Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy
seriál Architekti kultury smrti (19)
Touha po slávě a nesmrtelnosti učinila z bývalé sekretářky ikonu úspěchu tzv. nezávislé ženy.
Jednou z vlastností charakteristických pro kulturu smrti je to, že zaměňuje ctnost s neřestí. Ve svém díle Tak pravil Zarathustra Nietzsche glorifikuje tři takové ctnosti: sobectví, smyslnou rozkoš a vůli k moci. Záměna ctnosti a neřesti je typická i pro populární kulturu posledních desetiletí. Aniž by se přímo hlásila k odkazu Friedricha Nietzscheho, či si dokonce drží jistý distanc od této kontroverzní osobnosti, šíří masová média tuto převrácenou morálku.
Sex a svobodná sekretářka
Helen Gurley-Brownová se narodila ve státě Arkansas roku 1922. Vystudovala obchodní školu a zastávala poté sedmnáct různých sekretářských míst v Los Angeles. Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život.
Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová souhlasila, a přestože dosud měla za sebou sotva pár řádků do časopisu, rychle vyplodila knihu Sex and the Single Girl (Sex a svobodná dívka) jejími vlastními slovy nestoudnou příručku rad a tipů pro ženy, jak svádět muže a užívat si nezcizitelného práva mít tolik sexu, kolik je jen možné.
Kniha se stala celoamerickou senzací. Čerstvá čtyřicátnice Brownová se vezla na vlně popularity počínajících šedesátých let a prohlásila se hlásnou troubou osvobození neprovdaných dívek ze jha konvencí a zábran v oblasti sexuality. Blahosklonně osvobozovala jejich id z moci kontroly superega a slibovala jim údajnou svobodu a lepší sexuální život, než mají jejich vdané vrstevnice. (Podle Sigmunda Freuda je id pudovou složkou osobnosti, působící v podvědomí, spoutanou superegem vědomou složkou osobnosti vytvořenou výchovou a působením společenských zvyků a pravidel pozn. red.) Záhy se stala pro ženy tím, čím byl pro muže Hugh Hefner, zakladatel a vydavatel časopisu Playboy a promiskuitní bonviván, jemuž manželka z pocitu viny za někdejší nevěru povolila mimomanželské vztahy. Manželství se však po deseti letech rozpadlo - stejně jako druhé o mnoho desítek let později. Hefner od té doby udržuje vztahy vesměs s velmi mladými ženami. Vydávání časopisu, který Hefner založil roku 1953, mu vyneslo pohádkové bohatství. Z vykřičeného a kontroverzního časopisu se stalo postupem času cosi společensky zcela přijatelného. Tato skutečnost je alarmující, uvědomíme-li si, že nedošlo k podstatným změnám ve struktuře časopisu, ale k dramatickému posunu ve vnímání toho, co společnost akceptuje a jaké hodnoty vyznává. Z někdejší pornografie se stala lehká erotika a Playboy se stal hlasatelem životního stylu mužů střední třídy.
Šéfka kosmopolitního média
Jestliže si Hefner musel vydobýt místo na trhu, Brownová byla zcela bez konkurence. Segment žen, jež byly ochotny jejím radám naslouchat, měla jen pro sebe. Sex and the Single Girl jí získal velké příjmy a navíc prodala práva ke stejnojmennému filmu. Debutující autorka díky rychle nabyté slávě dostala místo šéfredaktorky časopisu Cosmopolitan. Časopis byl založen již roku 1886 jako rodinný magazín a později se transformoval do podoby časopisu publikujícího soudobá literární díla. Okolo roku 1965, kdy se ujala vedení redakce Helen Gurley-Brownová, bojoval časopis s nákladem pod 750 000 výtisků o přežití. Brownová dokázala náklad poměrně brzy zvýšit na čtyřnásobek a stanula v čele magazínu po následujících dvaatřicet let.
Zcela změnila podobu časopisu. Nejprve jej transformovala ve společenský měsíčník, o několik let později se časopis zaměřil výhradně na mladší ženské publikum. Na obálce se začaly objevovat modelky, nejčastěji v bikinách a s krátce střiženými vlasy. Tématem se zcela v duchu popularity Brownové stal zejména sex jako požitek oddělený od své přirozené role plození, postavený mimo strukturu závazných mezilidských vztahů. Brownová pochopila sílu tržních mechanismů, reklamy a produktových značek a dovedně spojila svou ideu nevázaného sexu s články o kráse, zdraví (pod kterýmžto pojmem chápala zejména reklamu na antikoncepci) a sexuálních dobrodružstvích žen včetně nevěry a metod svádění. Ještě v sedmdesátých letech vyvolala silné pobouření fotografie téměř nahého herce Burta Reynoldse na prostřední dvoustraně; postupem času však podíl sexuálně explicitního obsahu narůstal. Adekvátně se měnil i používaný jazyk. Přesto počet čtenářek spíše rostl. Roku 1999 zahájila Brownová vydávání časopisu CosmoGIRL!, mutace určené pro dospívající dívky. Nyní je Cosmopolitan vydáván ve 34 jazykových mutacích a prodáván ve stovce zemí světa. V USA je dnes šestým nejprodávanějším časopisem - ovšem první v žebříčku časopisů prodávaných na středních a vyšších školách, a to nepřetržitě posledních dvacet let.
Kam se dostane špatná dívka?
Brownová zrodila kulturu nevázaného sexu - v poslední době nejvíce reprezentovanou seriálem Sex in the City (Sex ve městě). Sama neměla děti. Přesto však zrodila (či spíše vynalezla) celou generaci cosmo girls, dívek a žen slepě následujících její mámení: původní cosmo girl je dívka mezi 18 a 34 lety, která chce mít život zcela pod svou kontrolou to znamená, že si svobodně užívá sexu, peněz a úspěchu. Brownová záměrně zaměňuje ctnost s neřestí, zlo vydává za dobro. Je autorkou bonmotu: "Dobré dívky se dostanou do nebe, zlé se dostanou všude." Snaží se přesvědčit veřejnost, že kdo je dobrý a koná dobro, je o cosi ochuzen. Ve skutečnosti však člověka neobírá o svobodu konání dobra, ale zotročující povolnost vášním, kterou Brownová hlásá.
Autorka opakovaně mluvila o tom, že nikdy nechtěla mít dítě; aktivně také bojovala za legalizaci potratů. Přesto uzavírá své memoáry, jež před několika roky vydala, třináctistránkovým dopisem své fiktivní dceři Anně Marii. Informuje svého neexistujícího potomka, že "tvoje matka nevěří v Boha, ale věří ve férovost každého tady na Zemi". Tehdy téměř osmdesátiletá Brownová zřejmě vnitřně bojovala s představou, že na její odkaz žádný biologický potomek nenaváže; stejně tak se o ni nikdo ve stáří nebude nezištně a s láskou starat. Nechtěla-li Helen Gurley-Brownová dítě, toužila usilovně po něčem, co získat bezpochyby nemohla po nesmrtelnosti. Jak řekl svatý Augustin, cokoli, co není věčné, je příliš krátké. V nedávném rozhovoru se přiznala, že se každé ráno budí zděšená a že jí její pokročilý věk brání ve štěstí. A nepomůže jí ani sebelepší kosmetika či plastická chirurgie (ještě ve třiasedmdesáti si nechala zvětšit poprsí).
Neřest a ctnost
Snaha popřít smrt je nejjistější cestou, jak se stát její obětí. Nejsme-li schopni nalézt lásku a víru, jež smrt přesahuje, staneme se nevyhnutelně otroky smrti, která může člověka zaskočit v kterémkoli okamžiku. Jedním z kořenů kultury smrti je paradoxně strach ze smrti, který je tak silný, že se člověk uzavírá duchovním skutečnostem, jež smrt přesahují.
Člověk je bytost duchovní. To znamená, že potřebuje výživu, kterou mu nemůže dát sex, peníze ani úspěch. Hřích a neřest jsou mazivem pro kola kultury smrti. Umenšují v člověku duchovní život, zbavují jej svobody. Neřest se dobře prodává. Ctnost není moderní, ale je cestou, skrze niž člověk přestává být sám pro sebe ostrovem.
Při jistém obědě pro novináře ve Washingtonu se Helen Gurley-Brownová ocitla v blízkosti šéfredaktora určitého konzervativního katolického periodika. Když mu byla představena, zpražila ho pohledem se slovy: Tak vy jste ten nepřítel. Lidé si nemají být nepřáteli, avšak ctnost je nepřítelem neřesti, stejně jako je neřest nepřítelem ctnosti. A usilovná bitva mezi ctností a neřestí je jádrem boje mezi kulturou života a kulturou smrti. Morálka není jen názor, postoj. Tím méně je zbožím. Je ale jedinou cestou, která člověku umožní uchovat si lidství.
Josef Mudra
zdroj Res Claritatis
Touha po slávě a nesmrtelnosti učinila z bývalé sekretářky ikonu úspěchu tzv. nezávislé ženy.
Jednou z vlastností charakteristických pro kulturu smrti je to, že zaměňuje ctnost s neřestí. Ve svém díle Tak pravil Zarathustra Nietzsche glorifikuje tři takové ctnosti: sobectví, smyslnou rozkoš a vůli k moci. Záměna ctnosti a neřesti je typická i pro populární kulturu posledních desetiletí. Aniž by se přímo hlásila k odkazu Friedricha Nietzscheho, či si dokonce drží jistý distanc od této kontroverzní osobnosti, šíří masová média tuto převrácenou morálku.
Sex a svobodná sekretářka
Helen Gurley-Brownová se narodila ve státě Arkansas roku 1922. Vystudovala obchodní školu a zastávala poté sedmnáct různých sekretářských míst v Los Angeles. Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život.
Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová souhlasila, a přestože dosud měla za sebou sotva pár řádků do časopisu, rychle vyplodila knihu Sex and the Single Girl (Sex a svobodná dívka) jejími vlastními slovy nestoudnou příručku rad a tipů pro ženy, jak svádět muže a užívat si nezcizitelného práva mít tolik sexu, kolik je jen možné.
Kniha se stala celoamerickou senzací. Čerstvá čtyřicátnice Brownová se vezla na vlně popularity počínajících šedesátých let a prohlásila se hlásnou troubou osvobození neprovdaných dívek ze jha konvencí a zábran v oblasti sexuality. Blahosklonně osvobozovala jejich id z moci kontroly superega a slibovala jim údajnou svobodu a lepší sexuální život, než mají jejich vdané vrstevnice. (Podle Sigmunda Freuda je id pudovou složkou osobnosti, působící v podvědomí, spoutanou superegem vědomou složkou osobnosti vytvořenou výchovou a působením společenských zvyků a pravidel pozn. red.) Záhy se stala pro ženy tím, čím byl pro muže Hugh Hefner, zakladatel a vydavatel časopisu Playboy a promiskuitní bonviván, jemuž manželka z pocitu viny za někdejší nevěru povolila mimomanželské vztahy. Manželství se však po deseti letech rozpadlo - stejně jako druhé o mnoho desítek let později. Hefner od té doby udržuje vztahy vesměs s velmi mladými ženami. Vydávání časopisu, který Hefner založil roku 1953, mu vyneslo pohádkové bohatství. Z vykřičeného a kontroverzního časopisu se stalo postupem času cosi společensky zcela přijatelného. Tato skutečnost je alarmující, uvědomíme-li si, že nedošlo k podstatným změnám ve struktuře časopisu, ale k dramatickému posunu ve vnímání toho, co společnost akceptuje a jaké hodnoty vyznává. Z někdejší pornografie se stala lehká erotika a Playboy se stal hlasatelem životního stylu mužů střední třídy.
Šéfka kosmopolitního média
Jestliže si Hefner musel vydobýt místo na trhu, Brownová byla zcela bez konkurence. Segment žen, jež byly ochotny jejím radám naslouchat, měla jen pro sebe. Sex and the Single Girl jí získal velké příjmy a navíc prodala práva ke stejnojmennému filmu. Debutující autorka díky rychle nabyté slávě dostala místo šéfredaktorky časopisu Cosmopolitan. Časopis byl založen již roku 1886 jako rodinný magazín a později se transformoval do podoby časopisu publikujícího soudobá literární díla. Okolo roku 1965, kdy se ujala vedení redakce Helen Gurley-Brownová, bojoval časopis s nákladem pod 750 000 výtisků o přežití. Brownová dokázala náklad poměrně brzy zvýšit na čtyřnásobek a stanula v čele magazínu po následujících dvaatřicet let.
Zcela změnila podobu časopisu. Nejprve jej transformovala ve společenský měsíčník, o několik let později se časopis zaměřil výhradně na mladší ženské publikum. Na obálce se začaly objevovat modelky, nejčastěji v bikinách a s krátce střiženými vlasy. Tématem se zcela v duchu popularity Brownové stal zejména sex jako požitek oddělený od své přirozené role plození, postavený mimo strukturu závazných mezilidských vztahů. Brownová pochopila sílu tržních mechanismů, reklamy a produktových značek a dovedně spojila svou ideu nevázaného sexu s články o kráse, zdraví (pod kterýmžto pojmem chápala zejména reklamu na antikoncepci) a sexuálních dobrodružstvích žen včetně nevěry a metod svádění. Ještě v sedmdesátých letech vyvolala silné pobouření fotografie téměř nahého herce Burta Reynoldse na prostřední dvoustraně; postupem času však podíl sexuálně explicitního obsahu narůstal. Adekvátně se měnil i používaný jazyk. Přesto počet čtenářek spíše rostl. Roku 1999 zahájila Brownová vydávání časopisu CosmoGIRL!, mutace určené pro dospívající dívky. Nyní je Cosmopolitan vydáván ve 34 jazykových mutacích a prodáván ve stovce zemí světa. V USA je dnes šestým nejprodávanějším časopisem - ovšem první v žebříčku časopisů prodávaných na středních a vyšších školách, a to nepřetržitě posledních dvacet let.
Kam se dostane špatná dívka?
Brownová zrodila kulturu nevázaného sexu - v poslední době nejvíce reprezentovanou seriálem Sex in the City (Sex ve městě). Sama neměla děti. Přesto však zrodila (či spíše vynalezla) celou generaci cosmo girls, dívek a žen slepě následujících její mámení: původní cosmo girl je dívka mezi 18 a 34 lety, která chce mít život zcela pod svou kontrolou to znamená, že si svobodně užívá sexu, peněz a úspěchu. Brownová záměrně zaměňuje ctnost s neřestí, zlo vydává za dobro. Je autorkou bonmotu: "Dobré dívky se dostanou do nebe, zlé se dostanou všude." Snaží se přesvědčit veřejnost, že kdo je dobrý a koná dobro, je o cosi ochuzen. Ve skutečnosti však člověka neobírá o svobodu konání dobra, ale zotročující povolnost vášním, kterou Brownová hlásá.
Autorka opakovaně mluvila o tom, že nikdy nechtěla mít dítě; aktivně také bojovala za legalizaci potratů. Přesto uzavírá své memoáry, jež před několika roky vydala, třináctistránkovým dopisem své fiktivní dceři Anně Marii. Informuje svého neexistujícího potomka, že "tvoje matka nevěří v Boha, ale věří ve férovost každého tady na Zemi". Tehdy téměř osmdesátiletá Brownová zřejmě vnitřně bojovala s představou, že na její odkaz žádný biologický potomek nenaváže; stejně tak se o ni nikdo ve stáří nebude nezištně a s láskou starat. Nechtěla-li Helen Gurley-Brownová dítě, toužila usilovně po něčem, co získat bezpochyby nemohla po nesmrtelnosti. Jak řekl svatý Augustin, cokoli, co není věčné, je příliš krátké. V nedávném rozhovoru se přiznala, že se každé ráno budí zděšená a že jí její pokročilý věk brání ve štěstí. A nepomůže jí ani sebelepší kosmetika či plastická chirurgie (ještě ve třiasedmdesáti si nechala zvětšit poprsí).
Neřest a ctnost
Snaha popřít smrt je nejjistější cestou, jak se stát její obětí. Nejsme-li schopni nalézt lásku a víru, jež smrt přesahuje, staneme se nevyhnutelně otroky smrti, která může člověka zaskočit v kterémkoli okamžiku. Jedním z kořenů kultury smrti je paradoxně strach ze smrti, který je tak silný, že se člověk uzavírá duchovním skutečnostem, jež smrt přesahují.
Člověk je bytost duchovní. To znamená, že potřebuje výživu, kterou mu nemůže dát sex, peníze ani úspěch. Hřích a neřest jsou mazivem pro kola kultury smrti. Umenšují v člověku duchovní život, zbavují jej svobody. Neřest se dobře prodává. Ctnost není moderní, ale je cestou, skrze niž člověk přestává být sám pro sebe ostrovem.
Při jistém obědě pro novináře ve Washingtonu se Helen Gurley-Brownová ocitla v blízkosti šéfredaktora určitého konzervativního katolického periodika. Když mu byla představena, zpražila ho pohledem se slovy: Tak vy jste ten nepřítel. Lidé si nemají být nepřáteli, avšak ctnost je nepřítelem neřesti, stejně jako je neřest nepřítelem ctnosti. A usilovná bitva mezi ctností a neřestí je jádrem boje mezi kulturou života a kulturou smrti. Morálka není jen názor, postoj. Tím méně je zbožím. Je ale jedinou cestou, která člověku umožní uchovat si lidství.
Josef Mudra
zdroj Res Claritatis
