St. Gallenská skupina je týmem prelátů, který dal dohromady biskup Ivo Fürer z diecéze St. Gallen ve Švýcarsku. Cílem skupiny je prosazení větší kolegiality a synodality v Církvi.[1]
V jejím osazenstvu najdeme známé modernistické preláty současnosti: zesnulého jezuitu, kardinála Carla Martiniho z Milána; kardinála Godfrieda Danneelse z Belgie; kardinála Karla Lehmanna z Mohuče; kardinála Waltera Kaspera z Německa; kardinála Cormaca Murphyho-O’Connora z Anglie; duchem a svými myšlenkami je přítomen i arcibiskup John Quinn, autor pokrokářského bestselleru The Reform of the Papacy („Reforma papežství“).
Zmínění preláti jsou všichni modernisti, všichni heterodoxní, všichni věrolomní, všichni působí pohoršení, všichni jsou nadšenci II. vatikánského koncilu, všichni se nadobro zaprodali revoluci.
A zdá se, že přinejmenším někteří z nich patří k oblíbeným myslitelům papeže Bergoglia.
František například nešetřil bezbřehou chválou na adresu kardinála Martiniho a kardinála Kaspera, tedy dvou z nejdrzejších radikálů naší doby.[2]
Kardinál Bergoglio, tehdejší arcibiskup Buenos Aires, navíc v roce 2012 prohlásil, že má Quinnovu knihu [„Reforma papežství“] a doufá, že její myšlenky budou uvedeny do života.[3]
V St. Gallenské skupině se sešli preláti, kteří si utahovali z papeže Jana Pavla II. a jeho údajných konzervativních způsobů ve vedení Církve.
Papež Jan Pavel II. a kardinál Ratzinger např. trvali na tom, že pokud chtějí biskupské konference vydat nějaká prohlášení, je nutné předložit je Římu, aby znal jejich obsah a případně schválil či neschválil konečné dokumenty před jejich zveřejněním; také v případě liturgických překladů je před jejich vydáním nutný souhlas Říma; Vatikán může zasáhnout proti radikálnímu teologovi, byť by se těšil podpoře místních biskupů atd. Čímž preláti ze St. Gallenské skupiny pohrdali jakožto otravným papežským vměšováním.
Titíž biskupové byli zděšeni slovy kardinála Ratzingera, tehdy hlavy Kongregace pro nauku víry, jenž trval na tom, že všeobecná Církev je „ontologicky nadřazená“ místním církvím[4], což vyžaduje všeobecného pastýře, papeže.
Preláti ze St. Gallenské skupiny se spolu s kardinálem Bergogliem domnívali, že potřebujeme další rozvoj koncilního učení o kolegialitě, více decentralizace moci.
Kolegialitu a synodalitu je třeba dále rozvíjet, aby se Církev stala spíše „horizontální“ místo toho, aby „nařízení přicházela se shora dolů“. Vzývali k větší účasti biskupů v rozhodování, včetně věcí týkajících se věrouky, liturgie a pastorace.
Tato modernistická kolegialita v podstatě popírá „nejvyšší pravomoc“ papeže, jak toto učení potvrzuje encyklika Satis cognitum Lev XIII. a bezpočet dalších vyjádření magisteria.
Jak musí být každému rozumně uvažujícímu katolíkovi jasné, navrhovaná „horizontálnost“ a „decentralizace“ může vést jedině k dalšímu rozdrobení katolické víry po celém světě. Je to plán na vznik národních církví, rozrůstání navzájem si odporujícího učení a pastorační praxe, a to národ od národu, jež má volně spojovat jakási „sjednocující různorodost“ (pojem kardinála Kaspera), což je zvonění umíráčku pro neměnnost, stálost, jednotu a všeobecnost katolické víry.
John Vennari
Pokračování příště Zdroj: cfnews.org
Přeložil ACS.
[1] Austen Ivereigh, The Great Reformer: Francis and the Making of a Radical Pope, str. 257. New York 2013.
[2] Viz John Vennari, „The Martini Pope“, Catholic Family News, leden 2014.
[3] Viz „Quinn to priest group: Church poised at a moment of far-reaching consequences,“ National Catholic Reporter, 7. červenec 2014.
Začátky onoho uvádění do života vidíme v celkovém směřování Františkova pontifikátu, což se zejména projevilo na bouřlivé mimořádné synodě v loňském roce a ukazuje se i v návrzích během letošní říjnové synody, kde je podle všeho otevřené zpochybňování katolické morálky, nehledě na pohoršení, které z toho vyplývá, důležitější než neochvějnost tradiční nauky. Už jsme také zmínili …Více
Začátky onoho uvádění do života vidíme v celkovém směřování Františkova pontifikátu, což se zejména projevilo na bouřlivé mimořádné synodě v loňském roce a ukazuje se i v návrzích během letošní říjnové synody, kde je podle všeho otevřené zpochybňování katolické morálky, nehledě na pohoršení, které z toho vyplývá, důležitější než neochvějnost tradiční nauky.
Už jsme také zmínili, že papež František veřejně vychvaloval plán kardinála Martiniho ohledně synodality, když Scalfarimu sdělil: „To je počátek Církve uspořádané nejen seshora dolů, ale také horizontálně. Když kardinál Martini hovořil o tom, že je třeba se zaměřit na koncily a synody, věděl, jak dlouho to bude trvat a jak těžké to bude, než se vydáme tímto směrem. Opatrně, ale rozhodně a vytrvale.“
Proto nechvalně známý Hans Küng nenacházel pro apoštolskou exhortaci papeže Františka z roku 2013 nic jiného než slova chvály, zejména pokud jde o kolegialitu a tzv. „církevní reformu“.
Küng řekl: „Papež František se ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jasně vyjadřuje pro církevní reformu ‚na všech úrovních‘. Obzvláště hájí reformy v uspořádání, jmenovitě decentralizaci směrem k místním diecézím a společenstvím, reformu papežského úřadu, zdůrazňuje význam laiků oproti přílišnému klerikalismu, vyjadřuje se pro větší činnou přítomnost žen v Církvi, zejména na rozhodujících místech.“[22]
Jak se zdá, František svůj program opsal přímo od St. Gallenské skupiny kardinála Martiniho a od arcibiskupa Quinna. To je očividné z čl. 32 Evangelii gaudium, kde přiznává biskupským konferencím „určitou autentickou věroučnou autoritu“.[23]
Neměli bychom být překvapeni, když čteme slova kardinála Reinharda Marxe, mnichovského arcibiskupa a předsedy Německé biskupské konference, jimiž v podstatě v jistých oblastech vyhlašuje nezávislost německé církve na Vatikánu. „Nejsme jenom filiálkou Říma. Každá biskupská konference je odpovědná za pastorační péči ve své kultuře a musí zvěstovat evangelium svojí vlastní unikátní cestou. Nemůžeme čekat, až synoda vyhlásí, jak zde máme uskutečňovat pastoraci rodiny.“[24]
Kardinál Marx podle všeho nedělá nic víc, než vnímá znamení doby a očekává, že papež František kývne na kroky, které otevřou dveře „větší věroučné autoritě“ biskupských konferencí. Výsledkem těchto kroků by byl ještě větší věroučný, mravní, liturgický a pastorační chaos. Dokonce i zesnulý Mons. William Smith, profesor morální teologie v Semináři sv. Josefa v Dunwoodie, jednou na přednášce řekl: „Důvod, proč je Řím vůči národním biskupským konferencím podezřívavý je ten, že často vedou k [nezávislým] národním ‚církvím‘.“
Na závěr ještě jednou připomeňme slova kardinála Burka, že takto navrhovaná „regionální různost“ je „prostě v rozporu s katolickou vírou a životem“.
Vdaka všetkým z Voice of the family / HLAS rodiny, ktorí makajú už druhý rok na tom, aby sa ľudia dozvedeli pravdu, jednak o mimoriadnej synode 2014, no hlavne o pred nedávnom skončenej riadnej synode o rodine..... vznikli len preto aby otvorili oči ostatným, že tento pápež sa obkolesil liberálnymi prelátmi aby presadil falošné učenie, čo je nesmierne bolestivé pre nás katolíkov, ktorí sme …Více
Vdaka všetkým z Voice of the family / HLAS rodiny, ktorí makajú už druhý rok na tom, aby sa ľudia dozvedeli pravdu, jednak o mimoriadnej synode 2014, no hlavne o pred nedávnom skončenej riadnej synode o rodine..... vznikli len preto aby otvorili oči ostatným, že tento pápež sa obkolesil liberálnymi prelátmi aby presadil falošné učenie, čo je nesmierne bolestivé pre nás katolíkov, ktorí sme boli zvyknutí na iný prístup, nap. železného kardinála ako volali ešte pred voľbou em. pápeža Benedikta XVI, alebo na encykliky od sv Jána Pavla II.
