Desať tipov, ako prežiť katastrofálny pontifikát a zostať pritom katolíkom
Deset tipů, jak přežít katastrofální pontifikát a zůstat přitom katolíkem
Papežská neomylnost je závazné učení víry a Petrův primát a jednota se Sv. stolcem je jistě věc pro každého katolíka velmi důležitá. Ne nadarmo protestanté za reformace katolíky hanlivě nazývali „papeženci“. „Nebezpečně tedy bloudí ti, kdo se domnívají, že mohou uctívati Krista jako Hlavu Církve, i když nezachovávají věrnosti k Jeho Náměstku na zemi. Neboť tím, že odmítají tuto viditelnou Hlavu a trhají viditelné pouto jednoty až k nepoznatelnosti, znetvořují mystické Tělo Vykupitelovo, takže ho nemohou viděti ani nalézti ti, kdo hledají přístav věčné spásy,“ píše Pius XII. v encyklice Mystici Corporis Cristi. Papežská neomylnost se však vztahuje jen na papežova prohlášení ex cathedra ve věcech víry a mravů; nemá co dělat např. s politikou a už vůbec neznamená bezhříšnost. Katolíci nevěří, že papež nehřeší a nemůže se nikdy mýlit: sv. Tomáši Morovi nedělalo problém mluvit otevřeně o mnoha problémech v tehdejší Církvi, a přece se nakonec stal mučedníkem pro jednotu se Sv. stolcem (a katolické učení o manželství, což je dnes rovněž navýsost aktuální).
Úcta k nástupci sv. Petra je tedy chvályhodná a nutná, ale papolatrie je stejně odsouzeníhodná jako jakýkoli jiný druh idolatrie. Melchior Cano, španělský dominikánský teolog 16. století, který měl velký vliv na Tridentský koncil, na toto téma napsal:
“Nunc illud breviter dici potest, qui summi Pontificis omne de re quacumque iudicium temere ac sine delectu defendunt, hos sedis apostolicae auctoritatem labefactare, non fovere; evertere, non firmare... Non eget Petrus mendacio nostro, nostra adulatione non eget.” („Lze tedy v krátkosti říci, že ti, kdo zaslepeně a bez rozlišování hájí jakýkoli soud Nejvyššího pontifika v kdejaké záležitosti, oslabují autoritu Apoštolského stolce; nepodporují ji, ale naopak podkopávají; neposilují ji... Petr nepotřebuje naše lži; nepotřebuje naše pochlebování.“) [Melchior Cano, De locis theologicis, liber V]
Žádný katolík jistě netouží zažít katastrofální pontifikát, ale dojít k tomu může v jakékoli době. Můžeme doufat, že ho za našeho života neprožijeme, ale pro případ, že by se to stalo (to je přirozeně jen hypotetická možnost), je dobré přečíst si moudré rady pocházející od jiného Španěla. Autor následujících řádek Dr. Francisco José Soler Gil (1969) je doktorem filozofie (obor filozofie fyziky). Působil či působí na univerzitách v Brémách a v Seville, zabývá se vztahem vědy a víry. Článek je převzat z jeho blogu Con mi lupa (Pod lupou).
***
Deset tipů, jak přežít katastrofální pontifikát a zůstat přitom katolíkem
Dr. Francisco José Soler Gil
No ale... může si katolík myslet, že nějaký papež je katastrofální? Samozřejmě může. Ale copak dobrý katolík nemusí věřit, že za volbou papeže stojí Duch svatý? Evidentně ne! Snad postačí připomenout si odpověď, kterou dal tehdejší kardinál Ratzinger tazateli prof. Augustu Everdingovi ve slavném interview z roku 1997. Profesor Everding se kardinála zeptal, jestli skutečně věří, že Duch svatý zasahuje do volby papeže. Ratzingerova odpověď byla prostá a jasná jako vždycky: „Řeknu ne v tom smyslu, že by Duch svatý vybral nějakého konkrétního papeže, protože existuje mnoho důkazů opaku – bylo mnoho takových, které Duch svatý evidentně nevybral! Nezříká se kontroly úplně, nýbrž nás jako dobrý vychovatel drží na velmi dlouhém vodítku, to jest dovoluje nám velkou míru svobody, ale nikdy vodítko neodepíná úplně – asi tak bych to vysvětlil. Je třeba to chápat ve velmi širokém smyslu, a ne jako by říkal: „Musíte zvolit tohoto!“ Pravděpodobně však dovolí jen to, co nezpůsobí úplnou destrukci.“
I když tedy katolík pokládá za zaručené, že žádný papež nemůže Církev úplně zničit, historie ukazuje, že existovaly všechny typy papežů: dobří, průměrní, špatní, doopravdy špatní i katastrofální.
Kdy můžeme říct, že je papež katastrofální? K tomu samozřejmě nestačí, že podporuje falešný názor na to či ono. Vždyť papež jako kterýkoli jiný člověk nutně mnoho věcí nezná a v mnoha jiných je jeho přesvědčení mylné. Proto se může stát, že papež, který sbírá známky nebo mince, může udělat vážnou chybu týkající se hodnoty nebo stáří určitých známek nebo mincí. Když papež sděluje svůj názor na věci, které nejsou v jeho kompetenci, je pravděpodobnější, že mýlí, než že má pravdu. Přesně jako ty nebo já, milý čtenáři. Proto jestliže papež projevuje sklon ke zveřejňování svých názorů na pěstování holubů, ekologii, ekonomii nebo astronomii, udělá katolický expert na tyto věci dobře, když prapodivná prohlášení římského pontifika v záležitostech, s nimiž jeho úřad přirozeně nemá co dělat, snese s trpělivostí. Tento odborník si bude jistě stěžovat na případné omyly a obecněji na nedostatek uváženosti, který se v některých prohlášeních projeví. Ale nerozvážný a příliš hovorný papež jen kvůli tomu ještě není katastrofální.
Tím je nebo může být, když slovem i skutkem poškozuje poklad víry Církve a dočasně zastírá některé stránky obrazu Boha i obrazu člověka, který má Církev povinnost chránit, předávat a prohlubovat.
Ale může takový případ nastat?... Nu, vlastně k tomu v dějinách Církve došlo už několikrát. Když papež Liberius (4. stol.) – první nekanonizovaný papež – podlehl silným ariánským tlakům, přijal nejednoznačné stanovisko k této herezi a nechal tak na holičkách obhájce dogmatu o Nejsvětější Trojici, např. sv. Athanasia; když papež Anastasius II. (5. stol.) flirtoval se zastánci akaciánského schizmatu; když papež Jan XXII. (14. stol.) učil, že spravedliví budou vidět Boha až při Posledním soudu; když se papežové v době zvané „velké západní schizma“ (14.-15. stol.) vzájemně exkomunikovali; když papež Lev X. (16. stol.) měl v úmyslu nejen hradit svůj luxus prodejem odpustků, ale také teoreticky hájil své právo to dělat atd. atd., jejich skutky i jejich nečinnost zastíraly část pokladu víry, což vedlo ke vzniku velkého vnitřního napětí v Církvi. Papeže, kteří za to odpovídali, je třeba právem nazývat „katastrofálními“.
Otázka tedy zní, co se dá v době katastrofálního papeže dělat, jaké chování je vhodné přijmout v podobných časech. Inu tedy, když se v poslední době staly obvyklou věcí seznamy rad, jak dosáhnout radosti, nižšího cholesterolu, pozitivnějšího postoje k životu, jak přestat kouřit nebo zhubnout, dovolím si čtenářům navrhnout soubor tipů, jak přežít katastrofálního papeže a přitom nepřestat být katolíkem. Jistě nemusím říkat, že seznam není konečný, ale v každém případě může být užitečný. Tady je:
(1) Zůstaňte v klidu.
Ve chvílích úzkosti je sklon k hysterii až příliš lidský, ale nic neřeší. Uklidněte se. Neboť jedině v klidu lze dojít k rozhodnutí vhodnému v daném případě a vyhnout se slovům a činům, kterých by člověk mohl brzy litovat.
(2) Čtěte dobré knihy o dějinách Církve a dějinách papežství.
Když jsme zažili řadu velkých papežů, může být život za katastrofálního pontifikátu traumatickou zkušeností, pokud se nám nepodaří uvést to do správného kontextu. Četba dobrých děl o dějinách Církve a dějinách papežství pomáhá k lepšímu posouzení současné situace. Zejména proto, že tyto knihy ukazují mnoho dalších případů – je jich tolik pro nepřízeň situace nebo prostě proto, že lidská povaha už je taková – kdy se zdálo, že z římského zdroje prýští kalné vody. Církev takovými slabostmi trpí, ale nekolabuje kvůli nim. Dělo se tak v minulosti a dá se očekávat, že se to bude dít i v přítomnosti a budoucnosti.
(3) Nepodléhejte apokalyptickým varováním.
Někteří lidé, když jsou vystaveni ničivým účinkům katastrofálního pontifikátu, je berou jako znamení nadcházejícího konce časů. Je to představa, která se za takových okolností objevuje vždycky: apokalyptické pasáže motivované podobnými špatnostmi najdeme i v textech středověkých autorů. Ale právě to by nám mělo být varováním. Nemá valný smysl vykládat si každou bouřku, jako by se jednalo o Velké soužení. Konec časů přijde, až bude mít přijít, a nám nepřísluší znát ten den ani hodinu. Na nás je, abychom bojovali boj své vlastní epochy, ale celkový pohled na všechno náleží Někomu jinému.
(4) Nemlčte a nedívejte se jinam.
Během katastrofálního pontifikátu je opakem chyby, jíž se dopouští apokalyptický prorok, chyba, při níž člověk události bagatelizuje, mlčí, když se setká se špatnými věcmi, a dívá se stranou. Někteří lidé tento postoj ospravedlňují připomínkou dobrých synů Noemových, kteří zakryli Noemovu nahotu. Je ale jisté, že neexistuje způsob, jak vrátit lodi správný kurs, jestliže se nepřijde na to, že se od něj odchýlila. Navíc je v Písmu svatém příklad, který je mnohem příhodnější než ten Noemův: tvrdé, ale zároveň spravedlivé a loajální výčitky apoštola Pavla papeži Petrovi, když se Petr nechal ovládnout lidskými zájmy. Tato epizoda ve Skutcích je tam proto, abychom se naučili odlišovat loajalitu od mlčenlivého spolupachatelství. Církev není politická strana, kde se předsedovi musí vždycky dostat bezpodmínečného potlesku. Ani to není sekta, která neustále vzývá svého vůdce. Papež není vůdce sekty, ale služebník evangelia a Církve, služebník svobodný a lidský, který může někdy přijímat odsouzeníhodná rozhodnutí a postoje. A odsouzeníhodná rozhodnutí a postoje je třeba kritizovat.
(5) Negeneralizujte.
Špatný příklad (zbabělosti, kariérismu apod.) některých biskupů a kardinálů během katastrofálního pontifikátu by nás neměly vést k tomu, abychom zavrhovali obecně všechny biskupy, kardinály nebo kněze. Každý člověk odpovídá za svá vlastní slova, za své vlastní skutky a za svá vlastní opomenutí. Ale hierarchickou strukturu Církve ustanovil její Zakladatel, a proto je třeba ji přes veškerou kritiku respektovat. Námitky proti katastrofálnímu papeži by se neměly dotýkat všech jeho slov a skutků. Jen těch, které se odchylují od věčného učení Církve nebo nastolují směr, jenž by se některým stránkám tohoto učení mohl zpronevěřovat. A názor na tyto body nesmí vycházet ze soukromých událostí, názorů nebo preferencí: učení Církve shrnuje její katechismus. Když se papež odchyluje od katechismu, je třeba ho kritizovat. V ničem jiném.
(6) Nepomáhejte iniciativám k větší slávě katastrofálního papeže.
Jestliže katastrofální papež žádá pomoc pro dobrá díla, je třeba ho poslouchat. Ale jiné iniciativy by se podporovat neměly, např. velká shromáždění, které mu slouží k tomu, aby se předvedl jako populární pontifex. V případě katastrofálního papeže není nutné mu provolávat slávu, protože by na základě toho mohl mít pocit, že se mu dostává podpory k tomu, aby kurs loďky Církve odchýlil ještě víc. V takovém případě nestačí říkat, že ten, kterému tleskáme, není papež, nýbrž Petr, neboť výsledek bude takový, že tento aplaus bude použit k osobním cílům nikoli Petra, ale katastrofálního papeže.
(7) Nedržte se pokynů papeže v tom, v čem se odchyluje od pokladu víry Církve.
Kdyby papež hlásal učení nebo zaváděl praktiky, které nejsou v souladu s věčným učením Církve, jak ho shrnuje katechismus, nelze ho v tomto úmyslu podporovat ani poslechnout. To například znamená, že kněží a biskupové mají povinnost trvat na tradičním učení i praxi vycházejících z trvalého učení víry, a to i za cenu, že se tím vystaví trestu. Také laičtí věřící musejí trvat na tradičním učení i praxi v té oblasti, kde mají vliv. Za žádných okolností, ani ze slepé poslušnosti nebo ze strachu z represí, není přípustné přispívat k šíření heterodoxie nebo heteropraxe.
(8) Nepodporujte finančně kolaborující diecéze.
Kdyby papež hlásal učení nebo zaváděl praktiky, které nejsou v souladu s věčným učením Církve, jak ho shrnuje katechismus, měli by pastýři diecézí sloužit jako názorová stěna. Ale historie ukazuje, že biskupové, když se s tímto nebezpečím setkají, často nereagují dostatečně energicky. Co je horší, někdy z různých důvodů propagují snahy katastrofálního papeže. Věřící laici, kteří žijí v diecézích, kde takový pastýř vládne, musí tedy zrušit svou finanční podporu místní církve, dokud nepatřičná situace trvá. Je zřejmé, že se to nevztahuje na pomoc, která je určena přímo na charitativní účely, ale na všechno ostatní ano. Rovněž to platí pro jakoukoli spolupráci s diecézí, ať je to např. nějaký druh dobrovolné činnosti nebo institucionální pozice.
(9) Nepodporujte žádné schizma.
Když čelíme katastrofálnímu papeži, může přijít pokušení k radikálnímu rozchodu. Tomuto pokušení je třeba za každou cenu odolat. Katolík má povinnost zevnitř Církve minimalizovat všechny negativní dopady špatného pontifikátu, ale aniž by se rozešel s Církví nebo Církev rozbíjel. To znamená, že například kdyby jeho odpor vůči přijímání některých tezí nebo praktik způsobil, že proti němu budou uplatněny tresty, nesmí v důsledku toho vyvolat nové schizma nebo podpořit některé z těch, která již existují. Je nutné, aby za všech okolností zůstal katolíkem.
(10) Modlete se.
Trvání a spása Církve v konečném důsledku nezáleží na nás, ale na Tom, který ji chtěl a k našemu dobru ji stvořil. Ve chvílích tísně se modlete, modlete a modlete, aby se Mistr probudil a utišil bouři. Tuto radu uvádíme na posledním místě ne proto, že je nejméně důležitá, ale protože je nejdůležitější ze všech. Neboť to, na čem nakonec záleží, je to, že skutečně věříme, že Církev udržuje Bůh, který ji miluje a který nedovolí, aby byla zničena. Modleme se tedy za obrácení špatných papežů a za to, aby po katastrofálních pontifikátech přišly pontifikáty obnovy a pokoje. V bouři bude ztraceno mnoho suchých ratolestí, ale ty, které zůstanou spojeny s Kristem, znovu rozkvetou. Kéž Bůh dá, aby to platilo i o nás.
Zdroj:
rorate-caeli.blogspot.com/…/ten-tips-on-how…
conmilupa.blogspot.cz/…/diez-consejos-p…
Překlad Lucie Cekotová
Papežská neomylnost je závazné učení víry a Petrův primát a jednota se Sv. stolcem je jistě věc pro každého katolíka velmi důležitá. Ne nadarmo protestanté za reformace katolíky hanlivě nazývali „papeženci“. „Nebezpečně tedy bloudí ti, kdo se domnívají, že mohou uctívati Krista jako Hlavu Církve, i když nezachovávají věrnosti k Jeho Náměstku na zemi. Neboť tím, že odmítají tuto viditelnou Hlavu a trhají viditelné pouto jednoty až k nepoznatelnosti, znetvořují mystické Tělo Vykupitelovo, takže ho nemohou viděti ani nalézti ti, kdo hledají přístav věčné spásy,“ píše Pius XII. v encyklice Mystici Corporis Cristi. Papežská neomylnost se však vztahuje jen na papežova prohlášení ex cathedra ve věcech víry a mravů; nemá co dělat např. s politikou a už vůbec neznamená bezhříšnost. Katolíci nevěří, že papež nehřeší a nemůže se nikdy mýlit: sv. Tomáši Morovi nedělalo problém mluvit otevřeně o mnoha problémech v tehdejší Církvi, a přece se nakonec stal mučedníkem pro jednotu se Sv. stolcem (a katolické učení o manželství, což je dnes rovněž navýsost aktuální).
Úcta k nástupci sv. Petra je tedy chvályhodná a nutná, ale papolatrie je stejně odsouzeníhodná jako jakýkoli jiný druh idolatrie. Melchior Cano, španělský dominikánský teolog 16. století, který měl velký vliv na Tridentský koncil, na toto téma napsal:
“Nunc illud breviter dici potest, qui summi Pontificis omne de re quacumque iudicium temere ac sine delectu defendunt, hos sedis apostolicae auctoritatem labefactare, non fovere; evertere, non firmare... Non eget Petrus mendacio nostro, nostra adulatione non eget.” („Lze tedy v krátkosti říci, že ti, kdo zaslepeně a bez rozlišování hájí jakýkoli soud Nejvyššího pontifika v kdejaké záležitosti, oslabují autoritu Apoštolského stolce; nepodporují ji, ale naopak podkopávají; neposilují ji... Petr nepotřebuje naše lži; nepotřebuje naše pochlebování.“) [Melchior Cano, De locis theologicis, liber V]
Žádný katolík jistě netouží zažít katastrofální pontifikát, ale dojít k tomu může v jakékoli době. Můžeme doufat, že ho za našeho života neprožijeme, ale pro případ, že by se to stalo (to je přirozeně jen hypotetická možnost), je dobré přečíst si moudré rady pocházející od jiného Španěla. Autor následujících řádek Dr. Francisco José Soler Gil (1969) je doktorem filozofie (obor filozofie fyziky). Působil či působí na univerzitách v Brémách a v Seville, zabývá se vztahem vědy a víry. Článek je převzat z jeho blogu Con mi lupa (Pod lupou).
***
Deset tipů, jak přežít katastrofální pontifikát a zůstat přitom katolíkem
Dr. Francisco José Soler Gil
No ale... může si katolík myslet, že nějaký papež je katastrofální? Samozřejmě může. Ale copak dobrý katolík nemusí věřit, že za volbou papeže stojí Duch svatý? Evidentně ne! Snad postačí připomenout si odpověď, kterou dal tehdejší kardinál Ratzinger tazateli prof. Augustu Everdingovi ve slavném interview z roku 1997. Profesor Everding se kardinála zeptal, jestli skutečně věří, že Duch svatý zasahuje do volby papeže. Ratzingerova odpověď byla prostá a jasná jako vždycky: „Řeknu ne v tom smyslu, že by Duch svatý vybral nějakého konkrétního papeže, protože existuje mnoho důkazů opaku – bylo mnoho takových, které Duch svatý evidentně nevybral! Nezříká se kontroly úplně, nýbrž nás jako dobrý vychovatel drží na velmi dlouhém vodítku, to jest dovoluje nám velkou míru svobody, ale nikdy vodítko neodepíná úplně – asi tak bych to vysvětlil. Je třeba to chápat ve velmi širokém smyslu, a ne jako by říkal: „Musíte zvolit tohoto!“ Pravděpodobně však dovolí jen to, co nezpůsobí úplnou destrukci.“
I když tedy katolík pokládá za zaručené, že žádný papež nemůže Církev úplně zničit, historie ukazuje, že existovaly všechny typy papežů: dobří, průměrní, špatní, doopravdy špatní i katastrofální.
Kdy můžeme říct, že je papež katastrofální? K tomu samozřejmě nestačí, že podporuje falešný názor na to či ono. Vždyť papež jako kterýkoli jiný člověk nutně mnoho věcí nezná a v mnoha jiných je jeho přesvědčení mylné. Proto se může stát, že papež, který sbírá známky nebo mince, může udělat vážnou chybu týkající se hodnoty nebo stáří určitých známek nebo mincí. Když papež sděluje svůj názor na věci, které nejsou v jeho kompetenci, je pravděpodobnější, že mýlí, než že má pravdu. Přesně jako ty nebo já, milý čtenáři. Proto jestliže papež projevuje sklon ke zveřejňování svých názorů na pěstování holubů, ekologii, ekonomii nebo astronomii, udělá katolický expert na tyto věci dobře, když prapodivná prohlášení římského pontifika v záležitostech, s nimiž jeho úřad přirozeně nemá co dělat, snese s trpělivostí. Tento odborník si bude jistě stěžovat na případné omyly a obecněji na nedostatek uváženosti, který se v některých prohlášeních projeví. Ale nerozvážný a příliš hovorný papež jen kvůli tomu ještě není katastrofální.
Tím je nebo může být, když slovem i skutkem poškozuje poklad víry Církve a dočasně zastírá některé stránky obrazu Boha i obrazu člověka, který má Církev povinnost chránit, předávat a prohlubovat.
Ale může takový případ nastat?... Nu, vlastně k tomu v dějinách Církve došlo už několikrát. Když papež Liberius (4. stol.) – první nekanonizovaný papež – podlehl silným ariánským tlakům, přijal nejednoznačné stanovisko k této herezi a nechal tak na holičkách obhájce dogmatu o Nejsvětější Trojici, např. sv. Athanasia; když papež Anastasius II. (5. stol.) flirtoval se zastánci akaciánského schizmatu; když papež Jan XXII. (14. stol.) učil, že spravedliví budou vidět Boha až při Posledním soudu; když se papežové v době zvané „velké západní schizma“ (14.-15. stol.) vzájemně exkomunikovali; když papež Lev X. (16. stol.) měl v úmyslu nejen hradit svůj luxus prodejem odpustků, ale také teoreticky hájil své právo to dělat atd. atd., jejich skutky i jejich nečinnost zastíraly část pokladu víry, což vedlo ke vzniku velkého vnitřního napětí v Církvi. Papeže, kteří za to odpovídali, je třeba právem nazývat „katastrofálními“.
Otázka tedy zní, co se dá v době katastrofálního papeže dělat, jaké chování je vhodné přijmout v podobných časech. Inu tedy, když se v poslední době staly obvyklou věcí seznamy rad, jak dosáhnout radosti, nižšího cholesterolu, pozitivnějšího postoje k životu, jak přestat kouřit nebo zhubnout, dovolím si čtenářům navrhnout soubor tipů, jak přežít katastrofálního papeže a přitom nepřestat být katolíkem. Jistě nemusím říkat, že seznam není konečný, ale v každém případě může být užitečný. Tady je:
(1) Zůstaňte v klidu.
Ve chvílích úzkosti je sklon k hysterii až příliš lidský, ale nic neřeší. Uklidněte se. Neboť jedině v klidu lze dojít k rozhodnutí vhodnému v daném případě a vyhnout se slovům a činům, kterých by člověk mohl brzy litovat.
(2) Čtěte dobré knihy o dějinách Církve a dějinách papežství.
Když jsme zažili řadu velkých papežů, může být život za katastrofálního pontifikátu traumatickou zkušeností, pokud se nám nepodaří uvést to do správného kontextu. Četba dobrých děl o dějinách Církve a dějinách papežství pomáhá k lepšímu posouzení současné situace. Zejména proto, že tyto knihy ukazují mnoho dalších případů – je jich tolik pro nepřízeň situace nebo prostě proto, že lidská povaha už je taková – kdy se zdálo, že z římského zdroje prýští kalné vody. Církev takovými slabostmi trpí, ale nekolabuje kvůli nim. Dělo se tak v minulosti a dá se očekávat, že se to bude dít i v přítomnosti a budoucnosti.
(3) Nepodléhejte apokalyptickým varováním.
Někteří lidé, když jsou vystaveni ničivým účinkům katastrofálního pontifikátu, je berou jako znamení nadcházejícího konce časů. Je to představa, která se za takových okolností objevuje vždycky: apokalyptické pasáže motivované podobnými špatnostmi najdeme i v textech středověkých autorů. Ale právě to by nám mělo být varováním. Nemá valný smysl vykládat si každou bouřku, jako by se jednalo o Velké soužení. Konec časů přijde, až bude mít přijít, a nám nepřísluší znát ten den ani hodinu. Na nás je, abychom bojovali boj své vlastní epochy, ale celkový pohled na všechno náleží Někomu jinému.
(4) Nemlčte a nedívejte se jinam.
Během katastrofálního pontifikátu je opakem chyby, jíž se dopouští apokalyptický prorok, chyba, při níž člověk události bagatelizuje, mlčí, když se setká se špatnými věcmi, a dívá se stranou. Někteří lidé tento postoj ospravedlňují připomínkou dobrých synů Noemových, kteří zakryli Noemovu nahotu. Je ale jisté, že neexistuje způsob, jak vrátit lodi správný kurs, jestliže se nepřijde na to, že se od něj odchýlila. Navíc je v Písmu svatém příklad, který je mnohem příhodnější než ten Noemův: tvrdé, ale zároveň spravedlivé a loajální výčitky apoštola Pavla papeži Petrovi, když se Petr nechal ovládnout lidskými zájmy. Tato epizoda ve Skutcích je tam proto, abychom se naučili odlišovat loajalitu od mlčenlivého spolupachatelství. Církev není politická strana, kde se předsedovi musí vždycky dostat bezpodmínečného potlesku. Ani to není sekta, která neustále vzývá svého vůdce. Papež není vůdce sekty, ale služebník evangelia a Církve, služebník svobodný a lidský, který může někdy přijímat odsouzeníhodná rozhodnutí a postoje. A odsouzeníhodná rozhodnutí a postoje je třeba kritizovat.
(5) Negeneralizujte.
Špatný příklad (zbabělosti, kariérismu apod.) některých biskupů a kardinálů během katastrofálního pontifikátu by nás neměly vést k tomu, abychom zavrhovali obecně všechny biskupy, kardinály nebo kněze. Každý člověk odpovídá za svá vlastní slova, za své vlastní skutky a za svá vlastní opomenutí. Ale hierarchickou strukturu Církve ustanovil její Zakladatel, a proto je třeba ji přes veškerou kritiku respektovat. Námitky proti katastrofálnímu papeži by se neměly dotýkat všech jeho slov a skutků. Jen těch, které se odchylují od věčného učení Církve nebo nastolují směr, jenž by se některým stránkám tohoto učení mohl zpronevěřovat. A názor na tyto body nesmí vycházet ze soukromých událostí, názorů nebo preferencí: učení Církve shrnuje její katechismus. Když se papež odchyluje od katechismu, je třeba ho kritizovat. V ničem jiném.
(6) Nepomáhejte iniciativám k větší slávě katastrofálního papeže.
Jestliže katastrofální papež žádá pomoc pro dobrá díla, je třeba ho poslouchat. Ale jiné iniciativy by se podporovat neměly, např. velká shromáždění, které mu slouží k tomu, aby se předvedl jako populární pontifex. V případě katastrofálního papeže není nutné mu provolávat slávu, protože by na základě toho mohl mít pocit, že se mu dostává podpory k tomu, aby kurs loďky Církve odchýlil ještě víc. V takovém případě nestačí říkat, že ten, kterému tleskáme, není papež, nýbrž Petr, neboť výsledek bude takový, že tento aplaus bude použit k osobním cílům nikoli Petra, ale katastrofálního papeže.
(7) Nedržte se pokynů papeže v tom, v čem se odchyluje od pokladu víry Církve.
Kdyby papež hlásal učení nebo zaváděl praktiky, které nejsou v souladu s věčným učením Církve, jak ho shrnuje katechismus, nelze ho v tomto úmyslu podporovat ani poslechnout. To například znamená, že kněží a biskupové mají povinnost trvat na tradičním učení i praxi vycházejících z trvalého učení víry, a to i za cenu, že se tím vystaví trestu. Také laičtí věřící musejí trvat na tradičním učení i praxi v té oblasti, kde mají vliv. Za žádných okolností, ani ze slepé poslušnosti nebo ze strachu z represí, není přípustné přispívat k šíření heterodoxie nebo heteropraxe.
(8) Nepodporujte finančně kolaborující diecéze.
Kdyby papež hlásal učení nebo zaváděl praktiky, které nejsou v souladu s věčným učením Církve, jak ho shrnuje katechismus, měli by pastýři diecézí sloužit jako názorová stěna. Ale historie ukazuje, že biskupové, když se s tímto nebezpečím setkají, často nereagují dostatečně energicky. Co je horší, někdy z různých důvodů propagují snahy katastrofálního papeže. Věřící laici, kteří žijí v diecézích, kde takový pastýř vládne, musí tedy zrušit svou finanční podporu místní církve, dokud nepatřičná situace trvá. Je zřejmé, že se to nevztahuje na pomoc, která je určena přímo na charitativní účely, ale na všechno ostatní ano. Rovněž to platí pro jakoukoli spolupráci s diecézí, ať je to např. nějaký druh dobrovolné činnosti nebo institucionální pozice.
(9) Nepodporujte žádné schizma.
Když čelíme katastrofálnímu papeži, může přijít pokušení k radikálnímu rozchodu. Tomuto pokušení je třeba za každou cenu odolat. Katolík má povinnost zevnitř Církve minimalizovat všechny negativní dopady špatného pontifikátu, ale aniž by se rozešel s Církví nebo Církev rozbíjel. To znamená, že například kdyby jeho odpor vůči přijímání některých tezí nebo praktik způsobil, že proti němu budou uplatněny tresty, nesmí v důsledku toho vyvolat nové schizma nebo podpořit některé z těch, která již existují. Je nutné, aby za všech okolností zůstal katolíkem.
(10) Modlete se.
Trvání a spása Církve v konečném důsledku nezáleží na nás, ale na Tom, který ji chtěl a k našemu dobru ji stvořil. Ve chvílích tísně se modlete, modlete a modlete, aby se Mistr probudil a utišil bouři. Tuto radu uvádíme na posledním místě ne proto, že je nejméně důležitá, ale protože je nejdůležitější ze všech. Neboť to, na čem nakonec záleží, je to, že skutečně věříme, že Církev udržuje Bůh, který ji miluje a který nedovolí, aby byla zničena. Modleme se tedy za obrácení špatných papežů a za to, aby po katastrofálních pontifikátech přišly pontifikáty obnovy a pokoje. V bouři bude ztraceno mnoho suchých ratolestí, ale ty, které zůstanou spojeny s Kristem, znovu rozkvetou. Kéž Bůh dá, aby to platilo i o nás.
Zdroj:
rorate-caeli.blogspot.com/…/ten-tips-on-how…
conmilupa.blogspot.cz/…/diez-consejos-p…
Překlad Lucie Cekotová