Komunistické strany měly své „orgánové intelektuály“. Papež František je má také. Jmenují se Antonio Spadaro, Marcelo Figueroa a Viktor Manuel Fernández.
Ten první je Ital a jezuita, redaktor revue Civiltà Cattolica“ . Zbývající dva jsou Argentinci a první z nich není ani katolík, ale presbyteriánský pastor, kterého Bergoglio jmenoval šéfredaktorem argentinského L´Osservatore Romano v Buenos Aires.
Antonio Spadaro Marcelo Figueroa
Spadaro přetvořil „La Civiltà Cattolica“ na hlásnou troubu Domu Svaté Marty, tedy papeže. Spolu s Figueroa uveřejnili v posledním čísle článek, který se obul do USA jako uragán a napadá konzervativní proudy jak katolíků tak protestantů, že si počínají v zemi se stejnou logikou, jakou se inspiruje islámský fundamentalismus Osamy bin Ladena a Kalifátu.
A co svedlo tyto katolíky a protestanty do společné fronty jako „nové křižáky“? Taková témata jako potraty, homosexuální sňatky a náboženská výchova ve školách“, jinými slovy „zvláštní forma obrany náboženské svobody“. Podle obou autorů „podněcují ekumenismus nenávisti“, který připomíná nostalgicky „rysy teokratických států“. Všechno toto se děje samozřejmě jako protiklad ekumenismu Jorge Mario Bergoglia, papeže „slučování, míru a setkávání“.
Potíž je v tom, že obrana života, rodiny a náboženské svobody jsou již více než jedno desetiletí v záhlaví hlavní agendy americké katolické církve, která nemohla nereagovat, když viděla, jak vlastní souvěrci útočí na věřící, kteří bojují za to, co jejich církve vždy věřily a hájily jako pravdu.
Protest z nejvyššího místa vyšel od arcibiskupa Filadelfie Charlese Chaputa, který odmítl Spadarův a Figueroavův článek jako „zjednodušující a nepřiměřený manévr“. Ale jiné komentáře jsou mnohem ostřejší a zcela otevřeně napadly v jejich čánku celou řadu vulgárních a úplně pomýlených historických a logických nesmyslů.
„Text takového druhu by se hodil do zcela jiné revue“, napsal např. Kanaďan Raymond J. De Souza v listu Crux, nejvýznamnějším katolickém informátoru Spojených států.
Ale ve Františkově písárně u Svaté Marty byl Spadarův a Figueroavův článek vysoce vyzdvižen a jeho úderná síla byla oceněna, protože všichni ho zde četli nejen jako výraz papežova smýšlení, ale také jako projev jeho stylu vlády: v tomto případě jako neslýchaný útok na „ratzingerovské“ křídlo katolické církve v USA.
Ve vědecké oblasti je pater Spadaro poněkud troufalý: teoretizuje, že 2+2 = někdy 5, a je neomylný v tom, jak prognostikuje velké i malé Bergogliovy bitvy. Ale mezi těmito rádci a důvěrníky je jeden, který má k papeži ještě důvěrnější vztah než on. Je to Argentinec Viktor Mauel Fernández, teolog, jehož první objevné dílo z roku 1995 neslo atraktivní titul: „Uzdrav mě svými ústy. Umění líbat".(viz)
Není divu, že po této jeho „premiéře“ a po dalších sporných knižních produktech Řím vetoval jeho jmenování rektorem Universidad Católica Argentina, až ho na toto místo prosadil arcibiskup Buenos Aires Bergoglio, který vybojoval tuto pozici pro svého chráněnce.
2013 ihned po svém nástupu jmenoval Bergoglio Fernándeze titulárním arcibiskupem. A od té doby tráví tento prelát více času v Římě než v Argentině, nadmíru vytížený jako rádce a stín svého přítele papeže.
Celé paragrafy pověstné osmé kapitoly Amoris Laetitia, dokumentu, který otřásl církví, jsou opsány z článků, které Fernández publikoval před deseti lety.
