V těchto dnech probíhá v Paříži Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, tzv. COP 21. Účastní se jí zástupci více jak 150 zemí světa, aby vyjednali novou globální úmluvu o redukci skleníkových plynů. Do geoinženýrského „boje proti globálnímu oteplování“ se letos zapojila zvláště těžká váha ‒ hlava katolické církve. Před zahájením konference se nechala slyšet, že pokud ani tentokrát neprosadí karbonofobové sankční vymahatelnost přijatých závěrů, hrozí světu katastrofa. Na důkaz, že svůj zápal v boji proti uhlíku myslí vážně, věnoval pořadatelům pařížské ekologické demonstrace své boty ‒ samotní lidé se jí kvůli výjimečnému stavu účastnit nesměli ‒ s nápisemLaudato si.
Právě tak se jmenuje encyklika, jíž letos na jaře do této ideologicky zatížené arény po boku celé řady nepřátel Církve vstoupil. Bývalo zvykem, že se papežské encykliky stručně a jasně vyjadřovaly k otázkám, týkajících se bezprostředně víry a mravů. Laudato si se této tradici vymyká. Svými 180 stranami jde o nejrozsáhlejší papežský list v dějinách, přičemž specificky věroučné či mravoučné otázky v ní hrají až druhé housle.
Kompetenční meze papežského úřadu
V prvé řadě je třeba konstatovat, že se v ní František autoritativně vyjadřuje k problematice, v níž není kompetentní. Ze samotné povahy věci proto encyklika neobsahuje nic jiného ‒ přinejmenším v těch otázkách, jež jsou předmětem empirických věd ‒ než soukromý názor Jorgeho Bergoglia. Pokud se chtěl o něj s veřejností podělit, mohl tak učinit v některém z rozhovorů pro jeho nejoblíbenější italský deník, levicový La Repubblica.
Přestože encyklika obsahuje řadu podnětných pasáží, v mediální realitě znamená jediné: katolická církev stojí na straně ekologických alarmistů. Takový dojem je však falešný. Osobní názory papeže na otázky, jež nespadají do oblasti víry a mravů, jeho souvěrce v ničem nezavazují. V opačném případě by se všichni katolíci museli stát fanoušky Františkova oblíbeného fotbalového klubu San Lorenzo.
Pro mnohé vnější pozorovatele církevního dění jsou však podobná rozlišení přespříliš subtilní. Bubnuje-li papež na poplach před globálním oteplováním, automaticky to považují za „hlas církve“. Proto se nemůžeme divit, když tato encyklika přispívá k podlomení důvěry v autoritu papežského úřadu přinejmenším v té části společnosti, jež ideologii globálního oteplování ze zcela rozumných důvodů nesdílí. Proč pak přikládat váhu encyklikám o jiných otázkách, pro spásu duší podstatně důležitějších, než je ochrana biodiverzity, když se v tomto pastýřském listu papež tak očividně mýlí?
Františkovy klimatické omyly
Zde jsou jen některé pasáže, v nichž se František vyjadřuje k tématu globálního oteplování:
Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému.V posledních desetiletích bylo toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a je obtížné neklást je do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů, nehledě na to, že vědecky zjistitelnou příčinu nelze připisovat každému jednotlivému jevu zvlášť… ale četné vědecké studie ukazují, že větší část globálního oteplování posledních desetiletí je způsobena velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný) vznikajících především z lidské činnosti.
… Pokud bude nynější tendence pokračovat, mohlo by toto století být svědkem nevídaných klimatických změn a bezprecedentní destrukce ekosystémů, což by mělo vážné důsledky pro nás všechny.
Klimatické změnyjsou globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické implikace, a představují pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev…
Proto se stal naléhavým a neodkladným rozvoj politiky, která by v příštích letech drasticky snížila emise oxidu uhličitého a ostatních znečišťujících plynů, například nahrazením fosilních paliv a rozvojem zdrojů obnovitelné energie.
Není samozřejmě pravda, že ve věci člověkem způsobeného oteplování klimatického systému existuje „velmi značný vědecký konsensus“. Existují stovky, možná tisíce vědců, kteří tento názor nesdílejí. Nedostávají sice politicky cinknuté granty z veřejných rozpočtů, ty však o kvalitě vědeckého bádání nevypovídají – naštěstí ‒ vůbec nic.
Teorie globálního oteplování utrpěla v posledních letech takové šrámy (ví František, že v posledních osmnácti letech, vykazujících nižší intenzitu slunečního záření, průměrná teplota na zemi nestoupá, ale spíše klesá?), že ji alarmisté nahradili blíže nespecifikovanými klimatickými změnami. Sich je sichr – byla by přeci škoda vyloučit se předem z možného seznamu příjemců grantů na „boj s globálním ochlazováním“.
Ani tvrzení, že se hladina moří neustále zvyšuje, není pravdivá Ve středověkém teplém období byly hladiny moří o 20 cm výše, než jsou dnes. V 18. století byly oproti dnešnímu stavu zase o 20 cm níže. Současná hladina tedy není ničím výjimečná. Tempo růstu hladin není větší, než bylo předchozí tempo jejich poklesu. Jde tedy o podobnou „katastrofu“, jako když se střídá noc a den.
Rovněž nepanuje shoda vědců na tom, že roste počet extrémních meteorologických jevů. Někde ano, někde ne. Tak tomu bylo ostatně vždy, rozhodně dávno předtím, než stála první továrna.
Nářek nad blbounem nejapným
Jako absolvent chemické průmyslovky by snad také papež František mohl vědět, že oxid uhličitý není pro životní prostředí znečišťující plyn. CO2 je přirozenou součástí zemské atmosféry, bez něj by život na této planetě vůbec nebyl možný. Jinými slovy ‒ Bohu díky za skleníkový efekt! A pokud jde o nahrazení fosilních paliv obnovitelnými zdroji energie, uvědomuje si František, jak by tím zvýšil cenu elektrické energie pro chudé, na něž se ve svých kázáních, rozhovorech a knihách s takovou oblibou odvolává?
Františka rovněž trápí údajná ztráta biodiverzity:
Nestačí však myslet na různé druhy jako eventuální využitelné zdroje a zapomínat přitom, že mají hodnotu samy o sobě. Každý rok mizí tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti je už neuvidí, protože zmizely navždy. Drtivá většina zanikne z důvodů, které mají co do činění s nějakou lidskou aktivitou. Kvůli nám tisíce druhů nevzdá slávu Bohu svojí existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství. Na to nemáme právo.
Avšak pro dobré fungování ekosystémů jsou nezbytné také houby, chaluhy, červi, drobný hmyz, plazi a bezpočet druhů mikroorganismů. Některé málo početné druhy, které obvykle zůstanou nepovšimnuty, hrají v určitém místě zásadní a rozhodující roli při ustavení rovnováhy.
Škoda, že se stejnou naléhavostí, s níž volá po záchraně naprosté většině lidí neznámých živočišných druhů, nezvedá varovný prst směrem k těm, kteří maří již krátce po početí lidský život. Není snad ve srovnání s úbytkem chaluh a červů mnohem více alarmující, že tu jsou milióny dětí, jimž nebylo umožněno se ani narodit? Místo toho máme zpytovat svědomí nad tím, že nám „svoje poselství nepředá“ takový blboun nejapný, jehož název vypovídá i o tom, proč se 21. století nedožil.
Pokud je mi známo, papež František je evolucionista (ostatně to lze vyčíst i z této encykliky). A není snad základním zákonem darwinismu „přežití nejsilnějších“? Pokud tedy opravdu Bůh vložil svému stvoření do vínku tento princip, proč František vyčítá lidstvu, že svoji sílu a moc uplatňuje vůči jiným tvorům?
Kdo by si ještě nedávno dovedl představit, že se bude papežský učitelský úřad vyjadřovat na téma prospěšnosti či škodlivosti klimatizace? „55. Ekologická vnímavost zesílila, třebaže nedokáže změnit škodlivé návyky konzumu, které zdá se nejsou na ústupu, nýbrž šiří se a rozvíjejí. Děje se tak, jak ukazuje jednoduchý příklad, narůstajícím a intenzivnějším užíváním klimatizace.“
Klimatizace však není žádným „škodlivým návykem konzumu“ či frivolním přepychem hýřivých milionářů, ale především účinným prostředkem, jak chránit lidský život všech společenských vrstev ve dnech mimořádných veder či zdraví zaměstnanců v přetopených kuchyních, továrnách či jiných provozech.
Vstříc globální vládě
Zmíněné aspekty encykliky však nejsou tím jediným, co ji činí tak výrazně problematickou. Falešná teorie, o níž se papež opírá, má své praktické uplatnění: „164: Vzájemná propojenost všeho stvořeného nás vede k uvažování o jednom světě se společným plánem.“ Papež tuto myšlenku vysvětluje tak, že není v silách jednotlivých států jimi vyznačené ekologické hrozby odvrátit.
Proto připomíná slova Benedikta XVI. z jeho poslední encykliky Caritas in veritate:„Řízení světové ekonomiky; ozdravení ekonomik zasažených krizí a preventivní opatření, aby se nezhoršila a nevedla k větším nerovnostem; realizace náležitého integrálního odzbrojení; potravinové a mírové zabezpečení; zaručení ochrany životního prostředí a usměrnění migračních pohybů ‒ to vše si naléhavě žádá existenci světové politické autority…“ František tuto ideu doplňuje o požadavek na to, aby tato „světová politická autorita“ měla moc svá rozhodnutí vymáhat a jejich přestoupení trestat.
Jedna miliarda lidí stačí
Snad je nyní již zcela zřejmé, proč globalisté všech barev a odstínů tuto Františkovu encykliku přivítali. Však také na její přípravě spolupracovali. Ještě před jejím zveřejněním přijeli na pozvání Papežské akademie pro vědu, pořádající konferenci o „udržitelném rozvoji“, populační inženýři generální tajemník OSN Pan Ki-Mun a Jeffrey Sachs, aby se k tématům encykliky vyjádřili.
O jejich podílu na výsledném textu svědčí také to, že jedním ze čtyř osobností, uvádějících encykliku při tiskové konferenci, byl guru německého klimatického alarmismu a poradce kancléřky Merkelové Johann Schellnhuber, zakladatel a ředitel Institutu pro zkoumání klimatických změn v Postupimi.
Planetární soud
Odborné veřejnosti je mj. známý teorií, z níž vyplývá, že při vzestupu průměrné teploty o pět stupňů ‒ který při zachování současných emisí skleníkových plynů předpovídá ‒ lze ekologickou rovnováhu planety udržet jen při stabilizaci populace na úrovni jedné miliardy obyvatel. Vzhledem k tomu, že je nás již dnes přes sedm miliard, je pro tento scénář i pojem alarmismus eufemismem.
I Schellnhuber patří k stoupencům centrální světové vlády. Ve svém článku z roku 2013 navrhuje: „Globální demokracie by mohla být organizována okolo tří ohnisek: Ústavy Země, Globální Rady a Planetárního soudu.“ Schellnhuber je rovněž členem Římského klubu, propagujícího populační kontrolu lidstva prostřednictvím nucených sterilizací a potratů. A právě tohoto muže si papež vybral k prezentaci jeho „zelené“ encykliky. A aby to nebylo málo, nabídl mu – jako bonus ‒ členství v Papežské akademii pro vědu.
Utopená kritika omezování porodnosti
Vedle všech těchto výše uvedených skutečností si jen málokdo povšimne toho, že papež do encykliky vložil několik málo vět, odmítajících potraty a malthuziánskou populační politiku: „50. Namísto řešení problémů chudých lidí a přemýšlení o odlišném světě někteří navrhují redukci porodnosti. Nechybí mezinárodní nátlak na rozvojové země podmiňující ekonomickou pomoc politikou „reprodukčního zdraví“. Avšak, „je-li pravda, že nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoje a udržitelného užívání životního prostředí, je třeba uznat, že demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem. Obviňovat demografický růst a nikoli extrémní a selektivní konzumismus některých, je způsob, který problémy neřeší.“
K této myšlence se vrací ještě na pár místech encykliky, jsou však utopené v záplavě poplašných zpráv z oboru oceánografie, klimatologie či z říší flóry a fauny. Kdo je speciálně nehledá, snadno je přehlédne. A je zcela jisté, že lidé jako Pan Ki-Mun, Al Gore či Barack Obama je ani hledat nechtějí. Jim úplně stačí, že jim jde papež František svým bezvýhradným přihlášením se k ideji globální vlády, sjednocující lidstvo bojem proti klimatickým změnám, na ruku.
Ozvěna panteismu?
Čte-li tuto „recykliku“ ve víře poučený katolík, najde v ní pasáže, jež v něm vzbuzují ještě větší hrůzu, než ty výše uvedené. Z hlediska víry je nakonec podružné, zda se ochlazuje či otepluje, či zda je lepší neomezená státní svrchovanost nebo nadnárodní instituce. U papežské encykliky je podstatné něco jiného ‒ aby svými výroky v oblasti víry a mravů odpovídala tomu, co Církev vždy učila nebo co z tohoto učení organicky vyplývá. Teologicky zdatný čtenář však již brzy zjistí, že v některých aspektech autoři encykliky (papež František ji jistě nepsal sám) nepodléhají jen ekologickému alarmismu, ale i s křesťanstvím neslučitelnému panteismu. Snad i proto nevyzývá ke konverzi katolické – o níž se ostatně při jiných příležitostech již několikrát dosti pohrdavě – nýbrž pouze ekologické.
Oproti tradičnímu křesťanskému chápání postavení člověka mezi tvory („A požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte si ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nade všemi živočichy, kteříž se hýbají na zemi“ ‒ Gen 1, 28) pohlíží František na člověka jako na pouhou součást stvoření, s nímž tvoří jeden globální ekosystém. V celé encyklice není jediné zmínky o tom, že se člověk od ostatních tvorů liší svou nesmrtelnou duší – přitom cena jediné lidské duše převyšuje hodnotu veškeré rostlinné a živočišné říše.
Nevyužitá příležitost
Když už se papež rozhodl věnovat tolik své pozornosti životními prostředí, pak je velká škoda, že současně nevaruje před sekularistickou ideologií ekologismu, v jejímž rámci není člověk „korunou stvoření“, ale jen nebezpečným predátorem, ohrožujícím „obnovitelný rozvoj“ bohyně Gaii.
Jak již bylo řečeno v úvodu, encyklika obsahuje i několik pasáží, jež jsou rozumné a podnětné. Patří k nim analýza některých negativních jevů našeho technologického věku a konzumně zaměřeného života či apel na větší skromnost a šetrné zacházení s přírodou kolem nás. Těch si však v naší mediální éře povšimne jen málokdo. Pro širokou veřejnost – věřící i nevěřící – tak bude jediným plodem encykliky povrchní dojem, že kdo nebojuje proti klimatickým změnám – ať už to znamená cokoli – nemůže být dobrým křesťanem.
Encyklika Laudato si se proto do dějin nezapíše jako dokument, poskytující spolehlivou orientaci v problematice, tak hojně zneužívané ideovými odpůrci křesťanství. Naopak výraznou měrou přispěje k již tak velkému zmatení a zvyšuje nebezpečí, že poslouží jako „spirituální“ fasáda k prosazování zcela světských a současně protikřesťanských politických i ekonomických zájmů.
Hřích. V naší kultuře dnes téměř není zprofanovanějšího, ale i současně do pozadí odsunutějšího pojmu. Ani v modernismem metastázované Církvi se s pojmem hřích již téměř nepracuje. Hovoří se stále dokola již jen o pochopení, jakési lobotomizované lásce a bezbřehé toleranci k čemukoli. Co na tom, že tolerance je vlastně lhostejnost ke zlu a že ponechávání bližního v jeho hříších a …Více
Hřích. V naší kultuře dnes téměř není zprofanovanějšího, ale i současně do pozadí odsunutějšího pojmu. Ani v modernismem metastázované Církvi se s pojmem hřích již téměř nepracuje. Hovoří se stále dokola již jen o pochopení, jakési lobotomizované lásce a bezbřehé toleranci k čemukoli. Co na tom, že tolerance je vlastně lhostejnost ke zlu a že ponechávání bližního v jeho hříších a omylech, které mohou mít fatální dopad na jeho budoucnost, je vlastně projevem nelásky. Na základě slov i činů se lze důvodně domnívat, že miláček médií a všech nepřátel Božího řádu, papež František, to má s pohledem na hřích dosti popletené, pokud vůbec ještě tuší, co je jeho podstatou. Tento tragický moment velice vypovídá o duchovním úpadku většiny kléru i celého křesťanského světa. více: protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2110-otazka-hri…
Bývalo zvykem, že se papežské encykliky stručně a jasně vyjadřovaly k otázkám, týkajících se bezprostředně víry a mravů. Laudato si se této tradici vymyká. Svými 180 stranami jde o nejrozsáhlejší papežský list v dějinách, přičemž specificky věroučné či mravoučné otázky v ní hrají až druhé housle. .............................................................
