Pád
Smrtí, hříchem i svou bolestí se mnohdy noříme do bezedné a nikdy nekončící propasti a je zcela jedno, zda se při pádu díváme vzhůru a nebo směrem dolů, kde vidíme hrozivou všepohlcující černotu jdoucí nám vstříc. Ve který okamžik se nás temnota dotkne tak, že ukončí naše muka? Nevíme. Nic nevíme. Nevědění. Jako struny vybičované do krajnosti nebo jako zvíře v koutě svírané předsmrtnou křečí, pohlcené agónií konce. V jednom směru vnímáme vzdalující se světlo, stále se zmenšující naději, dotek minulosti, vytrácející se vzpomínky a zaznamenáváme svůj aktuální, ničím nezměnitelný pád, bezcílný a věčný. V druhém směru nevidíme nic a přitom obludnost nicoty a zhmotnělé prázdnoty nás pohlcuje a nekonečně děsí. Nedává prostor žádné fantazii co známe, ale utváří přítomnou realitu z které je nemožné uniknout.
Každý pád může mít své úhly pohledu, ale vždy je to jen pád. Prostý pád, který smete vše. Podobně jako řeka téhož jména, která při povodních odnáší špínu do moře. Při pádu nezáleží na tom, zda se nešťastník dívá bokem, má zavřené oči nebo je při smyslech. Padá vždy, stále, věčně.... Obrazy relativity času ponechme zcela stranou, odhoďme představu jakýchsi tenzorů všeho druhu, nezadržitelně padáme do prázdnoty a hrůzy zbaveni jakýchkoli záchranných lan.... Co s tím človíčku, špíno, která jsi ulpěla na požehnané zemi po které kráčely nohy Božího Syna? Stačí jen slovo a uzdravuje, řekni jen slovo a .... Dotknu se lemu roucha a .... Jdi a už nehřeš... Tak málo stačí... Tak málo i stačí, aby pád hříšníka zhasil svíci jeho života, která mu byla určena a jméno takového bude vymazáno, navěky, z Knihy života.
Ale no tak, říše skřítků a bláznů, pověry svíčkových bab, temný středověk a kopec válek a násilí, Vatikán a intriky všeho druhu, pomluvy do všech stran a lidem zkrátka nevěř.. Nic není moc dobré a pravdy tak málo... Věř jen sobě a opovrhuj jinými a když milovat, tak jen své "hnízdo". Odsuzuj vše a zadupej i výhonky pýru, jen se objeví. Výhonky o kterých si ty myslíš, že je to pýr. Vidíš tak dobře plevel kolem a nejlépe vidíš ovšem sám sebe, tak hrdý, zbytnělý a smělý, tak hrdá, zbytnělá a smělá. Kolena se podlomí, čas neúprosně vzpomene na úhor a kosa podlamuje stébla... A majitel své pravdy padá do propasti, padá omotán hadem, který mu do ucha šveholí - to není pád příteli, to není pád, má tíha je pro tebe požehnáním a já nepadám, jdu jen z svému Otci, Jitřence, jež kdysi zářila. Pojď se mnou tímto směrem, dolů a stále dolů.... Bolest ti bude průvodcem a ztráta ziskem. Hlas slábne a sluch nešťastníka také... Řve tedy nekonečnou trýzní z nedoslýchavosti, aby slyšel co had šeptá a chce naději, chce slyšet mantru co ho ujistí, že není sám a veškeré síly napne k jednomu cíli - aby slyšel slábnoucí syčení Pokušitele a lháře, žalobníka a ničitele všeho dobrého... falešnou odměnou bude ticho, nekonečné ticho ...
Je čas hledat jinou cestu. Víra - naděje - láska, Boží trojjedinnost, která je srozumitelná... Navazuj lana, zadrž pád, najdi skoby.... Děkuji človíčku. Tvůj Bůh
Každý pád může mít své úhly pohledu, ale vždy je to jen pád. Prostý pád, který smete vše. Podobně jako řeka téhož jména, která při povodních odnáší špínu do moře. Při pádu nezáleží na tom, zda se nešťastník dívá bokem, má zavřené oči nebo je při smyslech. Padá vždy, stále, věčně.... Obrazy relativity času ponechme zcela stranou, odhoďme představu jakýchsi tenzorů všeho druhu, nezadržitelně padáme do prázdnoty a hrůzy zbaveni jakýchkoli záchranných lan.... Co s tím človíčku, špíno, která jsi ulpěla na požehnané zemi po které kráčely nohy Božího Syna? Stačí jen slovo a uzdravuje, řekni jen slovo a .... Dotknu se lemu roucha a .... Jdi a už nehřeš... Tak málo stačí... Tak málo i stačí, aby pád hříšníka zhasil svíci jeho života, která mu byla určena a jméno takového bude vymazáno, navěky, z Knihy života.
Ale no tak, říše skřítků a bláznů, pověry svíčkových bab, temný středověk a kopec válek a násilí, Vatikán a intriky všeho druhu, pomluvy do všech stran a lidem zkrátka nevěř.. Nic není moc dobré a pravdy tak málo... Věř jen sobě a opovrhuj jinými a když milovat, tak jen své "hnízdo". Odsuzuj vše a zadupej i výhonky pýru, jen se objeví. Výhonky o kterých si ty myslíš, že je to pýr. Vidíš tak dobře plevel kolem a nejlépe vidíš ovšem sám sebe, tak hrdý, zbytnělý a smělý, tak hrdá, zbytnělá a smělá. Kolena se podlomí, čas neúprosně vzpomene na úhor a kosa podlamuje stébla... A majitel své pravdy padá do propasti, padá omotán hadem, který mu do ucha šveholí - to není pád příteli, to není pád, má tíha je pro tebe požehnáním a já nepadám, jdu jen z svému Otci, Jitřence, jež kdysi zářila. Pojď se mnou tímto směrem, dolů a stále dolů.... Bolest ti bude průvodcem a ztráta ziskem. Hlas slábne a sluch nešťastníka také... Řve tedy nekonečnou trýzní z nedoslýchavosti, aby slyšel co had šeptá a chce naději, chce slyšet mantru co ho ujistí, že není sám a veškeré síly napne k jednomu cíli - aby slyšel slábnoucí syčení Pokušitele a lháře, žalobníka a ničitele všeho dobrého... falešnou odměnou bude ticho, nekonečné ticho ...
Je čas hledat jinou cestu. Víra - naděje - láska, Boží trojjedinnost, která je srozumitelná... Navazuj lana, zadrž pád, najdi skoby.... Děkuji človíčku. Tvůj Bůh