22:40
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 08-40 SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. …Více
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 08-40
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
8.
V 19. století „nebyla zaručena délka pracovní doby ani zdravé podmínky práce, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci.“ Proto Sv.Jan Pavel připomenul slova papeže Lva XIII.: „Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální.“ (Centesimus annus,I,7)
Evangelium učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden odměny za svou práci. (LK 10,7; 1 TIM 5,18) Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. (Lv 19,13; JAK 5,4) Avšak tím se tvoje přirozené právo v pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.
Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou.
Co je to pracovní smlouva? Je to smlouva, kterou se pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.
Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za úhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu a oslavě Boží.
Pracovní smlouva se však liší od jiných smluv. Má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se od ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.
Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá zaměstnavatele jako nadřízeného, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdní pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.
Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.
Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.
Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a díla sv.Jana Pavla II. Centesimus annus, zůstávají i ve třetím tisíciletí dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část, totiž na spravedlivou mzdu.
Co je spravedlivá mzda?
Lev XIII. jasně a důrazně vyhlásil důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo „by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.
Přijme-li dělník mzdovou sazbu, tak by se mohlo zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy snad dostál své povinnosti a že už není ničím povinen. Kromě toho stát, jak se koncem 19. století tvrdilo, není oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.
Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.
Mzda musí dostačovat k obživě dělníka s jeho rodinou.“ (CENTESIMUS ANNUS,I,8)
Tady by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená být i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém zmatku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly výjimky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes pracují většinou proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě rodiny.
Sv.Jan Pavel vyslovil závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouto částku, a nic víc ti nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situaci je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, takže nespravedlnost zůstává nespravedlností.
Na to upozorňoval už papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka s jeho rodinou. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou pro pracovníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí hroznou vadou.
Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou poměrně nízké, takže oba dva - manžel i manželka jsou okolnostmi nuceni k mimorodinnému zaměstnání.
Sv.Jan Pavel řekl s přihlédnutím k situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale většinou to není dodržováno. Takový živelný a dravý kapitalismus, jaký naši politikové a ekonomové u nás podnítili, působí škodlivě a zhoubně.
Jestliže se za komunismu u nás odměňování lidí za práci řídilo zásadou každému stejné existenční minimum, a slibovalo kvůli iluzi budoucího ráje na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dneska stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.
Spravedlivá mzda je složená, protože musí brát ohled na:
potřeby pracovníka s jeho rodinou,
jeho pracovní výkon,
jeho úsilí či oběť, kterou vynaloží na práci.
I kdyby se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila, a třeba by nebyla přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.
Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je zásada ekvivalentnosti. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě jejího výsledku. Pokud by si někdo myslel, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to jednostranně mechanicky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.
Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční zásada musí být doplněna hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.
Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. Proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.
Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě je to stát, kdo má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou. Tam, kde zaměstnavatel ž nějakých důvodů nemůže hradit rozdíl, je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.
Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.
Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus, patří vážné varování: „Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji.“ (Centesimus annus,IV,35)
Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Ježto se ve světě opakuje a pokračuje rozmach živelného kapitalismu, přispívá to k novému, neblahému rozdělování světa, tentokrát nejen na chudý Jih a bohatý Sever, ale třeba v samotné Evropské unii se vyčleňuje a stále více vyhraňuje bohatý Sever a chudý Jih.
Zatímco se jižní zaostalejší národy Evropy propadají do svých dluhů, Německo na tom všem vydělává, třebaže se přitom měna celé Evropy otřásá.
Proč je to pro Německo…
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
8.
V 19. století „nebyla zaručena délka pracovní doby ani zdravé podmínky práce, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci.“ Proto Sv.Jan Pavel připomenul slova papeže Lva XIII.: „Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální.“ (Centesimus annus,I,7)
Evangelium učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden odměny za svou práci. (LK 10,7; 1 TIM 5,18) Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. (Lv 19,13; JAK 5,4) Avšak tím se tvoje přirozené právo v pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.
Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou.
Co je to pracovní smlouva? Je to smlouva, kterou se pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.
Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za úhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu a oslavě Boží.
Pracovní smlouva se však liší od jiných smluv. Má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se od ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.
Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá zaměstnavatele jako nadřízeného, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdní pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.
Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.
Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.
Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a díla sv.Jana Pavla II. Centesimus annus, zůstávají i ve třetím tisíciletí dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část, totiž na spravedlivou mzdu.
Co je spravedlivá mzda?
Lev XIII. jasně a důrazně vyhlásil důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo „by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.
Přijme-li dělník mzdovou sazbu, tak by se mohlo zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy snad dostál své povinnosti a že už není ničím povinen. Kromě toho stát, jak se koncem 19. století tvrdilo, není oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.
Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.
Mzda musí dostačovat k obživě dělníka s jeho rodinou.“ (CENTESIMUS ANNUS,I,8)
Tady by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená být i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém zmatku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly výjimky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes pracují většinou proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě rodiny.
Sv.Jan Pavel vyslovil závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouto částku, a nic víc ti nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situaci je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, takže nespravedlnost zůstává nespravedlností.
Na to upozorňoval už papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka s jeho rodinou. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou pro pracovníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí hroznou vadou.
Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou poměrně nízké, takže oba dva - manžel i manželka jsou okolnostmi nuceni k mimorodinnému zaměstnání.
Sv.Jan Pavel řekl s přihlédnutím k situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale většinou to není dodržováno. Takový živelný a dravý kapitalismus, jaký naši politikové a ekonomové u nás podnítili, působí škodlivě a zhoubně.
Jestliže se za komunismu u nás odměňování lidí za práci řídilo zásadou každému stejné existenční minimum, a slibovalo kvůli iluzi budoucího ráje na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dneska stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.
Spravedlivá mzda je složená, protože musí brát ohled na:
potřeby pracovníka s jeho rodinou,
jeho pracovní výkon,
jeho úsilí či oběť, kterou vynaloží na práci.
I kdyby se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila, a třeba by nebyla přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.
Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je zásada ekvivalentnosti. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě jejího výsledku. Pokud by si někdo myslel, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to jednostranně mechanicky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.
Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční zásada musí být doplněna hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.
Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. Proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.
Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě je to stát, kdo má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou. Tam, kde zaměstnavatel ž nějakých důvodů nemůže hradit rozdíl, je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.
Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.
Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus, patří vážné varování: „Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji.“ (Centesimus annus,IV,35)
Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Ježto se ve světě opakuje a pokračuje rozmach živelného kapitalismu, přispívá to k novému, neblahému rozdělování světa, tentokrát nejen na chudý Jih a bohatý Sever, ale třeba v samotné Evropské unii se vyčleňuje a stále více vyhraňuje bohatý Sever a chudý Jih.
Zatímco se jižní zaostalejší národy Evropy propadají do svých dluhů, Německo na tom všem vydělává, třebaže se přitom měna celé Evropy otřásá.
Proč je to pro Německo…