Následující text se soustřeďuje na období života kardinála Mindszentyho od doby, kdy mu bylo poskytnuto útočiště na americkém velvyslanectví v Budapešti, po jeho odvolání z arcibiskupského úřadu papežem Pavlem VI. Nejprve stručně uveďme některá fakta z jeho života do té doby [1].
Mládí
Budoucí kardinál se narodil 29. března 1892 v maďarské vesnici Mindszent ležící poblíž hranice s Rakouskem, jeho rodiče byli sedláci. Jeho původní jméno bylo Pehm [2], ale v roce 1941 si jej podle jména svého rodiště změnil na Mindszenty, a to jako výraz protestu proti hitlerovské propagandě. Absolvoval střední školu a studium theologie v městě Szombathely. Na kněze byl vysvěcen 12. června 1915. Stal se farářem v Zalaegerzegu, přispíval do katolických tiskovin, psal rozsáhlé historické studie, působil jako učitel náboženství. Nedlouho poté se stal děkanem.
Na jaře 1919 se svými slovy a články postavil jako mladý učitel náboženství proti komunistům, kteří se tenkrát v Maďarsku dostali k moci. Byl proto zatčen. Po pádu komunistické diktatury je jmenován biskupským komisařem a tím mu přísluší dozor nad katolickým životem a jeho vedení v župě Zala. Věnuje se stavbě kostelů a klášterů, jakož i zakládání škol. Je k disposici svým věřícím nejen v duchovních otázkách, ale i při řešení jejich sociálních problémů. V roce 1937 ho s ohledem na jeho zásluhy Pius XII. jmenuje papežským prelátem. Jmenování biskupem
Po Anschlussu (připojení) Rakouska se Maďarsko stává bezprostředním sousedem Hitlerovy říše a zintensivňuje se v něm národně socialistická propaganda. Mindszenty jí klade vytrvalý odpor. 4. března 1944 jej papež Pius XII jmenuje do čela diecéze Veszprém. 25. března je vysvěcen na biskupa a 29. března, krátce po obsazení Maďarska Německem, se ujímá své diecéze. Biskupem této diecéze byl jen 15 měsíců, z toho téměř půl roku strávil ve vězení. Přesto však založil 34 nových farností a 11 katolických škol. Veszprém byl poté obsazen Rusy, kteří zcela vyrabovali biskupskou residenci. Poté, co odtáhli, dává se Mindszenty hned do práce. Objíždí svou diecézi a vidí přitom Rusy vyrabované a vypálené domy, dozvídá se o jejich vraždění a znásilňování.
2. října 1945 byl jmenován arcibiskupem Esztergomu, což znamenalo, že se stal primasem, přestože byl tenkrát nejmladší z maďarských biskupů. 7. října se ujímá svého nového úřadu. Žádá věřící z oblastí, které byly ušetřeny hrůz války a rabování rudoarmějci, aby posílali balíčky potravin svým hladovějícím bratrům v Budapešti. Věřící na to reagovali velkoryse. Také se mu podařilo získat podporu americké katolické církve a papeže Pia XII. Povedlo se mu o vánocích 1945 navštívit dva internační tábory a povzbudit tam vězněné. Jeho působení ve věznicích netrvalo však dlouho – jen do doby, kdy Lászlo Rajk vystřídal Imre Nagyho ve funkci ministra vnitra.
Komunistická moc se v Maďarsku upevňuje; katolické školy jsou utlačovány a je omezováno jejich působení. Kardinál proto zakládá sdružení rodičů, kteří proti tomu protestují. To umožnilo, že až 18. června 1948 bylo přistoupeno k zestátňování škol. V pastýřském listu pozvedá svůj hlas proti potlačování vyučování náboženství na školách. Spolu s ostatními maďarskými biskupy vydává 19. října 1945 list, ve kterém protestuje proti vysídlování Maďarů z jižního Slovenska a Němců usídlených v Maďarsku. V této věci píše 8. srpna 1946 protestní list předsedovi vlády Lajosi Dinnyésovi.
18. února 1946 je Mindszenty jmenován kardinálem. Za svůj důležitý úkol považuje rozčlenění „mamutích“ farností do více menších farností. Za jeho působení stoupl počet mužů přítomných na bohoslužbách, i těch, kteří přijímají svátosti. Odmítá výdaje na opravu těžce poškozené biskupské residence se slovy: „Je zcela v pořádku, když primas země, která se nachází v troskách, rovněž přebývá v ruině.“ V červnu se zúčastňuje světového kongresu ke cti Matky Boží v Ottawě a odmítá radu kardinála Fringse, aby zůstal v cizině, s tím, že pastýř musí vždy, zvláště pak v čase nebezpečí, žít se stádcem, které je mu svěřeno. Zatčení a věznění
Mátyás Rákosi počátkem roku 1948 řekl, že se maďarská demokracie marně snažila tři roky začlenit katolickou církev do díla obnovy, a že je konec s trpělivostí, se kterou zacházeli se špiony, zrádci a fašisty v kněžském a kardinálském oděvu, a že je třeba udělat pořádek. Tento ohlášený útok na církev vedl k zesílení propagandy, volání zmanipulovaných demonstrantů po oprátce pro Mindszentyho, podpisovým akcím proti němu, domovním prohlídkám a policejním akcím proti katolickým institucím, legitimování návštěvníků arcibiskupské residence a 19. listopadu pak k zatčení kardinálova sekretáře Andráse Zakara. 23. prosince policie obsadila sídlo kardinála a prováděla v něm domovní prohlídku. Večer o svátku sv. Štěpána byl kardinál zatčen a odveden, přičemž mu ani nebylo dovoleno se řádně rozloučit se svou právě přítomnou matkou. Tiskové oddělení ministerstva vnitra následující den oznámilo, že Mindszenty byl vzat do vazby kvůli podezření z jednání nepřátelského republice, ze zrady země, ze špionáže a devisových spekulací, Kardinál je pak ve vězení 14 dnů bit, je mu odpírán spánek a jsou mu podávány drogy.
V únoru 1949 byl Mindszenty v zinscenovaném třídenním procesu odsouzen na doživotí, přičemž prokurátor pro něho požadoval trest smrti. Soud mu však nevyhověl, nejspíše proto, aby kardinál nebyl považován za mučedníka. Spolu s kardinálem byly odsouzeny i další osoby, aby tak vznikl dojem, že byl v čele spiknutí.
Před komunistickým soudem v roce 1949.
Komunistický režim se již předtím snažil o to, aby podepsal s Vatikánem dohodu. Pius XII se však postavil za kardinála a odmítl ji 3. ledna 1949 s tím, že je neslučitelná s chováním vůči kardinálovi, které je pro Svatý stolec urážkou. Podporu kardinálovi vyjádřil i při dalších příležitostech (v dopise maďarskému episkopátu, v promluvě ke kolegiu kardinálů, v řeči k akreditovaným diplomatům a v proslovu k římským věřícím). Biskupové Maďarska odmítli „smíření“ mezi církví a státem s tím, že o případné dohodě budou jednat jen se svolením Svatého stolce. Ve světě se zdvihla vlna protestů proti jednání maďarské vlády. Valné shromáždění OSN prohlásilo odsouzení Mindszentyho za protiprávní.
Po svém odsouzení strávil kardinál půl roku ve vězeňské nemocnici, kde jej lékař, který mu předtím podával drogy, zbavoval následků jejich působení. Poté strávil čtyři roky na neznámem místě. Po celou dobu svého věznění byl takřka odříznut od zpráv týkajících se toho, co se děje ve světě. Pokud se něco dozvěděl, tak to bylo z nedostatku pozornosti jeho strážců. I jeho matka se s ním mohla vídat zřídka a bez možnosti hovořit tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Časem se podmínky jeho věznění trochu zmírnily; byl mu navrácen zabavený růženec a breviář a bylo mu umožněno sloužit mši svatou v cele a občas se mohl vyzpovídat knězi, kterého k němu přivedli do cely. Po odsouzení Gábora Pétera, který byl v čele politické policie, se podmínky věznění Mindszentyho zlepšily. Navštívil ho velitel věznice a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl převezen do vězeňské nemocnice v Budapešti, kde bylo o něj poměrně dobře pečováno. Pak byl převezen do bývalého biskupského letního sídla nedaleko města Pécs. Vzhledem ke špatnému technickému stavu sídla byl kardinál počátkem listopadu 1955 znovu převezen, tentokrát do zámku Almássy ve vesnici Felsöpetény ležícího nedaleko hranice s Československem. Tam mu posléze bylo umožněno číst vybrané noviny a časopisy. Na pokus zavléci jej do jednání mezi státem a církví odpověděl ministerskému úředníku, že vyjednávat může jen ten, kdo je na svobodě. Kardinál odmítl také amnestii, která by byla vázána na podpis dohody církve s vládou. Komunisté se snažili vzbudit dojem, že vztahy mezi církví a státem jsou „normalizovány“, proto tolik usilovali o dohodu Krátce na svobodě a na vyslanectví USA
23. října 1956 vypuklo v Budapešti povstání. Kardinál se o něm dovídá již druhý den. 30. října vstoupil do jeho cely velitel domobrany v Rétságu. Sdělil mu, že je volný a že se vydají na cestu do Budapešti. Kardinál strávil pak noc v kasárnách v Rétságu. Cestou jej zdraví davy občanů, vyzvánějí kostelní zvony, dozvídá se, že nová vláda za předsednictví Imre Nagyho ho rehabilitovala a že bez omezení může vykonávat svá občanská a církevní práva. V jeho residenci na zámku Buda ho již čeká pozdrav od papeže. Další asi čtyři dny strávil kardinál přijímáním delegací (zástupce ministerského předsedy Zoltán Tildy náměstek ministra obrany plukovník Pál Maléter), poskytováním interview maďarskému i zahraničnímu tisku; také píše dopis biskupům světa, ve kterém prosí o dary pro církevní charitativní organisaci Actio Catholica, vydává krátké rozhlasové prohlášení, přijímá vedoucí představitele komunisty rozpuštěných církevních organizací a institucí, na poradě s biskupy prohlašuje, že třeba rozpustit kolaborantskou organisaci tzv. „mírových kněží“. 3. listopadu má delší projev v rozhlase, jehož politickou část konsultoval se Zoltánem Tildym. V noci na 4. listopadu je probuzen telefonátem sekretáře Tildyho, který ho prosí, aby se hned odebral do parlamentu, neboť se k Rusům přidal generální sekretář komunistické strany János Kádár a ti rozpoutali dělostřeleckou palbu, načež jejich tanky obklíčily parlament.
Když Mindszenty viděl, že není důvod, aby zůstával v parlamentu, rozhodl se odejít na nejbližší vyslanectví, tedy americké. Byl přijat vyslancem E. T. Wailesem a během půl hodiny dorazila zpráva, že president Eisenhower souhlasí s poskytnutím asylu. Zdá se, že to již předchozího dne zprostředkoval (16. června 1958 popravený) předseda vlády Imre Nagy. Kardinál poskytl zahraničním tiskovým agenturám interview a o dva dny později prohlásil, že vládu Imre Nagyho považuje za legální, kdežto vládu Kádára, který byl dosazen zahraniční mocností, za ilegální.
Americké vyslanectví bylo však pro Mindszentyho jen jakési lepší vězení, a to nejen proto, že by byl ihned zatčen, kdyby jej opustil. Kardinál si nemohl dopisovat se soukromými osobami, s Vatikánem či americkými úřady než jen prostřednictvím vyslanectví. Diplomaté ho mohli navštěvovat, ale maďarští zaměstnanci nikoliv. Svou starou matku mohl přijmout jen čtyřikrát za rok. Kromě jeho zpovědníka žádní Maďaři a z cizinců jen málokteří obdrželi povolení s ním hovořit. Když vicepresident Richard Nixon navštívil vyslanectví, nenavštívil ho. Mindszenty mohl denně sloužit mši svatou, procházet se na dvoře, číst noviny a časopisy a měl k disposici rozsáhlou knihovnu vyslanectví.
Zde strávil kardinál Mindszenty 15 let svého vyhnanství
V červnu 1957 János Kádár prohlásil, že Mindszenty byl odsouzen právoplatně; přitom opomněl poznamenat, že byl sám členem revoluční vlády, která rozsudek prohlásila za neplatný. Kardinál píše ve svých vzpomínkách, že záplava řečí a slabost západních mocností zůstanou navždy ostudou dějin. Útěchou mu byla podpora papeže Pia XII.
Po smrti Pia XII. i Jan XXIII. z počátku sledoval stejnou linii ve vztahu ke komunistickým státům. Ve druhé polovině svého papežského působení však dochází ke změně s ohledem na to, že uvěřil v politiku mírové koexistence a v pokračování destalinisace. 11. dubna 1963 vydává nechvalně známou a komunisty využitou encykliku Pacem in terris [3]. Encykliku uvítali komunisté jak ve východním, tak v západním bloku. Jednání mezi Vatikánem a Maďarskem, která probíhala od dubna do června 1963, přinesla církvi jen malé výhody; podle vyjádření kardinála přinesla komunistům pouze výhody, naopak značné nevýhody maďarské církvi.
V říjnu 1967 americký president Johnson jmenoval Hillenbranda novým velvyslancem v Maďarsku. Ten však svoji nástupní cestu přerušil ve Vídni, aby vyčkal vyřešení případu Mindszentyho. Kardinál prohlásil, že jako nevítaný host hned po příjezdu velvyslance opustí budovu a změnil své rozhodnutí jen na výslovné přání papeže Pavla VI. V říjnu 1970 jednal ve Vatikánu vedoucí úřadu pro církevní záležitosti s kardinálem Casarolim. Maďarští představitelé předložili papeži prosbu, aby namísto Mindszentyho jmenoval nového arcibiskupa Esztergomu. Svatý Otec odpověděl, že nezbaví Mindszentyho svého úřadu, nebude na něj vyvíjet nátlak a bude respektovat svobodná rozhodnutí kardinála.
25. června 1971 přicestoval do Budapešti prelát Jószef Zágon jako zmocněnec papeže. Oficiálně sdělil Mindszentymu, že vláda USA považuje s ohledem na jeho věk a změněnou politickou situaci za žádoucí, aby opustil vyslanectví. Během třídenních rozhovorů kardinál seznal, že sám papež to považuje za vítanou okolnost k tomu, aby změnil svůj dosavadní postoj a doporučil kardinálu odcestování z Maďarska. Později Osservatore Romano (jako polooficiální tiskový orgán Vatikánu) napsal, že papež tak činí v naději, že tím bude odstraněna překážka zatěžující vztah mezi státem a církví v Maďarsku. Vatikánští diplomaté zřejmě o tom předem jednali s vládními činiteli Maďarska, jak vysvítá z protokolu, který byl Mindszentymu předložen po odcestování Zágona. V onom protokolu se uvádí, že kardinálovu diecézi bude spravovat apoštolský administrátor; že kardinál nevydá žádné prohlášení a v tichosti opustí zemi; že ani v zahraničí nebude činit nic, co by narušovalo vztahy mezi Apoštolským stolcem a maďarskou vládou; že nezveřejní své memoáry. Kardinál odmítl takový protokol podepsat.
Poté kardinál napsal dopis presidentu Nixonovi, ve kterém se ho táže, zda by bylo možné, aby nadále zůstal na vyslanectví. Odpověď přišla rychle a bylo mu v ní diplomaticky řečeno, že by se měl odevzdat do vůle Boží. Druhý dopis napsal papeži Pavlu VI. Píše v něm, že by nejraději opustil vyslanectví, i když by to mělo za následek jeho zatčení, a zůstal uprostřed svého milovaného národa; nicméně je ochoten odejít do vyhnanství, žádá-li si to dobro církve. Papež mu obratem odpověděl, že bere na vědomí, že je ochoten opustit zemi. Kardinál se teprve po více než roku dozvídá jemu zamlčený fakt, že Svatý stolec přislíbil komunistickému režimu, že kardinál nebude v zahraničí podnikat nebo říkat nic, co by se příčilo linii maďarské vlády.
Američané nechápali kardinálovo myšlení a zápal, se kterým se stavěl proti komunismu. Za zmínku stojí, že během svého pobytu na americkém vyslanectví napsal 78 dopisů čtyřem americkým presidentům (Eisenhowerovi, Kennedymu, Johnsonovi a Nixonovi), na které obdržel jen 2 písemné odpovědi; v únoru 1961 od Kennedyho a v červenci 1971 (již výše zmíněnou) od Nixona [4]. V Římě, ve Vídni a na pastoračních cestách
V září 1971 obdržel kardinál amnestii od maďarské vlády. Nebylo to však důsledkem povolnosti Vatikánu, ale spíše to bylo výsledkem aktivit USA, které se kardinála chtěly zbavit jako překážky politiky uvolňování. Rozhodnutí o amnestii neobdržel však na vyslanectví, ale bylo mu několik dní poté zasláno – když už byl v cizině. Kardinál odpověděl, že nikdy o amnestii nežádal a že jako náprava justičního zločinu je možná jen rehabilitace. 28. září odjíždí s vatikánským diplomatickým pasem do Vídně, kde ho očekával arcibiskup Casaroli, který s ním dále cestoval do Vatikánu.
Ve Vatikánu jej přijal papež s mimořádnou úctou a objal ho. Při zahájení biskupské synody mohl stát po jeho pravici při koncelebrované mši svaté. Papež při promluvě řekl pochvalná slova o kardinálovi Mindszentym.
23. října 1971 opět koncelebroval s papežem. Ten mu po mši svaté řekl, že je a zůstává arcibiskupem Esztergomu a primasem Maďarska a že kdyby měl nějaké potíže, má se na něj obrátit s důvěrou. Téhož dne odcestoval kardinál do Vídně, kde se usídlil v semináři, který byl založen jeho předchůdcem a byl kardinálovi podřízen. Když prohlásil, že železnou oponu považuje za provisorní a smrtonosnou hranici, vyvolalo to nespokojenost ve Vatikánu a kardinál obdržel pokyn, aby všechna svoje vyjádření a dokonce i kázání nejprve dával Svatému stolci k posouzení. Na to odpověděl, že je předloží výhradně papeži, když jej tento o to výslovně požádá.
Za hlavní své úkoly v tomto vyhnanství považoval duchovní péči o asi jeden a půl milionu maďarských emigrantů roztroušených po celém světě, dále pak zveřejnění svých pamětí, aby získal pozornost světové veřejnosti ohledně nebezpečí bolševismu. V 6 hodin ráno vstával a kromě sloužení mše svaté, modliteb a meditací po celý den usilovně pracoval a jen zřídka uléhal před půlnocí. Jeho spolupracovníci s ním jen stěží udrželi krok. Svatý stolec mu však neschválil jeho plán, aby založil organisaci pečující o maďarské katolické emigranty a dostal k disposici světící biskupy. Vydával se proto sám na pastorační cesty do celého světa.
Už při první cestě v květnu 1972 do západního Německa se ukázalo, že tento jeho pastorační záměr je příliš úzký. Chtěli ho vidět a slyšet i maďarští protestanti a Němci. Navštěvuje Brusel, Manchester, Fatimu. Běhen svých cest celebroval za týden na 5-6 různých místech mši svatou, kázal, poskytoval rozhovory tisku, rozhlasu a televisi a hovořil s věřícími. Cestoval i mnoho kilometrů za starými a nemocnými Maďary, aby je vyzpovídal a podal jim svaté přijímání.
Navštívil Vancouver v Kanadě i vysvětil v New Brunswicku (americký stát New York) nově postavený kostel pro maďarskou katolickou obec. Koncem roku1973 byl na cestě v Jihoafrické republice, kde navštívil Johannesburg, Pretorii, Kapské město a Durban. V každém městě měl jednak maďarský program (mše svatá, kázání, setkání s Maďary), jednak anglický program v biskupské katedrále (mše svatá, kázání v maďarském jazyce překládané do angličtiny) a též přednášky. Zbaven arcibiskupského úřadu, další cesty a smrt
Příslib, který vatikánští diplomaté dali bez vědomí a souhlasu kardinála maďarské vládě v létě 1971, kardinál nerespektoval. I když úmyslně neprovokoval, hovořil o zlu bolševismu a komunistické moci v Maďarsku. Maďarská vláda nejprve proti nedodržování příslibu protestovala, pak poslala jí povolné maďarské biskupy do Vatikánu, aby protestovali. V červenci 1973, poté, co četl rukopis kardinálových pamětí, vyjádřil Pavel VI. obavy, že komunistická vláda bude kardinála pomlouvat s mstít se na celé maďarské církvi. Ten odpověděl, že je zvyklý na to, že jej pomlouvají nepřátelé církve ve spojení s progresivními a levičáckými katolíky a že dějiny bolševismu ukazují, že církev nemůže nějakými vstřícnými gesty zabránit svému pronásledování, neboť to plyne z podstaty komunistické ideologie.
Začátkem listopadu 1973 kardinála papež písemně vyzval, aby se zřekl svého arcibiskupského úřadu, neboť to vyžaduje nouze způsobená tím, že arcidiecése je 25 let bez vlády biskupa. Napsal také, že poté bude moci o publikaci svých pamětí „svobodněji“ rozhodovat. Arcibiskup odpověděl, že po zralé úvaze se nemůže zřeknout svého arcibiskupského úřadu, neboť by to vedlo k jmenování nového arcibiskupa jen se souhlasem úřadu pro církevní záležitosti, čímž by se i on sám stal zodpovědný za katastrofický stav církevních poměrů v Maďarsku. Papež k tomu nepřihlédl a dopisem z 18. prosince dal kardinálovi na vědomí, že arcibiskupský stolec Esztergomu hodlá prohlásit za uprázdněný. 7. ledna 1974 odpovídá Mindstzenty papeži, že jeho rozhodnutí nemůže přijmout, neboť by ještě více ztížilo život podle víry v Maďarsku a mezi pravověrnými věřícími a církvi věrnými kněžími by způsobilo zmatek a žádá ho, aby své rozhodnutí změnil. To se však nestalo; 5. února současně oznámily Vatikán a Budapešť, že papež prohlásil arcibiskupský stolec Esztergom za uprázdněný a jeho administrátorem jmenoval biskupa László Lékaie. Ten byl vůči komunistům povolný, přesto ho Pavel VI jmenoval 24. května 1976 kardinálem. Mindszenty na to ihned reagoval prohlášením, že toto rozhodnutí bylo učiněno jenom Svatým stolcem. Později k tomu uvedl: Maďarsko a katolická církve v něm nejsou svobodné; vedení diecésí se nachází v rukou komunisty kontrolované správy a žádný biskup to nemůže změnit; režim rozhoduje o obsazení církevních funkcí a o tom, koho biskupové mohou vysvětit na kněze; ústavou zaručená náboženská svoboda je potlačována, jsou kladeny překážky nepovinnému vyučování náboženství na školách, mládež je vychovávána v atheistickém duchu a věřící jsou vystaveni diskriminaci; jmenování biskupů, aniž by byly odstraněny zmíněné nepřístojnosti, neřeší problémy církve v Maďarsku; jmenování mírových kněží do důležitých církevních úřadů otřásá důvěrou církvi věrných kněží a věřících v nejvyšší vedení církve. Své prohlášení ukončuje s tím, že za těchto okolností kardinál Mindszenty nemohl abdikovat.
Rozhodnutí Pavla VI. vyvolalo rozhořčení v mnoha zemích; Vatikán obdržel tisíce protestních dopisů; italská mládež protestovala na náměstí svatého Petra; Frankfurter Algemeine Zeitung píše o katastrofálním nepochopení komunismu, Die Welt o hořkých důsledcích vatikánské politiky aggiornamenta, to jest přizpůsobování se moci atheistů a spolupráci s nepřáteli víry. Imre Miklós, předseda úřadu pro církevní záležitosti, rozhodnutí papeže uvítal a ujistil ho svou podporou.
Kardinál papežovým rozhodnutím trpěl, ale nehroutil se a nenechal se odradit od svého dalšího působení. Několik dní po něm prohlásil, že jeho životní úkol se nemění a že má na pěti kontinentech co dělat. 7. května 1974 odjíždí na sedmitýdenní cestu do USA; navštívil tam celkem 35 míst (kromě jiných New York, Washington, Dallas, San Francisco, Cleveland). Byl vřele uvítán věřícími nejen maďarské národnosti; dokonce policisté ve službě před ním na ulici poklekali a prosili o požehnání. Na tiskových konferencích dával najevo svůj nesouhlas s Ostpolitik Vatikánu, ale vždy zdůrazňoval náležitou úctu k papeži. Po svém návratu podniká pastorační cestu do Německa, které pak navštíví znovu v říjnu 1974, když se zúčastňuje Mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu u příležitosti vydání jeho pětisetstránkové knihy Erinnerungen (Vzpomínky). Týden po svém návratu se vydává na devítitýdenní vestu do Austrálie a Nový Zéland. Kromě jiných míst navštěvuje Perth, Adelaide, Sydney, Canberru, Brisbane a Melbourne. Na zpáteční cestě navštěvuje Havaj, San Francisco a New York. V dubnu 1975 cestuje do Jižní Ameriky; navštěvuje Caracas, Bogotu.
Kardinál je vítán ve škole, která nese jeho jméno (Dunkirk, New York – 1974)
Na konci svého pobytu v Kolumbii se kardinál nachladil. Po návratu dostal křeče, jeho močová trubice byla blokována. Přijal svátosti včetně posledního pomazání. Byl převezen do nemocnice a tam operován. Operace se sice podařila, ale v důsledku problémů se srdcem umírá 6. května 1975. Zádušní mši svatou a poté pohřební mši svatou za kardinála celebroval rakouský kardinál Franz König. Mindszentyho ostatky byly podle jeho přání uloženy v kapli sv. Ladislava, která byla zbudována jeho předchůdcem v arcibiskupském úřadu Esztergomu arcibiskupem György Szelepscényim, v basilice v Mariazell. Závěr
Po změně maďarských politických poměrů kardinálovy ostatky byly v roce 1991 převezeny do Esztergomu a uloženy v tamější basilice. Na žádost kardinála Pétera Erdő se dostalo Mindszentymu v březnu 2012 plné právní, morální a politické rehabilitace [5]. V roce 1993 byl zahájen proces blahořečení kardinála. Dokumentace k tomu byla pak v roce 1996 poslána Kongregaci pro svatořečení.
Podle informací Cardinal Mindszenty Foundation má kardinálův beatifikační proces podporu maďarských biskupů a lze doufat, že bude postupovat kupředu [6]. Tři z pěti svazků materiálů na podporu Mindszentyho beatifikace byly již předány do Vatikánu a předání dalších dvou se očekává brzo.
Kardinál byl mužem heroických ctností. Jeho život je příkladem, i pro dnešní církevní činitele, odporu vůči špatnému režimu. Nevede s ním „dialog“ ani nehledá kompromisy s ním, neboť ví, že ústupky vůči němu ho jen posílí. Příkladné je také, že si v otázce, jak se chovat vůči komunistickému režimu, zachoval vlastní názor a veřejně se distancoval od papežské Ostpolitik. Podle mého soudu jeho blahořečení nebrání, že ve vazbě podepsal přiznání ke svým údajným zločinům, protože se nejednalo o svobodný úkon, neboť komunisté mu podávali drogy.
Naproti tomu role papeže Pavla VI. je ostudná; jeho jednání vůči kardinálu bych označil za zradu. Pro někoho proto může být nepochopitelné, že v rámci jeho beatifikačního procesu, který v roce 1983 zahájil papež Jan Pavel II., mohl Benedikt XVI. v prosinci 2012 deklarovat, že Pavel VI. měl heroické ctnosti (jsou i další důvody proti blahořečení Pavla VI.). Podle svědectví Luigiho Villy [7] mu kardinál Mindszenty řekl, že Pavel VI. vydal křesťanské národy do komunistických rukou. Osud kardinála Mindszentyho se podobá osudu jiného velkého vyznavače a odpůrce komunismu, ukrajinského kardinála Josyfa Slipyje, jehož beatifikační proces byl také již zahájen. Ten také neúnavně po svém propuštění z vězení a vycestování do Říma působil (v ukrajinské diaspoře) v zahraničí. Navrhoval vytvoření ukrajinského patriarchátu, ale jeho záměr Pavel VI. k jeho žalosti neschválil.
[1] Článek je zpracován na základě knihy József Közi Hormváth: Kardinal Mindszenty. Ein Bekenner und Märtyrer unserer Zeit, vydala Kirche in Not (rok vydání neuveden, pibližně 1977).
[2] Jméno „Pehm“ je odvozeno od německého slova Böhme (Čech); jméno jeho rodné vesnice dříve bylo Csehi-Mindszent; to vše nasvědčuje tomu, že kardinál měl české předky.
skala, skala.... si uz davno zvetrala....keby si nebol, tak by si tieto lži sem nedával:Pápež Pavol VI. bude svätorečený 14. októbra ..... kiežby nebol tento zradca svätorečený!!!
