Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)
V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.
Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.
Vzhledem k této vážné situaci vloni v září předložila skupina čtyř kardinálů (Burke, Caffarra, Brandmüller a Meisner) Kongregaci pro nauku víry pět dubií, v nichž se v zásadě ptají, zda dosavadní nauka Magisteria o manželství a cizoložství a v obecnějším smyslu o absolutní závaznosti zakazujících přikázání stále platí. Tato dubia zůstala bez odpovědi, a proto je kardinálové zveřejnili k všeobecné diskusi, a tím povzbudili k diskusi i laiky. Tato debata se stále rozrůstá, ačkoli dubia otevřeně podpořilo jen několik biskupů a skupina třiadvaceti akademiků.
Světový episkopát od té doby podnikl kroky trojího druhu. V jednom táboře jsou ti, kteří jsou věrní tradiční nauce, vydali „interpretační linii“ k Amoris laetitia a papež je nepokáral. Do druhého patří příznivci změny, kteří dovolení přistupovat ke svátostnému svatému přijímání pro znovusezdané rozvedené vyjádřili výslovněji a papež to výslovně schválil a poděkoval jim. Konečně ve třetím táboře je velká většina biskupů, kteří se rozhodli mlčet, takže neodporují tradiční nauce a zároveň se vyhýbají možnému střetu s papežem. Není přehnané říci, že tak zmatená situace uvnitř Katolické církve nebyla zaznamenána nikdy za celé dva tisíce let.
Ze šesti příspěvků, které zazněly na konferenci 22. dubna, se soustředíme na čtyři, totiž na ty, které prezentují hlavní věroučné body související s naléhavou prosbou o objasnění předloženou papeži. Aby šlo o syntetický pohled a vyhnuli jsme se opakování, vezmu jako vodítko přednášku prof. Farrowa, neboť se mi zdá, že obsahuje nejkomplexnější přehled věroučných problémů v Amoris laetitia v historické perspektivě a ve vztahu k předcházejícím herezím v dějinách křesťanství. Potom přidám relevantní příspěvky k jednotlivým aspektům z ostatních přednášek.
Prof. Douglas Farrow: Rozdělený Bůh
Douglas Farrow v zásadě ihned přešel k hlavním věroučným problémům v Amoris laetitia, jejichž vzdálený původ vysledoval až v bludu markionitů ve 2. stol. po Kr.
Markión, originální myslitel v rámci širšího proudu gnostických interpretací křesťanství, dával do přímého protikladu Boha Starého zákona, který je spravedlivý, ale nikoli dobrý, a Boha Nového zákona, Ježíšova Otce, který je dobrý a milosrdný, ale nikoli spravedlivý, a jemuž je starozákonní Bůh podřízen. Aby Markión mohl k tomuto ambicióznímu cíli logicky dospět, musel postavit „Písmo proti Písmu“ a nezastavil se ani před ořezáváním „podvržených“ dlouhých pasáží z Nového zákona, neboť mnohé z nich samozřejmě dosvědčují, že ve skutečnosti jsou údajní „dva Bohové“ identičtí. Podobně musely být v zájmu konzistentnosti tohoto tvrzení svévolně odstraněny mnohé části Starého zákona, konkrétně ty, kde se mluví o Boží dobrotě a milosrdenství. Jak však správně poznamenal sv. Irenej, tento způsob uvažování vnáší rozpornost do samotného pojetí Boha, neboť dává do protikladu dvě dokonalosti, jež jsou ve skutečnosti vzájemně provázané a nelze o nich racionálně uvažovat odděleně.
Jak říká přímo sv. Irenej:
„Aby mohli Otci odejmout moc kárat a soudit, majíce za to, že je Boha nehodná, a domnívajíce se, že objevili Boha bez hněvu a pouze laskavého či dobrého, tvrdili, že jeden Bůh soudí, avšak jiný dává spásu“ (Adversus Haereses III.25).
Takovýmto rozdělováním Boha však markionité bezděčně popírají „inteligenci a spravedlnost obou božstev“, a tak skoncovávají s božstvím jako takovým:
„Neboť jestliže ten, který soudí, není zároveň natolik dobrý, aby vyléval milosti na ty, kdo si je zaslouží, a napomínal ty, kdo to potřebují, nebude se jevit soudcem ani spravedlivým, ani moudrým. Na druhou stranu dobrý Bůh, je-li pouze dobrým a nikoli také tím, který zkouší ty, na něž svou dobrotu sesílá, nebude dobrým ani spravedlivým; jeho dobrota se bude jevit nedokonalá, neboť nezachraňuje všechny, kdo toho zasluhují, není-li provázena soudem.“
Prof. Farrow komentuje:
„Dnes jsou naši neomarkionité rafinovanější. Nemluví už o dvou bozích, ale o jediném Bohu tak, jako by nebyl soudcem nebo ho bylo možno poznat jen skrze jeho milosrdenství. Říkají, že tomuto jedinému Bohu slouží, když bez posuzování doprovázejí všechny, kdo to potřebují. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ říká Písmo, dokonce sám Kristus, a tím jsou si naprosto jisti. V pořádku. Jenomže s těmi, jež doprovázejí, zapomínají mluvit o soudu Božím, což je něco zcela jiného než soud pouze lidský. Zapomínají s nimi mluvit o svatosti, bez níž nikdo nebude vidět Boha. Domnívají se, že taková řeč je vtíravá, necitlivá, rigidní a na každý pád nerealistická. Kdo by něco takového dobrovolně poslouchal? Kdo chce slyšet o Božím soudu?“
Tato podivná a rozporná nauka je ve skutečnosti důsledkem „trvalého mravního problému, neboť je vlastností padlého člověka, že si vlastní nezřízenost projektuje na nebesa a za skutečný zdroj vlastních rozporů považuje rozpor v Bohu“.
Můžeme dodat, že padlý člověk, odkázaný na vlastní síly, ve skutečnosti netouží po posvěcení, avšak protože se obává následků svého hříchu, obrací se k učení, jež tvrdí, že „je možné ospravedlnění bez posvěcení“ – to jest milosrdenství bez spravedlnosti. Prof. Farrow proto dává Markióna do souvislosti s Lutherem a dochází k závěru, že „Trident [tj. Tridentský koncil] je tím zvrácen”. Dále pak zdůrazňuje, že aby bylo možno zaútočit na tak zásadní nauku, jako je katolické učení o posvěcení a ospravedlnění, je nutno posadit na lavici obžalovaných celou Tradici:
„Aby tedy bylo možné rozdělit Boha, je nutno rozdělit jeho Zjevení: nejen Písmo proti Písmu, ale Písmo proti Tradici. Na samotnou Tradici se pohlíží s podezřením jako na to, co nás uzavírá v omylu, nikoli zachovává v pravdě. Proto se na ní páchá násilí. A jejich násilí zasahuje i samotné evangelium, jak si nedávno všimnul kardinál Sarah (The Catholic World Report, 31. března 2017). Ve svých komentářích ke kolokviu k desátému výročí Summorum pontificum mluví o ‚strašlivé, ohavné věci, která se jeví jako touha po … naprostém rozchodu s minulostí Církve’, jako by ‚apoštolská Církev a křesťanské komunity v prvních stoletích z evangelia nic nechápaly’, jako by evangelium zůstávalo až do našich dob zcela nepoznáno, jako by ‚teprve naše doba porozuměla plánu spásy, který přinesl Ježíš’.“
Abychom lépe pochopili historickou souvislost, která spojuje luteránskou doktrínu o zničení Tradice se současnou situací, prof. Farrow krátce zmínil modernistickou nauku, kterou na počátku 20. století zastával P. Ernesto Buonaiuti, „jehož zacházení s Písmem a Tradicí je duchem absolutně protestantské, byť má katolickou formu. Otevřené odmítnutí [význačné protimodernistické encykliky papeže sv. Pia X.] Pascendi dominici gregis znamená bod zlomu v různých směrech katolicismu“, který vysvětluje, „jak to, že je nám nakonec předložen takový hlavolam, jako je Amoris laetitia“.
I když 2. vatikánský koncil se o Tradici důrazně zmiňoval (prof. Farrow cituje Dei Verbum 7-10), není obtížné si všimnout, že do katolické teologie a exegeze dokonale pronikl protestantský názor na Písmo. „Proto je zpochybněna funkce Magisteria,“ vysvětluje prof. Farrow. „Novým hlasem autority je hlas svědomí.“ Zničení Tradice pak v konečném důsledku vede k nesprávnému chápání svědomí samotného:
„Naším současným problémem – a hlavní součástí soudobé krize – je to, že je svědomí mylně vykládáno jako zdroj mravní autority vedle přirozeného zákona a Božích přikázání, zdroj, který může přebít nejen kanonické právo a svátostnou disciplínu, ale i učení samotného Krista a lex credendi, na nichž je tato disciplína založena.“
K dubiím prof. Farrow správně poznamenává, že ústřední bod věroučného problému, před nímž stojíme, je možno syntetizovat v pátém dubiu:
„Nejprve první dubium žádá objasnění jednoho typu situace, sexuálních vztahů, které byly na základě Ježíšových vlastních slov vždy pokládány za cizoložné: jsou tedy cizoložné, nebo ne? Podstata ostatních pak spočívá v pátém, v němž jde o vztah svědomí k Písmu a Tradici:
Je po vydání Amoris laetitia (č. 303) stále třeba považovat za platnou nauku encykliky sv. Jana Pavla II. Veritatis splendor 56, založenou na Písmu svatém a na Tradici Církve, která vylučuje „tvůrčí“ výklad úlohy svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nikdy nemůže legitimizovat výjimky z absolutních mravních norem, které vnitřně špatné skutky zakazují samy o sobě?“
Konečně prof. Farrow vysvětluje praktické důsledky této změny:
„Jestliže svědomí nemusí brát v úvahu vnitřní povahu nějakého skutku a pouští se rovnou do zápasu s jeho subjektivními a okolnostně podmíněnými dimenzemi a následky, budou nezbytná kajícnost, pokání a rozhřešení naprosto odlišné. To pak bude mít důsledky i pro externí fórum. Co se kdysi pokládalo za cizoložství, a tudíž vedlo k nezpůsobilosti přijímat Eucharistii, se nyní bude pokládat za novou formu věrnosti, a tedy i za stav způsobilosti ke svatému přijímání. V tomto případě se ze samotné Eucharistie stane důkaz této nové věrnosti, která kdysi byla nevěrou.“
„Řekl jsem již dříve, že dubia, která byla pokládána za nezbytná, naléhavě vyžadují odpověď. Tak jednoduché to však není. Uvažujeme-li o podstatě, a nikoli pouze o proceduře, jsou sice dubia vskutku nezbytná, avšak přinejmenším na páté z nich nelze odpovědět – přesněji řečeno jedinou možnou odpovědí by bylo odstranit problematickou část Amoris laetitia a opravit nebo objasnit východiska, z nichž tato část vychází a jež se objevují jinde.“
Tato poslední poznámka je obzvlášť důležitá: v posledních měsících zaznělo mnoho hlasů vyslovujících přání, aby dubia byla zodpovězena, samozřejmě způsobem odpovídajícím tradičnímu učení. Zde však prof. Farrow správně poukazuje na to, že ani to by nebylo dostatečné, neboť pokud VS 56, samo o sobě založené a Písmu a Tradici, stále platí, pak kladná odpověď na páté dubium nemůže logicky koexistovat ani s 8. kapitolou Amoris laetitia, ani s jejími premisami, které se vyskytují na jiných místech tohoto dokumentu. Když se nad tím zamyslíme, je stejnou úvahu nutno uplatnit i na ostatní dubia, která v konečném důsledku na pátém závisejí. Předložení dubií se tedy logicky v podstatě rovná žádosti o odvolání 8. kapitoly AL a pasáží, na nichž je založena (a které by měly být přesně určeny). Dokud se tak nestane, potrvá smrtící rozpor mezi současným Magisteriem a Tradicí, který bude i nadále zdrojem neustávající nákazy a schismatu v Církvi.
Claudio Pierantoni
Překlad Lucie Cekotová / duše a hvězdy/
Poznámky:
Zdroj: onepeterfive.com/making-clarity-amoris-laetitia/
Amoris laetitia, Douglas Farrow, dubia, František I., Il Timone, Jan Pavel II., La Nuova Bussola Quotidiana, markionité, modernismus, papež František, přijímání rozvedených, Tradice, Veritatis splendor
Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.
Vzhledem k této vážné situaci vloni v září předložila skupina čtyř kardinálů (Burke, Caffarra, Brandmüller a Meisner) Kongregaci pro nauku víry pět dubií, v nichž se v zásadě ptají, zda dosavadní nauka Magisteria o manželství a cizoložství a v obecnějším smyslu o absolutní závaznosti zakazujících přikázání stále platí. Tato dubia zůstala bez odpovědi, a proto je kardinálové zveřejnili k všeobecné diskusi, a tím povzbudili k diskusi i laiky. Tato debata se stále rozrůstá, ačkoli dubia otevřeně podpořilo jen několik biskupů a skupina třiadvaceti akademiků.
Světový episkopát od té doby podnikl kroky trojího druhu. V jednom táboře jsou ti, kteří jsou věrní tradiční nauce, vydali „interpretační linii“ k Amoris laetitia a papež je nepokáral. Do druhého patří příznivci změny, kteří dovolení přistupovat ke svátostnému svatému přijímání pro znovusezdané rozvedené vyjádřili výslovněji a papež to výslovně schválil a poděkoval jim. Konečně ve třetím táboře je velká většina biskupů, kteří se rozhodli mlčet, takže neodporují tradiční nauce a zároveň se vyhýbají možnému střetu s papežem. Není přehnané říci, že tak zmatená situace uvnitř Katolické církve nebyla zaznamenána nikdy za celé dva tisíce let.
Ze šesti příspěvků, které zazněly na konferenci 22. dubna, se soustředíme na čtyři, totiž na ty, které prezentují hlavní věroučné body související s naléhavou prosbou o objasnění předloženou papeži. Aby šlo o syntetický pohled a vyhnuli jsme se opakování, vezmu jako vodítko přednášku prof. Farrowa, neboť se mi zdá, že obsahuje nejkomplexnější přehled věroučných problémů v Amoris laetitia v historické perspektivě a ve vztahu k předcházejícím herezím v dějinách křesťanství. Potom přidám relevantní příspěvky k jednotlivým aspektům z ostatních přednášek.
Prof. Douglas Farrow: Rozdělený Bůh
Douglas Farrow v zásadě ihned přešel k hlavním věroučným problémům v Amoris laetitia, jejichž vzdálený původ vysledoval až v bludu markionitů ve 2. stol. po Kr.
Markión, originální myslitel v rámci širšího proudu gnostických interpretací křesťanství, dával do přímého protikladu Boha Starého zákona, který je spravedlivý, ale nikoli dobrý, a Boha Nového zákona, Ježíšova Otce, který je dobrý a milosrdný, ale nikoli spravedlivý, a jemuž je starozákonní Bůh podřízen. Aby Markión mohl k tomuto ambicióznímu cíli logicky dospět, musel postavit „Písmo proti Písmu“ a nezastavil se ani před ořezáváním „podvržených“ dlouhých pasáží z Nového zákona, neboť mnohé z nich samozřejmě dosvědčují, že ve skutečnosti jsou údajní „dva Bohové“ identičtí. Podobně musely být v zájmu konzistentnosti tohoto tvrzení svévolně odstraněny mnohé části Starého zákona, konkrétně ty, kde se mluví o Boží dobrotě a milosrdenství. Jak však správně poznamenal sv. Irenej, tento způsob uvažování vnáší rozpornost do samotného pojetí Boha, neboť dává do protikladu dvě dokonalosti, jež jsou ve skutečnosti vzájemně provázané a nelze o nich racionálně uvažovat odděleně.
Jak říká přímo sv. Irenej:
„Aby mohli Otci odejmout moc kárat a soudit, majíce za to, že je Boha nehodná, a domnívajíce se, že objevili Boha bez hněvu a pouze laskavého či dobrého, tvrdili, že jeden Bůh soudí, avšak jiný dává spásu“ (Adversus Haereses III.25).
Takovýmto rozdělováním Boha však markionité bezděčně popírají „inteligenci a spravedlnost obou božstev“, a tak skoncovávají s božstvím jako takovým:
„Neboť jestliže ten, který soudí, není zároveň natolik dobrý, aby vyléval milosti na ty, kdo si je zaslouží, a napomínal ty, kdo to potřebují, nebude se jevit soudcem ani spravedlivým, ani moudrým. Na druhou stranu dobrý Bůh, je-li pouze dobrým a nikoli také tím, který zkouší ty, na něž svou dobrotu sesílá, nebude dobrým ani spravedlivým; jeho dobrota se bude jevit nedokonalá, neboť nezachraňuje všechny, kdo toho zasluhují, není-li provázena soudem.“
Prof. Farrow komentuje:
„Dnes jsou naši neomarkionité rafinovanější. Nemluví už o dvou bozích, ale o jediném Bohu tak, jako by nebyl soudcem nebo ho bylo možno poznat jen skrze jeho milosrdenství. Říkají, že tomuto jedinému Bohu slouží, když bez posuzování doprovázejí všechny, kdo to potřebují. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ říká Písmo, dokonce sám Kristus, a tím jsou si naprosto jisti. V pořádku. Jenomže s těmi, jež doprovázejí, zapomínají mluvit o soudu Božím, což je něco zcela jiného než soud pouze lidský. Zapomínají s nimi mluvit o svatosti, bez níž nikdo nebude vidět Boha. Domnívají se, že taková řeč je vtíravá, necitlivá, rigidní a na každý pád nerealistická. Kdo by něco takového dobrovolně poslouchal? Kdo chce slyšet o Božím soudu?“
Tato podivná a rozporná nauka je ve skutečnosti důsledkem „trvalého mravního problému, neboť je vlastností padlého člověka, že si vlastní nezřízenost projektuje na nebesa a za skutečný zdroj vlastních rozporů považuje rozpor v Bohu“.
Můžeme dodat, že padlý člověk, odkázaný na vlastní síly, ve skutečnosti netouží po posvěcení, avšak protože se obává následků svého hříchu, obrací se k učení, jež tvrdí, že „je možné ospravedlnění bez posvěcení“ – to jest milosrdenství bez spravedlnosti. Prof. Farrow proto dává Markióna do souvislosti s Lutherem a dochází k závěru, že „Trident [tj. Tridentský koncil] je tím zvrácen”. Dále pak zdůrazňuje, že aby bylo možno zaútočit na tak zásadní nauku, jako je katolické učení o posvěcení a ospravedlnění, je nutno posadit na lavici obžalovaných celou Tradici:
„Aby tedy bylo možné rozdělit Boha, je nutno rozdělit jeho Zjevení: nejen Písmo proti Písmu, ale Písmo proti Tradici. Na samotnou Tradici se pohlíží s podezřením jako na to, co nás uzavírá v omylu, nikoli zachovává v pravdě. Proto se na ní páchá násilí. A jejich násilí zasahuje i samotné evangelium, jak si nedávno všimnul kardinál Sarah (The Catholic World Report, 31. března 2017). Ve svých komentářích ke kolokviu k desátému výročí Summorum pontificum mluví o ‚strašlivé, ohavné věci, která se jeví jako touha po … naprostém rozchodu s minulostí Církve’, jako by ‚apoštolská Církev a křesťanské komunity v prvních stoletích z evangelia nic nechápaly’, jako by evangelium zůstávalo až do našich dob zcela nepoznáno, jako by ‚teprve naše doba porozuměla plánu spásy, který přinesl Ježíš’.“
Abychom lépe pochopili historickou souvislost, která spojuje luteránskou doktrínu o zničení Tradice se současnou situací, prof. Farrow krátce zmínil modernistickou nauku, kterou na počátku 20. století zastával P. Ernesto Buonaiuti, „jehož zacházení s Písmem a Tradicí je duchem absolutně protestantské, byť má katolickou formu. Otevřené odmítnutí [význačné protimodernistické encykliky papeže sv. Pia X.] Pascendi dominici gregis znamená bod zlomu v různých směrech katolicismu“, který vysvětluje, „jak to, že je nám nakonec předložen takový hlavolam, jako je Amoris laetitia“.
I když 2. vatikánský koncil se o Tradici důrazně zmiňoval (prof. Farrow cituje Dei Verbum 7-10), není obtížné si všimnout, že do katolické teologie a exegeze dokonale pronikl protestantský názor na Písmo. „Proto je zpochybněna funkce Magisteria,“ vysvětluje prof. Farrow. „Novým hlasem autority je hlas svědomí.“ Zničení Tradice pak v konečném důsledku vede k nesprávnému chápání svědomí samotného:
„Naším současným problémem – a hlavní součástí soudobé krize – je to, že je svědomí mylně vykládáno jako zdroj mravní autority vedle přirozeného zákona a Božích přikázání, zdroj, který může přebít nejen kanonické právo a svátostnou disciplínu, ale i učení samotného Krista a lex credendi, na nichž je tato disciplína založena.“
K dubiím prof. Farrow správně poznamenává, že ústřední bod věroučného problému, před nímž stojíme, je možno syntetizovat v pátém dubiu:
„Nejprve první dubium žádá objasnění jednoho typu situace, sexuálních vztahů, které byly na základě Ježíšových vlastních slov vždy pokládány za cizoložné: jsou tedy cizoložné, nebo ne? Podstata ostatních pak spočívá v pátém, v němž jde o vztah svědomí k Písmu a Tradici:
Je po vydání Amoris laetitia (č. 303) stále třeba považovat za platnou nauku encykliky sv. Jana Pavla II. Veritatis splendor 56, založenou na Písmu svatém a na Tradici Církve, která vylučuje „tvůrčí“ výklad úlohy svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nikdy nemůže legitimizovat výjimky z absolutních mravních norem, které vnitřně špatné skutky zakazují samy o sobě?“
Konečně prof. Farrow vysvětluje praktické důsledky této změny:
„Jestliže svědomí nemusí brát v úvahu vnitřní povahu nějakého skutku a pouští se rovnou do zápasu s jeho subjektivními a okolnostně podmíněnými dimenzemi a následky, budou nezbytná kajícnost, pokání a rozhřešení naprosto odlišné. To pak bude mít důsledky i pro externí fórum. Co se kdysi pokládalo za cizoložství, a tudíž vedlo k nezpůsobilosti přijímat Eucharistii, se nyní bude pokládat za novou formu věrnosti, a tedy i za stav způsobilosti ke svatému přijímání. V tomto případě se ze samotné Eucharistie stane důkaz této nové věrnosti, která kdysi byla nevěrou.“
„Řekl jsem již dříve, že dubia, která byla pokládána za nezbytná, naléhavě vyžadují odpověď. Tak jednoduché to však není. Uvažujeme-li o podstatě, a nikoli pouze o proceduře, jsou sice dubia vskutku nezbytná, avšak přinejmenším na páté z nich nelze odpovědět – přesněji řečeno jedinou možnou odpovědí by bylo odstranit problematickou část Amoris laetitia a opravit nebo objasnit východiska, z nichž tato část vychází a jež se objevují jinde.“
Tato poslední poznámka je obzvlášť důležitá: v posledních měsících zaznělo mnoho hlasů vyslovujících přání, aby dubia byla zodpovězena, samozřejmě způsobem odpovídajícím tradičnímu učení. Zde však prof. Farrow správně poukazuje na to, že ani to by nebylo dostatečné, neboť pokud VS 56, samo o sobě založené a Písmu a Tradici, stále platí, pak kladná odpověď na páté dubium nemůže logicky koexistovat ani s 8. kapitolou Amoris laetitia, ani s jejími premisami, které se vyskytují na jiných místech tohoto dokumentu. Když se nad tím zamyslíme, je stejnou úvahu nutno uplatnit i na ostatní dubia, která v konečném důsledku na pátém závisejí. Předložení dubií se tedy logicky v podstatě rovná žádosti o odvolání 8. kapitoly AL a pasáží, na nichž je založena (a které by měly být přesně určeny). Dokud se tak nestane, potrvá smrtící rozpor mezi současným Magisteriem a Tradicí, který bude i nadále zdrojem neustávající nákazy a schismatu v Církvi.
Claudio Pierantoni
Překlad Lucie Cekotová / duše a hvězdy/
Poznámky:
Zdroj: onepeterfive.com/making-clarity-amoris-laetitia/
Amoris laetitia, Douglas Farrow, dubia, František I., Il Timone, Jan Pavel II., La Nuova Bussola Quotidiana, markionité, modernismus, papež František, přijímání rozvedených, Tradice, Veritatis splendor