22:17
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 22-40 SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. …Více
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 22-40
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
22.
Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako souboru zvěcnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako to, co přirozeně vychází z člověka a má v člověku smysl. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký skutečně je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil, že změní něco v lidském okolí, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a vymýšlí utopii.
Stejný snílek a fantasta je ten, kdo tvrdí – stačí, když se něco samovolně změnilo ve hvězdách kolem nás, a všechno lidské, včetně společnosti se změní k dobrému. Taková je utopie New Age, které se koncem 20.století oddávali mnozí „sametoví revolucionáři.
Samozřejmě je správné přehodnocovat své zastaralé názory. Je na místě stále znovu a znovu usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit: Tady se změnilo něco v lidském okolí (např. bylo zrušeno soukromé vlastnictví´, nebo jsme se dostali z vlivu souhvězdí ryby do vlivu souhvězdí Vodnáře) a teď se dostaví věčný mír a sbratření lidí, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám potvrzují dějiny. V Sovětském svazu se snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let. Nakonec upadli do hrozné zaostalosti. Zatímco před říjnovou revolucí zásobilo Rusko Evropu obilím, SSSR se ve 20.stol.už neobešlo bez dovozu obilí.
Uvažovat takto scestně o společnosti a člověku a podle toho jednat, bylo čím dál tím nebezpečnější. A zejména pokud by se vybrala jedna skupina lidí - národ, třída, rasa, o nich by se tvrdilo: Tito jsou vyvolení. Ti mají všechna práva. Ostatní musíme vymést ze světa.
Sv.Jan Pavel uvedl v 25.článku Centesimus annus, že „realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ (Centesimuzs annus,III,25)
Sociální učení Církve vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz k podobě Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem: jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem Božího království. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí být realista. A proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Ježíšem Kristem.
Proto sociální učení Církve objasňuje úchylnost každého sociálního utopismu. (SK 1,6)
Stále se znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Americký filozof Michael Nowak s vážnou tváří představoval americkou spotřební demokracii jako samo Boží království či pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům. Ani nejhorlivější průkopníci nedokázali zřídit a udržet trvalý a dokonalý křesťanský řád, protože celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, nýbrž všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Ježíšem Kristem. (Rím 3,6)
Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo „nové nebe a novou zemi“.(ZJ 21,1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Uchovávání čili tradice a kráčení kupředu čili pokrok chápejme ne jako protiklady, nýbrž jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Tady je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili svatí Cyril a Metoděj.
Současní utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podléhají názoru chiliastů. Ti tvrdili, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávají astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat hvězdné konstelaci ve znamení Vodnáře. Tak prý zavládne světový mír a sbratření všech národů. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.
Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Musíme odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranně spiritualistické křesťanství by upíralo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho náhodným vlivům.
Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, takže dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chyběli by zde schopní dělníci a dokonce někdy správné místo pro stavbu. Všechno je to v tom projektu dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i s jeho špatnými sklony.
Jeden vcelku inteligentní člověk mi řekl: Ale ono to hnutí New Age, i když víme, že je to utopie, má přece jen něco do sebe. Mladí lidé se nadchnou pro nějakou velkou věc, a i když se v praxi zklamou, přesto až dospějí, tak v nich něco z toho zůstane; a oni toho pak část uskuteční, až dosáhnou v politice nějaké moci.
Možná, že ano, a taky možná, že ne. Možná zatrpknou a už nikdy o veřejný život ani nezavadí, ba stanou se masou, podvolující se diktátorům. A možná, že svou utopií strhnou svět do nějaké války, místo, aby ho přivedli k věčnému míru. Vždyť takový názor znamená lehkomyslné zacházení s mládeží. Jakoby někdo řekl o Rusku: Ale vždyť ten národ byl politicky mladý a tak se potřeboval trochu otrkat, aby politicky dospěl. Tohle sedmdesátileté otrkávání se Ruska v rámci komunistického pokusnictví stálo Sovětský svaz na sto milionů lidských životů, obětovaných ve válkách, revolucích a umučených v gulacích. A když měl být SSSR politicky dospělý, zjistilo se, že závisí na ostatním světě i ve výrobě chleba, který se za carských dob naopak vyvážel z Ruska.
Společenský vývoj nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok směrem ke spotřební demokracii, a potom nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. Sv.Jana Pavel řekl v 25 článku Centesimus annus: „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ (CA, 25) Lidské úsilí o všestranný růst společnosti přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení ve vstřícnosti a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy nemáme tvrdošíjně opakovat: Jedině tento názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ (CA 25)
Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot v světovém a životním názoru člověka.
Sv.Jan Pavel nás v encyklice Centesimus annus upozornil zvlášť zajímavým způsobem na to, abychom kvůli majetku nepozbývali pravdivost a opravdový smysl lidského bytí. Pečoval o nás, abychom nedopustili zpeněžování a odcizování lidské existence. To je pozoruhodná myšlenka. Vždyť je známo, jak mnohdy právě honba za majetkem a boj o to, aby jeden měl za každou cenu víc než druhý, odcizuje lidi navzájem, a člověka odcizuje Bohu, který je mu bytostně nejvlastnější. Člověk pak přestává žít pro ten hluboký smysl a význam, který mu Bůh vložil do jeho nitra, a hledá náhražku v něčem jiném.
Sv.Jan Pavel se nejprve zaměřil ve článku 41. Centesimus annus na marxistický rozbor odcizení a na odhalení jeho nepravdivosti: „Marxismus kritizoval kapitalistickou společnost a vytýkal jí zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka vycházela z nesprávného a nepřesného pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a příznivý význam tržních vztahů v jejich vlastní oblasti. Proto marxismus tvrdil, že jedině kolektivistické zřízení může odstranit tato odcizení.“ (CENTESIMUZS ANNUS,41)
Dále Sv.Jan Pavel vyvrátil takové povrchní chápání odcizení tím, že uvádí dějinnou zkušenost lidstva jak se socialismem na Východě, tak se spotřební demokracií na Západě. Řekl o tom: „Dějinná zkušenos…
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
22.
Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako souboru zvěcnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako to, co přirozeně vychází z člověka a má v člověku smysl. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký skutečně je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil, že změní něco v lidském okolí, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a vymýšlí utopii.
Stejný snílek a fantasta je ten, kdo tvrdí – stačí, když se něco samovolně změnilo ve hvězdách kolem nás, a všechno lidské, včetně společnosti se změní k dobrému. Taková je utopie New Age, které se koncem 20.století oddávali mnozí „sametoví revolucionáři.
Samozřejmě je správné přehodnocovat své zastaralé názory. Je na místě stále znovu a znovu usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit: Tady se změnilo něco v lidském okolí (např. bylo zrušeno soukromé vlastnictví´, nebo jsme se dostali z vlivu souhvězdí ryby do vlivu souhvězdí Vodnáře) a teď se dostaví věčný mír a sbratření lidí, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám potvrzují dějiny. V Sovětském svazu se snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let. Nakonec upadli do hrozné zaostalosti. Zatímco před říjnovou revolucí zásobilo Rusko Evropu obilím, SSSR se ve 20.stol.už neobešlo bez dovozu obilí.
Uvažovat takto scestně o společnosti a člověku a podle toho jednat, bylo čím dál tím nebezpečnější. A zejména pokud by se vybrala jedna skupina lidí - národ, třída, rasa, o nich by se tvrdilo: Tito jsou vyvolení. Ti mají všechna práva. Ostatní musíme vymést ze světa.
Sv.Jan Pavel uvedl v 25.článku Centesimus annus, že „realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ (Centesimuzs annus,III,25)
Sociální učení Církve vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz k podobě Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem: jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem Božího království. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí být realista. A proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Ježíšem Kristem.
Proto sociální učení Církve objasňuje úchylnost každého sociálního utopismu. (SK 1,6)
Stále se znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Americký filozof Michael Nowak s vážnou tváří představoval americkou spotřební demokracii jako samo Boží království či pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům. Ani nejhorlivější průkopníci nedokázali zřídit a udržet trvalý a dokonalý křesťanský řád, protože celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, nýbrž všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Ježíšem Kristem. (Rím 3,6)
Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo „nové nebe a novou zemi“.(ZJ 21,1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Uchovávání čili tradice a kráčení kupředu čili pokrok chápejme ne jako protiklady, nýbrž jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Tady je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili svatí Cyril a Metoděj.
Současní utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podléhají názoru chiliastů. Ti tvrdili, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávají astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat hvězdné konstelaci ve znamení Vodnáře. Tak prý zavládne světový mír a sbratření všech národů. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.
Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Musíme odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranně spiritualistické křesťanství by upíralo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho náhodným vlivům.
Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, takže dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chyběli by zde schopní dělníci a dokonce někdy správné místo pro stavbu. Všechno je to v tom projektu dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i s jeho špatnými sklony.
Jeden vcelku inteligentní člověk mi řekl: Ale ono to hnutí New Age, i když víme, že je to utopie, má přece jen něco do sebe. Mladí lidé se nadchnou pro nějakou velkou věc, a i když se v praxi zklamou, přesto až dospějí, tak v nich něco z toho zůstane; a oni toho pak část uskuteční, až dosáhnou v politice nějaké moci.
Možná, že ano, a taky možná, že ne. Možná zatrpknou a už nikdy o veřejný život ani nezavadí, ba stanou se masou, podvolující se diktátorům. A možná, že svou utopií strhnou svět do nějaké války, místo, aby ho přivedli k věčnému míru. Vždyť takový názor znamená lehkomyslné zacházení s mládeží. Jakoby někdo řekl o Rusku: Ale vždyť ten národ byl politicky mladý a tak se potřeboval trochu otrkat, aby politicky dospěl. Tohle sedmdesátileté otrkávání se Ruska v rámci komunistického pokusnictví stálo Sovětský svaz na sto milionů lidských životů, obětovaných ve válkách, revolucích a umučených v gulacích. A když měl být SSSR politicky dospělý, zjistilo se, že závisí na ostatním světě i ve výrobě chleba, který se za carských dob naopak vyvážel z Ruska.
Společenský vývoj nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok směrem ke spotřební demokracii, a potom nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. Sv.Jana Pavel řekl v 25 článku Centesimus annus: „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ (CA, 25) Lidské úsilí o všestranný růst společnosti přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení ve vstřícnosti a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy nemáme tvrdošíjně opakovat: Jedině tento názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ (CA 25)
Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot v světovém a životním názoru člověka.
Sv.Jan Pavel nás v encyklice Centesimus annus upozornil zvlášť zajímavým způsobem na to, abychom kvůli majetku nepozbývali pravdivost a opravdový smysl lidského bytí. Pečoval o nás, abychom nedopustili zpeněžování a odcizování lidské existence. To je pozoruhodná myšlenka. Vždyť je známo, jak mnohdy právě honba za majetkem a boj o to, aby jeden měl za každou cenu víc než druhý, odcizuje lidi navzájem, a člověka odcizuje Bohu, který je mu bytostně nejvlastnější. Člověk pak přestává žít pro ten hluboký smysl a význam, který mu Bůh vložil do jeho nitra, a hledá náhražku v něčem jiném.
Sv.Jan Pavel se nejprve zaměřil ve článku 41. Centesimus annus na marxistický rozbor odcizení a na odhalení jeho nepravdivosti: „Marxismus kritizoval kapitalistickou společnost a vytýkal jí zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka vycházela z nesprávného a nepřesného pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a příznivý význam tržních vztahů v jejich vlastní oblasti. Proto marxismus tvrdil, že jedině kolektivistické zřízení může odstranit tato odcizení.“ (CENTESIMUZS ANNUS,41)
Dále Sv.Jan Pavel vyvrátil takové povrchní chápání odcizení tím, že uvádí dějinnou zkušenost lidstva jak se socialismem na Východě, tak se spotřební demokracií na Západě. Řekl o tom: „Dějinná zkušenos…