Dnes má sviatok sv. José Lusi Sánches, chlapec - bojovník Cristeros, zavraždený slobodomurármi v povstaní katolíkov v Mexiku (1926-1929
Dnes v sobotu 10. februára 2018 má druhýkrát sviatok svätý mučeník z mexických Cristeros Svätý José Luis Sánches del Rio (28.3.1913 - 10.2.1928) a zároveň je 90 rokov od jeho umučenia, kedy ho mučili a zavraždili vojaci mexickej slobodomurárskej vlády pretože sa odmietol vzdať katolíckej viery. Blahorečil ho pápež Benedikt XVI. roku 2005 a svätorečil ho pápež František 16.októbra 2016 ajeho pamiatku si pripomíname 10. februára na výročie jeho smrti.
"Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, protože až do konce setrvám na straně Boží." Sv. José Luis Sánches del Rio
Modlitba k Sv. José Luis Sánchez del Rio
Ó Svätý José,
najmenší vojak Krista,
ktorého posledné krvavé kroky Ťa priniesli
do náručia Nášho Pána a Panny Márie,
ochraňuj zdravé a silné
kroky vojakov Nášho Pána
ktorí sú tu na zemi,
aby mali Tvoju silu
trpieť a vytrvať až do konca.
Amen
Nech žije Kristus Kráľ !
Svätý José Luis,
stráž, bráň a ochraňuj
všetky deti, ktorých nevinnosť
je ohrozená diablom zo všetkých strán,
upriam ich srdcia na všetko čo je
dobré a sväté, a vštep do ich sŕdc
živú vieru a dôveru
vo Sväté srdce Ježiša Krista
nášho Kráľa a Pána.
Amen
www.portraitsofsaints.com/products/blessed-jose-lu…
Sv. José Luis Sánches del Rio je jedným z patrónov IVE Minor Seminary v USA - iveminorseminary.org/our-patron
Viva Cristo rey!
Povstání mexických cristeros ve vatikánských archivech
15.10.2016, Jana Gruberová, Vojáci ho tloukli a mučili, nakonec mu strhli kůži z chodidel a nasypali do ran sůl. Donutili chlapce, aby za nevýslovných bolestí došel až na hřbitov, kde ho dorazili ranou z pistole, zatímco on nepřestával volat: Ať žije Kristus Král! Ať žije Panna Maria Guadalupská. Psal se 10. únor 1928 a José Sanchez del Rio ještě neoslavil ani patnácté narozeniny. Tuto neděli (16.10.) jej papež František prohlásí za svatého, poté, co se na přímluvu dětského mučedníka udály dva zázraky. Druhý z nich se datuje rokem 2008, kdy se nevysvětlitelně uzdravila tuberkulózní dívka, která navíc utrpěla mozkovou mrtvici. Před dvanácti lety Jan Pavel II. vydal dekret o Josého beatifikaci, o rok později jej blahořečil Benedikt XVI. spolu s dalšími jedenácti mučedníky, kteří byli z nenávisti k víře zavražděni během protikatolického pronásledování v Mexiku ve dvacátých letech minulého století. „Byli to křesťané, kteří se aktivně zasadili o obranu náboženské svobody a církve“, zdůraznil tehdy dnes již emeritní papež.
Mladý José však nebyl nečinnou obětí zlovolného režimu prezidenta Plutarca Elíase Callese (1877-1945), nýbrž členem tzv. cristeros, tedy padesátitisícového vojska složeného z Mexičanů všech sociálních vrstev, kteří se spontánně sdružili pod heslem Viva Cristo rey!. Proti mexické republikánské armádě bojovali od 11.7.1926, kdy mexický episkopát rozhodl o pozastavení veřejného kultu v reakci na Callesovy zákony omezující náboženskou svobodu, až do dohody mezi církví a státem v létě roku 1929 (Arreglos sobre la cuestión religiosa prezidenta Emilia Portese Gila, 21.6.1929). José Sanchez del Rio chtěl bojovat se zbraní v ruce jako jeho dva starší bratři, ale vzhledem ke svému věku se musel spokojit s úlohou táborového pomocníka jednoho z povstaleckých generálů a později vlajkonoše. Účastnil se nicméně v plné zbroji jedné z bitev, která pro něj bohužel skončila zajetím, mučením a smrtí. Kanonizace mladého nezletilce, který položil život v ozbrojeném zápase za křesťanskou víru, opětovně otevírá nepomíjející debatu o otázkách, které nikdy nevyjdou z módy – tedy právu křesťanů i nekřesťanů na vzpouru proti tyranské vládě, povolenému či zakázanému užití zbraní, podmínkách k tzv. spravedlivé válce a podobně.
Mexické veřejné mínění dosud nedospělo k jednotě v interpretaci oněch dramatických událostí, které s sebou nesly vraždění tisíců duchovních i laiků v takové míře, že ani nepanuje shoda v počtu obětí, který by se – podle nejvěrohodnějších odhadů – měl pohybovat kolem dvouset padesáti tisíc na obou stranách. Dozvuky cristiady se na soužití mexické církve se státem projevovaly až do nedávné doby – teprve reforma prezidenta Carlose Salinas de Gortari z 15. července 1992 opětovně potvrdila právní subjektivitu náboženských sdružení poté, co byly v únoru téhož roku znovu navázány plné diplomatické vztahy se Svatým stolcem. Do historické debaty, jejímiž hlavními současnými protagonisty na mexické straně jsou Jean Meyer Barth, původem Francouz a později naturalizovaný Mexičan, snad největší znalec cristerovské otázky, a Enrique Krauze Kleinbort, představitel liberálního křídla mexické historiografie, nyní vstupuje mladý italský historik a politolog Paolo Valvo (ročník 1984) svazkem: „Pius XI. a Cristiada. Víra, válka a diplomacie v Mexiku 1926-1929. (Pio XI e La Cristiada. Fede, guerra e diplomazia in Messico 1926-1929, Brescia, Morcelliana, 2016, 540 stran, euro 40, s předmluvou Francesca Margiotty Broglia). Badatel v něm podrobuje přísně vědecké analýze materiál z archivu Pia XI., který před deseti lety (2006) zpřístupnily sekce pro vztahy se státy státního sekretariátu Svatého stolce a Římský archiv Tovaryšstva Ježíšova. Na pěti stech čtyřiceti stranách studie vypočítává důležité prvky, které tvořily mezinárodní rámec cristerovského povstání a mohou být shrnuty do tří bodů:
Prvním je skutečnost, že Svatý stolec usilovně mobilizoval světový katolicismus – jednak, aby uvedl do potovosti veřejné mínění v souvislosti s tím, co se dělo v Mexiku, jednak, aby hledal mírové řešení konfliktu prostřednictvím všem diplomatických kanálů, které měl k dispozici. Druhým je fakt, že postoj Pia XI. v souvislosti s rozhodnutím mexických katolíků chopit se zbraní, spíše než se omezit na pasivní odpor, byl pečlivě zvažován prismatem možných vzorců vzájemného soužití církve se státem, které sahaly od bismarckovského Kulturkampfu až po odluku církve od státu, jak ji definuje první dodatek Listiny práv Ústavy Spojených států amerických. Třetím bodem je, že církev těžila z mexické zkušenosti, aby se později poměřovala s obrovskými výzvami, které na ni kladly zrod a růst nacistického a komunistického totalitarismu.
Ze svazku vyplývá, že Pius XI. ani jeho státní sekretáři nikdy nezpochybnili právo mexických katolíků na kolektivní akci proti vládě, s cílem přinutit ji ke stažení protikatolických článků Ústavy. Sice ozbrojený boj nikdy otevřeně nepodpořili, ale zároveň jej ani neodsoudili. Snaha o řešení konfliktu prostřednictvím vyjednávání nebyla dána zásadním odmítáním zbraní v křesťanských rukou, nýbrž pragmatickými důvody – tedy vědomím, že je prakticky nemožné zvítězit proti mnohanásobné převaze a že životní podmínky katolíků a jejich náboženská svoboda tudíž budou na konci války nevyhnutelně horší než na jejím začátku. Pius XI. napsal během krize tři encykliky a jeden apoštolský list o situaci v Mexiku. Tvrdými slovy se v nich vyjadřuje o vládě, která utiskuje křesťany, přičemž nešetří solidaritou s pronásledovanými, aniž by se však vyjádřil k ožehavé otázce ozbrojeného povstání. Teprve v pozdější encyklice Firmissimam constantiam, zveřejněné v roce 1937, Pius XI. otevřeně mluví o politických, občanských a náboženských právech katolíků, která mohou být „dle okolností vymáhána více či méně energicky“. Achille Ratti se přimlouvá zejména za formaci katolického laikátu, kde hraje prvořadou roli Katolická akce – tedy sdružení, které sám založil. Lidsky a nábožensky formovaným laikům pak přiznává právo na to, aby „vhodnými a dovolenými prostředky bránili sami sebe a stát proti tomu, kdo uplatňuje moc, aby vedl věci veřejné do záhuby“. Pius XI. poté vypočítává některé všeobecné principy, shodné s tradičnímu prvky nauky o tzv. „spravedlivé válce“.
Jestliže tedy Pius XI. po celou dobu trvání cristerovského povstání váhal nad jeho vhodností, až dospěl v roce 1929 k přesvědčení, že je kontraproduktivní, neměl nikdy pochybnosti o jeho oprávněnosti a zároveň o jasném rozlišení úloh a poslání církevní hierarchie s Katolickou akcí na jedné straně a mexickým laikátem na straně druhé. Valvova studie v tomto ohledu přináší leckteré zajímavé doklady – tak například biskup Morelie a tvůrce dohod mezi církví a státem, které ukončily povstání, mons. Leopold Ruiz y Flores, sděluje 7.6.1928: „Papež mi řekl, že podle učení sv. Tomáše nemůže odsoudit ozbrojenou obranu, ani ji schválit či podporovat. Tutéž povinnost mají biskupové a kněží“. Celým svým pontifikátem tak Pius XI. dokazoval, že nesouhlas křesťanů s užíváním zbraní nemůže být otázkou principu, nýbrž musí být pokaždé zvážen v mezích realismu. Na Štědrý den roku 1934 se v emfatické promluvě před kardinálským sborem postavil na stranu míru: „Pokud opravdu existuje touha po míru, vzýváme pokoj. Avšak pokud by se náhodou vyskytl někdo, kdo by – byť je to nemožná domněnka či nějaký nový jev sebevražedné a vražedné mánie – právě tak neupřednostňoval mír, nýbrž válku, tehdy máme jinou modlitbu, která se, bohužel, stává povinností. Požehnanému Bohu pak musíme říci: dissipa gentes qui bella volunt! Tedy: Rozmetej národy, které rády válčí!“.
(Zpracováno podle: Carlo Maria Polvani, Là dove nacquero uomini e dei, in: L´Osservatore Romano, 28.9.2016; Rodolfo Casadei, I martiri guerrieri, in: Tempi, 12.10.2016)
www.radiovaticana.cz/clanek.php4
Noví svätí mučeníci z doby prenasledovania Cirkvi v Mexiku a vo Francúzsku
18.10.2016, Medzi siedmimi novými svätými, ktorých kanonizoval pápež František v uplynulú nedeľu, sú aj dvaja mučeníci. Mexický mučeník svätý José Sánchez del Río vzbudzuje pozornosť svojím mladým vekom, život za Krista totiž položil ako 14-ročný. José sa narodil 28. marca 1913 v Sahuayo, vo vnútrozemskej časti Mexika. Keď mal 13 rokov, vypukla v krajine takzvaná „vojna kristerov“ (Cristeros). Protest katolíckych obyvateľov proti tvrdej proticirkevnej politike prezidenta Plutarca Eliasa Callesa prerástol v roku 1926 až do občianskej vojny. Keď násilný Callesov režim prikazoval zabíjať kňazov a páliť kostoly, kňazi tajne ostali v Sahuayo a napriek prenasledovaniu nikdy neopustili veriacich. Tajne im vysluhovali sviatosti, na ktorých sa mladý José vytrvalo zúčastňoval.
Po vypuknutí povstania sa Josého dvaja bratia pridali k povstaleckým silám, ktorých heslom bolo „Viva Cristo Rey!“ – „Nech žije Kristus Kráľ!“ On sám tiež napísal list generálovi kristerov, aby sa tiež mohol pripojiť. Generál Prudencio Mendoza mu udelil povolenie. Štrnásťročný José bol zajatý v januári 1928 po tom, čo sa obetoval pre generála kristerov a daroval mu svojho koňa. Uväznili ho vo farskom kostole v Sahuayo, ktorý bol v tom čase znesvätený a vyplienený federalistami. Počas väznenia nútili Josého vzdať sa svojej viery, ale odmietol. Bol mučený a musel sledovať obesenie chlapca, ktorý bol uväznený s ním.
V deň popravy Josému najprv strhli kožu z chodidiel a nútili ho s otvorenými ranami kráčať k cintorínu. Pred pripraveným hrobom ho spočiatku iba postrelili a opakovane ho žiadali, aby sa vzdal viery v Boha. José napriek všetkým spôsobeným ranám odpovedal: „Nech žije Kristus Kráľ a Guadalupská Panna Mária!“ Následne ho popravili. Stalo sa tak 10. februára a mladý José nemal ešte ani pätnásť rokov. Tri dni predtým napísal svojej matke: ,,Dôveruj v Božiu vôľu. Zomieram šťastný, pretože zomriem po boku nášho Pána.“
Sv. José je mimoriadnym príkladom odvážnej viery. Pápež Benedikt XVI. ho v roku 2005 vyhlásil za blahoslaveného spolu s ďalšími 11 mučeníkmi prenasledovania Cirkvi v Mexiku. Od 16. októbra 2016 si ho ctí ako svätého Cirkev na celom svete. Jeho telesné pozostatky sa uchovávajú v rodnom Sahuayo.
Druhým kanonizovaným mučeníkom je francúzsky rehoľník svätý Salomon Leclercq. Krstným menom Guillaume Nicolas Louis, narodil sa 14. novembra 1745 v Boulogne-sur-Mer na pobreží pri Calais v rodine bohatého obchodníka. V Kongregácii školských bratov (De La Salle) prijal rehoľné meno Salomon. Pôsobil ako učiteľ v rehoľnej škole v Maréville, kde mal neskôr na starosti dom s tisíckou zverencov. Vždy preukazoval veľkú lásku k ľuďom a oddanosť svojej práci.
V dobe Francúzskej revolúcie boli školskí bratia v roku 1791 donútení zanechať svoje školy. V civilnom oblečení, aby nevzbudzoval pozornosť, brat Salomon zostal dohliadať na budovu. Dňa 15. augusta 1792 však strážnici vtrhli do budovy a odviedli ho do väzenia v priestoroch bývalého karmelitánskeho konventu spoločne s niekoľkými ďalšími biskupmi a kňazmi. Tu ho nútili k prísahe na tzv. „Civilnú konštitúciu kléru“. Zložiť prísahu znamenalo poprieť podriadenosť pápežovi, keďže civilná konštitúcia definovala duchovných ako zamestnancov plne podriadených štátu. Keď brat Salomon Leclercq podobne ako väčšina duchovných odmietol zložiť prísahu, bol 2. septembra 1792 popravený mečom. Zomrel vo veku 46 rokov.
Školského brata Salomona Leclercqa spolu so 190 ďalšími mučeníkmi blahorečil 17. októbra 1926 pápež Pius XI. Za svätého ho vyhlásil pred dvoma dňami pápež František. -mp, jb
sk.radiovaticana.va/…/1266133
"Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, protože až do konce setrvám na straně Boží." Sv. José Luis Sánches del Rio
Modlitba k Sv. José Luis Sánchez del Rio
Ó Svätý José,
najmenší vojak Krista,
ktorého posledné krvavé kroky Ťa priniesli
do náručia Nášho Pána a Panny Márie,
ochraňuj zdravé a silné
kroky vojakov Nášho Pána
ktorí sú tu na zemi,
aby mali Tvoju silu
trpieť a vytrvať až do konca.
Amen
Nech žije Kristus Kráľ !
Svätý José Luis,
stráž, bráň a ochraňuj
všetky deti, ktorých nevinnosť
je ohrozená diablom zo všetkých strán,
upriam ich srdcia na všetko čo je
dobré a sväté, a vštep do ich sŕdc
živú vieru a dôveru
vo Sväté srdce Ježiša Krista
nášho Kráľa a Pána.
Amen
www.portraitsofsaints.com/products/blessed-jose-lu…
Sv. José Luis Sánches del Rio je jedným z patrónov IVE Minor Seminary v USA - iveminorseminary.org/our-patron
Viva Cristo rey!
Povstání mexických cristeros ve vatikánských archivech
15.10.2016, Jana Gruberová, Vojáci ho tloukli a mučili, nakonec mu strhli kůži z chodidel a nasypali do ran sůl. Donutili chlapce, aby za nevýslovných bolestí došel až na hřbitov, kde ho dorazili ranou z pistole, zatímco on nepřestával volat: Ať žije Kristus Král! Ať žije Panna Maria Guadalupská. Psal se 10. únor 1928 a José Sanchez del Rio ještě neoslavil ani patnácté narozeniny. Tuto neděli (16.10.) jej papež František prohlásí za svatého, poté, co se na přímluvu dětského mučedníka udály dva zázraky. Druhý z nich se datuje rokem 2008, kdy se nevysvětlitelně uzdravila tuberkulózní dívka, která navíc utrpěla mozkovou mrtvici. Před dvanácti lety Jan Pavel II. vydal dekret o Josého beatifikaci, o rok později jej blahořečil Benedikt XVI. spolu s dalšími jedenácti mučedníky, kteří byli z nenávisti k víře zavražděni během protikatolického pronásledování v Mexiku ve dvacátých letech minulého století. „Byli to křesťané, kteří se aktivně zasadili o obranu náboženské svobody a církve“, zdůraznil tehdy dnes již emeritní papež.
Mladý José však nebyl nečinnou obětí zlovolného režimu prezidenta Plutarca Elíase Callese (1877-1945), nýbrž členem tzv. cristeros, tedy padesátitisícového vojska složeného z Mexičanů všech sociálních vrstev, kteří se spontánně sdružili pod heslem Viva Cristo rey!. Proti mexické republikánské armádě bojovali od 11.7.1926, kdy mexický episkopát rozhodl o pozastavení veřejného kultu v reakci na Callesovy zákony omezující náboženskou svobodu, až do dohody mezi církví a státem v létě roku 1929 (Arreglos sobre la cuestión religiosa prezidenta Emilia Portese Gila, 21.6.1929). José Sanchez del Rio chtěl bojovat se zbraní v ruce jako jeho dva starší bratři, ale vzhledem ke svému věku se musel spokojit s úlohou táborového pomocníka jednoho z povstaleckých generálů a později vlajkonoše. Účastnil se nicméně v plné zbroji jedné z bitev, která pro něj bohužel skončila zajetím, mučením a smrtí. Kanonizace mladého nezletilce, který položil život v ozbrojeném zápase za křesťanskou víru, opětovně otevírá nepomíjející debatu o otázkách, které nikdy nevyjdou z módy – tedy právu křesťanů i nekřesťanů na vzpouru proti tyranské vládě, povolenému či zakázanému užití zbraní, podmínkách k tzv. spravedlivé válce a podobně.
Mexické veřejné mínění dosud nedospělo k jednotě v interpretaci oněch dramatických událostí, které s sebou nesly vraždění tisíců duchovních i laiků v takové míře, že ani nepanuje shoda v počtu obětí, který by se – podle nejvěrohodnějších odhadů – měl pohybovat kolem dvouset padesáti tisíc na obou stranách. Dozvuky cristiady se na soužití mexické církve se státem projevovaly až do nedávné doby – teprve reforma prezidenta Carlose Salinas de Gortari z 15. července 1992 opětovně potvrdila právní subjektivitu náboženských sdružení poté, co byly v únoru téhož roku znovu navázány plné diplomatické vztahy se Svatým stolcem. Do historické debaty, jejímiž hlavními současnými protagonisty na mexické straně jsou Jean Meyer Barth, původem Francouz a později naturalizovaný Mexičan, snad největší znalec cristerovské otázky, a Enrique Krauze Kleinbort, představitel liberálního křídla mexické historiografie, nyní vstupuje mladý italský historik a politolog Paolo Valvo (ročník 1984) svazkem: „Pius XI. a Cristiada. Víra, válka a diplomacie v Mexiku 1926-1929. (Pio XI e La Cristiada. Fede, guerra e diplomazia in Messico 1926-1929, Brescia, Morcelliana, 2016, 540 stran, euro 40, s předmluvou Francesca Margiotty Broglia). Badatel v něm podrobuje přísně vědecké analýze materiál z archivu Pia XI., který před deseti lety (2006) zpřístupnily sekce pro vztahy se státy státního sekretariátu Svatého stolce a Římský archiv Tovaryšstva Ježíšova. Na pěti stech čtyřiceti stranách studie vypočítává důležité prvky, které tvořily mezinárodní rámec cristerovského povstání a mohou být shrnuty do tří bodů:
Prvním je skutečnost, že Svatý stolec usilovně mobilizoval světový katolicismus – jednak, aby uvedl do potovosti veřejné mínění v souvislosti s tím, co se dělo v Mexiku, jednak, aby hledal mírové řešení konfliktu prostřednictvím všem diplomatických kanálů, které měl k dispozici. Druhým je fakt, že postoj Pia XI. v souvislosti s rozhodnutím mexických katolíků chopit se zbraní, spíše než se omezit na pasivní odpor, byl pečlivě zvažován prismatem možných vzorců vzájemného soužití církve se státem, které sahaly od bismarckovského Kulturkampfu až po odluku církve od státu, jak ji definuje první dodatek Listiny práv Ústavy Spojených států amerických. Třetím bodem je, že církev těžila z mexické zkušenosti, aby se později poměřovala s obrovskými výzvami, které na ni kladly zrod a růst nacistického a komunistického totalitarismu.
Ze svazku vyplývá, že Pius XI. ani jeho státní sekretáři nikdy nezpochybnili právo mexických katolíků na kolektivní akci proti vládě, s cílem přinutit ji ke stažení protikatolických článků Ústavy. Sice ozbrojený boj nikdy otevřeně nepodpořili, ale zároveň jej ani neodsoudili. Snaha o řešení konfliktu prostřednictvím vyjednávání nebyla dána zásadním odmítáním zbraní v křesťanských rukou, nýbrž pragmatickými důvody – tedy vědomím, že je prakticky nemožné zvítězit proti mnohanásobné převaze a že životní podmínky katolíků a jejich náboženská svoboda tudíž budou na konci války nevyhnutelně horší než na jejím začátku. Pius XI. napsal během krize tři encykliky a jeden apoštolský list o situaci v Mexiku. Tvrdými slovy se v nich vyjadřuje o vládě, která utiskuje křesťany, přičemž nešetří solidaritou s pronásledovanými, aniž by se však vyjádřil k ožehavé otázce ozbrojeného povstání. Teprve v pozdější encyklice Firmissimam constantiam, zveřejněné v roce 1937, Pius XI. otevřeně mluví o politických, občanských a náboženských právech katolíků, která mohou být „dle okolností vymáhána více či méně energicky“. Achille Ratti se přimlouvá zejména za formaci katolického laikátu, kde hraje prvořadou roli Katolická akce – tedy sdružení, které sám založil. Lidsky a nábožensky formovaným laikům pak přiznává právo na to, aby „vhodnými a dovolenými prostředky bránili sami sebe a stát proti tomu, kdo uplatňuje moc, aby vedl věci veřejné do záhuby“. Pius XI. poté vypočítává některé všeobecné principy, shodné s tradičnímu prvky nauky o tzv. „spravedlivé válce“.
Jestliže tedy Pius XI. po celou dobu trvání cristerovského povstání váhal nad jeho vhodností, až dospěl v roce 1929 k přesvědčení, že je kontraproduktivní, neměl nikdy pochybnosti o jeho oprávněnosti a zároveň o jasném rozlišení úloh a poslání církevní hierarchie s Katolickou akcí na jedné straně a mexickým laikátem na straně druhé. Valvova studie v tomto ohledu přináší leckteré zajímavé doklady – tak například biskup Morelie a tvůrce dohod mezi církví a státem, které ukončily povstání, mons. Leopold Ruiz y Flores, sděluje 7.6.1928: „Papež mi řekl, že podle učení sv. Tomáše nemůže odsoudit ozbrojenou obranu, ani ji schválit či podporovat. Tutéž povinnost mají biskupové a kněží“. Celým svým pontifikátem tak Pius XI. dokazoval, že nesouhlas křesťanů s užíváním zbraní nemůže být otázkou principu, nýbrž musí být pokaždé zvážen v mezích realismu. Na Štědrý den roku 1934 se v emfatické promluvě před kardinálským sborem postavil na stranu míru: „Pokud opravdu existuje touha po míru, vzýváme pokoj. Avšak pokud by se náhodou vyskytl někdo, kdo by – byť je to nemožná domněnka či nějaký nový jev sebevražedné a vražedné mánie – právě tak neupřednostňoval mír, nýbrž válku, tehdy máme jinou modlitbu, která se, bohužel, stává povinností. Požehnanému Bohu pak musíme říci: dissipa gentes qui bella volunt! Tedy: Rozmetej národy, které rády válčí!“.
(Zpracováno podle: Carlo Maria Polvani, Là dove nacquero uomini e dei, in: L´Osservatore Romano, 28.9.2016; Rodolfo Casadei, I martiri guerrieri, in: Tempi, 12.10.2016)
www.radiovaticana.cz/clanek.php4
Noví svätí mučeníci z doby prenasledovania Cirkvi v Mexiku a vo Francúzsku
18.10.2016, Medzi siedmimi novými svätými, ktorých kanonizoval pápež František v uplynulú nedeľu, sú aj dvaja mučeníci. Mexický mučeník svätý José Sánchez del Río vzbudzuje pozornosť svojím mladým vekom, život za Krista totiž položil ako 14-ročný. José sa narodil 28. marca 1913 v Sahuayo, vo vnútrozemskej časti Mexika. Keď mal 13 rokov, vypukla v krajine takzvaná „vojna kristerov“ (Cristeros). Protest katolíckych obyvateľov proti tvrdej proticirkevnej politike prezidenta Plutarca Eliasa Callesa prerástol v roku 1926 až do občianskej vojny. Keď násilný Callesov režim prikazoval zabíjať kňazov a páliť kostoly, kňazi tajne ostali v Sahuayo a napriek prenasledovaniu nikdy neopustili veriacich. Tajne im vysluhovali sviatosti, na ktorých sa mladý José vytrvalo zúčastňoval.
Po vypuknutí povstania sa Josého dvaja bratia pridali k povstaleckým silám, ktorých heslom bolo „Viva Cristo Rey!“ – „Nech žije Kristus Kráľ!“ On sám tiež napísal list generálovi kristerov, aby sa tiež mohol pripojiť. Generál Prudencio Mendoza mu udelil povolenie. Štrnásťročný José bol zajatý v januári 1928 po tom, čo sa obetoval pre generála kristerov a daroval mu svojho koňa. Uväznili ho vo farskom kostole v Sahuayo, ktorý bol v tom čase znesvätený a vyplienený federalistami. Počas väznenia nútili Josého vzdať sa svojej viery, ale odmietol. Bol mučený a musel sledovať obesenie chlapca, ktorý bol uväznený s ním.
V deň popravy Josému najprv strhli kožu z chodidiel a nútili ho s otvorenými ranami kráčať k cintorínu. Pred pripraveným hrobom ho spočiatku iba postrelili a opakovane ho žiadali, aby sa vzdal viery v Boha. José napriek všetkým spôsobeným ranám odpovedal: „Nech žije Kristus Kráľ a Guadalupská Panna Mária!“ Následne ho popravili. Stalo sa tak 10. februára a mladý José nemal ešte ani pätnásť rokov. Tri dni predtým napísal svojej matke: ,,Dôveruj v Božiu vôľu. Zomieram šťastný, pretože zomriem po boku nášho Pána.“
Sv. José je mimoriadnym príkladom odvážnej viery. Pápež Benedikt XVI. ho v roku 2005 vyhlásil za blahoslaveného spolu s ďalšími 11 mučeníkmi prenasledovania Cirkvi v Mexiku. Od 16. októbra 2016 si ho ctí ako svätého Cirkev na celom svete. Jeho telesné pozostatky sa uchovávajú v rodnom Sahuayo.
Druhým kanonizovaným mučeníkom je francúzsky rehoľník svätý Salomon Leclercq. Krstným menom Guillaume Nicolas Louis, narodil sa 14. novembra 1745 v Boulogne-sur-Mer na pobreží pri Calais v rodine bohatého obchodníka. V Kongregácii školských bratov (De La Salle) prijal rehoľné meno Salomon. Pôsobil ako učiteľ v rehoľnej škole v Maréville, kde mal neskôr na starosti dom s tisíckou zverencov. Vždy preukazoval veľkú lásku k ľuďom a oddanosť svojej práci.
V dobe Francúzskej revolúcie boli školskí bratia v roku 1791 donútení zanechať svoje školy. V civilnom oblečení, aby nevzbudzoval pozornosť, brat Salomon zostal dohliadať na budovu. Dňa 15. augusta 1792 však strážnici vtrhli do budovy a odviedli ho do väzenia v priestoroch bývalého karmelitánskeho konventu spoločne s niekoľkými ďalšími biskupmi a kňazmi. Tu ho nútili k prísahe na tzv. „Civilnú konštitúciu kléru“. Zložiť prísahu znamenalo poprieť podriadenosť pápežovi, keďže civilná konštitúcia definovala duchovných ako zamestnancov plne podriadených štátu. Keď brat Salomon Leclercq podobne ako väčšina duchovných odmietol zložiť prísahu, bol 2. septembra 1792 popravený mečom. Zomrel vo veku 46 rokov.
Školského brata Salomona Leclercqa spolu so 190 ďalšími mučeníkmi blahorečil 17. októbra 1926 pápež Pius XI. Za svätého ho vyhlásil pred dvoma dňami pápež František. -mp, jb
sk.radiovaticana.va/…/1266133