Jan XXIII. nebyl svatým dle církevního historika z Říma
Kanonizace papeže implikuje nejen jeho soukromý život, ale také jeho život veřejný, tedy osvědčení hrdinských ctností. Jako autor dějin II. vatikánského koncilu jsem studoval krátký pontifikát Jana XXIII. od 28. října 1958 do jeho smrti 3. června 1963 a jsme přesvědčen, že nepraktikoval křesťanské ctnosti hrdinským způsobem, počínaje ctností moudrosti. To samozřejmě vytváří problém, pokud se hovoří o neomylnosti kanonizací. Někteří tradicionalisté upřednostňují řešení této otázky tím nejjednodušším způsobem: vzhledem k tomu, že Jan XXIII. nebyl dobrým papežem a je kanonizován, znamená to, že nebyl pravým papežem. Neomylnost kanonizací je přesvědčení většiny teologů, ale není to dogma víry a je možno legitimně zastávat opačný názor. Je naopak dogmatem víry, že nemůže být rozporu mezi vírou a rozumem. Objektivní rozumová analýza faktů ukazuje absenci hrdinského stavu ctností papeže Roncalliho. Pokud bych z fideismu měl popřít to, co mi ukládá rozum, popřel bych rozumové základy své víry. Uchovávám proto ve svědomí své pochybnosti a dilema, pokud jde o kanonizaci Jana XXIII.
P. Lombardi na tiskové konferenci 22. dubna prohlásil, že popřít neomylnost kanonizací znamená tvrdit, že kanonizovaní papežové jsou v pekle.
Myslím, že je to bluf ze strany P. Lombardiho. Je evidentní, že nebýt pozdvižen k úctě oltáře, neznamená jít do pekla. Museli bychom věřit, že jen velmi málo papežů a ještě méně věřících dojde spásy. Jen Bůh zná posmrtný osud duší. To, o čem se pochybuje, není věčná spása Jana XXIII., ale hrdinský stupeň ctností při řízení církve. Připojuji, že popírat neomylnost kanonizací neznamená tvrdit, že jsou v zásadě mylné a chybné. Mám zato, že církev se nemýlí, když vyhlašuje svaté a blahoslavené, ale že mohou existovat konkrétní výjimečné případy, které nepopírají pravidlo. A nyní prožíváme výjimečný moment v dějinách církve.
Objektivní „škoda církve“ způsobená papežem Angelo Roncallim, o které jste hovořil v interview pro Catholic Family News, spočívá podle vás jen ve svolání II. vatikánského koncilu nebo i v jiných záležitostech?
Nechejme stranou „osobní svatost“ Roncalliho, o které si dovoluji silně pochybovat, a vyjděme od II. vatikánského koncilu. Vyhlášení takového shromáždění o tak širokém dosahu bylo rozhodnutí, které není možno učinit uspěchaně, ale které předpokládá hluboké úvahy a široké konzultace. Tak tomu bylo, když se Pius IX. rozhodl svolat I. vatikánský koncil, a když Pius XI. a Pius XII. zkoumali možnost přistoupit k práci, kterou pak oba odložili jako hypotézu. Tak ovšem Jan XXIII. nejednal. Oznámil nečekaně svolání koncilu jen tři měsíce po svém zvolení, aniž by o tom s někým mluvil. Byl přesvědčen, že koncil proběhne během několika málo měsíců a bude se zabývat výlučně pastoračními otázkami. „O Vánocích můžeme končit“, řekl kardinálu Felicimu v předvečer zahájení koncilu. To ukazuje přinejmenším na nedostatek prozíravosti. Vatikánský koncil se pak projevil zcela mimo záměr papeže jako objektivní katastrofa v mnoha směrech. Omezím se na jeden: vypuštění odsouzení komunismu. Koncil, který chtěl být pastorační, pomlčel o nejdramatičtějším problému své doby: sovětském imperialismu, který ohrožoval svět. Zatímco Moskva umísťovala své rakety na Kubě a byla stavěna berlínská zeď v srdci Evropy, Jan XXIII. v létě 1962 prostřednictvím kardinála Tisseranta vyjednal dohodu s moskevským patriarchátem a zavázal se, že koncil nebude mluvit o komunismu. Poslední encyklika Jana XXIII. Pacem in terris z 9. dubna 1963 otevřela brány spolupráci mezi katolíky a komunisty. Následovala osobní audience Alexeje Adžubeje, redaktora Izvěstií, ale především Chruščovova zetě a jeho soukromého vyslance. Toto setkání nevedlo k nějakému podstatnému závěru, ale mělo mimořádný mediální ohlas. Volby v Itálii 28. dubna 1963 zaznamenaly nesmírný úspěch komunistické strany a naopak silný ústup křesťanské demokracie. Pro komunisty byl Jan „dobrý papež“ a II. vatikánský koncil byl označen za Koncil míru. Nezdá se mi, že by v tomto případě Jan XXIII. prokázal hrdinskou ctnost rozumu, a při kanonizaci musí být všechny ctnosti hrdinské. Nemůžeme si je selektivně vybírat.
Jsou zde ještě ještě jiné prvky , které mohou infikovat svatost papeže Roncalliho?
Během svého pontifikátu neosvědčil velkého nadpřirozeného ducha. Vzpomínám si na dvě epizody: První bylo odmítnutí třetího fatimského tajemství, a to přes žádosti Panny Marie a sestry Lucie. Papež se rozhodl zakázat zveřejnění textu, protože se jednalo o hrozivé apokalyptické poselství, které bylo v rozporu s optimismem, s jakým vyhlásil II. vatikánský koncil.
Druhá epizoda je nepochopení duchovní postavy otce Pia z Pietrelciny, kterého pak blahořečil a a svatořečil Jan Pavel II. P. Pio musel snášet během svého života mnoho nepochopení a pomluv a podrobit se pokořujícím kanonickým inspekcím. Mezi nimi tu nejhorší nařídil Jan XXIII., který k němu poslal od 13. června do 2. října 1960 jako apoštolského vizitátora mons. Carlo Maccariho, tehdy sekretáře římského vikariátu. Toto období se připomíná jako tvrdé pronásledování světce z Pietrelciny. Jan XXIII. nepochopil svatost otce Pia.
Kardinál Siri připomíná jeden výrok, který pronesl po svém zvolení: „Nebudu se zabývat doktrinálními otázkami, to už udělal Pius XII.“
Tento výrok mi připomíná výrok papeže Františka, podle kterého nepochopil výraz: „nepřekonatelné hodnoty“. To jsou nebezpečné fráze, protože zdánlivě dávají přednost praxi před naukou. Jan XXIII. nezměnil katolickou nauku, ale změnil pastorační praxi. Jenomže změna pastorační praxe s sebou nutně nese změnu nauky. Vidíme to na projevu kardinála Kaspera na poslední mimořádné konzistoři. Kasperova téze je, že v otázce rozvedených a znovu sezdaných existuje propast mezi církví a morální praxí katolíků, a proto je třeba upravit nauku podle všeobecně rozšířeného jednání. Tento princip přizpůsobit se praxi je v jádru obsažen v projevu Gaudet mater Ecclesia, kterým Jan XXIII. zahájil II. vatikánský koncil.
Jeden aspekt, o kterém se zpravidla u Roncalliho mlčí, je, že vlastně nebyl progresista, věřil pevně v ústřední význam latiny v liturgii a preferoval gregoriánský chorál. Jeho konstituce Veterum sapientia v roce 1962 by měla dojít souhlasu. Co se potom stalo? A co když byl opačného zaměření, jak říká boloňská škola?
Jan XXIII., aniž by byl konzervativní, měl konzervativní cit a nemiloval liturgické změny, se kterými začal Bugini již za Pia XII. Apoštolská konstituce Veterum sapientia z 22. února 1962 představuje pevnou a neočekávanou odpověď příznivcům lidové řeči v liturgii: V tomto dokumentu zdůraznil Jan XXIII. význam používání latiny, doporučoval, aby nejdůležitější předměty byly vyučovány v latině a všichni služebníci církve, světští i řádoví museli studovat latinu. Těmito opatřeními projevil Jan XXIII. evidentní nespokojenost s liturgickou komisí. Ale pak neudělal vůbec nic, aby bděl nad dodržením tohoto dokumentu, a ten se, můžeme říct, zcela vypařil.
Vraťme se k vašemu názoru na „nerozumnost“ Roncalliho při zahájení a vedení koncilu. Nicméně z historického hlediska je tu základní rys kontinuity např. mezi Mystici Corporis Pia XII. a konstitucí Lumen gentium. Dalším faktem je Divino Afflante Spiritu z roku 1943 a impuls ke kritickému studiu Písma, i když s nebezpečím protestantizace. Také liturgická reforma byla podnícena již Piem XII. Roncalliho „nerozumnost“ se nezrodila z ničeho nic.
Je evidentní, že existuje kontinuita mezi určitými úvahami, které učinil již Pius XII. Je kontinuita v přípravných schématech pro koncil. Problém je v tom, že to všechno se změnilo ne po koncilu nebo v půli koncilu, nýbrž náhle. Když je řeč o „zradě“ koncilu, znamená to, že došlo ke zradě koncilu připraveného římskými komisemi a schématy, která schválil sám Roncalli a která byla hozena přes palubu jedním mávnutím ruky v říjnu 1962 den po zahájení koncilu. Byl to Jan XXIII., který jako první zradil svůj koncil.
Maurizio Crippa ve Il Foglio del 26/04/2014
www.lumendelumine.cz/index.php
Doplňuji jiným rozhovorem s tímtéž profesorem:
Neomylnosť kanonizácii nie je dogmou viery, je to názor väčšiny teológov, predovšetkým po Benediktovi XIV., ktorý to však vyslovil ako súkromný učenec a nie ako najvyšší pontifik. Pokiaľ sa jedná o „Rímsku školu,“ najvýznamnejším predstaviteľom tejto teologickej školy žijúci dodnes je Msgr. Brunero Gherardini. A Msgr. Gherardini vyjadril v recenzii v časopise Divinitas, ktorý sám vedie, všetky svoje pochybnosti ohľadom neomylnosti kanonizácií. Poznám v Ríme uznávaných teológov a odborníkov v kanonickom práve, žiakov iného vynikajúceho predstaviteľa „Rímskej školy,“, Msgr. Antonia Piolantiho, títo zdieľajú tie isté pochybnosti ako Msgr. Gherardini. Nazdávajú sa, že kanonizácie nespĺňajú podmienky určené Prvým vatikánskym koncilom na garantovanie neomylnosti pápežského aktu. Posudok o kanonizácii nie je sám o sebe neomylný, lebo mu chýbajú podmienky pre neomylnosť, počnúc faktom, že kanonizácia nemá za priamy alebo explicitný cieľ pravdu viery alebo morálky obsiahnutú v Zjavení, ale iba fakt nepriamo spojený s dogmou, bez toho, aby bola presne povedané, „dogmatickým aktom.“ Oblasť morálky a viery je široká, pretože obsahuje všetku kresťanskú náuku, špekulatívnu a praktickú, ľudskú vieru a konanie. Rozlíšenie je ale nevyhnutné. Dogmatická definícia nikdy nemôže zahŕňať definíciu novej doktríny v oblasti viery a morálky. Pápež môže iba urobiť explicitným to, čo je implicitné vo viere a morálke a je nám predkladané tradíciou cirkvi. To, čo pápež definuje musí byť obsiahnuté v Písmach a Tradícii, a to je to, čo zaručuje neomylnosť aktu. To určite nie je prípad kanonizácií. Nie je náhodou, že doktrína kanonizácií nie je obsiahnutá v Kódexoch kanonického práva z rokov 1917 a 1983, ani v katechizmoch katolíckej cirkvi, starých ani nových. Ohľadom tejto témy, okrem už spomenutej štúdie od Msgr. Gherardiniho, existuje znamenitý článok od Josého Antonio Uretu, ktorý sa objavil vo vydaní časopisu Catolicismo z marca 2014.
25.4.2014 Interview s profesorom Robertom de Mattei:
www.lifenews.sk/content/interview-s-pro… DÁTUM ZDROJA: 25. Apr 2014
Veřejná doména
