Veliká rodina je velký záhul, ale i veliká legrace. 11 let utíráme každý den nějaký ten pokakaný zadeček, někdy se zlobíme, ale i také bavíme.Více
Veliká rodina je velký záhul, ale i veliká legrace.
11 let utíráme každý den nějaký ten pokakaný zadeček, někdy se zlobíme, ale i také bavíme.
11 let utíráme každý den nějaký ten pokakaný zadeček, někdy se zlobíme, ale i také bavíme.
Prosíme, podpořte petici proti potrestání učitele ve Francii za informace o alternativách k potratům. Petice je na adrese: www.petitionpublique.fr
Překlad: My, níže podepsaní, podporujeme Philippa Isnarda, učitele z Manosque (Francie), který byl suspendován za to, že v rámci diskuse během občanské výchovy poukázal na realitu potratů oproti masivně protlačovanému názoru Rodinného plánování …Více
Prosíme, podpořte petici proti potrestání učitele ve Francii za informace o alternativách k potratům. Petice je na adrese: www.petitionpublique.fr
Překlad: My, níže podepsaní, podporujeme Philippa Isnarda, učitele z Manosque (Francie), který byl suspendován za to, že v rámci diskuse během občanské výchovy poukázal na realitu potratů oproti masivně protlačovanému názoru Rodinného plánování ve školách, které prezentuje potrat jako jediné přípustné řešení pro neplánovaně těhotné ženy. Pokud je nařízena jen jedna pravda bez možnosti diskuse, stává se totalita realitou. Je zarážející, že právě v „zemi lidských práv“ není v kontextu tohoto tématu respektována akademická svoboda. Jediným pravidlem v této oblasti by měla být objektivita.
Překlad: My, níže podepsaní, podporujeme Philippa Isnarda, učitele z Manosque (Francie), který byl suspendován za to, že v rámci diskuse během občanské výchovy poukázal na realitu potratů oproti masivně protlačovanému názoru Rodinného plánování ve školách, které prezentuje potrat jako jediné přípustné řešení pro neplánovaně těhotné ženy. Pokud je nařízena jen jedna pravda bez možnosti diskuse, stává se totalita realitou. Je zarážející, že právě v „zemi lidských práv“ není v kontextu tohoto tématu respektována akademická svoboda. Jediným pravidlem v této oblasti by měla být objektivita.
Honzík se v mateřské škole obouvá a ne a ne se do botiček dostat. "Paní učitelko," volá, "já se nemůžu obout. Pomůžete mi?"
"Jistě Honzíku, už jsem u tebe."
Po velkém úsilí je Honzík konečně obutý. Oba se znaveně posadí, Honzík se podívá na boty a říká: "Paní učitelko, my jsme dali ty boty obráceně."
"Máš pravdu, Honzíku," usměje se paní učitelka. Sundej je, pustíme se do toho ještě …Více
Honzík se v mateřské škole obouvá a ne a ne se do botiček dostat. "Paní učitelko," volá, "já se nemůžu obout. Pomůžete mi?"
"Jistě Honzíku, už jsem u tebe."
Po velkém úsilí je Honzík konečně obutý. Oba se znaveně posadí, Honzík se podívá na boty a říká: "Paní učitelko, my jsme dali ty boty obráceně."
"Máš pravdu, Honzíku," usměje se paní učitelka. Sundej je, pustíme se do toho ještě jednou."
Sotva boty přezuli na správné nohy, povídá Honzík: " To ale nejsou moje botičky."
Teď už je paní učitelka trochu rozčílená: "Honzíku, tos nevěděl dřív?" a sundavá mu pracně obuté botičky.
"Hm, to jsou botičky mýho brášky a maminka říkala, že je teď budu nosit já." dopověděl rozšafně Honzík. Paní učitelka nevědělal, jestli se má smát, nebo plakat, a zvovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úmorné práci obléká bundu říká: "Ještě rukavičky, Honzíku, kde je máš?"
Chlapeček odpoví: "No přece schované v botičkách."
zdroj ČESKÝ JAZYK PRO 1 ROČNÍK
Tento vtípek je ze života a mnozí ho jistě znáte v různých obmněnách životních situacích. Kolikrát se nám stalo, že jsme chtěli někam jít a když jsme konečně všechny děti oblékli tak se jedno pokakalo. Sundali jsme kombinézu a dítě přebalili. Konečně jsme vyšli. Pokakalo se další dítě... Neustále začínáte znovu a znovu a stejně tak s námi znovu a znovu začíná Bůh Otec, který nás neustále zvedá jako každý jiný rodič když mu jeho dítě padá.
Apropos dnes se ženou slavíme společné narozeniny.
"Jistě Honzíku, už jsem u tebe."
Po velkém úsilí je Honzík konečně obutý. Oba se znaveně posadí, Honzík se podívá na boty a říká: "Paní učitelko, my jsme dali ty boty obráceně."
"Máš pravdu, Honzíku," usměje se paní učitelka. Sundej je, pustíme se do toho ještě jednou."
Sotva boty přezuli na správné nohy, povídá Honzík: " To ale nejsou moje botičky."
Teď už je paní učitelka trochu rozčílená: "Honzíku, tos nevěděl dřív?" a sundavá mu pracně obuté botičky.
"Hm, to jsou botičky mýho brášky a maminka říkala, že je teď budu nosit já." dopověděl rozšafně Honzík. Paní učitelka nevědělal, jestli se má smát, nebo plakat, a zvovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úmorné práci obléká bundu říká: "Ještě rukavičky, Honzíku, kde je máš?"
Chlapeček odpoví: "No přece schované v botičkách."
zdroj ČESKÝ JAZYK PRO 1 ROČNÍK
Tento vtípek je ze života a mnozí ho jistě znáte v různých obmněnách životních situacích. Kolikrát se nám stalo, že jsme chtěli někam jít a když jsme konečně všechny děti oblékli tak se jedno pokakalo. Sundali jsme kombinézu a dítě přebalili. Konečně jsme vyšli. Pokakalo se další dítě... Neustále začínáte znovu a znovu a stejně tak s námi znovu a znovu začíná Bůh Otec, který nás neustále zvedá jako každý jiný rodič když mu jeho dítě padá.
Apropos dnes se ženou slavíme společné narozeniny.