho stoupenci byli podobni svému pastýři. V každém případě svědčí však činnost Jevlogije o takové snášenlivosti a irenismu, jaké zřídka nacházíme mezi východními biskupy. Musíme však bohužel podotknouti, že metr.Jevlogij přece asi více sympatisuje s protestanty, nežli s katolíky, což vede k tomu, že protestantství má určitý vliv na ruské kněžstvo a věřící mládež.
Tak trvá tato rozepře mezi dvěmi hierarchy, mezi dvěmi částmi ruské emigrace. Podstatný rozdíl světových názorů dává jen malou naději na blízké usmíření, a tak plyne duchovní život věřících místo jednoho — dvěma proudy ve dvou rozličných směrech.
Velký vliv na náboženský život emigrace projevuje známá YMCA a s ní spřízněné kruhy protestantské a anglikánské veřejnosti. Jejími prostředky vydržuje se nakladatelství ruských filosofických a bohosloveckých knih, pořizují se letní tábory pro mládež, pořádají konference atd.
V Paříži existuje tak zv. „Nábožensko-filosofická Akademie“, jejímiž členy jsou N. Berdjajev, N. Stěpun, V. Zěnkovský, S. Bulgakov a jiní. Orgánem této skupiny je časopis „Puf“, vydávaný za finanční pomocí YMCY, což působí ve značné míře jak na ráz uveřejňovaných článků, tak i na zdrženlivé stanovisko redakce vůči unio- nistické otázce.
Jedním z hlavních středisek emigrantského duchovního života je pařížský „Bohoslovecký ústav“, založený metropolitou Jevlogiem v roce 1924. Tento ústav má vychovávali a vzdělávali pravoslavné kněžstvo v duchu staré ruské tradice, teoreticky i prakticky. Roku 1929-mě celkem 35 chovanců ve třech ročnících: v prvém 10, ve druhéml4, a ve třetím 11. Většina z nich je nemajetná a je ústavem zdarma vydržována. Roční náklad činí 20.000 dolarů, a je hrazen sbírkami mezi emigrací, hlavně však dary anglikánských kruhů církevních z Anglie a Ameriky. Tím vysvětluje se sklon části pravoslavné emigrace k anglikánům.
Mezi profesory ústavu je řada mužů, kteří dříve nikdy nepřednášeli na teologických fakultách a jsou v bohosloví spíše samouky, než opravdovými odborníky: na př. Bulgakov, Bezobrazov, Zěňkovský, Florovský a j.
Vládne-li v ústavě blahovolnost vůči anglikánům, pak poměr ke katolíkům je zcela jiný. Lhostejnost a nepřátelství vůči Římu jsou patrny ze všech přednášek a vědeckých prací profesorů; stálé upozorňování na „katolické bludy“ má za účel odvrátit zájem studenstva od ekumenické církve. Budoucí ruští kněží jsou odchováváni v ovzduší idealisovaných a stylisovaných představ o „nenapodobitelné tvářnosti ruské zbožnosti“ — zkrátka místo skutečného života a historické pravdy je jim podáván jakýsi čarokrásný mythus. Následky takového vychování mohou býti, bohužel, nebezpečné, jelikož vybájené představy jsou vždy velmi křehké a snadno podléhají nárazu skutečného života.
Během posledních let rozšířila se též jiná emigrantská organisace, t. zv. „Ruské studentské křesťanské hnutí“. Dříve byla to pouhá ruská odbočka YMCY, která po nějaké době dovedla se osamostatnili, a to nejenom finančně, nýbrž také ideově. Nyní je „hnutí“ čistě pravoslavnou organisací, ovšem často i v ní jsou pociťovány různé cizorodé vlivy. „Hnutí“ čítá dohromady asi 1000 členů, tvořících síť místních oddělení a kroužků, nacházejících se pod vedením tajemníků, kteří se řídí směrnicemi, podávanými ústředím. Tato organisace má vlastní časopis, pořádá ročně několik menších a jednu větší konferenci na náboženská témata,hradí náklad přednášek, dává podnět ke vzniku kroužků věnujících se studiu Písma, liturgie a života světců, financuje letní tábory mládeže atd. Roční rozpočet přesahuje 800.000 franků, kterýžto obnos je hrazen z části sbírkou mezi emigranty, z části milodary od cizinců — přátel Ruska. V „Hnutí“ jsou ovšem zastoupeny různé směry, a proto činnost ústředního výboru musí být velmi umírněnou a snášenlivou. Na konferencích „Hnutí“ jsou obyčejně přítomni cizinci, někdy katolíci, častěji však protestanté. Členové hnutí zúčastňují se ochotně sjezdů protestantské mládeže, navštěvuji katolické kláštery a udržují stálé přátelské styky s representanty jiných vyznání. Poslední dobou věnuje se zvláště mnoho pozorností otázce sblížení s katolictvím. Za tím účelem utužuje se poměr s amayskými benediktiny, navázány stálé kulturní styky s Apoštolátem sv. Cyrilla a Metoděje, dokonce v Paříži organisován zvláštní kroužek, jehož členové pod vedením prof. Maritaina seznamují se se životy katolických světců. Ovšem, ne každý z členů hnutí hledá v těchto stycích jen poučení pro sebe; jsou i tací, kteří se snaží především ukázat cizinci „nádheru a krásu východního pravoslaví“, avšak fakt tohoto zájmu o katolictví je dost významný a sympatický.
Nutno poznamenat!, že nejen členové hnutí, nýbrž i četní Rusové zajímají se o praktické sociální křesťanství. Je nepochybno, že v zájmu přiblížení psychologie pravoslavných ke katolickému vzoru bylo by velmi důležitým ukázat Rusům celou činnost latinské církve směřující k pokřesfanění života. Kdyby názory katolické církve na sociální otázku, actio catholica, myšlenku laického apoštolátu, liturgické a eucharistické hnutí — to vše bylo známo Rusům, přinutilo by je zajisté, aby odřekli se mnohých zastaralých předsudků a nesprávných námitek proti sjednocení církví.
Organisace t. zv. „jevrazijské“ pomalu se rozpadávají a ztrácejí pro mládež svou přitažlivost. Jevrazijská ideologie, příznačná svou nenávisti vůči katolictví a odporem ke každému autoritativnímu prvku v církevním životě — pomalu bledne a mizí. Náboženská stránka jevrazijských teorií je nyní zatlačena do pozadí čistě politickými zájmy. Je pravděpodobno, že během příštích let toto učení, které tak neočekávaně vzniklo a tak povážlivě se rozšířilo, nebude přicházet! vůbec v úvahu.
V Paříži a v Berlíně existují evangelické a protestantské mise mezi pravoslavnými. Misionáři V. Fetler a Ragosin
pořádají „rozhovory" na náboženská témata a získali asi 100 duší. Asi stejný počet emigrantů vstoupil do Armády spásy, která zařídila zvláštní „ruskou četu“, je pozorovat velký zájem o teosofii a učení Krišna- murtiho; existuje ruský „Řád hvězdy na Východě“, který vydává svůj časopis. V Paříži je také ruská zednářská lóže, čítající nevelký počet členů; toto hnutí není však příliš rozšířeno.
Úplně isolovaně žijí starověrci, ve většině případů soustředěni v Lotyšsku. Mají v emigraci vlastního biskupa, vydávají časopis a projevili velkou svornost a organisovanost.
Zvláštní zájem západního čtenáře budí ovšem stav ruského katolictví. Nutno poznamenali, že v poslední době bylo dost případů konverse Rusů do latinského obřadu, dokonce obřadová otázka byla někdy prohlašována conditio sine qua non připojeni ke katolictví. Velice rozšířeny jsou též případy, kdy ruští katolíci východního obřadu žijí a obcuji ve skutečnosti v ritu latinském. Tento zjev lze z části vysvětlili jistým estetismem a romantismem, vlastním některým konvertitům, z části ovšem nese vinu nedostatečná znalost katolictví, což se někdy projevuje v naivním přání, aby nově nalezená pravda nepodobala se v ničem pravdě staré. V tomto směru nové rozhodnutí ) Kurie o usnadnění přestupu z jednoho obřadu do druhého bude míti zajisté velmi blahodárný účinek, poněvadž se tím zdůrazní stejná důležitost obou ritů. Není ovšem vyloučeno, že ještě nějaký čas bude patrna snaha přestupovali z východního obřadu do latinského, avšak v nejbližší době tento zjev asi pomine, a tak při konversích budou rozhodovali pouze náboženské popudy, nikoliv romantické.
Ruští emigranti — katolíci východního obřadu — žiji hlavně ve větších městech Evropy. V Paříži, Berlíně a Praze mají stálé chrámy, anebo alespoň stálé místnosti pro bohoslužbu. V Lilie existuje seminář sv. Vasilije Velkého, v němž jsou vychováváni budoucí kněží. Ruští katolíci vydávají 4 periodické orgány: ročenku „Katoličeskij
Vreměnník", čtvrtletník „Blagověst“, časopis „Kitěž“, redigovaný msgr. Okolo-Kulakem a lidový časopis „Chri- stianin“ — obě poslední edice jsou v Polsku. Mimo to společnost sv. Jana Zlatoústého, Apoštolát sv. Cyrilla a Metoděje, Mathias Griinwald-Verlag a redakce „Chri- stianinu“ vydávají někdy jednotlivé brožury a knihy. K upevnění ruského katolictví mocně přispěje to, že ruští konvertité obdrželi konečně vlastní hierarchii. Pro západní Evropu byl jmenován biskupem pro emigranty J. M. Petr Buczis, do Polska Czarnecki a do Číny Florian Abrantowicz O. M., čímž byla zahájena konsolidace rusko-katolické církve východního obřadu.
Poměrně nevelký počet konversí neznamená však malý zájem o sjednocení. Naopak, v přirovnáni k době předválečné tento zájem značně se rozšířil a zmohutněl. Skutečnost, že Rusové studuji katolictví, seznamuji se s ním, organisují za tím účelem kroužky, navštěvuji katolické kláštery — to vše je příznačné a důíežité. Mnozí pravoslavní, ačkoliv sympatisují s katolictvím, nemají přece dost odvahy aktem konverse vzdorovat! ustáleným názorům svého okolí. Druzí z důvodů jistého církevního patriotismu, nechtějí opustit pravoslaví v onen okamžik, kdy je mu nejhůře. A tak se stává, že četní lidé vystříhají se přestoupili ke katolictví, ačkoliv mají jistou touhu tak učinit — tento zjev lze definovat jako ruské filokatolictvi. Ovšem, kdyby ono popíralo účelnost konverse, anebo chtělo dosáhnout pouze jistého zlepšení pravoslaví dle katolických vzorů — pak bylo by nutno uznat filokatolictvi spíše záporným, nežli kladným činitelem v díle sjednocení církvi. Ruští filokatolici hledají však obrození pravoslaví cestou Unie a uznávají správnost všech katolických hledisk. Překážeti rozmachu konversí filokatolictvi zajisté nebude, za prvé proto, že akt konverse je někdy nutným pro spásu duše, za druhé pak, že konec konců filokatolictvi je jen poloviční pravdou, a duše člověka prahne po pravdě celé. Úloha filokatolictvi je taková: být jakousi přípravou k Unii, pomáhat: sblížení církví, vzbuzovali u Rusů zájem o sjednoceni a zprostředkovali působení katolických vlivů jak v pravoslavné bohoslovné vědě, tak i v myšlení ruského národa.
Že idea filokatolictví je schopna života, potvrzuje se celou řadou předchůdců, mezi nimiž byly vynikající osobnosti, jako Solovjev a prof. Světlov. V každém případě ruské filokatolictví musí vzbudit pozornost Západu, a to již proto, že je schopno osvojit si ony vlivy, které může na ně míti bohoslovecká myšlenka římské církve.
*
Tak žije, věří a hledá pravdu ruská emigrace. Její cesty nejsou vždy správné, a možno, že někdy nevedou k cíli. Avšak nepředpojatý pozorovatel musí si uvědomiti, že za takových poměrů a okolností, v jakých žijí zahraniční Rusové, je každé hledání pravdy věcí nesnadnou a těžkou. Nemajíce přímých styků s vlastí, jsou odloučeni od myšlenkových proudů, jimiž žije ujařmené Rusko; v nepřetržitém boji o kousek chleba snaží se emigranté zachránit jistý idealism, vždy vlastní ruské inteligenci jako celku. Je to nejen dost obtížný, ale zároveň i velice čestný úkol — zda bude splněn, ukáže budoucnost.
5. Evrazijství.
V letech 1921—22 žila ruská emigrace v podmínkách, jež vyvolávaly stálé napětí. Očekával se zázrak, věřilo se, že Rusko vstane náhle z mrtvých, že vše se pozmění, že přestanou smutné dni a na jejich místo nastoupí království velikosti a slávy. Za takových okolností lehko povstávají messianistické naděje a touhy. Emigrace pila z kalichu hlubokého ponížení. Toto ponížení nerodilo však pokoru, nýbrž vyvolávalo rozčilenost a vzpouru ducha. Křiklavý rozpor mezi vlastním chudým životem a veselým, bohatým a svobodným životem evropských měst, v nichž ruští uprchlíci žili, vyvolával závist a rozmrzelost, a to zvlášť silně vůči spojencům ze včerejška. Tvrdá práce v dolech bulharských, ve zničených provinciích severovýchodní Francie, stávala se čím dále tím více nenáviděnou a nesnesitelnou. Bavící se a odpočívající poválečná Evropa připadala emigraci jako „degenerující se, buržoásní a marná“. Ostatně byla tehdy v této Evropě moderní tvrzení o „kulturní krisi“, zániku západu atd. Bylo tedy lehko věřiti, že západ spotřeboval již všechny své síly.
Sověty přibližovaly se k Německu a vyhrožovaly šavlí. Mezi emigranty rodil se hrdý pocit příslušnosti k tomu, třeba i bolševickému, vždy však silnému Rusku. Zdálo se, že v rudé Moskvě skrývá se zvláštní zdatnost, že je jiná než západ. Jiná, nezdolná, neodvislá. Myslelo se, že Rusko může západ zničili …