Adventní povídka

Zkouška chrámového sboru byla přesunuta, avšak prosincový program má každý dost plný, snadno se splete.

Jedna zpěvačka, sopranistka Lůla Komínková vyšla kolem 16. hodiny od vodáren směrem do města. U řeky potkala jinou zpěvačku chrámového sboru, altistku Lilu Bílou, která rovněž si nebyla jista termíny a mířila na zkoušku k Okáčům.
Zpěvačky se radostně pozdravily, ale posléze pochopily, že se jedna z nich musí mýlit. Zkouška nemůže být zároveň na faře i u Okáčů. To by nedávalo smysl.
Lila Bílá usoudila, že pravdu má spíš Lůla, neboť je učitelka.
Pravdu má ona, spíš já se pletu, uvažovala altistka Lila Bílá sebekriticky.
Nahlas řekla: "To jsem tedy ale nebyla moc chytrá, vždyť mé stavení stojí nedaleko fary, zbytečně putuji přes půl města tam a zpátky…"
No, to se stane, řekly si obě zpěvačky s humorným nadhledem a pokračovaly k faře. (Přesněji, jedna pokračovala, druhá se vracela.)

Fara však byla zamčená a zaražené zpěvačky nevěděly co dál. Mýlila se naopak Lůla, zatímco Lila měla pravdu, a nebo je to všechno ještě jinak? Rozhodly se zavolat panu Krupovi. Pobývá sice právě na cestách, mimo republiku, ale je hodný, jistě poradí.
"Zkouška je od pěti u Okáčů," řekl inženýr Krupa.
"Ajaj," vykřikla Lůla, "vždyť mé stavení stojí nedaleko od Okáčových, zbytečně se plahočíme. Tak málo jsem byla chytrá a kamarádka Lila na to ještě doplatila!"
"Lala Okáčová přece vypracovala papír s podrobným programem a všemi termíny, tam to máte napsané," upozornil ještě pan Krupa.
"Aj, pravda," zvolaly dívky, "vždyť je to na tom papíře, my na něj úplně zapomněly."
"Navíc jsem doufala, že se na faře vyčurám," posteskla si Lůla.
V altistce Lile Bílé se v té chvíli něco vzepřelo. Tolik smůly prostě nemohla snést.
"Víš co," řekla, "vyčuráš se u nás, vždyť mé stavení je blízko. A aby nám to nebylo líto, vezmu auto. Pojedeme k Okáčům autem!"
"Výborný nápad," souhlasila Lůla.

Osud vystavil zpěvačky určitým nepříjemnostem, ale viděly, že si nakonec dokáží poradit a obstát. Když se pod dívkami rozdrnčelo pohodlné auto, úplně se uvolnily, zachtělo se jim zpívat. Zpívaly: "roráte roráte coeli…", adventní skladbu, jednu z nejnáročnějších skladeb chrámového sboru města Tajov.

---
Ach, milé kamarádky a kamarádi, zdalipak ty roráty a další věci, které určitě přijdou, zdali je všechny zvládneme?
(momentka ze života našeho sboru, jména jsou komicky změněná, jinak je všechno pravda, a někteří už nejsou zde...)