3
4
1
2Dopis preláta k Roku víry. Dopis preláta k Roku víry Prelát Opus Dei napsal u příležitosti Roku víry delší dopis. Mluví o nutnosti nové evangelizace a o požadavku znát a vyznávat víru a v modlitbě …Více
Dopis preláta k Roku víry.
Dopis preláta k Roku víry
Prelát Opus Dei napsal u příležitosti Roku víry delší dopis. Mluví o nutnosti nové evangelizace a o požadavku znát a vyznávat víru a v modlitbě se sjednocovat s Kristem.
2013/03/07
PASTÝŘSKÝ LIST VYDANÝ U PŘÍLEŽITOSTI ROKU VÍRY
Mons. Javier Echevarría, prelát Opus Dei
Řím, 29. září 2012
Moje milované děti, kéž vás Ježíš chrání!
1. Zakusili jsme velikou radost při obdržení Apoštolského listu Porta fidei, v němž nám Svatý Otec oznámil úmysl vyhlásit Rok víry. Benedikt XVI. nešetří silami, aby prezentoval hlavní význam evangelia jazykem srozumitelným mužům i ženám 21. století. Proto také 11. října 2011 u příležitosti padesátého výročí zahájení II. Vatikánského koncilu ohlásil Rok víry, který začne následujícího 11. října a skončí o slavnosti Ježíše Krista Krále, 24. listopadu 2013. Začátek tohoto Roku se navíc shoduje s dvacátým výročím apoštolské konstituce Fidei depositum, v níž blahoslavený Jan Pavel II. dal pokyn k vydání Katechismu katolické církve, díla mimořádné hodnoty pro osobní formaci a katechezi, již je třeba neúnavně rozvíjet v celé společnosti.
Rok víry je tedy novou výzvou všem dětem církve, aby si živě uvědomily svou víru a snažily se ji lépe poznávat a věrohodně žít. Zároveň nás pobízí k tomu, abychom se snažili svým příkladem a slovem šířit a předávat víru všem, kdo Krista ještě neznají anebo se pomýlili na cestě k němu.
Svatý otec se s lítostí zmiňuje o tom, že mnoho křesťanů - a to i ti, kteří se pokládají za katolíky - má často větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán. Zatímco v minulosti bylo patrné jednotné tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz víry a jejích hodnot, dnes se zdá, že ve značné části společnosti již tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla velké množství lidí.
2. Tyto úvahy nejsou ničím novým. Ačkoliv se to může zdát jako paradox, již po skončení II. Vatikánského koncilu lidé tušili nebezpečí, že nadšení vyvolané koncilem zůstane jen u pouhých slov a nepronikne do hloubky života věřících nebo že se dokonce z důvodu chybného výkladu a nesprávného uplatňování koncilního učení původní křesťanský duch mylně přizpůsobí duchu světa namísto toho, aby ho pozvedal na nadpřirozenou úroveň.
My, kdo jsme prožili toto období, si pamatujeme na bolest, s níž Pavel VI. po skončení koncilu mnohokrát žehral na velkou krizi víry, kázně, liturgie a poslušnosti, kterou některé části Církve procházely. Svatý Josemaría si uvědomoval starost Svatého otce a v jednom z dopisů adresovaných svým dětem krátce před ukončením koncilu napsal: „Víte, že jsem během těchto uplynulých let s láskou sledoval práci koncilu, a že jsem na něm spolupracoval svou modlitbou a nejednou i vlastní prací. Víte také, že si přeji být a chtěl bych, abyste i vy byli věrní hierarchii Církve v jejích usneseních a to i v těch nejmenších detailech. Abyste nejednali jen jako podřízení nějaké autoritě, ale zbožně jako děti, které jsou a cítí se být členy Kristova Těla a jednají proto na základě lásky.
Nezakrýval jsem vám rovněž svou bolest nad jednáním těch, kteří koncil neprožívali jako posvátný akt v životě církve, ani jako projev nadpřirozeného působení Ducha svatého, ale spíše jako příležitost pro své zviditelnění, pro to dát bezuzdný průchod svým vlastním názorům nebo ještě hůře, jako příležitost jak ublížit církvi.
Koncil se blíží ke konci. Opakovaně bylo oznámeno, že toto zasedání bude již poslední. Až vám tento dopis, který píši, přijde, začne již postkoncilní období a mé srdce se svírá při pomyšlení na to, že může být příležitostí pro nové rány v těle Církve.
Roky, které následují po koncilu, jsou vždy důležité, vyžadují poslušnost při uplatňování přijatých rozhodnutí, rovněž pevnost ve víře, nadpřirozeného ducha, lásku k Bohu a Boží Církvi a věrnost Římskému Pontifexovi.“ [2]
Když takto svatý Josemaría mluvil, nebyl v něm nejmenší náznak pesimismu. Chtěl zdůraznit, že tehdy a za všech okolností jsou potřeba ženy a muži víry.
3. Přes snahy Magisteria za poslední půl století a věrná svědectví velkého počtu lidí, mezi nimiž nechyběli svatí, se šíří celým světem dezorientace. Papež píše: Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5,13-16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali ze zdroje živé vody, která z něj vyvěrá (srov. Jan 4,14). Musíme znovu objevit chuť nechat se krmit Božím slovem, věrně předávaným v Církvi, a chlebem života, nabídnutým jako pokrm jeho učedníkům (srov. Jan 6,51). Ježíšovo učení skutečně zaznívá i dnes se stejnou intenzitou: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm zůstávající pro věčný život“ (Jan 6,27). Otázku, kterou tehdy Ježíšovi kladli jeho posluchači, vznášíme i dnes: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6,28). Známe Ježíšovu odpověď: „To jsou skutky Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (Jan 6,29) Víra v Ježíše Krista je tedy definitivní cestou k dosažení spásy. [3]
4. Rok víry nám nabízí úžasnou šanci pohroužit se hlouběji do božského pokladu, který jsme dostali, a s Boží milostí tuto ctnost šířit koncentrickými kruhy, aby došla široko a daleko. Představuje se nám dokonalá příležitost dát silný impuls nové evangelizaci, kterou svět potřebuje. Můžeme začít naším každodenním úsilím viditelným ve skutcích, růstem našeho přátelství se třemi Osobami Nejsvětější Trojice. Činíce tak můžeme čerpat sílu z víry Maria a Josefa, které často kontemploval a uctíval svatý Josemaría, aby se více identifikoval s Kristem a Boží vůlí. Pokud si přejeme pohnout dušemi, aby se přiblížily k Bohu, musíme k nim mluvit, a to především naším křesťanským životem.
Víme, že náš Otec vždy vzhlížel k příkladu Apoštolů a prvních křesťanů. V těch Dvanácti a v prvotních společenstvích mužů a žen, kteří následovali Krista, zářila síla jistoty víry v Pána a v jeho učení. Učili se a rádi uvažovali nad každým aspektem Spasitelovy cesty na tomto světě. Není nesnadné si představit, jak živě si pamatovali mnoho případů, kdy Kristus naléhavě žádal nemocné, ochrnuté, i své učedníky, aby se na něho obraceli s vírou, aby se modlili nebo s vírou prosili. Také si dobře vryli do srdce Kristovu otcovskou výtku za jejich nedostatek víry přesně před tím, než jim svěřil poslání jít do celého světa šířit zprávu o jeho vzkříšení (srov. Mk 16,14-15).
První křesťané si byli vědomi toho, že také oni potřebovali pevně věřit v Nebeskou milost, aby naplnili příkaz šířit Mistrovo učení. To úžasně potvrzuje mnoho svědectví, která nám zanechali o svém jednání.
Dvanáct apoštolů a naši bratři a sestry si byli vědomi toho, že tato Božím Synem tolik vyžadovaná ctnost víry otevírá cestu naději, že se splní vykupitelský plán. Zároveň se jejich láska a vděčnost Trojjedinému Bohu každým dnem stávala silnější, více apoštolská, schopná přitahovat k Pravdě lidi ze všech prostředí a profesí.
5. Moje dcery a moji synové, to samé se děje teď, protože prostředky, jak nám opakoval svatý Josemaría, jsou stále stejné: Evangelium - žít ho! - a Kříž.
Využijme každou příležitost říkat ostatním, že znovuobjevení radosti a jistoty víry je povinností univerzální Církve, celé Církve. Proto to není jen úkolem pastýřů, ale je to v kompetenci všech věřících. Jak píše Papež ve svém motu proprio k vyhlášení této speciální doby v Církvi, je logické, že kněží mají jít v čele svým příkladem a povzbuzováním. Ale rovněž zve všechny, aby přijali tuto zodpovědnost předávat ostatním poklad Ježíšovy nauky.
Kongregace pro doktrínu víry radí biskupům ve Sdělení z 6. ledna 2012 věnovat pastýřský list tomuto tématu s přihlédnutím ke specifickým okolnostem části věřících, kteří jim jsou svěřeni [4]. To je také důvodem mého dopisu, který se nesnaží o nic víc, než vás všechny podnítit, aby každý sám a také ve společenství s ostatními, znovu obdivoval krásu této víry, kterou jsme dostali od Boha, uváděl ji do praxe ve svém každodenním životě a šířil ji beze strachu z toho, co si jiní myslí.
Tento dokument také potvrzuje, že „svatí a blahoslavení jsou pravými svědky víry“. [5] Proto doporučuje kněžím, aby se snažili seznamovat lidi s životy a vírou tohoto množství světců. A tak je přirozené, že na těchto stránkách zdůrazňuji častou inspiraci ve psaném i ústním učení svatého Josemaríi, milovaného zakladatele Opus Dei, světce, který nám svými apoštolskými plody ukazuje, jak zcela důvěřoval Bohu.
POTŘEBA NOVÉ EVANGELIZACE
6. Lidstvo hladovělo a vždy bude hladovět, také teď, po Božím slově a jeho poznání, i když mnoho lidí si není vědomo této hluboké potřeby svých duší. A nám, kterým dal Pán dar víry, přísluší povinnost probudit se a probudit ty, kteří jsou podrobeni letargii smrti a neužitečnosti. Rok víry, který bude zahájen v rámci Církevního sněmu biskupů, jenž se věnuje nové evangelizaci, představuje další podnět pro nás všechny. Nastal okamžik zrychlení našeho běhu, jak to činí běžci v závodě, když se blíží k cílové pásce.
Živě si pamatuji na to, jak nás důstojný Boží služebník Álvaro del Portillo povzbuzoval k osobnímu úkolu nové evangelizace. Již o Vánocích roku 1985 nám napsal pastýřský list s návrhy, jak intenzivněji spolupracovat na rekristianizaci zemí, v nichž se obzvláště projevovalo postupné oslabování křesťanského života. Varoval nás především před novým pohanstvímpocházejícím z ekonomicky rozvinutějších zemí, které bylo charakterizováno stejně jako nyní „hledáním materiálního blahobytu za jakoukoliv cenu a odporem - skutečnou hrůzou - před čímkoli, co může působit utrpení“. [6]
K tomuto obrovskému apoštolskému úkolu se ještě připojila potřeba starat se také o lidi a společenství Střední a Východní Evropy, která byla desítky let podrobena jhu komunistického materialismu, a která svým prodlužovaným a tichým utrpením vykupovala …
Dopis preláta k Roku víry
Prelát Opus Dei napsal u příležitosti Roku víry delší dopis. Mluví o nutnosti nové evangelizace a o požadavku znát a vyznávat víru a v modlitbě se sjednocovat s Kristem.
2013/03/07
PASTÝŘSKÝ LIST VYDANÝ U PŘÍLEŽITOSTI ROKU VÍRY
Mons. Javier Echevarría, prelát Opus Dei
Řím, 29. září 2012
Moje milované děti, kéž vás Ježíš chrání!
1. Zakusili jsme velikou radost při obdržení Apoštolského listu Porta fidei, v němž nám Svatý Otec oznámil úmysl vyhlásit Rok víry. Benedikt XVI. nešetří silami, aby prezentoval hlavní význam evangelia jazykem srozumitelným mužům i ženám 21. století. Proto také 11. října 2011 u příležitosti padesátého výročí zahájení II. Vatikánského koncilu ohlásil Rok víry, který začne následujícího 11. října a skončí o slavnosti Ježíše Krista Krále, 24. listopadu 2013. Začátek tohoto Roku se navíc shoduje s dvacátým výročím apoštolské konstituce Fidei depositum, v níž blahoslavený Jan Pavel II. dal pokyn k vydání Katechismu katolické církve, díla mimořádné hodnoty pro osobní formaci a katechezi, již je třeba neúnavně rozvíjet v celé společnosti.
Rok víry je tedy novou výzvou všem dětem církve, aby si živě uvědomily svou víru a snažily se ji lépe poznávat a věrohodně žít. Zároveň nás pobízí k tomu, abychom se snažili svým příkladem a slovem šířit a předávat víru všem, kdo Krista ještě neznají anebo se pomýlili na cestě k němu.
Svatý otec se s lítostí zmiňuje o tom, že mnoho křesťanů - a to i ti, kteří se pokládají za katolíky - má často větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán. Zatímco v minulosti bylo patrné jednotné tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz víry a jejích hodnot, dnes se zdá, že ve značné části společnosti již tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla velké množství lidí.
2. Tyto úvahy nejsou ničím novým. Ačkoliv se to může zdát jako paradox, již po skončení II. Vatikánského koncilu lidé tušili nebezpečí, že nadšení vyvolané koncilem zůstane jen u pouhých slov a nepronikne do hloubky života věřících nebo že se dokonce z důvodu chybného výkladu a nesprávného uplatňování koncilního učení původní křesťanský duch mylně přizpůsobí duchu světa namísto toho, aby ho pozvedal na nadpřirozenou úroveň.
My, kdo jsme prožili toto období, si pamatujeme na bolest, s níž Pavel VI. po skončení koncilu mnohokrát žehral na velkou krizi víry, kázně, liturgie a poslušnosti, kterou některé části Církve procházely. Svatý Josemaría si uvědomoval starost Svatého otce a v jednom z dopisů adresovaných svým dětem krátce před ukončením koncilu napsal: „Víte, že jsem během těchto uplynulých let s láskou sledoval práci koncilu, a že jsem na něm spolupracoval svou modlitbou a nejednou i vlastní prací. Víte také, že si přeji být a chtěl bych, abyste i vy byli věrní hierarchii Církve v jejích usneseních a to i v těch nejmenších detailech. Abyste nejednali jen jako podřízení nějaké autoritě, ale zbožně jako děti, které jsou a cítí se být členy Kristova Těla a jednají proto na základě lásky.
Nezakrýval jsem vám rovněž svou bolest nad jednáním těch, kteří koncil neprožívali jako posvátný akt v životě církve, ani jako projev nadpřirozeného působení Ducha svatého, ale spíše jako příležitost pro své zviditelnění, pro to dát bezuzdný průchod svým vlastním názorům nebo ještě hůře, jako příležitost jak ublížit církvi.
Koncil se blíží ke konci. Opakovaně bylo oznámeno, že toto zasedání bude již poslední. Až vám tento dopis, který píši, přijde, začne již postkoncilní období a mé srdce se svírá při pomyšlení na to, že může být příležitostí pro nové rány v těle Církve.
Roky, které následují po koncilu, jsou vždy důležité, vyžadují poslušnost při uplatňování přijatých rozhodnutí, rovněž pevnost ve víře, nadpřirozeného ducha, lásku k Bohu a Boží Církvi a věrnost Římskému Pontifexovi.“ [2]
Když takto svatý Josemaría mluvil, nebyl v něm nejmenší náznak pesimismu. Chtěl zdůraznit, že tehdy a za všech okolností jsou potřeba ženy a muži víry.
3. Přes snahy Magisteria za poslední půl století a věrná svědectví velkého počtu lidí, mezi nimiž nechyběli svatí, se šíří celým světem dezorientace. Papež píše: Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5,13-16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali ze zdroje živé vody, která z něj vyvěrá (srov. Jan 4,14). Musíme znovu objevit chuť nechat se krmit Božím slovem, věrně předávaným v Církvi, a chlebem života, nabídnutým jako pokrm jeho učedníkům (srov. Jan 6,51). Ježíšovo učení skutečně zaznívá i dnes se stejnou intenzitou: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm zůstávající pro věčný život“ (Jan 6,27). Otázku, kterou tehdy Ježíšovi kladli jeho posluchači, vznášíme i dnes: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6,28). Známe Ježíšovu odpověď: „To jsou skutky Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (Jan 6,29) Víra v Ježíše Krista je tedy definitivní cestou k dosažení spásy. [3]
4. Rok víry nám nabízí úžasnou šanci pohroužit se hlouběji do božského pokladu, který jsme dostali, a s Boží milostí tuto ctnost šířit koncentrickými kruhy, aby došla široko a daleko. Představuje se nám dokonalá příležitost dát silný impuls nové evangelizaci, kterou svět potřebuje. Můžeme začít naším každodenním úsilím viditelným ve skutcích, růstem našeho přátelství se třemi Osobami Nejsvětější Trojice. Činíce tak můžeme čerpat sílu z víry Maria a Josefa, které často kontemploval a uctíval svatý Josemaría, aby se více identifikoval s Kristem a Boží vůlí. Pokud si přejeme pohnout dušemi, aby se přiblížily k Bohu, musíme k nim mluvit, a to především naším křesťanským životem.
Víme, že náš Otec vždy vzhlížel k příkladu Apoštolů a prvních křesťanů. V těch Dvanácti a v prvotních společenstvích mužů a žen, kteří následovali Krista, zářila síla jistoty víry v Pána a v jeho učení. Učili se a rádi uvažovali nad každým aspektem Spasitelovy cesty na tomto světě. Není nesnadné si představit, jak živě si pamatovali mnoho případů, kdy Kristus naléhavě žádal nemocné, ochrnuté, i své učedníky, aby se na něho obraceli s vírou, aby se modlili nebo s vírou prosili. Také si dobře vryli do srdce Kristovu otcovskou výtku za jejich nedostatek víry přesně před tím, než jim svěřil poslání jít do celého světa šířit zprávu o jeho vzkříšení (srov. Mk 16,14-15).
První křesťané si byli vědomi toho, že také oni potřebovali pevně věřit v Nebeskou milost, aby naplnili příkaz šířit Mistrovo učení. To úžasně potvrzuje mnoho svědectví, která nám zanechali o svém jednání.
Dvanáct apoštolů a naši bratři a sestry si byli vědomi toho, že tato Božím Synem tolik vyžadovaná ctnost víry otevírá cestu naději, že se splní vykupitelský plán. Zároveň se jejich láska a vděčnost Trojjedinému Bohu každým dnem stávala silnější, více apoštolská, schopná přitahovat k Pravdě lidi ze všech prostředí a profesí.
5. Moje dcery a moji synové, to samé se děje teď, protože prostředky, jak nám opakoval svatý Josemaría, jsou stále stejné: Evangelium - žít ho! - a Kříž.
Využijme každou příležitost říkat ostatním, že znovuobjevení radosti a jistoty víry je povinností univerzální Církve, celé Církve. Proto to není jen úkolem pastýřů, ale je to v kompetenci všech věřících. Jak píše Papež ve svém motu proprio k vyhlášení této speciální doby v Církvi, je logické, že kněží mají jít v čele svým příkladem a povzbuzováním. Ale rovněž zve všechny, aby přijali tuto zodpovědnost předávat ostatním poklad Ježíšovy nauky.
Kongregace pro doktrínu víry radí biskupům ve Sdělení z 6. ledna 2012 věnovat pastýřský list tomuto tématu s přihlédnutím ke specifickým okolnostem části věřících, kteří jim jsou svěřeni [4]. To je také důvodem mého dopisu, který se nesnaží o nic víc, než vás všechny podnítit, aby každý sám a také ve společenství s ostatními, znovu obdivoval krásu této víry, kterou jsme dostali od Boha, uváděl ji do praxe ve svém každodenním životě a šířil ji beze strachu z toho, co si jiní myslí.
Tento dokument také potvrzuje, že „svatí a blahoslavení jsou pravými svědky víry“. [5] Proto doporučuje kněžím, aby se snažili seznamovat lidi s životy a vírou tohoto množství světců. A tak je přirozené, že na těchto stránkách zdůrazňuji častou inspiraci ve psaném i ústním učení svatého Josemaríi, milovaného zakladatele Opus Dei, světce, který nám svými apoštolskými plody ukazuje, jak zcela důvěřoval Bohu.
POTŘEBA NOVÉ EVANGELIZACE
6. Lidstvo hladovělo a vždy bude hladovět, také teď, po Božím slově a jeho poznání, i když mnoho lidí si není vědomo této hluboké potřeby svých duší. A nám, kterým dal Pán dar víry, přísluší povinnost probudit se a probudit ty, kteří jsou podrobeni letargii smrti a neužitečnosti. Rok víry, který bude zahájen v rámci Církevního sněmu biskupů, jenž se věnuje nové evangelizaci, představuje další podnět pro nás všechny. Nastal okamžik zrychlení našeho běhu, jak to činí běžci v závodě, když se blíží k cílové pásce.
Živě si pamatuji na to, jak nás důstojný Boží služebník Álvaro del Portillo povzbuzoval k osobnímu úkolu nové evangelizace. Již o Vánocích roku 1985 nám napsal pastýřský list s návrhy, jak intenzivněji spolupracovat na rekristianizaci zemí, v nichž se obzvláště projevovalo postupné oslabování křesťanského života. Varoval nás především před novým pohanstvímpocházejícím z ekonomicky rozvinutějších zemí, které bylo charakterizováno stejně jako nyní „hledáním materiálního blahobytu za jakoukoliv cenu a odporem - skutečnou hrůzou - před čímkoli, co může působit utrpení“. [6]
K tomuto obrovskému apoštolskému úkolu se ještě připojila potřeba starat se také o lidi a společenství Střední a Východní Evropy, která byla desítky let podrobena jhu komunistického materialismu, a která svým prodlužovaným a tichým utrpením vykupovala …