13:41
SOCIOLOGICKÝ SYSTÉM SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE 01 Úvod Tomáš BahounekOP. Sociologický systém sociální nauky Církve T.Bahounek OP Reprint odborné práce pro habilitační řízení na CMTF UP Olomouc 1994, …Více
SOCIOLOGICKÝ SYSTÉM SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE 01 Úvod Tomáš BahounekOP.
Sociologický systém sociální nauky Církve
T.Bahounek OP
Reprint odborné práce pro habilitační řízení na CMTF UP Olomouc 1994, Vyd. První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera v Brně 2001, Olprint, 398 s.)
Obsah:
Úvod
Metoda sociologické práce
1. Sociální a kulturní mobilita náboženství
2. Sociální a kulturní mobilita mravnosti
3. Sociální a kulturní mobilita umění
4. Sociální a kulturní mobilita výchovy
5. Sociální a kulturní mobilita jazyka
6. Sociální a kulturní mobilita teorie
7. Sociální a kulturní mobilita státu a práva
8. Sociální a kulturní mobilita politiky
9. Sociální a kulturní mobilita hospodářství
10. Sociální a kulturní mobilita techniky
11. Vyhodnocení a závěry
Použitá literatura
ÚVOD
Nauka a působení Církve svaté ve společnosti patří k podstatným projevům života vykoupeného Božího lidu. Současně přispívá ke kultivaci lidstva jako velké rodiny a jeho dějin. Proto má Církev právo vždy a všude šířit své sociální učení, jakož i mravně hodnotit všechny společenské záležitosti, pokud to vyžadují základní lidská práva a spása duší.
Církev v nové době nepřichází s nějakou novou sociální naukou, nýbrž podle změněných podmínek zdůrazňuje zásady tradičního učení, jak se utvářely ve světle evangelia. Sociální nauka byla Církví hlásána už od prvních staletí. V současnosti je rozvíjena podle zvláštních místních a dobových požadavků lidské společnosti příslušnými encyklikami a jinými dokumenty.
Sociální nauka Církve zahrnuje nejen vědní obory, které se týkají člověka, ale také obory normativní. Přitom využívá sociálně-filozofických a sociálně-teologických metod. V duchu závěrů II. vatikánského sněmu je totiž úkolem Církve hlásat Pravdu neboli Ježíše Krista a živým způsobem ji učit. Přitom má také právo jako autorita vysvětlovat a potvrzovat základy mravního řádu, vycházející z lidské přirozenosti. (1) Mnohé přirozené pravdy sociální filozofie a sociální etiky byly výslovně potvrzeny Božím zjevením a tak dosáhly jistoty, k jaké filozofické myšlení nedospělo.
Papež Lev XIII. zdůraznil (2) těsnou souvislost mezi filozofií a lidskou činností. Přitom položil důraz na učení sv.Tomáše Akvinského. Důvodem byla výtečnost, s jakou se v díle sv.Tomáše projevil střízlivý realismus, vyznačující se smyslem pro živou, funkční strukturu.
V sociálním učení Církve se tak osvíceně spojuje moment normativní se sociologickým a vůbec antropologickým. Přitom se neuchyluje do krajnosti různých dobově módních směrů, upřednostňujících některý z činitelů sociálního a kulturního dění. Zrovna tak neupadá ani do krajnosti mnohočinitelového funkcionalismu. Strukturalistické pojetí je v sociální nauce Církve rozvíjeno cílově, a nikoli samoúčelně. V rámci společensko-kulturní struktury lidstva, která je složena z mnoha prvků, majících základ v lidské přirozenosti, vyskytuje se jeden prvek, který se svým původem, prostředky a cílem vymyká přirozenosti, neboť je nadpřirozený. V tomto přístupu se celý strukturalismus sociální nauky Církve stává osvíceným.
V sociální nauce Církve se spojuje hledisko nadpřirozené s hlediskem přirozeně normativním a s hlediskem filozofickým a vědeckým. Kromě toho se zde uplatňuje jako zvláštní norma také učení sv.Tomáše. (3)
Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že soudobá sociální nauka Církve je tvořena souborem dokumentů, které Církev vydává pouze pod tlakem měnících se požadavků lidské společnosti. To by znamenalo, že Církev sv. se svou sociální naukou toliko přizpůsobuje světu, a že tedy obsahuje-li tato nauka nějakou soustavu, tedy je to soustava, vynucená požadavky společnosti. Podle toho by pak stačilo přečíst všechny církevní dokumenty, aby člověk poznal sociální nauku Církve. To však nestačí. K poznání sociologické soustavy sociální nauky Církve nestačí ani odhalení změn a pravidelností, jakými se vyznačuje postup vydávání církevních dokumentů.
V této souvislosti dlužno připomenout slova Msgr.Němce: „Víme dobře, že církevní dějiny jsou především dějinami uskutečňování Božího království. Konkrétně se to projevuje v náboženském životě, v rozvoji či úpadku zbožnosti. O Boží království je třeba usilovat jak společně, tak osobně, jednotlivě. Studium různých pokusů o oživování Boží milosti - které může být užitečné ve srovnání s úspěchem úsilí vyvinutého v tomto směru - patří výrazně do celkového studia církevních dějin.
Toto hledisko však není dostatečně prohloubeno. Neexistují úplná nebo souhrnná pojednání o historickém vývoji vnitřního církevního života; církev se studuje jen zvenčí, z hlediska svých vnějších vztahů a projevů; bylo by však užitečné studovat i příslušné vnitřní vztahy.“ (4)
Křesťanská sociologie je částí sociální nauky Církve (vedle sociální teologie, sociální filozofie, filozofie dějin, psychologie, antropologie, atd.), a tato sociální nauka je částí Církve. Křesťanskou sociologii lze vymezit jako soubor poznatků o podstatě a řádu lidské společnosti a kultury, jakož i o normách a úkolech, které vyplývají ze společenského založení člověka, a jež jsou použitelné v určitých dějinných podmínkách. (5) Člověk má studovat základy sociologie tak, aby byl schopen jednak se podílet na rozvoji sociální nauky Církve, jednak se účastnit správného používání této nauky v jednotlivých případech společensko-kulturní skutečnosti. (6)
Papež Jan XXIII. výslovně zdůrazňuje potřebu studia sociologie: „Přejeme si, aby se křesťanská sociologie přednášela jako povinný studijní předmět na katolických školách všech stupňů, zejména v seminářích. Navíc by křesťanská sociologie měla být zahrnuta do nábožensko-výchovné práce farností a apoštolských hnutí.“ (7)
Křesťanská sociologie však není jenom soubor praktických návodů k řešení společenské otázky; zahrnuje nejen výběr jistých poznatků moderní sociologie, použitelných při výchově, nýbrž především je součástí křesťanské antropologie. Kromě vědních oborů, týkajících se člověka, zahrnuje také obory normativní, hodnotící. Vyhází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy zjevení mají společný základ v Bohu. Třebaže jde o rozdílné oblasti, setkávají se v téže lidské osobě, vykoupené Kristem. Bohem stvořená lidská přirozenost se bytostně vztahuje ke Kristu a je zahrnuta do řádu vykoupení. Dědičný hřích sice narušil lidskou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezmařil vlohy a síly člověka. Člověk ovšem dokáže žít podle Boží vůle a ve shodě se svou přirozeností jen s pomocí Boží milosti (8).
Je podstatné, že se křesťanská sociologie zabývá přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Tak se setkává se sociální teologií. Přitom bere v úvahu okolnost, že vše přirozeně řádné, uspořádané, pravidelné a tedy normální je vázáno na Krista a přísluší k jedné ekonomii spásy, protože veškeré stvoření se soustřeďuje v Kristu. (9)
V každém případě předmětem sociální nauky je posvátná důstojnost člověka, obrazu Božího, a ochrana jeho práv. Jejím cílem je uskutečnění spravedlnosti chápané jako povznesení a úplné osvobození lidské osoby v její pozemské i přesažné stránce. jejím základem je pravda o samotné lidské přirozenosti, vyvozená z rozumu a osvícená zjevením. Její hybnou silou je láska jako evangelní příkaz a pravidlo činnosti. (10)
Ač je důležitým cílem křesťanské sociologie odhalit lidské základy společnosti a kultury ve světle evangelia, musí soustavně usilovat o to, aby pochopila znamení doby. Jinak by se vystavovala nebezpečí, že podlehne odtažitosti a vzdálí se určité současné skutečnosti. Proto musí soustavně brát v úvahu ověřené výsledky výzkumů, poznatky sociálních dějin, a zaujímat k nim stanovisko; tozn. vyhodnocovat je a domýšlet jejich význam pro současnou společnost.
Křesťanská sociologie má tedy poskytnout přehled v množství sociálně-kulturních skutečností. Toho dosahuje pomocí zevšeobecňování. Tak lze obsáhnout složitou a nepřehlednou skutečnost menším počtem jednodušších vzorců: jasně vymezených typologií a jiných metodologických modelů. Navíc je jejím cílem částečné předvídání jevů a procesů odvozováním ze všeobecných pravidel, aby tak přispěla k rozvoji sociální nauky Církve a celého vykoupeného Božího lidu. Má-li křesťanská sociologie naplnit toto své poslání, musí si vždy a za všech okolností počínat soustavně. Proto si tato studie klade za cíl: vyvození sociologického systému sociální nauky Církve.
Odkazy:
1) Dignitatis Humanae, 14, 1965.
2) Lev XIII., Aeterni Patris, 1891.
3) J.Bahounek, Sociální učení církve, Brno 1991 Petrov, s. 5-6.
4) Msgr.J.Němec, Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, II.a III. díl, Olomouc 1991 CMBF UP, s.144.
5) T.J.Bahounek, Křesťanská sociologie, Olomouc 1990 MCM, s.3.
6) Apostolicam actuositatem, 31, 1965.
7) Jan XXIII., Mater et magistra, 223, 1961.
8) T.J.Bahounek, Sociologie politiky, Olomouc 1992 MCM, s.4; M.Schooyans, Úvod do sociálného učenia Cirkvi, Bratislava 1992, SPES, s.33-34.
9) Kol. 1,16; 2,10.
10) R.Spiazzi, Sociální kodex Církve, Brno 1993 Sursum, s.62, odst.25.
Sociologický systém sociální nauky Církve
T.Bahounek OP
Reprint odborné práce pro habilitační řízení na CMTF UP Olomouc 1994, Vyd. První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera v Brně 2001, Olprint, 398 s.)
Obsah:
Úvod
Metoda sociologické práce
1. Sociální a kulturní mobilita náboženství
2. Sociální a kulturní mobilita mravnosti
3. Sociální a kulturní mobilita umění
4. Sociální a kulturní mobilita výchovy
5. Sociální a kulturní mobilita jazyka
6. Sociální a kulturní mobilita teorie
7. Sociální a kulturní mobilita státu a práva
8. Sociální a kulturní mobilita politiky
9. Sociální a kulturní mobilita hospodářství
10. Sociální a kulturní mobilita techniky
11. Vyhodnocení a závěry
Použitá literatura
ÚVOD
Nauka a působení Církve svaté ve společnosti patří k podstatným projevům života vykoupeného Božího lidu. Současně přispívá ke kultivaci lidstva jako velké rodiny a jeho dějin. Proto má Církev právo vždy a všude šířit své sociální učení, jakož i mravně hodnotit všechny společenské záležitosti, pokud to vyžadují základní lidská práva a spása duší.
Církev v nové době nepřichází s nějakou novou sociální naukou, nýbrž podle změněných podmínek zdůrazňuje zásady tradičního učení, jak se utvářely ve světle evangelia. Sociální nauka byla Církví hlásána už od prvních staletí. V současnosti je rozvíjena podle zvláštních místních a dobových požadavků lidské společnosti příslušnými encyklikami a jinými dokumenty.
Sociální nauka Církve zahrnuje nejen vědní obory, které se týkají člověka, ale také obory normativní. Přitom využívá sociálně-filozofických a sociálně-teologických metod. V duchu závěrů II. vatikánského sněmu je totiž úkolem Církve hlásat Pravdu neboli Ježíše Krista a živým způsobem ji učit. Přitom má také právo jako autorita vysvětlovat a potvrzovat základy mravního řádu, vycházející z lidské přirozenosti. (1) Mnohé přirozené pravdy sociální filozofie a sociální etiky byly výslovně potvrzeny Božím zjevením a tak dosáhly jistoty, k jaké filozofické myšlení nedospělo.
Papež Lev XIII. zdůraznil (2) těsnou souvislost mezi filozofií a lidskou činností. Přitom položil důraz na učení sv.Tomáše Akvinského. Důvodem byla výtečnost, s jakou se v díle sv.Tomáše projevil střízlivý realismus, vyznačující se smyslem pro živou, funkční strukturu.
V sociálním učení Církve se tak osvíceně spojuje moment normativní se sociologickým a vůbec antropologickým. Přitom se neuchyluje do krajnosti různých dobově módních směrů, upřednostňujících některý z činitelů sociálního a kulturního dění. Zrovna tak neupadá ani do krajnosti mnohočinitelového funkcionalismu. Strukturalistické pojetí je v sociální nauce Církve rozvíjeno cílově, a nikoli samoúčelně. V rámci společensko-kulturní struktury lidstva, která je složena z mnoha prvků, majících základ v lidské přirozenosti, vyskytuje se jeden prvek, který se svým původem, prostředky a cílem vymyká přirozenosti, neboť je nadpřirozený. V tomto přístupu se celý strukturalismus sociální nauky Církve stává osvíceným.
V sociální nauce Církve se spojuje hledisko nadpřirozené s hlediskem přirozeně normativním a s hlediskem filozofickým a vědeckým. Kromě toho se zde uplatňuje jako zvláštní norma také učení sv.Tomáše. (3)
Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že soudobá sociální nauka Církve je tvořena souborem dokumentů, které Církev vydává pouze pod tlakem měnících se požadavků lidské společnosti. To by znamenalo, že Církev sv. se svou sociální naukou toliko přizpůsobuje světu, a že tedy obsahuje-li tato nauka nějakou soustavu, tedy je to soustava, vynucená požadavky společnosti. Podle toho by pak stačilo přečíst všechny církevní dokumenty, aby člověk poznal sociální nauku Církve. To však nestačí. K poznání sociologické soustavy sociální nauky Církve nestačí ani odhalení změn a pravidelností, jakými se vyznačuje postup vydávání církevních dokumentů.
V této souvislosti dlužno připomenout slova Msgr.Němce: „Víme dobře, že církevní dějiny jsou především dějinami uskutečňování Božího království. Konkrétně se to projevuje v náboženském životě, v rozvoji či úpadku zbožnosti. O Boží království je třeba usilovat jak společně, tak osobně, jednotlivě. Studium různých pokusů o oživování Boží milosti - které může být užitečné ve srovnání s úspěchem úsilí vyvinutého v tomto směru - patří výrazně do celkového studia církevních dějin.
Toto hledisko však není dostatečně prohloubeno. Neexistují úplná nebo souhrnná pojednání o historickém vývoji vnitřního církevního života; církev se studuje jen zvenčí, z hlediska svých vnějších vztahů a projevů; bylo by však užitečné studovat i příslušné vnitřní vztahy.“ (4)
Křesťanská sociologie je částí sociální nauky Církve (vedle sociální teologie, sociální filozofie, filozofie dějin, psychologie, antropologie, atd.), a tato sociální nauka je částí Církve. Křesťanskou sociologii lze vymezit jako soubor poznatků o podstatě a řádu lidské společnosti a kultury, jakož i o normách a úkolech, které vyplývají ze společenského založení člověka, a jež jsou použitelné v určitých dějinných podmínkách. (5) Člověk má studovat základy sociologie tak, aby byl schopen jednak se podílet na rozvoji sociální nauky Církve, jednak se účastnit správného používání této nauky v jednotlivých případech společensko-kulturní skutečnosti. (6)
Papež Jan XXIII. výslovně zdůrazňuje potřebu studia sociologie: „Přejeme si, aby se křesťanská sociologie přednášela jako povinný studijní předmět na katolických školách všech stupňů, zejména v seminářích. Navíc by křesťanská sociologie měla být zahrnuta do nábožensko-výchovné práce farností a apoštolských hnutí.“ (7)
Křesťanská sociologie však není jenom soubor praktických návodů k řešení společenské otázky; zahrnuje nejen výběr jistých poznatků moderní sociologie, použitelných při výchově, nýbrž především je součástí křesťanské antropologie. Kromě vědních oborů, týkajících se člověka, zahrnuje také obory normativní, hodnotící. Vyhází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy zjevení mají společný základ v Bohu. Třebaže jde o rozdílné oblasti, setkávají se v téže lidské osobě, vykoupené Kristem. Bohem stvořená lidská přirozenost se bytostně vztahuje ke Kristu a je zahrnuta do řádu vykoupení. Dědičný hřích sice narušil lidskou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezmařil vlohy a síly člověka. Člověk ovšem dokáže žít podle Boží vůle a ve shodě se svou přirozeností jen s pomocí Boží milosti (8).
Je podstatné, že se křesťanská sociologie zabývá přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Tak se setkává se sociální teologií. Přitom bere v úvahu okolnost, že vše přirozeně řádné, uspořádané, pravidelné a tedy normální je vázáno na Krista a přísluší k jedné ekonomii spásy, protože veškeré stvoření se soustřeďuje v Kristu. (9)
V každém případě předmětem sociální nauky je posvátná důstojnost člověka, obrazu Božího, a ochrana jeho práv. Jejím cílem je uskutečnění spravedlnosti chápané jako povznesení a úplné osvobození lidské osoby v její pozemské i přesažné stránce. jejím základem je pravda o samotné lidské přirozenosti, vyvozená z rozumu a osvícená zjevením. Její hybnou silou je láska jako evangelní příkaz a pravidlo činnosti. (10)
Ač je důležitým cílem křesťanské sociologie odhalit lidské základy společnosti a kultury ve světle evangelia, musí soustavně usilovat o to, aby pochopila znamení doby. Jinak by se vystavovala nebezpečí, že podlehne odtažitosti a vzdálí se určité současné skutečnosti. Proto musí soustavně brát v úvahu ověřené výsledky výzkumů, poznatky sociálních dějin, a zaujímat k nim stanovisko; tozn. vyhodnocovat je a domýšlet jejich význam pro současnou společnost.
Křesťanská sociologie má tedy poskytnout přehled v množství sociálně-kulturních skutečností. Toho dosahuje pomocí zevšeobecňování. Tak lze obsáhnout složitou a nepřehlednou skutečnost menším počtem jednodušších vzorců: jasně vymezených typologií a jiných metodologických modelů. Navíc je jejím cílem částečné předvídání jevů a procesů odvozováním ze všeobecných pravidel, aby tak přispěla k rozvoji sociální nauky Církve a celého vykoupeného Božího lidu. Má-li křesťanská sociologie naplnit toto své poslání, musí si vždy a za všech okolností počínat soustavně. Proto si tato studie klade za cíl: vyvození sociologického systému sociální nauky Církve.
Odkazy:
1) Dignitatis Humanae, 14, 1965.
2) Lev XIII., Aeterni Patris, 1891.
3) J.Bahounek, Sociální učení církve, Brno 1991 Petrov, s. 5-6.
4) Msgr.J.Němec, Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, II.a III. díl, Olomouc 1991 CMBF UP, s.144.
5) T.J.Bahounek, Křesťanská sociologie, Olomouc 1990 MCM, s.3.
6) Apostolicam actuositatem, 31, 1965.
7) Jan XXIII., Mater et magistra, 223, 1961.
8) T.J.Bahounek, Sociologie politiky, Olomouc 1992 MCM, s.4; M.Schooyans, Úvod do sociálného učenia Cirkvi, Bratislava 1992, SPES, s.33-34.
9) Kol. 1,16; 2,10.
10) R.Spiazzi, Sociální kodex Církve, Brno 1993 Sursum, s.62, odst.25.