Emília Hrabovec: Niekoľko zamyslení nad krvavou stopou v slovenských dejinách
23. mája 2024
Neviem, kto a čo stojí za atentátom na premiéra Róberta Fica a ani nad tým nechcem naprázdno špekulovať, ale prenechám to kompetentným orgánom.
Nedá mi však, aby som sa ako historička neobzrela dozadu a nezamyslela nad červenou niťou, ktorá sa už vyše storočia krvavo vinie našimi dejinami. Pozoruhodne náhodne sa vynárajúc vždy vtedy, keď sa malý národ opovážil hlásiť o svoje práva a miesto na svete, keď iní chceli rozhodovať o jeho osude a krajine a tlačiť ho tam, kam nechcel ísť.
Aby sa Slováci pod vedením silnej osobnosti nezačali brániť a nedajbože nezvrátili naplánovaný priebeh dejín, bola z cesty odstránená silná osobnosť.
Spravidla politicky nadaná, charizmatická, známa a rešpektovaná aj v neslovenskom svete. Taká, ktorá nielen chcela, ale aj reálne vedela zastávať slovenské záujmy. A spravidla v časoch, keď sa kládli politické výhybky.
Zastavenie prvé: Bratislava – Vajnory 4. mája 1919
Nad mestom bolo zostrelené lietadlo, na palube ktorého sa do vlasti vracal generál Milan Rastislav Štefánik, minister vojny česko-slovenskej republiky. Spoluzakladateľa štátu nikto z politikov neprišiel vítať, na lietadlo sa opakovane strieľalo.
Udalosť nikdy nebola objasnená, jasná zostáva iba otázka Cui bono? Teda komu Štefánikova smrť prospela? Slováci v prelomovej chvíli svojich dejín, keď sa rozhodovalo o ďalších osudoch národa i strednej Európy, stratili osobnosť svetového formátu, rešpektovanú víťaznou Dohodou, s dobrými medzinárodnými spojeniami, a vnútorná i zahraničná politika nového štátu sa pobrala iným smerom, než akým ju chcel viesť Štefánik.
Zastavenie druhé: Andrej Hlinka
Na rozdiel od prvého nie je vymedzené presným časom, lebo prebiehalo na viacero pokračovaní. Boli nimi opakované pokusy o atentát na predsedu Slovenskej ľudovej strany, katolíckeho kňaza, charizmatického politika a otca národa Andreja Hlinku, vodcu slovenského autonomizmu.
Hoci Hlinka na verejných vystúpeniach neraz končil s dokameňovanou a krvou zaliatou tvárou, atentáty sa nikdy nepodarili. Aj vďaka tomu, že za neho obetovali život iní, ochotní postaviť vlastné telo pred ruku atentátnika. Tak ako roľník Štefan Mikuš, smrteľne zranený na roľníckom zhromaždení v Trnave na svätodušný pondelok roku 1921, ktorého posledné slová na tomto svete boli: A Hlinka žije? Našli by sa dnes Slováci, ochotní riskovať život za svoje presvedčenie?
Zastavenie tretie: Mníchov 5. júla 1955
Na poštovom úrade vybuchla balíková bomba a na mieste zabila Matúša Černáka, vedúceho nemeckej pobočky Slovenskej národnej rady v zahraničí, najprofilovanejšieho slovenského exilového politika v Európe, ktorému sa podaril malý politický zázrak: pre slovenský politický exil a jeho hlavný cieľ – samostatný demokratický slovenský štát dokázal získať porozumenie vrcholných nemeckých politikov i viacerých vplyvných medzinárodných organizácií a politických zoskupení a vybudovať si kontakty po celom západnom svete, vrátane USA.
Na politické podujatia, ktoré organizoval, chodili najvyšší ústavní činitelia nemeckého štátu, vydával slovenské i nemecké noviny.
V prelomovom roku 1955, keď sa v mnohom menili politické konštelácie v Európe i vo svete, úspešný Černák veľmi prekážal politickým a ideologickým nepriateľom myšlienky slovenskej štátnosti.
Hoci nemecká polícia atentátnika oficiálne nikdy neidentifikovala, nielen slovenskému exilu, ale aj západným spravodajským službám bolo jasné, odkiaľ prišiel. CIA to v jednom zo svojich tajných dokumentov priamo pomenovala: „České [československé] spravodajské služby zavraždili Černáka.”
Zastavenie štvrté: Cleveland 9. september 1956
V najväčšom slovenskom meste na americkom kontinente, v ktorom vtedy žilo poldruhastotisíc Slovákov, ktorí mali vlastné školy, rozhlasové i televízne vysielania, slovenské farnosti, slovenské benediktínske opátstvo s vyššou školou a Slovenský ústav, zomrel historik a predseda Slovenskej národnej rady v zahraničí, medzinárodne rešpektovanej slovenskej exilnej politickej organizácie, ktorá bola na najlepšej ceste pretvoriť sa na strešnú organizáciu slovenského exilu, profesor František Hrušovský.
Pomerne mladý a dovtedy úplne zdravý človek, ktorému znenazdajky zlyhalo srdce. Na domnienku, že smrť nebola prirodzená, ale infarktu myokardu niekto chemicky dopomohol, by bolo priodvážne čo i len pomyslieť, keby sa k nej agenti ŠtB neboli neskôr sami nepriamo priznali, keď vo vyhrážkach inému profilovanému slovenskému politikovi profesorovi Jozefovi A. Mikušovi naznačili, že keď sa bude ďalej angažovať v slovenskej politike, dopadne ako Hrušovský. Ani Mikuša atentát neminul, ale bomba vybuchla, keď nikto nebol doma, takže iba zdemolovala byt.
Zastavenie piat: Toronto 23. marec 1988
Vo svojom dome v Unionville pri Toronte zomrela azda najznámejšia a najvýznamnejšia osobnosť slovenského zahraničia, Štefan B. Roman.
Slovensko-kanadský priemyselník, uránový magnát, laický audítor Druhého vatikánskeho koncilu, osobný priateľ dvoch pápežov, staviteľ katedrály, najvplyvnejši neformálny slovenský diplomat všetkých čias a zakladajúci predseda Svetového kongresu Slovákov, strešnej organizácie Slovákov v zahraničí.
Rešpektovanej to inštitúcie, ktorá mala za cieľ byť slovenským parlamentom a hlasom a zástancom Slovenska a jeho záujmov v zahraničí.
Nevieme, či jeho smrť mala aj iné než prirodzené príčiny. Bola náhla, nečakaná, predchádzali jej tlaky, vydierania, čudné telefonáty a vyvolala mnoho otázok.
Prišla v predvečer sviečkovej manifestácie, ktorú on inicioval, ale ktorej zahraničná časť sa už nemohla odohrať podľa plánu.
Keď sa schyľovalo k prevratným politickým zmenám roku 1989, Slováci opäť raz zostali bez silnej, svetovo uznávanej osobnosti, bezpodmienečne oddanej myšlienke slovenskej slobody a nezávislosti a schopnej postaviť sa na čelo a pozmeniť beh vecí.
Zastavenie šieste. Praha 7. novembra 1992
Na následky nikdy neobjasnenej dopravnej nehody v pražskej nemocnici zomrel Alexander Dubček. Komunistický politik, tvár „Jari 1968”, sprevádzanej krátkym politickým uvoľnením v temer polstoročnom komunistickom pôste. Hoci zostal komunistom a jeho slovenské presvedčenie bolo chabé, v roku 1992 bol asi jediný slovenský politik známy po celom svete.
Jeho meno mohlo byť politickým kapitálom voči zahraničiu a pomôcť rodiacej sa Slovenskej republike. Zostáva otázka Cui bono.
Muži, o ktorých bola reč, nemohli byť rôznorodejší. Líšili sa životnými osudmi, historickými kontextami, v ktorých pôsobili, svetonázorom i politickými profilmi, od presvedčených komunistov po konzervatívcov na pravej strane politického spektra.
Mali však niekoľko pozoruhodným spoločných čŕt: Boli to charizmatické politické osobnosti, známe a rešpektované medzi svojimi i medzi cudzími, schopné pomôcť svojmu národu v prelomových časoch. Zostáva otázka Cui bono.
Emília Hrabovec
Ilustračné foto: osobnosti národa/koláž. Zdroj: SKsprávy
Metod Ešte tam chýba cisar Karol I. Světové zednářství proti Karlu I. Rakouskému, králi a mučedníku Poslední rakouský císař Karel I. (1887-1922) vládl také pod titulem uherského krále Karla IV. a českého krále Karla III. Tento panovník rodu Habsburků-Lotrinských-Este byl blahořečen sv. Janem Pavlem II. dne 3. října 2004 (viz zde). Již v 19. století bylo zřejmé, že zednářský projekt pro …Viac
Metod Ešte tam chýba cisar Karol I. Světové zednářství proti Karlu I. Rakouskému, králi a mučedníku
Poslední rakouský císař Karel I. (1887-1922) vládl také pod titulem uherského krále Karla IV. a českého krále Karla III. Tento panovník rodu Habsburků-Lotrinských-Este byl blahořečen sv. Janem Pavlem II. dne 3. října 2004 (viz zde). Již v 19. století bylo zřejmé, že zednářský projekt pro velkou univerzální evropskou republiku znamená zkázu katolické monarchie Habsburků (viz zde). Dva svazky Positio super virtutibus také ukazují velký boj zednářů proti blahoslavenému Karlu I. Rakouskému (viz Congregatio de Causis Sanctorum, Vindobonen. Beatificationis et Canonizationis Servi Dei Caroli a Domo Austriae Imperatoris ac Regis (1887-1922) – Positio super virtutibus et fame sanctitatis, sv. I-II, Řím 1994). Z Positio budu citovat obsah a stránku. Zde je krátká historie Božího služebníka. Stal se císařem v roce 1916 a udělal vše pro dosažení míru, ale v červnu 1917 zednářství usilovalo o pád rodu Habsburků. V listopadu 1918 uzavírá Karel příměří. V roce 1919 odešel do exilu do Švýcarska. V dubnu a říjnu 1921 existují dva pokusy o návrat do Maďarska. 24. října 1921 je Karel zatčen. V listopadu 1921 byl předán Britům a deportován na ostrov Madeira. V únoru 1922 se kvůli chudobě, ve které se jeho rodina nachází, musí přestěhovat do nezdravého vlhkého domu v horách. Asi po měsíci ho začaly bolet plíce a 31. března 1922 se jeho stav zhoršil, konec byl na spadnutí. 1. dubna 1922 umírá (sv. I, 225-228). Manželka blahoslaveného Karla, Jejího Veličenstva Zita (1892-1989), rakouská císařovna a uherská královna, rozděluje „působení zednářství na Božího služebníka do tří hlavních fází: a) Ztroskotání pokusů o mír a zkáza katolické dynastie a jejího vůdce prostřednictvím listopadové revoluce roku 1918. b) Pokus v roce 1919 získat osobně Božího služebníka pro své účely prostřednictvím nabídky opakované třikrát v době, kdy se jeho návrat na trůn zdál obzvláště beznadějný. c) A konečně v roce 1922 poslední pokus podat záchrannou ruku panovníkovi, který byl nyní sesazen z trůnu také v Maďarsku, vězeň, exulant, zavržený celým světem, zbavený všech životních prostředků, vydán jim podle uvážení i s jeho manželkou a dětmi. Musel se vzdát koruny, kterou mu dal Bůh, a to na znamení, že se vzdává úkolu, který mu byl svěřen Bohem, měl od nynějška jim sloužit a vkládat svou naději do jejich pomoci“ (I, 596-597). Pokud jde o první fázi, Její Veličenstvo Zita uvádí: „Definitivní rozhodnutí zednářů zlikvidovat rakousko-uherskou monarchii bylo přijato u příležitosti eucharistického kongresu ve Vídni v roce 1912. Boží služebník o tom měl zprávy až o několik dní později. Ze sdělení, které mu bylo zasláno o usnesení Velké lóže Francie (zasedání se konala v Bernu, Ženevě, Paříži a Římě a účastnili se jich také němečtí zednáři) vyplývá, že již v roce 1915 byl konec habsburské monarchie a podrobné rozdělení rakousko-uherské monarchie rozhodnutou a přísežně potvrzenou otázkou“ (I, 541). Arcivévodkyně Elizabeth Charlotta, dcera Karla I., hovoří také o tomto zednářském plánu z roku 1915, jehož cílem bylo zničit rakousko-uherskou monarchii a katolický rod Habsburků. Tento podrobný plán byl realizován v letech 1918-19. Karel I. jej měl v rukou až v roce 1917. V tomto zednářském dokumentu ze dne 28. května 1915 (připojeném k dokumentům) se uvádí, že anglická a francouzská vláda musí vzít na vědomí, že zednářství chce zničení rodu Habsburků jako zkázu Bourbonů (srov. I, 153–154). Zjistil jsem, že Zednářský časopis Velké italské lóže z 1. ledna 1914 (str. 3-7) publikoval překlad článku v časopise The American Freemason magazine, ve kterém anonymní diplomat a zednáři vyzývají k pádu monarchií, včetně habsburského domu (str. 6). Ve druhé fázi, ve Švýcarsku, je Boží služebník třikrát osloven členy zednářství, kteří mu nabízejí korunu, kterou mu vzali. Na oplátku žádají svobodu pro zednářské lóže a sekularistické ústupky ve věcech školy a manželství. Boží služebník to odmítá. Jeho odpověď na zednářské návrhy zní: „To, co jsem dostal od Boha, nemohu přijmout z rukou ďábla.“ Po odmítnutí zednářů se články proti Karlovi objevují také ve švýcarském tisku (srov. Positio, sv. I, str. 173–174). Hrabě Nicola Revertera mu hlásí zprávu od svobodného zednáře z Bernu, «Dr. Rundziehera»: aby vstoupil k zednářům a do dvou let mu bude obnoven trůn. Karel odmítá: je lepší ztratit trůn, než být součástí organizace nepřátelské vůči církvi. Další svobodný zednář, jistý von Szeck (říká se, že byl v dobrém vztahu s vévodou z Connaught), se na něj znovu obrací, ale on stále odmítá tyto zednářské návrhy (srov. I, 175). Švagr blahoslaveného Karla, princ Xavier z Bourbon-Parmy, uvádí, že „pravděpodobně pod tlakem“ židovských kruhů, s nástupem německého hnutí a nových států se v obavě z nového antisemitismu některé zednářské kruhy mění své strategie a navrhnou Karlovi jeho návrat do Vídně a „s pomocí Ameriky“ a „silnou finanční podporou“ politickou a ekonomickou obnovu Rakouska-Uherska. Jejich podmínky: Císař musí uznat a chránit zednářství a přijmout sekularistický vliv na školu a manželství. Karel odmítá. Zednáři přišli podruhé s žádostí o další oficiální uznání pro zednářství, ale pouze o toleranci. Karel to opět odmítá a pak řekne princi Xavierovi: „Lidsky řečeno, dostal bych veškerou záruku, že si vezmu zpět své státy, a ze všech stran byl na mě vyvíjen silný tlak, abych neodmítl tuto poslední příležitost. Ale před Bohem se nemohu ospravedlnit za to, že pomocí zla získám dobro. V tom by nebylo žádné požehnání.“ Zednáři se objevují potřetí a stále žádají o toleranci k bezkonfesijnímu zednářství, škole a manželství. Karel odmítá, ačkoli tito zednáři se zabývají „nejzávažnějšími hrozbami proti němu, jeho budoucnosti a jeho dětem“ (I, 175–176). Arcivévodkyně Elizabeth Charlotta se také zmiňuje o zednářských pokusech, k nimž došlo ve Švýcarsku od června 1919, a upřesňuje, že zednářem druhého pokusu byl Maďar (srov. I, 256–258). Poté, co blahoslavený Karel odmítl třetí pokus zednářů, svěřil se své ženě: «Smrt je vržena. Teď se to pokazí všecko». Říká mu: „Tohle budou nyní neúprosní nepřátelé.“ „Ano,“ odpovídá velmi vážně; a pak klidně dodává: „Nikdy bych od ďábla nepřijal to, co mi dal Bůh“ (I, 594-595). Její Veličenstvo Zita uvádí, že musil opustit Švýcarsko, je zatčen v Maďarsku a deportován na ostrov Madeira: „[…] Podle rozhodnutí různých velmocí na tajných konferencích bylo zjištěno, že měl být oddělen od mě a dětí, deportován na vzdálený ostrov a vystaven tam nejtvrdším podmínkám života. […] Ale než se to stalo, bylo třeba naposledy nabídnout možnost záchrany života a rodiny. Možná by po tom všem byl v budoucnu poslušnější a podléhal zednářským plánům. Anglický konzul na Madeiře přišel dvakrát. Poprvé sdělil jménem konference vyslanců, zejména Anglie, že kdyby nyní abdikoval, bude mu vrácen veškerý jeho majetek, který by navíc stále byl materiálně dotován také Anglií. Pokud se nevzdá, bylo zaručeno, že se nikdy nevrátí, z Anglie nebudou povoleny žádné výsady a bylo by také zabráněno jakémukoli přidělování a zasílání peněz jinam. Boží služebník konzulovi odpověděl, že jeho koruna není prodejná. Podruhé byl postaven před hrozbu ve jménu stejných klientů o zmíněném odloučení od nás a transportu jinam, pro případ, že by bylo dokonce podezření, že plánuje nový pokus o restauraci“ (I, 595) . Její Veličenstvo Zita pokračuje: «Byla jsem strašně vyděšená, ale on mě utěšil:„Musíme důvěřovat Bohu; Nejsvětější Srdce Ježíšovo již bude řídit vše takovým způsobem, aby byla naplněna Boží vůle, ať je to cokoli. A tím musíme být uklidněni a šťastní“» (I, 595-596). Ve velmi špatných podmínkách, přinucen žít ve studeném a vlhkém domě, onemocní Karel bronchitidou, která pak se zvrhne v zápal plic. 27. března 1922 pozval otce Paola Zsambokima. Po zpovědi zavolá kněze k sobě a řekne „hlasitě a vážně“: „Odpouštím všem, kteří proti mně pracují, budu se za ně i nadále modlit a trpět“ (I, 213). Když se na ostrově Madeira rozšíří zpráva o jeho smrti, znamená to jedním hlasem: „Svatý zemřel“. Někteří, když myslí na jeho utrpení, dodávají: „Mučednický král je mrtev“ (I, 221). Papež Jan Pavel II. o něm řekne: „Císař Karel od začátku pojímal svou vládu jako svatou službu svým národům. Jeho hlavní starostí bylonásledovat povolání křesťana ke svatosti i v jeho politické činnosti. […] Buďte příkladem pro nás všechny, zejména pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost!“ . P. Paolo M. Siano Corrispondenza Romana
