Když Bůh mluví skrze přírodu
se narodila r. 1606 v Campenacu v diecézi St. Malo ve Francii z chudobných a zbožných rodičů. Pásla dobytek; pak sloužila na rozličných místech, naposled u jistého šlechtice ve městě Vannes.
Armella byla chudá dívka. Nikdy nechodila do školy, nebyla gramotná v četbě ani písmu. Zato tím lépe uměla číst v knize pěti ran Kristových. Tam poznala převelikou lásku Pána Ježíše k nám a naučila se lásce k bližnímu, zvláště k trpícím. Proto měla také velkou soustrast s dušemi v očistci a radovala se, mohla-li za ně trpět žízeň, horko, zimu a podobné malé nepříjemnosti.
Když jí bylo dvanáct let, odešla z venkova do města, ne však aby tam nevázaně žila, ale naopak, aby tam spíše mohla slyšet slovo Boží. Našla službu u dobré ženy, která se k ní chovala velmi laskavě a jen jí vytýkala, že příliš mnoho pracuje a nešetří se. Avšak po roce pocítila Armella takovou úzkost a takový strach, že si nemohla pomoci. Opustila službu a vrátila se domů. Marně; klid nenašla. Vrátila se tedy zpět do města a hledala jinou službu. Ale nic jí to nepomohlo. Konečně nalezla místo, kde ji Pán Bůh chtěl: měla na starosti jen děti. Dělalo jí velkou radost, že se v domě každý večer četlo ze života svatých nebo o utrpení Páně. Její srdce bylo přitom naplněno takovou láskou a lítostí, že zvolala: “Ó můj Pane, dej mi raději smrt a peklo, než abych tě hříchem znovu křižovala.” Proto bylo pro ni ulehčení, jestliže mohla něco trpět.
Bůh však dovolil zlému duchu, aby ji zkoušel. Úplně ztratila pocit Boží lásky, dokonce cítila odpor proti Bohu a dobrým skutkům. Ani jí to nebylo líto, naopak, zdálo se jí, že cítí radost nad tím, že urazila Boha. Byla pokoušena k zoufalství. V tomto stavu ji zachránilo sv. přijímání. Její zpovědník jí doporučil, aby často přijímala Nejsvětější svátost. Poslechla ho, třebaže s velkou nechutí.
Když ta pokušení po nějaké době přestala, o to více zmohutněla její láska k Bohu. Oheň této lásky byl tak mocný, že její tělo trpělo horečkou. Nad tím se pohoršovala její paní, a aby napravila její, jak se domnívala, nepravou zbožnost, přetěžovala ji pracemi a zahrnovala nadávkami. Armella vše tiše snášela z lásky k Ukřižovanému.
Po několika měsících horečka přestala. Paní jí zakázala chodit ve všední den na mši svatou. To byl pro Armellu těžký kříž, ale poslechla. Konečně paní poznala, že se mýlila a prokazovala jí úctu a lásku.
Když přestal kříž vnější, vrátila se zkouška vnitřní. Opět se jí zdálo, že z jejího srdce úplně vymizela láska k Bohu. Zato byla zmítána nečistými pokušeními. Vzpomínka na Boha jí nepřinášela útěchu, ale naplňovala ji hrůzou a hořkostí. Nad pekelnou propastí ji ještě držela bázeň Boží. Armelle se zdálo, jako by to byl žhavý řetěz. Jednoho dne jí bylo, jako by v ní zuřilo celé peklo. Utekla ven na pole a hlasitě volala k Bohu, aby raději zemřela, než ho dále urážela. A hle, najednou ji opustila noc a v její duší zazářilo nejjasnější světlo.
Ráda si četla v knize přírody. Vypravuje: “Viděla-li jsem na poli ovce, které jsou tak tiché a pokorné, které se nechají stříhat a zabít, aniž se brání, představila jsem si božského Spasitele, jenž se jako beránek nechal vést k zabití a neotevřel svá ústa. A z toho jsem se naučila, že i já mám všecko trpělivě snášet, abych se mu stala podobnou.
Když jsem viděla psíka, jak je za kousek chleba věrný svému pánu a jak ho neopouští, bylo to pro mne důkladné ponaučení, abych nebyla nevděčná k Bohu, který mi prokázal tolik dobrodiní.
Jestliže jsem šla zahradou a viděla jsem, jak se stromy ohýbají větrem, modlila jsem se: “Ó Bože, proč nejsem tak ochotná nechat se vést vanutím Ducha svatého?
Ryby ve vodě mne učily, abych se i já ponořila do moře Boží lásky a v ní hledala svou radost. Podobně jako ryba bez vody, tak je duše bez Boha.
Připravovala-li jsem pokrmy, vzpomněla jsem si, jak i Spasitel za nás umřel, aby se stal pokrmem našich duší.
Při obdělávání pole jsem viděla Spasitele, jak se po celý svůj život namáhal, aby obdělal pole lidských srdcí a aby do nich zasel své učení a svou lásku.
Když jsem viděla, jak se ve žních oddělovala pšenice od plev, vzpomněla jsem si, že tak se stane s lidmi v soudný den."
Jestliže Armella nemohla kvůli práci do kostela, obrátila se alespoň směrem ke kostelu a tak se klaněla svátostnému Pánu Ježíši. I v nemoci ležela tak, že její tvář byla ve dne v noci obrácena k svatostánku. Když se jí tázali, proč tak činí, odpověděla, že se obrací tam, kde je její srdce.
Zemřela 24. října 1671.
RUDOLF SCHIKORA: NAŠE SVĚTLA, Čtení ze životů svatých, r.1947, str.698-700