V době politických přeludů a systémových fantasmagorií, kdy naše soukromí i svědomí a slovo je manévrováno a fízlováno se musíme naučit jediné. Objevit svou normalitu, ale přesněji - zdravou …Více
V době politických přeludů a systémových fantasmagorií, kdy naše soukromí i svědomí a slovo je manévrováno a fízlováno se musíme naučit jediné. Objevit svou normalitu, ale přesněji - zdravou přirozenost ukotvenou do Zákona, který je nad každé zákony. Mít cestu, která náš učí VYTRVAT i když se vše kolem tak trochu sere / pro ty jemnější nátury nahradím výrazem : tváří bezvýchodně. 
Věřit v Krista, věřit v ideály není pro "slečinky". Bůh není laciný airbag, poťouchlý tyran a nebo posluha co nám vždy kryje automaticky záda. Snaž se človíčku trochu sám, máš přece víru... Roztáhni křídla, anděli.... 
Náš OTEC je BOHATÝR, který veškerou duchovní peleš strčí do kapsy či přímo do kapsičky. A dnes? Svět nás nakrmí kupou dat, kupou balastních informací. A mozek, náš hladový mozek vše sbírá. A tak si do hlavy cpeme kromě něčeho vzácného především binec, bordel, svinstvo, harampádí, špínu a hřích světa. Naše hnízdo pak hnije, naše srdce bije na poplach, není místo pro lásku a ctnosti a místo pro modlitbu, přátelství, skutky víry a skutečnou zralost. Podílíme se na dohadech, strachu, ústupcích a kompromisech a jsme vtahováni do pavučiny světa. Mnoho sil a času vynakládáme na řešení absurdit a čas, ten mimořádný dar, utíká a běží tempem převelikým. Buďme stateční a vytrvalí.
I Miguel de Cervantes věděl co je to cesta víry. Napsal fenomenální román o ideálech, které nestárnou, bojoval u Lepanta a odnesla to levá paže a několik let strávil v otroctví v Alžíru a přesto umírá jako františkánský terciář. Byl to člověk co uměl odlišit víru a pověrčivost a honbu za mocí od zdravé spirituality. V jeho dílech je na tři sta biblických odkazů a vztah k Bohu? Nejenom věřil v Boha, ale MILOVAL Boha.
Æterna fac cum sanctis tuis in gloria numerari.
Salvum fac populum tuum,
Domine, et benedic hereditati tuæ.
Et rege eos, et extolle illos usque in æternum.
Per singulos dies benedicimus te
Náš OTEC je BOHATÝR, který veškerou duchovní peleš strčí do kapsy či přímo do kapsičky. A dnes? Svět nás nakrmí kupou dat, kupou balastních informací. A mozek, náš hladový mozek vše sbírá. A tak si do hlavy cpeme kromě něčeho vzácného především binec, bordel, svinstvo, harampádí, špínu a hřích světa. Naše hnízdo pak hnije, naše srdce bije na poplach, není místo pro lásku a ctnosti a místo pro modlitbu, přátelství, skutky víry a skutečnou zralost. Podílíme se na dohadech, strachu, ústupcích a kompromisech a jsme vtahováni do pavučiny světa. Mnoho sil a času vynakládáme na řešení absurdit a čas, ten mimořádný dar, utíká a běží tempem převelikým. Buďme stateční a vytrvalí.
I Miguel de Cervantes věděl co je to cesta víry. Napsal fenomenální román o ideálech, které nestárnou, bojoval u Lepanta a odnesla to levá paže a několik let strávil v otroctví v Alžíru a přesto umírá jako františkánský terciář. Byl to člověk co uměl odlišit víru a pověrčivost a honbu za mocí od zdravé spirituality. V jeho dílech je na tři sta biblických odkazů a vztah k Bohu? Nejenom věřil v Boha, ale MILOVAL Boha.
Æterna fac cum sanctis tuis in gloria numerari.
Salvum fac populum tuum,
Domine, et benedic hereditati tuæ.
Et rege eos, et extolle illos usque in æternum.
Per singulos dies benedicimus te