Jak se v minulosti stavěla Církev k požadavkům světské moci?
Polemika: Pracujte, jakoby všechno záviselo jenom na vás samých Příspěvky od Hodie 8.4.2020 Poté co, biskupové nejen u nás vyhověli nařízení státu, aby dočasně omezili nebo pozastavili konání bohoslužeb s účastí lidu, snesla se na ně z části konzervativnějších kruhů vlna kritiky. Většina reakcí se bohužel nese v emotivním duchu, pokusme se tedy nyní přenést vše do racionální roviny a zamyslet se nad problémem hlouběji. Začněme od základů. Stát je dokonalou společností, jejímž smyslem a úkolem je zajišťovat obecné dobro, tedy dobro celku, ale i nedokonalých společností a jednotlivých obyvatel spadajících do její působnosti. Aby mohl stát tomuto úkolu dostát je vybaven různými pravomocemi: zákonodárnou, správní a soudní. Autorita státu či přesněji jeho představitelů pochází v posledku od Boha, ostatně jako každá oprávněná moc člověka nad člověkem. Instituce státu také vycházejí z určitého nezbytného přirozeného rozdělení povolání v rámci společnosti, což nakonec prospívá celku. To však zároveň vyžaduje jistou rozumnou míru důvěry v ostatní složky společnosti při plnění jejich úkolů. Jednotliví obyvatelé, ale i jejich skupiny, jsou vůči státu povinováni poslušností, což vyplývá z již výše zmíněných skutečností, tedy toho, že se jeho autorita odvozuje od Boha a že jeho smyslem je obecné dobro. Navíc podřízený jednotlivec není schopen nejen řadu povinností státu sám zajistit, ale ani v mnoha případech dostatečně posoudit vhodnost kroků, které přispívají k zachování obecného dobra. Je to dáno tím, že vychází především ze svého osobního pohledu, kdežto stát musí nebo by alespoň měl zohledňovat vícero oblastí, jež ovlivňují život společnosti (zdraví a bezpečnost obyvatelstva, hospodářský dopad, zahraničněpolitické okolnosti atp.). Dodejme, že za výjimečných okolností má stát právo uplatnit rovněž výjimečné prostředky, aby obecné dobro zajistil. Stát se může při uplatňování moci provinit dvěma způsoby: tím, že jeho rozhodnutí odporují jeho cíli, nebo když překračuje své pravomoci. Zatímco v případech, kdy stát nařizuje něco, co očividně odporuje přirozenému či Božímu zákonu, člověk nejenže není takovým rozhodnutím vázán, ale dokonce nesmí uposlechnout, tak pokud jde o překročení pravomocí, lze se svodně rozhodnout, zda se člověk vůli státu podřídí či nikoliv. Tehdy je rozumné brát v potaz důvody, které stát k danému kroku vedly. Tím se dostáváme k jádru problému. (Podotýkám, že problémem není míra nebezpečnosti koronaviru, ale postoj církevních představitelů k nařízením států v této věci.) Církev je, stejně jako stát, dokonalou společností, ovšem s jiným hlavním cílem. V jejím případě jím není pozemské obecné dobro, nýbrž vést lidi do nebeské blaženosti. Je zřejmé, že stát svými nařízeními ohledně bohoslužeb překračuje svoje pravomoci, jelikož jejich podoba je výlučnou záležitostí Církve. Na druhou stranu stát zde nejedná z nějakých nedovolených pohnutek, ale ve snaze zajistit obecné dobro, kterým ochrana zdraví obyvatelstva bezesporu je. Byť je pokladnice pravd víry, kterou Církev spravuje, přebohatá, tak poznatky z oboru epidemiologie do ní nespadají. Církev proto není z věci samé schopna zevrubně posoudit míru nebezpečí nějaké nákazy a případné kroky směřující k jejímu zdolání, pokud se přímo netýkají oblasti morálky či víry. A v ještě větší míře to platí o jednotlivcích. Jak píše sv. Tomáš Akvinský, „nenáleží komukoli, aby vykládal, co je obci užitečně a co neužitečné, nýbrž to náleží pouze vládcům“. Je třeba mít na paměti, že stát může jednat i na základě tajných informací, jež nejsou ani v době internetu přístupné obyvatelstvu. Každé jednání má být rozumné, proto i církevní představitelé mají rozumně zvážit požadavek státu. Rozhodnutí státu je vedeno péčí o obecné dobro. (Dodejme, že není nikterak neopodstatněné, jak třeba ukázaly případy protestantských sekt v Jižní Koreji, které přehlížením hygienických pokynů přispěly k rozšíření nákazy.) Navíc je velmi pochybné, zda lze označit za rozumné jednání výzvu k občanské neposlušnosti, čemuž by se vlastně nevyhovění nařízení státu rovnalo, v době, kdy je celá společnost, ať už oprávněně či nikoliv, znepokojena narůstajícím počtem nemocných a mrtvých v souvislosti s koronavirem. Katolíci by tak mohli být dokonce vnímáni jako šiřitelé nákazy, a jen těžko by přesvědčovali, že jednají ve jménu blíženecké lásky a vydávají svědectví Kristu. Jak se v minulosti stavěla Církev k podobným požadavkům světské moci? Když v Buenos Aires vypukla v roce 1871 epidemie žluté zimnice, tehdejší apoštolský vikář Mons. León Federico Aneiros vyhověl žádosti úřadů a uzavřel všechny kostely ve městě. Navíc na základě rozhodnutí Lidové komise pro zdraví zrušil až na malé výjimky velikonoční obřady. Deník La Tribuna psal: „Nejdůstojnější pan biskup chápe požadavek Lidové komise pro zdraví a nařídil zrušení všech těchto oslav. Nevadí. Uděláme si chrám ve svém srdci a z něho budeme vznášet své horoucí modlitby. Tak uctíme Mučedníka mučedníků, posilníme svého ducha, abychom mohli pokračovat ve svém díle, a získáme spásu lidem, které dnes zaplavuje bolest a zármutek.“ Veřejné bohoslužby byly také rušeny v souvislosti se španělskou chřipkou. V USA známý odpůrce modernismu, amerikanismu a prohibice arcibiskup Sebastian Gebhard Messmer z Milwaukee ve svém listě z 21. října 1918 uvedl: „Bezpochyby už víte, že státní úřady nařídily uzavření všech veřejných míst, a to včetně kostelů a škol, aby se tak zabránilo šíření španělské chřipky. Ačkoli to pro katolíky znamená velkou oběť, musíme nařízení uposlechnut. Proto až do dovolání nařízení se nebudou v našich kostelech konat žádné veřejné bohoslužby.“ Pittsburský biskup John Francis Regis Canevin rovněž vyhověl nařízení státních úřadů a ve svém prohlášení mj. napsal: „Pro katolíky je opravdu velmi těžké přijít o možnost účastnit se mše a jiných bohoslužeb v našich kostelech; ale pokud státní úřady, jejichž povinností je chránit veřejné zdraví, soudí, že je nezbytné zavřít kostely a školy a přijmout další přísná opatření proti epidemii zákeřné nemoci, pak jedinou povinností pastýřů i lidu je spolupracovat se státními úřady ve svém okrsku, dodržovat zákony a plnit opatření, která jsou stanovena pro obecné dobro. V městě Pittsburghu budou kostely uzavřeny pro veřejné bohoslužby; žádná skupina lidí se v nich nesmí shromažďovat.“ Podobně postupovali i ostatní američtí biskupové. Filadelfský arcibiskup Dennis Joseph Dougherty navíc např. nařídil, aby byly v kostelech dočasně zřízeny nemocnice. Někteří hierarchové však vyjadřovali svůj nesouhlas s opatřeními státních úřadů. Nejznámějším je asi případ biskupa Johna Glennona ze St. Louis, který se dlouho přel se zdravotním komisařem města Maxem C. Starkloffem ohledně nezbytnosti zákazu veřejných bohoslužeb, ale nakonec ustoupil s tím, že „kostely zůstanou otevřeny pro neformální návštěvy nejsvětější svátosti. Ve svém prohlášení pak biskup Glennon uvedl: „Vyzývám kněze a věřící, aby veškerým způsobem spolupracovali s ministerstvem zdravotnictví na ukončení šíření chřipky, a tak zabránili epidemii.“ Dodejme, že díky přísným opatřením byl počet nakažených v St. Louis jeden z nejnižších v přepočtu na počet obyvatel ve srovnání s ostatními velkými městy. Také ve Španělku se v oné době téměř všichni biskupové podřídili rozhodnutí světské moci a uzavřeli kostely. K zajímavé situaci došlo v souvislosti se španělskou chřipkou Itálii, kde sice nebyly bohoslužby s účastí lidu zcela zakázány, ale někteří prefekti omezili trvání mší od patnácti do dvaceti minut. Žádný z biskupů, ani sám papež Benedikt XV., proti takovému neoprávněnému zásahu tehdy veřejně neprotestoval. Tyto i jiné příklady svědčí o tom, že se Církev dokáže rozumně přizpůsobit realitě a neoddává se kvietistickému snění. Obecně např. neschvaluje kremaci, ale v určitých případech, jako jsou epidemie nebo válka, připouští spalování těl zesnulých. Stejně tak z dostatečně oprávněných důvodů zbavuje křesťany některých povinností (nedělní klid, nedělní povinnost, předepsaný půst). Ještě zmiňme, že kdyby někdo s nakažlivou chorobou vědomě vystavil ostatní svou přítomností na bohoslužbě nebezpečí onemocnění, mohl by se dopustit i těžkého hříchu. Pokud tedy podle mínění příslušné světské autority určité shromáždění lidí hrozí nákazou a rozšířením nemoci, není žádné rozumné překážky, aby to církevní autority neuznaly za oprávněný důvod omlouvající nedělní povinnost, v opačném případě by se mohli věřící vystavit škodě na zdraví a utrpělo by tím i obecné dobro společnosti. Výtky, že se takovým postojem opomíjí nadpřirozená rovina, jsou liché. Nezapomínejme, že máme v první řadě užívat řádných prostředků, přičemž řádné prostředky v případě nákazy týkající se celé společnosti určuje v první řadě oprávněná autorita. To pochopitelně neznamená, že nemáme prosit o nadpřirozenou pomoc. Jak to krásně vystihl sv. Ignác z Loyoly: „Pracujte, jakoby všechno záviselo jenom na vás samých, ale modlete se, jakoby všechno záviselo jenom na Bohu a nic na vás.“ Martin R. Čejka Poznámka: V textu jsem se zaměřil pouze na to, zda je rozumné, že se církevní představitelé ve věci epidemiologických opatření podřizují nařízením státu. Nemusí to nutně znamenat, že osobně se všemi těmito kroky souhlasím nebo že stejně vnímám míru nebezpečí.
