Moravský arcibiskup Simeon-Radivoj Jakovljevič u sv. Serafíma Vyrického. Pravoslavný Simeon včera zesnul. Nahrávka z 18.05.2010.

Přihlásil se tedy na teologickou fakultu v Praze. V roce 1946 mu byla kladně vyřízena jeho žádost o studia na duchovní akademii v tehdejším Leningradě. Pobyt v Leningradě byl jedním z nejkrásnějších období jeho života. Takto na něj vzpomíná: „V tom Leningradě, to byl krásný zážitek. Tam jsme žili v takovém jakoby zvláštním ráji. Třeba když se šlo na volby, tak všichni podle tváří poznali ty bohoslovce. Měli jsme dlouhé modlitby, bohoslužby a každodenní modlitby a tak dále. První rok, to byl takový služební rok. Mě bolely nohy, když jsem měl tři hodiny stát v tom kostele. Tak jsem si vždycky klekl, potom jsem stoupl a potom zase klekl. A když jsem se ohlédl, chrám byl přeplněný a plný hlavně žen a mezi nimi bylo mnoho mladých válečných vdov, které neměly kam dát dítě. Držely ho v ruce a tekly jim slzy a ony se modlily. Chrámů tam nebylo dost, takže všude to bylo přecpané. A já jsem si potom zvykl. Začal to být krásný zážitek. Chrám se zamykal na noc, ale kůr byl otevřen. Takže jsem mohl jít a modlit se celou noc na tom kůru. První rok byl takový zkušební. Pak jsme okusili té sladkosti modlitby a sladkosti bezprostředního stavu s Bohem. Prostě jsme s ním hovořili a on nás slyšel a mluvil k nám. Takže my jsme prožívali takový stav blaženosti.“
V Leningradu žili dost asketickým životem. Věnovali se hlavně studiu a modlitbám. „Ten první rok jsme měli maso akorát na Velikonoce. Živili jsme se hlavně kaší. K snídani jsme měli jednu kaši, k obědu jinou kaši a k večeři zase jinou kaši.“
Hned po příjezdu pana Jakovljeviče začaly pololetní prázdniny, a tak většina studentů odjela domů. S jedním sibiřským bohoslovcem ve chvíli volna vyrazili do Vyrice, ke starci Serafimovi pro požehnání. Vesnice byla uprostřed borového lesa, postavená z borových klád. Ke starci jeroschimonachovi Serafímovi tenkrát proudily davy žen, které hledaly své muže ztracené ve víru války. Po příchodu k domku Serafima je přivítala monaška, která o starce pečovala a studenty zvala dál, že už je čeká a že říkal, že dnes přijedou dva studenti z Leningradu. To, co stařec řekl, si Radivoj Jakovljevič zapamatoval celý život. Takto vzpomíná na průběh návštěvy: „Tak já jsem se zeptal, jestli u nás pravoslaví vydrží. A on řekl: ,Ano, vydrží. Ale musíš přiložit ruku k dílu.‘ A potom mi povídá: ,Víš, budeš arcibiskupem. Něco takového mě nikdy nenapadlo. Já jsem byl přesvědčený, jestli se stanu knězem, tak se ožením a budu někde knězem. A tohle, to mě velmi zarazilo. Tomu hochovi, co byl se mnou, jsem říkal: ,U nás žádní arcibiskupové nejsou. My máme metropolitu a pak jenom biskupy.‘ – ,No, do té doby to bude, když to báťuška řekl, tak určitě bude.‘ Já jsem z toho byl špatný. Potom asi za týden přijeli moji spolužáci: ,Radivoj, ty jsi byl u starce Serafima. Co ti řekl?‘ Já jsem mu řekl: ,No on mi povídal, že budu arcibiskupem. Ale mně to bylo divný. To mi nepřipadá možný.‘ A jeden z mých spolužáků mi říká: ,Podívej se, to nesmíš tak brát. Ten stařec Serafim je takovej hodnej dědeček, on má rád studenty a chce jim udělat radost. Tak všem slibuje, že budou biskupové. Dokonce Aljošovi Ridigerovi řekl, že bude patriarchou.“ (Alexej Michajlovič Ridiger byl jako Alexej II. patriarchou ruské pravoslavné církve v letech 1990 až 2008 – pozn. autora.) Radivoj Arcibiskup Simeon Jakovljevič (1926) a Radivoj Arcibiskup Simeon Jakovljevič (1926)

V roce 1998 byl Radivoj Jakovljevič v pražské katedrále vysvěcen na biskupa a přijal jméno Simeon (na počest prvního srbského knížete Stevana Nemanji - Simeona Myroronícího). O dva roky později byl uveden na stolec olomoucko-brněnské eparchie a v roce 2006 byl vysvěcen na arcibiskupa.