Nedlouho poté, co jsem se stal na začátku 90. let katolíkem, odcestoval jsem do Číny, abych studoval situaci mých souvěrců v komunistické Číně. Byli rozděleni do dvou sfér, jedni náleželi k církvi kontrolované státem, tzv. vlastenecké církvi Číny, a druzí ke katolické církvi ve spojení s Římem. Nevěnoval jsem mnoho pozornosti „vlastenecké“ části. Myslel jsem si, že jsou to katolíci s malým „k“,kteří si zvykli na kompromisy a kapitulovali před požadavky strany oddělit se od všeobecné církve a od biskupa v Římě. Moje sympatie se obracely ke katolíkům podzemní církve. Byli to biskupové, kněží a laici, kteří v roce 1958 odvážně odmítli požadavky strany přerušit styky s Římem. Naopak, zvolili si katakomby, riskovali vězení, mučení a někdy dokonce život, aby zůstali věrní. Po celá desetiletí je vedli věrní biskupové tajně papežem vysvěcení, snášeli pronásledování a zůstali věrní jediné pravé víře. Zkrátka, věřil jsem, že příslušníci podzemní církve jsou hrdinové, zatímco ti, kteří plnili lavice vlasteneckých kostelů, asi více méně zbabělci. Pak jsem ale navštívil neoficiálního představitele Vatikánu mons. Noniniho. Status tohoto monsignora byl přirozeně neformální, neboť neexistovaly diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Čínou. Byl akreditován na Taiwanu a měl sídlo v Hong-Kongu, tehdy ještě pod správou Britů. Ale celá jeho každodenní práce se zabývala církví v Číně. Mons. Nonini byl v těsném kontaktu s biskupy podzemní církve, která na rozdíl od vlastenecké měla překvapující historii, velmi povzbudivou a založenou na vzájemných vztazích s Římem. Pokud jde o církev vlasteneckou, Nonini mě překvapil sdělením, že sto procent laiků a všech kněží a biskupů je loajálních vůči Magisteriu. Téměř všichni tito biskupové ilegálně vysvěcení požádali papeže o uznání a legitimitu. Takřka všichni, jak jsme prověřili, byli uznáni. Jediné výjimky byli biskupové v Pekingu a Šanghaji a v několika málo velkých městech pro příliš mnoho kompromisů. Na závěr mi řekl: „Církev je nyní spojena více než kdykoliv předtím po čínské revoluci. Staví se kostely a plní se semináře. I když se zvenčí může zdát, že jsou zde ještě dvě církve, uvnitř Číny je jen jedna. Velice mě potěšilo, že podzemní církev v rostoucí míře vycházela z katakomb a v mnoha částech Číny hlásala otevřeně evangelium a dosahovala konverzí. Ještě větším překvapením bylo, že vlastenecká církev, která začínala jako komunistická organizace, která se měla kooptovat a postupně uspávat katolicismus v Číně, se vnitřně transformovala a věřící se cítili jako součást celosvětové církve. Obnovená jednota mezi katolíky, o které mluvil mons. Nonini, se nestala centrem pozornosti ani politického tlaku. Vznikala zdola, nikoliv shora. Nebylo to řešení dokonalé, zbývalo ještě mnoho hlubokých ran z desetiletého rozdělení, ale fungovalo to. Postupně se tvořily i organizace farností a diecézí za tiché podpory a povzbuzování papeže Jana Pavla II. Pro komunistickou stranu oficiálně ateistickou a její agenty zůstávaly obě církve nepřátelským prvkem, ale mlčenlivý souhlas a místní dohody umožňovaly katolíkům existovat a spolupracovat dokonce s podzemními biskupy a jejich jmenovanými nástupci, ale ti získávali svěcení vždy od papeže. Tato více méně šťastná situace byla dlouho trpěna až do XXI. století. Pak se Státní sekretariát, který má prakticky své představitele na celém světě, rozhodl zahájit formální jednání s lidovou Čínou. Současný sekretář kardinál Pietro Parolin, který se dříve věnoval stabilizaci diplomatických vztahů s Mexikem a s Vietnamem, byl nyní pověřen tímto úkolem, který měl vyústit do podepsané dohody s režimem o podřízenosti biskupů. Byl to zásadní omyl z několika hledisek. Předně obrátil pozornost státu a strany k aktivitě katolické církve v Číně. Zatímco Mexiko byla převážně katolická země a ve Vietnamu byla největší skupina asijských katolíků, katolíci v Číně jsou malá menšina roztroušená po celé zemi. Jako takoví mohli provádět evangelizaci, stavět kostely a zřizovat semináře a budili malou pozornost centrální vlády. Hory jsou vysoké a císař daleko, říkají Číňané. Jakmile však Peking zahájil jednání s Vatikánem., začal věnovat velkou pozornost aktivitám místních věřících, a prostor, ve kterém se pohybovali, se stále zmenšoval pod pozorným okem bdělého státu. Vatikánští diplomaté si neuvědomovali, že jednají s diktaturou jedné strany s daleko menší tolerancí, než tomu bylo v Mexiku nebo ve Vietnamu kolem roku 2000. Problém je ještě hlubší. Jak jsem napsal v Bully of Asia, po masakru v Ten An Men 1989 začala komunistická strana Číny praktikovat extrémní formu nacionálního narcismu. Čínskému lidu se sugerovalo, že kultura jejich země je vyššího druhu než jakéhokoliv jiného národa, jaký kdy existoval. Číňané jsou potomci Draka a Královstvím středu země s posláním vládnout všem nižším národům. Státní náboženství, to je samotná Čína. Socialismus je jeho katechismus. Celá Čína je chrám a má uctívat kolektivně svou vlastní velikost. Jestliže tedy Parolin říká čínským vůdcům, že církev v Číně nechce nahrazovat stát, mluví podle západní mentality a nutně musí vzbuzovat podezření. Západní rozlišování vztahu církve a státu v Číně neexistuje. Ale největší jeho omyl byl požadovat, jak je na Západě zvykem, vypracování písemné dohody. Neformální dohoda by byla vzhledem k čínským poměrům mnohem přiměřenější. Jako důsledek těchto špatných kroků se Čína stává stále více nepřátelskou vůči náboženským vyznáním a jejich veřejným projevům. Na posledním sjezdu strany bylo usneseno provádět přísnější kontrolu všech náboženských aktivit po celé zemi. Papež má bez výjimky vysvětit všechny vlastenecké biskupy, zcela likvidovat podzemní církev, počínaje jejími biskupy. Staří biskupové této církve mají být posláni do důchodu a mladí musí být podřízeni vlastenecké církvi. Přijetím slibu budoucí dohody se Vatikán podřídil všem těmto požadavkům. Byli jsme nuceni dívat se na trapné divadlo s podzemním biskupem Petrem Zuangem (88 let), kterého Parolinovi emisaři přinutili, aby odevzdal diecézi Shantou mladému exkomunikovanému biskupovi Huang Bingzhangovi. Tento proces potrvá, dokud nebude umlčeno asi 30 podzemních biskupů, tím nebo oním způsobem. Z tohoto důvodu cestoval kardinál Zen do Říma, aby osobně prosil papeže o změnu této politiky. Tato jednání markantně pomýlená a politicky neschopná zrodila již na čínské scéně nového Mindszentyho. Steven W. Mosher Stilum curiae
Steven W. Mosher je specialistou v oboru sociálních věd, aktivistou „pro život“ a spisovatelem. Jeho specializací je Čína, zvláště aspekty týkající se růstu populace a demografie. Je prezidentem Population Research Institute a zabývá lidskými právy v Číně. V minulých dnech publikoval v OnePetrFine článek o vatikánské diplomacii v Číně. Zdroj: www.lumendelumine.cz/index.php
