Testament Omega papeže Benedikta XVI., předaný sestře Benediktě od Svatého kříže v Kolumbii, 2. února 2023

Komentář ke zde zveřejněnému soukromému a neoficiálnímu vydání testamentu Omegy, který zde zveřejnil papež.

Byl předána sestře Benediktě od Svatého kříže, člence komunity františkánských sester Svatého kříže, v Kolumbii 2. února 2023, a to formou diktátu. Během papežského zjevení Benedikt sestru požádal, aby to, co mu nadiktoval, zveřejnila, a to zejména vatikánské kurii spolu s celým kardinálským kolegiem.

Jedná se o prozatímní anonymní překlad na základě textu zvukového záznamu. Výše uvedené video je převzato ze zvukového záznamu výše uvedeného videa z kolumbijského rádia Rosa Mystica. Otázku pravosti si musí rozhodnout každý, kdo je konfrontován s posmrtnou závětí zesnulého papeže Benedikta sám. Benedikt zemřel v prosinci v roce 2022. Odhaluje řadu skutečností, z nichž některé jsou svou démonickou zlovolností mimořádně šokující. Závěť je však také nádherným svědectvím o hrdinské víře v Ježíše Krista, jediné Cestě, jediném Spasiteli, kterého chce Bůh, abychom všichni napodobovali. Benedikt XVI. v různých větách jasně odkazuje na Mysterium Iniquitatis, tajemství zla, které se má projevit po smrti posledního papeže.

Jistě by nikoho nenapadlo, že existuje druhá část duchovního testamentu Benedikta XVI. a že ji použije ke slavnostnímu vyhlášení pátého dogmatu o Panně Marii, jak se stalo zde. Papež Benedikt XVI. vydává svědectví o Panně Marii jako Spoluvykupitelce, Prostřednici a Přímluvkyni. Jsme přesvědčeni, že vyhlášení tohoto dogmatu bude rozhodující pro překonání velké krize katolické církve.

Je příznačné, že ani sestra Benedikta, ani pan Henry, moderátor Rádia Rosa Mystica Colombia, nevědí o tom, že 1. prosince zemřel papežův 97letý přítel Giulio Colombi. To vše spolu s korektními a správnými zmínkami jmen dalších nejbližších přátel papeže Benedikta, zmínkou o prezidentu Obamovi, který stál za pučem ve Vatikánu v době Benediktova pontifikátu, a literárním stylem závěti, který je pro papeže Benedikta typický, naznačuje, že to vše rozhodně nepsala jednoduchá a zbožná jeptiška patřící ke kongregaci kontemplativních sester. Všechno svědčí o pravosti papežovy závěti Omega diktované z věčnosti. V neposlední řadě tuto událost oficiálně a správně předpověděla Panna Maria z Anguery. Ve svém zjevení z 6. prosince 2015, a jistě ne náhodou v den budoucího pohřbu papeže Benedikta v Salvadoru/Brazílii. Poselství 4.083, poselství začíná těmito slovy: „Moje milované děti, lidstvo bude překvapeno odhalením krále. (papež je vládce).
4.083 – Botschaft Unserer Lieben Frau, der Königin des Friedens, übermittelt am 06.01.2015

Oficiální zveřejnění na sebe jistě nenechá dlouho čekat a jistě potvrdí reakci, kterou Panna Maria předpověděla. Další poselství Panny Marie naznačují zmatek a rozkol ve Vatikánu a v kolegiu kardinálů, což není překvapivé. První polovina zjevení se odehrála 2. února 2023, na Hromnice, během offertoria mše svaté.

Písemná zpráva sestry Benedikty:

Následující text je přepisem španělského záznamu uvedeného, který vychází z německého překladu.

Dobrý den, srdečně vás všechny zdravím, milí přátelé Radia Rosa Mystica.

Máme pro vás exkluzivní informace z kanálu Rádia Rosa Mystica Kolumbie. Je to poselství, které jsme obdrželi ve formě vize od sestry Benedikty, od níž zde vysíláme velmi přesná poselství, která přijímá z nebe. Při této příležitosti byla sestra Benedikta, členka františkánských sester Svatého kříže, svědkem příběhu ve vidění. Toto vidění se odehrálo 2. února 2023, na svátek Uvedení Páně do chrámu, během mše svaté, kterou v jejich klášteře sloužil kněz, který není ve společenství s Bergogliem. Františkánská sestra Svatého kříže přináší svědectví papeže Benedikta XVI. které nám předala v textu, který máme k dispozici, a také ve zvukovém záznamu, který uchováme pro historii. Dobře? Já ten text přečtu a pokusím se nepřidávat další komentáře, protože je trochu dlouhý, není pro širokou veřejnost z hlediska obsahu, protože papež Benedikt XVI. v něm – četl jsem ho třikrát – vysvětluje vatikánskou realitu, kterou jsme všichni tušili. Vzhledem k tomu, že se tak děje v kontextu mše svaté, v okamžiku obětování, myslím, že to má velký význam.

Takže 2. února 2023, na svátek Očišťování Panny Marie (Hromnice), během oběti mše svaté:

"Když kněz konsekroval dary chleba a vína, najednou mi zmizel z očí a místo něj jsem uviděla papeže Benedikta XVI., oblečeného v bílém a zlatém. Byl to on, kdo se klaněl nad obětními dary na oltáři. Viděla jsem ho jasně, i když zpočátku jsem viděla jenom jeho záda. Celebroval tradiční mši, jeho roucho bylo zářivě bílé, na hrudi měl pektorální kříž se smaragdy a na rouchu lilie vyšité stříbrem a jména Ježíš, Maria a Josef. Byla jsem ohromena, když jsem viděla papeže Benedikta XVI. v celé jeho nádheře, v ostrém kontrastu s tím, jak jsem ho viděla předtím ve snu, v den jeho pohřbu. Tehdy byl oblečen jako papež, ale nebyl oslnivý. Vypadal jako normální muž s rysy svého věku. Nyní jsem ho však viděla jinak, viděla jsem ho v celé jeho kráse, omlazeného, plného vitality. Všechno na něm zářilo, nejen jeho oblečení, ale i jeho kůže, jako by z něj vyzařovalo světlo, zevnitř ven. Jeho klidná tvář připomínala tvář mladého, ale zralého muže. Působil velmi soustředěně, vzrušeně. Tehdy jsem v kánonu zaslechla papežova slova v dokonalé latině v mimořádném tridentském obřadu. Kapli naplnil kouř kadidla v mimořádných barvách ve velmi silné směsi myrhy. Ve vzduchu byl cítit pocit svatosti.

Myslím, že všichni přítomní to cítili stejně. Všichni jsme byli naplněni bázní. Bylo to velmi slavnostní, když papež Benedikt XVI. pozvedl tělo Páně. Viděla jsem, jak k nebi stoupá spousta kadidla. Na jednom konci oltáře stál anděl. Viděla jsem ho královsky oblečeného a obrovského, se zlatým kalichem v ruce. Tento kalich byl plný kadidla a stoupal k Božímu trůnu.

Ještě v extázi jsem vzhlédla a uviděla jsem zlaté výklenky poseté drahokamy. Ve výklenku napravo jsem poznala svatého Augustina a ve výklenku nalevo svatého Bonaventuru, jednoho ze světců našeho františkánského řádu. Prostřední výklenek byl prázdný a viděla jsem, jak se k němu vznáší papež Benedikt XVI. a usedá sem. Viděla jsem, jak anděl naplnil oltář velkým množstvím kadidla, a pak jsem viděla, jak pokropil papeže Benedikta XVI. a ostatní svaté, kteří tam byli. Před každým okouřením kadidlem se anděl uklonil.

Pak jsem si všimla, že papež Benedikt XVI. sundal klobouk a obětoval se Bohu. Pak pohlédl dolů ke svým nohám, sneslo se na něj něco jako zrcadlo, skrze které viděl kopuli baziliky svatého Petra. Všimla jsem si, že se dívá na celý chrám a že si rukama zakrývá tvář, stejně jako další dva světci vedle něj, svatý Augustin a svatý Bonaventura. Vypadalo to, jako by se styděli za to, co se v něm děje (poznámka překladatele: německé slovo Kirche má význam chrámu i církve).

Kněz ke mně přistoupil, aby mi podal svaté přijímání. Byla jsem stále v extázi, ale nebyl to kněz, koho jsem viděla, ale byl to Benedikt XVI.. Když přistoupil, řekla jsem: "Svatý otče" a přijala sv. přijímání. Pak jsem upadla do jakéhosi duchovního klidu. Stále dokola jsem opakovala: Svatý otče, Svatý otče. Když jsem se probrala, musel mi někdo pomoci zpět do cely, protože jsem byla slabá a styděla jsem se, protože na mši 2. února byli přítomni hosté a všichni byli svědky mé extáze. Pro obyčejného člověka, jako jsem já, jsou takové nadpřirozené události nad jeho síly. Mnozí lidé nemají představu, jak člověk trpí těmito nadpřirozenými milostmi".

Téhož dne, 2. února 2023, ve 23:00 se sestře Benediktě znovu zjevil papež Benedikt XVI. "Tentokrát jsem ho viděla ve své cele v bílém papežském rouchu, s krásným smaragdovým křížem na hrudi, rybářským prstenem a velmi lesklými červenými botami. Seděl na židli, která je vedle mé postele, ale vzhled této židle byl najednou odlišný, byla to vysoká židle s bílými područkami, dřevo, které ji zdobilo, bylo jemně vyřezávané a zlaté, velmi lesklé. Bílá barva byla velmi intenzivně bílá a pleť papeže byla růžová. Jeho tvář byla zdravá, odpočatá a klidná, s neochvějným klidem.

Vykřikla jsem: Svatý otče, jste to vy? Ještě jsem se úplně neprobrala. Slyšela jsem, jak se modlí melodickým hlasem, latinsky. Bylo to, jako by se modlil za církev. Jeho výslovnost byla dokonalá, jaký to skvělý latiník! Podíval se na mě, usmál se a řekl: Laudetur Jesus Christus. A já jsem řekla: In saecula saeculorum. A on pokračoval: "Vstaň, protože náš Pán chce, abys napsala to, co se po mé smrti snažili skrýt. Je nutné, abys to udělala, mám ti hodně co říct. Jeho Svatost ke mně mluvila latinsky, a já jsem mu dokonale rozuměla jakoby mluvil španělsky. S obtížemi jsem se tedy posadila, vzala si papír a pero, abych mohla psát. Papež Benedikt mi řekl:

To, co vám teď řeknu, vyvolá hurikán, který otřese církví v základech, zejména ústřední vládou, vatikánskou kurií. Moji nepřátelé mají díky svým úspěchům pocit, že zvítězili, ale jejich radost nebude trvat dlouho. Řeknou si mezi sebou: umlčeli jsme ho. Jeho hlas škodil našim zájmům. Jaká úleva! Nepočítají však s Boží vůlí. Neočekávají, že promluvím, nemyslí na tuto možnost, myslí si, že mrtví nemluví, ale zapomínají, že Bůh je pravdivý a někdy, jako v tomto případě dovoluje promluvit. V mém případě mi dovoluje promluvit, i když je to z věčnosti, a vydat svědectví o pravdě, kterou je Kristus.

Já jsem s Bohem a žiji na věky věků. Náš Pán umí psát rovně na křivých řádcích. A dovolil mi, abych se po své smrti zjevoval různým duším, abych svědčil o tom, že po smrti je život, a jakkoli mě chtěli umlčet, pravda vyjde najevo i po smrti.

Během pohřební mše mého velkého přítele Jana Pavla II. jsem pocítil v srdci velký otřes. Jan Pavel II. podstoupil operaci (laryngektomii), aby ho umlčeli, a tím zhoršili jeho zdravotní stav, aby mu zabránili činit rozhodnutí, která by nebyla v souladu s církevním zednářstvem, které zastávalo vysoké posty v centrální vládě, věci se neudály tak jak tvrdila tehdejší média. Papež Jan Pavel měl v hlavě jiný vládní plán, ten nepočítal s žádnými změnami, pokud nebyly nezbytné. Zpočátku byl skeptický ke studii uvnitř vatikánské kurie, která obsahovala velmi důležité a kompromitující informace, jež vyžadovaly okamžité změny, protože šlo o nebezpečnou záležitost ohrožující stabilitu církve. Informace, které podrobně znal jeho předchůdce, papež Jan Pavel I., který byl zavražděn nejen proto, že tyto informace znal, ale také proto, že nařídil čistku, která provedla změny uvnitř církve, v centrální vládě a vatikánské bance, což byl dostatečný důvod k jeho odstranění. Teprve po atentátu změnil svůj názor velký Jan Pavel II. Podělil se o své informace a my jsme se pustili do práce. V té době jsem byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Bohužel se věci nevyvíjely podle našich představ. Způsobené škody byly nenapravitelné a bylo velmi obtížné odstranit mnoho vysoce postavených církevních hierarchů. A ano, je pravda, že některé kroky byly podniknuty. Zednářství, které bylo rozšířeno v kardinálském kolegiu a v různých dikasteriích, nyní rozšířilo svá chapadla nejen uvnitř Vatikánu, ale i mimo něj. Dělali jsme, co jsme mohli, ne co jsme chtěli.

Je velmi obtížné pracovat s nepřátelskou vládou, jako jsem to dělal já, a s několika málo spojenci, proti většině, která otevřeně nastoluje otázku relativismu a modernismu ve všech jeho odstínech. Brzy jsme zjistili, že existuje otevřená atmosféra vzpoury a neposlušnosti vůči papeži, což hrozilo že povede k velkému schizmatu v církvi.

Během svého života, a zejména během svého pontifikátu, jsem zažil chvíle hrůzy a bolesti. Některé z nich zná jen Bůh. Jednou z nich je, že zlo může dosáhnout nejvyšších stupňů a že se nyní satan cítí pánem všeho. Dozvěděl jsem se, že ve Vatikánu existuje velmi nebezpečná zednářská mafie. Kardinálové, kteří sledují okultní zájmy. Jsou to zrádcové církve, kteří zastávají velmi důležité posty a uzavírají spojenectví, aby církev a katolickou víru zničili zevnitř. Kardinálové a biskupové, kteří se nebojí Boha a bez svědomí chladnokrevně zabíjejí duše, to vše z lásky k moci a penězům, a kteří se stále více vzdalují od pravého poslání, které jim svěřil náš Pán Ježíš Kristus. Když jsem se díval na bezvládné tělo velkého Jana Pavla II., přemýšlel jsem o tom.

A pak jsem se v hloubi duše rozhodl odejít do důchodu a věnovat se psaní knih. Měl jsem pocit, že mé poslání skončilo. Dal jsem tomu všechno nejlepším možným způsobem. Navíc můj zdravotní stav nebyl nejlepší. Rád bych pokračoval ve své práci pro církev v uvolněnější a klidnější poloze a zdrženlivějším způsobem. Byl jsem přesvědčen, že po smrti Svatého otce můj úkol skončil. Ale Boží plány nejsou naše plány, On už rozhodl za mě.

Když jsem si během hlasování v konkláve s hrůzou uvědomil, že volba padla na mě ubohého, řekl jsem Bohu s rezignací z hloubi srdce: "Pane, tohle mi nedělej!" Tuto větu pak převzala média, zmanipulovaná některými zednáři, kardinály, aby vše překroutila a vytvořila o mně zničující a falešný obraz až do mé smrti. Mezi fámy patřilo, že zpřísním církevní zákony, protože jsem konzervativní a tradicionalistický, a že se budu bránit novému modernistickému ovzduší, které se tehdy formovalo, a také jsem prý hrozbou pro jejich plány, protože jsem proti relativizmu.

Když se mě ptali, zda přijímám Boží vůli, odpověděl jsem: Ano, přijímám Boží vůli. Zatímco se sepisovaly všechny protokoly, myslel jsem si, že ve skupině jsou kardinálové, kteří jsou kvalifikovanější než já, ale Bůh ve své dobrotě si vybral jednoduchého a pokorného dělníka v Pánově vinici. Tuto větu jsem zveřejnil v den svého zvolení za nástupce apoštola Petra.

Dobře jsem věděl, proti čemu stojím, a moji nepřátelé mezitím zesílili a stali se početnějšími. Věděl jsem o některých spisech, které papež Pavel VI. sepsal během svého pontifikátu, připravil je pro vatikánskou kurii a které jsem později spolu se svým předchůdcem Janem Pavlem II. prověřoval. Mým záměrem bylo zahájit důkladnou čistku a věděl jsem, že to nebude snadné, že bude třeba provést úplnou reorganizaci uvnitř vatikánské kurie. Byl jsem si vědom toho, že mě to pravděpodobně bude stát život, stejně jako mé předchůdce, ale rozhodl jsem se jít tvrdou cestou s pomocí několika věřících. Za tímto účelem jsem zahájil čistku, která byla v té době v Legio Christi naléhavě potřebná. Přinutil jsem zakladatele Marciala Maciela, aby odešel ze všech veřejných funkcí. To samo o sobě mi udělalo mnoho nepřátel, a to nejen uvnitř církve, ale i mimo ni. Byl jsem si vědom, že to, co mě čeká, je největší očista. Byl jsem obeznámen s vatikánskou kurií a intrikami, které se tam odehrávaly. Byl jsem si vědom toho, že nejsem hlavním kandidátem na Petrův stolec, ne proto, že bych nebyl dost dobrý, ale proto, že bych nebyl nápomocen zednářským mocnostem. Ty si mezitím připravovaly ideálního kandidáta, který by vyhovoval jejich zájmům. Potřebovali někoho, koho by mohli poslat na hranici, než tam dosadí kandidáta, který by byl v souladu se silami světa.

Zde si papež Benedikt hluboce povzdechl, jeho pohled byl jako nekonečné moře klidu. Bůh však byl v nekonečném milosrdenství ke své církvi natolik dobrý, že velké tajemství nepravosti ještě o něco pozdržel, neboť věděl, že po mé smrti se toto tajemství rozvine a bude jednat zcela bez zábran. Velký ničitel církve už byl na nohou, jeho jméno už bylo slyšet na chodbách a skrytých shromážděních, ale musel ještě chvíli počkat, než bude řádně připraven a nastane příhodná chvíle, kterou Bůh ve své dobrotě skrze modlitby svatých a spravedlivých duší oddálil. Prosté, pokojné, tiché duše, které se modlily s neochvějnou vírou, které jsou schopny položit život za Ježíše Krista, duše, které se nesklánějí před zlem a které umí rozlišovat. Tyto duše jsou Pánem milovány a je jich mnoho, jsou tiše organizovány a tvoří velký zástup, který kráčí po boku Matky Boží.

Potom se na tváři papeže Benedikta objevil andělský úsměv a pokračoval: Že jsem nevhodný nástroj, nebylo Bohu v mé duši, která už zažila odmítnutí většiny členů kardinálského kolegia a civilních autorit, neznámé. Byl jsem si vědom, že tento boj teprve začíná. Mé papežské utrpení začalo již první den mého zvolení. Když jsem vystoupil na balkon a uviděl moře duší, pochopil jsem svůj osud. Bůh mě dostal. Když jsem byl oblečen jako Petrův nástupce, projel mnou záchvěv. V chrámu jsem si uvědomil, že cesty Páně nejsou snadné, jsou posety růžemi i trním. Je nebezpečné věřit, že si člověk může vybrat jakoukoli cestu, že všechny vedou k pravdě. Zde se odvolávám na Františka. Možná právě on podporuje takový systém a vnitřní rozdělení. V jistém smyslu to znamená, že je ve společenství s relativismem, ideologií, kterou jsem nesčetněkrát odsoudil, a s revolučními ideologiemi, které násilím vnucují mocní tohoto světa. Závažné omyly, které církev šíří ze zneuctěného Petrova trůnu, přivádějí duše k sebevraždě. Aktem pekelného násilí bylo zlo již vykonáno a nelze ho odčinit, zachránit před pádem do propasti může pouze Bůh, což jsem si uvědomil i na zasedáních II. Vatikánského koncilu. Tam jsem měl vizi budoucích omylů, které začaly díky chybné interpretaci synody a mnoha fialovým vlkům, kteří se infiltrovali do církve, a kteří jistě vstoupili skrze schizma uvnitř církve za pontifikátu Jana XXIII. Celý život jsem bojoval proti relativismu a v mnoha svých spisech jsem odsoudil takové revoluční teorie, které jsou psány proti Bohu. Se smutkem jsem sledoval, že většina kardinálů, s výjimkou několika málo, tuto ideologii přijala. A právě proto horlivě usilovali o reformu uvnitř církve, reformu, která by zahrnovala i mé odstranění, protože jsem byl největší překážkou. Cítil jsem jejich bezmeznou nenávist vůči mně, a nebýt milosti Boží, která byla vždy se mnou, určitě bych těmto útokům podlehl. Měli příležitost mě zabít, ale Bůh mě ochránil, protože moje hodina přišla až v den, kdy jsem měl být odstraněn z cesty. Byl jsem si vědom, že s mou smrtí budou ovce rozprášeny, ale byl jsem si jist, že je Božský Pastýř shromáždí do svého stáda. Byl jsem jen nástrojem v Jeho plánu spásy, nic víc, a brzy přijde velká očista. Náš Pán Ježíš Kristus je ten, kdo skutečně vládne své církvi.

Po mé smrti nastal velký zmatek. Bůh nějak dopustil, aby zlo v srdcích těch, kteří tvrdí, že jsou pravými Kristovými učedníky, a ve skutečnosti se stali Jidáši tohoto věku, způsobilo ještě větší zmatek a rozdělení.

V den svých 95. narozenin jsem se kromě mnoha jiných pomluv dozvěděl od některých kardinálů, že jsem se stal papežem, kterým jsem nechtěl být. Cítil jsem se unavený a vyčerpaný, zbavený veškeré úlevy a útěchy. Byl jsem s naším Pánem na cestě na Kalvárii, objímal jsem Spasitelův kříž. Věděl jsem, že moje hodina přijde brzy, zažil jsem vězení samoty, strach z toho, že nebudu moci mluvit otevřeně, jen prostřednictvím kódů a podobenství. Zažil jsem vězení, kdy mě hlídal žalářník, o kterém jsem věděl, že mu nelze věřit. Byl jsem zdrcený a sklíčený, ale snažil jsem se napodobit našeho Mistra, jak nejlépe jsem uměl. A neodmítal jsem hořký kalich, který mi byl nabízen, vždy s milostí boží, vkládal jsem veškerou svou důvěru v Ježíše Krista a nedoufal jsem ve své vlastní síly.

Věděl jsem, že Jidáš Iškariotský je se mnou dnem i nocí a že mě brzy zradí zrádným polibkem. Přesto jsem ho neodmítl, protože jsem ve všem viděl Boží ruku. Jako pokorný beránek vedený na porážku jsem mlčel a neotevíral ústa, leda abych žehnal a odpouštěl. Jidáš Iškariotský urazil Ježíše, Mistra Ješuu, protože nesplňoval jeho očekávání politického bojovníka, Ježíš byl mírumilovný, pokorný a tichý člověk. Nějak jsem se viděl jako odraz tohoto obrazu, byl jsem tichý a pokorný, člověk pokoje, a to mátlo mnohé, kteří mě vyzývali. Zkoušeli mě mnozí, ale nejvíce mě zneklidňoval můj žalářník, můj vlastní tajemník. V minulosti jsem měl strašnou zkušenost s tím, že mě zradili moji přátelé. Můj žalářník předstíral, že je můj přítel, předstíral, že toho lituje, předstíral, že stojí při mně, ale na konci života mi Bůh dal dar rozlišování duchů, aby byl se mnou ve dne v noci. Vězením mého vyhnanství byl klášter Mater Ecclesiae, a to ze zvláštního důvodu. Jistě se Bůh postaral o to, abych jako jeho právoplatný pastýř byl uvnitř a ne venku, abych podporoval církev, modlil se a žil v pokání. Žil jsem zdánlivě skrytým a tichým životem, bez jakéhokoli pohodlí, kromě občasných návštěv, které mi můj žalářník dovolil. Musel poslouchat svého pána, který se postaral o to, abych byl izolován, zbaven kontaktu se světem. Nikdy mě však nemohli připravit o společenství s Bohem. Čím více jsem trpěl, tím více jsem se přibližoval k tlukotu Kristova srdce. Můj život se stal neustálou přímluvnou modlitbou. Objevil jsem cestu ke skutečné svobodě skrze modlitbu. Moje mysl nikdy nebyla v pasti, jak si někteří lidé přáli. Mé vyhublé tělo bylo mučeno a léčeno léky, které ohrožovaly mé zdraví, místo aby mu prospívaly, a které mě krůček po krůčku přibližovaly k věčnosti. Vnímal jsem vše, co se kolem mě dělo. Bůh mi ve své dobrotě dával světlo, i když jsem byl v tak bolestné situaci. Jako jediný legitimní Kristův nejvyšší pastýř jsem byl v zajetí svých katů. Ti, kteří mě jednoho dne ustanovili pastýřem pastýřů, byli ti samí, kteří mě krátce nato ukřižovali, jako se to stalo našemu Pánu Ježíši v pátek po Květné neděli. Právě v našich lidských omezeních a slabostech jsme povoláni k tomu, abychom se připodobnili Kristu. Mohl jsem svůj život číst jasně v Kristově světle v každém okamžiku. Krok za krokem jsem viděl naplnění proroctví a na konci svého života jsem se viděl spíše v nebi než na zemi. Plně jsem si uvědomoval, že mohu být církvi užitečnější, když půjdu k Bohu, než když zůstanu v tomto slzavém údolí.
Už jen ta samotná myšlenka mě povzbuzovala k tomu, abych nesl kříž z lásky k tomu, který se z lásky ke mně zcela vydal na kříž.
Toto je mé veřejné vyznání. Já, Benedikt XVI. vikář Kristův, poslední a legitimní nástupce apoštola Petra, kterému Pán dal klíče od království, jsem byl uvězněn jako Petr. Protože jsem hlásal pravdu, stal jsem se nenáviděným mocnými tohoto světa, kteří se zjevnou krutostí zbavili mé tělo hlíny, ale osvobodili mého nesmrtelného ducha, který se nyní těší blaženému pohledu na Boha. Bůh je odměnou těm, kdo zůstávají věrní jeho Synu, Ježíši Kristu, jemuž budiž všechna čest a sláva na věky věků. Rychle a lstivě zinscenovali převrat a svolali konkláve, aby zvolili mého domnělého nástupce a obešli mou autoritu. Na konkláve měli zednářští kardinálové většinu, což byl dlouho připravovaný pokus o infiltraci kardinálského kolegia, pro který existují nezvratné důkazy. Infiltraci vedli zednářští spojenci ve Spojených státech a pod vedením tehdejšího prezidenta země, prezidenta Baraka Obamy, tlačili na konkláve, aby vyměnilo jejich kandidáta, protože to požadovaly velké světové elity, zejména Čína. Zmrazily vatikánskou banku, a dokonce mi vyhrožovaly, že mě zabijí, pokud ráno neodstoupím. Byla to nesnesitelná situace, která mě bodala do duše jako ostrý meč. Bylo jasné, že Vatikán zmanipuloval média, aby zničil můj obraz a přiměl svět, aby mě nenáviděl. K tomuto puči nejvíce přispěly Spojené státy. Každé mé slovo vyvolávalo velké rozhořčení mezi kardinály, zejména mezi německým klérem, který proti mně zvedl ruku mezi prvními. Tehdy jsem si řekl: syn, který zvedá ruku proti svému otci a způsobuje násilné rozdělení, povzbuzuje ostatní společenství, aby následovala jeho příkladu. Tato situace pro mě dosáhla tak nesnesitelné a zoufalé úrovně, že mě Duch Boží vedl v modlitbě k rozhodnutí pokračovat ve své petrovské službě jiným způsobem, ne tak veřejně, spíše kontemplativně. Podařilo se mi tak odvrátit pozornost od sebe v rámci centrální vlády Vatikánského soudu, jak mě o to žádali, a odvrátit tak největší schizma všech dob. Jako nejvyšší pontifik jsem stál sám po celou dobu bez podpory všech, kromě několika málo věrných kardinálů. Najednou jsem byl sám s Bohem a uvědomil jsem si, že když lidská slova nemají žádný účinek, existuje jen jediné východisko: modlitba. To jsem také udělal. Ponořil jsem se do modlitby a činil pokání, což bylo mučením pro mé modernistické nepřátele, jejich pederastické přátele a stoupence všech těch revolučních ideologií, které jdou proti Božím zákonům a veškeré křesťanské morálce.

Ježíšovou milostí jsem proměnil hořké ve sladké a z utrpení jsem se stal prospěšným pro celou církev a její mystické tělo, které mi bylo svěřeno. Právě v lidské slabosti a omezenosti jsme povoláni žít v souladu s Kristem. Zmanipulovaly běh mého života a udělaly ze mě pro svět zavrženíhodného člověka. Muže, kterého bylo třeba co nejdříve vyměnit. Rozšířili nepravdivou fámu, že jsem obhajoval pedofilní kněze, ačkoli skutečnost byla zcela jiná. Napodobujíc Krista, božského mistra, mlčel jsem, neotevřel ústa.
Důvěřoval jsem v boží zásah, svěřil jsem se do rukou pravého Soudce a jako pokorný beránek jsem byl veden na porážku, abych prolil svou krev za Církev. Jako opravdový pastýř katolické církve jsem se nezalekl. Neustoupil jsem, ani když ze mě zmanipulovaná a štědře placená média udělala zrádce. Moji nepřátelé mi říkali, že se díky mně církev zatvrdí a že se hodlám vrátit do předkoncilní éry. Byl jsem nejvíce očerňovaným a diskreditovaným papežem. V chodbách vatikánské kurie to vyvolalo skřípění zubů. Mezi mnoha pomluvami, které se o mně šířily, bylo i to, že jsem zbabělec, který sestoupil z kříže a utekl před vlky. Vše, co jsem řekl na veřejnosti nebo v soukromí, bylo překrouceno s jediným cílem – zorganizovat státní převrat. Kdosi řekl: "Je to nejhorší papež, jaký kdy byl." A tak se do mého srdce zarývaly meče jeden za druhým. Tváří v tvář kruté realitě toho, co jsem viděl, jsem se vydal vlastní cestou, a tou cestou bylo následování Krista na Kalvárii. Neposlušnost kolegia kardinálů dosáhla takové úrovně, že bylo pro mě nemožné vládnout. Jako pastýř jsem byl vždy uctivý, srdečný a zdvořilý ke všem bez výjimky. Na oplátku se mi dostávalo pohrdání, pomluv a urážek. Můj takzvaný osobní tajemník nebyl mým důvěrníkem, naopak, věděl jsem, že se mu nedá věřit. Byl to můj kat, otevřený mikrofon pro mé nepřátele. Byl to František, kdo nařídil, abych byl držen na samotce a přísně střežen. Zřejmě se bál, že bych mohl říct něco, co by mohlo poškodit jeho pověst. Bál se, že bych mohl odhalit pravdu a narušil tak jeho tajné plány na zničení katolické církve. Jiřímu (Gänsweinovi) jsem to dal jasně najevo, když jsem mu řekl: Zdá se, že papež František mi již nedůvěřuje. Dokonce ani pečlivě vybraným a vycvičeným jeptiškám, které mě doprovázely, jsem nemohl věřit. Cítil jsem se velmi osamělý, byl jsem doslova ve vězení. Nejednou jsem plakal před Nejsvětější svátostí, díval se na Krista a prosil o sílu nevzdávat se a o moudrost plnit ve všem boží vůli. Můj sekretář Jiří mě při tom pozoroval.
Bylo to ve druhém roce mého vyhnanství a v den narozenin mého tajemníka, kdy jsem řekl tato slova: "Jiří, dnes je pro tebe výjimečný den. On mi řekl: děkuji vaše svatosti a upřeně se na mě podíval. Pokračoval jsem: 'Víš, že mým skutečným vládním programem nebylo toto, nebyla to moje vůle, ale to, abychom společně s celou církví naslouchali Slovu a naslouchali vůli Pána a nechali se jím vést. Nuže, dnes chci říci, že je to náš Pán Ježíš Kristus, který mi v této hodině našich dějin dává šťastný konec v tuto chvíli mé zjevné zbytečnosti, protože slíbil, že pekelné síly církev nepřemohou. Zeptal jsem se: „věříš tomu, co říkám?“ Řekl: "Ano, Vaše Svatosti," a kolem nás nastalo velké ticho a my jsme se na sebe podívali. Poprvé jsem v jeho očích zahlédl stopu upřímného přátelství. V tu chvíli se moje duše hluboce modlila k Pánu za to, aby činil pokání, za Jiřího a za všechny mé nepřátele. Mé srdce hluboce říkalo: "Pane, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí".
Musel jsem chodit do školy Panny Marie, která si všechno uchovávala ve svém srdci, a mezi mnoha věcmi, které jsem se v tom vyhnanství naučil, bylo i mlčení. Mlčení není slabost, mlčení není strach ani zbabělost, mlčení je Boží moudrost, opatrnost. A skutečně moudrý člověk je ten, kdo ví, jak a kdy mlčet, ne ten, kdo příliš mluví. A jsou chvíle, kdy nás Duch svatý žádá, abychom mluvili nebo poslouchali. Naslouchání spravedlivým přináší Boží spravedlnost, protože se svěřujeme do rukou Boha, spravedlivého soudce. Když jsem začínal svůj pontifikát, dal jsem jasně najevo, že budu spolu s církví naslouchat Božímu slovu, že budu mít vždy v úmyslu plnit jeho svatou vůli, že budu vždy poslouchat jeho slovo, že budu vždy připraven odpouštět tak často, jak bude třeba, a že i když uznávám, že člověk má lidské slabosti, a já jsem je měl, je také pravda, že jsem nikdy nepustil z ruky Boha, který byl vždy se mnou na lodi. A i když přišlo mnoho bouří, vždy jsem důvěřoval v Boží sílu. I přes mnohé nezdary jsem vždy zůstal věrný Pánu a v srdci si opakoval Petrova slova: "Pane, ty víš, ty víš, že tě miluji.

Pro mé zlomené lidství bylo velmi bolestné uvědomit si, že se mě pomalu snaží otrávit. Byl jsem pomalu otravován, slyšel jsem jak můj sekretář George Gänswein, aniž by si všiml, že to slyším, předával Františkovy pokyny jeptiškám, které se o mě staraly. Slyšel jsem, jak říká: "Dejte mu lék, udělejte všechno pro to, aby to vypadalo přirozeně, nic netušte, na nic se neptejte, je to příkaz z hora. Nebojte se, budete v pořádku. Předstíral jsem, že jsem si ničeho nevšiml, a od té doby jsem se vyhýbal všemu, co mi dávali, protože jsem se bál, že je to otrávené. A nedostatek jídla můj už tak špatný zdravotní stav ještě zhoršil. Lékům jsem vždycky dával požehnání, protože jsem si byla jist, že mi je nahradí. Můj život ve vězení, který trval téměř deset let, se chýlil ke konci. Bůh vše urychlil. Marně jsem se snažil mluvit srozumitelně. Nechtěli by mi věřit. Překroutili by má slova, v mém okolí nebyl nikdo, komu bych mohl věřit. Byla to velmi stresující situace, a tak mě Bůh osvítil, že jsem nějak dokázal komunikovat prostřednictvím kódů, podobenství a knih, doufaje, že aspoň někdo pochopí. Zažil jsem vězení střežené dozorcem, o kterém jsem věděl, že se mu nedá věřit. Byl jsem unavený a se zlomeným srdcem, ale snažil jsem se napodobit našeho mistra, jak nejlépe jsem uměl. A neodmítal jsem hořký kalich, který mi byl připraven, vždy s Ježíšovou milostí, vkládaje veškerou důvěru v Ježíše, a ne ve své vlastní síly.

V den mých 95. narozenin mě přišel navštívit František, přinesl mi láhev vína s karamelovým krémem a požádal, aby se mnou mohl být o samotě. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho schopnost cynismu a zloby bude tak výrazná. Viděl jsem jeho nenávist ke mně a k církvi, a zejména jeho bezmeznou nenávist k Matce Boží. Vždy jsem se považoval za mírumilovného a diplomatického člověka: co jsem mohl udělat? Mohl jsem jen mlčky trpět ve velké samotě, protože na konci svého života jsem se ocitl opuštěný v dokonalém spojení s trpícím Kristem. Byla to součást mého očištění, jak jsem pochopil. Moje služba Kristova vikáře vyžadovala velké očištění. Mnoho mi bylo svěřeno a brzy budu muset Bohu skládat účty z celého svého správcovství. Musel jsem skládat účty nejen ze své duše pokřtěného křesťana, ale také z celé církve. Jak velkou odpovědnost, jak těžký kříž jsem musel nést jako papež. Od té chvíle mi bylo všechno jasné.

Pod zpovědní pečetí a ve svém obvyklém lichotivém postoji falešného bratrství řekl Bergoglio neboli František posměšným tónem a velmi cynickým a nemilosrdným způsobem, že se mu líbí, že církev je v jeho rukou, že ji zcela zničí a navždy pohřbí eucharistii. Řekl: "Mám mnoho spojenců, kteří mi pomohou nejen zevnitř, ale i zvenčí. U nohou mi klečí kurie a kolegium kardinálů, věrní psi, jak víte. Nedá se popřít, že jsou loajální, že poslouchají." A zlomyslně se usmál. Přivedl jsem je k vám, a pokud to nevíte, potvrdím vám to. Berte to jako mou laskavost. Nejsem tak zlý, jak se říká. Znovu se usmál, tentokrát ledově. Jeho pohled mě vyděsil, jako bych před sebou viděl satana. Přiznal se mi, že jedním z jeho cílů je potřít Matku Boží blátem, vykořenit dogmata a rozdrtit eucharistii. Řekl mi, že (trident?) mimořádný obřad bude rázem zrušen a zůstane jen současný obřad s mnoha profanacemi a svatokrádežemi. Nový obřad koneckonců vymyslel zednář, který byl odborníkem na liturgii, a přiznal mi, že byl nadšen, když šel k řece Tepeyac a tváří v tvář urazil Královnu nebes. Mluvil o Mexiku.

A pak měl velkou radost z pantomimy, v níž domněle zasvětil Rusko a svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Přistoupil ke mně ještě blíž a s ironií mi řekl: "Chceš vědět, koho jsem povolal před milovaný obraz Panny Marie? Odpověděl jsem mu, že to není třeba. Řekl mi to, protože věděl, že by mě to ranilo: Zavolal jsem Krále temnot, rozumíš? Zůstal jsem úplně zticha, pak řekl: Ach Dědečku, přiznávám, že jsem se dobře bavil, ale je načase tuhle frašku ukončit. Katolíci jsou nevědomí a bez mozku, a je dobře, že v tom pokračují, poslušně a pokorně dělají, co se jim řekne. A usmál se. Přiznal se mi, že největším uspokojením pro něj je vidět mě trpět; řekl, že to miluje a že je to pro něj největším zadostiučiněním, že jsem jeho kořist, můj život je v jeho rukou, že mě může kdykoliv odstranit navždy, že to není poprvé, co to udělal, a že je mu to jedno. Řekl: Víte, co je to eutanazie? Na to se usmál a zavrtěl hlavou a s upřeným pohledem řekl: Bolí tě to? Potom mi řekl: svatý otče neboj se tvé utrpení se brzy skončí, to ti slibuji. Byl jsem zděšen vším, co jsem od něj slyšel. Nemohl jsem uvěřit tomu zlu, v jeho srdci byla jen nenávist a z jeho úst vycházely jen ohavnosti. Podíval jsem se na něj a odpověděl jsem mu: ‚Nebojíš se Boha? " "Ne," odpověděl. Neznám žádný strach; a dodal: "Co je to strach? V tu chvíli vstal a řekl mi: "To stačí, dost bylo řečí pro dnešek, teď půjdu a ty se budeš usmívat, jako vždycky, aby si všimli naší vzájemné úcty. Nikdo se o tomto rozhovoru nesmí dozvědět, nezapomeň na zpovědní pečeť, jinak to pro tebe bude ještě horší. Vyjádřil jsem se jasně, Svatý otče? Mlčel jsem a on odešel.

Od té chvíle se všechno změnilo. Cítil jsem se velmi špatně kvůli tomu, co jsem právě slyšel. Jen Bůh ví, jak moc jsem tu noc a ten den trpěl. Jeho návštěva ve mně skutečně vyvolala hrůzu. A od té noci se mi spalo ještě hůř. Většinu času jsem trpěl nespavostí. Celou dobu, až do samého konce, jsem v uších slyšel Františkova slova, a jak říkal: "Komedie musí pokračovat." Teprve tehdy jsem si uvědomil, co ta věta skutečně znamená: komedie musí pokračovat. To, co mi řekl, mi zůstalo v hlavě až do mé smrti. Jeho slova, která mi stále zněla v uších, pro mě znamenala mučednictví. A nejhorší na tom bylo, že jsem nemohl nic říct. Byl jsem v agónii, a právě Františkovo svědectví způsobilo infarkt, který mě připravil o život.

Infarkt, který ukončil můj život, nebyl ani jed, který mi pomalu podávali. To, co způsobilo mou smrt, byl strach v mém srdci po vyslechnutí takového vyznání. Řekl jsem si: on je ničitel církve a je zřejmé, že církev je pod jeho vlivem. Pak mi myšlenky zalétly do Fatimy a do očí se mi vhrnuly slzy. Byl jsem si jistý, že mé dny jsou sečteny a že opona mého života je na spadnutí. Osobou odpovědnou za zkrácení těchto dnů byl můj žalářník. Můj zdánlivě věrný tajemník Gänswein. Byl pověřen tímto úkolem a musel ho splnit bez sebemenšího podezření z vraždy. Den před mou smrtí obdržel můj tajemník telefonát. Byl to František, který řekl: "Je čas," a zavěsil. Slyšel jsem ho, protože byl blízko mě a myslel si, že spím. Svému katovi jsem se nebránil. Trpělivě jsem čekal na svůj konec. Co jiného jsem mohl říct nebo udělat, když jsem byl zcela izolován a 24 hodin denně.

Není žádným tajemstvím, že mnoho papežů v dějinách bylo zavražděno stejnými zednářskými kardinály, kteří infiltrovali vládu Vatikánu, kde se stali státními ministry. Důvod takových atentátů byl prezentován, jako by šlo o přirozenou smrt nebo infarkt, a aby se rozptýlilo podezření, byli kanonizováni. Jako příklad uveďme papežské záznamy Jana Pavla I. a velkého Jana Pavla II. na kterého bylo spácháno několik neúspěšných atentátů a který byl nakonec umlčen zbytečnou a pohodlně provedenou laryngektomií. A nakonec jsem tu já, a ujišťuji vás, že vím, že zabít se dá mnoha způsoby." Pohled Svatého otce se upíral do nekonečna. Nemohla jsem uvěřit, - říká sestra Benedikta, - co jsem slyšela. Cítila jsem velkou bolest v srdci a velké rozhořčení, ale seděla jsem na kraji postele, v naprostém tichu jsem psala, jako bych byla papežovým sekretářem, a říkala jsem si: "To je ale špatnost! Pak se na mě Svatý otec podíval a řekl: 'Buď silná a piš dál. Mám toho ještě hodně na srdci, to všechno je součástí dějin. Řekla jsem: 'Poslouchám, Svatý otče,' a on pokračoval:

'Jako kněz jsem vždy nosil bílou sutanu v naději, že svět pozná, že jsem nikdy nerezignoval a že jsem pod tlakem, abych jednal a rozhodoval pro dobro církve. V těch několika málo rozhovorech, které jsem směl vést, jsem vždy mluvil mlhavě, abych nevzbudil podezření svých nepřátel, kteří mě neustále sledovali, a musel jsem být velmi opatrný. Mých nepřátel bylo mnoho a měli mnoho mikrofonů. Nyní se těším velkému pokoji, protože Bůh je spravedlivý a vždy si vybere správný čas. V této době si mnozí lidé myslí, že vlastní a znají pravdu. Pravda je jen jedna, Kristus, a my musíme vždy zůstat věrní jen jemu, i kdyby nás to mělo stát život, jako to stálo život mě.

8. prosinec 2022 s gestem důvěry a dobré vůle jsem informoval svého tajemníka, že jsem napsal několik dopisů a svou poslední encykliku Maria Spoluvykupitelka, Prostřednice a Přímluvkyně. Můj předchůdce, velký Jan Pavel II. byl věrným obhájcem titulu Marie Spoluvykupitelky u paty kříže. Řekl jsem sekretáři, kde jsou. Jeho překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Řekl dopisy?! Zároveň mi s obligátním úsměvem sdělil, že mi děkuje za důvěru. Podotkl jsem, že jde o důvěrné dopisy, a to zejména ústřední vládě, vatikánské kurii, Kongregaci pro nauku a liturgii, kardinálskému kolegiu, kardinálu Gerhardu Ludwigu Müllerovi, Raymondovi. Byly také adresovány Kněžskému bratrstvu svatého Pia XII.

Kněžím a seminaristům jsem napsal dopis, v němž jsem je vyzval, aby se vždy snažili být příkladnými kněžími, oživovanými neustálou a intenzivní modlitbou, pěstujícími čistotu a cudnost, a aby byli věrní Kristu Jen tak může kněžská a apoštolská služba přinést plody, a doporučil jsem jim, aby se nikdy nenechali svést logikou kariéry a moci. Slova, která jsem často říkal kněžím a seminaristům. Nakonec jsem je nabádal, aby nedělali chybu při podávání svatého přijímání svým dětem (přijímání na ruku) a aby se podle žádosti Panny Marie napravili. Psal jsem dopisy institutům zasvěceného života, novinářům po celém světě a svému dobrému příteli, teologovi Giuliu Colombimu. Nakonec jsem napsal otevřený dopis Božímu lidu. Naléhal jsem na George, aby tyto dopisy zveřejnil do tří dnů po mé smrti, a on mi dal své slovo.

Byl jsem pověřen, abych napodoboval Krista, který si u sebe až do konce ponechal zrádného a proradného Jidáše Iškariotského, což je přesně ten typ zrádců, které nacházíme v církvi. I já jsem měl takového – Jiřího, kterému jsem do poslední chvíle projevoval upřímnou lásku, důvěru a trpělivost, protože jsem toužil po dobru jeho duše a jeho obrácení, ačkoli jsem věděl, že ho brzy uvidím spáchat tu nejhorší zradu a největší vraždu. S vědomím, že mě můj tajemník zradí, jsem se moudře rozhodl předat kopii těchto dopisů svému velkému příteli Giuliu Colombimu při jeho poslední návštěvě. Diskrétně, aniž bych vzbudil podezření, jsem Giulovi rychle vysvětlil, o co jde, a požádal ho, aby tyto dokumenty převzal a předal je všem členům kardinálského kolegia, aby mohli přijmout příslušná opatření. Mělo být přijato rozhodnutí a po smrti papeže mělo být svoláno zákonné konkláve.

Můj tajemník povzbuzen důvěrou, kterou jsem mu projevil, tajně a zákeřně vše předal Františkovi, dopisy i encykliku, encykliku Maria Coredemptrix, kterou jsem napsal a která dogmaticky hlásala spoluvykoupení Matky Boží. Aniž by si to uvědomil, a díky hlasitosti svého telefonu jsem to slyšel, dal František příkaz všechno spálit a dodal: "Nesmíme nic nechat." Nevěděl, že jsem všechno slyšel. (Programový ředitel Radia Maria Mystica, pan Henry, zřejmě v době vysílání ještě nevěděl, že Colombi zemřel 1. prosince 2022!!!).

S vědomím zrady mého tajemníka Georga Gänsweina a jako poslední šanci, aby se před Bohem ospravedlnil, jsem mu výslovně nabídl encykliku, kterou jsem dokončil 25. 3. 2022 a kterou jsem psal dnem i nocí po tři roky, modlil se v hluboké modlitbě a prosbě k Bohu a žádal Boha, aby svého služebníka osvítil svým Duchem svatým. S ohledem na úplnou a přesnou dokumentaci v archivech týkající se tohoto nového mariánského dogmatu jsem slavnostně a dogmaticky vyhlásil zjevenou roli Panny Marie jako duchovní Matky všech národů, podle jejích tří hlavních aspektů jako Spoluvykupitelky, Prostřednice a Přímluvkyně, které jí umožňují plně vykonávat duchovní mateřství, jež jí na kříži daroval její Syn Ježíš Kristus, a vykonávat je pro všechny lidi všech dob. "

Encyklika říká: "Blahoslavená Panna Maria je naší Matkou v řádu milosti, Spoluvykupitelkou, Prostřednicí a Přímluvkyní, jejíž mateřství je univerzální a trvá od stvoření světa, počínaje všemi národy a rasami. V době nebývalé krize víry, rodiny, společnosti a míru, která charakterizuje současný stav lidstva, je přímluva Matky Boží potřebná naléhavěji než kdy jindy. Jsem přesvědčen, že tato papežská definice duchovního mateřství Panny Marie bude mimořádným lékem na současnou globální krizi, která ohrožuje dnešní lidstvo. A já jsem ji podepsal PP. Benedikt XVI. Pastýř pastýřů.
"Když jsem dokončil psaní této encykliky, dostal jsem znamení z nebe. Byl jsem hluboce přesvědčen, že moje kariéra skončila. Byla to poslední věc, kterou jsem mohl jako papež udělat, a že od tohoto okamžiku začalo odpočítávání. V tu chvíli jsem se cítil jako Omega, ten, který uzavírá cyklus v církvi a po něm přichází nové, mocné náboženské pronásledování.

Toho posledního rána jsem nemohl spát, těžce jsem dýchal, mé bezesné noci byly stále delší a delší, a nebylo divu, protože situace, kterou jsem procházel, to vyjadřovala. Byl jsem si však vědom, že Pán má vše pod kontrolou. Můj duševní stav nebyl nejlepší, cítil jsem se unavený a velmi zatížený vším, o čem jsem věděl, že se děje, Františkovou zpovědí, která mě trápila dnem i nocí, nemožností mluvit, vzhledem k mé situaci, a především pečetí zpovědi, která byla nedotknutelná. Moje komunikace zůstávala světu skryta jako tichý výkřik v mé dlouhé a bolestné agónii.

Pak přišla chvíle, kdy v časných ranních hodinách vstoupil Gänswein, můj tajemník. Myslel si, že spím, protože jsem měl za sebou několik dlouhých nocí. Byl přesvědčen, že se mu během let, kdy jsme byli nuceni žít spolu, podařilo mě oklamat. K jeho překvapení jsem byl vzhůru. Modlil jsem se růženec ke své dobré a drahé Matce, která byla mou společnicí v tomto vyhnanství, k Marii spoluvykupitelce. Kdo by mohl být lepším společníkem než ta, která byla vždy věrná svému Synu, Ježíši Kristu, a která stála u paty kříže? Jiří ke mně přišel a řekl: Svatosti, nemůžete spát? Musím vám to dát. Musím vám dát tento lék. Byl jsem připraven a Bůh mi dal najevo, že nadešel čas, abych odešel. Pak jsem se mu podíval do očí. Podíval se na mě a okamžitě odvrátil zrak. Jeho oči byly chladné jako mrtvola. Dodal jsem si odvahy a řekl mu: "George, přemýšlel jsi o mé smrti? Odpověděl: "Ne, Vaše Svatosti. Řekl jsem mu: Měl bys to udělat a často zpytovat svědomí, je to velmi zdravé pro duši, život je velmi krátký a jednou budeš muset skládat účty ze svého života Bohu. Řekl mi: "vaše svatosti, proč tato slova? Velmi tichým hlasem a s velkými obtížemi při dýchání jsem mu odpověděl: Gänsweine, jste se mnou už dlouho, a přesto mě neznáte? Co máš udělat, udělej hned a bez okolků, ale nezapomeň, že jednou budeš muset skládat účty Bohu, na to nezapomínej." A mlčky jsme na sebe hleděli. Pak se můj sekretář zarazil a uvědomil si, že jsem odhalil jeho podvod a že to byl on, kdo byl podveden. Pak mi dal injekci a řekl mi do ucha: "Je čas ukončit komedii". Stál jsem připravený a modlil se a navzdory jeho přání jsem byl v klidu, v tom klidu jsem mu zašeptal: Odpouštím ti ze srdce všechno a v úzkosti má poslední slova byla tato: "Pane, miluji tě. Ty mě znáš a víš, že tě miluji", a usnul jsem jako ten, kdo usíná v náručí své matky.

Po celou dobu svého bolestného pontifikátu, tedy osm let aktivní činnosti a téměř deset let kontemplativní činnosti, jsem byl vystaven tvrdé kritice a ponižování. Po celý život jsem byl nemilosrdně vystaven veřejnému opovržení, ale nejbolestnější ponížení přišlo, když jsem přijel do Berlína a němečtí biskupové a kardinálové mě odmítli přijmout. Druhé a největší ponížení jsem zažil v den mého pohřbu od svých katů.

Když jsem 19. dubna 2005 přijal Petrovu službu, měl jsem klidnou jistotu, která mě vždy provázela, jistotu života církve skrze Boží slovo. V té chvíli, stejně jako při jiných příležitostech, jsem ji vyjádřil veřejně, slova, která mi zněla v srdci: „Pane, proč to ode mě chceš? Co ode mě chceš?““ Je to těžké břemeno, které jsi vložil na má bedra, ale pokud mě požádáš rozhodím síť, věřím že mě povedeš navzdory všem mým slabostem.“ Na konci svého života mohu říci, že mě Pán skutečně vedl, že mi byl nablízku, že jsem každý den cítil jeho přítomnost, že jsem prožíval chvíle radosti a světla, ale i chvíle, kdy jsem se cítil jsem jako Petr na lodi s apoštoly na Galilejském jezeře. Pan nám dopřál mnoho slunečných dnů a lehkých vánků, dnů, kdy byl rybolov bohatý, ale byly i dny, kdy byla voda rozbouřená a větry rozmarné, jako větry na moři, kdy se zdálo, že Pán na lodi spí, a já vždycky věděl, že loď církve není moje, ale Jeho, a je to Pán, kdo ji nenechá potopit, je to On, kdo ji řídí, samozřejmě prostřednictvím lidí. To je jistota, kterou nic a nikdo nemůže zastřít. A proto mám srdce plné vděčnosti Bohu, protože On nikdy nezbavil celou církev, ani mě, své útěchy, svého světla a své lásky. Miloval jsem každého z vás bez rozdílu, s pastýřskou láskou, která je v srdci každého pastýře, zvláště římského biskupa, nástupce apoštola. Všechny vás nosím v modlitbě s otcovským srdcem. Chci, aby se mé pozdravy a mé díky dostaly ke všem. Chci, aby se mé srdce rozšířilo do celého světa.

Nyní, na konci své kariéry, vás mohu ujistit, že papež není nikdy sám. Pán byl vždy se mnou. Pracoval se mnou. Odpočíval se mnou. Radoval se se mnou z hojného úlovku. A plakal se mnou. To vše mé srdce prožívalo během mého pontifikátu až do posledního dne mé smrti. Mé ano bylo naprostým odevzdáním se Bohu a jeho vykupitelskému dílu. Bylo to věčné ano v Neposkvrněném Srdci Mariině. Nikdy jsem neopustil kříž, jak mnozí říkali, ale zůstal jsem novým způsobem po boku ukřižovaného Pána, zatímco jsem pevně stál s Marií u paty kříže svého Pána.

Nyní vás chci požádat o poslední laskavost. Poslouchám, Vaše Svatosti, - odpověděla sestra Benedikta. 'Chtěla bych, abyste to zveřejnili v médiích, aniž byste vynechali jediný detail, jak jste to napsala, protože vše je pro Církev velmi důležité. Nebojte se, chápu, že je to choulostivé poslání, o které vás žádám. Mohu vám důvěřovat? A sestra odpovídá: "Vaše Svatosti, samozřejmě se na mě můžete spolehnout, budu Vaší sekretářkou, pokud mi to dovolíte." Papež jí říká: "Udělejte to a nebojte se případných represí, které by tento dopis mohl vyvolat. Chci, aby se to dostalo do vatikánské kurie, ke každému členu kardinálského kolegia.
Svatý otče, mohu se vás na něco zeptat?" - řekne sestra a on odpoví. Poslouchám.

Po vaší smrti byl vydán duchovní testament, který jste pravděpodobně napsal vy. Je pravda, že pochází od vás? Papež Benedikt odpovídá: "Pokud jde o můj duchovní testament, mohu vám říci, že byl vydán v neúplné podobě. Duchovní závěť může napsat každý kněz. Já jsem ho chtěl napsat ve dvou částech. Rozhodl jsem se tak proto, že jsem se v té době nacházel v choulostivé situaci, a především se hrozivě blížila moje záhuba. Situace byla tak složitá, že mi dokonce hrozili, že mě zavřou do vězení, pokud nevyhovím jejich požadavkům. Tento nátlak jednoznačně přicházel ze strany Spojených států a čínské vlády. To byl důvod, proč jsem závěť nemohl napsat celou a napadlo mě napsat ji ve dvou částech, zveřejněnou část jsem nazval Alfa a druhou část závěti Omega. Tato druhá část byla spálena spolu s dopisy a encyklikou, kterou jsem napsal. Právě tuto druhou část jsem vám nyní nadiktoval. Tento dokument má proto velký význam a je důležité, aby vyšel na světlo. Tento úkol vyžaduje vaši odvahu. "Rozumím, Vaše Svatosti," řekne jeptiška. Co se týká mého tajemníka, ten mě opět využil pro své vlastní účely. Odvolávám se na knihu, kterou vydal vlastní rukou. Vhodně upravil mnoho ze svých četných zpovědí. Snaží se vás jen pobavit, aniž by řekl to, co říci měl. Ale to už je teď nepodstatné. Pravdivé vyznání a více než svědectví je tento dokument, který jsem vám právě nadiktoval, a který díky vám nechávám v písemné podobě.
Než skončím, chtěl bych prostřednictvím vaší komunity poslat poselství víry všem řeholním společenstvím. V tento den zvu vás, kteří se zajímáte o život a poslání církve ve světě, především vyzývám, abyste svou víru živili láskou. Svět, který chce žít bez Boha, je světem bez naděje. Oblékněte se v Ježíše Krista, vy něžné děti, noste zbroj světla, jak říká apoštol Pavel, a zůstaňte bdělí. Vždy pamatujte, že radost z posvěceného života jde nutně ruku v ruce s účastí na Kristově kříži. Tak tomu bylo i v případě Marie Spoluvykupitelky. Na svátek Očišťování Panny Marie vás prosím, abyste žili radostnou zvěst, svědčili o ní a hlásali ji a šířili ji jako slovo pravdy. Řekněte všem, že jsem s Bohem. Odcházím, ale také zůstávám a budu doprovázet církev v jejím očišťování až na Kalvárii, aby bude ozdobena stejnou slávou jako Ženich.

Drazí přátelé, Bůh vede svou Církev, podpírá ji vždy, a zvláště v těžkých dobách. Nikdy neztrácejte tuto vizi víry, která je jedinou pravou vizí cesty Církve a světa. Kéž máte všichni ve svých srdcích vždy radostnou jistotu, že Pán je s námi. On nás neopustí. Je nám nablízku a naplňuje nás svou láskou.

Vyprošuji pro celou církev stálou ochranu Panny Marie Spoluvykupitelky a apoštolů Petra a Pavla a s láskou uděluji apoštolské požehnání Otce, Syna i Ducha svatého všem Božím dětem. Amen.

Vaše Svatosti, říká sestra Benedikta, a nyní váš podpis.

Odpovídá: Podepsán papež Benedikt XVI.

Jeho Svatost zmizela a zanechala za sebou jemnou vůni fialek. Mé srdce, říká sestra Benedikta, se naplnilo touhou a nemohla jsem zadržet slzy. Chtěla jsem jej obejmout.