Největší rozdíly mezi křesťanstvím a islámem- Ježíšovo ukřižování, smrt a zmrtvýchvstání a biblická nauka o vykoupení lidstva nemá v islámu vůbec místo!
Josef A. Herget
Muslimové mají právo poznat svého Spasitele (2)
Především je třeba říct, že křesťanství a islám se nepokládají za projev náhodného soukromého náboženského názoru a přesvědčení, nýbrž jsou přesvědčeny, že je Bůh pověřil sdělením určitých pravd celému lidstvu.
Náboženství si člověk může zvolit, nikoliv však zjevení. Obě vyznání chtějí být nabídkou spásy, to znamená výzvou a pozváním, příkazem a Boží nabídkou lidem. Věřit jim nebo je odmítat neznamená odmítání náboženského přesvědčení, nýbrž poslušnost či neposlušnost vůči Bohu.
Tento radikální absolutní nárok obou náboženství je třeba brát vážně. Mezi oběma poselstvími není ve skutečnosti žádné „jak – tak také“, nýbrž jen „buďto – anebo“. Velké sporné body mezi křesťanstvím a islámem spočívají především ve zcela odlišném pojetí monoteismu a spásných prostředků, tedy z islámského pohledu v naprostém odmítání vykupitelského Kristova díla a podstaty trojjediného Boha.
Pro islám je „Alláh jedinečný, který přebývá v nedostupném světle“. Alláh mluví jen „skrze zjevení nebo za závojem“ (súra 42,50). Neodhaluje však tajemství svého života. Ani při zjevení nevystupuje Alláh ze své nedostupnosti. Zůstává nekonečně transcendentní, mimo tento svět a mimo své stvoření. Všechno, co stvořil, je podřízeno jeho vůli. Vztah mezi Bohem a člověkem je pouze vztah mezi stvořitelem a tvorem, jako mezi pánem a otrokem. I proroky jako Ibrahima a Mohameda vidí islám v tomto vztahu. Člověka se tedy týká jen poddanost – podřízenost: to je arabský význam slova islám.
Jádro islámského vyznání víry je obsaženo ve větě: „Není jiného Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok!“ První polovinu tohoto vyznání: „Není jiného Boha kromě Alláha“ není možno chápat bez druhé poloviny: „...a Mohamed je jeho prorok!“ Protože teprve tak je islámský monoteismus precizován, konkretizován a historicky a obsahově fixován. Jen Mohamedem hlásaný monoteismus je islám. Jádro této islámské víry tvoří právě tato jednota: víra v Alláhovu jedinečnost a víra ve zjevení přijaté Mohamedem.
Jak velice tvoří ty dvě věty jednotu, vidíme z toho, že Mohamed není pro muslimy ani spasitelem, ani prostředníkem mezi Bohem a člověkem, a také ne autorem ani inspirovaným spisovatelem Koránu, nýbrž je pouze – a v tom spočívá jeho důstojnost – příjemce a hlasatel jemu slovně (nadiktovaného) předaného zjevení. Tím je jeho osoba podstatně spojena se zjevením, a proto pro věřícího muslima jen Mohamedem hlásané poselství je poselství Alláhovo.
Islám učí, že Alláh je původcem všech dobrých, ale i všech zlých věcí, a všechno, co člověk prožívá, dělá a bude dělat, je už od všech dob určeno a člověk na tom nemůže nic změnit.
Křesťanská víra v Boha je jiná. Křesťanské vyznání víry začíná rovněž vírou v jednoho Boha. Ale již zde se ukazuje zásadní rozdíl: křesťanská víra v Boha má zcela jiný obsah: Bůh není nazýván jen „Bůh“, „všemohoucí“, „Stvořitel“, nýbrž také „Otec“. Tento vztah dítě – otec, který patří k podstatě jeho víry, je pro muslima nemyslitelný a je to přímo urážka Boha.
Křesťanské vyznání víry obsahuje podobně jako islámské určité výroky o nositeli spásy.
Zatímco islám vyznává, že Mohamed je příjemce a hlasatel zjevení, pro křesťanskou církev není Ježíš pouhým nositelem zjevení, nýbrž samo Zjevení. Není jen zprostředkovatel víry, nýbrž předmět víry. Není jen „prorok“, nýbrž Pán. Nese stejné jméno, jaké Žid dává jen Bohu. Je to pravý Člověk a pravý Bůh.
Ježíš má vůči lidem jiné postavení než Mohamed. Tomu odpovídá také jiný vztah křesťanů ke Kristu než u muslimů k Mohamedovi: křesťan věří v Krista, muslim věří jen tomu, co mu hlásá Mohamed jako Boží zjevení.
Křesťan vidí Krista vždy současně s Bohem, neví o žádném rozdělení mezi Otcem a Synem. Muslim vidí mezi Alláhem a Mohamedem ten největší odstup, totiž odstup mezi pánem a otrokem, mezi svatým a hříšníkem, mezi stvořitelem a tvorem, mezi Bohem a člověkem.
Jak jsme již ukázali, je v islámu Mohamedův příběh podstatně spojen s islámským poselstvím, a proto jsou Mohamedova slova a činy autoritativní a směrodatné.
Pro křesťany je však příběh Ježíše Krista něčím mnohem více. Je to příběh a událost samotného vykoupení. V Ježíši z Nazareta zasáhl do dějin sám Bůh, zjevil svou trojjedinou bytost. Proto obsahem křesťanského spásného poselství je nejen Ježíšovo slovo, ale celé jeho dílo, jeho život, utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, a tím provždy dosažené vykoupení a smír mezi Bohem a lidmi.
Jak se dívá islám na Ježíše?
Již jméno „Ježíš“ vyjadřuje velký rozdíl vzhledem k islámu; Islám ho nenazývá Ježíš, nýbrž Isa. To není arabský překlad jména „Ježíš“ (Josua, Yeshua), nýbrž odcizení, které bylo použito, aby se islám distancoval od křesťanského Ježíše, Božího Syna. Jméno Ježíš však není jen jméno, ale také program, má svůj význam: „Jahve zachraňuje“ – „Jahve pomáhá“. Jméno Isa nemá žádným obsah ani význam.
Podle islámské víry je prorok Isa – jako všichni jiní lidští poslové – stvořený smrtelný muž, nic více než služebník. V asi 90 verších Koránu a mnoha podáních je zmínka o prorokovi Isovi. Často bývá nazýván „syn Marie“, ale nikdy ne biblicky „Boží Syn“. Nikdy nesmí být nazván Bůh, Boží Syn nebo Pán. Podle názoru mnoha muslimů znamená Boží Syn, že Bůh fyzicky zplodil dítě. To by však bylo podle nich rouhání i pro křesťany!
V Koránu v súře 6,101 stojí: „...jak by mohl mít děti, když nemá družku žádnou a Sám stvořil všechny věci a o všem je vševědoucí“. Ve stejném fyzickém smyslu stojí ve 112. súře, kterou mnozí muslimové znají zpaměti: „On je Alláh, je jedinečný, ne-zplodil děti ani sebe a nikomu jinému není roven.“ Kristovo božství je v Koránu třikrát výslovně popřeno a je chápáno fyzicky.
Vrchol polemiky Koránu proti božskému synovství je v súře 5,116:
„A hle, pravil Bůh: »Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem: Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha?«“
Domnělými třemi „bohy“ křesťanů jsou pro Mohameda zjevně nikoliv Otec, Syn a Duch Svatý, ale Alláh, Ježíš a Maria. Odmítání a křesťanům předhazované chápání trojice spočívá na biologické argumentaci: Bůh nemůže plodit žádné dítě. (viz súra 112,1–3)
Zde je zřejmé, že Korán sice propůjčuje Ježíši některé vysoké tituly, ve kterých snad zaznívají biblické ozvěny, ale při podrobnějším zkoumání se ukazuje, jak málo společného s islámem je možno předpokládat, i když používá pojmy, které se zdají být blízké křesťanství.
V islámu je Ježíš stvořen v Marii jako obyčejný člověk – zatímco křesťané věří, že Ježíš je od věčnosti Boží Syn, který skrze Ducha Svatého přijal v Panně Marii lidskou přirozenost. V islámu je Ježíš pouze člověk, i když panensky porozený, a je zdůrazňována jen jeho bezhříšnost i bezhříšnost jeho matky.
Islám zde následuje heretika a filosofa Aria, jehož učení není v souladu s Biblí a bylo Církví úspěšně zavrženo. Křesťané následovali svatého Atanáše, který Ariovi odporoval a hlásal na-uku Písma, že Kristus byl zplozen a nikoliv stvořen. Proto křesťané věří: „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha: zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.“
Protože nejde o nic menšího než o pravdu křesťanské víry, znamená to pro křesťany výzvu, aby odhalovali překrucování křesťanského vyznání a jeho falšování islámem a dosvědčovali svobodně i muslimům evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu. K tomu je zapotřebí, abychom křesťanskou víru dobře znali a milovali. I lidé v islámských zemích mají právo a nárok poznat celou křesťanskou pravdu.
Kdo se dostane do rozhovoru s muslimem, velmi rychle zpozoruje, že Ježíšovo ukřižování, smrt a zmrtvýchvstání a biblická nauka o vykoupení lidstva nemá v islámu vůbec místo. Naopak: proti Ježíšovu ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání muslimové vehementně bojují, a s tím souvisí jejich postoj ke všem ostatním tématům a otázkám víry.
Mezi ústředním postavením Ježíše Krista, vtěleného Boha, a mezi druhořadou rolí Mohameda v islámu není žádná podobnost. Poukazovat zde na určité analogie by bylo těžkým proviněním jak v křesťanství, tak islámu.
Třetí božská Osoba
Vše, co stojí v Novém zákoně o Duchu Svatém, je v islámu zcela nemyslitelné. Islám je společenství, nikoliv však církev. Nezná svátosti, kněžský stav ani církevní hierarchii a neví nic o přímém vedení společenství i jednotlivých věřících Božím Duchem. Je zde jen „národ věřících“, který je veden skrze Knihu, výklad učených znalců, a jeho víra spočívá ve slepé poslušnosti, poddanosti a podřízenosti osudově působící božské moci.
I křesťan je vázán na slovo Zjevení a není vystaven náboženskému subjektivismu, ale vyznává, že víra je nabídka a dar Boží a vzniká působením Ducha Svatého v člověku a ve společenství věřících, v Církvi. Duch Svatý ji udržuje a vede ke spáse.
Jaké možnosti mají muslimové k poznání křesťanské pravdy?
Většina z 1,3 miliardy muslimů radostnou zvěst o Ježíši Kristu nikdy neslyšela a ani k tomu nemá možnost, protože je od evangelia odříznuta. Většina muslimů nikdy neslyšela o Bohu lásky a jeho výkupné oběti na kříži. Jsou to lidé, které Bůh miluje, ale oni o tom neví. Mají proroka Isu, ale to není náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn. To, co muslimové obecně o křesťanské nauce slyšeli, pochází ponejvíce z těchto pramenů:
Především je to učení Koránu tlumočené prostřednictvím muslimských učitelů v islámských školách nebo imámů v mešitách.
Na druhém místě jsou to vlastní rodiny, sousedé, společnost a média.
Za třetí jsou to samotní křesťané.
V islámských zemích žijí křesťané převážně v menšinách ve velkém strachu a zdráhají se muslimům podávat svědectví o křesťanské víře. Na mnoha místech jsou od islámských fundamentalistů ponižováni a pronásledováni, proto žijí v co největší tichosti a drží se pokud možno v odstupu od muslimů. Přinejmenším jsou jejich dveře a srdce před nimi zavřeny, nechtějí mít žádné problémy a chtějí žít v pokoji. Po všem, co křesťané na Východě během staletí prožili, je – lidsky řečeno – jejich postoj zcela pochopitelný. Správný ovšem není.
Všechny tyto prameny ne-ukazují muslimům pravé křesťanství. Nikdo ani nemá na tom zájem, představit křesťanství tak, jak je křesťané znají, věří a žijí.
Ale i nyní je to vůle Ježíše Krista, aby bylo všem lidem, i muslimům hlásáno evangelium. My křesťané máme povinnost poskytovat hledajícím lidem na jejich otázky správné odpovědi o tom, jaké jsou důvody naší naděje. Přijmou naše svědectví a Kristovo poselství jen tehdy, když budou cítit, že je máme rádi, že je milujeme. To však neplatí jen pro islám, který tyto lidi zotročil a vehementně potlačuje všechno, co nám křesťanům je svaté. Všichni lidé, i muslimové mají právo poznat svého Spasitele a slyšet jeho poselství. Protože nejde o nic menšího než o pravdu křesťanské víry, jsme vyzváni, abychom se vzepřeli překrucování křesťanského vyznání a proti jeho zfalšování postavili pravé evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu, a podali i muslimům svědectví o pravé svobodě.
Církev má stále povinnost hlásat radostnou zvěst: „Jděte ke všem národům a ze všech lidí učiňte mé učedníky, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Mt 28,19–20)
Der Fels 8–9/2012
překlad -lš-
Muslimové mají právo poznat svého Spasitele (2)
Především je třeba říct, že křesťanství a islám se nepokládají za projev náhodného soukromého náboženského názoru a přesvědčení, nýbrž jsou přesvědčeny, že je Bůh pověřil sdělením určitých pravd celému lidstvu.
Náboženství si člověk může zvolit, nikoliv však zjevení. Obě vyznání chtějí být nabídkou spásy, to znamená výzvou a pozváním, příkazem a Boží nabídkou lidem. Věřit jim nebo je odmítat neznamená odmítání náboženského přesvědčení, nýbrž poslušnost či neposlušnost vůči Bohu.
Tento radikální absolutní nárok obou náboženství je třeba brát vážně. Mezi oběma poselstvími není ve skutečnosti žádné „jak – tak také“, nýbrž jen „buďto – anebo“. Velké sporné body mezi křesťanstvím a islámem spočívají především ve zcela odlišném pojetí monoteismu a spásných prostředků, tedy z islámského pohledu v naprostém odmítání vykupitelského Kristova díla a podstaty trojjediného Boha.
Pro islám je „Alláh jedinečný, který přebývá v nedostupném světle“. Alláh mluví jen „skrze zjevení nebo za závojem“ (súra 42,50). Neodhaluje však tajemství svého života. Ani při zjevení nevystupuje Alláh ze své nedostupnosti. Zůstává nekonečně transcendentní, mimo tento svět a mimo své stvoření. Všechno, co stvořil, je podřízeno jeho vůli. Vztah mezi Bohem a člověkem je pouze vztah mezi stvořitelem a tvorem, jako mezi pánem a otrokem. I proroky jako Ibrahima a Mohameda vidí islám v tomto vztahu. Člověka se tedy týká jen poddanost – podřízenost: to je arabský význam slova islám.
Jádro islámského vyznání víry je obsaženo ve větě: „Není jiného Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok!“ První polovinu tohoto vyznání: „Není jiného Boha kromě Alláha“ není možno chápat bez druhé poloviny: „...a Mohamed je jeho prorok!“ Protože teprve tak je islámský monoteismus precizován, konkretizován a historicky a obsahově fixován. Jen Mohamedem hlásaný monoteismus je islám. Jádro této islámské víry tvoří právě tato jednota: víra v Alláhovu jedinečnost a víra ve zjevení přijaté Mohamedem.
Jak velice tvoří ty dvě věty jednotu, vidíme z toho, že Mohamed není pro muslimy ani spasitelem, ani prostředníkem mezi Bohem a člověkem, a také ne autorem ani inspirovaným spisovatelem Koránu, nýbrž je pouze – a v tom spočívá jeho důstojnost – příjemce a hlasatel jemu slovně (nadiktovaného) předaného zjevení. Tím je jeho osoba podstatně spojena se zjevením, a proto pro věřícího muslima jen Mohamedem hlásané poselství je poselství Alláhovo.
Islám učí, že Alláh je původcem všech dobrých, ale i všech zlých věcí, a všechno, co člověk prožívá, dělá a bude dělat, je už od všech dob určeno a člověk na tom nemůže nic změnit.
Křesťanská víra v Boha je jiná. Křesťanské vyznání víry začíná rovněž vírou v jednoho Boha. Ale již zde se ukazuje zásadní rozdíl: křesťanská víra v Boha má zcela jiný obsah: Bůh není nazýván jen „Bůh“, „všemohoucí“, „Stvořitel“, nýbrž také „Otec“. Tento vztah dítě – otec, který patří k podstatě jeho víry, je pro muslima nemyslitelný a je to přímo urážka Boha.
Křesťanské vyznání víry obsahuje podobně jako islámské určité výroky o nositeli spásy.
Zatímco islám vyznává, že Mohamed je příjemce a hlasatel zjevení, pro křesťanskou církev není Ježíš pouhým nositelem zjevení, nýbrž samo Zjevení. Není jen zprostředkovatel víry, nýbrž předmět víry. Není jen „prorok“, nýbrž Pán. Nese stejné jméno, jaké Žid dává jen Bohu. Je to pravý Člověk a pravý Bůh.
Ježíš má vůči lidem jiné postavení než Mohamed. Tomu odpovídá také jiný vztah křesťanů ke Kristu než u muslimů k Mohamedovi: křesťan věří v Krista, muslim věří jen tomu, co mu hlásá Mohamed jako Boží zjevení.
Křesťan vidí Krista vždy současně s Bohem, neví o žádném rozdělení mezi Otcem a Synem. Muslim vidí mezi Alláhem a Mohamedem ten největší odstup, totiž odstup mezi pánem a otrokem, mezi svatým a hříšníkem, mezi stvořitelem a tvorem, mezi Bohem a člověkem.
Jak jsme již ukázali, je v islámu Mohamedův příběh podstatně spojen s islámským poselstvím, a proto jsou Mohamedova slova a činy autoritativní a směrodatné.
Pro křesťany je však příběh Ježíše Krista něčím mnohem více. Je to příběh a událost samotného vykoupení. V Ježíši z Nazareta zasáhl do dějin sám Bůh, zjevil svou trojjedinou bytost. Proto obsahem křesťanského spásného poselství je nejen Ježíšovo slovo, ale celé jeho dílo, jeho život, utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, a tím provždy dosažené vykoupení a smír mezi Bohem a lidmi.
Jak se dívá islám na Ježíše?
Již jméno „Ježíš“ vyjadřuje velký rozdíl vzhledem k islámu; Islám ho nenazývá Ježíš, nýbrž Isa. To není arabský překlad jména „Ježíš“ (Josua, Yeshua), nýbrž odcizení, které bylo použito, aby se islám distancoval od křesťanského Ježíše, Božího Syna. Jméno Ježíš však není jen jméno, ale také program, má svůj význam: „Jahve zachraňuje“ – „Jahve pomáhá“. Jméno Isa nemá žádným obsah ani význam.
Podle islámské víry je prorok Isa – jako všichni jiní lidští poslové – stvořený smrtelný muž, nic více než služebník. V asi 90 verších Koránu a mnoha podáních je zmínka o prorokovi Isovi. Často bývá nazýván „syn Marie“, ale nikdy ne biblicky „Boží Syn“. Nikdy nesmí být nazván Bůh, Boží Syn nebo Pán. Podle názoru mnoha muslimů znamená Boží Syn, že Bůh fyzicky zplodil dítě. To by však bylo podle nich rouhání i pro křesťany!
V Koránu v súře 6,101 stojí: „...jak by mohl mít děti, když nemá družku žádnou a Sám stvořil všechny věci a o všem je vševědoucí“. Ve stejném fyzickém smyslu stojí ve 112. súře, kterou mnozí muslimové znají zpaměti: „On je Alláh, je jedinečný, ne-zplodil děti ani sebe a nikomu jinému není roven.“ Kristovo božství je v Koránu třikrát výslovně popřeno a je chápáno fyzicky.
Vrchol polemiky Koránu proti božskému synovství je v súře 5,116:
„A hle, pravil Bůh: »Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem: Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha?«“
Domnělými třemi „bohy“ křesťanů jsou pro Mohameda zjevně nikoliv Otec, Syn a Duch Svatý, ale Alláh, Ježíš a Maria. Odmítání a křesťanům předhazované chápání trojice spočívá na biologické argumentaci: Bůh nemůže plodit žádné dítě. (viz súra 112,1–3)
Zde je zřejmé, že Korán sice propůjčuje Ježíši některé vysoké tituly, ve kterých snad zaznívají biblické ozvěny, ale při podrobnějším zkoumání se ukazuje, jak málo společného s islámem je možno předpokládat, i když používá pojmy, které se zdají být blízké křesťanství.
V islámu je Ježíš stvořen v Marii jako obyčejný člověk – zatímco křesťané věří, že Ježíš je od věčnosti Boží Syn, který skrze Ducha Svatého přijal v Panně Marii lidskou přirozenost. V islámu je Ježíš pouze člověk, i když panensky porozený, a je zdůrazňována jen jeho bezhříšnost i bezhříšnost jeho matky.
Islám zde následuje heretika a filosofa Aria, jehož učení není v souladu s Biblí a bylo Církví úspěšně zavrženo. Křesťané následovali svatého Atanáše, který Ariovi odporoval a hlásal na-uku Písma, že Kristus byl zplozen a nikoliv stvořen. Proto křesťané věří: „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha: zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.“
Protože nejde o nic menšího než o pravdu křesťanské víry, znamená to pro křesťany výzvu, aby odhalovali překrucování křesťanského vyznání a jeho falšování islámem a dosvědčovali svobodně i muslimům evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu. K tomu je zapotřebí, abychom křesťanskou víru dobře znali a milovali. I lidé v islámských zemích mají právo a nárok poznat celou křesťanskou pravdu.
Kdo se dostane do rozhovoru s muslimem, velmi rychle zpozoruje, že Ježíšovo ukřižování, smrt a zmrtvýchvstání a biblická nauka o vykoupení lidstva nemá v islámu vůbec místo. Naopak: proti Ježíšovu ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání muslimové vehementně bojují, a s tím souvisí jejich postoj ke všem ostatním tématům a otázkám víry.
Mezi ústředním postavením Ježíše Krista, vtěleného Boha, a mezi druhořadou rolí Mohameda v islámu není žádná podobnost. Poukazovat zde na určité analogie by bylo těžkým proviněním jak v křesťanství, tak islámu.
Třetí božská Osoba
Vše, co stojí v Novém zákoně o Duchu Svatém, je v islámu zcela nemyslitelné. Islám je společenství, nikoliv však církev. Nezná svátosti, kněžský stav ani církevní hierarchii a neví nic o přímém vedení společenství i jednotlivých věřících Božím Duchem. Je zde jen „národ věřících“, který je veden skrze Knihu, výklad učených znalců, a jeho víra spočívá ve slepé poslušnosti, poddanosti a podřízenosti osudově působící božské moci.
I křesťan je vázán na slovo Zjevení a není vystaven náboženskému subjektivismu, ale vyznává, že víra je nabídka a dar Boží a vzniká působením Ducha Svatého v člověku a ve společenství věřících, v Církvi. Duch Svatý ji udržuje a vede ke spáse.
Jaké možnosti mají muslimové k poznání křesťanské pravdy?
Většina z 1,3 miliardy muslimů radostnou zvěst o Ježíši Kristu nikdy neslyšela a ani k tomu nemá možnost, protože je od evangelia odříznuta. Většina muslimů nikdy neslyšela o Bohu lásky a jeho výkupné oběti na kříži. Jsou to lidé, které Bůh miluje, ale oni o tom neví. Mají proroka Isu, ale to není náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn. To, co muslimové obecně o křesťanské nauce slyšeli, pochází ponejvíce z těchto pramenů:
Především je to učení Koránu tlumočené prostřednictvím muslimských učitelů v islámských školách nebo imámů v mešitách.
Na druhém místě jsou to vlastní rodiny, sousedé, společnost a média.
Za třetí jsou to samotní křesťané.
V islámských zemích žijí křesťané převážně v menšinách ve velkém strachu a zdráhají se muslimům podávat svědectví o křesťanské víře. Na mnoha místech jsou od islámských fundamentalistů ponižováni a pronásledováni, proto žijí v co největší tichosti a drží se pokud možno v odstupu od muslimů. Přinejmenším jsou jejich dveře a srdce před nimi zavřeny, nechtějí mít žádné problémy a chtějí žít v pokoji. Po všem, co křesťané na Východě během staletí prožili, je – lidsky řečeno – jejich postoj zcela pochopitelný. Správný ovšem není.
Všechny tyto prameny ne-ukazují muslimům pravé křesťanství. Nikdo ani nemá na tom zájem, představit křesťanství tak, jak je křesťané znají, věří a žijí.
Ale i nyní je to vůle Ježíše Krista, aby bylo všem lidem, i muslimům hlásáno evangelium. My křesťané máme povinnost poskytovat hledajícím lidem na jejich otázky správné odpovědi o tom, jaké jsou důvody naší naděje. Přijmou naše svědectví a Kristovo poselství jen tehdy, když budou cítit, že je máme rádi, že je milujeme. To však neplatí jen pro islám, který tyto lidi zotročil a vehementně potlačuje všechno, co nám křesťanům je svaté. Všichni lidé, i muslimové mají právo poznat svého Spasitele a slyšet jeho poselství. Protože nejde o nic menšího než o pravdu křesťanské víry, jsme vyzváni, abychom se vzepřeli překrucování křesťanského vyznání a proti jeho zfalšování postavili pravé evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu, a podali i muslimům svědectví o pravé svobodě.
Církev má stále povinnost hlásat radostnou zvěst: „Jděte ke všem národům a ze všech lidí učiňte mé učedníky, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Mt 28,19–20)
Der Fels 8–9/2012
překlad -lš-